Kapitola 6

„Proč se vlastně dneska muži a ženy nemají doopravdy rádi?“ zeptala se Connie Tommyho Dukese, který byl víceméně jejím orákulem.

„Ale mají! Dokonce bych řekl, že od té doby, co bylo vynalezeno lidské plémě, neměli se muži a ženy nikdy tak rádi jako dnes. Opravdu rádi! Podívej se na mne… já mám vážně ženy radši než muže; jsou statečnější a člověk s nimi může být upřímnější.“

Connie se nad tím zamyslela.

„No třeba, ale nikdy s nimi nic nemáš.“

„Já? A co jiného dělám právě teď, nežli že s jednou z nich naprosto otevřeně mluvím?“

„Jistě, mluvíš…“

„A co bych mohl víc, kdybys byla muž, než s tebou naprosto otevřeně mluvit?“

„Snad nic. Ale žena…“

„Žena chce, aby ji člověk měl rád a mluvil s ní, a zároveň aby ji miloval a toužil po ní; kdežto mně se zdá, že se ty dvě věci vzájemně vylučují.“

„Ale neměly by!“

„Voda by nepochybně neměla být tak mokrá, jako je; přehání tu svou mokrost. Ale je taková! Mám ženy rád a mluvím s nimi, a proto je nemiluju a netoužím po nich. Necítím prostě ty dvě věci zároveň.“

„Já myslím, že bys měl.“

„Prosím. Fakt, že by něco mělo být jinak, než to je, nepatří do mého oboru.“

Connie o tom uvažovala. „To není pravda,“ namítla. „Muži přece dokážou milovat ženy i s nimi mluvit. Nechápu, jak by je mohli milovat, kdyby s nimi nemluvili a nebyli s nimi přátelští a důvěrní. Jak by mohli?“

„Jo, to já nevím,“ odpověděl. „Jaký smysl má zevšeobecňovat? Znám jenom svůj vlastní případ. Mám ženy rád, ale netoužím po nich. Rád s nimi mluvím, ale mluvení s nimi, třebaže mě s nimi v jednom smyslu důvěrně sbližuje, mě od nich propastně dělí, pokud jde o líbání. Tak vidíš! Ale neber mě jako všeobecný příklad, pravděpodobně jsem jenom zvláštní případ: jeden z mužů, který má ženy rád, ale vůbec je nemiluje, a dokonce je nenávidí, když ho nutí, aby jim lásku předstíral nebo se tvářil, že mu zamotaly hlavu.“

„Ale nejsi z toho smutný?“

„Proč bych byl? Ani za mák! Dívám se na Charlieho Maye a na ostatní muže s těmi jejich pletkami… Ne, vůbec jim je nezávidím. Kdyby mi osud poslal ženu, kterou bych chtěl, beze všeho. Protože ale neznám žádnou, kterou bych chtěl, a nikdy jsem žádnou takovou neviděl… mám zkrátka nejspíš rybí krev, ale opravdu mám některé ženy moc rád.“

„Máš rád například mne?“

„Moc! A přece mezi námi nejde o žádné líbání, že?“

„Vůbec ne!“ řekla Connie. „Ale nemělo by jít?“

„Proč, proboha? Mám rád Clifforda, ale co bys tomu řekla, kdybych se s ním začal líbat?“

„Není v tom nějaký rozdíl?“

„V čempak, pokud jde o nás? Jsme všichni inteligentní lidské bytosti a otázka mužství nebo ženství tady nehraje roli. Prostě nehraje roli. Jak by se ti líbilo, kdybych se teď začal chovat jako nějaký kontinentální sameček a začal se předvádět se sexem?“

„Bylo by mi to protivné.“

„Tak vidíš! Říkám ti, jestli je ve mně vůbec něco samčího, nikdy jsem se nesetkal se samičkou svého druhu. A nepostrádám ji, mám ženy jenom rád. Kdo mě donutí milovat je nebo jim předstírat lásku a pouštět se s nimi do té sexuální hry?“

„Ne, já ne. Ale není na tom něco v nepořádku?“

„Ty to třeba tak cítíš, ale já ne.“

„Ano, cítím, že mezi muži a ženami je něco v nepořádku. Žena už nemá pro muže žádné kouzlo.“

„A muž pro ženu má?“

Uvážila to z druhé strany.

