Sulfur s. r. o.

Skladiště? Podzemní skladiště fabriky? Podzemní skladiště obchodního domu? Přihořívá. Podzemní skladiště obchodního centra! Fabrika, to je tak do Terminátora 4. Obchodní centrum je lepší. Je víc současné (snad ne až trapně?!), a hlavně nenavozuje samo od sebe hororovou atmosféru. Nepředjímá následující události, a to mě baví. Takže dialog:

„Kam že chcete odvézt?“ řekl chlápek v montérkách. „Mladej pán asi drobátko přebral, co? Nejste vy Jaroslav? Dneska je Jaroslava, že jo? Vlastně včera…, dneska je osmadvacátýho…“

„Nechte toho, člověče! Jste tady od tý zdviže, ne?“ prohlásil příkře mladík.

„Jo,“ odtušil muž v montérkách otráveně. „Vod zdviže tu jsem. A tím to pro mě končí. Vostatní věci mám v zadku, páč tu vod nich nejsem!“

Dialog docela jde. Trochu vulgární, ale tak akorát, myslím. A taky poněkud nepochopitelnej. Samozřejmě, jinak by to ani nemělo z kraje cenu! A snad i docela autentickej. Ten Jaroslav má svátek, ale… No, to je teda toporný, se mi zdá. A taky by možná ten můj cestující (kdo ví, co se z něj vyklube) mohl mluvit spisovně. To je takový cool a bude to příjemně kontrastovat s chlapem v montérkách. Jasně! Takže:

„Kam že chcete odvézt?“ řekl chlápek v montérkách. „No, to já si občas taky přihnu, ale hned nefárám. Dejte tam zpátečku, mladej! No, klídek…“

„Tak dost! Jsem tady pracovně, jdu zkontrolovat cestu. Jste tady od té zdviže, ne?“ prohlásil mladík příkře.

„Jo,“ odtušil muž v modrácích otráveně. „Vod zdviže teda jsem. A vy jste vodkaď? Vod skrytý kamery, nebo vod zápalu mozkovejch blan?“

No, snad takhle by to šlo…? Toho „v zadku“ je mi trochu líto, ale logiku to valnou nemělo. Takže:

„Jsem od Sulfuru. Od agentury Sulfur!“ řekl mladík a vytáhl ze saka tmavého obl…

Ne, ne! Tmavej oblek je klišé jako prase! Man in black. Nuda. Takže:

a vytáhl z náprsní kapsy koženkové bundy…

Jo, mám rád koženku. Mám rád napodobeniny. V jednom rozhovoru o hudbě se mě ptali, jakej hudební nástroj mám nejraději, a já řekl: Tympán, ale digitální, ze synťáku… Koženkový křeslo jsem už v pár povídkách uživil a je jasný, že kožený křeslo zdaleka není taková jízda. O bundě to platí neméně!

Vždycky si představím, jak stahujou tu umělou kůži z umělýho zvířete.

… jakýsi průkaz, který krátce přidržel před mrkajícíma očima potícího se muže.

Mrkajícíma očima potícího se muže? To je nějaký taky upocený! Ať mrká, nebo se potí, ale oboje je na pendrek, přece! Takže:

… přidržel před očima zpoceného muže.

Není to ono. Proč se má potit? Nic se neděje. Na pocení ještě bude čas, teď bych ho měl spíš nějak charakterizovat. Takže:

… přidržel mladík před očima postaršího tělnatého muže.

To by šlo. Tělnatý je docela dobrý, ne? Líbí se mi na tom ta oxidová přípona (tělový, tělistý, těličelý…). Takže:

Průkaz je průkaz, prolétlo muži hlavou. Fotografie mladíka tu byla nalepená i orazítkovaná, ale na řidičák ani zdravotní pojišťovnu to nevypadalo. Spíš na něco, jako mívají ve filmech detektivové a v životě revizoři.

„No, vo co teda jako dovopravdy jde?“ odfrkl stále neochotně, ale už také velmi obezřetně starší muž. Mladík průkaz hbitě uložil zpět. Vědom si získané převahy, zastrčil palce rukou do kapes a ostatními prsty netrpělivě vířil ve vzduchu.

„Obcházím jednotlivá vstupní místa a kontroluju, jestli je vše v pořádku,“ řekl. „Tak snad abychom…,“ s pozdviženým obočím se podíval na drahé hodinky, které mu zdobily útlé zápěstí‘ porostlé tmavými chlupy. „Nemám jen vás, vážený pane!“

Muž v montérkách horečně přemýšlel. Z celé situace neměl dobrý pocit a neměl ho ani ze své role v ní. Byl nesvůj. Jako člověk, který se snaží zastavit rychlík, ruční brzda se ulomí a zůstává mu v ruce, vlak nabírá rychlost a on se ne a ne probudit! Bylo to nestandardní a nepříjemné. Nadstandardně nepříjemné. Bodrý muž od zdviže, obvykle naložený ve svém poklidu jako v sladkokyselém nálevu, byl autenticitou mladíka vyveden z míry. A míra pro něj byla nejen životní potřebou, ale vlastně i životním postojem.

