Lázně Rotstein

Les se přede mnou náhle rozestoupil jako moře před Mojžíšovou holí. Ta hůl byl stejně jenom spouštěcí mechanismus boží vůle, ne? Něco jako dálkový ovladač. Nebo byl tím dálkovým ovladačem Mojžíš? Bůh ví…

Les se přede mnou rozestoupil jako těžká sametová opona před těžkým divadelním kusem. „Nejtěžší kus padl,“ říkávala maminka. Myslela tím otce, když se šel po obědě natáhnout na gauč.

Les se přede mnou rozestoupil jako dav před malomocným.

S údivem jsem hleděl na kulisy, které rozhodně nebyly divadelní. Jednoznačně byly spíše architekturou malomocnou než výrazem boží vůle. Věděl jsem z vyprávění starého Blocha, čemu a komu celý ten podivný komplex z betonu sloužil, ale stejně mě překvapila jeho neskrývaná a syrová nelidskost. Tak negativní místo aby člověk pohledal. Nebo nejspíš raději nepohledal. A hlavně nenalezl. Něco mezi Dantovým Peklem a neratovickou Spolanou.

Vzpomínky na tebe ze mě spadly jako saténový župánek z drahé štětky. Přestal jsem na tebe myslet. Vlastně jsem přestal myslet na tebe a na sebe. Tak tedy dobrá: přestal jsem myslet na sebe a na tebe. Člověk je už holt takový. Všechno a všechny vnímá výhradně optikou svého neúnavného, věčně hladového ega. Když vzpomíná na psa, kterého kdysi měl, pak myslí na své trápení nad jeho ztrátou. Když myslí na lásku, tak zase jen na tu, kterou on dal, ne na tu, která byla určena jemu. A když láska určená jemu už není? Je to zase jako s tím psem…

Tak tedy… Vzpomínky na nás ze mě spadly jako saténový župánek z drahé štětky. Bylo to poprvé po dlouhých měsících a bylo to stejně jen na chvíli. Na divnou chvíli, než jsem si znovu uvědomil, že na tohle prokleté místo jsem dorazil jen kvůli tobě. Kvůli? Co je to zase za slovo, kvůli? S tvou vůlí to přece nemá co dělat! Proč by mě tvá vůle dovedla právě sem? Spíš je to tvá nevůle, že jako couvající ahasver putuji do minulosti…

Pak mě poprvé napadlo, že je to konec. Že tohle místo je závěr příběhu putování. Skončilo tu tolik cest, proč ne ještě jedna? To si jen každý z nás namlouvá, že právě ta jeho cesta je výjimečná. A nekonečná…

Esesáci tomu tady prý říkali lázně Rotstein. Černý humor a červený nerost. Stendhalovsky elegantní kombinace. Haldy červených kamenů a černých událostí, ze kterých je vystavěno monstrum. Ty kameny jsou radioaktivní možná ještě dnes. A černé události neúnavně čerstvé. Kolik sem asi přijelo lázeňských hostů za těch posledních několik roků války? Spíš tisíce než stovky…

A já jsem teď poslední host zavřených lázní. Lázní po sezóně. Poslední host lázní Rotstein.

Proč jsem dorazil právě do tohoto bohem zapřeného místa? Muž, který řeší rozpad svého manželství exkurzí do bývalého koncentráku účelně spojeného s dolem na uran. To je tedy prazvláštní kratochvíle! A v čem má být její smysl?

Rok po našem rozchodu jsem se rozhodl podniknout výpravu po stopách našeho vztahu. V těsném sledu jsem uskutečnil tři cesty po mapě naší soukromé historie. Proti proudu dnů, měsíců a let. Co jsem od toho očekával? Těžko říct. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy, říká se. Mělo to být loučení, nebo reinkarnace? Nevím. Šňůra nostalgie přivázaná k mé noze se začala navíjet na cívku vzpomínek. Chtěl jsem je oživit, zacouvat do kdysi. Obrátit chod orloje prošlých let a prostřednictvím dávných míst se znovu ocitnout v dávných časech. Ale jaká se to stala proměna?! Krajiny, které bývaly přívětivé, byly teď cizí. Jako odvrácená strana velkého plochého kamene, vlhkého šutru s téměř dvojrozměrným světem ploštic, stonožek, snětí a plísní.

