Kapitola 8

Paní Boltonová pečlivě bděla i nad Connií, protože měla pocit, že i ji musí zahrnout pod svou ženskou a odbornou ochranu. V jednom kuse milostivou paní nutila, aby šla na procházku, aby si vyjela do Uthwaite, aby byla na vzduchu. Connie si totiž zvykla sedět tiše u krbu a tvářit se, že čte, nebo malátně šít a skoro vůbec nechodit ven.

Byl větrný den brzy po Hildině odjezdu, když paní Boltonová řekla: „Pročpak se nejdete projít do lesa a nepodíváte se za hájovnou na divoké narcisky? Nic hezčího na takové procházce nemůžete potkat. A můžete si nějaké natrhat domů; ti žluťásci vypadají vždycky hrozně vesele, ne?“

Connie to přijala v dobrém, i ty žluťásky. Divoké narcisky! Koneckonců, člověk se nemůže pořád dusit ve vlastní šťávě. Zase je tu jaro… „Roční období jdou, mně se však nevrátí den, ni líbezný večer ni jitro.“

A ten hajný, jeho štíhlé bílé tělo jako osamělý pestík v nějakém neviditelném květu! Zapomněla na něj ve své nemožné depresi. Ale teď se v ní něco probouzelo… „Bledá za branami hradeb“… bylo třeba vyjít z hradebních bran.

Byla silnější, lépe se jí chodilo a doufala, že v lese nebude vítr tak únavný jako v parku, kde se na ni lepil. Chtěla zapomenout, zapomenout na svět a na všechny ty strašné lidi s těly jako mršiny. „Musíte se znovu narodit! Věřím ve vzkříšení těla! Nepadne-li zrno pšeničné do země a nezemře, nikdy znovu nevzejde. Až vyrazí květ šafránu, vstanu ze země i já a uzřím slunce!“ V březnovém větru jí táhly vědomím nekonečné věty.

Drobné poryvy slunečního světla vybuchovaly podivuhodně jasně a rozsvěcovaly vlaštovičníky na kraji lesa, pod lískovým proutím, a třpytily se žlutou září. A les byl tichý, docela tichý, a přece třaskal probleskujícím sluncem. Rozkvetly první sasanky a celý les jako by zbledl bledostí nesčetných anemónek zkrápějících rozrušenou půdu. „Svět zbledl dechem tvým.“ Ale tentokrát to byl dech Persefonin; unikla z pekla za chladného rána. Zadul studený dech a nad hlavou se vztekal chycený vítr zapletený do větví. I on se chytil a snažil se vyprostit, ten vítr, jako Absolón. Jak zkřehle vypadaly anemónky s chvějícími se nahými bílými ramínky nad zelenými krinolínkami! Ale vydržely to. A pár prvních bleďoučkých petrklíčů u cesty také, i rozvíjející se žlutá poupata.

Vítr hučel a kymácel korunami nad hlavou, dolů dosáhly jen studené závany. Connii to v lese podivně vzrušovalo, tváře jí zažhnuly ruměncem a oči jí modře zahořely. Kráčela těžce, utrhla si několik petrklíčů a prvních fialek, které voněly líbezně a chladně, tak líbezně a chladně. A loudala se dál, aniž věděla, kde vlastně je.

Až došla na mýtinu na konci lesa a uviděla zeleně skvrnitou kamennou hájovnu, která se zdála skoro růžová, jako dužina na spodku kloboučku nějaké houby, jak se kámen zahřál v záplavě slunce. A u dveří jiskřil žlutý jasmín; u zavřených dveří. Ale nic nebylo slyšet; z komína nevystupoval žádný kouř; žádný pes nezaštěkal.

Obešla tiše dům až dozadu, kde se zvedal svah; měla výmluvu, chtěla se podívat na narcisky.

A byly tam, květy na krátkých stoncích, ševelící a třepotající a tetelící se, tak zářivé a živé, ale neměly kam schoulit tvářičky, když je odvracely před větrem.

