O krvácejícím stromku a barborkách

Z městečka, kde má autobus konečnou, to je daleko a cesta, jak se zdá, nebyla několik dnů protažená. Nohy se boří do čerstvého sněhu, takže se nedá jít moc rychle.

Prosincové nebe je studené jako mramor a nad horizontálou lesa, který temnou náručí objímá zasněženou krajinu, visí nehybná a nelaskavá bulva slunce. Zdá se mi, že mě to nemrkající krhavé oko pozoruje. Že pozoruje jenom mě. Přidávám do kroku. Za chvíli vejdu do stínu mezi stromy a ztratím tu zlou hvězdu z dohledu. Vlastně ona ztratí z dohledu mě.

Na kraji lesa, kde rostou nižší smrky, jsem se na chvíli zastavila. Na tomto místě na mne jako vždy čeká vzpomínka. Vzpomínka na otce, který sem každý rok před Vánoci (přes protesty maminky) chodíval uříznout stromeček.

„Nepojedu ho přece kupovat do města, to by bylo nošení dříví do lesa!“ oponoval se smíchem maminčiným výrokům o zlodějně a sel­ské lakotě. Selská lakota byl v tu dobu v souvislosti s otcem stejně nonsens. Komunistický převrat proměnil v roce čtyřicet osm jeho statek s rozlehlými polnostmi a lesem, předaný mu mnoha předchozími generacemi, v kaňku kádrového profilu, určenou k předání generacím budoucím. Rodina se přestěhovala do chalupy na konci vesnice. Pole a les byly zabaveny.

Opakovaná krádež malého smrčku z vlastního lesa byla otci jen dětinskou satisfakcí za únorové příkoří. Nikdy se z té pohromy už nevzpamatoval. Snad ho ani tolik nebolelo to, oč tehdy přišel, jako spíš to, co mu nyní přebývalo. Téměř aristokratická hrdost, která nikoho nezajímala, nezměrná energie, kterou nebylo kam investovat, a smysl pro úročení majetku, který už neexistoval. A tak vyhaslý otec pravidelně kolem dvacátého prosince kradl stromek z jemu ukradeného lesa, v létě chodil po kraji a zamračeně mnul v dlani přezrálé klasy z polí, která mu dříve patřila. Maminka zatím doma vzdychala a do omrzení opakovala: „Taky už by to mohlo bejt tomu starýmu bláznovi ukradený, ne?“

S tou otázkou se ale neobracela na nás děti. Ani na otcovu starou matku. Obracela se vždy k nějakému imaginárnímu posluchači, ukrývajícímu se patrně jednou v modrých kachlových kamnech, jindy přikrčenému v předsíni za trámem napuštěným volskou krví nebo schovanému v keři angreštu na zahradě. V zimě pak na otce, který si zastrkával pilku do kapsy velikého kabátu, volávala: „Oni tě jednou chytnou a zastřelej jak psa! A to bude taková ostuda, že to nepřežiju!“ Přitom mu pečlivě omotávala kolem krku šálu, vědoma si marnosti svých nezbytných slov.

Jednou, v roce padesát sedm, přišel otec z lesa bez stromku s rudým kapesníkem kolem zápěstí. Maminka zbledla, přitom lomila rukama a ochotnicky hořekovala: „Tak už je to tady! Já to říkala pořád! Střelili tě, viď?“ Otec, rovněž bledý skoro jako sníh na jeho kožešinovém límci, ji stroze okřikl: „Nechej toho, Marie! Zvrtla se mi pilka.“ Na dřevěnou podlahu, kterou maminka před svátky pečlivě vydrhla, dopadla jakoby váhavě veliká červená kapka. A pak druhá a třetí, již bez rozpaků. Byla to otcova krev. „Pones něco, než to tu celý zadělám,“ řekl ještě a ztěžka dosedl na židli. Maminka přinesla smaltovaný lavór s teplou vodou a hrst obinadel a fáčů. Já s bratrem a sestrou jsme hleděli na celý výjev jako u vytržení. Nikdy nás nenapadlo, že tatínek může vůbec někdy krvácet. A už vůbec ne přičiněním něčeho tak nezáludného, jako je vánoční stromek.

Ta událost, myslím, tehdy trochu pozměnila naše představy o řádu světa, narušila přesvědčení o tom, že věci jsou takové, jakými se jeví.

