Kapitola 14

Když se přiblížila k brance do parku, uslyšela klapnout kliku. Byl tam, v lesní tmě, a viděl ji!

„To jsi hodná, že jdeš tak brzo,“ řekl ze tmy. „Šlo všecko dobře?“

„Docela hladce.“

Zavřel za ní tiše branku a vrhl na tmavou půdu skvrnu světla, ve které stály bledé květy, dosud v noci otevřené. Šli vedle sebe nedotýkajíce se a mlčky.

„Určitě sis dopoledne s tím křeslem nic neudělal?“ zeptala se.

„Ne, ne!“

„Když jsi měl ten zápal plic, mělo to nějaké následky?“

„Ale, dohromady ne. Jen mi to kapku pocuchalo srdce a plíce už mi tak neslouží. Ale tak to dopadá vždycky.“

„A neměl by ses tělesně zvlášť namáhat, že?“

„Ne často.“

Šlapala dál v rozzlobeném mlčení.

„Nenáviděl jsi Clifforda v tu chvíli?“ zeptala se konečně.

„Nenáviděl? Ale ne! Poznal jsem tolik takových jako on, že se už nerozčiluju nějakou nenávistí. Vím už předem, že lidi jeho druhu nemám rád, a tím to pro mě končí.“

„Jakého druhu myslíš?“

„Inu, to snad víš líp než já. Tyhlety panáčky, kapku jako slečinky, a bez kulek.“

„Jakých kulek?“

„Jakejch kulek! Mužskejch kulek!“

Zamyslela se nad tím.

„Ale jde zrovna o tohle?“ řekla trochu dotčeně.

„O hlupákovi se říká, že nemá v hlavě mozek, o mizerovi, že nemá srdce, o zbabělci, že nemá páteř, a když v něm není kouska chlapa, říká se, že nemá kulky. Když je tak nějak vochočenej.“

Zamyslela se nad tím.

„A Clifford je ochočený?“ zeptala se.

„Vochočenej a zároveň záludnej; jako většina takovejch lidí, když se s nima člověk srazí.“

„A myslíš si, že ty nejsi ochočený?“

„Snad ne docela!“

Konečné uviděla v dálce žluté světélko.

Zůstala stát.

„Je tam světlo!“ vylekala se.

„Vždycky nechávám v domě svítit,“ řekl.

Šla dál po jeho boku, ale nedotýkala se ho a divila se v duchu, proč s ním vůbec jde.

Odemkl, vešli dovnitř a on za sebou zastrčil závoru. Jako ve vězení, napadlo ji. Kotlík bzučel na rudě žhnoucím ohni, na stole stály šálky.

Posadila se do dřevěné lenošky u krbu. Bylo tu teplo po chladu venku.

„Zuju si střevíce, mám je promáčené,“ řekla.

Opřela si nohy v punčochách o lesklou ocelovou mřížku před krbem. Hajný zašel do špíže a přinesl jídlo: chléb, máslo a uzený jazyk. Bylo jí teplo; svlékla si plášť. Pověsil jej na dveře.

„Chceš pít kakao, čaj, nebo kafe?“ zeptal se.

„Nejspíš nic,“ odpověděla s pohledem na stůl. „Ale ty se najez.“

„Nechci, nemám chuť. Jenom nakrmím psa.“

Přecházel s klidnou nevyhnutelností po cihlové podlaze a chystal žrádlo pro psa do hnědé misky. Křepelák k němu úzkostlivě vzhlížel.

„No jo, dostaneš večeři, nemusíš se tvářit, jako bych tě chtěl nechat vo hladu!“

Postavil misku na rohožku pod schody a sedl si na židli u zdi, aby si svlékl kožené kamaše a boty. Pes, místo aby žral, se vrátil k němu, sedl si a vzhlížel k němu poplašeně.

Hajný si pomalu rozepjal přezky kamaší. Pes se přisunul o něco blíž.

„Copak to s tebou je? Seš celá pryč, že tady někdo je? Ty seš halt čubička, viď? No tak, běž se nažrat!“

Položil fence ruku na hlavu a ona se o něj hlavou opřela. Pomalu a jemně ji tahal za dlouhé hedvábné ucho.

„Máš psy rád?“ zeptala se Connie.

„Ani vlastně ne. Sou moc vochočený a příchylný.“

Sundal si kamaše a rozšněrovával si těžká bagančata. Connie se odvrátila od ohně. Jak holá byla ta světnička! Ale na stěně nad jeho hlavou visela ohavná zvětšená fotografie mladých novomanželů, zřejmě jeho a nějaké mladé ženy s drzým výrazem, nepochybně jeho manželky.

„To jsi ty?“ zeptala se Connie.

Zvrátil hlavu a podíval se na zvětšeninu nad sebou.

„Jo. Než jsme se brali, bylo mi jednadvacet.“ Díval se na fotografii netečně.

„Máš tu fotografii rád?“ chtěla vědět Connie.

„Rád? Né! Nikdá jsem ji rád neměl. Ale vona to zařídila, že sme se dali vyfotografovat.“

Znovu se obrátil, aby si stáhl boty.

„Když o ni nestojíš, proč ji tady necháváš viset? Třeba by o ni stála tvoje žena.“

Podíval se na ni a najednou se ušklíbl. „Vodlifrovala vocáď všecko, co mělo ňákou cenu,“ řekl. „Ale todlecto mi nechala.“

„Tak proč si to necháváš ty? Ze sentimentu?“

„Ne, nikdá se na to ani nepodívám. Skoro sem nevěděl, že tady ta fotka je. Visí tu vod tý doby, co sme se sem nastěhovali.“

„Tak proč ji nespálíš?“ řekla Connie.