Jejich zářivé slunečné hadříčky se třepotaly v poryvech zoufalství. Ale třeba se jim to vlastně líbilo; třeba se jim líbilo to zmítání.

Constance si sedla a opřela se zády o mladou sosnu, která se k ní nakláněla plná podivuhodného života, pružná a silná, když se znovu vztyčovala. Vzpřímený živý kmen s korunou ve slunci! A dívala se, jak narcisky zlátnou v explozích slunce, které jí hřálo ruce a klín. Dokonce zachytila slabou dehtovou vůni květů. A pak, jak byla tak tichá a tak sama, jako by vplynula do proudu svého vlastního osudu. Předtím byla připoutaná provazem a škubala sebou a sténala jako člun v kotvišti; teď se odpoutala a volně plula.

Slunce ustoupilo chladu; narcisky se octly ve stínu a mlčky se skláněly. Tak se budou klonit celý den a dlouhou studenou noc. Tak silné ve své křehkosti!

Vstala, trochu ztuhlá, utrhla si jich několik a pustila se dolů po svahu. Nerada trhala květiny, ale chtěla jich alespoň pár s sebou. Musela se vrátit na Wragby a do jeho zdí, a teď Wragby nenáviděla, zvlášť ty jeho tlusté zdi. Zdi! Pořád zdi! Ale člověk je potřebuje v tomhle větru.

Když se vrátila domů, Clifford se jí zeptal:

„Kdes byla?“

„Prošla jsem celý les. Podívej, nejsou ty narcisky rozkošné? Když si člověk pomyslí, že pocházejí ze země!“

„Právě tak jako ze vzduchu a slunečního světla,“ podotkl.

„Ale zformovaly se v zemi,“ odsekla mu s pohotovostí, která ji samotnou trochu překvapila.

Druhý den odpoledne šla do lesa znovu. Pustila se širokou cestou, která se točila vzhůru mezi modříny k prameni, jemuž se říkalo Svatojánská studánka. Na tomhle svahu bylo chladno a v přítmí modřínů ani kvíteček. Ale ledový pramínek tichounce zurčel ve studánce mezi omytými červenobílými oblázky. Jak byl ledový a čirý! Jak zářivý! Nový hajný do studánky jistě nasypal čerstvé oblázky. Slyšela slabé zurčení, jak voda čůrkem prýštila přes okraj a stékala ze svahu. I v šumivém hučení modřínového lesa, který stínil stráň svou naježenou, bezlistou vlčí temnotou, slyšela jakoby cinkání drobných vodních rolniček.

Bylo tu trochu pošmourno, chladno a vlhko. Ale přesto studánka jistě sloužila po staletí jako napajedlo. Teď už ne. Mýtinka kolem byla bujně zarostlá trávou, studená a zpustlá.

Connie vstala a vykročila pomalu k domovu. Cestou zaslechla daleko vpravo slabé klepání a zůstala stát, aby se zaposlouchala. Jsou to rány kladivem, nebo datel? Určitě rány kladivem.

Pokračovala v chůzi a naslouchala. A pak si všimla úzké pěšinky mezi mladými jedlemi, která jako by nevedla nikam. Ale Connie měla pocit, že se po ní chodí. Dobrodružně se po ní pustila mladým jedlovým houštím, jež brzy ustoupilo starým dubům. Sledovala pěšinu a rány kladivem se v tišině větrného lesa ozývaly blíž, protože stromy vytvářejí tišinu i v hukotu větru.

Uviděla ukrytou mýtinku a ukrytou chatičku sroubenou z neotesaných klád. A nikdy tady ještě nebyla! Uvědomila si, že v tomhle klidném zátiší se chovají mladí bažanti; hajný bez kabátu klečel a bušil kladivem. Pes vyrazil vpřed s krátkým ostrým zaštěkáním, hajný najednou zdvihl hlavu a uviděl ji. V očích měl vylekaný výraz.