Druhý den ráno jsme šli tátovi, který měl levou ruku velikou a bílou jako sněhulák, pomoci stromek doříznout a odnést domů. Otec byl nezvykle málomluvný, kráčel po vlastních včerejších stopách a my, natahujíce nohy, za ním. Až na naše vrzavé kroky bylo v lese naprosté ticho. Šli jsme beze slov namodralým měkkým světlem nadcházejícího dne. Les byl zvážnělý zimou a působil trochu nadpřirozeně. Táta se zastavil u středně velkého smrčku, kolem kterého byl udupaný růžový sníh připomínající cukrovou vatu. Bylo ho tolik, že o závažnosti otcova poranění nebylo pochyb. On by jinak nepřipustil, abychom šli s ním, protože to pro něj bylo jistě potupné. Zafačovaná ruka se mu klinkala podél těla jako křídlo nelétavého ptáka a měl takový legračně nešťastný výraz. Připadalo mi tenkrát, že jsme nějaká výprava lovců, kteří mají za úkol dorazit raněnou nebezpečnou šelmu. Tohle krví obarvené místo vypadalo jako obětiště nebo jako aréna gladiátorů. Snad tu včera během souboje krvácel i napadený strom, nejen otec – tolik té krve bylo. Bratr po chvilce váhání bez problémů doříznul načatý kmen a já se sestrou jsme zatím větvemi zametly celé místo, jak nám nařídila konspirující maminka, která neustále čekala kriminální dohru adventního krveprolití. Cestou zpátky se otec ostražitě rozhlížel, ale už i trochu povídal o tom, jak byly věci dříve jiné a lepší. A že komunisti jsou banda všivá. My děti, s tvářemi červenými mrazem, námahou a vzrušením, jsme táhly zabitý stromek domů.

Na Štědrý den ráno jsme smrček jako vždy přinesli z chladné komory a začali ho zdobit. Opatrně jsme na něj věšeli krásné skleněné ozdoby ve tvaru jablíček, hrušek a jahod, konviček, soudků i všelijakých zvířátek, když jsem se zděšením zjistila, že krvácím.

Moje prsty a předloktí pravé ruky byly samá krev a já křičela a křičela jako ve zlém snu. Nebyla to ale moje krev a nebyla to ani krev smrčku, jak mě v druhé vlně hrůzy napadlo. Byla to krev mého tatínka, která v lese na stromku přes noc zmrzla a nyní v teple obývacího pokoje roztála.

Myla jsem si tehdy ruce, plakala, plakala a myla si ruce. Snad hodinu. Byla jsem k neutišení. A k neumytí.

I když mám teplé kožené boty, přece cítím od prstů u nohou palčivý chlad. Ještě naposledy se rozhlížím, ale kde bylo místo otcova zápasu se smrčkem, už nepoznám. Stromy vyrostly a vše se za ty dlouhé roky tak změnilo… I já jsem se změnila. Z malé holčičky se stala velká paní. I z mé sestry se stala paní a vídáme se zřídka. Z mého bratra se stal pán a vídám ho jednou za rok před Štědrým dnem u tatínka. Brzy se už nebudeme vídat vůbec…

Setmělo se. Ostrou chůzí se vydávám zvolna stoupající cestou k domovu. Vlastně k domovu té někdejší holčičky, k bývalému domovu paní, kterou jsem se stala. Ta žena na mne někdy ze zrcadla v koupelně pohlédne tak cize, až se polekám. A pak se stane, když otevřu postranní dvířka trojdílného zrcadla, že uvidím ženy tři. Kromě sebe i synchronní dvojčata, která se mnou bydlí, a přitom jsme všechny tři opravdu dokonale samotné. Dvě zrcadlové sestry denně s chladným zájmem pozorují můj boj s vráskami, s kruhy pod očima, s šednoucími vlasy a ostatním arzenálem nezadržitelného pomíjení. Jsou nudné, věrné a odevzdané. Téměř jako já… Dívám se na sebe a na ně do zrcadla s němým úžasem. Vypadáme přece nějak jinak, než bychom měly a chtěly. Než bychom si zasloužily. A pak vezmeme make-up a snažíme se likvidovat stopy vlastního života ve vlastních tvářích.

