Krabí hrad

„Ó, jak jsem jenom mohla tak zapomenout!“ zanaříkala Gerda. „Chtěla jsem přece najít Kaye! Nevíte, kde je?“ ptala se růží.

H. Ch. Andersen: Sněhová královna,
přeložil Oldřich Liška

Jako dítě jsem býval často nemocný. Vlastně ne jako dítě, ale do­opravdy dítě. Spíš než často jsem byl nemocný neustále. Angíny byly navěšeny na mém dětství jako horečnaté korálky. Jednoho dne se tedy rodiče s lékaři domluvili na odstranění mých mandlí. Nosních i krčních.

Operace proběhla v poloviční anestezii, a tak mám z toho zákroku jen mlžné vzpomínky spojené se zalykáním se krví, s chladně chromovým peánem hluboko zaraženým v nose i v krku a s šitím ran pevnými nitěmi, které drnkaly jako napjaté tětivy malých lučištníků.

Probral jsem se ve velkém nemocničním pokoji plném pacientů v pyžamech nebo v košilkách zvaných andělíček, kteří posedávali a postávali soustředěně naslouchajíce rozhlasovému vysílání u postelí těch šťastnějších – majitelů tranzistoráků. Nedokázal jsem pochopit, proč všichni poslouchají naléhavé a překotné mluvení, které se z rádiek ozývalo. Já jsem v tu chvíli nebyl schopen ze svých zašitých a krvácejících úst vydat ani hlásek. A to jsem byl ve věku otázek, které jsem neustále kladl kolem sebe jako miny. Rodiče už často ani nevěděli, kam šlápnout… Teď jsem tu ležel, otázky se řadily do nepřehledně živelné fronty a já byl němý jako Harpo Marx. Měl jsem pocit, že jsem se po té operaci probudil do jiného světa.

Vzpomínám si, že jsem kdesi četl o muži, který se 6. srpna 1945 při koupání potopil pod hladinu, a když se po pár vteřinách vynořil, z města kolem něj zbyly jen hořící trosky a popel. Ten překvapený plavec byl doma ve městě Hirošima.

A tak i já jsem se po operaci vynořil z prostěradla signovaného rozmazaným razítkem motolské nemocnice do neznáma. Ve velikém pokoji číslo osm se k mému údivu pacienti seskupovali v hlouč­cích kolem chrastících reproduktorů jako železné piliny kolem magnetů. Nechápal jsem, co to má znamenat, ale ptát se mi dočasně nebylo dáno. Co se dělo kolem, bylo nepochopitelné a zlověstné. Pokoj byl teď zcela jiný než ten předoperační, plný odevzdaných pacientů tiše pšoukajících do naškrobených lajntuchů. Byl to pokoj nepokojný a situace v něm všední asi jako anatomie mechanického ohaře. Veškeré moje případné otázky ale bezezbytku a bolestně zachycovala pavučina chirurgické sítě v mém krku. Odpověď na mnou nevyřčenou otázku si tehdy dala cigáro na balkoně, odskočila si na malou a uvařila si kafe, aby pak prostřednictvím sestry s teploměrem milostivě dorazila k mé posteli.

Bylo ráno 21. srpna 1968…

Protože jsem nemohl mluvit, začal jsem své otázky psát na papír. Od té doby nenacházím tak dobrý důvod k psaní často…

Podvečerní slunce jako roztržitý alchymista provádělo transmutaci zlata v měď. Na pláži, po které kráčel s přibývajícími hodinami, ubývalo lidí. V levém chodidle cítil při chůzi ostrou bolest, kterou způsobovaly zbytky křehkých bodlin mořského ježka – daň za jeho oblibu divokých pláží. Ta bolest nebyla pro něj ale zdaleka jen nepříjemná. Určitá míra masochismu mu občas bývala nezištnou přítelkyní. A komu ne, konec konců? Co je příjemnější než trocha korigovaného utrpení vzbuzujícího politování našich bližních, o sebelítosti nemluvě? Co je pomilováníhodnější než bílá sádra na opálené ruce? Co víc sexy nežli tenký pramínek krve vytékající z nosu po drobné potyčce v baru nebo jen tak…? Co je neodolatelnější než touha pomalu strhnout strup a odhalit jeho růžově palčivé podloží?