Vstal a zasalutoval a mlčky ji pozoroval, když vykročila s podklesávajícími koleny. Její vpád mu byl protivný; chránil si svou samotu jako svou jedinou a poslední svobodu v životě.

„Byla jsem zvědavá, kdo to tady tluče,“ řekla s pocitem slabosti a zadýchanosti a trochu i strachu před ním, když se na ni díval tak zpříma.

„Rychtuju tady kurníky pro mladý bažanťata,“ odpověděl lidovým nářečím.

Nevěděla, co na to říci, a cítila slabost.

„Ráda bych si na chvilku sedla,“ řekla nakonec.

„Poďte se posadit tady do tý chajdy,“ vyzval ji a vykročil před ní do chaty, odstrčil stranou nějaké dříví a harampádí a vytáhl nemotornou židli z lískových prutů.

„Mám vám kapku rozdělat voheň?“ zeptal se s podivnou naivitou nářečí.

„To ne, neobtěžujte se,“ odpověděla.

Ale podíval se jí na ruce; byly celé promodralé. Odtáhl tedy rychle pár větších modřínových větví k malému cihlovému ohništi v koutě a za okamžik šlehal do komína žlutý plamen. Udělal jí u krbu místo.

„Posaďte se sem a kapku se vohřejte,“ řekl.

Poslechla ho. Vyzařovala z něho jakási zvláštní ochranitelská autorita, které se rázem podřídila. Seděla tedy a ohřívala si ruce nad plápolajícími plameny a přikládala na oheň polínka, zatímco on venku zase tloukl kladivem. Nechtělo se jí vlastně sedět v zastrčeném koutě u krbu; raději by se dívala ze dveří, ale staral se o ni, a tak se musela podrobit.

Chata byla docela útulná, s ostěním z nenatřených prken, kromě její židle tu stál podomácku stlučený stolek a stolička a truhlářský ponk, potom nějaká velká bedna, nářadí, nová prkna a hřebíky, a mnoho věcí viselo na skobách: dřevorubecká sekyra, sekyrka, pasti, něco v pytlích, jeho kabát. Nebylo tu okno, světlo dopadalo otevřenými dveřmi. Bylo to skladiště harampádí, ale taky to byla jakási malá svatyně.

Poslouchala, jak ten člověk venku tluče kladivem; neznělo to nijak šťastně. Byl stísněný. Někdo se vetřel do jeho soukromí, nebezpečný vetřelec. Ženská! Dospěl k bodu, kdy na světě nechtěl nic jiného než být sám. A přece byl bezmocný, aby si své soukromí zachoval; byl námezdní síla, a tihle lidé byli jeho páni.

Hlavně se už nechtěl dostat do styku se žádnou ženskou. Měl z toho strach; pořádně se už dřívějšími zkušenostmi spálil. Měl pocit, že umře, jestli nebude moci zůstat sám a jestli nebude o samotě ponechán. Jeho odpor k vnějšímu světu byl naprostý; jeho posledním útočištěm byl tenhle les; schovat se tam!

Connie se ohřála u ohně, který udělala příliš velký; pak jí začalo být vedro. Šla a sedla si na stoličku do dveří a sledovala muže při práci. Zdálo se, že ji nevnímá, ale věděl to. Přesto však pokračoval v práci, jako by do ní byl docela zabrán, a jeho hnědá fenka seděla vedle něho a pozorovala svět, kterému není co věřit.

Štíhlý, klidný a hbitý, dokončil práci na kleci kurníku, převrátil ji, zkusil zasouvací dvířka a odložil ji stranou. Pak vstal, došel si pro jednu starou klec a přinesl si ji ke špalku, na kterém pracoval. Sehnul se a zkusil její laťky; některé se mu zlomily pod rukama; začal vytahovat hřebíky. Pak obrátil klec dnem vzhůru, zamyslel se a nedal naprosto nijak najevo, že si uvědomuje ženinu přítomnost.

