Most

Vltava protéká mezi pilíři starého mostu, jako by to byly prsty kamenného obra. Po mostě přecházejí lidé z břehu na břeh. Pro zábavu na levý, za prací na pravý, do malostranských hospod, na staroměstská rande a tak. To jsou ti místní, většinu ale tvoří návštěvníci rozdělení do mnohačetných konvojů. Jako krysaři, třímající místo píšťaly zavřené deštníky, je vedou průvodci, kteří japonsky, německy, italsky a anglicky donekonečna omílají bláboly o počtu vajec spotřebovaných při stavbě mostu. Mávají deštníky jako mažoretka a vláčí své nevidoucí vojsko přes most. A dav turistů se stává jedinou bytostí, stonožkou cvakající spouštěmi aparátů jako zuby, s očima složenýma z desítek objektivů fotoaparátů a kamer. Většinou uvidí most až z fotek a videa. V Ósace, Lipsku, Římě nebo v Los Angeles.

Vzpomínám, jak kamarád sochař Stefan Milkov hostil ve svém bytě na Kampě americkou studentku. Přiletěla v noci a po příjezdu do dočasného bydliště padla unavená na postel a usnula. Ráno se probudila, vyšla na balkon a pohlédla na most.

„Tady se natáčí ňákej film?“ zeptala se.

Kdo chce, potřebuje nebo touží být s mostem o samotě, zastavit se s ním, pohladit jeho drsnou kůži, uslyšet hluboký hlas pískovcového břichomluvce, musí přijít pod indigovým pláštěm noci nebo časně ráno. Ve dne to už nejde; most se stahuje sám do sebe, podoben filmové kulise, kterou v něm spatřila americká studentka. Během dne je prodejnou, lunaparkem a atrakcí. A jako kopie gotického mostu je vydán napospas prodavačům cetek, rychloportrétů, dixielandových odrhovaček a téměřjakobystarých loutek. Podstata mostu se ve dne ukrývá kdesi pod hladinou řeky. V mlčenlivých sloupech, v žilách kamene, v místech nejasného přechodu mezi architekturou a přírodou. Podobně to dělají stromy, když před mrazem skrývají mízu do kořenů pod zem.

Petr věděl, že pokud jde na most a ne přes most, musí to být někdy kolem třetí hodiny ranní. Přicházel zvolna Mosteckou ulicí, prošel pod Malostranskou věží sousedící s věží starou, která kdysi patřila k mostu Juditinu. Ten řeka uchvátila, a Prahu tak na několik let rozlomila na dva kusy. Jako pečeť, jako suchou vánočku, jako sen přerušený pláčem.

Petr pohlédl hluboko nad hlavu, kde v temně modré plavalo pár hvězd. Jenom ty nejjasnější dokázaly prozářit elektrickou auru města.

Kráčel dál. Nad náměstí Kampa a kolem sousoší s břichatým Turkem hlídajícím uvězněné otroky. Vzpomněl si na sovětského turistu, který tu před mnoha lety stanul, počkal na zlatozubé druhy ze svého turnusu, pak ukázal na nebohou sochu prstem a s pokývnutím hlavy řekl významným hlasem: „Taras Buľba!“

Petr se usmál. Pro jeho děti je azbuka nečitelná a srpen 1968 je jim vzdálený stejně jako březen 1939 nebo jako únor 1948. A je jim to jedno. Asi to tak má být, řekl si a vzápětí vzdychl odněkud z velké hloubky, protože si uvědomil, že svým dětem je patrně jedno také on sám.

Měl za sebou nešťastný rok a zoufalý měsíc, který byl právě dnes zakončen slavnostní fanfárou závěrečného rozvodového stání. Během toho roku se mu podařilo odpudit většinu svých přátel a veškeré pracovní příležitosti. Začal být nevyzpytatelný, nedochvilný a podezíravý. Čím dál častěji také vyhledával služby džinů sídlících v lahvích všech tvarů, barev a národností. Jak ubývalo prostředků, a to až na samý okraj, začal být design lahví méně různorodý a bez výjimky tuzemský. Z džina se stal Petrův docela spolehlivý, naprosto věrný, a hlavně jediný parťák. „Co poroučíte, pane?“ říkal mu, když byla láhev otevřena. A pán si poroučel všelijaké různosti a nakonec se vždy spokojil s chlastem.

