Dřez a pěnkavy

V bytě bylo chladno, i když rtuť teploměru tomu nenasvědčovala.

Tomáš snídal a Linda myla nádobí od večeře. Odkládala tuto činnost na ráno a Tomášovi tím znepříjemňovala snídání natolik, že se časem propracoval k pouhému srkání horké a hořké kávy vestoje u okna. Linda tento jeho asketismus považovala – a dlužno říct, že celkem oprávněně – za jeden ze způsobů, jakým se snaží vzbudit soucit a lítost. Svůj postoj k této jeho vlastnosti, ať již byla živena jakýmikoliv důvody, vyjadřovala tím, že nádobí myla sice dlouho, ale zřetelně, jak Tomáš říkával s trochu nuceným úsměvem při výjimečných příležitostech, kdy se ocitl mezi kamarády mimo dosah instituce s pracovním názvem domov.

Srkání ranní kávy prokládal Tomáš listováním různými časopisy.

Z jakéhosi populárně naučného magazínu právě nahlas četl: „Sameček pěnkavy se začíná učit zpěvu asi deset dnů po vylíhnutí,“ a pokračoval: „V hlavě má, pokud bychom ho přirovnali třeba k magnetofonu, nahranou stopu se zpěvem svých rodičů a přes den zkouší tuto nahrávku uvnitř hlavy napodobovat. Vlastní pěvecké pokusy opět uchovává v paměti a vyhodnocuje je ve spánku. Pozoruhodné na tom je, že nezdařené pokusy vymazává z paměti způsobem, při kterém ničí i mozkové buňky, které jsou nositeli těchto pomyslných nahrávek. Proces učení trvá mnoho měsíců. Dospělá pěnkava se tak díky své specializaci vědomě zbaví velké části kapacity paměti ve prospěch dokonalého zpěvu.“

Zvedl od časopisu oči a zadíval se na svou ženu stojící u kuchyňské linky. Všiml si, že se vůbec nehýbe. „To je zajímavý, nemyslíš?“ řekl.

„Cože?“ odpověděla pomalu, aniž na něj pohlédla.

„S těma pěnkavama, přece!“

„S pěnkavama?“ zašeptala užasle Linda dřezu naplněnému mastnou vodou.

V předsíni bylo ještě šero. Přesto Tomáš nerozsvítil. Minulý týden prodělal s manželkou krátkou, ale úpornou hádku kvůli nedoplatku elektřiny, během které se dozvěděl, že neustále někde rozsvěcí a nezhasíná. Nepřipadalo mu, že rozsvěcí častěji, ani že zhasíná méně než většina lidí. Většina lidí ale neměla za manželku Lindu. Jestli se Tomáš něčím prokazatelně vymykal průměru, byla to právě tato okolnost.

„K večeři přijdeš?“ zavolala z kuchyně, aniž ke dveřím na chodbu obrátila oči.

„Já?“ řekl, neboť byl duchem přítomen jinde. Ustrnula s rukama navlečenýma do světle zelených gumových rukavic a kalných vod dřezu. Tomáš měl díky té rekvizitě, a vlastně také díky mnoha dalším jevům, občas pocit, že si vzal za manželku chirurga. V obdobích splínu, a ty nebývaly poslední dobou nijak výjimečné, nabýval dojmu, že chirurg se mění v patologa…

„Máš pocit, že se tu kolem poflakuje hodně lidí, které se chystám pozvat na večeři?“ zajíkla se Linda přidušeným vztekem. Pod hladinou křečovitě sevřela talíř špinavý od omáčky, jako by topila bezbranné novorozeně. „Komu tak asi myslíš, že to říkám?!“

„Promiň,“ zahuhlal, zatímco si pomocí lžíce s dlouhým držadlem obouval hnědé boty. Neměl hnědou barvu rád a netušil, jak a proč si boty té barvy koupil. S vysokou pravděpodobností byla hnědá oblíbenou barvou Lindy, odhadoval. Hnědé boty! Představoval si, že bude kráčet životem v jiných botách. Vlastně si zejména představoval, že bude kráčet jiným životem!