„Moc ne,“ odpověděla podle pravdy.

„Tak si toho nevšímejme a buďme jenom slušní a prostí jako pořádné lidské bytosti mezi sebou. Být odsouzen k tomuhle vylhanému sexuálnímu nutkání! To prostě odmítám!“

Connie věděla, že má Tommy docela pravdu. Ale cítila se tím tak ztracená, tak ztracená a zbloudilá. Připadala si jako tříska na rozbouřeném rybníku. Jaký to má vlastně smysl, ona i všechno ostatní?

To se v ní bouřilo její mládí. Tihle muži jí připadali tak staří a tak studení. Všechno se jí zdálo staré a studené. A Michaelis ji tak zklamal; není k ničemu. Muži ženy nechtějí; nechtějí prostě ženu doopravdy, ani Michaelis ne.

A ti klackové, co se tváří, že chtějí, a začínají si s tou sexuální hrou, ti jsou ještě horší než ostatní.

Je to prostě zoufalé a člověk se s tím musí smířit. Svatá pravda, muži nemají pro ženu žádné kouzlo; když se jí podaří nalhat si, že mají, jako si to ona nalhala s Michaelisem, je to ještě to nejlepší, co může udělat. Mezitím prostě žije dál a nestojí to za nic. Connie naprosto chápala, proč lidé pořádají koktejlové večírky a džezují a charlestonují až do úpadu. Člověk se musí tak či onak vybouřit z toho svého mládí, nebo se jím užere. Ale jaká je to příšernost, tohle mládí! Člověk si připadá starý jako Metuzalém, a přece to v něm nějak šumí a nenechá ho to na pokoji. Je to mizérie! A žádné vyhlídky! Skoro si přála, aby byla odešla s Mickem a udělala si ze života jeden dlouhý koktejlový mejdan a džezový večer. V každém případě by to bylo lepší než se unýt k smrti.

Jednou, když měla takový zlý den, si vyšla sama na procházku do lesa, unuděně, na nic nedbala a nevšímala si ani, kde vlastně je. Trhla sebou při nedalekém výstřelu z pušky a dostala zlost.

Když pak šla dál, uslyšela hlasy a ucouvla. Lidé! Lidi vidět nechtěla. Ale zachytila bystrým sluchem ještě nějaký zvuk, který ji zburcoval; byl to dětský pláč. Okamžitě se nastražila; někdo ubližuje dítěti! Rázně vykročila po mokré cestě, krajně dopálená a pobouřená. Byla připravená udělat scénu.

Když vyšla ze zatáčky, uviděla na cestě před sebou dvě postavy: hajného a plačící malou holčičku v purpurovém kabátku a v čapce z krtčí kožešiny.

„Nech toho tyátru, ty náno jedna uřvaná!“ utrhl se muž rozzlobeně a dítě se rozvzlykalo ještě hlasitěji.

Constance přirázovala blíž s planoucíma očima. Muž se obrátil a podíval se na ni, lhostejně zasalutoval, ale byl bledý vztekem.

„Co se děje? Proč pláče?“ zeptala se Constance rozhodně, ale trochu zadýchaně.

Mužovi přeletěl přes obličej slabý úsměv, skoro úšklebek. „To se teda budete muset voptat jí,“ odpověděl necitelně místním nářečím.

Connie měla pocit, jako by ji uhodil do tváře, a zrudla. Pak sebrala všechen svůj vzdor a podívala se na něj planoucíma, ale trochu rozostřenýma tmavomodrýma očima.

„Ptala jsem se vás!“ vydechla.

Podivně se uklonil a nadzdvihl přitom klobouk. „To ptala, milospaní,“ řekl a pak znovu přešel do nářečí, „Jenže já vám to halt říct nemůžu.“ A stal se z něho voják, nevyzpytatelný, jenom bledý podrážděním.

Connie se obrátila k dítěti, k růžolící a černovlasé osůbce asi devíti nebo desítileté. „Copak je, miláčku? Pověz mi, proč pláčeš!“ řekla s přiměřenou konvenční roztomilostí. Ještě prudší vzlyky, uvědomělé. Ještě víc roztomilostí u Connie.

„No tak, no tak, neplač už! Pověz mi, co ti udělali!“ tím nejněžnějším tónem. Zároveň zatápala v kapse pleteného kabátku a naštěstí našla šestipenci.