A tak ho Connie upřeně pozorovala. A uviděla v něm, teď když byl oblečený, tutéž samotářskou osamělost, jakou v něm uzřela, když byl svlečený; samotářskou a zarytou osamělost, jako když o samotě něco kutí nějaké zvíře, ale taky zahloubanou, jako když duše couvá, couvá pryč před jakýmkoli lidským dotekem. Mlčky a trpělivě před ní couval dokonce i teď. Právě ta tichá a bezčasá trpělivost v muži netrpělivém a vášnivém se dotkla Connie až v lůně. Viděla to v jeho skloněné hlavě, v hbitých a klidných rukou, v předklonu jeho štíhlých, citlivých beder: cosi trpělivého a stahujícího se do sebe. Cítila, že jeho zkušenost je hlubší a širší než její vlastní; mnohem hlubší a širší, a snad i vražednější. A to jí ulevovalo od sebe samé; připadala si skoro neodpovědná.

Seděla tedy ve dveřích chaty jako ve snu a vůbec si neuvědomovala čas ani jednotlivé okolnosti. Odplula v myšlenkách tak daleko, že muž k ní rychle vzhlédl a uviděl jí v tváři ten naprosto tichý výraz čekání. Pro něj to byl výraz čekání. A tenký plamínek ohně mu náhle prošlehl ledvím u kořene páteře, až v duchu zasténal. Děsil se s odporem skoro až k smrti každého dalšího těsného lidského styku. Nade všecko si přál, aby odešla a nechala ho jeho vlastnímu soukromí. Děsil se její vůle, její ženské vůle, a její moderní ženské naléhavosti. A nade vše se děsil její chladné, nadřazené nestoudnosti, s jakou si ta ženská jde za svým. Vždyť on je koneckonců jenom námezdná síla. Nenáviděl její přítomnost.

Connie se vzpamatovala s pocitem náhlé nevolnosti. Vstala. Odpoledne se chýlilo k večeru, ale nedokázala odejít. Přistoupila k tomu člověku, který se postavil do pozoru, s unaveným obličejem nehybným a bezvýrazným, s očima, které ji pozorovaly.

„Je tady tak hezky, takový klid,“ řekla. „Nikdy jsem tu ještě nebyla.“

„Ne?“

„Myslím, že si sem občas přijdu posedět.“

„Tak?“

„Zamykáte tu chatu, když tady nejste?“

„Zamykám, milospaní.“

„Myslíte, že bych taky mohla dostat klíč, abych tady někdy mohla sedávat? Jsou k chatě dva klíče?“

„Co já vím, tak teda né.“

Znovu sklouzl do nářečí. Connie zaváhala; aha, staví se na zadní. Je to snad jeho chata, co?

„Nemohli bychom ten druhý klíč opatřit?“ zeptala se měkkým hlasem, ale vespod zněl spodní tón ženy rozhodnuté prosadit svou.

„Druhej klíč!“ bleskl po ní vztekle očima s nádechem posměchu.

„Ano, duplikát,“ řekla a začervenala se.

„Třebas vo ňom ví sir Clifford,“ odrazil ji.

„Pravda!“ řekla. „Snad ho má. Jinak bychom ho mohli dát udělat podle toho, který máte vy. Netrvalo by to myslím víc než den či dva. Na tak dlouho byste mohl svůj klíč postrádat.“

„To vám teda, milospaní, nepovím. Neznám tady vokolo nikoho, kdo by klíče dělal.“

Connie najednou zrudla zlostí.

„No dobrá!“ odsekla. „Zjistím si to sama.“

„Jak je libo, milospaní.“

Střetli se očima. V jeho byl chladný, ošklivý výraz nechuti a pohrdání a lhostejnosti k tomu, co z toho bude. Její hořely urážkou z odmrštění.

Ale srdce jí pokleslo, viděla, jak zarytě ji nenávidí, když na něm chce něco, co mu jde proti srsti. A viděla to s jakýmsi zoufalstvím.

