Dveře

Dveře. Okované dveře. Hrubé fošny pospojované hrubým kováním, oboje dlouhými léty proměněno bezmála v kámen. Kov a dřevo, uondané věky a s kresbou zelenkavé plísně ve spárách, se spojily v jedno. Dřevo a kov, oboje prorostlé neoddělitelně a trvale. Dřevo nezetlelo a kov nepodlehl rzi. Minerály z vápencových kamenů, které tvoří strop a stěny sklepní místnosti, se vsákly do pórů dubových prken a pokryly ochrannou vrstvou železné kování. Věkem zohavené i zkrásnělé dveře se staly pevnějšími, než kdysi bývaly, a kůže patiny, kterou je potáhly nesčetné roky, jim dodala vzezření i podstatu nesmírné a soustředěné odolnosti.

Byly zamčené. Proti takovým dveřím by nebylo účelné vyrazit ramenem. A vykopnout je prudce nohou, jak tomu bývá v akčních filmech, by znamenalo obětovat zdravý kotník ve prospěch chorobného sebevědomí.

V rámci klišé, jež při setkáních s takovými dveřmi musí být naplněno, jsem zalomcoval nepoddajnou klikou. Skřípěním trucovitého mechanismu bylo narušeno nedůtklivé ticho, které ve sklepě do té chvíle panovalo. I sebemenší vzpomínka na hluk odsud dávno beze zbytku vyprchala. Nadvládu ticha odměřovala již velmi dlouho jen časomíra kapek, dopadajících v pravidelných intervalech do kaluže kdesi v jícnu chodby. Tam vzadu ve tmě temné jako svatební noc pokoutníka. Ve tmě, kterou se nedokázal kloudně probít ani kužel světla z mé baterky, se zvuk ztratil.

Zamčené dveře. Na mysl vám samovolně vytanou příběhy zapovězených komnat. Těch třináctých i jiných. Třeba comicsová kresba dr. Fischera, který na popud Jestřába Foglara za jedněmi zamčenými dveřmi ukryl před světem kostlivce Maxmiliána Drápa. Ten přitroublý filatelista zemřel hlubokým žalem, protože omylem spálil nejcennější známku své sbírky – modrého mauritia.

Zamčené dveře. Kolik klíčů je zasutých v zásuvkách? Kolik je ztracených potřebných klíčů a kolik nalezených nepotřebných, k nimž nejsou k nalezení dveře? Zástupy klíčů, srocení klíčů a nepřeberná různost klíčních solitérů v bazarech, frcech a v zamčených šuplících, od kterých se ztratil klíč. A pak také klíče od reálných a seriózních dveří po kapsách ztracených lidí…

Zamčené dveře. Mohou skrývat poklad, mučírnu, holubí guáno a lyže s kandahárem, bělostné kostry mnichů, stavebnici Merkur, blednoucí fotky, žloutnoucí dopisy i chladnoucí vzpomínky…

Taková tajemství unesou jen zamčené dveře půd, oddělující lidské trampoty od nebeských, a zamčené dveře sklepů, které se nacházejí kdesi nevysoko nad Hádovou říší. Sklepy, ve kterých se uhlí po zemřelých sousedech nepozorovaně mění v mour.

Mé téměř kamenné dveře byly zamčené ve sklepě. Nikdo je do něj nezamkl, a přece v něm byly zamčené…

Jako by dveře našeho tehdejšího sklepa byly pro zamčení zkrátka stvořené. Vůbec nepůsobily dojmem dveří, které byly kdy otevřeny. Nevypadaly jako zařízení, jehož prostřednictvím lze projít z místnosti do místnosti, ať už bude za vedlejší považována kterákoliv.

Postál jsem chvíli u těch zamčených dveří a pak odešel.

První otevření dveří (sen)

Lusknutím prstů se dveře otevřely. Za nimi se prudce rozhrnul těžký závěs a já, doprovázen mužem, který je lusknutím prstů otevřel, jsem vstoupil na ochoz nad středověkým náměstíčkem.