Znovu zvrátil hlavu a ohlédl se po zvětšenině. Měla hnědý a pozlacený rám, prostě ohavný. Byl na ní hladce oholený, živý, velmi mladý muž ve vysokém límečku a trochu baculatá přidrzlá mladá žena s načechranými a naondulovanými vlasy v tmavé hedvábné blůze.

„To není špatnej nápad,“ poznamenal.

Zul si boty a obul si trepky. Stoupl si na židli a sundal fotografii. Zůstal po ní velký bledý obdélník na zelenavé tapetě.

„Nemá cenu voprašovat to nejčko,“ řekl a postavil fotografii ke zdi.

Zašel do přístěnku a vrátil se s kladivem a kleštěmi. Posadil se na židli, kde seděl předtím, a začal strhávat papír ze zadní strany velkého rámu a vytahovat hřebíčky, které přidržovaly kartón pod fotografií. Pracoval s okamžitým klidným soustředěním, které pro něj bylo příznačné.

Brzy měl hřebíčky venku; pak vytáhl zadní kartón a potom samu zvětšeninu se solidní bílou paspartou. Podíval se na fotografii pobaveně.

„Tady je vidět, co sem byl zač: svatej utřinos, a co byla vona: semetrika,“ prohlásil. „Svatoušek a semetrika.“

„Ukaž!“ řekla Connie.

Opravdu vypadal velmi vyholené a vůbec velice čistě, jeden z těch čistých mládenců z doby před dvaceti roky. Ale i na té fotografii měl živé a nebojácné oči. A ona nebyla vůbec semetrika, i když měla masívní čelisti. Bylo na ní něco přitažlivého.

„Takovéhle věci by si člověk neměl schovávat,“ poznamenala Connie.

„To by teda neměl! Hlavně by si je neměl pořizovat!“

Rozlámal fotografii i její kartónovou paspartu přes koleno, a když byly kusy dost malé, hodil je do ohně.

„Ale rozvrtá nám to voheň,“ poznamenal.

Sklo a zadní kartón odnesl opatrně nahoru.

Rám rozbil několika údery kladivem, až lítala sádra. Kusy pak odnesl do přístěnku.

„Ty spálíme zejtra,“ řekl. „Je na tom moc těch sádrovejch serepetiček.“

Když uklidil zbytky, znovu se posadil.

„Miloval jsi svou ženu?“ zeptala se ho Connie.

„Miloval?“ obrátil otázku. „Milovalas ty sira Clifforda?“

Connie se však nechtěla dát odbýt.

„Ale záleželo ti na ní, ne?“ naléhala.

„Záleželo?“ ušklíbl se.

„Třeba ti na ní záleží ještě dnes,“ řekla.

„Mně!“ Otevřel oči dokořán. „Ale kdež, nemůžu na ni ani pomyslet,“ řekl klidně.

„Proč ne?“

Ale on zavrtěl hlavou.

„Tak proč se s ní nedáš rozvést? Jednou se k tobě ještě vrátí,“ řekla Connie.

Ostře k ní vzhlédl.

„Nepřiblížila by se ke mně ani na kilometr. Nenávidí mě daleko víc nežli já ji.“

„Uvidíš, že se k tobě vrátí.“

„To nikdy! S tím je konec! Udělalo by se mi zle, kdybych ji viděl.“

„Však ji uvidíš. Vždyť nejste ani zákonitě rozloučeni, že?“

„Ne.“

„Tak se ti tedy vrátí a ty ji budeš muset přijmout.“

Upřeně se na Connii zahleděl. Pak podivně pohodil hlavou.

„Máš možná pravdu. Byl jsem blázen, že jsem se sem vůbec vracel. Ale připadal jsem si jako ztroskotanec a musel jsem se někde uchytit. Člověk je chudák jako pápěří ve větru. Ale máš pravdu. Dám se s ní rozvést a rozseknu to. Nenávidím tyhle věci jako smrt, úředníky a soudy a soudce. Ale budu to muset skoncovat. Rozvedu se.“

A Connie viděla, jak rozhodně zaťal zuby. V duchu zajásala.

„Dala bych si teď šálek čaje,“ prohlásila.

Vstal, aby čaj udělal. Ale zuby měl pořád zaťaté.

„Proč sis ji vůbec bral? Vždyť byla proti tobě docela obyčejná. Vyprávěla mi o ní paní Boltonová, a ta nikdy nepochopila, proč sis ji vzal.“

Upřeně na ni hleděl.

„Já ti to povím,“ řekl. „Se svým prvním děvčetem jsem si začal, když mi bylo šestnáct. Byla to dcerka řídícího z Ollertonu, hezká, skutečná krasavice. A já platil za chytrého mládence ze sheffieldského gymnázia, co umí kapku francouzsky a německy a chodí s nosem v oblacích. Byla romanticky založená a nenáviděla každou obyčejnost. Vedla mě k poezii a ke knihám; v jistém smyslu ze mě udělala člověka. Vrhl jsem se do čtení a přemýšlení s hlavou v jednom ohni, všechno kvůli ní. Byl jsem kancelářský praktikant u Butterleyho, hubeňour s bledým obličejem, a zrovna jsem hořel pro všechno, co jsem četl. A o všem jsem mluvil s ní, ale o všem. Jednou nás ty řeči zavedly do Persepole, podruhé do Timbuktu. Byli jsme literárně nejvzdělanější párek v deseti okresech. Nadšeně jsem jí kázal, úplně ve vytržení. Doslova jsem se rozplýval. A ona mě zbožňovala. Jenomže v tom ráji byl had; totiž sex. Ona jako by žádné pohlaví ani neměla; aspoň ne tam, kde se předpokládá. Hubnul jsem a bláznil čím dál víc. Až jsem jí prohlásil, že se musíme milovat. Vemluvil jsem ji do toho, jako obyčejně. Tak mi to udělala k vůli. Byl jsem vzrušením bez sebe, ale ona to vlastně nechtěla. Prostě o to nestála. Zbožňovala mě, byla hrozně ráda, když jsem s ní mluvil a líbal ji, v tom ohledu mě milovala vášnivě. Ale o to druhé prostě nestála. A takových ženských je spousta. A já zase stál o to druhé. Tak jsme se rozešli. Byl jsem surovec a nechal jsem ji. Potom jsem si začal s jinou, s učitelkou, která vyvolala skandál, protože měla poměr s jedním ženatým a málem ho přivedla do blázince. Byla hebká, s bílou pletí, takový ten hedvábný typ, starší než já, a hrála prim. A byla to ďáblice. Milovala na lásce všechno, jenom ne sex. Tulila se k člověku, mazlila se, do duše by mu vlezla, ale když ji nutil k sexuálnímu styku, skřípala prostě zubama a sršela nenávistí. Donutil jsem ji k tomu a ona mě tou nenávistí jednoduše ochromila. Tak mi zase sklaplo. Všechno se mi to hnusilo. Chtěl jsem ženu, která by chtěla mě a která by chtěla taky to.