A stejně tak tomu je i se vztahy. Alespoň on ve svých vztazích určitou dávku sebetrýzně potřeboval nezbytně. Když mu žena či dívka byla jaksi po vůli, bez zubatého ostří odůvodněné nedůvěry, začínal se nudit. Jeho současný vztah byl v tomto ohledu inspirativní, protože jeho partnerka jej naplňovala nejistotou a mírným utrpením pravidelně. Usmál se v té souvislosti větě, kterou mu včera v hotelu společně s porcí svého chraplavého a vyzývavého smíchu řekla: „Já ti přece jsem věrná! A zdaleka ne jen tobě!“

A tak šel po pláži, myslel na její chladné oči, na její horká ňadra a díval se na moře, které mu k nohám přinášelo vlnu za vlnou jako neustále opakovaný pokus o dar.

Náhle ho zaujal asi osmiletý klečící chlapec, který hloubil v mokrém písku vodní příkop kolem podivného pískového hradu. Nejbizarnější na té stavbě byl ovšem fakt, že celý její povrch byl „ozdoben“ těly mrtvých krabů. Neopálený chlapec s šedými stíny pod očima patrně někde viděl hrad z písku zkrášlený mušlemi, a tak ho napodobil. Rozkládající se krabí těla ale nejsou mušle, a tak tahle nekrofilní architektura působila dost zneklidňujícím dojmem. Namísto polonahých nymf a zcela nahých andílků ze secesních fasád (proč jen umělci zobrazují malé anděly jako chlapečky, zatímco v dospělosti vypadají jako ženy?) zdobily stavbu mrtvoly desítek korýšů. Vějíře pavoukovitých nohou, rozpraskané krunýře a bledá klepeta jako by pocházely z biomechanických obrazů H. R. Gigera. Odvrátil se s nelibostí od páchnoucí stavby, ale přece jen krátce zachytil vážný pohled jejího tvůrce.

Pak šel dál po pláži, ale vzpomínka na ženu v hotelu ho opustila. Jako by se rozplynula v minulosti, jako by ji pohltila mlha. V jeho mysli zavál chlad prázdnoty.

Malý chlapec, který ve skutečnosti malým chlapcem nebyl, se nepatrně usmál. Dvě fosilie krabů v bráně jeho pískové stavby do sebe s jemným zachrastěním zapadly klepety. Hrad byl zamčen a v jeho vlhkých stěnách se ocitl další vězeň. Další příběh, o který kohosi oloupil.

V jiné nemocnici a v jiné době jsem již jako velmi dospělý po operaci páteře odpovídal mailem na řadu otázek redaktora týdeníku Instinkt. Má rekonvalescence se vyznačovala nestřídmou bolestí a úplným zákazem sezení v délce pěti týdnů. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak může být zábavné, nenahraditelné a povznášející obyčejně sedět. Kéž mi odsouzení prominou. V důsledku tohoto omezení bylo třeba osamělý rozhovor s notebookem absolvovat vestoje.

Než jsem se do odpovědí na dvanáct otázek pustil, zavolal jsem onomu redaktorovi, abych se zeptal, zda mám být stručný, nebo jako obvykle, a on mi řekl, že ideální by bylo, aby to celé mělo tak kolem pěti tisíc znaků. Nevěděl jsem, jak informaci o počtu znaků zjistím, ale páteř bolela, tak jsem se neptal a prostě začal psát. Po sedmé otázce, tedy přibližně v předpokládané půlce odpovídání, jsem už sotva stál a rozhodl se zapátrat po počtu sepsaných znaků. Stačilo jen několik celkem logických posloupných kliknutí a v příslušné rubričce jsem našel, co jsem hledal: 5000 znaků, stálo tam psáno. I přes bolest vyfrézovaného (opravdu mi to lékař řekl!) obratle jsem na to číslo dlouho nevěřícně zíral.

