Vana s výhledem

Vladimír zadržel dech a ponořil se do horké vody s bohatým chomáčem pěny. Pěna mu vždy připomněla pivo a pivo mu pak připomnělo Marka. Ten nechtěný asociační řetězec ho unavoval jako… Unavoval ho stejně jako všechny stereotypy. Měl pocit, vlastně věděl, že celý jeho život je dnes vystavěn z kvádru stereotypu. Nenáviděl tu bezbarvou, okoralou stavbu protkanou usherovskými prasklinami. Byla to architektura podobná spíše karlínskému činžáku než vznosnému zámku, jímž kdysi měla být.

Jediný stereotyp, který kupodivu Vladimíra neskličoval, byla vana plná horké vody s pěnou na hladině.

Pěna? Pivo? Marek?

Pijácká asociace? Ne že by s Markem, se kterým se znal už od studií žurnalistiky, nikdy nebyl na pivu, ta vzpomínka byla ale jiného druhu. Jeho tehdejší přítel byl udělaný perziánově kudrnatý blondýn. Před pár lety se vrátil z pracovní cesty po Tichomoří dozlatova opálený, se sluncem a mořem vybělenými vlasy. Vladimír ho na letišti uvítal slovy: „Když si dáš ruku v bok, tak budeš vypadat jako půllitr piva.“

Smáli se tomu celou cestu z letiště. A docela se tomu smáli ještě v zimě. Na jaře už se tomu téměř nesmáli. A v létě se tomu nesmáli vůbec, protože se už nevídali. Letité přátelství ochořelo a zemřelo. Vladimír často přemýšlel o diagnóze té smrtelné choroby. Že je to jeho bezmála masochistická sebelítost, na to nepřišel. Marka už nikdy neviděl stejně jako Kamila, Gronského, dr. Fišera a ostatní… Úplně stejně nikdy! Než by hledal zdroj této epidemie v sobě, raději jej našel u každého z nich. U každého jiný a osobitý důvod – je přece spisovatel…

Vladimír se nadechl a ponořil. Horká voda ho nadnášela, konejšila, očišťovala a rozmazlovala. Cítil se v té lázni bezpečně jako plod v matce, který sní o věčném nenarození. Dlouho zadržovaný dech způsobil, že se mu zatočila hlava a ve spáncích mu pulzoval zrychlený tep. Ještě vteřinu, pak se vynořil a zalapal po dechu. Hrudník se mu prudce zdvíhal a klesal jako kopulující zvíře.

Otevřel oči a pohlédl na křížovku keramických dlaždic na zdi před sebou. Hledal skrytou tajenku mezi spárami a luštil slova, pro jejichž uhodnutí neměl žádné zadání. Odpovědi bez otázek jsou samovolné a mrazivě jednoduché.

„Můj život se nepovedl,“ například. Ano, vyluštěnou tajenkou ve čtvercích koupelnového obkladu byla tahle nevábná definice.

Vladimír vždy toužil mít koupelnu s oknem, s výhledem do zahrady, do krajiny.

„ZAHRADA,“ napsal mokrým prstem do řady za sebou jdoucích dlaždiček zamlžených párou. A pak ještě pod to, do dalších sedmi dlaždic, připsal:

„KRAJINA.“ Výhled to nezprostředkovalo. Zeď oděná do čtverců se nestala oknem.

„MARNOST,“ ukončil třetím řádkem těsně nad okrajem vany.

Přestal hlavu zatěžovat psaním a potopil ji pod hladinu.

ZAHRADA zmizela jako první.

KRAJINA po chvilce.

MARNOST byla čitelná, ještě když hlavu vynořil.

Vladimír neochotně vylezl z chladnoucí vody a s údivem si prohlížel své nahé tělo. Tak nahé mu nikdy nepřipadalo. Musel za poslední dobu dost zhubnout. Měl by ho asi vidět doktor. Ale chtěl by on vidět doktora?

Během oběda zazvonil telefon.

