Anna samodruhá

Na ulici bylo rušno. Oproti tomu, co se odehrávalo uvnitř Anny, byl ten velkoměstský mumraj ale jen zívnutím ze začátku předminulého století. Její rozruch byl způsoben vědomím tepu malého srdce kdesi pod jejím srdcem velkým. Ta dvě srdce spoluvytvářela neklidný a proměnlivý rytmus, ve kterém Anna divoce tančila. Tančila ne­hnutě na zastávce tramvaje před obchodním domem. Tančila v sobě samé. Uvnitř.

Přijela tramvaj, na kterou čekala, ona ale nenastoupila. Za jejími okny uviděla mdle netečné obličeje a měla pocit, jako kdyby celý vůz byl jedoucím akváriem plným utopenců. Když se proti Anně otevřely dveře, ustoupila dokonce o krok, protože čekala, že z nich vyteče proud zkažené vody s bezvládnými těly cestujících. Otřásla se tím pomyšlením a oběma rukama objala své vypouklé břicho, jako by před ní stálo dítě, kterému je třeba zakrýt oči. Dítě, které nemá vidět tu pojízdnou nádrž s bledými hlavami.

Tramvaj odjela, Anna zůstala stát na refýži a začalo mrholit. Neměla deštník.

Neměla deštník, protože ho nikdy nenosila. Deštníky nesnášela od dětství. Jako malá dívka dostala jeden od své maminky a brzy o něj mírně osnovanou náhodou přišla. Po nějaké době matka svůj pokus zopakovala. Anna druhý deštník ztratila rozhodně a rychle. Po letech od ní dostala ještě jeden, takže již měla dojem, že je tím netopýrem napíchnutým na vycházkové holi pronásledována. Nesnášela deštníky pro jejich šustivé pohyby, pro zlomyslnost, se kterou se ve větru snažily vzlétnout a unést toho, kdo se jim svěřil. Štítila se jich, protože se po návratu domů v chodbě oklepávaly, aby jim rychleji oschla blanitá křídla. A zejména neměla ráda jakýkoliv deštník, protože si, ukryta pod ním, připadala ještě osamělejší. Uložila tedy ten třetí hluboko do skříně za staré rukavice, za baloňák s nevyčistitelnou skvrnou, uložila jej mimo svůj dosah. A tak, zbavená navždy služeb deštníků, oblíbila si déšť. Nastavovala mu často a ochotně tvář, aby ve chvílích, kdy si i bez deštníku připadala osamělá, skryla v jeho kapkách slzy. Protože čirá voda se nejlépe ukryje v čiré vodě.

Anna hleděla za odjíždějící tramvají a mrholení přes pubertu deště zvolna dospělo v liják. Slza ucítila příležitost a pohladila Anninu tvář. Na bradě se pak spojila s dešťovou kapkou a odtud je jejich hostitelka obě setřela hřbetem ruky. Při pomyšlení na soukromé slzy skryté obecným deštěm si Anna vzpomněla na komickou situaci, jíž byla jednou nechtěným svědkem. Opilec, rozkročený na refýži tramvaje, využil déšť ke kamuflování výlevu, kterému přívlastek citový opravdu nenáleží. A nevadil mu ani fakt, že vlastně nijak moc nepršelo…

Kamuflovat nebo skrýt lze ledacos. I těhotenství. Třeba volným oděvem nebo tloušťkou způsobenou nestřídmostí.

Anna těhotenství neskrývala. Bylo patrné na první pohled i zezadu, bylo zřejmé i po telefonu. Anna měla potřebu stavět je světu na odiv. Nebo přesněji: svět jí sloužil jako zrcadlo, ve kterém své nastávající mateřství odrážela a stavěla na odiv sama sobě. Snad proto, že na to tajemné břicho byla sama. Přítomnost blízké bytosti uvnitř sebe žádá si totiž kupodivu přítomnost další blízké bytosti vně. Ten požehnaný stav rozprostírá ženu do šíře, jejíž hrany tvoří protichůdné pocity, jakými jsou síla a zranitelnost, samostatnost a závislost, štěstí a žal. Annino tiché společenství s budoucím dítětem ji neučinilo velmi samostatnou, jak věřila, ale velmi samotnou. Z období samojedinosti přešla do stavu samodruhosti, tedy samoty dvojí. Dvojnásobné, dvojjediné. Proto své břicho ráda vystrkovala, aby vypadala ještě těhotněji, aby podvědomě zdůraznila svoji samotu a opuštěnost mužem.