Pak přišla Berta Couttsová. Když jsem byl malej kluk, bydleli vedle nás, takže jsem je dobře znal. Byli to obyčejný lidi. No a Berta pak sloužila někde v Birminghamu, sama říkala, že jako společnice nějaké dámy, kdežto všichni ostatní, že jako číšnice nebo něco podobného v nějakém hotelu. Tak nebo tak, zrovna když jsem té druhé měl plné zuby, bylo mi tehdá jednadvacet, Berta se vrátila domů, samá kudrlinka, vyfintěná a tak nějak rozkvetlá, s tím smyslným půvabem, jaký občas vídáme na ženách nebo na děvkách. Byl jsem zrovna ve vražedné náladě. Praštil jsem se svým písařením u Butterleyho, protože jsem si tam připadal jako budižkničemu, a šel jsem na důl do Tevershallu jako kovář; většinou jsem na povrchu koval koně. Dělával to můj táta a já chodil vždycky za ním. Tahle práce se mi líbila, mít co dělat s koňma, a připadala mi přirozená. Přestal jsem tedy mluvit „vybraně“, jak tomu říkají, mluvit správnou angličtinou, a vrátil jsem se k nářečí. Pořád jsem ještě doma četl, ale jinak jsem koval koně a měl jsem vlastní kolesku s poníkem a byl jsem svůj vlastní pán. Táta mi odkázal tři sta liber, když umřel. A tak jsem si teda začal s Bertou a byl jsem rád, že je obyčejná. Chtěl jsem, aby byla obyčejná. Chtěl jsem sám bejt obyčejnej. No, a tak jsem se s ní oženil a nebyla špatná. Ty dřívější čistý lilie mě málem připravily o kulky, ale s ní to bylo v tomhle ohledu v pořádku. Chtěla mě a nedělala s tím cavyky. A já měl radost jako malej kluk. Zrovna to jsem potřeboval: ženskou, která chtěla, abych jí to dělal. A tak jsem to s ní dělal ostošest. A myslím, že mnou kapku pohrdala za to, že mi to dělá takovou radost a že jí někdy nosím snídani do postele. Přestala se starat o domácnost, nedávala mi pořádně najíst, když jsem přišel z práce, a když jsem jí něco řek, jenom si na mě vyjela. A já jí to vracel, co se do ní vešlo. Hodila po mně hrnkem a já ji popad za krk a div jsem z ní nevycloumal duši. Takhle to dopadalo! A začala se ke mně chovat zpupně. Došlo to tak daleko, že mě nikdy nechtěla, když jsem chtěl já ji; nikdy. Vždycky mě odstrčila tím nejsurovějším způsobem. A když mě tak odpalírovala, že jsem ji už nechtěl, začala sama vrkat a cukrovat a dostala mě. Dal jsem se vždycky utáhnout na vařený nudli. Ale když jsem s ní pak ležel, nebyla nikdy hotová zároveň se mnou. Nikdy! Vždycky si počkala. Kdybych se byl zdržoval třeba půl hodiny, zdržela by se ona ještě dýl. A když jsem pak byl docela hotovej, začala si sama pro sebe a já v ní musel zůstat, dokud se sama neobsloužila, kroutila se a křičela a svírala, svírala mě tam dole, a tak si to odbyla úplně v extázi. A potom říkala: ‚To byla nádhera!‘ Bylo mi z toho čím dál hůř a ona byla čím dál divější. Bylo pro ni čím dál těžší ukojit se a zrovna mě tam dole rvala, jako by po mně klovala zobákem. Panebože, člověk by si myslel, že každá je tam dole měkká jako fík. Ale říkám ti, tyhle fúrie mají mezi nohama zrovna zobáky a rvou jima chlapa, až je mu z toho nanic. Sama! Sama! Sama! Jen sama! A trhá tě a řičí! Vykládá se o mužském sobectví, ale pochybuju, jestli se zdaleka vyrovná té slepé dravosti ženské, která se takhle zvrhne. Jako stará děvka! A nemohla si pomoct. Říkal jsem jí to, říkal jsem jí, jak to nenávidím. A ona se dokonce snažila. Snažila se ležet klidně a nechat to vyřídit mě. Snažila se. Ale nebylo to k ničemu. Nic při tom necítila, když jsem to dělal já. Musela si to udělat sama, umlít si svoje vlastní kafe. A popadalo ji to znovu jako posedlost, musela si povolit uzdu a rvát a rvát a rvát, jako by neměla kouska citu v těle, jenom ve špičce toho zobáku, docela na krajíčku, kterým se třela a drhla. Tak prej to dělají starý kurvy, jak říkali chlapi. Byla v ní nějaká nízká paličatost, zuřivá paličatost; jako když se dá ženská na pití. Nakonec jsem to už nemoh vydržet. Začali jsme spát každej zvlášť. Začala s tím sama, když si vzala do hlavy, že chce mít ode mě pokoj, že ji prej tyranizuju. Zařídila si tedy světnici pro sebe. Ale přišla doba, kdy já jsem ji už nepustil do světnice k sobě. Prostě nepustil.