„… prostě se to neprodává dobře,“ řekl po pár povšechných větách ve sluchátku hlas Mgr. Jelínkové, šéfredaktorky nakladatelství Omen. „Zdá se, že vaše problémy naše čtenáře nijak nezajímají,“ pokračovala. Namáhavě polkl ne zcela rozžvýkané sousto kuřete.

„Domníval jsem se,“ odkašlal si, „a pro literaturu je to myslím příznačné, že prostřednictvím svých problémů se dotýkám problémů čtenářů, že subjektivní prožitek je tím povýšen na…“

„Naše čtenáře nezajímají žádné problémy,“ skočila mu do řeči. „Ani vaše! A už vůbec ne ty jejich!“ dodala neskrývaně pohrdavým tónem Jelínková. „A ještě bych vás ráda upo…“

Položil telefon.

Hrdost byl přepych, který si patrně nemohl a neměl dovolit, ale neodolal.

„Položit telefon té čůze, na to snad ještě mám,“ řekl si v duchu.

Vzpomněl si v souvislosti s tím činem na někdejšího kamaráda sochaře Nikose Armutidise, se kterým bydlel za studií na koleji. Ten kdysi mnoho týdnů pracoval na portrétu spolužačky. Busta se mu dařila a sochařská hlína zvolna ožívala dívčí krásou. Jednou, ke konci semestru, přišel do ateliéru jeho profesor. Byl to muž malého vzrůstu a velkých gest zvyklý studentům kovovou škrabkou více či méně zasahovat do jejich výtvorů. Toho dne měl pan profesor špatnou náladu a obří škrabku. Přistoupil k Nikosově soše, zamračil se na ni i na jejího hrdého autora a pak jedním máchnutím seškrábl z portrétu celý obličej. Mladý sochař nevěřícně hleděl na kus beztvaré hlíny, ve který se změnilo jeho úsilí, a geny brněnské matky ustoupily zcela těm balkánským po otci. Když odcházel z ateliéru, ozýval se ze zamčené plechové bedny na hlínu křik a bučení pana profesora.

Vladimír nabyl dojmu, že položené sluchátko je podobným manifestem nezávislosti umělce jako onen heroický čin v sochařském ateliéru. Měl pocit, že projevil stejnou míru svobodomyslnosti. Vždy pro sebe míval poměrně velké porozumění a slabost. Ano, slabost, to je úplně přesné slovo. Nepřipouštěl si, že srovnání těch dvou událostí kulhá jako Goebbels, protože ten pitomý telefon by Jelínková stejně během několika okamžiků položila. Nehledě na to, že poetika profesora zavřeného studentem do bedny s hlínou je vůči nějakému položenému sluchátku nadřazená nesrovnatelně.

Vladimír si již léta uvědomoval, že svět je nastaven vítězům. A tím on není. Nemyslel si ale, že by byl za své prohry nějak zodpovědný. Vnímal realitu jako fatální spiknutí, což se dá těžko vyvrátit. Kdysi míval pocit, že se život odvíjí podle jeho vlastního manuálu, že je v jeho rukou. I jeho psaní bylo takové. Byl přesvědčen o každé větě, slovu a kdejaké závorce. Kdy vlastně nastal ten obrat, který ho přivedl do koupelny bez vyhlídky? Člověk pár desítek let nedává pozor…

Chvíli v opravdu nereálném poblouznění čekal, že telefon znovu zazvoní. Ona se mu přece musí omluvit nebo tak něco…? Čekal.

Byl zvyklý čekat na věci, lidi a události, které nepřicházejí. Telefon v jeho bytě ani mobilní telefon, položený většinou vedle něj, nezvonil často. Občas sestra, někdy Richard, zřídkakdy operátor… Zřídkakdy operátor, občas sestra, někdy Richard… Někdy Richard, zřídkakdy operátor, občas sestra…

No ano, taky manželka žijící nyní u své matky, údajně kvůli cukrovce staré paní. Vladimíra celkem oprávněně napadlo, že ta odluka je způsobena spíše jeho hořkostí než matčiným cukrem.