„Tak už přece neplač!“ sklonila se k dítěti. „Podívej se, co pro tebe mám!“

Vzlyky, posmrkávání, pěst odtažená od ubrečeného obličeje a černé zchytralé oko upřené na okamžik na šestipenci. Pak další vzlyky, ale polevující. „Tak mi přece pověz, co ti je, no tak!“ naléhala Connie a strčila holčičce peníz do buclaté ručky, která ho sevřela.

„To ta… to ta… čičinka.“

Otřesy ustávajících vzlyků.

„Jaká čičinka, miláčku?“

Po chvíli mlčení plachá pěst tisknoucí šestipenci ukázala do ostružiní.

„Támdle!“

Connie se podívala a opravdu, ležela tam velká černá kočka, pochmurně natažená, s krvavou skvrnou na srsti.

„Och!“ vydechla s odporem.

„Pytlačila, milostivá paní,“ poznamenal hajný ironicky.

Podívala se na něj zlostně. „Není divu, že ta holčička plakala, jestli jste ji zastřelil před ní. Není divu, že plakala.“

Podíval se Connii do očí, úsečně, pohrdavě, neskrývaje své pocity. A Connie se znovu zarděla; cítila, že dělá scénu a že ji ten člověk nerespektuje.

„Jak se jmenuješ?“ obrátila se rozmarně k dítěti. „Nechceš mi povědět, jak se jmenuješ?“

Popotahování; pak velmi nepřirozeně pípavým hláskem: „Connie Mellorsová!“

„Connie Mellorsová! To je ale hezké jméno! A to jsi šla s tatínkem ven a on zastřelil tu čičinku? Ale to byla zlá čičinka!“

Dítě se na ni pátravě zahledělo smělýma tmavýma očima, které si měřily ji i její útěchu.

„Chtěla sem jít k babičce,“ řekla holčička.

„Tak? A kdepak máš babičku?“

Dítě zvedlo ruku a ukázalo dál po cestě. „Támdle v hájovně.“

„V hájovně! A chtěla by ses k ní vrátit?“

Náhlé škubavé záchvěvy připomenutých vzlyků. „Uhm!“

„Tak pojď, mám tě tam dovést? Mám tě dovést k babičce? Aby mohl tatínek dělat dál svou práci.“ Obrátila se k hajnému. „Je to vaše dceruška, ne?“

Zasalutoval a lehce přikývl na souhlas.

„Snad ji mohu odvést do hájovny?“ zeptala se Connie.

„Jestli si to milospaní přeje.“

Znovu se jí podíval do očí tím klidným, pátravým, nezaujatým pohledem. Velice osamělý muž, odkázaný sám na sebe.

„Chceš se mnou jít do hájovny k babičce, miláčku?“

Holčička k ní znovu po očku vzhlédla. „Uhm!“ uculila se.

Connii se nelíbila; rozmazlená, falešná ženuška. Přesto jí utřela obličej a vzala ji za ruku. Hajný mlčky zasalutoval.

„Na shledanou,“ rozloučila se s ním Connie.

K hájovně to bylo přes kilometr cesty, a než se objevil hajného malebný domeček, byla Connie starší Connií mladší jaksepatří otrávena. Holčička byla záludně mazaná jako opička a právě tak sebejistá.

V hájovně byly dveře dokořán a zevnitř bylo slyšet nějaký šelest. Connie zaváhala, holčička jí vysmekla ruku a běžela dovnitř.

„Babí! Babí!“

„Koukejme, tak ty seš už zpátky!“

Babička natírala kamna tuhou, byla sobota ráno. Vyšla do dveří v pytlové zástěře, se štětkou v ruce a s černou čmouhou na nose. Byla to drobná, dost vyschlá žena.

„Koukejme, copá je?“ podivila se a chvatně si přejela paží přes obličej, když venku uviděla stát Connii.

„Dobrý den!“ pozdravila Connie. „Malá plakala, tak jsem ji přivedla domů.“

Babička se rychle ohlédla po dítěti.

„Copá, a kdes měla tátu?“

Holčička se chytila babičky za sukně a culila se.