Nenáviděl jsem to. A ona nenáviděla mě. Panebože, jak mě nenáviděla, než se narodila ta holka! Často si myslím, že ji počala jenom z nenávisti. Tak jako tak, po narození holky jsem si jí přestal všímat. A pak přišla válka a já se přihlásil. A nevrátil jsem se, dokud jsem se nedověděl, že je s tím chlapem ve Stacks Gate.“

Odmlčel se, všecek pobledlý.

„A co je ten člověk ve Stacks Gate zač?“ zeptala se Connie.

„Takovej velkej dětina, hrozná měkkotina. Ona si s ním oře a oba pijou.“

„Namouduši, kdyby se vrátila!“

„Pane jo! Zase bych prostě šel, zase bych zmizel.“

Odmlčeli se. Kartón na ohništi shořel na šedý popel.

„Takže když jsi dostal ženu, která tě chtěla,“ poznamenala Connie, „dostal jsi trochu moc dobrého najednou.“

„Už jo. Vypadá to tak! Ale pořád radši ji nežli ty netýkavky, než tu bělostnou lásku svého mládí, než tu druhou jedovatou lilii a ty ostatní.“

„A co ty ostatní?“ zeptala se Connie.

„Ty ostatní? Žádné ostatní nejsou. Vím jenom ze zkušenosti, jaká je většina ženských. Ponejvíc chtějí mužského, ale nestojí o sex, jenomže se s tím smiřujou, poněvadž to patří ke kupní smlouvě. Ty staromódnější pak prostě leží jako mouchysněztesimě a nechají člověka dělat, co chce. Potom jim to nevadí, mají to dokonce rády. Jenomže sama ta věc pro ně nic neznamená, je jim jen trošku nechutná. A většině mužských to tak vyhovuje. Mně se to hnusí. Ale chytřejší sorta ženských předstírá, že takové nejsou, i když jsou úplně stejné. Předstírají, že jsou vášnivé a že je to vzrušuje. Jenže je to samá komedie. Jenom to hrajou. – Pak jsou takové, co si libujou ve všem, v kdejakém způsobu rajcování a mrouskání a milování, až na ten přirozený. Vždycky člověka vydráždí, že skončí zrovna ve chvíli, kdy není na tom jediném místě, kde by měl skončit. – Pak je ta tuhá sorta, která se dá sakra těžko vůbec ukojit a ukájí se sama, jako moje žena. Ty chtějí hrát aktivní roli. – A potom jsou takové, co jsou vevnitř prostě mrtvé, docela mrtvé, a taky to vědí. A pak ty, co člověka vyhodí dřív, než je, a pak se kroutí dál, až jsou hotové třením o jeho stehno. Ale to jsou většinou lesbičky. Člověk žasne, jak silné jsou u ženských tyhle lesbické sklony, ať už vědomé nebo nevědomé. Připadá mi, jako by je měly skoro všechny.“

„A vadí ti to?“ zeptala se Connie.

„Vraždil bych je. Když jsem s ženskou, která je opravdu lesbická, zrovna v duchu skučím, jak bych ji zavraždil.“

„A co uděláš?“

„Ztratím se prostě, co nejrychleji můžu.“

„Ale myslíš si, že lesbičky jsou horší než homosexuálové?“

„Já určitě! Protože jsem od nich víc zkusil. Teoreticky nemám ponětí. Ale když se setkám s lesbičkou, ať už to o sobě ví, nebo ne, vidím rudě. Ne, ne! Vlastně jsem už nechtěl mít nic se žádnou ženskou. Chtěl jsem zůstat sám, uchovat si svoje soukromí a svou slušnost.“

Vypadal bledý a čelo měl zachmuřené.

„A mrzelo tě, když jsem se objevila já?“ zeptala se.

„Mrzelo – a taky jsem byl rád.“

„A co teď?“

„Mrzí mě to z vnějších důvodů: všechny ty komplikace a ohavnosti a výčitky, ke kterým dřív či později musí dojít. To když mi vázne krev v žilách a cítím se na dně. Ale když se mi krev rozproudí, jsem rád. Dokonce triumfuju. Už jsem vážně zakysával. Myslel jsem, že pořádný sex už vymizel ze světa, že se už nenajde ženská, které by to přirozeně vyšlo zároveň s mužským; až na černošky, jenomže zkrátka, my jsme halt běloši, a černošky jsou přece jen kapku umouněný.“

„A teď jsi rád, že mě tu máš?“ zeptala se.

„To jo! Když můžu zapomenout na to ostatní. Když na to nemůžu zapomenout, nejradši bych si zalez pod stůl a umřel.“

„Proč zrovna pod stůl?“

„Proč?“ zasmál se. „Nejspíš, abych se tam schoval. Jako malej kluk!“

„Zřejmě jsi měl se ženami strašné zkušenosti.“

„To máš tak, nedokázal jsem si nikdy lhát do kapsy. Většina mužských to dokáže. Zaujmou stanovisko a spolknou lež. Já si nic nalhávat nikdy neuměl. Věděl jsem, co od ženské chci, a nikdy jsem si neuměl namluvit, že jsem to dostal, když ne.“

„A dostal jsi to teď?“

„Snad. Vypadá to tak.“

„Tak proč jsi tak bledý a zamračený?“

„Mám po krk toho vzpomínání; a snad mám strach sám ze sebe.“

Seděla mlčky. Připozdívalo se.