A nejtemnějším z negativů těch dávných vzpomínek bylo zastavení třetí – Rotstein. Rotstein neboli Červená Kamenice, kde jsme se seznámili na horské chalupě Buklavě před…? Před téměř dvaceti lety! Mladí lyžaři, krásní a inteligentní, ve svetrech s norskými vzory, od prvního pohledu přes hladinu vonícího grogu tak urputně zamilovaní… A za okny hospody sníh převlékal černou krajinu do bělostné noční košile.

Lázně Rotstein číhaly pouhé tři kilometry od nás. Nevěděli jsme o nich. Tehdy ještě neměly být objeveny. Minuli jsme je s optimis­mem bosého chodidla, které pobíhá pár centimetrů od klikatého hřbetu zmije. Ale zvrhlý genius loci byl trpělivý. Počkal, až budeme zesláblí a suroví. Až já dokážu říct tobě: „Od tý doby, co jsem monogamní, tak nešoustám!“ A ty dokážeš odpovědět: „Máš pravdu. A je to úleva…“

Nehybný Rotstein zákeřně číhal, až budeme každý sám, protože z dvojice, kde nás už bylo moc, zbyl jen jeden. A to je zase málo!

Můj výlet do našich nejhezčích vzpomínek se nedařil od samého začátku; nejprve Máchovo jezero. Byl to první díl retrotrilogie Couvání naším vztahem napříč minulostí ve třech dějstvích.

Máchovo jezero jsme navštívili v létě 1993, asi pět let po našem seznámení. Prožili jsme tu tenkrát vančurovsky propršené léto s tak zvláštní atmosférou klidu a nespěchu, že na něj nelze zapomenout. Procházeli jsme se kolem stříbřitě šedého jezera, ve kterém se odrážela těžká mračna, vítr na něm česal mírné vlny a déšť ho propichoval tisícem bezbolestných jehel. A kolem jezera vysoké klikaté borovice plačící voňavé slzy pryskyřice. Potkali jsme pár otrá­vených otců rodin, kteří usrkávali lahvové pivo u jediného zatím nezavřeného stánku, zatímco jejich manželky a děti v chatičkách s vyfouknutými matracemi na dně kufrů do zblbnutí hrály Člověče, nezlob se! Jinak tu bylo prázdno, a hlavně ticho.

Po letech jsem se tedy vrátil a počasí bylo ukázkové. Mumraj pláže, rozparcelované pestrými osuškami ve froté mozaiku, nedovolil přijít vzpomínkám. Hlas jezera byl přehlušen výkřiky dovádějících spratků a hlas Karla Hynka Máchy, který nám před lety šeptal své morbidní verše, zaplašili jezdci na horských kolech. Samozřejmě vím, že všechen ten hluk prýštící z krajiny pod Bezdězem jako krev z ran svatého Šebestiána by nebyl tolik skličující, pokud bych nebyl sám. Vlastně míň než sám – byl jsem opuštěný!

Samotné mlčení je méně napjaté než mlčení společné, jenže je beznadějné. Samota umožnila tomu barbarskému komparzu turistů vpád pod mou kůži, za můj paraván, do choulostivého světa vzpomínek. Separátních vzpomínek na společné události. Vzpomínek, které teď byly snad jediným, co nás ještě nějak spojovalo. Nebo co alespoň spojovalo mě s tebou.

Po dvou dnech mlčenlivého pobytu jsem mlčky odjel. Celý bez sebe, a hlavně celý bez tebe!