Pokud z Petra právě nečpěl alkohol, rozhodně byl na desítky honů cítit neúspěchem. Někdy opravdu, a to i v exkluzivních okamžicích střízlivosti, cítil sám ze sebe odpudivý odér, který přináší ztráta víry v budoucnost, v sebe sama. A manželství? S čerstvě bývalou manželkou se jim podařilo postavit vzájemný vztah ke zdi a vyprázdnit do něj zásobníky své zášti do poslední nechutnosti. Bez slitování, bez soudu a bez pásky přes oči.

Petr pracně odtrhl pozornost od zkyslého mléka uplynulé sezóny a vrátil se na most. Stejně věděl, že sem přišel právě kvůli tomu nevlídnému období svého života. V dobách, kdy se mu dařilo, šel na nějaký z večírků, kam byl hojně zván díky své profesi. Usrkával mojito a občas letmo pohlédl do zrcadla za barmanovými zády na toho skvělého chlápka usrkávajícího mojito.

„Pane architekte, na dámské toaletě je malé soaré s velkou účastí zástupců kolumbijského velvyslanectví. Nepřidáte se? Hi hi.“

Nyní, bezradný a úzkostný, přišel za mostem, za svým převozníkem z kamene. Doufal, že ten ho vyslyší a vysadí na šťastnějším břehu. Most je autorita. Byl už téměř tak starý jako teď, když on, Petr, byl o tolik mladší… Stárnou každý jinak. Zažil na mostě dětské radosti, když se s kluky z devítiletky dívali pod sukně slečen a žen, protože tu během oprav bylo lešení, zažil středoškolské revolty pod sochou ukřižovaného a zažil i opilecké excesy. Třeba s tou bezejmennou holkou nahnutou přes kamenné zábradlí, která krmila racky svou večeří a vínem, zatímco se jí Petr věnoval z odvrácené strany. A taky tu zažil křečovitý strach při velké povodni. Majestátní, většinou klidná řeka se tenkrát pomátla a pokusila se Prahu proměnit v Benátky. Most se rozhodla své urbanistické vizi obětovat a on se ubránil jen s vypětím všech svých po staletí střádaných sil.

Most byl zkrátka nedílnou součástí Petrova života. I architekturu začal kdysi studovat právě kvůli tomuto zázračnému shluku pískovcových kvádrů.

Nyní minul rytíře Bruncvíka s mečem a lvem a konečně vstoupil nad vodní hladinu. Most naslouchal jeho váhavým a zpomalujícím se krokům. Bylo slyšet jen řeku, smutný smích nespavého racka a odněkud z jiného vesmíru také policejní sirénu.

Uprostřed mostu se Petr zastavil. Na obě strany je stejně daleko, na obě strany je stejně blízko, pomyslel si. Je to jen iluze, že má možnost si vybrat? Má naději přistát u nových břehů, vylodit se jinde? Od řeky zavanul vlhký chlad a Petr se mírně roztřásl zimou.

Marie prožila nejhorší den svého života, který byl tečkou za nesnesitelnými měsíci předlouhého roku její služby v rodině radního Pittermanna. Paní Pittermannová se ukázala být tou opravdu nejžlučovitější osobou, se kterou se kdy setkala. Neustálé peskování, výbuchy hysterie, a dokonce i projevy žárlivosti v souvislosti s jejím manželem, váženým radním Starého Města pražského, byly na denním pořádku. Je pravda, že pan radní Pittermann se několikrát pokoušel Marii zadat i jiné úkoly než pouze ty, kterými ji pověřila jeho choť, ale dívka se vždy vcelku rázně ubránila. Pánův mohutný knír, ozdobený po každém jídle drobnými ukázkami menu, jí byl navíc tak odporný, že nesnesla ani pomyšlení na podobné služby nad rámec běžných povinností. Rok v domě Pittermannových byl hořký a zvolna spěl k dramatickému vyhrocení.

Marie si právě cosi polohlasně zpívala při přípravě oběda, když se rozlétly dveře, v nich stanula paní Pittermannová a začala na ni křičet jakási obvinění. Při svém teatrálním výstupu mávala překvapené dívce před očima prázdnou intarzovanou etují. Marie teprve po chvíli pochopila, že je nařčena z krádeže vzácného náhrdelníku paní Pittermannové. Falešné obvinění ji ochromilo a strnula jako socha. Socha Marie v životní velikosti.

Mezitím křik přilákal do kuchyně ostatní obyvatele domu. Přísné tváře členů rodiny i tupě zlomyslné obličeje sloužících se kolem Marie roztočily jako přízračný vír, z něhož nebylo úniku a který ji strhával do hlubiny.