„Cože?“ zavolala poněkud hlasitěji, než bylo třeba, a dál energicky omývala kluzký talíř, který pak s rachotem položila mezi příbory na odkapávač.

„Promiň,“ zopakoval monotónně.

Vteřinu zaváhala, pak velmi rychle ponořila ruku až na dno béžové tekutiny s mastnými oky a zatáhla za osičku odtoku. Ozval se kloktavý zvuk zakončený něčím, co připomínalo vzdálené říhnutí belzebuba. Ruku v té nevábné lázni ale nechala o pár vteřin déle, než musela. Kalná tekutina, nepodobná všem ingrediencím včerejší večeře, začala neochotně odtékat.

„Přijdu. Jako vždycky!“ zavolal Tomáš také neochotně. Ona zatím hleděla fascinovaně na malý vír, který hnal u dna dřezu ve stále rychlejším reji dokola kousky vařené cibule, mrkve, kečupu a… A právě toho produktu, který se tak snadno popsat nedal a který tvořil jednu z každodenních drobných nechutností jejího života. Vzpomněla si v té souvislosti poněkud zlomyslně na manželský sex, ale ihned myšlenku vytyčenou čtyřmi nohami postele s ironickým úšklebkem opustila. Jejich společný sex přece nepatří mezi každodenní nechutnosti, ha ha.

„Co by sis tak dal?“ řekla o poznání tišeji, než by bylo třeba, a stále bez mrknutí zírala na dno dřezu.

„Cože?“ zakřičel on s rukou na klice.

„Tak v sedm!“ zavolala přiměřeně hlasitě.

Po celou dobu jeho nepřítomnosti se věnovala domácím úkonům, z nichž se většina týkala přípravy jídla. V nedalekém řeznictví koupila dopoledne mleté maso, rozhodnutá upéct sekanou. Když rozbíjela vajíčka, vybavila si jako vždy dávný zážitek, kdy při vaření narazila na oplodněné vejce, které v sobě ukrývalo napolo vyvinutý zárodek kuřete s náznakem zobáčku a drápkatých nožek. Dlouho pak nemohla vajíčka jíst. Dá se říct, že jídlo neměla Linda ráda vůbec. Neúměrné množství času, který je třeba vynaložit na jeho přípravu, nebylo v jejím případě zdaleka hlavním důvodem – na to umí zanevřít kdekdo. Mnohem silnější pohnutkou jejího nechutenství byla určitá spojení různých pojmů v její mysli. To, v co se jídlo změní trávením a opouští tělo ve formě exkrementů, jí připadalo příliš blízko pojídání, jak z hlediska času, tak i vzdálenosti. Cesta pokrmu z porcelánu talíře do porcelánu mísy byla pro Lindu v obou ukazatelích nepřijatelně krátká. Hrozila se představy, že lidské tělo (její tělo!) je pouze absurdní továrnou, která zpracovává vesměs kvalitní suroviny a vyrábí z nich produkt, který se nachází na žebříčku hodnot opravdu neoddiskutovatelně nízko.

Skořápky donesla do koše. Na prstech jí ulpělo trochu hlenovitého bílku. („Maminkooo!“)

Později, při úklidu i vaření, myslela na to, že jí je líto, že se k manželovi chová tak, jak se chová. Ale jen na to myslela, opravdovou lítost necítila. Když už se jí zdálo, že na svou lítost myslí přiměřeně dlouho, začala myslet na dřez.

Tomáš zatím v kanceláři myslel na to, že je mu líto, že se k němu Linda tak chová. K sebelítosti měl sklon. A tak, aniž by si to byl připustil, by možná o tak skvělý důvod k lítosti, jakým jeho žena bezesporu byla, jen velmi nerad přišel. To si ale uvědomoval jen okrajově.

