Kapitola 9

Connii překvapoval její vlastní odpor ke Cliffordovi. A co víc, zdálo se jí, že ho vlastně neměla ráda nikdy. Nebyla to nenávist: nebyla v tom žádná vášeň. Ale hluboká fyzická ošklivost. Skoro se jí zdálo, že si ho vzala, protože se jí nějak skrytě fyzicky protivil. Ve skutečnosti si ho ovšem vzala proto, že ji duševně přitahoval a vzrušoval. Připadal jí svým způsobem jako její pán, někdo nad ní.

Teď se duševní vzrušení vyčerpalo a zhroutilo a ona si byla vědoma jenom fyzického odporu. Zdvihal se v ní z nejhlubšího nitra a ona si uvědomovala, jak dlouho už jí užírá život.

Cítila se slabá a docela ztracená. Toužila po nějaké pomoci zvenčí. Ale taková pomoc by se nenašla na celém světě. Společnost je strašná, protože je nepříčetná. Civilizovaná společnost je šílená. Peníze a takzvaná láska jsou její dvě velké mánie; peníze daleko na prvním místě. Jednotlivec si těmi dvěma způsoby dodává sebejistotu ve své nepříčetné rozervanosti: penězi a láskou. Jako třeba Michaelis! Jeho život i aktivita jsou holé šílenství. I jeho láska byla jenom jistý druh nepříčetnosti.

A Clifford právě tak. Všechny ty řeči! Všechno to psaní! Všechno to zuřivé zápolení, aby prorazil! Prostě nepříčetnost. A je to čím dál horší, opravdu mánie.

Connie se cítila vyčerpaná strachem. Ale aspoň že Clifford začínal místo na ní křečovitě lpět na paní Boltonové. Nevěděl o tom. Jako u mnoha šílenců se jeho nepříčetnost dala měřit věcmi, které si neuvědomoval; velkými pouštními oblastmi v jeho vědomí.

Paní Boltonová byla po mnoha stránkách obdivuhodná. Ale byl v ní onen zvláštní druh touhy komandovat, to nekonečné prosazování vlastní vůle, které je jedním z příznaků nepříčetnosti moderní ženy. Věřila, že jenom slouží a žije pro ostatní. Clifford ji fascinoval, protože v jednom kuse nebo velice často její vůli obracel vniveč, jakoby nějakým rafinovanějším instinktem. Jeho vůle k sebeutvrzení byla jemnější a rafinovanější než její vlastní. Právě tím jí učaroval.

Snad tím kdysi učaroval i Connii.

„To je tam dneska krásně!“ prohlásila třeba paní Boltonová svým laskajícím, přemlouvavým tónem. „Myslím, že by vám udělalo dobře, kdybyste se trochu projel venku, sluníčko svítí jedna radost.“

„Tak? Podala byste mi tamhletu knihu – tu žlutou? A odneste prosím vás ty hyacinty!“

„Ale vždyť jsou tak nádherné!“ Protáhla důrazně dlouhé á: náádherné! „A tak báječně voní!“

„Právě tu vůni nesnáším,“ namítl. „Je trochu pohřební.“

„Vážně, myslíte?“ zvolala překvapeně, trochu uražená, ale udělalo to na ni dojem. A odnesla hyacinty z pokoje, překonaná jeho vyběravějším vkusem.

„Mám vás dneska ráno oholit, nebo se radši oholíte sám?“ Pořád tím měkkým, laskajícím, úslužným, ale dirigujícím hlasem.

„Nevím. Počkala byste chvíli? Zazvoním na vás, až se rozhodnu.“

„Jak si přejete, sire Clifforde!“ odpověděla, tak poddajně a pokorně, a tiše se stáhla. Ale každé odbytí v ní hromadilo novou sílu vůle.

Když po nějaké chvíli zazvonil, objevila se okamžitě. A on jí pak řekl:

„Snad abyste mě dnes oholila vy.“

Srdce jí trochu poskočilo vzrušením a odpověděla obzvlášť měkce:

„Jak si přejete, sire Clifforde!“

Byla velmi obratná, dotýkala se ho hebce a váhavě, s pomalými prodlevami. Zpočátku se mu ten nekonečně měkký dotyk jejích prstů na jeho tváři protivil. Ale teď ho měl rád a cítil při něm vzrůstající rozkoš. Nechal se od ní holit skoro každý den: s její tváří blízko své, s očima tak pozorně soustředěnýma, jak se upínala na to, aby to dělala správně. A postupně konečky jejích prstů poznaly jeho tváře i rty, jeho čelisti i hrdlo dokonale. Byl dobře živený a vypadal blahobytně, obličej i krk měl docela hezký a byl urozený džentlmen.