Naposledy se cítil takhle nepatřičně, když se jeho manželce v nějaké nešťastné konstelaci hvězd podařilo dotáhnout ho na koncert symfonické hudby. A jako by ten fakt sám o sobě nebyl dostatečným příkořím, měla tenkrát večer Česká filharmonie na programu Stravinského Svěcení jara…

Nestandardní, autenticita, konstelace…? Na těch pár vět moc velká koncentrace (ha ha) cizích slov. To se nesluší! Zavání to slovníkem na dosah a nedostatkem slovní zásoby domácí provenience… Vlastně domácích luhů.

…, když ho manželka v nějakém nepochopitelném oslabení dotáhla na koncert…

Tak nevím. To je pěkně oslabený a navíc není jasný, jestli byl oslaben on, nebo ona. Asi radši obětuju nestandardní. Jasně, i ten naschvál s tím jeho zdvojeným použitím (nadstandardním, ha ha) není nijak okouzlující… Pryč s tím! Konstelace hvězd je přece docela pěkná, ne? Takže:

… se ne a ne probudit! Bodrý muž od zdviže…

Furt to není ono! Ty dvě věty tam sice vůbec nechyběj, ale teď mi zas vadí „muž od zdviže“. To zní trochu jako švej-ču-žou. Asi tam dám bodrého muže od výtahu a bude to. Jsem unavenej. Jdu spát. Je skoro půl druhý a ráno jdu na rehabilitaci páteře.

Rehabilitace docela ušla. Ani jsem nečekal moc dlouho. Jen mi po aplikaci elektrického masážního přístrojku zůstaly za krkem dva velké rudé lívance, ne nepodobné cucflekům. (Přemýšlel jsem, jestli cucfleky pravopisný program Wordu pustí, nebo ne. Nepustil. Já je pouštím. Už jsem pustil horší věci, tak mě pro nějaký ten cucflek neubude.)

A kdepak jsme to včera přestali? Aha. Takže:

Stravinského Svěcení jara… Hudba s takovým názvem bude určité stravitelná…

Tak lacinej vtip bych od sebe nečekal! „Bože, co jsem to učinil?!“ jak řekl ten americkej pilot, když svrhnul na jedno japonský město náklad jménem Little Boy. Matka je v pořádku, chlapec váží šest tun…

Takže zpět!

„Hudba s takovým názvem bude určitě snesitelná a já budu mít na dlouhou dobu pokoj,“ myslel si naivně. „Žena to ocení a zapomene i na ten můj páteční příchod od Zaváté stopy.“

„Vnímáte mě vůbec, sakra?!“ zasyčel na něj cizinec v koženkové bundě. Členové filharmonie a štukoví andílci z jeho vzpomínky se rozlétli do všech stran.

Starší muž zacouval ke dveřím zdviže. Podvědomě je kryl zády a vyčkával. Mladík ho kategoricky odstrčil a zavelel: „Otevřete to už konečně! Já opravdu spěchám!“

Starý to vzdal. Je v rukou blázna a těm se nemá odporovat. Šílenější než Igor Stravinskij snad nebude. Otočil se k výtahu a otevřel ho. Mladík to ohodnotil krátkým kývnutím hlavou, po kterém následoval další bolestný pohled na tikající zápěstí.

Pletivové dveře v kolejnicích se s rachotem rozevřely a oba muži nastoupili do zdviže. Mladý popošel dozadu, zatímco starší se lopotil se zavíráním. Nastal okamžik ticha, během kterého se zpocený liftboy tázavě zadíval na svého pasažéra.

„Kam to teda bude, šéfe?“ pronesl udýchaně s rukou již směřující k panelu se třemi masivními knoflíky bez popisek.

„Kam asi, vy hňupe!? Kolikrát to mám říkat?! Dolů a hned!“

Postarší muž rezignovaně pokrčil rameny a pokýval nespokojeně šedivou hlavou. Pak svůj velký palec se špinavým a okousaným nehtem zabořil do třetího, nejnižšího tlačítka. Výtah se zazmítal jako jankovitý kůň a s chraplavým hlučením začal pomalu klesat. Mladík odhodil masku chladné solidnosti…

Masku chladné solidnosti?! To je teda nějaký solidně kostrbatý, ne? Sakra, nevím!? Nijak to celý neplyne. A taky ten děj… To mám z toho, že si nepíšu koncept. Nemám většinou ani ponětí o tom, jak bude příběh pokračovat, a tím méně pak v rukávu nějakou pointu. Co je tohle za psaní? Tvůrčí? Směju se.

Mladík odložil masku povýšené vyrovnanosti a divoce zakoulel očima.

„To už je moc! Budu si na vás ztěžovat v Sulfuru. Děláte si ze mě legraci, vy geronte?!“

To slovo neměl muž v montérkách rád. Přesněji řečeno ho neměl rád spolu se spoustou dalších slov, jejichž význam se pro něj ztrácel v mlhách jako postavy Edgara Wallace na nábřeží Temže.