Když dlouhý růženec lítostí přemodlil, vrátil se v duchu k pěnkavám. Jak je to úžasné! V zájmu dokonalosti zničit všechno, co dokonalé není. Zahodit vše, co je přibližné, nejasné, náhodné. Aby zůstal jen skvost. Drahokam! Při myšlence na drahokam mu naskočila jiná zpráva, kterou nedávno četl (podobné informace z novin a časopisů nasával jako náruživá houba). V Evropě se rozmáhá nový, v některých zemích ilegální a pro mnohé nehumánní způsob nakládání s ostatky zemřelých. Díky náročnému procesu, ke kterému je zapotřebí extrémních teplot a při kterém je vyvíjen abnormální tlak, lze docílit toho, že ze zpopelněného těla vašeho blízkého vznikne umělý diamant. Ten je možné nechat vybrousit a okrášlit jím v patřičné adjustaci třeba krbovou římsu či skleník nebo ho zasadit do prstenu na vaší ruce. Představa, že by si Linda ozdobila jeho modifikovanými ostatky prsteníček, byla groteskní. To si spíš dovedl představit, že by jím na chatě řezala tabulky skla do skleníku se svým proslulým salátem. Samotná transmutace vlastního nedokonalého těla však Tomáše naplňovala nadšením. Proměnit své ostatky včetně ochablých svalů, chloupků v nose a zažloutlého bělma v mnohostěnný klenot mu připadalo fascinující. To, že by pak bylo možné jeho fyzickou podstatu vyjádřit v karátech, bylo opojně vzrušující a velmi privilegované.

Linda měla uvařeno před polednem. Snědla tenký plátek sekané s brambory a téměř nešpinavý talíř i příbor odložila ostražitě do dřezu. Pak odešla do pokoje, kde usedla s časopisem a lehkou migrénou do pohodlného křesla naproti televizi. Po celý den se urputně a marně bránila myšlenkám na odtokový otvor dřezu. Jako obvykle uslyšela několikrát za dveřmi známé bublavé zvuky, ne nepodobné lidskému hlasu. Pochůzky do kuchyně, motivované potřebou umýt nádobí, kamuflovala jednou úklidem mrazáku (jak se něco může jmenovat rybí prsty, proboha? Vždy je v duchu vidí, ty němé bytosti, jimž z bledých břich vyrůstají místo ploutví dlaně s prsty, kterými rozrážejí vodu a vplétají se jimi do sítí rybářů, aby později škrábaly drobnými nehty do prkenného dna lodě. „Maminkooo!“), podruhé pak vyhozením včerejšího salátu s olivami, místo kterého vyrobila dnešní salát s olivami. Co do chuti i vzezření byly oba k nerozeznání jako jednobuněčná salátová dvojčata. Omytí několika upotřebených kousků nádobí odkládala do poslední chvíle. Vztah Lindy k dřezu, pokud jste nabyli toho dojmu, nebyl záporný. A nebyl ani kladný. Byl to prostě vztah. Stejně složitý jako veškeré její vztahy – ambivalentní, komíhající mezi odporem a přitažlivostí, mezi pohrdáním a touhou. Stávalo se dokonce, i když poměrně zřídka, že Linda na dřez zanevřela z důvodů, které znala jen ona. Někdy natolik, že tajně odcházela mýt nádobí do koupelny. Na druhou stranu lze přirovnat bouři, jakou sklidil asi před rokem Tomáš, když nadhodil možnost zakoupení automatické myčky, snad jen k reakci matky, které se kanibalský hulvát snaží odervat dítě od prsu…

A jestli byl ve vztahu Lindy k dřezu obsažen i fenomén erotiky? Jistě!