I ona byla hezká, bledá, s podlouhlou a naprosto klidnou tváři, se zářivýma očima, které však nic neprozrazovaly. Postupně, s nekonečnou něhou, skoro s láskou, ho popadala za krk a on se jí poddával.

Dělala teď pro něj skoro všechno a on si v jejích rukou připadal víc doma, méně se styděl přijímat od ní tělesné služby než od Connie. Ráda se jím zabývala. Starala se o jeho tělo s láskou, až po ty nejdůvěrnější služby. Řekla jednou Connii: „Všichni mužští jsou jako miminka, když je pořádně prokouknete. Bodejť, ošetřovala jsem pár nejotrlejších chlapíků, co kdy sfárali do tevershallské šachty. Ale sotva je něco zabolí, že potřebujou, aby se o ně člověk staral, hned jsou z nich miminka, prostě odrostlá miminka. Jsou v tom všichni stejní, jeden jako druhý.“

Zpočátku si paní Boltonová myslela, že takový džentlmen, skutečný džentlmen jako sir Clifford, není jako ti druzí. Takže nad ní měl Clifford nejdřív hodně navrch. Ale postupně, když ho pořádně prokoukla, abychom užili jejího vlastního výrazu, zjistila, že je jako všichni ostatní, miminko narostlé do mužských rozměrů, ale miminko s divnými náladami a s rafinovanými způsoby a schopností sebevlády a s všemožnými nezvyklými vědomostmi, o jakých se jí dřív ani nesnilo, a s jejichž pomocí ji dosud dokázal sekýrovat.

Connii to někdy pokoušelo, aby mu řekla: „Proboha, neupadej tak hrozně té ženské do područí!“ Ale nakonec si uvědomila, že už jí na něm nezáleží natolik, aby mu to říkala.

Pořád ještě měli ve zvyku trávit večery spolu, až do deseti hodin. To spolu hovořili nebo četli nebo probírali jeho rukopis. Ale vzrušení z toho vyprchalo. Jeho rukopisy ji znudily. Jenže mu je dosud poslušně opisovala na stroji. Brzy však měla paní Boltonová obstarat i tohle.

Connie jí totiž navrhla, aby se naučila psát na stroji. A paní Boltonová, vždycky ochotná, začala okamžitě a pilně cvičila. A tak jí teď Clifford tu a tam nadiktoval nějaký dopis a ona ho napsala, sice dost pomalu, ale správně. A on s ní projevoval velkou trpělivost, hláskoval jí obtížná slova nebo občasné francouzské obraty. Vzrušovalo ji to tak, že mu působilo skoro rozkoš poučovat ji.

A Connie teď občas předstírala bolení hlavy jako omluvu, aby mohla po večeři odejít nahoru do svého pokoje.

„Třeba si s tebou paní Boltonová zahraje piket,“ říkala Cliffordovi.

„O mne si nedělej starosti. Jdi si do svého pokoje a odpočiň si, miláčku.“

Ale sotvaže odešla, zazvonil na paní Boltonovou a požádal ji, aby rozdala karty na piket nebo na bezik nebo si s ním dokonce zahrála šachy. Všechny ty hry ji naučil. A Connii podivně vadilo, když viděla paní Boltonovou, zardělou a rozechvělou jako malá holčička, jak se nejistými prsty dotýká královny nebo koně a znovu je odtahuje. A jak jí Clifford s náznakem úsměvu a s napůl škádlivou povýšeností říká:

„Musíte říci j’adoube, že tou figurkou nehrajete!“

Vzhlédla k němu zářícíma poplašenýma očima a pak plaše a poslušně špitla:

„J’adoube.“

Ano, vzdělával ji. A dělalo mu to dobře, dávalo mu to pocit moci. A ji to vzrušovalo. Zmocňovala se kousek po kousku všech panských vědomostí, všeho, co z pánů dělalo vyšší třídu, vyjma peněz. To ji uchvacovalo. A zároveň mu vnukala přání mít ji vedle sebe. Jemně a skrytě mu lichotila, a to ji vzrušovalo nejvíc.

