Salon v ulici des Moulins

Zpěv končím slokou o tvé náruči,
o ústech, jež lehko
něhou svých polibků mě umučí,
Anděli můj! — Děvko!

Paul Verlaine: Serenáda, přeložil František Hrubín

V 17.07 jsem ji zahlédl u silnice. Všude kolem byl říjen. Koruny stromů, krev a rez, se dvojily v kalužích jako rytíři na dvojhlavých kartách. Obloha byla šedá jako Baltské moře a mrholení se zamítavým gestem stěračů připomínalo film ze začátku šedesátých let. Nějakou černobílou detektivku s Rudolfem Hrušínským v baloňáku, s cigaretou bez filtru a téměř beze slov.

Trochu prudce jsem zabrzdil. Většina mužů, a to bez rozdílu vzdělání a vyznání, trochu prudce brzdí a trochu prudce startuje, pokud je v blízkosti osoba druhého pohlaví. A z téhle osoby to její druhé pohlaví přímo čišelo. Sálalo. Řvalo! Zacouval jsem a dával přitom dobrý pozor, abych tu žádoucí dívku, která se zdviženým palcem stála u silnice, neohodil. Měla na sobě velmi krátkou bílou bundu a nesmírně krátkou bílou sukni. V tom všudypřítomném blátě by stačilo málo, abych z ní udělal dalmatince. Dovedu si určitě představit mazanější entrée pro další konverzaci.

V 17.07 jsem za sebou měla už dvě hodiny stopu v tomhle ospalým análu zeměkoule s názvem Řásnice a byla jsem zmrzlá na stydkou kost. Exoticky šedá silnice kontrastující s pohádkově šedým pangejtem a nad tím vším se klene omamně šedá obloha. Řásnice mon amour.

Moje nálada byla radostná jako kondolence k úmrtí mladší sestry. Konečně, když jsem si teda minisukni vyhrnula až někam nad lopatky, chlápek oháknutej ve fordu focus začal brzdit jako pes zbavující se cizopasníků. Byla jsem v tu chvíli ráda, že mi není šedesát nebo že nejsem třeba opilej voják, i když jsem si mnohokrát v životě říkala pravej opak. Dnes ale byla zima. Teplo je zkrátka někdy víc než počestnost. Teplo může dokonce být i víc než morálka. Ale co já s morálkou? Ode mě se očekávají spíš úkony typu orálního. Ha ha.

Když ke mně ten chlap tak zběsile couval, vjel do louže a ohodil mě od hlavy k patě. A to jsem mu dohromady ještě nic nepředvedla! Ha ha.

V 17.07 tu zkažená čubka nestoudně vystavuje své nahé maso kolemjedoucím! Jeden z nich právě zastavil a přeochotně to lascivní stvoření naložil do auta. Bolí mě pátý, šestý a sedmý obratel.

Začíná jemně pršet. Déšť voní jako déšť, který přichází po požáru. Zapínám světla a vyjíždím opatrně za nimi. Kanystry v kufru do sebe narážejí s dunivým šploucháním. Spát se mi nechce, nechce, nechce…

V 18.42 jsem se skřípěním brzd (my muži…) zastavil u motorestu Punk Child. Nevypadal zdaleka tak zle jako motorest U Tří pa­viánů, který jsme málem navštívili o třicet kilometrů dřív, nebýt pronikavého odéru mnohem většího počtu paviánů, než avizoval poblikávající neon. Moc nemluvila. A už vůbec ne česky. Po jednom kafi s tuplovaným panákem pro mě a jednom steaku a třech ginech s tonikem pro ni, jsme se ubytovali.

Paní na recepci, která právě s nevalným zájmem sledovala velkou show v malé televizi, nám položila klíč na pult z černého skla. Zdálo se, že pro nás jí už nezbyl zájem ani nevalný.

V 18.42 jsme zakotvili u nějakýho motorestu. Ten řidič, nadrženej jak virová pandemie, to chtěl zapíchnout už předtím u pekelný pastoušky, co se jmenovala a taky smrděla po opicích. Nakonec jsem to, díkybohu, dokázala vymluvit jemu i jeho zdivočelýmu parťákovi pod volantem. Tenhle motorest se jmenuje něco jako Punk Child. Je sice dřevěnej, takže trochu připomíná prvorepublikovou plovárnu. Zvenku vypadá celkem čistě. To já většinou taky. Ha ha.

