Anděl

„Andělé jsou demóde, vole!“

V hospodě U Kotoulu bylo útulno a smrad. Smrad, protože tu bylo pečlivě zahuleno, úzkostlivě nevětráno a z kuchyně to završoval sytý odér přepáleného tuku. Útulno tu bylo z mnoha důvodů, vesměs těžko vyjádřitelných, malostranským geniem loci počínaje a vynikajícím plzeňským pivem, které čepoval zamlklý pan Machek, konče.

„Před dvěma třema rokama neříkám,“ pokřikoval redaktor De­martinni do obličeje naproti sedícímu Pavlovi, který byl jeho mladší kolega z redakce.

„Ale dneska?! Andělé?! Jsou úplně mimo mísu.“ Starší z mužů si připálil zbytek smradlavého doutníku, svůj skromný, ale ne zcela zanedbatelný vklad zdejšímu ovzduší. „Jó, kolem roku 2004 to byl samej Rentgen anděla, Anděl z E-15, Zkamenělej anděl, Andělé padlí, vypadlí, Porod anděla, snad i Kokot anděla…, ale dneska?“ skřípal zažloutlými zuby Demartinni.

Pavel si posunul brýle na nose, poposedl na rozvrzané tonetce a nervózně usrkl z poněkud odstátého piva. Bylo sedmé. Sedmička je číslo magické, ale v praxi Pilsner Urquell to neplatí zcela. Pavel byl většinou už po pátém pivu naplněn magií po okraj a sedmé pivo hrozilo být vylito, ať už stálo na zjizvené desce stolu, nebo bylo-li jím už spolykáno. Pohlédl bojácně na skepticismem rozjařeného starého kolegu, který právě hltal svůj osmý půllitr. Osmička zase, když se položí, stává se nekonečnem a taková byla i Demartinniho žízeň. Žízeň po léta úspěšně živená nahořklým bytím a neúspěšně hašená právě zde, v hospodě U Kotoulu (Kotrmelec, jak tu říkají štamgasti).

„Andělé přece jsou to… nesssmrtelný, přece,“ špitl nesměle s nevalně ututlaným říhnutím uprostřed nesmrtelnosti Pavel. Starý muž zadýmal mohutně z doutníku připomínajícího délkou špunt z lahve a štiplavý kouř jej patrně přivedl na další myšlenku: „Mistr Jan Hus byl pro pravdu upálenej, a kdyby si na jeho pomníku na Staroměstským náměstí nezašukali ty dánský turisti, tak se vo něm nepíše, jak je rok dlouhej,“ pokýval Demartinni téměř lítostivě šedolysou hlavou. „A to stejně jenom proto, že byli ty Belgičani všichni tři chlapi – jináč to nestálo bulváru ani za řeč… Hus je mediálně mrtvej stejně jako andělé. Je mimo!“

Pavel vážně pohlédl na Demartinniho, mizejícího v oblacích namodralého dýmu doutníku jako v neřestné sauně či křesťanském nebi. „To je hnus,“ řekl nazrzle, ale v souvislosti se jménem upáleného mučedníka mu to připadlo hloupé, a tak to rychle zamluvil: „A neříkal jste, že to byli Dáni?“

„Cože?“ zařval starý muž. Pavel zasunul hlavu do vlněného svetru jako želva do krunýře a plaše pokračoval: „Říkal jste, že to byli turisti z Dánska…, co šukali… u Husa.“

Demartinnimu se po zarostlých tvářích rozlil mocný nach. „A proč by, u všech všudy, měli bejt Belgičani z Dánska, ty píčusi?!“

Do hospody vkulhal hrbatý prodejce novin. V šedozeleném dlouhém kabátě připomínal invalidního legionáře ze světové války. Vlastně připomínal legionáře z filmu o světové válce, ty opravdové už nikdo nepamatuje. Přistoupil ke stolu u okna, kde se odehrával předchozí rozhovor, a chabým gestem ruky nabídl Pavlovi barevný plátek s fotografií mladé zpěvačky v objetí mladého sportovce na titulní straně. Nalitý Pavel si ho vůbec nevšímal, a tak se kolportér toužebně obrátil na Demartinniho rozostřeného dýmem doutníku. „Kupte si noviny, pane!“ řekl zastřeným hlasem. Redaktor na něj ze svého namodralého oblaku pohlédl s upřímným znechucením. „Tohle já nečtu, vy vole! Já to píšu!“ zařval.

Hrbáč s náručí novin cosi zamumlal a odpajdal.