Hňup? No, dobře, ale tamto… Geront? Vzchopil se k poslednímu náznaku vzpoury.

„Tak dost, mladej! Já se tady nenechám…,“ nedořekl to. Mladík ho odstrčil a dlaněmi obou rukou dlouze zmáčkl všechny tři knoflíky na panelu. Pak jen krátce za sebou stiskl první, druhý a třetí. Ve výtahu zhasla do té chvíle bíle svítící žárovka a nahradilo ji červeně blikající světlo. Ozvalo se hlasité chrčení mechanismu a výtah se rozjel do hlubiny tak prudce, že to připomínalo pád. Starý muž zavrávoral a téměř upadl. Zdá se, že Svěcení jara nebylo úplným vrcholem v pomyslném žebříčku jeho utrpení…

Svět se mu zatočil kolem hlavy jako poťouchlý turban, zatočila se mu i hlava samotná a nevýkonný mozek, který ta nevzhledná schránka obsahovala, podal návrh na demisi.

Jsem ospalej. Vzal jsem si prášek, abych klidně usnul, a teď to vypadá, že dojdu klidu, možná však nedojdu postele. Propadám se stejně jako moji hrdinové kamsi hluboko… Dobrou noc!

Včera jsem se opil a pak jsem usnul se slzami v očích u překrásného filmu Magnolia. Nenapsal jsem nic. Za chvíli musím na rehabilitaci páteře. Takže:

Kolem pletiva se míhaly desítky různých podlaží, o kterých neměl starý muž do té doby ani tušení, Světlo střídalo tmu v rychlém sledu. Mladíkově tváři dodávalo červené strobo a venkovní záblesky téměř démonické vzezření. Jeho hezký, trochu zženštilý obličej s leskem v očích připomínal vystrašenému muži v montérkách cosi nestoudného. Kdyby znal ten pojem, řekl by patrně dekadentního. Z mladíkova útlého nosu vytekl tenký proužek tekutiny (v tomto nasvícení tmavé, až téměř černé). Když to zpozoroval, vytáhl z kapsy pečlivě složený bělostný kapesník a krev si otřel. Za mřížemi nastala tma a zdviž navzdory svému názvu stále klesala do nezměrné hlubiny. Starý muž sebral veškerou sílu a rozechvělým hlasem se zeptal: „Kam… Kam to jedeme?“ Mladík se na něj pozorně zadíval. Už ne vztekle, spíš udiveně. Uložil do kapsy kapesník, který byl teď ozdoben rudým monogramem, a z jiné kapsy vylovil malý černý notýsek se zlatým logem Sulfur s. r. o. Rychle v něm zalistoval a zvedl přimhouřené oči ke spolucestujícímu: „Jste přece pan Komrzí, ne?“

„No, to teda nejsem,“ řekl ten plačtivě. Jako nespravedlivě obviněné dítě vrtěl zamítavě hlavou. „Já jsem Vlk! Komrzí je ve špitále s prostatou…“

Prostata? Asi ne. To je takový rádoby vtipný. Jakou nemocí bych tak nepřítomného pana Komrzího obdařil? Žlučník? Žlučník! Když ho mohli před časem odoperovat mně, proč by ne panu Komrzímu? Mimochodem, když za mnou přišel po operaci lékař, řekl mi: „Pane, dobře, že jsme ho vyndali; ten váš žlučník nevypadal, abych tak řekl, nijak švýcarsky.“ Takže:

„Komrzí je ve špitále se žlučníkem… Vlastně už bez.“

„Tak to je tedy opravdu mrzuté,“ pronesl chmurně mladý muž a uložil diář zpátky do kapsy. Pohlédl zkoumavě na spolucestujícího a bylo vidět, že něco zvažuje. Starému muži z jeho pohledu zvlhlo potem vrásčité čelo.

Zdviž zřetelně zvolnila tempo. Za jejími mřížemi se pomalu rozsvěcelo nemocně nazelenalé světlo a začaly se ozývat skřípavě táhlé, hluboké zvuky nepodobné čemukoliv, co pan Vlk během dlouhého života slyšel. Snad jen s čestnou výjimkou některých pasáží toho Stravinského. Ucítil jemnou vůni, která mu připomněla nějaké báječné a jistě drahé jídlo… A ještě ucítil něco ne tak zcela báječného, co však nedokázal rozeznat, i když se o to snažil.

O chvilinku později se naopak snažil, aby to nerozeznal.

„Jsme na místě,“ řekl věcně jeho mladý spolujezdec.

Konec mě vždycky překvapí nepřipraveného. Vlastně připraveného psát dál. Povídka mi oznámí, že skončila, a já nad ní už nemám moc. Už bych jen natíral neexistující okap, už bych jen psal slova.

Nad chrámem svatého Mikuláše, na který se dívám z okna, bobtnají šedobílé mraky velmi podobné těm z fresek v jeho kupoli.

Někdy o tom oboustranném nebi třeba napíšu povídku.