Měla jsem hlad jako stopující děvka, a tak jsem z pana natěšenýho vyrazila sendvič se šunkou a dva giny s tonikem. Lidi většinou neradi platí předem… Recepční ani nechtěla moje doklady, takže nebylo třeba řešit jejich neexistenci. Kdyby s sebou měl nafukovací pannu, věnovala by jí větší pozornost než mně. Chápu to. Pannu tu určitě ještě nikdo nikdy neviděl! Ha ha.

V 18.42 zastavují u druhého motorestu. Ona se před pářením hodlá nechat nakrmit a napojit. Bolest páteře je nesnesitelná. Mícha se osvobozuje jako had. Hovoří syčivě rozeklaným jazykem.

Dívám se na ně od svého mléka. Ta hnusná polonahá servírka mi odmítla prodat sklenici mléka. Musel jsem si nakonec koupit jeden maličký kelímek mléka ke kávě… A druhý maličký kelímek mléka ke kávě… A třetí maličký kelímek mléka ke kávě… A čtvrtý maličký kelímek mléka ke kávě… A pátý maličký kelímek…

Neusnu ani na chvíli, neboj! Bolest mi pomůže.

Ve 20.18 vyšla ze sprchy. Bílý ručník měla omotaný kolem opáleného těla jako Brigitte Bardot, když ještě nelobbovala s tuleni. Byla vzrušující a vyzývavá.

A teď vám ji popíšu: nohy měla tak dlouhé, že jsem nic takového dlouho neviděl a patrně zase dlouho neuvidím. A ňadra, která když… A břicho ploché jako… Ach jo! Popsat takovou ženskou je vlastně nemožné. Vyzařovala z ní drzá a přirozená výjimečnost. Krásně se doplňovala s obrazem Henri de Toulouse-Lautreca V saloně v ulici des Moulins, jehož reprodukce visela na zdi nad postelí. Ten nádherný obraz znám nazpaměť ještě z dob studií na Akademii. Kde se tak asi vzal v tomhle zapadáku, proboha?! No, vlastně je to výjev z bordelu, tak proč ne? Z toho plátna čiší vznešený klid… Já se ale právě soustředil na polonahou holku, a ta mě klidem nenaplňovala. Dumal jsem nad tím, jak naplním já ji… Měla v očích neředěnou perverzi a něco dětského kolem úst, která byla tvarována s tak nevšedním vkusem… „Bravo, Mistře!“

Jednou jsem viděl kreslený vtip: Neuvěřitelně barvitě pojatý západ slunce, poslední paprsky se derou velkolepým barokem oblaků a mračen, spanilá příroda rozmařile exhibuje před nadcházejícím majestátem noci… A úplně dole, pod vší tou grandiózní podívanou, stojí maličký mužík, tleská a volá: „Bravo, maestro!“

Kreslené vtipy se vyprávějí snadno, ale popsat tu stopařku po mně nechtějte. Štětka? Samozřejmé. Ale neuvěřitelná štětka! Kolem bradavek měla jemné chmýří a při milování samotném se výraz její tváře chvílemi ztrácel v opojení, jako se účastníci Blair Witch Project ztráceli v tom zrnitém VHSkovém lese. Byla trochu nastydlá a popotahovala dávno předtím, než jsem vylovil z útrob bundy psaníčko bez adresy. Kokain patří k sexu v motorestu stejně jako trapas k abiturientskému večírku, jako špatná předpověď počasí k Charlesu Dickensovi, jako akné k tanečním kurzům, jako sex k motorestu s kokainem.

Dlouze a nahlas se vysmrkala. Vzpomněl jsem si na jeden obraz českého malíře Bedřicha Dlouhého. Byl to portrét krásné, elegantní a sebevědomé ženy s hlubokomyslně vemlouvavým pohledem upřeným na diváka a s decentně průhlednou nudlí u nosu. Jmenoval se Mírné nachlazení. Ten obraz byl pro mé vnímání světa důležitý. Teprve drobná nedokonalost povyšuje přece hezkost a půvab na Krásu s velkým K. Nemyslím takovou tu na podstavci opatřeném římskou kapitálou. Myslím živou krásu, třeba i trochu nemocnou, ale neopakovatelnou! Nenaklonovatelnou!!