„Byl s ní,“ vysvětlila Connie, „ale zastřelil toulavou kočku a malá se rozplakala.“

„Neměla ste se tak vobtěžovat, lady Chatterleyová, vopravdu ne. Ste moc hodná, ale neměla ste se vobtěžovat. Koukejme, kdo by to byl řek!“ A stařena se obrátila k dítěti: „Považ si, lady Chatterleyová si s tebou dělá takovou starost! Né, neměla ste se vobtěžovat!“

„Nijak mě to neobtěžovalo, jen jsem se prošla,“ usmála se Connie.

„Vopravdu to vod vás je moc hezký, to teda musím říct! Tak vona bulila! Já věděla, že k něčemu dojde, dyž dou spolu. Vona z něj má strach, v tom je to. Jako by to byl ňákej cizej muskej, a né její táta. Ty dvá si halt nemůžou kápnout do noty. Von halt má svý brouky.“

Connie nevěděla, co na to říci.

„Hele, babí!“ uculila se holčička.

Stařena se podívala na šestipenci v její ruce.

„A eště ke všemu si dostala šestipenci! No né, milospaní, to ste neměla, vopravdu neměla. Koukej se, jak je ta lady Chatterleyová na tebe hodná! Namouduši, máš ty holka dneska štěstí!“

Vyslovovala jméno jako všichni místní lidé: Četlyjová. – „Jak je ta lady Četlyjová na tebe hodná!“ – Connie se nemohla ubránit, aby se nedívala stařeně na nos, a ta si znovu naslepo utřela obličej hřbetem zápěstí, ale čmouhu minula.

Connie se chystala k odchodu… „Tak vám teda mockrát děkuju, lady Četlyjová, namouduši! Poděkuj přece lady Četlyjový!“ vybídla dítě.

„Děkuju!“ zapípalo děvčátko.

„To jsi hodná holčička,“ zasmála se Connie, popřála pěkný den a odcházela se srdečnou úlevou, že má to setkání za sebou. To je divné, pomyslela si, že ten vytáhlý, pyšný člověk má takovouhle matku, tak drobnou a s takovou vyřídilkou!

A stařena, sotva Connie odešla, běžela ke střípku zrcátka v kuchyňce a prohlédla si v něm obličej. Když se uviděla, rozmrzele si dupla. „To se rozumí, že mě musela nachytat v pytlový zástěře a se špinavým vobličejem. Ta si vo mně pomyslí pěkný věci!“

Connie šla pomalu domů na Wragby. „Domů!“– to bylo příliš hřejivé slovo pro tuhle rozlehlou, protivnou ratejnu. Ale taky to bylo slovo, které si svoje odbylo. Teď nějak ztratilo smysl. Všechna velká slova, zdálo se Connii, ztratila pro její generaci smysl: láska, radost, štěstí, domov, matka, otec, manžel, všechna ta velká dynamická slova jsou už napůl mrtva a den za dnem umírají docela. Domov je místo, kde člověk bydlí, láska je věc, o níž si nic nenalhává, radost je slovo, které spojuje s pořádným charlestonem, štěstí je pokrytecký termín určený ke klamání ostatních lidí, manžel je muž, se kterým žena žije a udržuje ho v náladě. A pokud jde o sex, poslední z těch velkých slov, je to jen koktejlový výraz pro vzrušení, které člověka na chvilku povzbudí, ale pak ho nechá ještě rozervanějšího než předtím. Roztřepený cár! Jako by i ten materiál, z něhož je člověk stvořen, byl jenom laciný hadr, který se třepí v nicotu.

Všechno, co ve skutečnosti zbývá, je jakýsi paličatý stoicismus, a v něm je určitá rozkoš. Právě v tomhle zážitku nicotnosti života, fáze za fází, etapy po etapě, tkví jisté ponuré uspokojení. Tak, a hotovo! Tohle je vždycky ten poslední výrok – domov, láska, manželství, Michaelis: Tak, a hotovo! A až bude člověk umírat, jeho poslední slova životu budou: Tak, a hotovo!

Peníze? O těch se to snad prohlásit nedá. Peníze, čubčí bohyně Úspěchu, jak tvrdošíjně říká Tommy Dukes podle Henryho Jamese, ty jsou trvalá nezbytnost. Nemůžeme vydat poslední pětník a nakonec prohlásit: Tak, a hotovo! Ne, i kdybychom žili jenom dalších deset minut, potřebujeme nových pár pětníků na to či na ono. Už na to, abychom udrželi život mechanicky v chodu, potřebujeme peníze. Musíme je mít. Peníze mít musíme. Jinak nepotřebujeme vlastně nic. Tak, a hotovo!