Connii se zdálo, že se Clifford doopravdy vybarvuje; připadal jí trochu vulgární, trochu všední, neoduševnělý a dost vypasený. Právě tak triky a pokorná panovačnost Ivy Boltonové byly až příliš průhledné. Ale Connie nevycházela z údivu nad opravdovým vzrušením, které v té ženě Clifford vyvolává. Bylo by omylem říci, že je do něho zamilovaná. Vzrušoval ji styk s mužem z vyšší třídy, s tím šlechtickým džentlmenem, s tím spisovatelem, který umí psát knihy a básně a jehož fotografie se objevují v obrázkových časopisech. Rozpalovalo ji to až k nepřirozené vášni. A to, jak ji „vzdělával“, v ní probouzelo mnohem hlubší rozechvění a odezvu, než by dokázal jakýkoli milostný poměr. Po pravdě řečeno, právě to, že k žádnému milostnému poměru nemohlo dojít, jí ponechávalo volnost vzrušovat se až do morku kostí touhle jinou vášní, tou zvláštní vášní poznání, poznání toho, co ví on.

Nebylo pochyby, že ho svým způsobem miluje, ať už slovu milovat připisujeme jakoukoli moc. Vypadala tak hezky a tak mladě a šedé oči měla někdy přímo kouzelné. A zároveň z ní vyzařovalo jakési číhavé hebké uspokojení, skoro triumfální soukromé uspokojení. Br, tohle soukromé uspokojení! Jak se Connii hnusilo!

Ale není divu, že Clifforda ta ženská upoutala. Úplně ho svým naléhavým způsobem zbožňovala a byla mu naprosto k službám, ať si s ní dělá, co chce. Není divu, že mu to zalichotilo!

Connie slýchala dlouhé hovory mezi těmi dvěma. Nebo spíš většinou promluvy paní Boltonové. Zahrnula Clifforda přívalem vesnických klepů z Tevershallu. Vlastně víc než klepů. Byla v tom paní Gaskellová a George Eliotová a slečna Mittfordová všechny dohromady a ještě spousta navíc, co tyhle dámy vynechaly. Jakmile paní Boltonová jednou spustila, byla ve výkladech ze života vesničanů nad všechny knihy. Znala je všechny tak důvěrně a měla o všechny jejich záležitosti tak zvláštní žhavý zájem, že bylo podivuhodné, i když trošičku pokořující poslouchat ji. „Probírat Tevershall,“ jak tomu sama říkala, si zpočátku před Cliffordem netroufala. Ale jakmile jednou začala, už to jelo. Clifford hledal „materiál“ a nacházel ho tu spoustu. Connie si uvědomila, že jeho takzvaný génius záleží právě v tomhle: ve zřejmém talentu pro osobní drby, chytře a zdánlivě neosobním. Paní Boltonová se samozřejmě vždycky náramně rozehřála, když „probírala Tevershall“. Dala se tím přímo strhnout. A bylo úžasné, co se všechno dálo a o čem věděla. Stačilo by to na tucty svazků.

Connii fascinovalo poslouchat ji. Ale pak se vždycky trochu styděla. Neměla poslouchat s takovou zvrácenou hltavou zvědavostí. Člověk koneckonců může vyslechnout i ty nejsoukromější záležitosti jiných lidí, ale jenom v duchu úcty k té zápasící a ubíjené věci, jakou je každá lidská duše, a v duchu jemně rozlišující účasti. Vždyť dokonce i satira je jistý způsob účasti. Právě způsob, jakým se k něčemu upíná či před něčím vzpírá naše účastenství, určuje vlastně náš život. A v tom tkví ohromná důležitost románu, jestliže se s ním správně zachází. Román může informovat a zavést k novým břehům proud našeho účastného vědomí, a může naši účast odvrátit od věcí, které odumřely. Proto nám může správně pojatý román odhalit nejtajnější místa života, neboť především právě těmi vášnivými tajnými místy života musí proudit příliv a odliv citlivého uvědomění, očišťující a osvěžující.

Ale román, stejně jako klevetění, může vyvolat i falešnou účast či odpor, mechanické vzněty zhoubné pro duši. Román může glorifikovat i nejzkaženější pocity, pokud jsou konvenčně „čisté“. Pak se román, stejně jako klevetění, stává nakonec něčím neřestným, a stejně jako kleveta tím neřestnějším, poněvadž je vždycky okázale na straně andělů. Klevetění paní Boltonové bylo vždycky na straně andělů. „A on byl takový mizera a ona tak slušná ženská.“ Kdežto ve skutečnosti, jak Connie vyrozuměla i z drbů paní Boltonové, ta ženská byla jenom opatrnická a muž vzteklý poctivec. Jenomže v neřestném, konvenčním usměrnění účasti paní Boltonovou z něho vzteklá poctivost udělala „mizeru“ a z ní udělalo opatrnictví „slušnou ženskou“.