Opuštěnost mužem, který se s ní spojil na krátký okamžik, aby ji zanechal spojenou s ním. Prostřednictvím dítěte navždy. Anna vystrčila své těhotné břicho pod netečný nos světa vzpurně, vyčítavě a důrazně. Nebyla egoista ani blázen, a tak věděla naprosto jasně, že se ke své samodruhé samotě dostala s plným vědomím, aniž by ji milenec opájel falešnou nadějí a sliby. Byla prostě milenkou ženatého muže, seznámená a srozuměná s jeho trvalou nechutí rozejít se s manželkou. Žádné: „Moje žena mi nerozumí.“ Nebo: „Jen co dospějí děti, rozvedeme se.“ Dokonce ani: „Naše manželství je jen formální.“ Natož pak: „Rozvedl bych se už dávno, ale žena je vážně nemocná a tohle by ji zabilo!“ Taková klišé neproběhla ani náznakem. On ji nepodvedl, a přece se nyní cítila podvedena. A přece jím byla podvedena.

Podvedena mužem, kterého podvedla také, protože bez jeho vědomí vysadila antikoncepci. „To byla jeho chyba, že se spoléhal na bytost tak nedůvěryhodnou, jakou je zamilovaná žena,“ usmála se ironicky. Uvnitř. Nebo ji podvedl někdo jiný? Možná ji podvedlo to neznámé dítě v jejím břiše, když ji den po dni zbavuje pocitu nezávislosti. Ano, zpočátku se cítila nezávislá. „Já přece od tebe nic nechci a nikdy chtít nebudu,“ říkala nesvému muži přesvědčivě a přesvědčeně.

Ale nebylo tomu tak. Není to tak! Chce po něm úplně všechno! To nenarozené stvoření jí vzalo sebedůvěru a dokázalo, že není tím, za koho se měla, dokud je v sobě neměla. S otcem nastávajícího dítěte se občas scházeli, ale cítila, jak ho její vystrčené břicho uvádí do rozpaků a bludných úvah na téma kdyby. Jak v něm její ostře deklarovaná svébytnost probouzí pochyby. Věděla, že on sám se cítí být zrazen. A zároveň také tušila, že by ji býval nejraději nepoznal, protože z příběhu, do něhož ho uvrhla, nelze odejít bez provinění. Každý z jednotlivých účastníků téhle události odejde provždy změněný, ale on za všech okolností proviněný. Chtěl v tom příběhu nebýt. Anna v něm zas chtěla být někým jiným. Ráda by byla svým nenarozeným dítětem.

Být nenarozeným dítětem a v teplé plodové vodě naslouchat konejšivému tlukotu všudypřítomného srdce. Vznášet se ve vesmíru mateřského těla a snít svůj sen o snu… Přivřela oči. A pak je zase otevřela.

V Anniných útrobách se v posledních měsících kromě člověka rodily také tisíce otazníků. Její úzkost je narovnávala ve vykřičníky, které pak při každé příležitosti jako šípy střílela po nechtěném otci svého dítěte ve snaze maximálně ho zranit. Začal na jejich společné schůzky chodit nerad a situace s břichem ho paradoxně vháněla zpět do náruče legitimní ženy.

Přijela další tramvaj směřující k Anninu prázdnému domovu, ale ona opět nenastoupila.

Nenastoupila mezi cestující, kteří jí byli tak vzdálení, že nesnesla pomyšlení na jejich blízkost. Ucouvla dokonce o další krok, aby potvrdila svou neochotu být s nimi.

Anna zůstala stát v dešti, sledovala odjíždějící tramvaj a usmívala se, protože měla pocit, že vlídného cizince uvnitř sebe zachránila před něčím, jako je vážná nemoc, chronický smutek a politováníhodná apatie.

„Ti lidé v tramvaji nejedou domů,“ pomyslela si. „Jedou do nějakého skladiště cestujících, kde je zřízenci v bílých gumových oblecích postříkají dezinfekcí a roztřídí do jiných tramvají, aby cestovali deštivou nocí sem a tam.“

Tušila, že nedokáže nastoupit ani do příští tramvaje. Pohlédla vzhůru a uviděla pršet neviditelnou oblohu.