Manželka volala každý čtvrtek odpoledne a v pátek mu přivážela čisté prádlo z minulého týdne, aby po krátké návštěvě s kávou a cigaretou odnesla to špinavé, které mu přiveze zase za týden. Prádlo bylo tedy tím, co je udržovalo v kontaktu. Jejich vztah visel na prádle jako život trestance šplhajícího z vězeňského okna po improvizovaném provaze z navázaných košil, podvlékaček a lajntuchů.

Telefon nezazvonil a Vladimír odkráčel do koupelny. Naklonil se nad ještě vlhkou vanou, utěsnil odtok gumovým špuntem na řetízku, cákl ze zelené umělohmotné láhve zelený sopel na dno a pustil naplno horkou vodu.

Později, ponořen do lázně, uvažoval o tom přerušeném hovoru. Hrdost vystřídal pocit marnosti a nejasná, ale racionální úvaha o tom, že jeho ruka pokládající sluchátko byla vlastně vedena vůlí redaktorky.

„Megera arogantní,“ zabublal jako nerudný sumec. Jak se na něj zubila tenkrát po vydání Starých dětí. Je to už osm let? Je to už osm let! V modrém, přes prsa napnutém kostýmku (koztýmku, zasmál se vlastnímu vtípku), s kůží vypnutou plastickým chirurgem na obličeji jako na bubnu a poslední rok navíc vypnutým mobilem, když jí volal. Staré děti se prodávaly skvěle, i když na rozdíl od Koster nocí už byly kritikou přijaty vlažněji.

„Oni prostě, ti nýmandi, milují prvotiny! Druhou knížku podle nich píše člověk z jiného nutkání než literárního. Při další je jen něco jako porouchaný automat na písmena, opakující do zblbnutí postupy z první a chyby z druhé knížky,“ pomyslel si, aniž by tušil, jak intimně se přiblížil pravdě.

„Nemám výhled z vany,“ pomyslel si najednou trpce. Vždycky si přál mít v koupelně okno. Koupelna bez výhledu symbolizovala jeho neúspěšnost. Své nezdary bez výjimky připisoval na futro druhým. Časem svou osobu vymezil natolik, že druhými se stali všichni. Pocit, že on je prvním, mu to ale nepřinášelo. Všichni byli druzí a on poslední. A kdo byl první? No přece on! Kdysi. Kdyby mu to nepokazili ti druzí…

Nemá okno z koupelny. To spíš z pití. Ten vtípek je mu ale nějak povědomý!?

„Aha, už vím,“ vzpomněl si. Manželka chtěla do jejich bytu, když v něm ještě bydlela, pořídit plastová okna. Jemu to připadalo jako nesmyslné vyhazování peněz z okna. (Vlastně do oken. Usmál se jako vždy při vlastních slovních hříčkách. Často si ve vaně hrával se slovy, jako si malé děti hrávají s plovoucí kachničkou z umělé hmoty.) Řekl jí tehdy, že raději než za její okna z plastu utratí ty prachy za svá okna z chlastu. Pohlédla na něj s opovržením a štítivě jako… Jako na něco plochého s hodně nožkama.

„Mít v bytě tolik oken, jako jsi měl ty z chlastu za poslední měsíc, žili bysme ve skleníku,“ řekla.

Vždycky mu uměla takhle odpovídat a on bojoval s nutkáním začít se smát. Možná kdyby se tenkrát zasmál, nebyl by tchýnin diabetes tak vážný…

„Žili bysme ve skleníku,“ zadeklamoval a začal se hlasitě smát alespoň teď. Kachničky se rozkolébaly na hladině. Nenáviděl se za to, že ji stále miluje. A nenáviděl pro to samozřejmě zejména ji.

Za nějakou dobu voda opět vychladla, a tak připouštěl teplou. Při pohledu na rozmáčené, svrasklé prsty rukou si vzpomněl na dětství. Na téměř nekonečný čas, v němž se na sklonku loudavě plynoucího dne koupal se starší sestrou ve vaně. Byla jako rusalka s rozpuštěnými vlasy, které přes den nosila svázané v tlustých copech. A pak, kolem jejího sedmého roku, se všechna nekonečnost dětství začala zvolna schylovat ke svému konci. Jednoho dne totiž sestra řekla, že už se s ním koupat nechce, a bylo to. Vlastně od té doby už to nebylo. Nemohl pochopit proč. Přišel o rusalku. Byla to jedna z prvních prasklin v dokonalé celistvosti světa. Neomalený příznak přicházející dospělosti.

