Beat sám

Poslední kilometry úzkou silnicí lemovanou jeřáby šel už pěšky. Nebylo koho stopnout…

Ticho, kam až ucho doslechlo. Pro člověka z velkého města zkušenost srovnatelná s pocity biedermeierské slečinky vržené do kotle koncertujících Prodigy. Ono ticho může bolet, může být agresivní a třeba i ohlušující. Zejména v téhle šumavsky výstřední podobě. Pro městského člověka by mělo být alespoň trochu zředěné vzdálenou tramvají, zašmudlané jódlováním nočních opilců nebo rozostřené všudypřítomným šuměním pouličních lamp. Čeho je ale moc, toho je pak už příliš. To on dobře ví! Všeho bylo posledních dvacet let moc a z nich těch posledních pár už opravdu příliš!

Lehce zaskočen tíží ticha kolem kráčel letní nocí asi pět kilometrů od Vacova směrem k samotě Plachá. Klíč od usedlosti, kterou mu půjčil kamarád, ho tlačil v kapse jako nechtěná erekce a ticho mu tlouklo do uší: bim do levého a bam do pravého. To je ten malér – když utichnou zvuky vně hlavy, ozvou se vnitřní… A Matějská pouť je proti tomuhle zvukoprolití poklidná jako esoterická čajovna po zavírací době.

Odbočil na lesní cestu. Sotva ušel několik metrů, získal pocit, že na něj zpoza smrkových kmenů hledí absintově zelené oči nějaké šelmy. Po chvilce uvažování usoudil, že je to hloupost, a rozhodl se, že je nevidí. Šelma zmizela.

Nebo zavřela oči…

Ocitl se zcela v moci neznámé noci. Bez důvěrně známých míst, návyků a smutných radostí. Bez města.

A těch bílých teček nahoře na nebi jako dole po malování.

A měsíc přefiknutý horizontálním mráčkem jako v Andaluském psu. Zavzpomínal při pohledu do jeho magického oka na dávná léta Filmových klubů a Ponrep. Připadal si ponížený přibývajícími léty a ubývajícími silami.

Proto je ale tady, ne? Obnovit síly! Vyčistit tělo i duši, kterou je třeba v tom těle nejprve nalézt, protože právě duše bude v tom nepřehledném těle snadno k přehlédnutí nebo dočista ztracená.

Musí se naučit chodit po nedlážděných cestách, musí se naučit nevídat přátele a ani ty druhé, kterých je mnohem víc, musí se naučit pít vodu bez bublin, kofeinu a lihu, musí se naučit dýchat vzduch bez šnorchlu cigarety.

Právě vyšel z lesa a hleděl na náznak cesty zvedající se mezi ševelícími loukami. Zastavil se a zhluboka vdechl noc. Voněla tajemstvím a chladem. A voněla mnohými dalšími věcmi, které se bude muset naučit rozeznávat… Nebo se na ně alespoň rozpomenout.

Když se blížil k domu, už se regulérně bál. Bál se tmy, samoty, bál se hloupě, iracionálně a hodně. Vysoké stromy vrhaly na zdi stavení nepřístojné stíny, kterými mírný vánek pohyboval jako loutkami javánského divadla vajang. Byl vystrašený. S tmou a stínem to městští lidé nemají nijak kloudně vyjasněné. Všude, kde nic nevidí, vidí nebezpečná monstra a předpojaté hrdlořezy. Je to dáno za „á“ nezřízeným sledováním televizních filmů, jejichž schéma je na takovém předpokladu vybudováno, a za „bé“ osobní zkušeností. Venkovský člověk nachází ve stínu stromu stín stromu a je mu jasné, že ve tmě na zápraží se skrývá stejné zápraží, jakým bude i za slunného poledne. S tím rozdílem, že ve slunném poledni by rozumný člověk, poučený četbou Erbena, na zápraží nevkročil… Městský člověk ve stínu stromu nachází strach. Strom není pro něj strom, ale skrýš, příležitost k hrůze. Okolo kmenu má omotanou oháňku raracha i v případě, že příchozí z města je pravověrný ateista.