„Šašek,“ řekl Demartinni. „Jednou jsem ho potkal v Mariánskejch Lázních. Velmi šik brunetka zavěšená do jeho údajně ochrnutého rámě, ani náznak kulhání a hrb schovanej pod belmondovskej baloňáček. Smál se od ucha k uchu a kolonáda mu byla malá. Lázně mu evidentně dělaj dobře…!“

Pavel si mohutně přihnul zvětralého piva. Byl rád, že hrbáč odvedl pozornost popuzeného redaktora od Dánů s Belgičany.

„Na anděly se vykašli, radím ti dobře,“ náhle zklidněný hlas Demartinniho přešel v nabádavý tón – téměř otcovský. „Psát se dá přece o věcech zdánlivě banálních… Obyčejnejch. Jen to musíš neobyčejně napsat. Něco zažitýho, něco, co máš přímo před nosem. Rozhlídni se kolem sebe! Tady o tom magorovi s tou šporkasou na zádech napiš!“ Ukázal zbytkem doutníku na prodejce novin, který právě komusi v protějším koutě hospody cpal pod nos mediální milence. Pavel souhlasně pokýval hlavou, zapálil si cigaretu a spojil svůj osobní dým s kolektivním. „O něm napiš třeba fejeton nebo povídku. O jeho životě, o tom, jak někde bydlí, jak musel růst z hrbatýho nemluvněte v hrbatýho kluka bojujícího s bezhrbým světem kolem sebe. Jak se tenhle Quasimodo živí prodejem nablblýho bulváru přetékajícího opálenejma chlápkama a kozatejma babama, který vířej rautama a premiérama muzikálů jako pestrý rybky jezerem povrchnosti. Jak oni svoje hrby nevnímají nebo nepřiznají, zatímco ten jeho je mu obživou jako taková nevzhledná přenosná trafika…“

Pavel nad těmi slovy zpozorněl. Číhal na nějaké to moudro staršího kolegy celý večer a nyní nabyl dojmu, že se dočkal. Začínající žurnalista Pavel psal povídky. Postupně zaplňoval jeden ze šuplíků svého stolu popsanými papíry a den po dni váhal, jestli se s touto ambicí svěřit staršímu kolegovi, jehož sžíravé fejetony a břitké povídky obdivoval již během studií. Nyní měl pocit, že právě nastává okamžik předávání cenných zkušeností, který by nebylo dobré prošvihnout.

„Na anděly se vyflákni, tenhle mrzák tě vtáhne do prózy jedna báseň!“ rozchechtal se Demartinni samovolné slovní hříčce. „Něco ti řeknu, mladej,“ zvážněl a důvěrně se k Pavlovi naklonil. „A je to tady,“ řekl si Pavel. „Předávání literátské štafety! Moudro profese začarované v jediné větě jako polévka v kostce maggi.“ Stiskl spoušť diktafonu skrytého v kapse kalhot a zkontroloval mikrofonek vyčuhující z odřeného rukávu. Pohlédl se zájmem na sešlého redakčního guru a chtivě poposedl na židli. Tím vzrušením téměř střízlivý pohlédl Demartinni mu do tváře. Byla stará. „Vypadá, jako by dostal každej den do držky,“ pomyslel si Pavel. „Nebylo by vlastně divu,“ přisadil si v duchu ještě. Nespouštěl oči z růžovofialového rtu, trochu perverzně se lesknoucího ve změti nepoddajných vousů. Byl připraven vstřebat a uchovat po léta tříbené poselství starého novináře. Demartinni, hledící mu krhavě do očí, si odkašlal a řekl: „A už mě nech v klidu chlastat, ty píčusi!“

Pavel pronásledoval hrbatého prodavače už do třetího nočního baru a věděl, že tenhle s názvem Green Light je opravdu posledním otevřeným podnikem na celé Malé Straně. Stál ve stínu protějšího domu a právě si poslední sirkou zapaloval předposlední cigaretu. „Vždycky je to takhle a ne obráceně, sakra!“ pomyslel si. „Nesmím zapomenout připálit si tu druhou o první, jinak jsem v loji!“ Z Greenu vyšla partička sjetých cizinců, jako jeden Ital pomočila barokní fasádu domu, protože na záchodě na to pro samé hulení a šňupání nebyl čas. Nyní na gumových nohou (již jednotlivých Italů) odkráčela za bujarého řevu někam ke Karlovu mostu. Uběhlo asi pět šluků, když se otevřely dveře a z nich vyšla povědomá postava.

Hrbáč, již bez novin, rychle a komicky kráčel do Mostecké ulice. Kolébal se jako nějaká porouchaná hračka s chybějícím kolečkem, jako pirát John Silver z Ostrova pokladů; jen ráčkující papoušek na rameni mu chyběl. Pavel zahodil cigaretu, ta krátce sykla na mokré dlažbě a zhasla. Pavel krátce sykl nad svou hloupostí, neboť to byla právě ona cigareta první, a vyrazil za kulhavým samotářem. Svou nesličnou múzu pak následoval změtí temných uliček, průchodů a podloubí.