Proto bylo klevetění pokořující. A z téhož důvodu je pokořující i většina románů, zvlášť těch populárních. Veřejnost dnes reaguje pouze na výzvu ke svým neřestem.

Přesto však řeči paní Boltonové ukázaly člověku vesnici Tevershall v novém světle. Vypadala najednou jako strašlivá vroucí změť ohavností, vůbec ne tak jednotvárně šedivá, jak se zdála zvenčí. Clifford samozřejmě znal od vidění většinu lidí, o kterých byla řeč. Connie z nich znala jenom pár. Ale znělo to opravdu spíš jako vyprávění ze středoafrické džungle než z anglické vesnice.

„Snad jste slyšeli, že se slečna Allsoppová minulý týden vdávala! Že ne? Slečna Allsoppová, dcera starého Jamese, toho ševce Allsoppa. Víte, postavili si domek na Pye Croft. Děda umřel loni, jak upadl; bylo mu třiaosmdesát a čipera byl jako mladík. A pak uklouzl na kopečku v Lesejčku, na klouzačce, co si tam kluci udělali loni v zimě; zlomil si nohu ve stehně a to byl jeho konec, chudáka starého, byla to zkrátka smůla. No, a všechny peníze odkázal Tattii, synům nenechal ani vindru. A Tattie, ta je o pět let – no jo, loni na podzim jí bylo třiapadesát. A víte, byla to taková zbožná metodistická rodina, namouduši. Ona učila v nedělní škole, třicet let, až do tátovy smrti. A pak začala chodit s jedním chlapíkem z Kinbrooku, já nevím, jestli ho znáte, s takovým starším mužským s červeným nosem, dost velkým fešákem, Willcock se jmenuje a dělá u Harrisona na pile. No, je mu nejmíň pětašedesát, ale kdybyste je viděli, řekli byste, že je to páreček mladých hrdliček, vodí se v podpaží a líbají se u vrátek, namouduši, a ona mu sedává na klíně zrovna v tom arkýři, co vede na pyecroftskou ulici, aby na ně kdekdo viděl. A on už má syny přes čtyřicítku; žena mu umřela teprve předloni. Jestli se starý James Allsopp neobrací v hrobě, tak jenom proto, že to nejde; vždyť ji držel tak zkrátka! A teďka se vzali a odstěhovali se do Kinbrooku, a ona prej chodí od rána do večera v županu, to je asi podívaná! Je to namouduši hrůza, jak se ta stará generace spouští. Je daleko horší než mládež, a daleko nechutnější. Já osobně si myslím, že za to může biograf. Vždycky jsem říkala: jděte si na dobrý poučný film, ale jen se proboha vyhněte těmhle dramatům a filmům o lásce. Aspoň děti na ně nepouštějte! Ale vidíte, dospělí jsou ještě horší než ty děti, a staří vyvádějí jako pominutí. Vykládejte jim o morálce! Nikdo na to nedbá. Lidi si dělají, co chtějí, a daleko víc si taky užijou, to se teda musí nechat. Ale teďka budou muset zatáhnout růžky, když je na šachtách tak málo práce a lidi nemají peníze. A jak nadávají, to je hrůza, hlavně ženský! Mužský jsou takoví dobráci trpěliví. Co taky zmůžou, chudáci? Ale ženský, ty nejsou k udržení! Vytahujou se sbírkou na svatební dar pro princeznu Mary, a když pak vidí všechny ty senzační věci, co dostala, tak je prostě popadne rapl: copak vona je něco lepšího než my? Proč nedá firma Swan & Edgar jeden kožich mně, místo aby jí dávala šest? Že já jsem si nenechala těch svejch deset šilinků! Copak dá vona mně, to bych ráda věděla! Já si nemůžu koupit ani novej kabát na jaro, táta na to nevydělá, a vona toho dostává vagóny! Už je načase, aby chudáci měli taky něco na útratu, boháči si už na těch penězích seděj dost dlouho! Potřebuju na jaro novej kabát, potřebuju ho jako sůl, ale kde na něj mám vzít? Já jim vždycky říkám: ‚Děkujte pánubohu, že máte co jíst a co na sebe, žádnou módní parádu nepotřebujete!‘ a ony si na mě vyjedou: ‚Proč neděkuje pánubohu princezna Mary, že může chodit ve svejch starejch hadrech a jinak že nemá nic? Lidi jako vona toho maj vagóny, a já nemám ani ten novej kabát na jaro! Dyť je to hanba! Princezna! Houby princezna! Na prachách záleží, a protože vona jich už má jako smetí, tak jí cpou eště další! Mně nikdo nedá nic, a mám na to zrovna takový právo jako každá jiná. Nevykládejte mi vo vychování. Jenom na prachách záleží. Potřebuju novej kabát na jaro jako sůl a nedostanu ho, poněvač na něj nejsou prachy…‘ To je tak všechno, co je zajímá, paráda. Klidně dají sedm nebo osm liber na zimní kabát – havířské holky, považte – a dvě libry za letní klobouček. A pak si jdou v těch svých letních kloboučkách za dvě libry do kaple, holky, co by se za mých časů pyšnily v klobouku za tři a půl šilinku. Slyšela jsem, že při letošním výročí, když si metodisti postavili pro děti z nedělní školy pódium jako tribunu, skoro až do stropu, slečna Thompsonová, která má v nedělní škole první dívčí třídu, prý prohlásila, že na tom pódiu sedí víc než tisíc liber v nových nedělních šatech! A to prosím v dnešních časech! Jenže jim to nevymluvíte. Zbláznily se do těch šatů. A kluci taky. Mládenci utratí všechno do poslední pence jenom na sebe, na šaty, na kouření a na pití v Havířském ráji, nebo si dvakrát třikrát týdně vyjedou do Sheffieldu. Inu, svět už není, co býval. A ničeho se to nebojí a před ničím to nemá respekt, tahle mládež. Starší chlapi jsou trpěliví dobráci, namouduši, dávají ženám všechno. A takhle to pak dopadá! Ženské jsou jako posedlé. Ale mládenci už taky nejsou jako jejich tátové. Kdepak něco obětovat, všechno jen pro sebe. Když jim řeknete, že by měli dávat taky něco domů, řeknou vám: ‚To počká, chci si něco užít, dokavaď můžu. Všecko vostatní počká!‘ Jsou hrubí a sobečtí až hrůza. Všechno leží jenom na starších mužských, a to nemůže vést k ničemu dobrému.“