Ve 20.18 jsem vyšla ze sprchy a zaplatila za dopravu a občerstvení… To je čistej cynismus, že? Na rozdíl od mnoha svých kolegyň mám výhodu, že vím, co je cynismus vůbec za slovo. Nebo je to nevýhoda? Člověk nejen že se nerodí jako děvka (narodila jsem se jako holčička, pokud vím), ale často k tomu ani nijak nesměřuje. Ve třinácti na otázku své třídní „Čím chceš být?“ většinou neodpoví: „Prosím, prosím já bych chtěla být kurvou, paní učitelko!“ To spíš vypustí do virtuálního světa spořádanejch představ nějakou tu kadeřnici, a když hodně přitvrdí, tak letušku, v nejhorším případě zpěvačku…

V rámci těch falešnejch příprav na nepravý zaměstnání se vám ale snadno může stát, že nasbíráte slova, jako je cynismus. Ale nebo taky úplně jiný slova… Třeba i nějaký s opačným znaménkem citlivosti. A k čemu vám pak ty slova jsou? Můžete se s nima akorát nechat vyfotit! Vyblejsknout někde u dálnice na hajzlíku s dalším hajzlíkem v sobě. A tomu hajzlíkovi s kšiltovkou a zlatým řetízkem, kterej na vás funí neodolatelnou směs piv a panáků s rafinovanou příchutí cibule, je naprosto volný, jestli jste cynická, nebo třeba cyklická. A vám je to po čase volný taky, i když cynismus je rozhodně účelnější pro tuhle profesi.

Pan Ford Focus byl alespoň docela zábavnej a milej. Zábavnější než většina těch, kterým dávám za to, že mi něco dají. Co bych za to někdy dala, abych nemusela…!

Asi to byl nějakej potrhlej umělec, protože pořád mluvil o obrazech a malířích. Já osobně před Dalím dávám přednost Diorovi. Ha ha. Ale bylo vidět, že se mu fakt hodně líbím, což je příjemný i pro děvče mojí profese. Není to sice nezbytný, ale příjemný to je, to zase jo! Nejradši bych to k něčemu přirovnala, ale nevím k čemu.

Když jsem mu v kleče rozepnula džíny, začal právě povídat o francouzským malíři Toulouse-Lautrecovi, protože tu na zdi visela reprodukce jeho obrazu. Byl tam namalovanej takovej utěšenej bordel z doby, kdy se říkalo nevěstinec a šlapky byly kurtizány. Sametový pohovky a na nich, v takovým skoro vznešeným klidu, pár prostitutek.

Pan celkemmilej stačil říct jen: „Lautrec to namaloval kolem osmnáct set devadesát čtyři a jmenu… Uch.“

A pak s očima obrácenýma ke stropu zmlknul, i když technicky vzato mluvit klidně mohl. Teda na rozdíl ode mě. Ha ha.

Ve 20.18 prohlížím dějiště jejich pokání. Odporný přízemní motorest plný ženských pachů. A mužských pachů. Zvenku jsou na oknech mříže, což je naprosto skvělé! Vchod do restaurace samostatný, v recepci jediná stařena zaujatá televizí a ochotná přistoupit na verzi moravský distributor vín.

„Tož, to je moje živobytí, paninko. To já nemóžu nechat v auťáku. Těch pár demižónků chci mít pěkně na očích. Však já donesu koštnót, žádné strach.“

Pokoj vedle nich je volný a z druhé strany je nějaká komora. To je ideální.

Přisunul jsem si židli k tenké stěně a přiložil na ni fonendoskop. Po zdech s květovanou tapetou tu visí samé pornografie. Všechno, co slyším z vedlejšího pokoje, je Sodoma a Gomora.