Den byl pošmourný jako ilustrace k Andersenovi. Můj teatrálně tajemný průvodce v purpurovém plášti mě opustil, aniž jsem zahlédl jeho tvář. Náměstí, sevřené v kleštích starých domů, bylo zabydleno desítkami lidí. Nejvíc se jich mačkalo kolem zpěváka Richarda M., který rozkročen na sudu v brýlích proti slunci, jež tu nesvítilo, zpíval nezapomenutelnou árii Azazela z opery Mistr a Markéta. Náhlý příval dojetí způsobil, že se zpěvákův hlas ve vypjaté poloze zlomil jako stalaktit a on se rozplakal. Plakal téměř tak pateticky, jako předtím zpíval, dokonce si sundal brýle a otíral si oči do sněhobílého kapesníku. I když mé osobě nevěnoval sebemenší pozornost, měl jsem nutkavý pocit, že příčinou jeho indispozice jsem právě já. Náhle jsem stál těsně vedle něj.

„Nic se nestalo! To se stává!“ vyhrkl jsem soucitný protimluv.

„Tiše, prosím!“ okřikl mě šeptem rozcuchaný vousáč sedící na jedné z lavic a několik dalších posluchačů se přidalo s výmluvným gestem ukazováku vztyčeného před ústy. Zpěvák se vzchopil, věnoval mi znechucený pohled s autogramem a pokračoval v produkci. Jeho pěvecký kolaps sklidil uznalý potlesk a já jsem pochopil, že byl nedílnou součástí představení. Omluvně jsem pokrčil rameny k jeho apoštolsky naladěným posluchačům a vydal se svou cestou.

Ta vedla kolem gumové kašny s vřískajícími andílky, kolem hloučku povídavých žen škubajících divoké husy, kolem nemluvných mužů prodávajících součástky do aut, kolem popelnic, do kterých, jak si uvědomuji, se vlastně většinou hází téměř cokoliv kromě popela. Jeden z domů, jejichž průčelí tvořila nepravidelný kruh prostranství, patřil mně. Otevřel jsem dveře a vešel.

Můj dům byl zřejmě veřejnou knihovnou. Mezi regály plnými svazků přecházeli tiše mnozí lidé a vybírali si rozvážně knihy, listovali jimi a pak je zase vraceli do polic. Některé tituly mě zneklidňovaly. Mé rozpaky patrně do místnosti vlákaly i spisovatele Jáchyma T., který vstoupil rychlým krokem popuzeného muže. Po chvilce přecházení vzal do rukou knihu v leskle černém přebalu s rudým písmem. Štítil se jí jako skalpu utopence. Chvatně a s jasně deklarovaným odporem ji prolistoval a odhodil na stůl. Nepostřehl ani, že z ní vyklouzl čtvercový lístek s barevným obrázkem. Pak již nevěnoval jediný pohled knize ani mně, i když nebylo pochyb o tom, že pokořující demonstrace byla určena oběma. Znenadání opustil spěšně místnost, dům, město a také můj sen.

Rozjitřený neblahou událostí jsem se vydal knížku uklidit. Moji pozornost ale upoutal lístek, který z ní předtím vypadl. Byla to přepůlená taroková karta nejvyšší hodnoty, takzvaný škýz. Věděl jsem, že půlka staré karty přináší nesmírné duchovní poselství. Román Stephena Queena s názvem V popel obrátíš… se zatím s úlevou proměnil v encyklopedii ultralehkých letadel a vznesl se ke stropu. Důležité bylo, že se ke mně magická výzva, kterou ona karta představovala, dostává prostřednictvím knihy pokleslého žánru, a pokládal jsem to za příznačné. Bavil jsem se myšlenkou, jak například z knihy Šest dnů stvoření aneb Světlo světa Beriah vypadává lísteček z čistírny nebo reklama na bezsáčkový vysavač Lucky M3.

Za mými zády se ozvalo lusknutí prstů… Pak jsem se probudil ve svém bytě pět pater nad sklepem.