Clifford začínal svou vesnici vidět novýma očima. Vždycky mu naháněla strach, ale pokládal poměry v ní za víceméně ustálené. Ale teď –?

„Je mezi lidmi hodně socialistů, bolševiků?“ zeptal se.

„Inu,“ odpověděla paní Boltonová, „pár křiklounů si pouští pusu na špacír. Ale většinou jsou to ženské, když se zadluží. Mužští si toho nevšímají. Nevěřím, že by se z našich tevershallských mužských dali nadělat ruďasi. Na to jsou moc slušní. Ale mladí někdy žvaní. Ne že by jim na tom opravdu záleželo. Chtějí mít jenom čím zacinkat v kapse, aby to mohli utratit v Ráji nebo si zaflámovat v Sheffieldu. Na ničem jiném jim nezáleží. Když mají kapsu prázdnou, poslouchají řeči ruďasů. Ale nikdo tomu opravdu nevěří.“

„Tak myslíte, že nehrozí žádné nebezpečí?“

„Ale ne! Když dost vydělávají, tak ne. Ale kdyby se jim delší dobu vedlo špatně, ti mladí by mohli začít vyvádět. Říkám vám, že je to sobecká, zkažená banda. Nic neberou vážně, leda to svoje vytahování na motorkách a tancovačky v Palais-de-dance v Sheffieldu. Žádnou vážnost jim do hlavy nevtlučete. I ti nejvážnější se nastrojí do večerních šatů a vyrazí do Paláce předvádět se před hromadou holek a trdlovat ten nový charleston a podobně. Vsadila bych se, že autobus je někdy plný těch mladíků ve večerním, havířských synků na cestě do Paláce, až na ty, co jedou se svýma holkama auťákem nebo na motorce. Na nic nemyslí vážně – leda na dostihy v Doncasteru nebo Derby; všichni totiž sázejí na koníčky. A na kopanou! Ale ani kopaná už není, co byla, zdaleka ne. Je to prý pro ně moc velká dřina. Ne, to si radši vyrazí v sobotu odpoledne do Sheffieldu nebo do Nottinghamu.“

„Ale co dělají tam?“

„Inu, flákají se – a pijou čaj v nějaké nóbl čajovně, jako je třeba Mikádo – nebo jdou do Paláce nebo do biásku nebo na varietní program do Empiru, vždycky s nějakou holkou. Holky jsou stejně utržené ze řetězu jako mládenci. Dělají si, co chtějí.“