Protože ovšem není naší vinou, že žijeme. Jakmile však jednou žijeme, jsou peníze nezbytnost, jediná absolutní nezbytnost. Beze všeho ostatního se při nejhorším obejdeme. Ale ne bez peněz. S důrazem: a hotovo!

Vzpomněla si na Michaelise a na peníze, které by byla mohla mít s ním; ale ani po těch netoužila. Dávala přednost menší částce, kterou pomáhala Cliffordovi vydělávat psaním. Kterou opravdu pomáhala vydělat. – „Clifford a já si spolu vypíšeme dvanáct set ročně,“ tak si to říkala. Vydělávat peníze! Udělat je! Stvořit je z nicoty. Vyždímat je z prázdného vzduchu! Poslední výkon, na který může být člověk lidsky hrdý. Všechno ostatní jsou sentimentální dojáky.

Tak se tedy vlekla domů ke Cliffordovi, spojit s ním znovu síly, udělat z nicoty další povídku, a povídka znamenala peníze. Cliffordovi zřejmě velice záleželo na tom, jestli jsou jeho povídky pokládány za prvotřídní literaturu nebo ne. Jí na tom vlastně dohromady nijak nezáleželo. Nic v tom není, řekl její otec. Dvanáct set liber za poslední rok! zněla její prostá a konečná odpověď.

Když je člověk mladý, zatne zuby, zakousne se a vydrží, až se peníze začnou hrnout z neviditelna; je to otázka síly. Je to otázka vůle; jemné, subtilní a mocné vyzařování vůle z vlastního nitra člověku ozřejmuje mysteriózní nicotu peněz: slovo na kousku papíru. Je v tom jakási magie, a rozhodně v tom je triumf. Čubčí bohyně! Proč ne, když už se máme prostituovat, prostituujme se s čubčí bohyní! Člověk jí vždycky může pohrdat, i když se s ní prostituuje, a to je dobré.

Clifford ovšem dosud uctíval mnohá dětinská tabu a fetiše. Chtěl být považován za „opravdu dobrého“, což je naprostý nesmysl. Opravdu dobré je to, co skutečně získává popularitu. Být opravdu dobrý a zůstat s tím na ocet není dobré k ničemu. Většina „opravdu dobrých“ lidí jako by zmeškala autobus. Člověk koneckonců žije jenom jednou, a když zmešká autobus, zůstane na dlažbě spolu s ostatními zkrachovalými existencemi.

Connie uvažovala o zimě s Cliffordem v Londýně, o příští zimě. Oni dva stihli autobus včas, tak proč by se na chvíli nesvezli na střeše a nedali se vidět?

Nejhorší na tom bylo, že Clifford začal jevit sklony k netečnosti, k nepřítomnosti ducha a upadal do záchvatů prázdné stísněnosti. Hlásilo se tak jeho psychické poranění. Ale Connie by z toho byla nejradši řvala. Panebože, když začíná vynechávat sám mechanismus vědomí, co si má člověk počít? Hrom do toho, člověk dělá, co může! To má klesnout docela až na dno?

Někdy hořce plakávala, ale i při tom pláči si říkala: Huso hloupá, máčet kapesníky! Jako by ti to nějak pomohlo!

Po zkušenosti s Michaelisem se rozhodla, že netouží po ničem. Připadalo jí to jako nejprostší řešení problému jinak neřešitelného. Nechtěla nic víc, než co měla; jenom by ráda, aby to někam vedlo: Clifford, ty povídky, Wragby, titul lady Chatterleyové, peníze a sláva, ať byla jaká byla… jenom aby to všechno někam vedlo. Láska, sex a podobné nesmysly, samá vodová zmrzlina! Slízat ji a zapomenout na ni. Když na tom člověk v duchu nelpí, nic to neznamená. Sex zejména… pouhé nic! Rozhodněte se jednou, a máte problém vyřešený. Sex a koktejl: obojí má přibližně stejné trvání, stejný účinek a zhruba stejný význam.