Kromě pár výstřelků s manželkou (z dob, kdy ještě nepropadla plastu. Kvák! Usmál se kachně.) už zůstal ve vaně sám. Ženy jeho vanu opustily a on v ní zůstal samotný jako teskná ryba. (Treskná? Chabě se usmál chabé hříčce.) Samotný jako ryba v obrovském modrém jezeře, jako ulétlý balónek v obrovské modré obloze.

Vladimír bral prášky na spaní. Ustálil se na jednom hypnotiku, po kterém se mu zdály sny jako ve Werichově Fimfáru po kmínce tomu…

„Jak jen se jmenoval? Po kmínce jak měl sny? Jak se mu zjevovala nebožka… Nebožka teta otce manželky?“ Už si nemohl na nic vzpomenout. I vzpomínky na vlastní život byly nějaké divné. Nepřipadaly mu úplně autentické. Jako by mu je někdo půjčil, jako by je znal jen z vyprávění. Manželství, společnost, pomíjivý úspěch, nepomíjející neúspěch; vše pro něj náhle bylo něčím zprostředkovaným. Měl pocit, že to všechno viděl před léty při odpolední projekci kina Illusion. Nějaký hodně umělecký film ve francouzštině, nebo dokonce ve švédštině! Nerozuměl řeči svých vzpomínek.

„Jsou to nějaké cizí švédské vzpomínky…“

Vladimír opustil sever a vrátil se do samého středu Evropy, kde v jednom z nejkrásnějších měst světa stojí dům, v jehož třetím patře je koupelna a v ní napuštěná vana, chlácholící ho ve své smaltové náruči. Obrátil doprava červeně označenou růžici kohoutku. Hlavou mu znova proběhl neukončený telefonát. Věrná sebetrýzeň ho přivinula k povislému prsu.

„Co si to ta Jelínková vůbec dovolila?“ Vždyť s ním mluvila jako s někým… S někým neúspěšným. „Úspěch a neúspěch – co je to pro umělce? Pro umělce? Umělec? To je kdo?“ Vybavil se mu citát comicsového kreslíře Káji Saudka, který v době své největší slávy… „Jaká to byla sláva?“ uvažoval: „Velká! Kreslířův neméně slavný bratr Jan mu poslal z ciziny pohled pouze se jménem bez adresy a ten pohled byl doručen!“ vzpomněl si Vladimír. „Ale co je to za slávu v zemi tak malé?“ zapochyboval zase. „Ať vyrazíš autem jakýmkoliv směrem, za pár hodin jsi na hranici.“ (Jako čarodějnice. Kvák!) Přivřel oči a potopil hlavu.

„Proč na to vlastně myslím?“ zaváhal. Myšlenky byly horké a kluzké jako voda ve vaně. Stékaly z něj.

„Už si nepamatuju, proč na toho Saudka myslím. A proč si taky mám pamatovat tohle, když vlastní životopis běžel v klubovém kině. Před lety. A navíc ve švédštině. Pak se ten zatracenej film přetrh a já jsem uvíznul ve vaně. Voda chladne a je nejvyšší čas si připustit horkou, nebo vylézt.“

Hubne. Všiml si toho už před týdny. Hubne výrazně. Po tom, co se s námahou vyškrábal z vany, díval se dlouho do zapoceného zrcadla. Jestli to zavinily nekonečné hodiny v lázni nebo něco jiného, netušil. Hubne! Bylo to vidět na vystupujících klíčních kostech stejně jako na propadlých tvářích, z nichž trčely kosti lícní, a nejvíc na žebrové klenbě jeho vychrtlého hrudníku. (Byl zcela ožebračen. Usmál se unavené kachničce.)