„Uklízela dnes v ložnici! Udělala to!“ slyšela stále dokola vykřikovat svou paní. „Zlodějka v mém domě! Skandál! Ale já to věděla celou tu dobu! Tváří se to jako boží umučení, a přitom jen čeká na příležitost, straka proradná!“

Marie zůstala bezradně stát, obklopena dychtivou klakou, a madam Pittermannová šla do jejího pokoje. Za pouhých několik okamžiků se vrátila, nyní už pomalu a důstojně jako charakterní herečka na klaněčku Ibsena. V ruce třímala ztracený šperk.

„Věděla jsem to. Zavolejte četníky!“ prohlásila vítězoslavně. Zoufalá dívka chtěla křičet, bránit se… Pak uviděla potutelný výraz radního Pittermanna a zavřela rezignovaně ústa, až jí zbělely odkrvené rty. Marii proběhl hlavou jeho včerejší pokus o objetí na neosvětlené chodbě domu. Odbyla ho dost ostře a on na ni pak pohlédl s takovou nenávistí… Dokonalá pomsta za to, že se opakovaně nepodvolila jeho žádosti. Zadržovaný smích třásl nadměrným knírem pana radního, jako když velká můra, sedící na skleněném cylindru petrolejky, třese chlupatými křídly.

Marie nakonec udělala to nejhorší, co mohla. Rozběhla se ke dveřím, kdosi po ní chňapl a roztrhl jí rukáv a pak už utíkala z domu právě jako zlodějka, kterou nebyla. Za sebou zanechala křik, rok zoufalého ponižování i nepatrný majetek ve svém pokojíku.

Od té doby bloudila městem, vyhýbala se kohoutím perům četníků a pohledům kolemjdoucích, které jí bez výjimky připadaly podezíravé. Svou situaci zvažovala ze všech stran. Z jedné jí připadala zoufalá, z druhé neřešitelná a ze všech bezvýchodná. Nad městem stejně jako v Mariině nitru zvolna houstla tma. Její soukromou tmu ale nerozptýlily ani plynové pouliční lampy, které rozžínali lampáři, připomínající jí svými bambusovými pruty rybáře.

Dlažba ze žulových kostek vedla dívku kolem kostela svatého Salvátora přes Křižovnické náměstí a k mostu. Měla ho tak ráda. Milovala starý kamenný most a ve dnech, kdy mívala volno, s ním často chodívala rozmlouvat. Šeptala mu svá trochu zmatená přání, hledala v kalendářích přečtená slova a sešívala je hrubými stehy naivity, aby dokázala vyslovit svou touhu po životě někde jinde nebo jindy. Nejtišeji pak mluvila o něčem neznámém, co jednoho dne vytryskne z ní samé jako ohňostroj. Ale bylo to všechno její hluboké tajemství. Jejich hluboké tajemství.

Od řeky zavanul vlhký chlad a Marie se mírně roztřásla zimou.

Petr stál uprostřed mostu jako jedenatřicátá socha. Intuice se otočila na kramfleku a nechala ho napospas bezradnosti. Chlapsky malomyslně a sebelítostně přemýšlel nad svým údělem. Hlas mostu se mu zdál nečitelný, nemohl kameni nahmatat pulz, a tak si jím připadal zrazený. Přehodil si přes ramena vyšisovaný župan vzpomínek:

„Péťo! Petříku!“ volá maminka. On se zastaví. Utichnou kroky v písku. Utichnou s nepatrným zpožděním. Otáčí se ke dveřím domu. V otevřených dveřích nad dvěma schody stojí matka, usmívá se a drží něco v ruce. „Svačina!“ Drží v ruce sáček. V sáčku je, jako vždy, chleba s máslem. Dva chleby spojené máslem. Nerozlučně. Až do svého konce na začátku velké přestávky. Přestávka. A jablko. Jablko je solitér a netiskne se k nikomu. Vedle usměvavé matky stojí kokršpaněl. Kokršpaněl se jmenuje Bony. Bony kdysi Petra pokousal, ale pokousal ho nerad. Péťa se rozbíhá po cestě zpět k domu. K domu, v jehož otevřených dveřích nad dvěma schody stojí maminka. Stojí ve dveřích. Písečné zvuky s ním ve chvilce srovnají krok. V koruně smuteční vrby to šustí. Šustí tam nečitelný strach. Péťa se tam nepodívá. Maminka se usmívá a napřahuje ruku s bílým papírovým sáčkem. Ruka je dlouhá. Předlouhá. Nebe je nebývale vysoké a… vzdušné. Nebývale? Vlastně právě bývale.