„A myslíš si, že je to důležité, muž a žena?“ zeptala se ho.

„Pro mě jo. Pro mě je to jádro života, najít pořádný vztah k ženě.“

„A kdybys ho nenašel?“

„Musel bych se obejít bez něho.“

Znovu se zamyslela, než se zeptala:

„A myslíš si, že ty ses vždycky choval správně k ženám?“

„Chraňbůh! Dopustil jsem, aby se z mé ženy stalo, co se z ní stalo; byla to hlavně moje vina. Zkazil jsem ji. A jsem hrozně nedůvěřivý. S tím musíš počítat. To se už musí hodně moc stát, abych někomu vnitřně důvěřoval. Takže jsem možná taky podvodník. Nedůvěřuju. A něžnost by nikoho neměla mejlit.“

Podívala se na něj.

„Tvoje tělo nedůvěřivé není, když se ti rozproudí krev,“ řekla. „Pak přece nedůvěřivý nejsi, že ne?“

„Bohužel ne. Tak jsem se právě dostal do všech těch patálií. A proto právě tolik nedůvěřuju rozumem.“

„Rozumem si nedůvěřuj! Co na tom záleží?“

Pes na rohožce zakňučel nelibostí. Oheň udušený popelem uhasínal.

„Jsme my to dva otlučení veteráni,“ řekla Connie.

„Ty jsi taky otlučená?“ zasmál se. „A teď se zase vracíme do boje!“

„Ano! Mám z toho vážně strach.“

„No jo.“

Vstal, postavil její střevíce, aby proschly, otřel si vlastní boty a přistavil je k ohni. Ráno si je namastí. Odhrabal popel z kartónu, pokud to šlo, z ohně. „I po spálení je to svinstvo,“ poznamenal. Pak přinesl roští a položil je ke krbu na ráno. Potom vyšel na chvíli se psem ven.

Když se vrátil, Connie řekla:

„Půjdu taky na chvilku ven.“

Vyšla sama do tmy. Nad hlavou svítily hvězdy. Cítila v nočním vzduchu vůni květů. A cítila, jak jí promáčené střevíce ještě víc vlhnou. Ale nejraději by byla odešla pryč, od něho a ode všech.

Bylo chladno. Otřásla se a vrátila se dovnitř. Seděl před dohasínajícím ohněm.

„Br! To je zima!“ otřásla se.

Přiložil na oheň roští a přinesl další, až měli plný komín vesele praskajícího žáru. Tančící a plápolající žluté plameny je oba oblažily, zahřály jim obličeje i duše.

„Netrap se už!“ vzala ho za ruku, jak tak seděl zamlklý a zabraný do sebe. „Člověk dělá, co může.“

„No jo!“ povzdychl si s křivým úsměvem.

Přistoupila k němu a vklouzla mu do náručí, jak tak seděl u ohně.

„Zapomeň na to!“ pošeptala mu. „Zapomeň!“

Přivinul ji k sobě v linoucím se teple ohně. Plameny samy byly jako zapomnění. A její hebká, teplá, zralá tíha! Krev mu pomalu začala proudit a vzdouvat se znovu do pocitu síly a bezstarostné energie.

„A třeba ty ženy opravdu chtěly být s tebou a milovat tě jaksepatří, jenomže nemohly. Třeba to nebyla jenom jejich vina,“ řekla.

„Já vím. Myslíš si, že nevím, jaký jsem byl had s pošlapanou a zlomenou páteří?“

Náhle se k němu přitiskla. Nechtěla to všechno zase znovu začínat. Ale nějaká zvrácenost ji k tomu přesto hnala.

„Ale teď už nejsi,“ řekla, „Teď už nejsi žádný had s pošlapanou a zlomenou páteří.“

„Já nevím, co jsem. Čekají nás černé časy.“

„Ne!“ zaprotestovala tisknouc se k němu. „Proč? Proč?“

„Čekají nás černé časy, nás všechny a každého,“ opakoval s věšteckou zasmušilostí.

„Ne! To nesmíš říkat!“

Mlčel. Ale ona v něm cítila černou prázdnotu zoufalství. To je smrt veškeré lásky; tohle zoufalství v mužském nitru, jako temná jeskyně, ve které se ztrácí jejich duch.

„A mluvíš tak chladně o sexu,“ řekla. „Mluvíš, jako by ti šlo jenom o tvou vlastní rozkoš a ukojení.“

Nervózně tím proti němu protestovala.

„Ba ne,“ odpověděl. „Chtěl jsem od ženské rozkoš a ukojení a nikdy se mi to nepodařilo, protože mi to žádná nemůže dát, jestliže to já zároveň nedám jí. A k tomu nikdy nedošlo. Na to jsou třeba dva.“

„Ale ty jsi ve své ženy nikdy nevěřil. Nevěříš doopravdy ani ve mně,“ řekla.

„Nevím, co to znamená, věřit v nějakou ženskou.“

„Vidíš, to je právě to!“

Seděla dosud stulená na jeho klíně. Ale jeho duch se chmuřil a unikal jí, nebyl tu pro ni. A každé její slovo ho zahánělo ještě dál.

„Ale v co vlastně věříš?“ naléhala.

„Nevím.“

„V nic, jako všichni muži, které jsem kdy poznala,“ řekla.

Oba se odmlčeli. Pak se vzchopil a prohlásil:

„Přece jen v něco věřím. Věřím ve vřelé srdce. A zvlášť věřím ve vřelost v lásce, ve vřelost při milování. Věřím, že kdyby chlapi dokázali přeříznout ženskou s vřelým srdcem a ženské to stejně vřele přijímaly, bylo by všechno v pořádku. Ale všechno tohle milování na studeno vede jen k smrti a ke zblbnutí.“

„Ale se mnou se nemiluješ na studeno,“ protestovala.