Cesta z Doks do Prahy byla delší než naše svatební z Prahy do Benátek. Ve dvou totiž bývají cesty paradoxně o polovinu kratší. (Neplatí to ale v přímé úměře; jednou jsem jel autobusem do Athén a nebylo to čtyřicetkrát rychlejší.) Třeba nejsou cesty ve dvou rychlejší, ale ty samostatné dvakrát delší…? Bůh ví…

Cesta do Benátek, druhé z mých couvání, ubíhala tentokrát asi tak rychle jako tetování Noční hlídky na záda zápasníka sumo. Nechtěl jsem ale letět, když jsme přece po svatbě také jeli autem. Předním okénkem vozu jsem zíral na zadní projekci krajiny a už v půli cesty sotva pletl očima. Tenkrát jsme se v řízení střídali… Vzpomněl jsem si, jak jsi v Miláně se smíchem říkala, že na Můstku mají lepší pizzu nežli tady a milánskou směs, že tu nemají vůbec.

Pak jsme se samozřejmě museli trumfovat na téma paradoxu české kuchyně: francouzské brambory, španělští ptáčci, ruská vejce…

Večer jsme se milovali v autě na parkovišti u cypřišového háje. Francouzsky rafinovaně, španělsky vášnivě a fatálně rusky. Při orgasmu jsem omylem zatroubil a cikády na pár vteřin ztichly.

Benátky neměly s těmi před patnácti lety mnoho společného. Město na chůdách teď páchlo rozkladem jako hovězí rekvizita z filmu Jana Švankmajera. Obloha místo hluboké modři měla barvu břidlice. V gondole za třicet euro jsem se cítil jako v plovoucí rakvi a benátské kanály nezůstávaly nic dlužny svému pojmenování. Byl jsem si jist, že odporné věci plující nad hladinou jsou jen zlomkem karnevalu nechutnosti, který se odehrává pod ní. Představa, že by přiopilý gondoliér mohl některou z nich napíchnout na bidlo, kterým loď odstrkoval, ve mně vzbuzovala nevolnost. A pomyšlení, že by tenhle ožralý Charón mohl svou vratkou loď dokonce převrhnout, mě přivádělo do stavu blízkého hysterii. Myslel jsem na tebe. Jak se ti Benátky líbily, jak jsi s nezřízenou chutí polykala ve velkém mořské plody a těžká červená vína, jak jsi byla nejkrásnější ze všech Italek. Jak jsi byla nejkrásnější ze všech Američanek. Nejkrásnější ze všech Němek a vůbec všech žen, co jich San Marco pojmulo. Na hotelovém pokoji, pokud jsme se nemilovali, jsi stylově četla Alberta Moraviu, zatímco já četl nevím už co, protože jsem se přes okraj knihy díval na tebe. Svět mi připadal omamný a nevyčerpatelný jako náš vztah. Domníval jsem se, že oboje zůstane takové navždy.

Tentokrát jsem odjel čtvrtý den (z plánovaných sedmi). Poté, co jsem měl na Ponte di Rialto těžký incident s prodavačem lehkých drog. Stejně to byla jen moje záminka k útěku. Svatební cesta po rozvodu je smysluplná asi jako elektrifikace deštných pralesů.

Benátky jsem opouštěl s vědomím, že se sem už nikdy nevrátím. Benátkám to bylo lhostejné… Cestou jsem s pochybami zvažoval výlet třetí. Výpravu do míst našeho seznámení.

Z nádraží Červená Kamenice jsem si to jako tenkrát namířil do horské chaty Buklava, která, jak jsem si vybavoval, stála na svahu za protilehlým koncem vesnice. Kráčel jsem horskou vískou a sledoval, že se za ta léta vlastně moc nezměnila. I po tak dlouhé době jsem se tu celkem dobře orientoval a bez oklik jsem směřoval ke svému cíli. Tehdy byla sice zima a nyní parné léto, ale německá škola, kostel a hospoda byly i bez metrových závějí stále na svém místě. Staré domky byly oháknuty do reklamních vzkazů pro německé turisty, ale pod nimi jsem viděl unavené fasády a trámová hrázdění, která jsem poznával. Celkový vzhled vesnice byl překvapivě identický s mou vzpomínkou, což jsem po dvou desítkách let opravdu nepředpokládal. Prošel jsem kolem kaple mezi vzrostlými javory, a když jsem opustil jejich stín, uviděl jsem v dálce chatu. Z malého hřbitova za kaplí se ozývala nepočetná kapela.