Když se povážlivě přiblížila hodina manželova příchodu z práce, vypnula obrazovku (opravdu ten americký televizní cestovatel po Asii řekl, že Velká čínská zeď je sexy?) a rozběhla se do kuchyně. Po několika minutách, když uslyšela z chodby neochotný lomoz výtahu, přistihla sebe samu s chvějícím se ukazovákem v odtokové díře dřezu. Prst (prst!) z kruhové pasti vytáhla tak překotně, že si málem zlomila nehet (nehet!), který odpoledne zároveň s ostatními pečlivě pokryla vrstvou růžového laku. Z odtokové roury se ozvalo polknutí velkého mokrého zvířete. Bleskurychle a téměř v poklusu přičichla k provinilému prstu. Páchl smyslným odérem bakterií s vtíravým podtónem mycího prostředku. Přesně jak si to představovala, přesně jak si to přála… Otřásla se hnusem a vzrušením, když si pouštěla do umyvadla proud horké vody a ruku pečlivě mydlila.

Výtah nepřivezl jejího manžela, vlekl svou oběť o patro výš. Patrně přivážel jiného muže jiné ženě.

Nebo alespoň poněkud jiného muže mírně odlišné ženě.

Svět dnes připadal Tomášovi obzvláště nedokonalý, upachtěně marný a nanicovatý. Toužil po ušlechtilých tvarech a jasných barvách. Toužil být spálen, slisován a vybroušen v briliant.

Cestou z práce uviděl nahodilou tvář velkoměsta sešitou z všednosti a pragmatismu. Byla krásná podobně jako nekrofilní koláž profesora Frankensteina. Chtěl vzlétnout vysoko k říjnovému nebi, aby se krajina pod ním stala barevným obrazem, mapou, aby se zbavil všech neduživých detailů. Chtěl vylétnout z tohoto města, z hnědých bot, z manželství. Chtěl vylétnout z Tomáše!

Dva bloky od domu, kde bydlel, zahnul za roh. Bez předchozího plánu se rozhodl navštívit malý krámek, kterého si všiml při sobotních nákupech. Vždy se odsud ozývalo všelijaké štěbetání, pískání, skřehotání i mňoukání. Vešel po krátkém zaváhání.

Místnost byla plná zavěšených klecí a velkých terárií podél stěn. Poklidně dobrodružný svět drobných savců, ryb, plazů a ptáků byl tak rouhavě vzdálen kuchyňské lince, gumovým rukavicím a Lindě.

Od klícky s malým zpěvným ptákem odvrátil oči až v devatenáct hodin a patnáct minut.

„Zbláznil ses?!“ vyjekla hrozivě. Samotnou ji hlodavcovitá barva vlastního hlasu překvapila. „Ty ses dočista zbláznil! Já se tady s tím cmudím, já to tady ohřejvám jako blázen!“ mlátila divoce pánví na velkém hořáku. Tomášovo pravé oko se zachvělo jako ústřice pokapaná citronem. Nadechl se a řekl hlasem, který pro změnu překvapil jeho: „Ty to tady ohříváš jako blázen a přitom tvrdíš, že jsem se zbláznil já?!“ Linda, nepřipravená a nezvyklá na jakýkoliv manželův odpor, zůstala chvilku stát s pootevřenými ústy, vzdáleně podobná orální pomůcce ze sexshopu či blíže podobná gotickému chrliči. „Tak to už přesahuje všechny meze!“ vychrlila.

Sekaná a Tomáš se ten večer nesetkali. Pouze ji letmo zahlédl letící do odpadkového koše, následovanou dnešním salátem, který se tak nečekaně brzy připojil k zapuzenému salátu včerejšímu.

Pro noci, které následovaly po bouřlivých hádkách (jestli je hysterický monolog Lindy hádkou, pak znásilnění je milostným aktem), byl Tomášovi ke spaní vyhrazen gauč v hale. Poslední dobou se množily týdny, během kterých se stával trosečníkem tohoto divanu i třikrát. Dnes byla středa a on si v tomto týdnu rozprostřel kostkovanou deku na nepohodlném kusu nábytku již podruhé. Schylovalo se patrně k době, kdy jeho absence v manželské posteli budou převládat.