Bolest se zklidnila, ale vím, že jen čeká na svou příležitost. Had v dutině stromu nespí. Z tašky vyndávám ještě propanbutanovou bombu a další věci. Oči se mi klíží. Dnes nepůjdu spát, mami. Miluji tě! Už se nebudeš muset nikdy takhle ponižovat.

Páteř zasyčela a kdesi v mé hlavě vyšlehl plamen.

Ve 22.22 nám noční bílé linky jely bez zpoždění a po každé z nich jsme se opět sešli na křižovatce svých těl. Vlastně sjeli, protože sešlí jsme si rozhodně nepřipadali.

Zažili jsme dlouhý večer plný krátkých snů. Ať už bděných, nebo těch druhých. Opakovaná rozkoš v neopakovatelných obměnách byla závratná. Pohádka tisíce a jednoho poryvu vášně vázaná v kůži horké ženy a ilustrovaná dráždivou vůní potu. To vše v exkluzivní edici Jediná noc. Byla to dospělá milenka. Věděla, kdy se má otrocky vzdát a kdy je naopak s partnerem třeba bojovat jako smyslů zbavená o každý milimetr uspokojení. Smyslů zbavená smyslností! Růžový plyš mazlíčka chvílemi bez varování prorvaly atavistické drápy. Tahle bezejmenná cizinka mě upálila na hranici vlastního chtíče a vzápětí uhasila příbojem hojivé něhy. Několikrát za sebou! A několikrát pod sebou! A několikrát nad sebou! Byl to jeden obrovský tanec: ordinérní polka s šarmem předválečného tanga v rytmu speedmetalu.

Po hodinách plynoucích bez korekce minut a diktátu vteřin jsme se prosouložili k nefalšovanému milování. Protože jestli její milování bylo falšované, chci jednou provždy žít ve zfalšovaném světě plném zfalšovaných pocitů a představ. A nakonec s pocitem falešného zadostiučinění falešně umřít. Pravdu si, prosím, v tom případě vystavte doma mezi trofeje z moří (páchnoucí mušle, hvězdice a kraby) a upomínkové předměty z lázní (Karlovy Vary, Teplice a Poděbrady). Jestli takhle miluje děvka za peníze, tak chci být milován děvkou za peníze jednou provždy! Vlastně mnohokrát provždy!

Ve 22.22 světácky vybalil celkem slušnej pervitin, i když říkal, že je to úplně výtečnej koks. Nakonec, ať už si myslel, že tohle je kokain, nebo chtěl, abych si já myslela, že je to úplně výtečnej kokain, nebrala jsem mu iluze.

Iluze? Další z těch slov, co jsou pro mě opravdu nezbytný!…

Tak jsem se s ním pomilovala. Úplně normálně, ale zároveň docela pěkně. Ani jsem chvílema nemusela zavírat oči. On to hodně prožíval, tak jsem mu zahrála dva tři orgasmy jako živý. Byl z toho blahem bez sebe. Pak jeden nehranej jeho a bylo po všem. Směj se, paňáco, je konec milování.

Bylo po všem, ale přišlo něco naprosto zvláštního: usnuli jsme si v objetí! Necpal mi zmuchlaný prachy, neposkakoval směšně na jedný noze při oblíkání zmuchlaných kalhot, nezapaloval si cigáro ze zmuchlaný krabičky s telefonním číslem napsaným propiskou a nešel se dlouze sprchovat, aby ze sebe smyl vůni, která ho pre coitum přiváděla do extáze a teď se mu eklovala. Dokonce mi ani nedal pěstí a nezdrhnul.

Zůstal ležet a objímal mě. A já jsem ležela a objímala jeho.

Ve 22.22 je vše připraveno. Recepční po mém víně Château Rohypnol spí jako mrtvola. Usínám s otevřenýma očima. Všude kolem je popel. Vlevo, vpravo, vepředu i vzadu – popel.

Namísto růžence mnu v prstech obratle své nemilosrdné páteře.

Nech mě ještě chvíli spát, mami!

Ve 23.50 jsme usínali vedle sebe. Ona ležela s hlavou na mém rameni a já s hlavou v nebi. Bylo to sice nebe velmi nereligiózní, ale nebe to bylo. Nade vši pochybnost.