„A co dělají, když na to nemají peníze?“

„Zdá se, že je vždycky nějak seženou. A začnou mluvit ošklivě. Ale nevím, jak by se mohli zbolševizovat, když mládenci nechtějí nic jiného než peníze na zábavu a děvčata zrovna tak, na parádu, a o nic jiného jim nejde. Nemají na to dost rozumu, aby z nich byli socialisti. Nemají dost vážnosti, aby něco brali opravdu vážně, a nikdy nebudou mít.“

Connie si říkala, jak strašně se nižší třída podobá všem ostatním třídám. Všude je to pořád stejné, v Tevershallu jako ve vznešeném londýnském Mayfairu nebo Kensingtonu. Všude dneska najdete jenom jednu třídu: penězolovce. Penězolovce a penězolovkyně, a liší se jedině tím, kolik mají a kolik chtějí.

Pod vlivem paní Boltonové se Clifford začal znovu zajímat o doly. Začal mít pocit, že má své místo ve světě. Nabyl nové sebejistoty. Koneckonců je skutečný pán Tevershallu, je vlastně totožný s šachtou. Byl to nový pocit moci, něco, před čím až dosud bázlivě couval.

Tevershallské doly doklepávaly. V provozu zůstaly jenom dvě šachty: sám Tevershall a Nový Londýn. Tevershall kdysi býval věhlasný důl a vynášel věhlasné peníze. Ale jeho slavné časy minuly. Nový Londýn nebyl nikdy příliš výnosný a v normálních dobách se taktak slušně držel nad vodou. Ale teď nastaly zlé časy, a právě ze šachet jako Nový Londýn horníci utíkali.

„Spousta tevershallských havířů odešla do Stacks Gate a Whiteoveru,“ vykládala paní Boltonová. „Vy jste ty nové doly ve Stacks Gate, co otevřeli po válce, ještě neviděl, že ne, sire Clifforde? Jé, tam se musíte jednou podívat, to tady ještě nebylo: velká chemická továrna hned u šachty, nevypadá to vůbec jako důl. Vydělávají prý víc na vedlejších chemických výrobcích než na uhlí – už jsem zapomněla kolik. A ty báječné nové domy pro zaměstnance, hotové paláce! Samozřejmě, že to přitáhlo spoustu všelijaké sebranky z celého kraje. Ale uchytila se tam i spousta chlapů z Tevershallu a daří se jim dobře, daleko líp než našim vlastním lidem. Říkají, že s Tevershallem je konec, že je s ním ámen, prý ještě pár let, a bude muset zavřít. A Nový Londýn že zavře první. Namouduši, ani si to nedovedu představit, že by žádná tevershallská šachta nepracovala. Dost zlé je to už při stávkách, ale namouduši, kdyby zavřely nadobro, bylo by to jako konec světa. Ještě když jsem byla mladá holka, platilo to tady za nejlepší důl v kraji a každý byl šťastný, když tady mohl dělat. A teď říkají, že je to loď, která se potápí, a že je nejvyšší čas dostat se odtud. To je přece hrůza! Ale je jich taky samozřejmě spousta, co nikdy neodejdou, dokud nebudou muset. Nejdou jim pod nos tyhle nově zařízené doly, v takové hloubce a se všemi těmi mašinami. Někteří mají prostě strach z těch železných nestvůr, jak jim říkají, z těch bagrů na rubání uhlí, kde vždycky pracovali jen lidi. A taky prý přijde hodně uhlí nazmar. Jenže co se promarní, to se zas ušetří na mzdách, a daleko víc. Za chvíli nejspíš nebudou lidi na zemi k ničemu, všechno obstarají mašiny. Ale někdo zas říká, že tohle lidi vykládali, když se museli rozloučit se starými punčochářskými stavy. Já sama jich ještě pár pamatuju. Ale namouduši, čím víc mašin, tím víc lidí, tak to vypadá! Z tevershallského uhlí prý nejdou vyrobit stejné chemikálie jako ve Stacks Gate, a to mi připadá divné, vždyť od sebe nejsou ani pět kilometrů! Ale říká se to. A kdekdo tvrdí, že je to hanba, když se nic nedělá, aby si chlapi krapet polepšili a aby se zaměstnaly holky. Všechny ty holky, co se dennodenně tahají do Sheffieldu! Namouduši, to by pane bylo něco, kdyby se tevershallské doly zase vzkřísily k životu, když dnes každý říká, že je s nimi ámen, že je to loď, která se potápí, a lidi že by se měli zachránit, jako z potápějící se lodi utíkají krysy. Jenomže lidi toho napovídají! Samozřejmě, za války tady byla konjunktura. Když sir Geoffrey dostal ve firmě vrchní správu a zajistil si nějak natrvalo peníze. Tak se to aspoň říká! Ale teď prý ani páni a majitelé z toho moc nemají. Věřil by tomu někdo? Já si teda vždycky myslela, že doly půjdou pořád až do skonání věků. Kdo by to byl řekl, když jsem byla mladá! Ale Nová Anglie teď zavřela zrovna tak jako Colwick; člověku zrovna naskakuje husí kůže, když prochází tím lesíkem a vidí tu opuštěnou těžní věž mezi stromy a křovím, co ji obrůstá, a ty zrezavělé koleje. Je to jako sama smrt, taková mrtvá šachta. Co bychom si počali, kdyby se Tevershall zavřel? Ani to pomyšlení se nedá snést. Co se tam vždycky hemžilo lidí, když nepočítáme stávky, a ani tehdá se kola větráků nezastavila, leda když vyvezli poníky ze šachty nahoru. Je to vážně divný svět, člověk neví, kam se poděje, než se rok s rokem sejde, namouduši.“