Vrata do domu, ve kterém hrbáč zmizel, zůstala otevřená dokořán jako ústa nechápavého.

Pár minut po něm sem vešel také náš ctižádostivý sloupkař.

Vonělo to tu plísní, ohřívaným jídlem a nepatrně ještě něčím, co nedokázal rozeznat. Kdyby byl rodičem, věděl by, že takhle podobně voní miminka. Schodiště domu, na kterém právě zhaslo světlo, bylo od průchodu odděleno prosklenými, a jak po chvilce zjistil, zamčenými dveřmi. Pavel tedy vešel na malý dvorek, který snad kdysi býval zahrádkou, nebo se jí díky samozvané vegetaci teprve stával… Rozhlédl se a zjistil, že ve dvoupatrovém velmi zchátralém domě svítí jen jediné okno, a to ve zvýšeném přízemí. Bylo evidentně očím přístupné, pokud by vylezl na starou bednu, která tu rezignovaně zarůstala kopřivami. Chvilku přemýšlel o teplé posteli, sodovce s aspirinem, o zápalkách a rozečteném Fitzgeraldovi. Pak si vzpomněl na hozenou rukavici novinářského kolegy a s vypětím všech sil se na tu pitomou bednu vyškrábal. Během krkolomného šplhání si uvědomil počet vypitých piv, protože se mu svéhlavě zamotala hlava.

Zpocený Pavel stanul vratce na bedně a pohlédl do rozsvíceného okna.

Přes síťovanou květovanou záclonu uviděl místnost bezútěšně osvětlenou silnou žárovkou. Uvnitř stál muž se zapálenou cigaretou v ústech (Pavel mu naléhavě záviděl) a holil podpaží hubené dívce oblečené jen ve spodním prádle a sedící na oprýskané židli. Útlou paži měla dívka pro ten účel vztyčenou jako na srazu neonacistů. Místnost byla prázdná až na rozebranou motorku, jejíž součásti pokrývaly téměř celou podlahu. Na zdi visel leukoplastí přilepený plakát k filmu Casablanca. Ani podpažní holič v kuchyňské zástěrce s tetováním na zpocených rukou a ani štíhloštíhlá dívka, která měla pod bledou kůží namodralé žíly jako mapy, však nebyli hrbatí prodejci novin…

Pavel od vzrušujícího výjevu odvracel oči jen s těžkým sebezapřením. Z bizarní scény čpěl odér příběhu, on ale s umanutostí opilce toužil jen po svém hrbáči.

Kdesi nad jeho hlavou (díky tmě to vypadalo, že v nebi) se rozsvítilo další okno. Pavel ještě jednou pohlédl na dvojici. Dívka právě prsty vztyčené ruky vzala cigaretu z mužových úst a dlouze z ní potáhla. Měla okousané nehty. Když vracela cigaretu do vážné štěrbiny v neoholené tváři, seskočil Pavel nemotorně z bedny na dvůr a depilační historku odložil na neurčito.

Okno, které se před chvílí rozsvítilo, se nacházelo ve druhém patře ve výšce asi šesti metrů. Jedinou, až rozverně masochistickou přístupovou cestu k němu představoval rezavý hromosvod. Vypadal nebezpečně a nedůvěryhodně. Blesk, který by se jím nechal svést, by musel být hazardér. Pavel coby čistokrevný intelektuál nebyl rozhodně k takovému šplhu fyzicky vybaven. Dychtivě pohlédl vzhůru do obdélníku světla a zamračil se. „Asi ze mě spisovatel nebude, ale kdo by si pro Pulitzerovu cenu lezl po tomhle staletým drátu?“ Po chvilce rozhlížení zjistil, že to, co uzavírá dvůr z protější strany, není zeď, jak předpokládal, ale ještě zchátralejší a na první pohled neobývaný dům.

Přešel chabě osvětlené prostranství a stanul u temného objektu. Dům s vymlácenými okny míval vchod zabedněný přibitými prkny. Zimomřivý bezdomovec nebo feťák si patrně prkna otevřel. Pavel váhavě vstoupil.

Uvnitř to nevonělo po miminku. Displejem svého mobilu mírně zředil tmu a vešel. Interiér chodby i zotvíraných místností vypadal v namodralé záři přízračně. Poházené slamníky s květy skvrn po všech představitelných i nepředstavitelných exkrementech, použité lahve a prezervativy, použité cokoliv. Celý ten dům byl použitý jako jeden slizký pelech, jako jedno nemocné doupě. Pavel se bál. Bál se vrátit, bál se stát, bál se jít dál… Brodil se odpadky a snažil se nemyslet na jejich pozoruhodně pestré složení, natož pak na plebejský původ jednotlivých kousků.