„Nechci se s tebou milovat vůbec. Mám zrovna teď srdce studené jako studené brambory.“

„Ale!“ políbila ho posměšně. „Tak si je opečme!“ Zasmál se a napřímil se.

„Je to tak,“ řekl. „Všechno za kapku vřelosti. Ale ženské to nemají rády. Ani ty to vlastně nemáš ráda. Máš ráda, když tě chlap pořádně, s důrazem a zostra přeřízne na studeno, a pak se tváříš, jako by to pro tebe byl med. Jsi ke mně vůbec něžná? Podezíráš mě jako kočka psa. Říkám ti, i na to jsou třeba dva, aby chápali, co je to něha a vřelost. Docela ráda se dáš přeříznout, ale potřebuješ, aby se tomu říkalo nějak vznešeně a tajemně, jen aby to lichotilo tvojí samolibosti. Tvoje samolibost je pro tebe důležitější, padesátkrát důležitější než každý mužský nebo styk s ním.“

„Ale zrovna to bych mohla říct já o tobě. Tvoje samolibost je ti nade všechno!“

„Jo? Tak dobrá!“ pohnul se, jako by chtěl vstát. „Zůstaňme teda radši každý pro sebe. Radši bych umřel, než pokračovat v tomhle šoustání na studeno!“

Vyklouzla od něho a on vstal.

„A myslíš si, že já to chci?“ řekla.

„Doufám, že ne,“ odpověděl. „Ale stejně si běž lehnout do postele a já se vyspím tady dole.“

Podívala se na něj. Byl bledý, čelo měl zakaboněné, odtáhl se od ní daleko jako severní pól. Muži jsou všichni stejní.

„Nemůžu domů dřív než ráno,“ řekla.

„Ne. Běž si lehnout! Je tři čtvrtě na jednu.“

„To rozhodně nepůjdu!“ prohlásila.

„Tak půjdu já ven!“ odsekl.

Začal si obouvat boty. Zůstala na něj zírat.

„Počkej!“ zajíkla se. „Počkej! Co to mezi nás přišlo?“

Byl skloněný, jak si šněroval botu, a neodpověděl. Okamžiky míjely. Zmocnila se jí nějaká tupost, jako mdloba. Všechno její vědomí odumřelo a zůstala stát s očima dokořán, dívala se na něj z neznáma a nevěděla už vůbec nic.

Vzhlédl vyburcován jejím mlčením a uviděl ji s očima dokořán a ztracenou. A jako by jím smýkl nějaký vítr, vstal a dokulhal k ní, s jednou botou zutou a s druhou obutou, vzal ji do náruče a přitiskl si ji k tělu, které jako by měl skrznaskrz poraněno. A tam si ji přivinul a tam zůstala.

Až jeho ruce sklouzly slepě dolů a hmataly po ní a zatápaly pod šaty, kde byla hladká a teplá.

„Holka moje!“ mumlal. „Holčičko moje! Neperme se už! Nikdá se už spolu neperme! Miluju tě, dyž se tě takdle dotýkám. Nehádej se se mnou! Už ne! Už ne! Už ne! Buďme spolu!“

Zvedla obličej a podívala se na něj.

„Netrap se!“ řekla mu pevně. „K ničemu to není, trápit se. Chceš být vážně se mnou?“

Dívala se mu rozšířenýma očima upřeně do tváře. Zarazil se, najednou ztichl a odvrátil obličej. Celé tělo mu naprosto znehybnělo, ale neodtáhlo se.

Pak zvedl hlavu a podíval se jí do očí s tím svým zvláštním, trochu posměšným úšklebkem a prohlásil: „Už jo! Vodpřisáhněme si to!“

„Ale vážně?“ zeptala se a oči se jí zalily slzami.

„Jo, vážně! Srdce i břicho i pták!“

Dosud na ni shlížel se slabým úsměvem, se zákmitem ironie v očích a s trochou trpkosti.

Mlčky plakala a on si s ní lehl na kobereček před krbem a vešel do ní, a tak se do jisté míry uklidnili. A pak si šli rychle lehnout do postele, protože začínalo být chladno a oba se vzájemně vyčerpali. A ona se k němu přitulila a připadala si malá a jako v bavlnce a oba okamžitě usnuli, jakoby jedním spánkem. A tak leželi a vůbec se nepohnuli, dokud nad lesem nevyšlo slunce a nezačal den.

Pak se probudil a podíval se do světla. Záclonky byly stažené. Poslouchal hlasitý divoký pokřik kosů a drozdů v lese. Je jistě nádherné ráno, asi půl šesté, kdy obyčejně vstává. Spal tak tvrdě! A je takový nový den! Žena dosud spala, schoulená do klubíčka a něžná. Přejel jí rukou po těle a ona otevřela modré udivené oči a usmála se mu nechápavě do obličeje. „Ty jsi vzhůru?“ zeptala se ho.

Díval se jí do očí. Usmál se a políbil ji. A ona se najednou probrala a posadila se.

„Představ si, že jsem tady!“ řekla.

Rozhlédla se po vybílené ložničce se šikmým stropem a s vikýřovým oknem se zataženými bílými záclonkami. Světnička byla prázdná, až na malý žlutě natřený prádelník, židli – a malou bílou postel, ve které s ním ležela.

„Představ si, že jsme tady!“ řekla a podívala se dolů na něj. Ležel a pozoroval ji a hladil jí prsty ňadra pod tenkou noční košilí. Když byl zahřátý a odpočatý, vypadal mladě a hezky. Jeho oči se dovedly dívat tak hřejivě. A ona byla mladá a svěží jako kytička.