„Jednou někde zapomeneš hlavu,“ říká s úsměvem žena ve dveřích nad dvěma schody. Všechno se zamlží, jako když někdo dýchne na sklo.

Petr, stojící uprostřed mostu, zastavil vzpomínku a vyňal z ní trochu křečovité ponaučení, celé ještě od krve. Ta absurdní předpověď maminky se vyplnila, to úsměvné zaklínadlo našlo naplnění, ten okřídlený bonmot se stal skutečností. Někde ztratil hlavu. Uprostřed svého života a mostu se zastavil bezhlavý rytíř. Nebo spíš jen bezhlavý. A ani ta nejdelší ruka s papírovým sáčkem k němu nedosáhne.

Petr se opatrně nahnul přes kamenné zábradlí mostu a pohlédl do řeky.

Marie prošla Staroměstskou věží pod freskou s ledňáčky, kteří tu prozpěvují o nevyzpytatelné lásce mezi králem a lazebnicí. Ten příběh neznala. Nevěděla ani, že kdysi byla brána po deset let ozdobená uťatými hlavami českých pánu. Ledňáčci a mouchy kolem tlejících hlav – Čechy krásné, Čechy mé… Neznala a nevěděla mnoho věcí. Ze všech těch nevědění dnes jedno předstihlo ostatní. Nevěděla, co má dělat. A čím déle to nevěděla, tím to nevěděla urputněji.

Chodců na mostě ubývalo. Partie dne byla u konce a na šachovnici zbylo jen několik posledních figur. Muž s dýmkou, hledící na Střelecký ostrov osvětlený lampiony, odkud se ozývala tlumená hudba v třídobém taktu; voják objímající dívku, oba jako v transu hlavy spojené v jedinou; stará žena o berlích, táhnoucí za sebou nohy jako nepoddajnou vlečku. Když míjela Marii, napřáhla k ní navyklým pohybem ruku pokroucenou artrózou. Pak se teprve zadívala na dívčin roztržený rukáv, na domácí ošlapané střevíce a do angorských očí. Žebračka se usmála a ruka podobná kořenu mandragory sjela zpět dolů k berli. Marie nemohla odtrhnout oči od její pergamenové tváře. Byla jí povědomá, byl to důvěrně známý obličej. A pak ji poznala. Byla to její vlastní tvář proměněná roky, zjizvená zklamáním a zvětralá trpkostí. Do nechtěného zrcadla dopadly dvě kapky jako na hladinu vody a obraz vlastního stáří se rozložil v rozšiřujících se kruzích. Stařena se dala do pohybu, který byl spíše hmyzí než lidský.

Marie se opatrně nahnula přes kamennou obrubu mostu a pohlédla do řeky.

Petr poprvé ve svém životě (byl tak krátký a dlouhý) zatoužil po konci. Zatoužil po hluboké vodě, jejíž hladina se za ním zatáhne jako sametová opona za ne zrovna vydařeným představením. Potlesk bude znít podobně, jako když dlážděnou chodbu přeběhne astmatik s mokrýma bosýma nohama. A po něm ještě jeden, trochu nemocnější… Žádné klanění, květiny až později. Asi tak za týden. I s věncem od bývalých kolegů. Podvědomý pud sebezáchovy Petrovi nabízel v rychlém sledu různá „pro tohle přece stojí za to žít!?“. Ale všechna trumfová esa padala k jeho nohám jako karty z rukávů začínajícího falešného hráče. Vlastně končícího.

Petr byl typ muže, který než zapálí dům, důkladně v něm uklidí, zalije bramboříky a nakrmí rybičky. Takže si ze všeho nejdřív zul boty a postavil je do zákrytu vedle sebe. Vypadalo to, jako by vedle něj stál na stráži neviditelný muž. Pak vylezl na kamenné zábradlí mostu. V ponožkách si ale najednou připadal jako hrdina pornografického filmu ze sedmdesátých let, a tak si zase sedl a začal si je stahovat. Bosý utopenec mu připadal mnohem autentičtější a politováníhodný.

Petr se rozhodl skočit.