Ale dítě, děťátko! To ji pořád ještě vzrušovalo. Velice opatrně se k tomu pokusu odhodlávala. Bylo třeba uvažovat o vhodném muži, a kupodivu, nenašla na světě nikoho, čí dítě by chtěla. Mickovy děti! Odporné pomyšlení! Stejně dobře by mohla mít dítě s králíkem! Tommy Dukes?… Byl velice milý, ale nějak si ho nedokázala spojit s představou miminka, další generace. Končil sám v sobě. A mezi všemi ostatními početnými Cliffordovými známými nebyl jediný muž, který by nebudil její pohrdání, když si představila, že by měla mít dítě s ním. Našlo se jich několik, kteří by přicházeli v úvahu jako milenci, dokonce i Mick. Ale dát si od nich udělat dítě? Fuj! Pokoření a ohavnost!

Tak, a hotovo!

Dítě jí však přesto nešlo z hlavy. Počkat! Počkat! Proseje mužské pokolení jako sítem a uvidí, jestli nenajde někoho, kdo by se hodil. „Jdi do ulic a uliček jeruzalémských a hledejž, zda nalezneš muže!“ V Jeruzalémě prorokově nebylo možno najít muže, třebaže tam byly tisíce lidských samců. Ale muž! C’est une autre chose!

Napadlo ji, že by to musel být nějaký cizinec, ne Angličan, a tím méně Irčan. Skutečný cizinec.

Ale počkat, počkat! Příští zimu vezme Clifforda do Londýna; přespříští zimu ho odveze za moře do jižní Francie, do Itálie. Počkat! Nijak s dítětem nespěchá. Je to její soukromá záležitost a jediná věc, kterou svým zvláštním ženským způsobem bere až do dna duše vážně. Nebude riskovat nějakého náhodného příchozího, to ne! Milence může najít skoro vždycky, ale muž, který s ní má zplodit dítě… počkat, počkat!… to je něco docela jiného. – „Jdi do ulic a uliček jeruzalémských…“ Nejde přitom o lásku; jde o muže. Vždyť by ho mohla dokonce osobně nenávidět. Ale kdyby to byl muž, co by záleželo na její osobní nenávisti? Tahle záležitost se týká jiné stránky lidské bytosti.

Pršelo jako obvykle a stezky byly příliš rozmoklé pro Cliffordovo pojízdné křeslo, ale Connie chodila ven. Vycházela teď ven každý den sama, většinou do lesa, kde byla skutečně o samotě. Nikoho tam nevídala.

Ten den však chtěl Clifford poslat nějaký vzkaz hajnému, a protože poslíček ležel s chřipkou – na Wragby jako by pořád někdo měl chřipku –, Connie se nabídla, že se v hájovně zastaví.

Vzduch byl zplihlý a mrtvý, jako by celý svět pomalu umíral. Šedý, studeně vlhký a němý, dokonce ani rachocení třídicích sít z dolu nebylo slyšet, poněvadž se na šachtách dělalo ve zkrácených směnách a dneska zastavili práci vůbec. Konec všeho!

V lese bylo všechno naprosto ochablé a nehybné, jenom z holých větví padaly velké kapky s drobným dutým pleskáním. Jinak se mezi starými stromy vrstvily sloje šedi, beznadějné ochablosti, ticha a nicoty.

Connie pokračovala malátně v chůzi. Ze starého lesa vydechovala pradávná melancholie, která ji jaksi konejšila, lépe než drsná necitelnost vnějšího světa. Měla ráda onu niternost tohohle zbytku dávného hvozdu, tu nemluvnou zamlklost starých stromů. Připadaly jí jako ztělesněná moc mlčení, a přesto byly naléhavě přítomné. I ony vyčkávaly; tvrdošíjně, stoicky vyčkávaly a vydechovaly mohoucnost mlčení. Třeba čekaly jenom na konec; až budou zporáženy, vymýceny, na konec hvozdu, pro ně konec všeho. Ale třeba taky jejich aristokratické mlčení plné síly, mlčení silných stromů, znamenalo něco jiného.

Když vyšla z lesa na severním kraji, hájovna, dost tmavé stavení z hnědého kamene s lomenicemi a s hezkým komínem, vypadala jako neobydlená; tak byla tichá a osamělá. Ale z komína vystupovala stužka kouře a oplocená zahrádka před domem byla obdělaná a velmi úpravná. Dveře byly zavřené.