V tolika vztazích s tolika ženami jsem tohle neuměl. Nebo to neuměly ony? Vykrádal jsem se z jejich postelí (ze svých postelí) jako provinilý podvodník. S naléhavou potřebou samoty, s pocitem studu, s výmluvou a kradmým pohledem na hodinky…

Tady, na zemi pitomého motelu, jsem měl najednou pocit něčeho… Něčeho, co se právě stalo. A stalo se to hodně!

Ve 23.50 jsme usínali v objetí jako… Milenci? Jo, jako milenci! Už jsem myslela, že nevím, jak to chutná. Už jsem na to nevěřila. Už jsem myslela, že to umřelo.

Gdaňsk 1995… Temné přízraky lodí a slaná noc přinášená odlivem. Olej řetězu a jednonozí rackové. Vítr, který přináší zvuky z přístavu, kde ráno začíná už v noci. To všechno a ještě něco. Něco, co bylo teď. Šeptání v řeči, ve které nerozumím každému slovu, a přece rozumím… Něco, co se právě stalo a stalo se to hodně!

Ve 23.50 mě budí matka. Ve vedlejším pokoji je náhle ticho. Musím si pospíšit! Nesmím usnout, nesmím spát!

Koberec na chodbě a v mém pokoji je nasáklý benzinem, dřevěné stěny jsou polité a za jejich dveřmi otevřené demižony. V mém pokoji za zdí čeká na pokyn žáru malá bomba.

Oheň je čistý a očistný.

Z malé aktovky, ve které jsem kdysi do školy nosíval pro posměch spolužáků svačinu od maminky zabalenou do vánočního papíru, vyndávám krabičku sirek.

Vánoční cukroví voní celým hořícím domem. Linecké koláčky jsou jako prsteny kostí kolem mé posvátné míchy. Tam jsem musel spát. Po prášcích. Polonahé nevlastní sestry mě přivazovaly a se smíchem vrážely do mé páteře stovky jehel!

Už nespím!

Ve 24.00 vyšlehly ode dveří plameny. Všude byl dým a ozýval se podivný hukot připomínající silný vítr, který se opírá do plachet. Podíval jsem se na okno a teprve nyní jsem si všiml silných mříží mezi žaluziemi. Tenhle motorest nikdo nevykrade, jak se zdá…

Sedla si a rozespale na mne pohlédla s nechápavým údivem.

Vzpomněl jsem si na fotografii, kterou jsem kdysi viděl v National Geographic. Několik vteřin po startu se americký raketoplán Challenger přímo před zraky příbuzných sedmičlenné posádky proměnil v gejzír ohně, který se rozprskl po obloze. Na fotce byly zachyceny výrazy obličejů těch blízkých pozorovatelů, prozrazující naprostý šok a bezbřehé zoufalství. Jen jeden muž středních let měl v očích jiný lesk a ve tváři jakési podivné nadšení. Dlouho jsem o té grimase přemýšlel. Myslím si, že ten muž, otec kosmonautky, který byl právě svědkem proměny svého milovaného potomka ve světlo, odmítal uvěřit skutečnosti, kterou vidí. Jeho ctižádostí a hrdostí rozjásaná mysl nepřipouštěla možnost katastrofy a on po jednu milosrdnou vteřinu nevědomosti považoval ohňostroj nad svou hlavou za součást slavnosti startu.

Nyní, v hořícím pokoji motorestu, v jejích očích také vidím odrážející se oheň, ale žádný zmatek nebo hrůzu.

Vyběhl jsem ke dveřím a marně zalomcoval klikou. Ve chvíli, kdy jsem se otočil zpět, explodovalo za dveřmi několik desítek litrů benzinu. Místnost se proměnila v peklo a žhavá tsunami mě odhodila na zem.

Je konec, pomyslel jsem si, a kupodivu mě taková představa nevyděsila. Můj život posledních let, plný neúspěšného malování, na které jsem kdysi měl, a úspěšného pojídání chemických látek, na které jsem nyní už neměl, bude zakončený ohňostrojem! Proč ne? Dnes jsem osmým členem posádky raketoplánu Challenger. Po léta utajovaným a možná díky svému zbabranému životu po léta hořícím. Tak jsem alespoň před chvílí spal s její hlavou na svém rameni, napadlo mě.