Ve sklepě bylo zase ticho a kapky vody, které dopadaly do kaluže kdesi vzadu, kam jsem nedohlédl, ho krájely na nekonečné množství krátkých tich. Tich-tak, tich-tak, tich-tak…

Ve čtvrtém patře našeho domu žil a tvořil malíř Jan Slavíček. Při jednom náletu během druhé světové války zde ve sklepě, používaném tehdy jako kryt před britskými bombami, vyryl do omítky sgrafitovou kresbu panoramatu Prahy. Nemaloval již v té době téměř nic jiného než pohledy na Prahu ze svého okna, většinou na objednávku státních úřadů. Ve sklepním šeru pak při světle svíčky rutinně vyšvihl pohled na pražské střechy s dominantou chrámu svatého Mikuláše, jako by se nedíval na šedavé šutry kolem, ale na sluncem zalitou metropoli. Mimochodem, když malíř Slavíček zemřel, byla v jeho bytě objevena čtyři a půl metru hluboká šachta plná prázdných lahví od Don Perignonu… Šťastný chlap!

Kolem jeho Prahy jsem došel až ke dveřím. K téměř kamenným dveřím. K zamčeným dveřím.

Druhé otevření dveří (1967)

„Křídou, kterou sem vytáh z kapsy kraťasů, sem začal na dveře kreslit panáka. Jen takovej vobrys panáka. Na dveřích kolem kliky a zámku bylo plno hlubokejch světlejch rejhanců a škrábanců, protože před třema dnama sme se namísto doučováku se spolužákem Jendou Kohoutem pokoušeli o jejich násilný otevření. Teda s kulovým efektem. Jenda měl nejdřív asi deset rezavejch klíčů, sám tomu ale asi moc nevěřil, že budou k něčemu, protože měl taky rezavou kramli. Nešlo to ale ani s klíčema a ani s tou jeho kramlí, i když to ho bavilo mnohem víc. Nešlo to ani se sochorem, kterej sme sem přitáhli z Petřína. Byl to teda takovej kůl, jako si myslim, že by měl vypadat sochor. Dveře se vůbec ani nepohnuly! Ty škrábance na nich se spíš tak jako eště víc zdůraznily, že se hned tak nedaj, jako to bejvá u hrdinů třeba z různejch válek a stejně tak s jejich jizvama. Tak sem se večer před spaním rozhod pro magickej rituál.

K němu sem Kohouta nemoh potřebovat, protože je přesvědčenej ateista a vůl a pro můj talent ke kouzlům, čárám a řízenejm zázrakům nikdy neměl pochopení. A to byl u toho na vlastní voči, když sem nechal zmizet toho psa, chudáka pudla Viktora (dodneška visej letáky s jeho fotkou na každým rohu), když sem udělal Vlastě Přenosilový měsíčky nebo když zástupkyně vyblila žábu. No nic, na magii si, sakra, stačim sám, ne? Je to všechno tim, že jeho fotr je stranickej kádr a matka taky mišuge a jeho dědek je bejvalej stranickej kádr a mišuge furt.

Tu křídu, mimochodem, sem šlohnul v kostele, protože mi babička řikala, že je svěcená. Ta křída. To mi připadalo magicky dost dobrý. I když trochu zas ne, ale lepší něco než vůbec nic zase, že jo? Zvlášť když sem to zpečetil tím, že sem ji šlohnul v kostele, což je úplně jasný, že se tam nesmí krást vůbec. Natož svěcený věci, ne? Takže to je pro magii v každým případě dost dobrý. Tak sem tou šlohlou křídou nakreslil toho obrysovýho panáka a pak sem už jen mumlal svý zaříkávadlo. Ale to zaříkávadlo vám říct nemůžu. To je snad jasný, to bych byl na hlavu…!

Pak sem panákovi nakapal do míst, kde měl hlavu a srdce, svou magickou tinkturu. V mojí magický tinktuře sou teda různý věci. Od věcí, co bych vám moh říct, ale nic by vám neříkaly, až po věci, který vám říct nemůžu, protože to bych byl na hlavu.