Stromy kráčející proti mně mlčí, jen občas zašustí sníh padající z větve. Za slabou čtvrthodinu vycházím z lesa a na kopci vidím siluety prvních chalup a domků. Svítí jediné okno jediné chalupy. Věděla jsem, že tomu tak bude, a přesto jsem tím sklíčená. Kromě tatínka ze starousedlíků už nikdo nezůstal. A z tatínka zůstal někdo… Někdo tak podobný babičce. Podobný jeho matce, když před lety umřela v městské nemocnici. V nemocnici, které se ten můj tatínek s tváří své matky po léta brání ze všech svých sil. Ze všech svých nevratně ubývajících sil.

Po chvíli už vcházím do třešňového sadu, ve kterém na táhlém svahu, ještě kousek cesty od chalupy, parkuje bratrovo auto. Zároveň vstupuju do další vzpomínky na otce.

Býval to náš společný krátký výlet v den svaté Barbory.

„Tak, Zuzko, jestlipak jsi byla letos hodná?“ ptával se pravidelně, když jsme vyšli ven do mrazivého vzduchu. Znovu a znovu jsem doufala, že tato část obřadu bude tentokrát opomenuta. Nebyla! Tatínek byl neúnavným příznivcem veškerých rituálů. Opakování považoval za matku moudrosti, ne-li ve svém patriotismu za jejího otce, a i když mě miloval jako nejdražší klenot, snad jediný, který mu Gottwald nedokázal vzít, shledával v mém každoročním zděšení zálibu. Proč? Za prvé: asi nedokázal rozpoznat míru mého strachu. Za druhé: měl pocit, že to utužuje mou poněkud vachrlatou kázeň. A za třetí? Možná mu dělalo dobře, že se ve své hrůze obracím k němu jako instanci nejvyššího ochránce.

Často své milované postrkujeme do temných vod, jen abychom jim pak mohli podat záchrannou ruku a pocítit sebeuspokojení z tohoto zdánlivého milosrdenství.

Vždy čtvrtého prosince jsme tedy šli, jen já a tatínek, ulomit do sadu třešňové větévky. Ty pak v podivuhodném vánočním čase rozkvetly, aby přinesly do domu štěstí, aby do nehybného těla zimy naroubovaly pulzující žilku jara. Vší silou jsem mačkala malou rukou ve vlněné palcové rukavičce tátovu velkou nahou ruku a váhala s odpovědí.

„Byla,“ špitla jsem nakonec tiše. A otec zase vážně řekl: „To víš, dnes je svátek svaté Barbory, a to pak se z nebe k zemi spustí žebříky a po nich slézají Barborky se zakrytýma tvářičkama. Neposlušným dětem se potom zle povede. Pro hodný děti mají dárečky, ale pro zlobivý – metličky!“

Ta slova ve mně vždy zažehla mrazivý plamen strachu a já začala horlivě přemýšlet nad tím, zda je opravdu nezbytné, abych v tomhle svátečním obřadu každoročně účinkovala. Přála jsem si vrátit se do bezpečí chalupy, zároveň jsem ale tak ráda chodila s tatínkem do sadu pro černé větévky, které, i když byly podobné pařátkům zmrzlých ptáků, už v sobě ukrývaly bílé a vonící květy. Bylo to pro mne, nejmladší ze tří dětí, velkou ctí, že můžu tatínka doprovázet, a tak jsem nakonec vždycky stiskla své malé rty a trucovitě pohodila hlavou.

„No co, nebyly tam vloni, proč by tam měly být letos?“ řekla jsem si v duchu o barborkách. Zatímco mě tatínek s úsměvem pozoroval, přemítala jsem nad svými prohřešky, abych sama v sobě nabyla přesvědčení, že snad nebyly podstatně horší a nebylo jich o nic víc než vloni. Snad!

Velký dech otce i můj malý byly teď viditelné jako kreslené obláčky, v jakých Rychlé šípy hlásali svá „himbajs šuvix!“, nebo jako kouř z otcova nedělního viržínka, které páchlo a vonělo… Nedělně.

Když jsme došli do sadu, otec se zastavil a rozhlédl se. Ticho by se dalo lámat, jak bylo křehké. Tatínek chodil od jednoho třešňového stromu k druhému, setřásal z větví sníh a rozvážně vybíral správnou větev. Obloha zatím velmi zvolna, ale zřetelně tmavla a sníh se stával bělejším. Starostlivě jsem pohlížela k nebi, ale bylo nehybné. Jeden rok v tuto nevlčí a nepsí chvíli začaly padat veliké vločky a já se roztřásla po celém těle. Když táta konečně našel vhodnou větvičku, přerušil ticho třešňového sadu: „Ta je pěkná,“ zahlaholil, nebo: „Vezmeme tuhle, co říkáš?“ Opatrně ji ulomil. Takový zvuk to byl, jako by se malinkému zvířeti lámaly kůstky. Pokaždé mi větévku podal a já ji držela v náruči jako nějakou velikou vzácnost, protože jsem věděla, že tatínek vybírá jen ty výjimečné z nich, které jsou těhotné jarem. A věděl to dokonale, protože se nikdy nestalo, že by některá nevykvetla.