„Chci si tohle sundat!“ vzala za tenkou batistovou košili a přetáhla si ji přes hlavu. Zůstala sedět s nazlátlými nahými rameny a podlouhlými ňadry. Zamilovaně jí je měkce rozhoupal, jako zvony.

„Ty si musíš taky sundat pyžamo!“ řekla mu.

„Ale ne!“

„Ano! Ano!“ rozkázala mu.

A on si svlékl kabátek starého bavlněného pyžama a stáhl si kalhoty. Až na ruce, zápěstí, obličej a krk byl bílý jako mléko, měl jemné, štíhlé, svalnaté tělo. Connii najednou připadal zase tak pronikavě krásný, jako když ho tenkrát odpoledne zastihla při mytí.

Zlaté sluneční světlo se dotklo stažených záclonek. Měla pocit, že chce dovnitř.

„Rozhrňme ty záclonky! Ti ptáci tak zpívají! Pusť sem to slunce!“ řekla.

Vyklouzl z postele zády k ní, nahý a bílý a hubený, a šel k oknu, trochu nachýleně, rozhrnul záclonky a zadíval se na okamžik ven. Záda měl bílá a ušlechtilá, malý zadek krásný vybranou útlou mužností, zátylek ošlehaný, útlý, a přece silný.

V tom delikátním útlém těle byla jakási vnitřní, ne vnější síla.

„Ale ty jsi krásný,“ řekla. „Tak čistý a jemný! Pojď!“ rozepjala paže.

Styděl se obrátit se k ní kvůli své vztyčené nahotě.

Zvedl z podlahy svou košili a zakryl se, když k ní vykročil.

„Ne!“ namítla s dosud vztaženými krásnými štíhlými pažemi nad svislými ňadry. „Ukaž se mi!“

Pustil košili a zůstal stát s pohledem na ni. Slunce poslalo nízkým oknem dovnitř paprsek, který ozářil jeho stehna, ploché břicho a ztopořený pyj, který se tyčil, tmavý a rozpálený, z obláčku živě zlatorezavých chlupů. Zarazila se a polekala.

„Ten je zvláštní!“ řekla po chvíli. „Jak divně si tu stojí! Tak veliký! A tak tmavý a sebejistý! Takový tedy je?“

Muž se podíval dolů na své štíhlé bílé tělo a zasmál se. Na štíhlé hrudi měl chlupy tmavé, skoro černé. Ale u kořene břicha, kde se tyčil tlustý a klenutý pyj, byly zlatorezavé, v živém obláčku.

„Jak je pyšný!“ šeptala v rozpacích. „A jak pánovitý! Teď už vím, proč jsou muži takoví suveréni! Ale je báječný, opravdu. Jako samostatná bytost! Jde z něho trochu strach. Ale je opravdu báječný! A jde ke mně! –“ Skousla si spodní ret samým strachem a vzrušením.

Muž se mlčky díval dolů na napjatý pyj, který se neměnil. – „No jo!“ řekl konečně polohlasem. „No jo, chlapče, tak už seš tady zas. A to se ví, musíš zvedat hlavu! Seš svůj vlastní pán, co? A na nikoho se nevohlížíš! Ze mě si nic neděláš, pane Frantíku. Seš snad můj pán? No co, myslíš si vo sobě víc než já a míň toho namluvíš. Pane Frantíku! Chceš ji? Chceš milostivou paní Blaženku? Zase si mě do něčeho namočil, to teda jo. A eště se tomu směješ! – Tak si jí řekni! Řekni si paní Blažence! Řekni: Votevřte bránu dokořán, ať může náš slavnej hrdina dál! Ty máš ale drzost! O nic jinýho ti nejde. No jen řekni milostivý paní Blažence, co chceš! Pan Frantík chce kundičku paní Blaženky! –“

„Ne, nedělej si z něho legraci!“ řekla Connie, přelezla na kolenou přes postel k němu, objala ho kolem štíhlých bílých boků a přitáhla si ho k sobě, takže se její svislé rozhoupané prsy dotýkaly pohybujícího se ztopořeného pyje a zachytily kapku vláhy. Přitiskla muže pevně k sobě.

„Lehni si!“ řekl jí. „Lehni si! Pusť mě k sobě!“

Teď pospíchal.

A potom, když už leželi docela nehybně, musela žena muže znovu odkrýt, aby se podívala na tajemství pyje.

„A teď je maličkatý a měkký jako poupátko života!“ řekla a vzala měkkého pindíčka do ruky. „Není roztomilý? Tak samostatný, tak zvláštní! A tak neviňoučký! A jde do mne tak hluboko! Nikdy ho nesmíš urazit, rozumíš? Je taky můj. Nejenom tvůj! Je můj! A je tak roztomilý a nevinný!“ A držela pindíčka měkce v ruce.

Zasmál se.

„Buď požehnáno pouto, které spíná se srdcem srdce v příbuzenství lásky,“ řekl.

„To se ví!“ odpověděla. „I když je měkký a maličký, cítím prostě, jak jsem s ním srdcem spjatá. A jaké tady máš rozkošné vlásky! Docela, docela jiné!“

„To jsou vlasy pana Frantíka, ne moje!“ řekl.

„Pan Frantík! Frantík!“ a rychle políbila měkkého pindíčka, který se už zase začínal hýbat.

„No jo!“ vzdychl muž a skoro bolestně se protáhl. „Má kořínek v mý duši, tendle pán! A někdy nevím, co si s ním mám počít. Dělá si halt, co sám chce, a je mu těžký vyhovět. Ale přece bych nechtěl, aby ho někdo zabil.“

„Není divu, že lidem naháněl vždycky strach!“ řekla. „Je vlastně hrozný.“

Mužovým tělem proběhlo zachvění, když proud vědomí znovu změnil směr a obrátil se dolů. A muž byl bezmocný, když se pyj v pomalých hebkých vlnách znovu naléval a vzpínal a vstával a tuhl, až tu stál tvrdý a drze domýšlivý ve své podivné věžovité ztopořenosti. I žena se trochu zachvěla, když to pozorovala.