Dlouho nemohl usnout, až ve 02.18 přiletělo hejno pestrých ptáčků, kteří s ním za sborového zpěvu Call Any Vegetable Franka Zappy (kam mu vlastně ty gramofonové desky zašantročila?) odletěli vzhůru nad strop bytu. I když někteří z nich vypadali jako ledňáčci, jiní jako ťuhýkové, stehlíci a další jako vlaštovky, věděl Tomáš s určitostí, že jsou to samé pěnkavy.

Když se pak nechal svými průvodci odevzdaně unášet prostorem, pocítil nepoznanou slast. Blankytná noc bez mráčku byla zalitá sluncem.

Linda zatím v široké posteli rodila další desetiprstou rybu. Kolem ní stálo v kruhu kompletní osazenstvo tanečního kurzu Obvodního kulturního domu železničářů, černobílé a smějící se, jak se na rok 1973 sluší. Kapela v brokátových oblecích zahrála slavnostní tuš a ryba se ocitla na suchu. Její ploutevní prsty se komíhaly a svíjely jako malí růžoví hadi. Když taneční mistr Alexej Procházka, který ale vypadal jako někdo jiný, jí velmi povědomý, za všeobecného skandování Happy birthday přestřihl pupeční šňůru, vstala Linda z postele a snažila se zmizet v davu. Taneční ložnice (porodní tančírna), jejíž obvodová zeď byla čínská, se náhle začala pomalu roztáčet jako obrovský kolotoč. Chlapci v tmavých oblecích s motýlky u krku a lupy na ramenou i dívky v silonových šatech, vrklající v máminých botách, se roztáčeli s ní. Mistr Procházka se zajíkal zlomyslným smíchem a Linda v něm s určitostí poznala Tomáše. Otáčky sálu se zrychlovaly každou vteřinu a davem začal prorůstat panický děs jako jedovatý břečťan. Obvodní kulturní dům železničářů se změnil v Maelström. Linda se otočila a uviděla střed toho monstrózního víru. Byl jím obrovský odtokový otvor dřezu, šedohnědý páchnoucí a žádoucí.

(„Maminkooo!“) vzbudila se.

„Maminkooo!“ vzbudil Tomáše křik z ložnice. Pěnkavy ho upustily a rozlétly se zmateně na všechny strany. Proběhl kuchyní, stanul ve dveřích její (původně jejich) ložnice a pohlédl k její (původně jejich) posteli. Linda s vytřeštěnýma očima klečela na pelesti. V místnosti osvícené jen umrlým světlem pouliční lampy doznívalo „Maminkooo!“ jako výstřel z ilegálně držené zbraně.

„Co se stalo, Lindo?“ řekl úzkostným hlasem.

„Ty šmejde!“ vykřikla chraplavě „Cos mi to udělal?“ Tomáš ustoupil o krok zpět. Hrozivá osoba v květované noční košili, která se uprostřed postele vrávoravě postavila na nohy, vypadala jako bohyně pomsty, jako strašlivé zosobnění soudného dne s jemným pomněnkovým dekorem. Dlouhá světlá košile se stala vzdutou plachtou přízračné lodi, ve kterou se změnila postel. Na stěžni tohoto ložnicového korábu byla namísto vlajky s lebkou a zkříženými hnáty nabodnuta Lindina hlava křičící dokola: „Cos mi to udělal!? Cos mi to, ty šmejde, udělal?!“

Pokud kdy Tomáš míval nějaký koncept, byl z něj v tuto chvíli vyveden. Zalapal po dechu a ustrašeně zakoktal: „Ale já… Já jsem ti přece… Co jsem ti jako udělal?“ Pirátská vlajka na něj vypoulila oči, až ho napadlo, že jí snad vypadnou z důlků, a zařvala: „Všechnosmiudělal! Všechno!“ Tomáš měl pocit, že by mohl celou situaci zbavit poeovského šera a jaksi ji osvětlit, což pojal doslova a otočil vypínačem.