No, vlastně to šlo všecko jako po másle. Protože i když to Honza Kohoutů nechápe, tak já prostě tyhle věci mám vod přírody po svým pradědovi, kterej byl mediánem a uměl mluvit jako Hitler nebo jako jeho nebožka prababička (ne Hitlerova!), když byl v transu. I když to taky nechápu.

Nakreslenej panák se celej roztřás a potom votevřel voči. Já mu načmáral jen takový čárky a teď na mě kulil voči veliký jako blázen. Jako by právě tlačil na ranči dvojitý vé cé. A pak se z toho třesení tak jako příšerně začal kroutit a koulel těma vočima, až to bylo docela strašidelný, a z těch křídovejch vočí mu tekly kreslený slzy. A pak se strašnou námahou, co byla na něm vidět, odtrhnul od dveří ruku a ukázal si na pusu. Já sem myslel, že mně chce jako něco říct a že sem mu blbě nakreslil pusu (taky jen takovou čárku), tak sem k němu napřáhnul ruku s křídou, že to jako opravím, ale on začal strašně rychle vrtět hlavou jako že ne, až se z něj prášil křídovej prach.

‚Démone, otevři mi poslušně dveře!‘ řek sem takovým hlubokým, ale krapet rozklepaným hlasem. Kříďák se přestal třást, ukázal na mě prstem, až se dotknul mýho trička a nechal na něm bílou tečku, a pak pomalu otevřel pusu. Bylo to dost hnusný, protože bylo v tý jeho puse úplný černo, větší než v celým černým sklepě kolem. A pak řek takovým dutým dveřním hlasem: ‚Ty otevři!‘

Najednou mě začal pekelně brnět ukazovák pravý ruky, posvítil sem na něj baterkou a fakt sem se pěkně vyjevil, protože ten můj prst byl zčernalej a ňákej divnej. Když to už nešlo vydržet, tak sem zasyčel a vypadla mi baterka. A vtom se ten prst začal úplně měnit. Baterka se naštěstí nerozbila a svítila teď na dveře s panákem. I přes tu příšernou bolest sem si všimnul, že kříďák vypadá zas tak, jako když sem ho zrovna nakreslil. Můj prst zatím trochu zakřupal, protáh se a zhubnul až na kost, pak z něj na konci něco vyrostlo a já zjistil, že mám místo ukazováku narostlej klíč. Došlo mi to!

Sebral sem baterku a strčil ten klíčoprst do zámku. Ani sem s nim nemusel otočit a dveře se hned votevřely dokořán. Sklep byl najednou plnej světla.

Co všechno bylo vevnitř, vám ale neřeknu, to bych byl na hlavu, ne?“

Vzpomínka je i po čtyřiceti letech tak živá. Živá? Ne, je vlastně neskutečná! Neskutečná jako můj nedávný sen. Zamčené a téměř kamenné dveře se opět neodbytně dobývají do mé hlavy, stávají se její zamčenou součástí, jejím tajemstvím! Oddělují v ní racionální svět od toho druhého a vlastně oddělují část mé hlavy od druhé části mé hlavy, mne samého ode mne samého.

Před lety se za ty dveře v nestřeženém okamžiku ukrylo i mé dětství s rozesmátou partou strýčků, tet, kokršpanělů a rovnátek, lopuchových lesů a otlučených angličáků. Stejně jako mnozí z nás mám v sobě šerý sklep a v něm jako bonus zamčené dveře.

Shlížím z okna v pátém patře na Slavíčkovu Prahu vylepšenou nyní o bizarní stavbu žižkovské vysílací věže, která je líbezná jako falus robota. Z dálky je hnusná, zblízka nádherná, myslím. Po věži lezou třímetrová nemluvňata bez obličejů od sochaře Davida Č., která jsou rovněž černá.