Chata Buklava vypadala stejně jako tehdy. Z keřů podél cesty se ozývalo bzučení včel a k modrému nebi stoupala vůně smířlivého klidu. Konečně jsem nabyl dojmu, že tahle cesta měla a má smysl. Po nekrotických Benátkách a okupovaném Máchově jezeře jsem snad přece jen dorazil k místu, které se nezměnilo, které mi dokáže zpřítomnit tehdejší pocity a osvětlit současné.

To tady jsem tě přece poprvé uviděl!

Po chvíli prudkého stoupání jsem, trochu zadýchán, dorazil k chatě a zastavil se u dveří pod dřevěnou cedulí s nápisem Buklava.

Nerozuměl jsem nutkání, které mě sem dovedlo, ale někde hluboko uvnitř sebe, kdesi pod žebry, mezi intuicí a touhou, jsem mu věřil. Celý život jsem se spoléhal na tenhle neslyšný hlas vnuknutí. Co teď s ním? Co se současným sebou a minulými námi? Bůh ví…

Vzal jsem za kliku a zůstal stát ve dveřích. Starý Bloch seděl na svém místě vedle výčepu, kouřil cigaretu bez filtru a před sebou měl zvětralé pivo. Nebyl jsem ani moc překvapen. Ano, vlastně jsem nečekal nic jiného. Pocítil jsem silné déjà vu a vešel do míst­nosti. Zároveň jsem tak trochu vešel i do tenkrát. Rozechvěle, ale ne váhavě. Myslel jsem si, že Bloch musí být dávno po smrti. Teď tu seděl stejně jako před léty, jen trochu okoralejší a šedivější, ale jinak vlastně nezměněný. Živá připomínka a nezastupitelný svědek mého seznámení s tebou. Při vyprávění toho muže u tohoto stolu jsme se před mnoha lety do sebe vhleděli.

Tenkrát jsem se po celodenním výletě na běžkách zastavil právě u chaty Buklavy. Venku se stmívalo a oknem s paspartou námrazy jsem uviděl útulnou, tlumeně osvícenou místnost, ve které jistě dostanu čaj s rumem a možná prohodím pár slov s nějakým nefalšovaným horalem.

Vešel jsem a zjistil, že v příjemně prohřáté krčmě je několik stolů, u kterých sedí vždy dva až tři hosté. Jen u jediného samotný starší muž. Zamířil jsem tedy přímo k němu. Na mou otázku, jestli si můžu přisednout, pokrčil rameny a pokynul k lavici. V zažloutlých prstech držel cigaretu s takovou samozřejmostí, jako by byla šestým prstem. Čaj s rumem jsem po chvíli měl před sebou, nefalšovaný horal však několik mých pokusů o navázání hovoru odbyl – sice vlídně, ale celkem jednoznačně. Párkrát pohlédl ke dveřím, jako kdyby na někoho čekal. Seděl jsem vedle něj a mlčky si ohříval prsty o horký hrnek. Najednou se dveře otevřely a vešla jsi ty. Oklepávala sis sníh z lyžařské bundy a rozhlížela se po šeré místnosti. Pak, k mému překvapení, jsi se usmála a zamávala směrem k našemu stolu. Už už jsem chtěl tázavě ukázat na sebe, ale naštěstí jsem včas pochopil, že pozdrav patří mému nemluvnému sousedovi.

„To jsem ráda, že jsem vás tady zastihla,“ spustila jsi na něj a mě sis nevšímala.