Právě řeči paní Boltonové Cliffordovi vdechly novou bojovnost. Jeho příjem z dědictví po otci, jak mu zdůraznila, byl zajištěný, i když nebyl velký. Na dolech mu vlastně nezáleželo. Chtěl dobýt jiný svět, svět literatury a slávy; svět popularity, ne práce.

Teď si uvědomil rozdíl mezi úspěchem v popularitě a úspěchem v práci, mezi požitkářským publikem a pracujícím publikem. On jako soukromník dodával svoje povídky požitkářskému publiku. A zaujal je. Jenomže pod vrstvou požitkářského publika ležela vrstva pracujícího lidu, drsná, špinavá a celkově strašná. I ta potřebovala, aby se někdo staral o její potřeby. A starat se o potřeby pracujícího lidu byla daleko drsnější záležitost než v případě požitkářského publika. Zatímco psal své příběhy a „prorážel“ ve světě, Tevershall byl přitištěn ke zdi.

Uvědomil si teď, že čubčí bohyně Úspěchu má dvojí hlavní gusto: jedno na lichotky, podkuřování, hlazení a lechtání, kterému vycházejí vstříc spisovatelé a umělci; ale i druhé drsnější gusto na maso a kosti. A maso a kosti pro čubčí bohyni obstarávají muži, kteří sekají peníze v průmyslu.

Ano, byly tu dvě velké smečky psů, kteří se o čubčí bohyni prali mezi sebou: smečka lichotníků, kteří jí nabízeli zábavu, povídky, filmy a hry, a druhá smečka, daleko méně okázalá, daleko divočejšího plemene, která jí poskytovala maso, skutečnou podstatu peněz. Pěstění okázalí pejsánci pro zábavu se mezi sebou o přízeň čubčí bohyně tahali a rafali. Ale to nic nebylo proti mlčenlivému boji na život a na smrt, který probíhal mezi těmi nepostradatelnými, mezi dodavateli kostí.

Avšak pod vlivem paní Boltonové pocítil Clifford pokušení vrhnout se do téhle druhé rvačky, zmocnit se čubčí bohyně brutálními prostředky průmyslového podnikání. Jaksi mu to zvedlo sebevědomí. Paní Boltonová z něho v jednom směru udělala muže, tak jak se to Connii nikdy nepodařilo. Connie ho držela stranou a vnukala mu rozcitlivělé vědomí jeho vlastních stavů. Paní Boltonová obracela jeho pozornost jenom k vnějším věcem. Uvnitř začal měknout jako kaše. Ale navenek se začal projevovat zdatně.

Vzchopil se dokonce k tomu, že se šel zase jednou podívat do dolů, a když už tam byl, dal se v huntu spustit do šachty a pak ho v huntu odvezli štolou na předek. Znovu se mu vynořily v hlavě věci, které se naučil před válkou a o kterých si myslel, že na ně docela zapomněl. Seděl tam zmrzačený v huntu a štajgr mu silnou baterkou ukazoval uhelnou sloj. Clifford skoro nic neřekl. Ale mozek mu začal pracovat.