Teď, když sem došla, pocítila Connie trochu ostych před tím mužem s oněma podivnýma dalekozrakýma očima. Nerada mu přinášela příkazy a měla chuť zase odejít. Tiše zaťukala, nikdo nepřišel. Zaklepala znovu, ale dosud ne hlasitě. Nikdo neodpověděl. Nahlédla oknem dovnitř a uviděla tmavou světničku, její skoro zlověstné soukromí, odstrašující nežádoucí vetřelce.

Stála a naslouchala a zdálo se jí, že něco zaslechla zpoza chalupy. Když se jí nepodařilo, aby ji někdo uslyšel, probudila se v ní kuráž a nechtěla odejít poražena.

Obešla tedy bok stavení. Svah za hájovnou se příkře zvedal, takže zadní dvorek byl proláklý a obehnaný nízkou kamennou zídkou. Zahnula za roh domku a zůstala stát. Na dvorečku dva kroky před ní se ten muž myl a nijak si ji neuvědomoval. Byl po pás nahý, s dyftýnovými rajtkami klouzajícími ze štíhlých beder. A jeho bílá útlá záda se klenula nad velkým umývadlem s mýdlovou vodou, do které nořil hlavu a potřásal jí zvláštním rychlým pohybem, zvedal štíhlé bílé paže a vyplachoval si mýdlovou vodu z uší, hbitý a pružný jako lasička hrající si s vodou a naprosto osamělý. Connie ucouvla zpátky za roh domku a spěchala pryč k lesu. Proti její vůli jí to otřáslo. Koneckonců je to jenom mužský, který se myje; docela všední věc, no bodejť!

Ale nějakým podivným způsobem to pro ni byl vizionářský zážitek; zasáhlo ji to v samém středu těla. Viděla ty humpolácké rajtky klouzající po čistých štíhlých bílých bedrech, lehce se rýsující kosti, a přemohl ji pocit jeho osamělosti, tvora dočista samotného. Dokonalá, bílá, samotářská nahota tvora, který žije sám, niterně sám. A nadto jistě krása tvora čistého. Ne hmotná krása, ba ani ne tělesná krása, ale jakési plápolání, hřejivý bílý plamen osamělého života, odhalující se v obrysech, kterých se člověk může dotknout: tělo!

Connie pocítila otřes z té vize až v lůně a uvědomila si to; tkvělo to v ní. Ale v duchu se klonila k posměchu. Mužský, co se myje na dvorku! Nejspíš páchnoucím žlutým mýdlem! Dost ji to rozmrzelo; proč má zakopávat o tyhle vulgární soukromé nicotnosti?

Utíkala tedy sama před sebou, ale po chvíli se posadila na pařez. Byla příliš zmatena, než aby dokázala myslet. Ale i v tom zneklidňujícím zmatku se rozhodla přece jen vzkaz tomu chlapíkovi vyřídit. Nedá se od toho odvrátit. Musí mu popřát čas, aby se oblékl, ale ne aby odešel. Pravděpodobně se někam chystá.

A tak se pomalu loudala zpátky, napínajíc sluch. Když se přiblížila, vypadala hájovna stejně. Zaštěkal pes a Connie zaklepala na dveře, proti své vůli s rozbušeným srdcem.

Slyšela, jak muž lehce sestupuje ze schodů. Otevřel dveře tak rychle, až sebou trhla. Sám se zatvářil rozpačitě, ale okamžitě se mu ve tváři objevil úsměv.

„Lady Chatterleyová!“ řekl. „Je libo dál?“

Choval se tak naprosto nenuceně a vybraně, že překročila práh do poněkud pochmurné světnice.

„Jdu jenom se vzkazem od sira Clifforda,“ řekla měkce a trochu zadýchaně.

Muž se na ni díval těma modrýma vševidoucíma očima, což ji donutilo odvrátit trochu obličej. Pomyslel si, že jí ta plachost sluší, že je skoro krásná, a okamžitě ovládl situaci.

„Nechcete se posadit?“ zeptal se, předpokládaje, že nechce. Dveře zůstaly otevřené.

„Děkuju, ne. Sir Clifford by rád, kdybyste…,“ a vyřídila vzkaz, hledíc mu bezděčně znovu do očí. A jeho oči jí teď připadaly hřejivé a vlídné, zvlášť jakožto ženě, podivuhodně hřejivé, vlídné a pokojné.

