Hřích

Markéta:

„Řekněte mi, vážený Mistře, co je to hřích? Myslím, že jste jej poznal během svého života dokonale.“

Mistr (se smíchem):

„Poznal, milá Markéto. Důkladně, či alespoň dost kladně, zápory jsem v něm nehledal. Hřích není nápoj, kterým žízeň hasím, on je žízeň sama. Pohříchu jsem své hříšnosti nikdy nelitoval. Vždyť je to privilej, ne kratochvíle pro každého. Můj přítel Machen v jedné své knize napsal asi toto: ‚Hřích sídlí ve vůli proniknout zakázaným způsobem do jiné a vyšší sféry. Pak pochopíte, proč je tak vzácný.‘ A v jiné části toho textu píše něco v tom smyslu, že hřích je hluboce proti přírodě. Slyšíte? Hluboce! To je to důležité slovo!“

Markéta:

„Mluvíte o hříchu jako o lásce! V té je také, troufám si říci, nejdůležitější hloubka.“

Mistr (ironicky):

„A má snad být láska široká?“

Markéta (zlomyslně):

„Míníte svou neblahou náklonnost ke kulinářskému umění?“

Mistr (rozesměje se):

„Tak, tak. Na jemnost mého plátna se jiná záplata nehodila. Přesto vás zklamu. Má láska ke skvělým pokrmům je hluboká, to jen já jsem díky ní teď široký.“

Markéta (také se smíchem):

„Nechtěla jsem vás, pane, vaší šířkou přivést do úzkých! A teď se zeptám vážně, vážený. Je láska vůbec kladnou institucí, když mnohým z těch, kteří ji užívali, připravila samou trýzeň? Jsme jen můry, které vábí její stravující plamen?“

Mistr:

„Ano, láska je ve své podstatě stravující! A jak jste říkala, bývá i hluboká. Slyšel snad někdo, že by byla vysoká? Snaží se dosáhnout k nebi? Má-li být hluboká, zdá se, že roste někam dolů. O tom, kam směřuje, nemám pochybnosti.“

Markéta:

„Pekelná láska? To je zapeklité, pane. Myslíte tedy, že láska má v záhlaví záporné znaménko?“

Mistr:

„Je kyselina zlá? Kyselinou byl vyleptán filigránský dekor na vázičce, která zdobí můj sekretář, a také v ní lze beze zbytku rozpustit studenta teologie…“

Markéta (se smíchem):

„Jako by z vaší odpovědi vanula neskrývaná sympatie ke sklářskému umění…?“

Mistr (žertem):

„Pravdou je, že teologií si příbytek nekrášlím.“

Markéta:

„Poněkud jste se ale vyhnul mé otázce, milý pane! Byla více všetečná než filozofická, a byla-li vedena touhou, nebyla to jen touha po vědění! Nepřísluší snad učenci na jasnou otázku odpovědět zpříma?“

Mistr:

„Chcete mě rozesmát, mé dítě? Jasné otázky nejsou u mne vítanými hosty a přímé odpovědi tu azyl nenajdou nikdy. Nemám s nimi slitování! Zajděte do kostela, na tržiště, na ples s dámskou volenkou, toužíte-li po rovnicích o dvou známých: Bůh – věřící. Má dáti – dal. Ano, miluji valčík – ne, tlačí mne střevíce.“

Markéta (příkře):

„Pak se tedy vraťme k povznášejícímu hříchu, když láska strhává nás někam pod zem. Já cestou z vašeho domu, po krátké modlitbě v kostele, zajdu na trh pro bílou růži, kterou si ozdobím skvostné šaty, v nichž protančím tuto noc.“

Mistr:

„Shledávám vaši řeč okouzlující a takovou jste i vy sama. Ale tohle je vlastně protimluv. Nevím, jak jste okouzlující sama, vím jen, že jste okouzlující se mnou, a co je s podivem: zůstáváte okouzlující, i když jsem pak sám.“