Na stejnou oblohu se zadívala také tmavovlasá žena, která právě vyšla z obchodního domu, energicky probudila deštník spící v kabelce a ten nad ní hbitě roztáhl svá křídla. Anna brunetu zahlédla jen letmo, a přece jí páteří proběhl poryv ochromujícího mrazu. Deštník se rychle vzdaloval, ale rampouch, kterým se stala její páteř, neroztál. „To byla ona! To byla ona! To byla ona!“ rozeznělo se v její mokré hlavě. Viděla jeho manželku jen jednou. Před dlouhou dobou (předtím) je náhodou potkala ve foyer kina. Byli zabráni do hovoru a málem se s ní srazili. Usmála se chaoticky a pozdravila je. On se usmál jakoby nic a pozdravil ji. A jeho žena se usmála tázavě a pozdravila ji. Anna pak šla, neotáčela se a svůj popcorn hodila do koše. Do jiného koše pak hodila lístek na film, který už nikdy nechtěla vidět. A nechtěla pak dost dlouho vidět ani jeho. V hlavě se jí odvíjel tento vymyšlený dialog:

„Kdo byla ta dívka?“

„Ani nevím, jednou se, tuším, mihla na nějakým jednání s klientem…“

„Hezká.“

„Fakt? Hmm.“

Když ji dialog asi po pár týdnech konečně opustil, nadechla se k další schůzce. Na jejím konci se ho velmi mimochodem zeptala na reakci jeho ženy po onom nechtěném setkání. Řekl, že už si nepamatuje, co říkala, ale nebylo to nic podstatného. A pak jí vyprávěl vtip.

„Znáš to, jak jde manžel se svou paní po ulici a potkají tři mladý krasavice, který ho pozdraví?“

„To neznám,“ řekla Anna tiše.

„Tak teda ta manželka se, když je minou, zeptá: ‚Kdo byly ty slečny?‘ A on povídá: ‚Ta vpravo, to je šéfova milenka.‘ Jdou dál a jeho paní říká: ‚A ty další?‘ ‚No, ta vlevo, to je milenka náměstka,‘ říká on. Po chvilce ticha se žena zeptá: ‚A ta prostřední?‘ ‚Tak ta prostřední, to je moje milenka,‘ odpoví muž. Ujdou mlčky pár kroků, manželka se na něj podívá a řekne: ‚Ta naše je ale stejně nejhezčí, viď?‘“ Anna se zasmála.

Nyní, v dešti na zastávce tramvaje, se nesmála. Probudila se v ní myšlenka, která se jí poslední dobou vracela jako nespavost. Byla to zlá myšlenka, pro niž sama sebe nenáviděla, a přece ji nedokázala odehnat. Purpurová myšlenka, popírající veškeré morální a etické normy utvářející její osobnost. Myšlenka, která se jí vloudila do hlavy a zůstala tam jako nezvaný host. Od svého milence (patrně bývalého milence, protože od doby, kdy se stal budoucím otcem jejího dítěte, se již nemilovali) se Anna před časem dověděla o dopravní nehodě jeho manželky. Při té zprávě ji zachvátila podivná panika, vyúsťující v opojnou představu, že se té ženě něco stalo. A i když by to nikdy nepřiznala, hluboko v sobě si přála, aby při nehodě přišla o život.

Nehoda neměla vážné následky. Tedy pro jeho manželku ne. Pro Annu vlastně měla. Následkem té události si totiž uvědomila svoji schopnost nenávidět někoho do té míry, že by si přála jeho smrt. Její smrt. Navíc si uvědomovala, že obě milují stejného muže a on patrně je, čímž jsou jaksi vnitřně spřízněny. Z pomotaných kořenů těch lásek ale vyrostla květina hrozivá a nemilosrdná. Anna byla zděšená, že se v jejím nitru usídlila hladová zloba, kterou není možné ukonejšit ničím jiným než právě neštěstím té druhé (první) ženy. Takovou záští vylekala sama sebe, ale i když si naprosto jasně uvědomovala její až patologickou nepatřičnost, nepomohlo to k jejímu utišení, natož k přemožení. Přála si, aby si to nikdy nepřála. Ale nebyla to vlastně tak velká nenávist. Byla to ve skutečnosti tak velká láska.

„Láska a vitriol, to jsou dvě mocnosti, jedna žere srdce, ta druhá vnitřnosti,“ vzpomněla si na staropražský morytát, který zpívával její děda. Koutky úst se nepohnuly nahoru ani dolu. „Dřív (předtím) bych na nic tak zlého vůbec nepomyslela,“ říkala si.

A pak svedla všechnu vinu na nenarozené dítě, které se nemohlo, nechtělo a nepotřebovalo hájit.

Přijela další tramvaj s nákladem bledých apatických hlav. Anna stála na místě a držela v rukou své břicho, které bylo náhle tak těžké.

Těžké břicho stojící na štíhlých nohou zmoklé ženy. Anna se nedokázala pohnout. Nemohla odejít.

Chodník se mezitím změnil v kaluž, v jejíž hladině se odrážely domy, takže měl každý právě jednou tolik pater, a lidé se chodidly dotýkali svých protinožců. Svět byl samodruhý, dvojaký a nepochopitelný stejně jako Anna v něm.