Jestli se domníval, že záplava světla z lustru se třemi stowattovými žárovkami již svou podstatou vypudí z místnosti nereálnou a hypnotickou atmosféru, pak se mýlil. Teprve nyní totiž uviděl to, čeho si předtím nemohl všimnout a co abnormální účinek scény završilo. Kolem postele byly na koberci v půlkruhu rozestavěny desítky a snad stovky skleněných nádob. V první vlně úžasu vůbec nedokázal pochopit původ a důvod takového úkazu. Jakmile však začal rozeznávat jednotlivé kusy sklenic, karaf, váz, mís a misek, pochopil. Tisíce potenciálních střepů kolem postele byla past na něj, byla to obrana proti jeho případnému vetřelství, křehká, ale nebezpečně účinná hradba oddělující jeho domnělý chtíč od manželky. Linda, stojící nyní již mlčky na posteli, připomínala Husův pomník od sochaře Šalouna neomaleně zaparkovaný ve značkové prodejně Bohemia Crystal. Tomáš zpětně určil příčinu jemného cinkání, které večer zaslechl z kuchyně, a přesnější význam pro něj získala i výhružná slova pronesená manželkou před spaním: „Zkus do ložnice jen vkročit a budeš litovat!“ Zároveň pochopil míru psychopatie, která opanovala její mysl.

Stejně jako si člověk ležící v posteli, pod kterou se skrývá strašidlo, zachovává rozum pohromadě tím, že se odmítá pod postel podívat, a přistoupit tak na podmínky strašidelného světa mezi matrací a podlahou, odmítl Tomáš připustit tohle panoptikum. Zhasl v ložnici světlo, pomalu se otočil zády k strnulé postavě na piedestalu manželské postele, zavřel tiše dveře a odešel do pokoje čekat, až vyplašené pěnkavy přilétnou zpět.

Když vešel ráno do kuchyně, byly již všechny skleněné nádoby uklizeny na svá místa ve skříňkách a policích. Nadcházející den se hlásil k minulé noci jako lidovecký poslanec k rtěnce na límečku. Tomáš (pro tuto chvíli nevěřící) zapochyboval o nočním dobrodružství, ochoten ho bez dlouhých cavyků ocejchovat jako pěkně divokej sen a zamést ho pod postel mezi ostatní bubáky, kteří přece nejsou!

Když do místnosti vešla Linda a bez odpovědi na jeho pozdrav si začala na prsty navlékat gumové rukavice jako deset zelenkavých prezervativů, zapochyboval o svých pochybnostech a hýčkanou variantu pěkně divokej sen shledal nedůstojnou.

Původní záměr odejít dnes dřív z práce, aby jeden panák, na který si celý den myslel, neovlivnil jeho pozdní příchod domů, vyšel jen napůl; dřív z práce opravdu odešel, ale s tím včasným příchodem se to jaksi zhatilo. Měl před sebou v půlkruhu rozestavěných pět prázdných skleniček (za sebou pět plných), které mu právě připomněly skleněný Stonehenge kolem Lindiny postele. Na konto té nehynoucí vzpomínky si objednal dalšího panáka. Chvíli se věnoval otravování servírky v minišatech, ze kterých dole čouhaly dvě poměrně pěkné nohy a nahoře jeden poměrně znuděný obličej. Z toho obličeje se po několika jeho, jak se Tomášovi samotnému jevilo, neodolatelných bonmotech ozvalo lakonické: „Nehuč, strejdo!“ Jeho pak pro změnu otravoval mrňavý, a ač to bylo k nevíře, ještě opilejší chlápek v politém obleku. Během několika nešťastných okamžiků, kdy artikuloval, mluvil slovensky. Tomáše napadlo, že to bude Slovák, a byl na svou dedukci patřičně hrdý.

„Povedala, že je lesba, a trtkala s mojim spolužiakom,“ zašeptal mužík Tomášovu rukávu.

„Mně se líbí támhleta bloncka,“ odpověděl mu Tomáš ponuře. Trucovitým pohybem hlavy ukázal k procházející servírce, „ale to nebude pravda!“

„Povedala, že je lesba,“ navázal Slovák bez zaváhání a vysmrkal se do obrovského kapesníku.