Markéta:

„Sám tedy nebýváte, když jsem ve vás já! Jak bych pak byla okouzlující bez vás? Sama jsem, zdá se, k ničemu. To kouzlo si oblékám až cestou k vám… A kam se ztratil hřích, který nás zavedl k těm kouzlům?“

Mistr (se smíchem):

„Snad zůstal někde cestou do vás, drahá? A stejně, věřte, bývám sám, i když jsem vámi naplněn až po okraj. Jste sladká nádivka mé samoty.“

Markéta:

„Já sladké nemám ráda! A nádivka je trochu nádeník i děvka. To potom pěkně děkuji! A tohle že má být kouzlení?“

Mistr:

„Slyšíte, milá Markéto? V tom slově kouzlo je poloviční měrou obsaženo zlo. Dobro z něj, chudák, jednou provždy vyklouzlo… Vraťme se na chvíli ke knize přítele Arthura: ‚Vražda není hřích,‘ píše. ‚Vražda je pouhý zločin, hříchem je záhon prozpěvujících růží, zvíře, které promluví lidským hlasem, anebo kámen, který roste před očima. To jsou úkazy nezatížené lidskou zkušeností, čisté a zvrácené,‘ píše.“

Markéta:

„Čistému vše čisté a zvrácenému vše zvrácené? Zní mi to jako něžná sodomie, jako líbezný masakr či poetická pandemie. A když jsme u té poezie – mám pocit, že Mácha vám tak blízký jako Machen není…?“

Mistr (recituje):

„Již od hor k horám mraku stín,
ohromná ptáka peruť dlouhá.
Daleké noci přikryl klín
a šírou dálkou tma je pouhá.

Mácha je pro mne asi příliš rozmáchlý. Před poezií dávám přednost vášni. Vášeň je exaktní jako chirurgie, je vznešená a rituální. Vášeň je vivisekce! Není to plebejská muchlanice v kupě sena. Vášeň je namířená zbraň a přimhouřené oko.“

Markéta:

„Nevidím vášeň chladným okem střelce. Jde-li o zbraň, pak jí mířím do vlastního spánku. Pokud se spánek s vášní vůbec mohou potkat. Vášeň nám musí explodovat v rukou…“

Mistr:

„Bravo, Markétko!“

Markéta (překvapeně):

„To že jsem říkala já?! Tušila jsem, natolik vás znám, že při vašich slovech budu rudnout, ale že při těch svých? Řekněte, proč člověka ctnostného a ke slušnosti úzkostlivě vychovaného, kterým jsem bezesporu já, přitahuje taková řeč? Proč pociťujeme závrať a chvění ve slabinách, když morálka se topí jako májové kotě? Proč nasloucháme s potěšením hříšným větám, jejichž pointou jsou nade vši pochybnost rozpálené vidle Lucifera?“

Mistr:

„Na vaši otázku, která se může jevit nesnadnou, nacházím bez váhání jednoduchou odpověď. Je to jen tím, že hřích, vášeň a všechny ostatní múzy morální zkázy jsou projevem svobody!“

Markéta:

„Vám tato svoboda, i když, jak oba víme, ona je jen pocit, stojí za riziko nespasení? Myslím tím, co se stane potom s vaší duší, pokud vám ovšem tehdy ještě bude říkat pane?“

Mistr:

„Svobodu za duši? Proč tahle výměna, když jsem si zcela jistý, že je mám obě ve svém domě? Navíc ta slova mají ženský rod, a tak se přece pro jednu nemusím zříkat druhé. Obě jsou, soudím, pro mne dost dobré. Ta upejpavě tajnosnubná Dáma i její zdivočelá Sestra. Nejlepší bude mít je obě zároveň.“

Markéta:

„Jste velký hříšník, Mistře! A také patřičně zábavný společník. Zdráhám se připustit, ačkoliv je to nasnadě, že ty dva povahové rysy vzájemně jsou si nakloněny. Pokud však něco na té náklonnosti bude, jsem rázem vystavena hned dvojímu nebezpečí: buďto vás moje slova k smrti nudí, nebo má počestnost je vystavěna z písku.“

Mistr (smějící se):

„Počestnost nestavte tu na odiv, jsou jiné věci, které stání a obdivu jsou hodny! Počestnost je jen piedestal ošklivosti. A počestní občané vás ve snech vidí na pranýři.“

Markéta:

„Tak k pranýři jsme přes svobodu došli? To vlastně není tak daleko… A čím svou svobodu, pane, krmíte, když hladoví? Stačí jí zbytky od oběda, nebo vám zhltne, co se dá?“

Mistr:

„Má svoboda, a to mi věřte, nestrádá, ačkoli o jejím apetitu není pochyb. Ona se jaksi ráda krmí sama sebou. A jde si náramně k duhu. Je navíc od přírody svéhlavá! Dělá si většinou, co sama uzná za vhodné.“

Markéta:

„A tuším, že ta vaše zejména to, co uzná za nevhodné! Tím jste pak ale, milý pane, svou vlastní svobodou uzurpován. Dělá si s vámi, co si zamane! A tím vás nutně musí omezovat. A kdo je omezen, svobodný už není! Tak to je výstavní paradox, nemyslíte?“

Mistr:

„Svoboda, děvče, že má být můj žalářník? Jsme spolu po léta ve výtečné souhře. Ve dne mne věrně provází nevěrným životem a v noci spolu spáváme. Často i ve třech, víte, Markéto? A pokud máme štěstí, ta třetí osoba má svou vlastní svobodu s sebou. Pak zkoušíme se milovat i ve čtyřech.“

Markéta (vznětlivě):

„Ve čtyřech jako na čtyřech! Tohle je svoboda vhodná tak pro zvířátka. Ta vaše svoboda, pane, patří do chléva…“

Mistr:

„To je to místo, kde se narodil váš spasitel?“

„Tak jo,“ řekl režisér. „Nemám k tomu nic zásadního.“

„Možná to nic zásadního není, ale publikum to nevydrží ani do pauzy,“ odtušil ponuře ze dvou herců ten mužský.

„Nebudu na tyhle tvoje řeči, Václave, vůbec reagovat,“ řekl režisér unaveně. Starý herec zdvihl mohutné obočí: „Stačí, až zareagují kritici…“

Režisér, jako by hercova slova neslyšel, plynule pokračoval: „Zorka malinko přitlačí v tom rozhořčení… A musíte celkově zrychlit! To je věc rytmu.“

Pak se znovu otočil ke starému herci: „Uvidíš, Václave, že kritici budou nadšený! Jen v listopadu jsem napočítal pět premiér. Všechno samý motorky, revolvery a v Národním dokonce eskalátor! A my přijdeme s tímhle!“

„Já ten tvůj optimismus nesdílím,“ řekl smutně herec.

„Sakra, vždyť tys v jiným divadle než tady byl naposledy, když v Králi Learovi hrál Zdeněk Štěpánek!“

Rysí obočí starého herce vylétlo tak vysoko, že hrozilo opustit obličej. „Promiň,“ řekl vzápětí režisér. „Víš přece, jak na tom jsme. A víš taky, že tohle je zakázka, která se neodmítá. I kdyby se mělo to jediný představení odehrát ve strašnickým krematoriu.“

Starý herec pokrčil rameny. „Za tohle sice v plamenech skončíme, ale myslím, že ze Strašnic to bude ještě kus cesty…“

Herečka, která se očividně do hovoru nechtěla vmísit, vyprskla smíchy a režisér po ní zlostně blýskl pohledem.

„No, tak jsme se zasmáli a teď zase budeme trochu pracovat,“ řekl kysele. „Pojedeme od toho místa, jak říkáš to s tím nápojem! Pak máte pauzu na kafe. Mám schůzku… S ním,“ dodal tiše.