Když se trefoval velkým klíčem do nepřehlédnutelné klíčové dírky, byl strachy skoro nepříčetný. Nepřiznal by to, ale když za sebou zevnitř zaklapl mohutnou petlici, jektal zuby jako vykolejená drezína.

Chladná noc holt… Na červen!

Lhát si uměl skvěle. Nebyl v tomto ohledu nijak egoistický a skoupý, takže lhal většinou skvěle i ostatním.

Býval rocker. Pořád je rocker – to přece není zaměstnání, sport ani záliba! Co to tedy je? Láska? Vyznání? Stejně jako většina jeho generačních souputníků byl programově cynický, a to je pak těžké takové věci pojmenovat.

A vlastně jaký rocker? Bigbíťák je přece! Rocker je kdejaký vůl s tužidlem v umytých vlasech. On byl z generace opravdu sepraných džínsů, opravdu sešmajdaných tenisek a opravdu mastných vlasů. Jeho generace byla vždy na hony vzdálená pozérům v kovbojských botách a s třásněmi na kožených bundách.

Beat se táhnul jeho životem jako hlasitá čára, jako pevná linka, ne jako ta rozechvělá, kterou občas trousil na prkýnka záchodových mis, na zrcadla a obaly cédéček svých oblíbených Zappú, Beefheartů a Crimsonů.

Ustlal si, vypil sklenici vody, ulehl do rozvrzané postele a pak dlouho nemohl usnout. Nakonec se uchýlil do idylického snu. Modrá obloha, zurčící potok, zelený strom, snad i zralý obilný lán se mihl ve vedlejší roli. Potom se to nějak zhatilo; zápasil se zvířaty a lidmi, které neznal a neuměl je pojmenovat, natož se jim ubránit.

Ještě za úplné tmy se prudce probudil a chvíli nevěděl, kde je. Když si vzpomněl, spolkl rychle malý prášek, který sem propašoval přes vlastní přísný zákaz. Usnul do rutinního bezvědomí.

Brzy ráno byla krajina kolem domu zabalena do měkké mlhy jako benátské sklo po prarodičích do vaty a bylo to krásné.

Ale on spal.

První den se zabýval přesně těmi činnostmi, které si předsevzal. Starému obřímu bicyklu prostřednictvím pumpičky navrátil duševní rovnováhu a dojel na něm na nákup do vacovského konzumu. Později, s předstíraným nadšením, vypil hrnek čaje a potom s nefalšovanou radostí štípal dříví, které předtím nasbíral za domem na kraji lesa. Vše probíhalo tak, jako by byl dávným obyvatelem starého domu. Všední činnost i pocity.

Snad byl jen trochu udiven opršelým indiánským totemem a vyhaslým ohništěm, patrně z jiného příběhu.

Poobědval lunchmeat s chlebem a pak si četl na kamenném zápraží Raymonda Chandlera. Nebýt much, byla by to ukázková idyla.

Večer, ještě před osmou, zíval už podvacáté. Pil čaj s rumem (to je snad dostatečně rustikální nápoj. A rumu jen tak pro vůni…) a poslouchal z lampového rádia, ve kterém praskalo něžně jako v krbu, četbu na pokračování. I když ho trochu bolela záda, cítil se jako v ráji. Ale v ráji se vlastně Adam cítil sám, než si vyžebral ženu. Z žebra. A to on se teda sám necítí! Teda sám ano, ale dobře sám. Naschvál sám!

Šel spát do chladivých peřin u otevřeného okna. Ležel a nemohl usnout…

Prášek bral potmě, aby nezahlédl ani svůj odraz v okenní tabulce.

Brzy ráno byla krajina kolem voňavá jemným mrholením a na dubu před domem seděl nádherně zbarvený epitaf duhový.

Ale on spal.

Druhý den pršelo. Déšť ho rozladil. Na nákup nejel a dříví neštípal. K ukrácení chvíle si najal služby detektiva Marlowa, ani ten ho však nedokázal zbavit splínu, který se mu svědomitě lepil na paty.