„Na shledanou!“

„Na shledanou, milospaní!“ Zasalutoval a obrátil se na patě. Probudila v něm spící psy starého hlodavého vzteku, vzteku na paličatou samici. A byl bezmocný, bezmocný. To věděl!

A ona dostala vztek na paličatého samce. Ještě k tomu sluha! Pustila se mrzutě domů.

Pod velkým bukem na návrší potkala paní Boltonovou, která ji vyhlížela.

„Zrovna si lámu hlavu, kdy přijdete, milostivá paní,“ zašveholila.

„Jdu snad pozdě?“ zeptala se Connie.

„Inu… já jenom, že sir Clifford čeká na čaj.“

„Tak proč jste mu ho neudělala vy?“

„Ale to by se přece pro mě nehodilo. Sir Clifford by se na to asi divně díval, milostivá paní.“

„To nechápu proč,“ řekla Connie.

Zašla do Cliffordovy pracovny, kde bublal na podnose starý mosazný čajník.

„Jdu pozdě, Clifforde?“ zeptala se, odložila pár kytiček a vzala krabici s čajem, jak stála před podnosem v čapce a v šále. „To mě mrzí. Proč sis neřekl, aby ti čaj udělala paní Boltonová?“

„To mě nenapadlo,“ odpověděl ironicky. „Nedovedu si ji dobře představit, jak předsedá při čaji.“

„Na stříbrné čajové konvici není snad nic tak posvátného,“ namítla Connie.

Vzhlédl k ní zvědavě.

„Cos dělala celé odpoledne?“ zeptal se.

„Chodila jsem a seděla jsem pod střechou. Víš, že na té velké cesmíně jsou ještě bobule?“

Sundala si šálu, ale ne čapku, a posadila se, aby připravila čaj. Topinky budou jistě jako kůže. Přikryla konvici čajovou panenkou a vstala, aby si přinesla skleničku na fialky. Chudinky zplihle klonily hlavičky na stoncích.

„Však se vzpamatují!“ prohlásila a postavila je ve skleničce před něj, aby si přivoněl.

„Sladší než víčka Junoniných očí,“ zacitoval.

„Nevidím v tom nejmenší souvislost s opravdovými fialkami,“ poznamenala. „Tihle alžbětinští básníci jsou trochu nabubřelí.“

Nalila mu čaj.

„Nevíš, jestli máme druhý klíč k té chatičce blízko u Svatojánské studánky, tam, co jsou malí bažanti?“

„Snad. Proč?“

„Náhodou jsem ji dnes objevila – nikdy předtím jsem ji neviděla. Připadá mi rozkošná. Mohla bych tam někdy sedávat, ne?“

„Byl tam Mellors?“

„Byl. Tak jsem ji taky našla, podle jeho tlučení kladivem. Zřejmě se mu vůbec nelíbilo, že jsem ho tak přepadla. Vlastně byl skoro hrubý, když jsem se ho zeptala na druhý klíč.“

„Co říkal?“

„Ale nic, jak už to má ve zvyku, a o klíčích prý nic neví.“

„Jeden možná bude v otcově pracovně. Betts je všechny zná, všechny jsou tam. Řeknu mu, aby se podíval.“

„Buď tak hodný!“

„Tak Mellors byl skoro hrubý?“

„No, vlastně to nic nebylo. Ale zřejmě mě nerad viděl ve svém hradu.“

„To nejspíš.“

„Ale stejně pořád nechápu, proč by mu to mělo vadit. Není to přece jeho domov! Není to jeho soukromý byt. Nevím, proč bych si tam nemohla jít sednout, když se mi zachce.“