Marie stála uprostřed mostu a v její hlavě přeskakovala jehla na gramodesce s písní Nevím, co mám dělat. (Nevím co mám dělat. Nevím co mám dělat…) Domů se vrátit nemůže. Táta by ji přerazil a nemocnou maminku by to snad zabilo. U Pittermannů se objevit také nemůže. Tam jistě čekají, aby ji přede všemi lidmi z ulice odvedli na četnickou stanici. Kam jít, když v celé Praze vůbec nikoho nezná? „Ježíšimaria, oni to našim napíšou! Ne, hůř – přijedou tam četníci a budou mě hledat!“ šeptala překotně pískovcovému zpovědníku a začínala propadat čirému zoufalství.

Rozhlédla se kolem a zjistila, že je na mostě sama. Kuřák nehleděl k nyní už ztichlému a temnému ostrovu, voják a jeho dívka nebyli v objetí, chromá žebračka odtáhla břemeno svých mrtvých nohou někam na břeh. Všichni byli pryč, jinde, nebyli… Most se tvářil netečně. Jako nějaká stavba spojující dva břehy. Voda pod ním odnášela nevratné kusy noci.

Marie se rozhodla skočit.

Bosý Petr, připravený ke skoku, pocítil náhle závan něčeho, co nedokázal vstřebat ani pojmenovat. Jako když začátkem dubna vyjdete na ulici a ve vzduchu rozeznáte tenkou, téměř nepatrnou vůni. Vůni jara, které ani nestojí ve dveřích, ale někde za nimi. Které je zatím pouze pocit. Které vlastně není. Byl to jen závan, co teď Petr vnímal, a přece byl rozhodující. Zpozorněl.

A najednou Praha zhasla. Ne úplně, jak si po chvilce všiml, ale bylo to stejně neuvěřitelné. Na obou březích jen mdlá světýlka. Po obloze se rozstříkla stříbrnobílá záplava hvězd. Nikdy v životě jich tolik neviděl a tušil, že je uvidí už vždycky. Nastalo hluboké ticho. Ticho jiného času. Zapomenuté ticho.

Petr dlouho stál na svém mostě, poslouchal a díval se.

Když na východě začala blednout tma, oblékl si ponožky, obul boty a vydal se rovnoměrnou chůzí ke břehu. Proti němu kráčel rybář a zhášel lampy. A v tom pro město tak nepředstavitelném klidu se rozezněly desítky zvonů zvoucích Pražany na ranní bohoslužbu.

Marie byla oslněna světly, která změnila noc v cosi jako den. Její záměr skočit se stal jen vzpomínkou na slabost. Stála a poslouchala tisíce zvláštních zvuků, divoký rytmus noci. Praha jí připadala krásná a děsivá jako lokomotiva. Marie byla trochu ohlušená a oslepená extází města proměněného před jejíma očima.

Čekala dlouho a pak už věděla, že je provždy součástí téhle přítomnosti. Pohladila jeden z kamenných kvádrů. Cosi jako den se zvolna měnilo v opravdový. Marii nahlas zakručelo v břiše. „Mám hlad,“ řekla vesele mostu a vykročila rázně ke břehu.

Taxíky podobné pestrobarevným ještěrkám odvážely do postelí pozdní opilce. Město hučelo, páchlo a blikalo jako obří orchestrion.

Most osiřel. Za pár hodin ho opanuje sebranka amatérských fotografů, malířů, hudebníků a profesionálních zlodějů. A pak ho zalehne dav cizokrajných návštěvníků. Most bude atrakcí, stane se gotickou příšerou Lochness, která na svém hřbetě s trpělivostí starého bernardýna vozí tisíce návštěvníků.

Vzpomínám si, jak jednou v mrazivém zimním odpoledni několik párů profesionálních tanečníků při hudbě z přenosného magnetofonu tančilo na mostě tango. Byl to zájezd Portugalců, kteří sem dorazili na soutěž v tanci, tuším. A k těm roztančeným Portugalcům na zasněženém mostě se přidávali další tancechtiví lidé. I my přiopilí na cestě do další hospody jsme se přidali a portugalské tanečnice nás vedly se smíchem, ale dokonale. A portugalští tanečníci roztáčeli zas kolemjdoucí dívky a ženské, ale stále se stejnou grácií. Brzy tančilo na mostě tolik lidí jako v ruském budovatelském filmu nebo jako v americkém muzikálu.

Potom hudba dohrála a tanečníci se rozcházeli na různé břehy. A večer někteří odletěli letadly a jiní odjeli autobusy do různých zemí nebo seděli po hospodách jako my. A někteří seděli úplně sami za zamčenými dveřmi. Ale všichni pořád tak trochu tančili tango.

A Vltava protékala mezi pilíři starého mostu, jako by to byly prsty kamenného obra.