„Tu máš! Tak si ho vem! Je tvůj!“ řekl muž.

A ona se roztřásla a její vědomí se rozplynulo. Přelily se přes ni ostré hebké vlny nevýslovné rozkoše, když do ní vstoupil a vyvolal v ní to zvláštní roztavené vzrušení, které se šířilo a šířilo, až byla stržena posledním slepým výtryskem vrcholného okamžiku.

Slyšel vzdálené sirény ve Stacks Gate houkat sedmou hodinu. Bylo pondělní ráno. Trochu se otřásl a s tváří mezi jejími ňadry si přitiskl měkká ňadra na uši, aby se ohlušil.

Ona houkání ani neslyšela. Ležela naprosto tiše, s duší omytou do průhlednosti.

„Musíš vstávat, ne?“ zamumlal.

„Kolik je hodin?“ ozval se její bezbarvý hlas.

„Před chvilkou houkalo sedum.“

„Už asi musím.“

Jako vždycky se jí protivil nátlak zvenčí.

Muž se posadil a zadíval se do prázdna z okna.

„Miluješ mě, viď?“ zeptala se klidně.

Podíval se dolů na ni.

„Dyť víš. Co se ptáš?“ zabručel trochu podrážděně.

„Chci, aby sis mě tu nechal, abys mě nepouštěl,“ řekla.

Jeho oči se zdály plné nějaké teplé, měkké tmy, neschopné myslet.

„Kdy. Nejčko?“

„Zatím ve svém srdci. Pak chci brzy přijít a žít s tebou navždycky.“

Seděl v posteli nahý se skloněnou hlavou, neschopen myslet.

„Nechceš to?“ zeptala se.

„Jo!“ přisvědčil.

Pak se na ni podíval stejnýma očima, potemnělýma jiným plamenem vědomí, skoro jako ze spánku.

„Nejčko se mě na nic neptej,“ řekl. „Nech mě bejt. Mám tě rád. Miluju tě, dyž tady tak ležíš. Ženská je moc fajn, dyž se do ní dá jít tak hluboko a dyž ji má dobrou. Miluju tě, ty tvoje nohy a tvoje tělo a že seš tak ženská. Miluju tě, že seš tak ženská. Miluju tě svým ptákem i srdcem. Ale nejčko se mě na nic neptej. Nechtěj, abych ti něco povídal. Nech mě eště chvilku tak, jak sem, dokáď to de. Potom se mě můžeš zeptat na všecko. Ale nejčko mě nech, nech mě!“

A měkce jí položil ruku na Venušin pahorek, na hebké hnědé panenské chmýří, a sám zůstal nahý a nehybný sedět v posteli, s obličejem strnulým fyzickou nepřítomností, skoro s obličejem Buddhovým. Seděl strnule v neviditelném plameni jiného vědomí s rukou na jejím těle a čekal na obrat.

Po chvíli sáhl po košili a natáhl si ji, rychle se beze slova oblékl, podíval se jednou na ni, jak tu dosud ležela na posteli nahá a zlatavá jako růže Gloire de Dijon, a vyšel ven. Slyšela ho dole otvírat dveře.

A stále ještě ležela a hloubala, hloubala. Bylo to tak těžké odejít: odejít z jeho náruče. Zavolal zdola od paty schodů: „Půl vosmý!“ Povzdechla si a vstala z postele. Ta holá světnička! Nic v ní než ten malý prádelník a ta postýlka. Ale prkenná podlaha byla čistě vydrhnutá. A v koutě u okna stála police s několika knihami; některé byly vypůjčené z knihovny. Podívala se na ně. Byly tu knihy o bolševickém Rusku, cestopisy, jeden svazek o atomech a elektronech, jiný o složení zemského jádra a o příčinách zemětřesení; potom pár románů a pak tři knihy o Indii. Tak! Přece jen čte!

Slunce jí dopadalo vikýřovým oknem na nahé údy. Venku viděla pobíhat fenku Flossii. Lískové houští bylo postříkáno zelení a pod ním rostla tmavě zelená psí lebeda. Bylo jasné čisté ráno, ptáci poletovali a triumfálně zpívali. Kdyby tu jenom mohla zůstat! Kdyby jenom neexistoval ten druhý příšerný svět kouře a železa! Kdyby jenom on byl její svět!

Sešla dolů po příkrých a úzkých dřevěných schodech. Ale spokojila by se s tím domečkem, jen kdyby měl kolem sebe svět sám pro sebe.

Hajný byl umytý a svěží a oheň hořel.

„Chceš něco jíst?“ zeptal se.

„Ne. Jen mi půjč hřeben!“

Šla za ním do přístěnku a učesala se před zrcátkem na dlaň širokým vedle zadních dveří. Pak byla připravena k odchodu.

Stála na zahrádce před domem a dívala se na orosené květiny; šedý záhon karafiátů měl už poupata.

„Nejradši bych, aby celý ostatní svět zmizel,“ řekla, „a abych tady žila s tebou.“

„Svět nezmizí,“ odpověděl.

Šli skoro mlčky líbezným oroseným lesem. Ale byli spolu ve svém vlastním světě.

Bylo pro ni trpké pokračovat v cestě na Wragby.

„Chci brzy přijít a žít s tebou nadobro,“ řekla mu při loučení.

Usmál se bez odpovědi.

Dostala se domů tiše a nepozorovaně a šla nahoru do svého pokoje.