„Loudal se jmenoval ten, co měl sny… Loudal z Radětic?“ Tak si přece jen ještě dokáže na něco vzpomenout. „Kruci, ta voda je horká už moc,“ pomyslel si při večerní koupeli. Jak neustále posouval svůj odchod z vany připouštěním vařící vody, vzpomněl si na Malého prince, který posouval židli, aby znovu a znovu uviděl západ slunce. Nebo východ? Paměť je nasáklá vodou. Vodou a pěnou. Bolestné věci tam říká ta ochočená liška; upozorňuje prince na základní úskalí všech vztahů – na zodpovědnost. Vztahy se přece navazují tak snadno… Snadno?! (Snadno. Pomohl si kachničkou.) A co pak s těmi vztahy? Hromadí se jako letáky zlevněného zboží, jako účty, jako liché ponožky, jako výherci reality show, jako nadbytečné vztahy. „Jen už žádné vztahy, proboha! I s tou liščí zodpovědností zkurvenou!“

Náhle měl pocit, že se voda kolem něj proměňuje ve vzduch a on se vznáší. Byl to opojný pocit, ale i děsivý, protože ho vzdaloval od břehu. Vzdaloval ho od okraje vany, od lidí, od světa…

„Kde jsem to přestal?“ vzpamatoval se malátně. U Káji Saudka? Ten bonmot, na který si nevzpomněl v odpolední vaně, zněl: Umění není! Tenkrát to Vladimírovi připadalo vtipné. Nyní má pocit, že je to spíš pravdivé než vtipné. „Ježišimarja, to snad ne!? Van Gogh si kvůli umění uříznul ucho! Ať teda na přijímací zkoušce na malířskou akademii všem adeptům amputují jedno ucho rovnou,“ napadlo ho. „Aspoň nebudou fušovat do muziky. Myslíš to s malováním vážně? Tak sem dej ucho! Šmik. Přijímací komise a jeden šikovný chirurg.“ Tolik uší; moře uší, kartotéka uší, armáda uší, záplava uší. Koupal se v těch uších. Přivřel oči. (Ušínám. Kvák.) Pak mizel sám sobě v dálce. Návrat ke břehu byl čím dál obtížnější, do jeho bílé loďky s oranžovým zobákem někdo foukal. Nebylo možné přistát.

„Už jsem ve vaně dvě hodiny a nikdo nevolá! A nikdo nezavolá, až vylezu, tak proč vylézat? Když si uříznu obě uši, tak budu doublegogh?“ (Demagogh? Kachní zhoupnutí.)

„Stydne mi voda,“ uvědomil si. „Stydla i Maratovi? A Morrisonovi?“ ptal se sám sebe. „Ano, stydla jim. Stydla jim i krev. Stydnuli totiž komplet! Kdo by znal Marata nebýt vany, kdo by znal van Gogha nebýt ucha, vlastně být ucha. Kdo by znal kohokoliv nebýt incestu, excesu, hromadného hrobu a podobného bulvárního náčiní.“ Jak to říkala jeho žena? „Abys byl slavnej, tak musíš psát nohama, psát v hypnotickým spánku nebo aspoň někoho zabít…, nemůžeš prostě jen psát – to je málo! To dneska nikoho nezajímá a nedojímá.“ Zamyslel se nad tím. Vlastně měla pravdu. „Měl jsem ji zabít nohama v hypnotickým spánku a měl bych Nobelovku za literaturu,“ rozesmál se. „A van Gogh si vlastně to ucho neuříznul pro umění, ale pro ženskou!“ Přestal se smát a polkl ticho. Ženy, umění, neúspěch… Už se dostává z dosahu těch pojmů, v lázni s pěnou, která vypadá jako šlehačka ozdobená jeho vlastní hlavou místo třešně. Chtěl zvednout ruku nad hladinu a připustit si horkou vodu. Nešlo to. Ruka se stala vodním živočichem a bála se opustit svůj živel. Nakonec se mu to přece jen podařilo, ale stálo to tolik sil…

„Už ničemu nevěřím,“ řekl Vladimír, když nabral trochu síly. „Že nevěřím?“ zeptal se sám sebe. „Teď asi lžu. Já přece byl věřící. Já věřící jsem,“ zaprotestoval. „To je jako jízda na kole – nedá se zapomenout,“ usmál se smutně a bez kachen někam ke stropu. To obrovské modré nebe nemůže být úplně prázdné. Nesmí! Při pomyšlení na takovou prázdnotu ho v horké vodě zamrazilo.