„Právě!“ přikývl Clifford. „Ten člověk si o sobě moc myslí.“

„Zdá se ti?“

„Určitě! Myslí si, že je něco extra. Víš, měl ženu, se kterou mu to neklapalo, tak se v roce 1915 přihlásil na vojnu a poslali ho myslím do Indie. V každém případě byl nějakou dobu kovářem u kavalerie v Egyptě; pořád měl co dělat s koňmi, v tom se vyzná. Potom se v něm zhlídl nějaký indický plukovník a udělal ho poručíkem. Vážně, jmenovali ho důstojníkem. Myslím, že se s tím svým plukovníkem vrátil do Indie a že byl na severozápadní hranici. Onemocněl pak a teď dostává penzi. Z vojny myslím přišel teprve loni, a pro takového člověka není přirozeně snadné vrátit se na svou vlastní úroveň. Plácá se jako ryba na suchu. Ale svoje povinnosti zastává dobře, pokud se mne týče. Jenom nechci nic slyšet o žádném poručíku Mellorsovi.“

„Jak ho mohli udělat důstojníkem, když mluví tím hrozným nářečím?“

„Nemluví tak… jenom když to do něho vjede. Dovede mluvit úplně bezvadně, na to své postavení. Říká si nejspíš, že když spadl zase dolů mezi mužstvo, bude lepší mluvit, jako mluví mužstvo.“

„Proč jsi mi o něm nikdy nepověděl?“

„Chm, nesnáším tyhle romantické historky. Rozvrací to všechen pořádek. Tisíckrát škoda, že k nim vůbec dochází.“

Connie byla nakloněna souhlasit. Co z toho mají nespokojení lidé, kteří nikam nezapadnou?

Ve dnech krásného počasí se i Clifford rozhodl vyjet si do lesa. Vítr byl studený, ale ne tolik únavný, a sluneční svit byl jako sám život, teplý a plný.

„To je úžasné,“ poznamenala Connie, „jak jinak se člověk cítí, když je takový opravdu svěží krásný den. Obyčejně má pocit, jako by i ten vzduch byl polomrtvý. Lidé zabíjejí i ten vzduch.“

„Myslíš si, že to dělají lidé?“ zeptal se.

„Myslím. Ty výpary samé nudy a nespokojenosti a vzteku z tolika lidí ubíjejí ve vzduchu všechnu životnost. O tom jsem přesvědčená.“

„Třeba něco v povětří ubíjí životnost lidí?“ namítl.

„Ne, právě člověk otravuje vesmír,“ stála na svém.

„Kálí do vlastního hnízda,“ poznamenal Clifford.

Pojízdné křeslo supělo dál. V lískovém houští visely bledě zlaté jehnědy a na slunných místech se doširoka otvíraly lesní sasanky, jako by jásaly radostí ze života, právě tak jako za dávných dob, kdy lidé dovedli jásat s nimi. Voněly slabě po jabloňových květech. Connie jich pár natrhala Cliffordovi.

Vzal je a zvědavě se na ně zadíval.

„Nevěsto míru, dosud neposkvrněná,“ zacitoval. „Na květiny jako by se to hodilo daleko líp nežli na řecké vázy.“

„Poskvrnit je tak hrozné slovo!“ řekla. „Jenom lidé poskvrňují věci.“

„No, já nevím… co slimáci a podobně?“

„Slimáci je pouze jedí, a včely nic neposkvrňují.“ Dostala na něj zlost, jak všechno obracel ve slova. Fialky byly víčka Junoniných očí a sasanky neposkvrněné nevěsty. Jak nenáviděla slova, která se pořád vtírala mezi ni a život; slova všechno poskvrňovala, jestli vůbec něco; konfekční slova a fráze, vysávající z živoucích věcí všechnu životní mízu.

Procházka s Cliffordem se příliš nevydařila. Bylo mezi nimi nějaké napětí, a třebaže se oba tvářili, že je nepozorují, přece tu bylo. Connie najednou s veškerou silou svého ženského instinktu Clifforda od sebe odstrkávala. Chtěla se ho zbavit, a hlavně jeho vědomí, jeho slov, jeho posedlosti sebou samým, té nekonečné posedlosti, podobné šlapacímu mlýnku, posedlosti vlastní osobou a vlastními slovy.