Připomnělo mu to dovolenou v Bulharsku, kterou jako osmiletý obrýlený chlapec prodělal s rodiči. Jednou odpoledne šel do moře hledat mušle. Dlouho kráčel mělkou vodou, byl už hodně daleko od břehu, od opalujících se rodičů, od poklidného bezpečí nafukovací matrace, když cosi zpomalilo jeho chůzi. Všude kolem plavaly tisíce mrtvých medúz. Mračno páchnoucích hlenovitých těl ho obklopilo ze všech stran. Křičel a šel, šel a křičel. Nebyla voda, kam oko pohlédlo, byla jen třaslavá potrhaná hmota v rozkladu a v ní malý chlapec lapený jako rolka zděšené šunky v nemilosrdném aspiku. Plavat se Pavel naučil až na fakultě.

V jedné z postranních místností koutkem oka zahlédl nějaký pohyb a pevně doufal, že je to potkan, ačkoli potkany opravdu nesnášel… Neuvěřitelně vulgární nápisy a kresby na zdech se střídaly se satanistickými a nacistickými symboly jako v comicsovém crossoveru Mein Kampfu, Kámasútry a Černé bible. Pavel plul tím infernem s mobilem rozzářeným jako žhnoucí meč, jako spásná hvězda, jež ho má vyvést z polosvěta. Pomalu a mechanicky došel ke schodišti. Až tam si uvědomil, že podvědomě přestal dýchat, aby se páchnoucí pel tohoto prostoru nedostal do jeho plic. Vydal se vzhůru po schodech.

Ve druhém patře byly zavřené dveře. Vzal opatrně za kliku, otevřel a vešel do místnosti, jejímž jediným zařízením byl velký pootevřený kufr. Obsah kufru se Pavel snažil nevidět, necítit a dojem z něj si jednou provždy nezapamatovat. Mrtvý pes? Ano, to v nejlepším případě…

Vzpomněl si letmo na návštěvu Muzea české policie, kde viděl několik černobílých momentek Otýlie Vranské, ve třicátých letech zavražděné prostitutky, která, ač byla ženou jedinou, odcestovala z Prahy na Slovensko ve dvou kufrech. Bohužel jeden z autentických kufrů byl v muzeu vystaven. A ještě drobná informace, která se nebohému Pavlovi tehdy vryla bůhvíproč do paměti: „Nejdéle dvě a nejméně jednu hodinu před vraždou snědla Vranská jablko…,“ dočetl se z pitevní zprávy. Při té vzpomínce se málem rozžehnal se zbytkem plzeňského piva a je třeba říct, že interiér, ve kterém se po­hyboval, by tím nikterak neutrpěl. Po krátkém zaváhání pokračoval v chůzi.

Pavel měl jednu výrazně pozitivní vlastnost, která mu nedovolila otočit se a utéct. Byla to urputná zvídavost. Díky té obešel obloukem kufr s páchnoucím obsahem a přešel k rozbitému oknu. Již od dveří viděl světlo z protějšího domu. Chvíli mu trvalo, než dokázal synchronizovat čočky svých očí a brýlí, aby společnou silou překonaly vzdálenost těch asi patnácti metrů. Pak ho uviděl.

Hrbáč stál vzpřímený před velkým zrcadlem a zřejmě cosi upravoval na svém oblečení. Ten pohyb připomínal ženu rozepínající si korzet. Pavel přiblížil hlavu až mezi střepy, které tu výhružně čněly z okenního rámu, a upřeně pohlédl do okna naproti. Prodavač novin měl na jinak nahém těle kožený krunýř se složitým systémem přezek a řemínků. Pavla nejdřív napadlo, že celé zařízení slouží jako dokonalá imitace hrbu, kterým ten ničemný podvodník dojímá kunčafty. Ale pak muž rozepjal poslední přezku a shodil tu koženou věc na zem.

Pavel zapomněl na nekrotický kufr za zády, na sedm vypitých piv a tisíc piktogramů na okolních zdech, zapomněl na Demartinniho výzvu, na Otýlii Vranskou i na medúzy v Černém moři. Zíral do osvětleného okna naprosto ohromen.

To, co muž doposud skrýval pod koženým brněním a co pod oblečením vytvářelo dojem neforemného hrbu, byla veliká bělostná křídla.

Anděl v protějším okně se protáhl, zaklonil hlavu a slastně zatřepetal pomuchlanými perutěmi. Jako pták, který si v ranním slunci suší křídla zplihlá nočním lijákem.