„No, mě tady zastihnout není zas takovej kumšt, děvenko,“ odtušil on a vypustil z řídce ozubených úst oblak čpícího kouře. Zasmála ses a řekla dychtivě: „Hlavně když mi to dopovíte o tom kronikáři německým… Jak se jmenoval?“

„Herr Walter přece, má milá,“ řekl starý muž, kterého tvůj příchod dokonale probral z letargie. Zavadila jsi o mě pohledem a oba jsme v těch protějších očích uviděli celou naši lásku tak, jako prý člověk před smrtí uvidí celý svůj život. Jen jsme nedohlédli na konec té lásky. Tenkrát. Tvářila se, jako by konec nebyl v jejím repertoáru. Jako by byla nekonečná.

A starý Bloch vyprávěl a my mu opravdu pozorně naslouchali. Jen naše oči už byly někde jinde, samy pro sebe a nechaly ústa a uši u stolu samotné. Čas se vymknul z ohlávky dřevěných hodin na zdi. Utíkal velmi pomalu a zároveň tak rychle…

Pak se vedle nás ozvalo: „A já už musím jít, lidičky! Aby kamna nevyhasly. A tak vám to, slečinko, o tom Walterovi dořeknu zejtra, když vás to tak interesuje. A ten důl, ten musíte vidět,“ otočil se výjimečně i ke mně. „Jak tam tomu esesmani pro svůj unterhalt říkali Rotsteinbaden! Je to jen kousek cesty lesem! On Walter jedinej to přežil.“

Se starým Blochem jsme se rozloučili. Ale spolu už ne.

A ty jsi nazítří ráno po společné noci v horské chatě Buklava změnila své plány a odjela se mnou do Prahy. A já taky změnil své plány a namísto dívky, se kterou jsem se měl za měsíc oženit, jsem si vzal tebe…

Nyní jsem ale stál nerozhodně ve dveřích poloprázdné hospody a díval se na starého muže u stolu. Bloch najednou zvedl hlavu, krátce na mě pohlédl a pokynul mi rukou se zažloutlými prsty, které žmoulaly své nehasnoucí cigáro, abych přisedl.

„Tak jste si přišel doposlechnout to o Walterovi?“ zeptal se po chvilce mlčení, jako bychom se viděli včera. „A kde je ona?“ dodal ještě vyhořelým hlasem. Podíval jsem se na něj překvapeně a pak jsem se rozhodl, že se dnes nebudu ničemu divit. Nedám na rozum, odmítnu racionální svět, který mě stejně pokaždé zklame, a přistoupím na subtilní hru zpomaleného času.

„Ano, přišel jsem si to doposlechnout, pane Blochu. A ona nepřijde, už spolu nežijeme,“ řekl jsem odhodlaně.

„No jo,“ řekl trochu nepřítomně a zapálil si další krátkou cigaretu. Zatímco jsem si objednal čaj s rumem, začal vyprávět o Walterovi a o uranovém dole přeměněném ke konci války ve sběrný tábor. Zahynulo tam přes tisíc vězňů, když Němci při ústupu důl zaplavili.

Po hodině jsem odcházel od ztichlého Blocha a od vystydlého čaje. Byl jsem rozhodnutý Rotstein navštívit. Vnímal jsem to jako pointu své cesty, jako její temné završení. Spěchal jsem hnán neviditelným bičem intuice. Jako noční můra, kterou přitahuje stravující plamen. Kde je moudrost přírody? Kde jsou můřiny pudy a kde její instinkt? Co je to za sžíravou touhu, která ji znovu a znovu nechává shořet? Bůh ví…

Les se přede mnou rozestoupil jako pohlaví rodičky, aby se na svět prodralo nechtěné dítě z betonu a zrezivělého kovu. Nelidská zrůda s dokořán otevřenými ústy, kterými se vchází do hlubiny, odkud není návratu. Tu stavbu za více než šest desítek let neporazil ani les. Některá patra už sice nejsou, ale schody k nim vedou stále. Schodiště vedoucí do prázdna… I za jasného červnového dne je tu stín. Slunce to místo ignoruje, uhýbá před ním, štítí se ho. Nebo je to naopak? To místo ignoruje slunce, uhýbá před ním a štítí se ho?