„S autorem?“ odtušila Zora.

„A uvidíme toho bezejmenného pána alespoň na premiéře?“ řekl podezíravě starý herec.

„Nevím. Je to úplnej… Je to, myslím, úplnej magor,“ řekl režisér a mrkl na hodinky. „Tak dost řečí,“ řekl a zahulákal do portálu jeviště na techniky: „Třetí obraz! Změna svícení. A za oknem začíná chumelit.“

Nahlédl do pomuchlaného scénáře.

„Tohle je nápoj lásky, Markéto!“

Mistr:

„Tohle je nápoj lásky, Markéto! Máte chuť? A máte odvahu? Chutná jak skvělé víno s trochou koriandru… Dejte si pohár, nebo dva.“

Markéta (se smíchem):

„A to pak budu mít svou lásku, nebo dvě? Co když se ty dvě lásky nebudou mít v lásce? Jak se to někdy stává.“

Mistr:

„Vezměte svou tvář, mé zrcadlo a připijte na sebe samu. Než hříšné stáří vaši hříšnou krásu zmaří.“

Ozvalo se tiché cvaknutí, celá scéna se zploštila ve vodorovnou linku, zvuk krátce zachrastil… To autor dálkovým ovladačem vypnul monitor. Na velké televizní obrazovce zasazené do masivní starožitné skříně se světelná linka proměnila ve světelnou tečku, která zmizela s jemným „plop!“.

V rozlehlé místnosti nastalo ticho.

Autor si protáhl klouby prstů, až v nich zapraštělo. Znělo to, jako když na jaře praská led na zamrzlém jezeře. „Je chladno,“ pomyslel si a ve velkém krbu za jeho zády se s nečekaným elánem rozhořel skomírající oheň.

Nápad divadelního technika s kamerou na zkouškách byl skvělý. Stálo to trochu peněz a ušetří to tolik času. Tolik drahocenného času!

Silácké řeči režiséra a herců vůči jeho osobě ho nechávaly chladným. Pojetí hry se mu líbilo. Zejména Markéta v podání Zory ho uspokojovala. O Zoře samotné, která ho uspokojila noc po první zkoušce, aniž tušila, s kým má tu čest, nemluvě. Ve velkém benátském zrcadle uviděl na okamžik její zakloněnou hlavu, přivřené oči a úsměv, který vášeň proměňovala v grimasu bolestné slasti.

Usmál se líně a zrcadlo nechal odrážet, co má. Pak dlouze zívl a pohlédl na hodinky. Zanedlouho má schůzku s režisérem, ale rozhodl se, že ho nechá chvíli čekat. To za toho magora? Ne, jen tak… Přesnost je ctností pozemských králů. Hlasitě se rozesmál a jeho smích byl široký jako prosincová noc.

Zvedl se z polstrovaného křesla. Artróza v kolenním kloubu zabolela zase tak palčivě, že ji ucítil až v kopytem znetvořeném chodidle.

Opět se rozesmál. Smích se rozléhal palácem, odrážel se od zdobných štukových reliéfů a cinkal ve větvoví křišťálových lustrů.

Autor usedl ke stolu, na kterém ležel bělostný list papíru s nepravidelnými okraji, a namočil ostře ořezaný husí brk do kalamáře s temným inkoustem. Měl rád tradici a archaismus v mnoha podobách.

„Hřích (epilog),“ napsal rozmáchle úhledným písmem na ruční papír a pokračoval o něco níž: „Hřích není přece kousnout do jablka a není hříšné navádět k tomu druhé. Nastražit past s jablkem a do útrob dvou bytostí vložit pokušení… To je hřích!“

Poznámka: V povídce jsou použity citáty z knihy Arthura Machena: Bílí lidé v překladu Jaroslava Kučery a úryvek z básně Karla Hynka Máchy: Máj.