Pak jsem do hotového textu vepsal jednu tečku a v tabulce se objevilo 5001. Tečku jsem zase smazal. Rozhovor byl ukončen, odevzdán a já si lehl. Zkuste si někdy lehnout bez mezičlánku sedání. Je to dobrodružství.

Stejně jako psaní…

Z moře vyběhl malý pes aportující velký klacek. Jeho pán, starší muž s křečovými žilami a šedivým trsem chlupů na opáleném hrudníku, pokukoval právě po kolemjdoucí marnotratně přitažlivé brunetě. Ta na svém rovněž opáleném hrudníku s velkými ňadry měla tak nepatrnou podprsenku, že by její polovina neposloužila ani jako páska přes vystřelené oko. Pán se otočil, aby ocenil ženinu zadnici, přičemž pocítil trýznivou závist vůči tenké šňůrce, ve kterou se kalhotky plavek vzadu měnily. Nezanedbatelná část tkaničky mizela mezi naolejovanými půlkami a pánovi se pod trsem šedivých chlupů rozbušilo dvakrát bypassované srdce. Vzdalující se žena (s jednou nepatrnou tkaničkou horizontální a druhou, zpola ukrytou, vertikální) vypadala tak trochu jako císařovna předvádějící nové šaty.

Pes s klackem v tlamě dobíhal ke svému pánovi kolem rozestavěného krabího hradu. Hoch s rukama ponořenýma do písku na něj tichounce hvízdl a pes na vteřinu pohlédl do jeho nemrkajících očí. Panenky těch očí byly černé a lesklé jako kuličky kaviáru.

Pes běžel po pláži a náhle ztratil svůj příběh. S odporem si uvědomil, že klacek je těžký a nasáklý nechutně slanou vodou. Radost z aportování byla pryč. A co je aport bez radosti? Něco jako gastroskopie s radostí?

Pes upustil mokrý kus. Stopy jeho pacek zanechávaly ve vlhkém písku malé důlky, které se rychle naplňovaly vodou. Jeho opálený pán se změnil v cizího opáleného pána. Pes kolem něj přeběhl a utíkal dál. Pán pískal a volal psovo jméno, ten ale ani neotočil hlavu. Pán se za ním toporně rozběhl. Na nohou s křečovými žilami se napjaly ochablé šlachy jako trouchnivá lana potopené plachetnice. Vzdálenost mezi ním a psem se neustále zvětšovala. Po chvíli se zastavil a nemohl popadnout dech, vypadalo to, že spíš dech popadl jeho. Proklínal těch přibližně tři sta padesát šest tisíc cigaret, které do loňského roku vykouřil. Proklínal zrádný sval vlevo pod svými žebry a proklínal milovaného psa, jemuž po rozchodu s poslední manželkou věnoval majoritní podíl tohoto chatrného svalu.

Po chvíli pes zmizel pánovi z očí.

„Asi hárající fena,“ řekl si pán a věděl, že to není pravda. V krabím hradu uvízl polapen další příběh. Psí. Pes zbavený svého příběhu se stal bezdomovcem, stal se šelmou.

Sivé slunce, zvolna se sklánějící, aby ponořilo svou hlavu do klidného moře, ho proměnilo ve vlka. Jeho někdejší pán došel ztěžka k velkému černému klacku nasáklému mořem a slinami a pak šel dál směrem, kterým běžel pes.

Kousek od krabího hradu přistál létající talíř. Při tomto nouzovém manévru rozmetal kolem pršku písku a pár zrnek dopadlo i do očí domnělého chlapce. Talíř byl z umělé hmoty a byl jasně červený. Falešný kluk se vztekle otočil na mírně obézní dívenku předškolního věku, která sem pro svou hračku přibíhala. Dívenka ihned poznala, že tenhle architekt rozhodně není malým chlapcem, za kterého se vydává, a nepohlédla do jeho kaviárových očí.

„Kláro, tak co je?“ křičel z dálky její starší bratr, se kterým si ještě před chvíli házela talířem.