„Nikdo o tom nemluví, není tam pomník, není tam ani žádnej nápis. Nic,“ řekl mi před hodinou v hospodě hlasem ošmirglovaným tisíci vykouřených cigaret a tisíci polknutých kleteb Bloch.

„Němci ani Češi se k tomu holt moc nehlásí. Dvanáct set mrtvejch, když ten důl esesáci v pětačtyřicátým zatopili, a na oplátku pak německá vesnice, ze který nezůstal nikdo naživu.“ Nevinní mrtví a provinilí živí, tak to bývá.

Procházel jsem polorozpadlým komplexem a přemýšlel, co všechno mi starý muž vyprávěl. Kolik zla se vsáklo do každého centimetru téhle stavby? I to ví bůh? To přece může znát jen z doslechu…

A pak jsem tou oázou smrti došel až k nádrži, která byla součástí objektu. Umělé kruhové jezero mělo v průměru asi třicet metrů a bylo plné nehnuté sépiově hnědé vody. Jeho hladké příkré stěny byly vysoké tak metr, takže ten, kdo by do něj spadl, by se jen těžko vyškrábal na břeh.

Postavil jsem se až na samý okraj zlověstného bazénu a snažil se opatrně nahlédnout do ponurého světa pod jeho stojatou hladinou. Prý se nikdy nepodařilo všechny mrtvé najít… Zatopený důl se stal jejich společným hrobem, říkal Bloch.

„Takže ti utopenci jsou někde pode mnou,“ pomyslel jsem si.

Tohle je tedy slavné finále mého putování. A třeba nejen cest posledních týdnů. Bez tebe se stejně obracejí naruby, nevedou odněkud někam, jsou to jen němá bludiště… Morovým středem toho labyrintu jsou lázně Rotstein. „Rotsteinbaden, vystupte, prosím!“ Z takového místa se nepokračuje dál. Kam taky? Moje neblahá trojí pouť končí poznáním, že bez tebe se pro sebe stávám přítěží. Je tohle láska? Asi ano. Galsworthy píše ve svých Forsytech: „… láska není skleníková rostlina, nýbrž divoká květina zrozená z vlhké noci, z hodiny slunečního svitu, vyrážející z divokého semene, které divoký vítr zavál podél cesty.“

Díval jsem se dlouhé minuty do neživé vody v nádrži, když se událo něco přízračného. Z hlubiny ke mně zvolna vyplouval bledý obličej. Až po chvíli zaťaté hrůzy jsem pochopil, že je to moje vlastní tvář odrážející se na hladině. Zsinalý obraz mého dvojníka se pomalu a nezadržitelně přibližoval.

Hřbitov byl liduprázdný. Podvečerní slunce se s námahou prodralo mraky a stíny náhrobků přikryly mrtvé. Štíhlá bruneta středních let, která během obřadu stála stranou, počkala, až odejde hrstka smutečních hostů s triem rozladěných hudebníků, a pak přistoupila ke hrobu s čerstvými květinami. Na kamennou obrubu položila jednu růži. Z černého skla pomníku se zašlým nápisem Familie Bloch zářilo novotou jméno Walter Bloch. Chryzantémy voněly podzimem. A podzim rozkladem. „On už to necítí,“ pomyslela si. „I když? Bůh ví…“

Po chvíli prošla mezi nehonosnými náhrobky s převážně německými jmény a potom vykloubenou brankou ven na cestu. Prašná pěšina se ubírala vzhůru k místům, kde stávala chata Buklava, než v pětadevadesátém vyhořela. Usmála se smutně a tenkými prsty přidržela u sebe okraje límce košile, protože nadcházející podvečer s sebou přinášel závan chladu. Než došla k autu, téměř se setmělo. Ve vesnici se rozsvěcela světla oken. Jako oči probouzejících se zvířat…