Znovu začal číst technické knihy o těžbě uhlí, studoval vládní zprávy a pečlivě pročítal nejnovější studie o těžbě a chemii uhlí a bituminózních břidlic, psané německy. Nejcennější objevy byly samozřejmě pokud možno utajovány. Ale jakmile se člověk tak trochu pustil do výzkumu v oboru uhelné těžby, do studia metod a způsobů, do studia vedlejších produktů a chemických možností uhlí, žasl nad vynalézavostí a skoro nadpřirozenou chytrostí moderního technického ducha, jako by opravdu sám ďábel propůjčil svůj pekelný důvtip vědeckým průmyslovým technikům. Tahle vědecká průmyslová technika byla daleko napínavější než umění, než literatura, než ty ubohé emocionální slabomyslné výlevy. V tomhle oboru se lidé podobali bohům nebo démonům, inspirovaným k objevům a bojujícím za jejich uskutečnění. V téhle činnosti lidé přesahovali jakýkoli vypočitatelný duševní věk. Ale Clifford věděl, že pokud jde o citový a lidský život, jsou tihle samorostlí géniové duševně staří tak třináct let, slabomyslná nedochůdčata. Ten rozpor byl obrovský a děsivý.

Ale budiž. Ať lidé klesnou v citovém a humánním ohledu třeba až k všeobecné zblbělosti, Cliffordovi to bylo jedno. K čertu s tím vším! Jeho zajímala technika moderní těžby uhlí a to, jak vytáhnout Tevershall ze šlamastyky.

Chodil do dolu každý den, studoval a zapřáhl hlavního ředitele, povrchového i podzemního vedoucího i inženýry do takového kolotoče, že se jim o tom nikdy ani nesnilo. Moc! Cítil, že jím proudí nový pocit moci: moci nad všemi těmihle lidmi, nad stovkami a stovkami uhlokopů. Objevoval něco a bral otěže pevně do rukou.

A opravdu vypadal jako znovuzrozený. Teprve teď začínal žít! Až dosud s Connií postupně odumíral v izolaci soukromého života umělce a člověka, který si uvědomuje sám sebe. Ale teď s tím vším pryč! Ať to spí! Cítil prostě, jak do něho z uhlí a ze šachty proudí nový život. Sám zatuchlý důlní vzduch mu svědčil líp než kyslík. Dával mu pocit moci, moci! Něco konečně dělal, a chystal se něco udělat. Chystal se zvítězit, zvítězit; ne jako zvítězil se svou literaturou, kdy si celou soustavou podkopů s vynaložením spousty energie a zloby vybojoval pouhou popularitu. Teď chtěl mužné vítězství.

Nejdřív si myslel, že řešení je v elektřině: v přeměně uhlí v elektrickou energii. Pak dostal nový nápad. Němci vynalezli novou lokomotivu s automatickým přikladačem, která nepotřebovala topiče. A muselo se v ní topit novým palivem, které hořelo za zvláštních podmínek v malých dávkách při vysokém žáru.

Právě myšlenka nového koncentrovaného paliva, které hoří s úpornou pomalostí žhavým žárem, zaujala Clifforda nejdřív. Takové palivo potřebuje k hoření ještě nějaký vnější podnět, nejen pouhý přívod vzduchu. Začal experimentovat a sehnal si jako pomocníka jistého chytrého mládence, který se osvědčil jako znamenitý chemik.

A triumfoval. Konečně se dostal sám ze sebe. Splnila se mu celoživotní tajná touha osvobodit se sám od sebe. Umění mu to nesplnilo. Umění to jen zhoršilo. Ale teď, teď se mu to podařilo.

Ani si neuvědomoval, do jaké míry ho podpírá paní Boltonová. Nevěděl, jak velice na ní závisí. Ale přesto bylo zřejmé, že když byl s ní, hlas mu klesal do nenuceného důvěrného rytmu, skoro až trochu plebejského.

Ke Connii byl poněkud škrobený. Cítil, že jí zůstal dlužen všechno, všechno, a choval se k ní s největší úctou a ohleduplností, pokud ho ona respektovala alespoň navenek. Ale bylo očividné, že z ní má tajnou hrůzu. Nový Achilles v něm měl svou patu, a ranou do té paty ho mohla žena, žena jako Connie, jeho manželka, osudně ochromit. Žil v jisté napůl servilní hrůze před ní a byl k ní neobyčejně roztomilý. Ale když s ní mluvil, bylo mu v hlase cítit určité napětí a začínal v její přítomnosti mlčet.

Jenom když byl sám s paní Boltonovou, připadal si opravdu jako pán a velitel a mluvil skoro právě tak nenuceně a upovídaně jako ona sama. A nechal se od ní holit a omývat houbou po celém těle, jako by byl dítě, opravdu jako malé dítě.