Zakryl jsem si před stravujícím žárem obličej a ohlédl se, co dělá ona. Stála u stěny a klidně si prohlížela reprodukci Lautreca. Dřevěná stěna, na které obraz visel, najednou lačně otevřela ohnivá ústa a pohltila ji.

Ve 24.00 začalo hořet. Mám ráda oheň.

Když jsem byla malá, vydržela jsem do plamenů zírat celý hodiny. Maminka s tetou zpívaly krásný písničky o starých pistolnících, o lososech v Mazurských jezerech nebo o Japonečce v Jokohamě. Někdy jsme jen mlčely do rytmu praskajícího dřeva a klacíky jsme odstrkovaly konec prázdnin.

Často jsem si přála, aby ten můj noční zlej sen o motorestech a autech navlečenejch jako zkažený zuby na provázku šedý dálnice shořel. Aby prohořel jako zaseknutej film v hrkající promítačce, kterou nejde jinak zastavit. To smutný péčko, ve kterým hraju hlavní roli dokola ošukávaný holky, už nebylo ke koukání.

Tak jo, hoří. A je to fajn, že nehořelo včera. Včera jsem nikomu neusnula na rameni. Přece! Tak by se mi hořelo hůř. Ha ha.

Ten Lautrecův obraz je krásnej. Škoda že jsem tak blbá a neposlechla si od toho blázna, kterej teď marně cloumá klikou pokoje, jak se jmenuje. Ten obraz, samozřejmě! U chlapů jsem na anonymitu zvyklá. I když tenhle…

Ode dveří na mě dýchlo peklo a druhý větší právě nabíralo dech někde za zády vznešeně klidnejch kolegyň z roku 1894. Ještě že si pamatuju aspoň čísla. Teda některý! Ha ha.

Ve 02.38 stojím v menším hloučku lidí mezi pěti hasičskými auty, dvěma policejními a tím, co zbylo z motorestu.

Mícha opustila páteř, omotala se mi kolem kotníku a vrostla do mokré hlíny jako kořen nějaké rostliny. Nemůžu se ani pohnout, víš, mami?

Moje auto stojí o třicet metrů dál a já nejsem schopný jít, nasednout do něj a odjet. Vím, že jsem to měl udělat už dávno. Dávno jsem tu neměl být. Tak se nezlob, prosím. Už to víckrát neudělám. A on tobě taky ne.

Je jen popel a lidé nejsou jako pták Fénix, aby z něj povstali.

Měl jsem odjet hned, já vím. V kufru vozu mám ještě pár kanystrů a v policejním autě sedí stará recepční a pije kávu… Už taky nespí jako já. Nemůžu odejít.

Nikoho tam nenašli, mami! Prý v tom pokoji nikdo nebyl!

Prší. Déšť padá do popela a voní jako tenkrát.

Nespím, neboj se! Popel se pomalu mění v bláto.

Ve 02.38 jsem stál mezi sloupy ve foyeru a hleděl na sebe do vysokého zrcadla. Sametový koberec ztlumil kroky číšníka natolik, že připlul bezhlesně jako gondola. Ze stříbrného tácku mi nabídl šampaňské ve štíhlé sklenici. Bylo nesmírně lahodné. Vytříbená chuť nápoje se spojila se vzdálenou hudbou v jeden omamný pocit.

V tu chvíli jsem uviděl přicházet oslnivě krásnou dívku. Číšník jí s galantní úklonou nabídl sklenku a zmizel stejně tiše, jako se objevil.

Ve 02.38 jsem ve zlatavém světle foyeru zahlédla u zrcadel neznámého a celkem pohledného muže. Rozloučila jsem se s Marcelle pozdvižením obočí, zvedla jsem se z velkého purpurového divanu a vydala se napříč salonem. Do práce. Ha ha.

Jean-Pierre mi se spikleneckým mrknutím nabídl sklenku šampaňského. S úsměvem jsem přistoupila k cizinci a řekla větu, jejímž obsahem jsem si v tu chvíli nebyla zcela jistá: „Jestli se nemýlím, pane, ještě jsem vás v des Moulins nikdy neviděla.“