Nastalo zase deštivé počasí. Ale Connie za pár dní šla ven i v dešti a pustila se do lesa. A jakmile tam byla, zamířila k chatě. Pršelo, ale nebylo příliš chladno, a les působil mlčenlivě a odlehle, nedostupně v deštivém šeru.

Došla na mýtinu. Nikdo tam! Chata byla zamčená. Ale posadila se na trámek prahu pod hrubou stříšku a zachoulila se do svého vlastního tepla. Seděla tak a dívala se do deště, naslouchala jeho četným nehlučným šelestům a šumění větru v hořejších větvích, i když se zdálo, že žádný vítr není. Okolo stály staré duby, šedé, mocné kmeny zčernalé deštěm, zaoblené a živoucí, vztahující bezstarostné údy. Půda byla skoro úplně bez podrostu, posetá sasankami, tu a tam rostl nějaký keř, černý bez nebo kalina a nafialovělá spleť ostružiní; zašlá narezivělost kapradí skoro mizela pod zelenými trsy sasanek. Tohle snad je jedno z neposkvrněných míst. Neposkvrněných! Celý svět je poskvrněný.

Některé věci se poskvrnit nedají. Nemůžete poskvrnit konzervu sardinek. A tolik žen je podobných, i mužů. Ale země…!

Déšť ustával. Už sotva zatmíval prostor mezi duby. Connie chtěla odejít, a přece seděla dál. Začínala jí být zima, jenomže převládající setrvačnost vnitřního znechucení ji zadržovala na místě jako ochrnutou.

Poskvrněná! Jak může být člověk poskvrněn, aniž se ho vůbec někdo dotkne! Poskvrněn mrtvými slovy, která se proměnila v oplzlosti, a mrtvými myšlenkami, které se proměnily v posedlost.

Přiběhl mokrý hnědý pes a nezaštěkal, jenom zdvihl mokrý chochol ocasu. Muž šel za psem v mokrém černém nepromokavém kabátě jako šofér, s trochu zardělým obličejem. Cítila, jak se v rychlé chůzi štítivě zarazil, když ji uviděl. Vstala v uzoučkém pruhu sucha pod hrubou stříškou. Beze slova jí zasalutoval a pomalu se blížil. Začala ustupovat.

„Právě odcházím,“ řekla.

„To ste čekala, abyste se dostala dovnitř?“ zeptal se s pohledem na chatu, ne na ni.

„Ne, jenom jsem si tu na chvíli sedla, abych se schovala,“ odpověděla s klidnou důstojností.

Podíval se na ni. Vypadala prostydlá.

„Tak halt sir Clifford ten druhej klíč nemá?“ zeptal se.

„Ne, ale to nevadí. Mohu sedět docela v suchu tady pod tou stříškou. Dobré odpoledne!“ Protivilo se jí přehnané nářečí v jeho slovech.

Upřeně ji sledoval, jak odchází. Pak si odhrnul kabát, sáhl rukou do kapsy rajtek a vytáhl klíč od chaty –

„Rači si vemte tendle klíč, já se s těma bažanťatama můžu pakovat někam jinám.“

Podívala se na něj.

„Co tím myslíte?“ zeptala se.

„Myslím halt, že si pro ty bažantí kurníky můžu najít plac jinde. Dyž sem chcete chodit, tak by vám asi nešlo pod nos, abysem se vám tady furt vochomejtal.“

Dívala se na něj a uhadovala mlhou nářečí, co vlastně říká.

„Proč nemluvíte obyčejně?“ zeptala se chladně.

„Já? Já myslel, že mluvím ouplně vobyčejně.“

Chvíli rozzlobeně mlčela.

„Tak esli chcete ten klíč, tak si ho rači vemte. Nebo bysem vám ho měl přinýst rači až zejtra, až dám kapku do rychtyku ty krámy vevnitř? Hodí se vám to?“

Rozzlobila se ještě víc.