Pak jsme společně vyrazili k domovu a otec už jen povídal samé příjemné věty týkající se nadcházejících svátků. Cože si to letos přeju od Ježíška, že u Soldátových se má narodit dítě ausgerechnet na Štědrý den, takže by mu mohl u postýlky postát vůl a osel, což by jistě Soldát zvládl oboje jako bývalý sedlák a teď náruživý činovník JZD, kolik druhů cukroví maminka upekla a že jsou ty marokánky letos trochu jako ze skla a lezou do zubů. A že komunisti jsou banda všivá.

Už jsem se k sadu neotočila, poklusávala jsem vedle něj, dva kroky mé na jeho jeden, a byla jsem téměř bezstarostná. Věděla jsem, že se z nebe bezhlesně nespouštějí tenké žebříky… Byla jsem si tím téměř jistá.

Kolik let jsme spolu chodili pro barborky? Už nevím. Některé věci se zdají být od nepaměti. Historie dětství a jeho rytmus nepodléhají počtu let dospělých, jsou to osobní věčnosti, intimní zrody vesmíru a jsou to kapitoly soukromé dějepravy. Jejich počátek není zřetelný a jejich konec je nepostřehnutelný. Převratná epocha historie, která trvá osm nebo devět let, náhle skončí v jalovém očekávání dospělosti. Bez varování, zákeřně a navždy.

Brácha kouří před chalupou cigaretu (i když je, myslím, pár let nekuřák) a působí spíš nervózně než smutně. Spíš zaskočený než zdrcený, spíš netrpělivý než zoufalý. Ale kdo ví, jestli nervózně, zaskočeně a netrpělivě nevypadám i já. Telegram od paní Součkové z pečovatelské služby, která tátovi dvakrát týdně přinášela těch nemnoho potřebných věcí, byl stručný a jasný. Byl odeslán trojmo, pro všechny z nás, a zněl takto: Tata nemocen. Odmita do nemocnice. Je to vazne. Prijedte ihned. Souckova.

Bratr mě líbá na tvář. Je cítit kouřem cigaret a alkoholem.

„Je u něj Lída,“ kývá hlavou ke dveřím chalupy. „Přijela v poledne. Já tu jsem od rána. Čekáme na tebe, ale už jsem to stejně musel vytelefonovat. Dopoledne přijede sanita a odveze ho. Už jen leží. Měl na stole zamrzlej hrnek s kafem…“

Bratrovi se při poslední větě láme hlas a já k němu po dlouhé době cítím… Něco.

Je zvláštní, že většinou dokážeme říkat bez pohnutí pojmy jako: pohřeb, na kapačkách, karcinom, špatná prognóza a podobně. Ale jiné, jako: zamrzlej hrnek s kafem, fotka z Tyrol, jeho brejle, netknutý viržínka, to už je horší družina slov, to už je parta jen pro otrlé.

Vcházíme dovnitř. U velké postele s malým člověkem, který vzdáleně připomíná naši mrtvou babičku, sedí žena celkem věrohodně připomínající mou sestru. Vstává pomalu ze židle a líbá mě na tvář. Je cítit rezignací a alkoholem.

„Zuzko,“ říká.

„Lído,“ říkám já.

Bratr přináší z auta elektrický teplomet a láhev koňaku, kterou postaví vedle prázdné lahve od rumu. Pak hledá skleničky, ale všech pět je špinavých, a tak nalije zlatavou tekutinu do hrnků od grogu. Sedíme u drahého alkoholu v laciných hrncích s modrým dekorem švestek. Chvílemi tiše mluvíme a chvílemi mlčíme. Otec dýchá nepravidelně. Po celou dobu mé přítomnosti vůbec neotevřel oči. Ve druhé půli večera a lahve Remy Martin už nemlčíme. Mluvíme o věcech, které se pomalu skládají v obraz jako kostky vybledlé stavebnice. Je to obraz dávných let. Patřičně idealizovaný, drzý, obdařený vůněmi, trapnostmi, modrou barvou s trochou bílé, mloky, tekutým pudrem, strachem ze tmy, nekonečnem a spalničkami. Je to živý výjev, zhusta zabydlený dnes již neživými postavami. A plný otce ležícího vedle nás a zároveň se vznášejícího mezi životem a smrtí. Není nahoře ani dole – jako květináč, který vypadl z okna, ale ještě nedopadl na zem. Věřím… Vím, že otcova cesta bude opačná.