Hledím z okna na to podivné město. Část jeho vážnosti a hloubky byla bez milosti a bez soudu postřílena fotoaparáty turistů a zpustošena stánkaři s ruskými matrjoškami, z nichž větší mají v sobě menší a ty jsou zase schránkou pro jiné, ukrývající v sobě další, které jsou samozřejmě budoucími matkami dřevěných panenek obsahujících duté figurky, v nichž naleznete jejich totožné menší kolegyně. Jsou jako trojští koně, uvnitř kterých číhají armády vetřelců. Až se za noci ta vojska vyplíží ze svých úkrytů, pak uchvátí a zaplaví nepozornou Prahu.

Tvář mého města je pokrytá slupkou pestrobarevných fasád, reklamních cedulí a pitoreskních cingrlat jako varietní komik šminkami. Nebo spíš jako děvka.

Dívám se z otevřeného okna bytu, kde jsem žil tolik let. Naposledy se dívám…

Od Petřína zavál chladný vítr a já po krátkém zápase s ním zavírám okno. Nákladní auto je již naplněno nábytkem, obrazy, krabicemi od banánů s drobnými předměty, srolovanými koberci, balíky mých drahých knih (včetně těch s leskle černými obaly) a v ručnících i dekách zabalenými lustry. Po nich na stropech pokojů zůstaly jen černé pokroucené dráty. Zbyla jen okna bez záclon s výřezy města a prázdné parkety podlah. Na místech, kde bývaly koberce, jsou parkety světlejší. Zůstal ve dne neslyšitelný šepot příbuzných, kteří tu se mnou bývali a už nejsou vůbec, pláč uspávaných dětí, které už nejsou dětmi, a rychlý dech dívky kacířsky deflorované v posteli mých rodičů. Ani si už nevzpomenu na její jméno.

A zbyl tu klíč! Byl nechtěně a neočekávaně vypuštěn během stěhování jako kouzelný džin, když modrá secesní váza s rusalkami padla na zem a roztříštila se. Milovaná nádoba se rozdělila na několik samostatných mořských vil a mezi nimi ležel klíč. Kdo, a hlavně proč jej ukryl právě sem, se už nedovím. Ke klíči je přivázán štítek tvrdého papíru s nápisem, při jehož přečtení se mi rozbušilo srdce. Ozdobným písmem mého dědy a vybledlým inkoustem je na té cedulce napsáno: SKLEP. Teď v kapse mého saka pálí jako… Jako klíč od nikdy neodemčených dveří.

Stěhováci obdrželi peníze na pivo a já půl hodiny na svou poslední výpravu do gotického podzemí našeho domu. Na výpravu, která nemá být snem ani horečnou vzpomínkou dítěte.

Třetí otevření dveří (dnes)

Nebyl jsem tu dlouho. Celý prostor sklepa se mi zdá mnohem menší a méně tajemný než ve vzpomínkách. Hned za dveřmi sfouknu zapalovač a otáčím vypínačem. Nemohu se rozpomenout, jestli tu dřív na stropě byla ta pletivem chráněná světla a pouze jsem je v rámci dobrodružství ignoroval nebo na ně zapomněl. Světlo je tu sice nanicovaté, ale vidět je vlastně do všech koutů. Žárovky vydávají hmyzí zvuk.

Přicházím ke Slavíčkovu sgrafitu a žasnu nad mírou jeho zničení. Praha vypadá jako Drážďany v roce 1945 a mezi jehlovitou věží sv. Tomáše a dvojvěžím mikulášského chrámu chybí omítka s kresbou úplně. Portrét architektury tu je nahrazen pavučinou s mocným černým architektem uprostřed.

Hnán arachnofobií a zvědavostí pokračuji dál do sklepních prostor ke dveřím.

Dveře! Nezklamaly. Jsou stále fascinující, mohutné, neměnné a neúplatné. Po desítkách let našeho podivuhodného soupeření se cítím vlastnictvím klíče, který držím ve zpocené dlani, trapně zvýhodněn. Připadá mi to vůči dveřím nefér. Cítím se jako boxer nastupující do ringu proti rovnému soupeři s injekcí anabolik v krvi a podkovou v pravé rukavici. Přece ke dveřím jen tak nepřijdu a neodemknu je? A chci vědět a vidět, co je za nimi? Neleknu se? Nebudu zklamán?