„Klárko?“ řekl nepravý kluk šelestivým hlasem a rozeklaným jazykem si olízl tenké rty. Klára věděla své, a tak jen trucovitě zavrtěla hlavou. Trochu se bála, ale ne tolik, aby ztratila rozvahu. Zloděj příběhů se postavil na hubené nohy. Děvče na něj nepohlédlo, takže nevidělo, že na každé z nich, stejně jako na rukou, má šest prstů. Klára potřebovala sebrat a odnést talíř; protože její bratr, stojící od nich asi třicet metrů, netrpělivě volal a mával. Hrozilo, že se sem rozběhne, a Klára se bála, že by mohl při setkání s černokněžníkem projevit méně obezřetnosti než ona.

Talíř ležel mezi ní a šestiprstým. S hlavou pootočenou na opačnou stranu udělala váhavě dva kroky, přidřepla a sáhla po disku, který viděla jen periferně jako červenou skvrnu. Natáhla baculatou ruku a dotkla se čehosi mnohem méně lidského, než je polyvinylacetát či kýho šlaka, ze kterého se tyhle hračky vyrábějí. Substancí, jež byla základem při vzniku falešného chlapce, totiž nebyla nafta, ale celkem zdařilá koncentrace zla. Dívenka, která nikoho neslyšela ani neviděla přicházet, zavýskla zděšením. To, čeho se dotkla, byla nechlapcova ruka držící talíř. Kupodivu ani tentokrát nepohlédla vetřelci do očí. Jen nechala hračku hračkou a zhnusena tím dotykem odběhla k moři, aby si omyla znečištěnou ruku.

Na malou chvilku tak zapomněla na bratra. Jen na docela malou chvíli, než uslyšela pár kroku od sebe jeho hlas: „Co se děje, Kláro? A co tak křičíš? A co tady vůbec…“ Dívka se prudce otočila, zavolala: „Nedívej se! Nedívej se na něj!“ a rozběhla se k bratrovi, až se písek rozstřikoval na všechny strany. Bylo už ale pozdě, protože on právě v tu chvíli pohlédl na jiného chlapce, jenž na něj zamával červeným diskem a zvesela zakřičel: „Haló, není to tvoje?“

Klářin bratr zůstal stát; od moře k němu přibíhala nějaká holčička, trochu směšná, jak jen obézní holčičky v dvoudílných plavkách bývají. Bývalý bratr jí uhnul z cesty a ona upadla jako dojemný meteorit, zvířila písek a zůstala ležet. Napodobenina chlapce, která náhle stála úplně vedle ní, napodobila úsměv a řekla jí do ucha nenapodobitelným hlasem: „Aralk artses antupru!“

Na prázdné pláži sněžilo. Nebe bylo těžké jako opona Národního divadla a nejevilo známky barevnosti. Silný studený vítr hnal po obloze pár racků a po pláži cáry papírů, igelitů, dokonce i napůl splasklý barevný míč. Na opálených ramenou probouzející se Kláry se rozpouštěly velké vločky.

Jako po dlouhé noci plné zlých snů se pomalu a neochotně zvedla a postavila. Na její kůži namazané opalovacím krémem se nalepila zrnka písku a ona teď připomínala smažený rybí prst. Vzhledem k mírné nadváze jako palec, řekněme.

Vítr hnal Kláře do obličeje směs písku a sněhu. Dlaní ruky si chránila oči před silnými poryvy. Pohlédla do míst, kde stával krabí hrad. Zbyla tu jen nepatrná hromádka písku, nic než písek. Jako v přesýpacích hodinách někdy před půl…

Povzdechla si a vydala se směrem, kde během onoho léta před jejím usnutím býval kemp, ve kterém s rodiči a s bratrem trávili dovolenou.

Za jejími zády se ozval křehký a dlouhý zvuk.

„To zamrzá moře,“ pomyslela si a bez ohlédnutí kráčela dál.