„A že jsem boha neviděl? Že mě nekontaktoval? Právě proto věřím, přece! Nemusím věřit tomu, co vím. Nejsem vědoucí, ale věřící! Chlápek, co bydlí naproti a náruživě uhýbá očima i tělem, když vás míjí na schodech, že má rukávy špinavý od zdí, tak o tom vím, že existuje; ten mě kontaktoval, když jsem po dvaadvacáté hodině pouštěl naplno L. A. Woman. Ale věřit v něj? To teda ne! Ani v sebe nevěřím. Proč bych měl věřit v něj? Zejména v sebe nevěřím! V herečku ze švédského filmu, která hrála moji manželku, nevěřím… A ten její manžel? Divnej herec. Nebo to měl jen blbě napsaný?“

Cítil, jak se zvolna ztrácí.

„V něj věřím! Určitě tam někde na oblaku sedí, i když ho odsud není dobře vidět.“

Pohlédl prosebně ke stropu s mapou kontinentu, který nebyl stvořen silou tektonickou ani boží, ale vadným těsněním odtoku u sousedů. „A vadný těsnění odtoku u sousedů je asi čí vůle, ty ateistickej trulante?“ osopil se v duchu sám na sebe.

„Potřeboval bych to všechno zkusit znova! Ještě jednou. Naostro,“ zaprosil skvrnu na stropě.

Po chvíli vylézal s obrovskou námahou z bezedné vany. Hubené prsty sjížděly po nemilosrdně hladkém povrchu, tělo se nechtělo (Nech tělo! Neodolal slovní hříčce.) vynořit. Trvalo to asi patnáct minut. Výlov rybníka je proti tomu pukrle.

Opustil vanu a bosýma mokrýma nohama ťapkal po dlaždicích. Tak nepatrné kroky pro něj a tak naprosto bezvýznamné pro lidstvo…

Ráno po sametově černé noci bez kompasu se znova ponořil do vody. Stával se její součástí. Stával se pěnou na její hladině jako ta nejmenší z mořských vil.

Pozoroval dlaždice na stěně celé hodiny, než začaly průsvitnět a vpouštět do chladné místnosti měkké paprsky světla.

Trvalo několik dnů, než se celá stěna stala průhlednou a jemu se naskytl pohled do velké zpustlé zahrady. Poletovali tam ptáci s křídly kmitajícími tak rychle, až nebyla vidět, a kytky jim bezostyšně nastavovaly své kalichy. Usměvavé lišky tu dávaly dobrý den, slunce vycházelo na požádání a zapadalo, když si to člověk přál. Také tudy tekl potok. Později Vladimír dohlédl za zdi zahrady, do daleké krajiny rámované na obzoru vysokými horami. A další den uviděl moře. Ve čtvrtek uslyšel odněkud ze vzdáleného břehu tiché zvonění, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Dál se zajímal výhradně o horizontálu obzoru, která oddělovala spodní modř od té horní. A možná je spojovala.

Vladimír hledal dveře. Průchod.

„Vladimíre!? Kde vězíš? Jestli se zase koupeš?!“ Vešla do koupelny s bělostnými ručníky přehozenými přes ruku. Uviděla napuštěnou vanu se zbytky zvětralé pěny na hladině. Váhavě a neochotně vnořila ruku do kalné, studené vody a trhla řetízkem. Ten pak přehodila přes chromovou baterii a gumový špunt se rozhoupal jako kyvadlo hodin. Žena si otřela ruku do čistého ručníku a pověsila ho vedle umývadla. Další ručníky a osušku pečlivě uložila do skříňky pod zrcadlem.

Pohlédla kradmo na vyprazdňující se vanu, pak se k ní otočila zády a vyšla z místnosti.

„Vláďo,“ zavolala nejistě tichým hlasem v obýváku a hned se hlasitěji opravila: „Vladimíre!“

Z koupelny se ozvalo klokotání posledního zbytku odtékající vody. Znělo to téměř jako úlevný vzdech.