Po nějaké době knihu odložil a přes šumící záclonu deště se díval z okna na šedé odstíny hospodářských budov a velkého dubu. Namazal si chleba paštikou a s odporem usrkával čaj. Později se přistihl, jak systematicky prohledává všechny své kapsy. V té poslední nečekaně objevil krabičku cigaret, kterou patrně zapomněl před odjezdem vyndat… Téměř plnou! Nečekaně…

Večer, když nepřestávalo pršet, nalil si pořádného panáka rumu a zapil jím prášek na spaní. Pak vytáhl ze šuplíku stolu vypnutý mobil a aktivoval ho. Měl v něm jen jedinou textovou zprávu od kamaráda, který mu Plachou půjčil: „Jak uzivas vysnenou svobodu?:-) Zavidim!“

„Skvele! Svobodnej jsem jako kul v plote!“ odpověděl a mobil zase uklidil do šuplíku. Už ho ale nevypnul. Omylem…

Brzy ráno se potichu, tišeji než srnka nebo liška, přikradla od lesa a nahlédla do okna. Nezanechala jedinou stopu, i když měla nohy mokré od trávy. Na té se perlily tisíce a miliony dokonalých kapek vody, v nichž se během své neslyšné cesty přes louku odrazila. Nikdy se ještě k žádnému člověku tak nepřiblížila.

Ale on spal.

Třetí den dopoledne prořízl ticho agresivní signál telefonu ozývající se ze šuplíku.

„Čau,“ zívnul do sluchátka. „To teda fakt nemůžu. Já jsem mimo… Ty jsi pitomá! Mimo Prahu,“ řekl prostřednictvím neviditelného paprsku, který se ve výšce třicet šest tisíc kilometrů odrazil od satelitu a letěl zpět k zemi, aby zprostředkoval jeho chraplavý hlas někomu vzdálenému asi sto kilometrů.

„No jo, ten abiturientskej večír…,“ řekl nevesele a rozkašlal se.

„… já na to úplně zapomněl,“ dodal a rozpačitě se poškrábal na břiše.

„Chtěl bych tady nějakej čas pobejt,“ řekl.

Té na druhé straně paprsku připadala jeho slova celkem věrohodná.

Dojel na kole do Vacova na nákup.

Po návratu vypil hrnek čaje a potom štípal dříví, které předtím nasbíral za domem na kraji lesa.

Indiánský totem stál na svém nepatřičném místě.

Poobědval něco s chlebem a pak si četl na kamenném zápraží. Mouchy odháněl plácačkou vlastnoručně vyrobenou z vařečky, připínáčku a staré kožené rukavice. Vypadalo to, jako by se oháněl mumifikovaným pařátem.

Večer zíval, pil čaj s rumem a poslouchal dramatizaci oblíbené hry od Shakespeara v podání dávno zemřelých herců. Šel spát, ale nemohl usnout… Ani po té poslední půlce prášku. Přemýšlel, že být sám není jen nebýt s někým, že je to umění. A jako takové se musí umět, což bývá zpravidla součet talentu a píle a ještě čehosi…? Usoudil, že je to hloupost, a rozhodl se, že být sám umění není. Umění být sám zmizelo.

Nebo zavřelo oči…

Brzy ráno si hlučně, aby zmátl ticho, naházel věci do batohu.

Za deset minut vyšel z lesa na uzounkou silnici lemovanou jeřáby a stopnul poštovní dodávku.

Neohlédl se…

Čtvrtý den bylo krásně a ticho jako na počátku.

Před západem slunce se kolem totemu zvolna začaly trousit postavy z jiných příběhů; po setmění pak propukla oslava. Neskutečné bytosti se smíchem přeskakovaly praskající oheň a kapradí, které lemovalo paseku, se rozzářilo zlatavým přísvitem. V jednu chvíli všechna ta krásná, ošklivá a jinaká stvoření zmlkla a pohlédla mezi stromy, odkud přicházela, téměř se nedotýkajíc země.

Hvězdy proměněné ve svatojánské mušky poletovaly oblohou. Až před rozedněním se zcela ustálily na svých místech, aby vzápětí vybledly. Les byl zase tichý jako zatopené město. Usedlost Plachá do něj hleděla osleplými okny a naslouchala mu ohluchlými zdmi.

Pátý den se probudil v pražské posteli s urputnou bolestí hlavy a nahou manželkou kamaráda, jehož agonické chrápání bylo slyšet z koupelny.

Byl sám…