„Nechtěla jsem váš klíč,“ odsekla. „Nechci, abyste vůbec něco dával do pořádku. Ani mě nenapadlo vyhánět vás z vaší chaty, děkuju vám! Chtěla jsem jen mít možnost přijít si sem někdy sednout, tak jako dnes. Ale mohu docela dobře sedět i pod stříškou, tak už o tom prosím vás nemluvte!“

Podíval se na ni znovu těma rošťáckýma modrýma očima.

„Inu,“ začal pomalým rozvleklým nářečím. „Milospaní si sem do chajdy může přijít, kdy se jí zamane, a dostat klíč a všecko, co bude chtět. Jenomže se zrovna nejčko chystám nasadit malý bažanťata a musím se tady kolem nich furt vochomejtat, piplat se s nima a tak. Jo v zimě, to sem celý dny ani nepáchnu, ale nejčko na jaře chce mít sir Clifford ty bažanty… A milospaní by jistě nechtěla, abysem ji tady furt votravoval, dyž tady chce bejt sama.“

Poslouchala ho s tupým úžasem.

„Proč by mi mělo vadit, že tu jste?“ zeptala se.

Zvědavě se na ni podíval.

„No, votrava to je!“ prohlásil stručně, ale významně. Zarděla se. „No dobrá!“ řekla konečně. „Nechci vás obtěžovat. Ale myslím, že by mi bylo nevadilo sedět tady a dívat se, jak se o ty bažanty staráte. Bylo by se mi to líbilo. Ale když myslíte, že by vám to překáželo, nebudu vás rušit, nebojte se. Jste hajný sira Clifforda, ne můj.“

Ta věta zazněla nepřirozeně, nevěděla proč. Ale přešla to.

„Ale kdepá, milospaní! Dyť je to přece vaše chata. Jak si milospaní přeje a jak poroučí, dycinky. Můžete mě třebas na hodinu vyhodit. To já jenom…“

„Jenom co?“ zeptala se zmateně.

Pošoupl si zvláštním komickým pohybem klobouk z čela.

„Já halt, že byste třebas měla ráda tu chajdu sama pro sebe, až přídete, abysem se vám tady nemotal kolem.“

„Ale proč?“ zeptala se rozzlobeně. „Copak nejste civilizovaný člověk? Myslíte si, že bych z vás měla mít strach? Proč bych si měla vůbec všímat, jestli tady jste, nebo ne? Záleží snad na tom?“

Podíval se na ni a celý obličej se mu rozsvítil rošťáckým smíchem.

„Ale né, milospaní. Ani co by za nehet vlezlo.“

„Tak proč tedy?“ opakovala.

„Mám teda pro milospaní vobstarat ten druhej klíč?“

„Ne, děkuju vám. Nepotřebuju ho.“

„Vobstarám ho stejně. Bude lepčí, dyž k tý chajdě budeme mět klíče dvá.“

„Tak se mi zdá, že jste drzý,“ řekla Connie, celá zrudlá a zadýchaná.

„Ale kdepá, to né!“ namítl honem. „Todle neříkejte! To né! Zlýho sem tím nic nemyslel. Jenom sem si říkal, že dyž sem budete chodit, budu vocáď muset vypadnout, a to by znamenalo fůru rachoty, pakovat se a stěhovat někam jinám. Ale dyž si mě milospaní nebude všímat… je to přece chajda sira Clifforda, všecko bude, jak si milos­paní přeje a jak poroučí, dyž si mě nebude všímat, já si jen budu hledět svýho, abysem měl všecko v rychtyku.“

Connie odcházela docela zmatena. Nebyla si jista, jestli je dotčena a smrtelně uražena, nebo ne. Třeba ten člověk opravdu jenom myslel, co říkal; snad měl strach, že na něm bude chtít, aby z chaty zmizel. Ve snách by ji to nenapadlo! Jako by jí na něm a na jeho hloupé přítomnosti mohlo vůbec nějak záležet!

Šla domů celá popletená a nevěděla, co si vlastně myslí a co cítí.