Bratr a sestra odcházejí brzy spát do ložnice na půdě, kam se jde po strmých dřevěných schodech. Já zůstávám sama na stráži u postele, která jako rozvrzaná loď odváží na širé moře jediného člena posádky. Za okny je slyšet vítr, uvnitř jen pravidelný rytmus kyvadlových hodin a nepravidelný rytmus otcova dechu.

Usínám nechtěně a nepozorovaně.

Sen je krátký a nejasný. Všechno je krásné a nejasné…

Otec je silný jako kdysi a dívá se na mne, jak ležím na dně loďky z práchnivého dřeva. Do loďky teče, a přece pluje dál. Je už téměř plná studené vody. Kolem nás se po obou stranách míhají stromy, které v rychlém sledu kvetou, rodí ovoce, usychají a jsou pokryty sněhem. Náhle se ovocné stromy mění ve vánoční, ozdoby na nich rostou do velikosti pouťových balónků a pak stejně jako ony uletí. Vzhůru… Peřiny se trhají a sype se z nich k nebi hebké bílé peří. Otec bezhlesně otevírá ústa. Stromky podél vody krvácejí. Zvuk otcových slov přichází se zpožděním: „Tak, Zuzko, jestlipak jsi byla letos hodná?“

Probouzím se zimou a strachem. V první chvíli nevím, kde jsem. Sedím zkroucená na židli, hlavu mám položenou ve studených peřinách a třesu se všudypřítomným chladem. Za mými zády se otevřenými dveřmi žene dovnitř ledový vzduch a přináší s sebou obrovské sněhové vločky. Teplo uniká z místnosti jako krev z podřezaných žil.

„Táto!“ volám chraplavě zastřeným hlasem. Vstávám a prohledávám peřiny, i když je jasné, že v posteli není. Pak se otáčím k otevřeným dveřím, bojácně, a přece odhodlaně. Sálá z nich zima jako opačné vedro z opačné pece. Na chodbě strhnu z věšáku velký kabát a oblékám se. Je to otcův kabát, který mi sahá skoro až ke kotníkům. Budit sourozence mě ani nenapadlo, je přece čtvrtého! Na nohou mám jen filcové bačkory po mamince. Co na tom záleží? Ten, kdo vyšel do ledové noci přede mnou, je bosý, protože pod postelí leží jeho pantofle a u kamen boty. Vybíhám před chalupu. Venku mě uhodil do tváře mrazivý vítr jako rukavice duelanta, ale já to vnímám jen okamžik. „Táto!“ I přes záclony sněhu vidím v pruhu světla, které otevřenými dveřmi padá na zápraží, stopy bosých nohou. Běžím s jiskřičkami zmrzlého dechu v chřípí, ale otce nevidím. Jeho šlépěje budou za chvíli zaváté. Jako stopy běžce na pláži smyté zpěněnou vlnou. „Táto!“ volám a kovová příchuť sněhu mi ulpívá na jazyku. Bílý samet krajiny spolkl můj hlas bez ozvěny a odpověděl mi jen poryv ledového větru. Mělké bosé stopy vedou k třešňovému sadu…

Třesu se zimou, vyčerpáním a strachem, když přibíhám mezi černobílé stromy. Vítr je tu méně pronikavý.

„Tatínku!“ už nevolám, ale šeptám. Tady uprostřed sadu je křik nepatřičný. Vítr náhle zmlknul docela a všude kolem jen šustivý šepot padajícího sněhu. Každá vločka na světě prý vypadá jinak. Jejich krystalická stavba je tak složitá a rozmanitá, že nemohou být dvě zcela stejné. Zůstávám tedy stát v záplavě neopakovatelných variací na téma sněhová vločka. Ty jedinečné krystaly se mi rozpouštějí v ústech a v očích. Dýchám pomaleji a najednou už necítím mráz ani strach. Jsou to pocity závratného prozření a úlevy, které vnímám, když ve stále houstnoucím chumelení zahlédnu na okamžik jemné příčky zdvihajícího se žebříku.