Ocitám se v pochybách. Stojím v tichu tohoto světa bez slunce a naslouchám povědomému zvuku. Z kouta za rohem sem doléhá pravidelné kapání. Kap, kap… Drolí se čas.

S každou kapkou se po léta prohlubovaly mé vrásky, s každou kapkou odumírala buňka mého organismu, já se vzdaloval narození a pádloval zvolna ke druhému břehu. Žil jsem pět pater nad orlojem, který spravedlivě a neúprosně odměřoval čas. Můj soukromý čas v tomto domě, na tomto světě, můj privátní čas před vystěhováním…

Dívám se na hodinky. Stěhováci v hospodě U Černého vola patrně právě dopíjejí pivo… Teď!

S dvojakým pocitem nutkání a studu vsunuji klíč do zámku. Je nepoddajný, ne však nehybný. Oběma rukama třímám hrubě kované oko klíče a kroutím jím vlevo i vpravo. Kolena se mi třesou a čelo mám i přes okolní chlad orosené. Zachvacuje mě vzrušení hraničící s panikou jako při nechtěném voyeurství.

A náhle cítím, že se mechanismus neochotně podvoluje mé námaze. Ozývá se zvuk, který bych nikdy nepovažoval za odemčení zámku. Je v něm cosi živočišného. Nějaké zvířecí podrážděné a zároveň rezignované zavytí. Je to jako odfrknutí býka smrtelně zasaženého kopím pikadora, jako když něčemu šlápnete na ocas. Jako vzdech Goliáše, který s úžasem klesá pod ranou z praku, jako sten prostitutky zaskočené nenadálým orgasmem v pracovní době…

Otáčím dvakrát klíčem, pak uchopím strupovitou kliku dveří a otevírám je. Překvapivě snadno a s jakousi poraženeckou ochotou se rozletěly dokořán. Zírám do prostoru za nimi…

A náhle se někdo začne smát. Smích se neustále zesiluje a násobí, jako by prýštil ze všech koutů sklepa. Odráží se od stěn a trhá ticho na cucky. Je to můj vlastní smích. Takový druh nechtěného smíchu, který nás zachvacuje v krematoriích, v aulách vysokých škol, na koncertech komorní hudby a při udílení státních vyznamenání. Smích, který se nás snaží osvobodit proti naší vůli; neodbytný jako opilý spolužák z devítiletky a ovladatelný asi jako sjetý Jim Morrison nebo rozvodněný Nil. Přestávám se smát a trochu provinile se nořím do původního ticha. Naposledy letmo pohlížím za otevřené dveře. Jsou za nimi jen další dveře, tentokrát ocelové, se zámkem na patentní klíč, nudné a strohé, natřené šedým emailem a opatřené bílým šablonovým nápisem: SKLAD C. O. 7591 / X – Z II.

Zapomenutý cípek mého vlastního smíchu se odráží od nejzazší stěny sklepa a vrací se mi jako zlomyslná pointa, jako vulgární bumerang. Otáčím se a odcházím téměř lhostejně k východu. Venku dlouze troubí klakson nákladního auta se zamračenými stěhováky.

Klíč jsem nechal v zámku a dveře, téměř kamenné dveře, dokořán. Už se sem nikdy nevrátím.

Po mém odchodu ze sklepa nastalo ticho. Ne to, které jsem slyšel a mylně ho považoval za absolutní. Tohle ticho má svůj výhružný hlas; mohutný a nelidský. Voda v odlehlé chodbě přestala kapat…

Dlouho se nic nedělo a pak se s obrovským zaduněním dveře zabouchly. Z okapu protějšího domu U Bílé koule, která dávno zčernala kyselými dešti, vzlétlo k obloze hejno holubů. Dveře se pomalu, ale kategoricky zamkly. Zevnitř…