Psal jsem scénář k filmovému hororu s názvem Tma, a protože už to byla několikátá verze a já se nemohl soustředit, odjel jsem na chalupu v Českém ráji. Máme tam dodnes stůl s kruhem písmen abecedy a číslicemi od jedné do deseti. Na něm jsme s kamarády provozovali okultní praktiky. Doufal jsem, že v tom mediánském kraji, kde jsem jako malý kluk zažil shromáždění čarodějnic ve skalním městě Kalich a kde jsem jednou mezi nocí a ránem zaslechl autentický zpěv vil, půjde vymýšlení strašidelného příběhu samo.

Snědl jsem fazole v tomatové omáčce, zatopil v modrých kachlových kamnech a usedl k dubovému stolu.

Pak jsem zapálil svíčku (kvůli atmosféře), zapnul laptop (kvůli psaní) a začal psát (kvůli příběhu).

Po nějaké chvíli mě napadlo udělat si pár poznámek do bločku. Odsunul jsem notebook z kraje stolu a věnoval se tužkou papíru. Když jsem vzhlédl od rukopisu, uviděl jsem něco, co mě opravdu vyděsilo. Monitor s rozepsaným scénářem zvolna černal. Z levého horního rohu obrazovky se rozlévala šedočerná mázdra a pohlcovala písmena jako hysterický mravenečník.

Text Tmy rychle a nezadržitelně mizel ve tmě.

Po pár okamžicích lepkavé hrůzy jsem konečně pochopil, že svíčka propaluje díru do vyklopeného víka počítače.

Scénář jsem pak dopisoval v Praze.

To, že jsem po napsání obrazu, ve kterém hlavní hrdina filmu přijde o psa, volal k tomu našemu uprostřed noci veterináře, nebudu komentovat. Naštěstí to (na rozdíl od filmového) přežil.

Druhý den jsem měl scénář odevzdat, a tak jsem ještě po návštěvě psího doktora musel v práci pokračovat. „Na okno domu dopadly těžké kapky deště…,“ napsal jsem. Venku se po bezmračném dni rozpoutala letní bouře doprovázená lijákem tak mocným, že do rána dokázal rozvodnit Vltavu.

Řekne se psaní…

„Zase jí otekly klouby prstů a na levé ruce tlačí snubní prstýnek i tolik let po rozvodu.“ A nohy? Darmo mluvit! Raději nese plážové střevíce v rukou. Písek je tak jemný…

Do velkých pestrobarevných autobusů nastupují hluční rakouští turisté a vzájemně se fotí.

Jako by se nemohli vyfotit v Prátru.

Tenkrát tu byl jen kemp, žádné hotely a penziony. Byli tu taky rybáři, vzpomněla si. Takoví ti opravdoví rybáři, kteří loví ryby, ne turisty. Vařili polévku z platýse a ten v předsmrtném zápase jednoho z nich kousl do předloktí. Muž se smál téměř bezzubými ústy, krájel tu zvláštní rybu obrovským nožem a kostky bílého masa házel do kotle s vroucí vodou. Vonělo to i páchlo.

Možná to tehdy páchlo víc a dnes to víc voní, když už to není pravda. Nebo to pravda je? Pravda to byla. Byl to skutečný rybář; chyběly mu opravdové zuby a ta vůně byl nefalšovaný smrad.

Až přijde do pokoje hotelu, musí si ten prst nakrémovat nebo namydlit a prstýnek stáhnout, protože už to doopravdy bolí a je to ošklivě oteklé. Pak prsten uloží do sametové sliznice malé krabičky.

Za branou krabího hradu, zamčenou na dvoje ohromná klepeta, čekají vzpomínky na vysvobození ze zakletí. Naše ukradené vzpomínky…

A ukradení psi aportují v nekonečné smyčce ukradené talíře ukradeným milencům. Nesmírným sálem prolétá sem a tam pomalu a nezadržitelně obrovské kyvadlo porostlé chaluhami, sasankami a řasami.

To kyvadlo krájí svět na předtím a potom. Současnost se mění v minulost a jako voda z moře nebo písek z jeho břehů nám navždy protéká mezi prsty.