„Výborně, milostivá paní. Okamžitě to zařídím.“

Když přijímal rozkaz, celá jeho bytost se proměnila, potáhla se jakousi tvrdou glazurou odstupu. Connie zaváhala, měla by jít. Ale rozhlédla se jaksi zaraženě po čisté, úpravné a trochu pošmourné světnici.

„To tady bydlíte docela sám?“ zeptala se.

„Docela sám, milostivá paní.“

„Ale vaše matka…?“

„Ta bydlí ve své vlastní chalupě ve vesnici.“

„S dítětem?“ zeptala se Connie.

„S dítětem!“

A jeho obyčejným, trochu unaveným obličejem se mihl nedefinovatelně posměšný výraz. Měl obličej, který se měnil v jednom kuse, nevyzpytatelně.

„Ne,“ řekl, když viděl, že Connie neví, co si z toho vybrat, „matka mi sem chodí každou sobotu uklízet; ostatní si dělám sám.“

Connie se na něj znovu podívala. Oči se mu usmívaly, trochu ironicky, ale hřejivě a modře a tak nějak laskavě. Nevěděla, co si o něm má myslet. Byl teď v dlouhých kalhotách a ve flanelové košili s šedou kravatou, vlasy měl hebké a vlhké, obličej pobledlý a unavený. Když se mu oči přestaly usmívat, vypadaly, jako by byly hodně trpěly, ale pořád neztrácely svou hřejivost. Obestřela ho však bledost osamělosti, Connie pro něj ve skutečnosti neexistovala.

Chtěla mu říci tolik věcí, ale neřekla nic. Jenom k němu opět vzhlédla a poznamenala:

„Doufám, že vás nevyrušuju?“

Oči se mu zúžily lehkým ironickým úsměvem.

„Jenom jsem se česal, jestli vám to nevadí. Promiňte, že na sobě nemám kabát, ale neměl jsem tušení, kdo to klepe. Tady neklepá nikdo, a co člověk nečeká, zní zlověstně.“

Vykročil před ní po zahradní cestičce, aby jí otevřel vrátka. Jak byl v košili bez hromotluckého dyftýnového kabátu, viděla znovu, jak je štíhlý, hubený a trochu nahrbený. Když ho však míjela, bylo v jeho světlých vlasech a živých očích cosi mladého a jasného. Mohlo mu být tak sedm nebo osmatřicet.

Pokračovala těžce v chůzi dál do lesa s vědomím, že se za ní dívá; vyvedl ji proti její vůli tolik z míry.

A on, když se vracel dovnitř, si myslel: „Je milá, je skutečná! Je milejší, než sama ví.“

Hodně o něm uvažovala; nevypadal zdaleka na hajného a vůbec na dělného člověka, třebaže měl něco společného s místními lidmi. Ale taky něco velice neobvyklého.

„Ten hajný Mellors je zajímavý člověk,“ řekla Cliffordovi; „skoro by mohl být džentlmen.“

„Tak?“ podivil se Clifford. „To jsem si nevšiml.“

„Ale není na něm něco výjimečného?“ naléhala Connie.

„Myslím, že je to docela slušný chlapík, ale dohromady o něm nic nevím. Vrátil se z vojny teprve loni, ani ne před rokem. Z Indie, myslím. Pochytil tam možná nějaké způsoby, snad byl důstojnickým sluhou a polepšil si postavení. Někteří vojáci už takoví byli. Ale k ničemu jim to není, když se vrátí domů, musí zase zpátky na svá stará místa.“

Connie se na Clifforda zamyšleně zadívala. Uvědomila si v něm ten zvláštní tuhý odpor ke každému z nižších tříd, kdo se opravdu mohl vyšplhat nahoru, odpor, který znala jako charakteristický pro Cliffordovu vrstvu.

„Ale nezdá se ti, že je na něm něco výjimečného?“ opakovala znovu.

„Upřímně řečeno, ani ne! Alespoň jsem si nevšiml.“

Podíval se na ni zvědavě, nejistě, napůl podezíravě. A Connie cítila, že jí neříká skutečnou pravdu; nepřiznával skutečnou pravdu ani sám sobě, v tom to bylo. Protivila se mu každá zmínka o skutečně výjimečném člověku. Lidé museli být víceméně na jeho úrovni nebo pod ní.

Connie znovu pocítila malodušnost a nepřejícnost mužů své generace. Byli tak malodušní, tolik se báli života!