„Fakt?“ podivil se Tomáš. Zdvihl překvapeně obočí, pohlédl na servírku a pokýval hlavou. „Tak to leccos vysvětluje,“ prohlásil rezolutně.

„Sobáš v riti!“ doplnil ho chlápek pohotově a rozplakal se.

Následoval přesněji neurčený časový úsek, během kterého Tomáš možná platil a určitě rozbil vázičku, když se chtěl rozdělit s umělým tulipánem o neexistující vodu. Odcházel špalírem zvednutých nohou barových židlí poté, co vyměnil seriózních sedm hodin předpokládaného návratu za anarchistických sedm vodek Absolut. S velkým podivem zjistil, že opouští jiný bar, než do kterého přišel.

Doma ho čekala tma a kostkovaná deka na gauči. Chvíli se bavil myšlenkou, že by mohl deku použít jako skotskou sukni, vzít dudy a jít do ložnice Lindě něco zahrát. Nemohl si ale vzpomenout, kam mu je zašantročila, sakra! Pak si vzpomněl, že nikdy žádné dudy neměl, a pak zapomněl, na co je potřebuje. Usnul, jako když ho do vodky hodí. Vzbudil se s nutkavým a opodstatněným pocitem, že je mu špatně. Absolutně špatně!

Vyběhl z pokoje do kuchyně, kde zjistil, že koupelna je pro jeho naléhavou potřebu příliš vzdálená. Neměl času nazbyt, a tak jen s vypětím všech sil a dlaněmi přimáčknutými na ústech podobně jako jedna z trojice slavných čínských opiček symbolizujících nevidění, neslyšení a mlčení doběhl k dřezu. Vzápětí symbolizoval dávení 3,5 dcl vodky.

Zoufalé volání dřezu o pomoc probudilo Lindu ze sedativového opojení v jediné vteřině. Ihned pochopila, že nadešla chvíle rozhodujícího utkání se silami zla, které představuje její manžel. Zdá se, že se rozhodl zákeřně napadnout a zneuctít jejího tajného spojence.

Vyrazila vpřed jako rozlícená lvice. Bez rozmyslu a bez pantoflí.

Tomáš zvedl hlavu od dřezu, když k němu dorazil ten strašlivý hluk. V první chvíli se mu zdálo, že slyší volat své jméno. Nebo to byla nějaká kletba, kterou Linda zakřičela? Nežli se dokázal soustředit natolik, aby si byl jist, co volá, utonul její hlas v přímo bombastickém, až hollywoodsky rozmařilém zvuku řinčení skla, jako by tunguzský meteorit přistál v animovaném vánočním filmu Hermíny Týrlové nebo Karla Zemana.

Ta marnotratná skleněná smršť, jež se odehrávala za dveřmi ložnice a byla zakončena těžkým žuchnutím, ho přiměla k dřezové repríze.

Ve dveřích zachrastil klíč a do bytu vešel Tomáš. Rozsvítil na chodbě a na věšák pověsil mokrým sněhem poprskaný kabát. Na botník odhodil mokrou poštu a v mokrých botách vešel do pokoje, kde rozsvítil všechna světla.

Stejně si počínal i v kuchyni. Z aktovky vyndal předmět zabalený ve zmuchlaném papíru, který nešikovnými pohyby strhal a nechal ležet na podlaze. Obnažil tak skleněnou vázu. Postavil ji na téměř zaplněnou polici a s uspokojením se na ni zadíval. Pak ještě sáhl do tašky pro malý kornout ptačího zobu a nasypal si část zrníček do dlaně.

„Pane Peterko! Pavlíku! Slečno Pepi! Plukovníku! Ty taky, Prin­cezno!“ volal Tomáš něžně.

Z různých místností a koutů bytu k němu štěbetavě přilétali drobní ptáčkové a usedali na jeho dlaň, předloktí i na smějící se hlavu. Jedna z nejčilejších pěnkav zobající z jeho ruky ťukla několikrát do starého snubního prstýnku, ve kterém se třpytil nový briliant.