Na zastávku přišel muž s bílým pudlem. Anna, která během svých neveselých úvah přestala uvnitř tančit, se nyní rozesmála. Uvnitř. Ten pes jí připadal jako cukrová vata na čtyřech špejlích. Vzpomněla si na svého otce, který říkával: „Pudl, to není pes, to je samorost.“ Kousek smíchu zevnitř se prodral ven a Anniným ústům lehce pozvedl koutky. Otcova tvář se jako velkoplošná reklama promítla na zdi okolních domů, na projíždějící auta, do kaluží a na matné nebe. Jako reklama na vlastní historii a na dobu, kdy svět byl kompletní. Viděla otce veselého, plného energie, jak se hlasitě vzteká a ještě hlasitěji směje. Viděla ho pít červené víno a slyšela ho vyprávět stejné historky pokaždé jinak. Nikdy však ve vzpomínkách ani snech nevídala bezcílnou loď bez kormidla, v níž se otec na konci proměnil.

Na konci, který se odehrál v domě plném babylonsky zmatených jazyků. V domě s igelitovými ubrusy, kde se nezhášelo a odkud se neodcházelo. Každý den tam nosila balík papírových plen, pak si sedla vedle otce a dlouze mu vyprávěla události ze svého života. Obyčejné věci, které ten den zažila. On se usmíval, protože nevnímal banální obsah povídání, ale slyšel barvu jejího hlasu jako dítě plující na vlnách matčiny prostoduché ukolébavky. Bude na něj myslet, až půjde kupovat první pleny svému dítěti?

Je život opravdu jen opsaný kruh?

Anna pocítila chlad a uvědomila si, že ve studeném dešti nemůže stát věčně. Neměla by nachladnout. Neměly by nachladnout. Nemělo by nachladnout. Ona sama (předtím) bývala nemocná docela ráda.

Ne moc nemocná. Tak na knížku a mírnou teplotu, která písmena jemně rozostří jako odpolední dva panáky. Trochu nemocná. Tak na čaj a teploměr, který během sklepávání klouže ve zpocených prstech. Malinko nemocná. Tak na péči někoho, kdo se vrátil z nákupu a přinesl s sebou v šatech vůni chladného vzduchu, ovoce a časopis. „Ježišikriste!“ vyděsila se. „Já už nikdy nebudu takhle ne moc nemocná! To já budu přinášet v kabátě povětří, v tašce pomeranče a v ruce comics…“ Zmoklou Annou projel páternoster niterné sebelítosti. Uvědomila si, že okamžikem, kdy bude mít dítě, se navždy zříká možnosti být jím sama. Nedávno (předtím) ji nenapadlo, že by to ještě někdy chtěla, ale teď to jasně a bolestně cítila. „Aspoň na chvíli! Na jednu krátkou angínu s priznicem.“

Za náramného blikání a houkání projelo kolem policejní auto a sanitka. Někde se něco stalo! „Až se jednou stane něco mně,“ říkala si, „pro ostatní to bude taky jen někde něco.“

Přijela tramvaj, která nejela jejím směrem, a lidé v ní vypadali jako živí. Muž a pudl spolu chvíli zápasili ohledně košíku, čímž pes přece jen vzbudil její sympatie. Pán ho nakonec přemohl, nastoupili a odjeli. Anna se chtěla vrátit k otci, ten už tady ale nebyl. Zůstala na zastávce opuštěná. Opuštěná, jak se na těhotnou v dešti sluší. „U holky, kterou zbouchnul ženatej chlap, trocha sadomasochismu není na škodu,“ řekla si sladkotrpce, jeden koutek nahoru, druhý dolů. Jako maska komedie a tragédie, která bývá vyštukovaná na průčelí každého druhého divadla.

O interrupci se zmínil jen jednou. Anna věděla z knih, filmů a díky intuici, že na tu otázku musí dříve či ještě dříve dojít a byla na ni dokonale připravena. Rozhodla se, že tichým, ale pevným hlasem odrecituje formulaci, kterou pečlivě cizelovala řadu dní. Když otázka konečně zazněla, Anna explodovala jako Molotovův koktejl. V divokém tempu na něj chrlila slova, před kterými couval jako ona dnes před otevřenými dveřmi tramvaje.

Neví přesně, co všechno mu tehdy řekla, ale když se to později snažila rekonstruovat, stále jí z mnoha neurvalých vět vyčuhovaly tyto: „Tobě do toho vůbec nic není! A stejně to třeba není tvoje! Ty si asi myslíš, že ve svejch dvaceti budu souložit jednou za měsíc, když si milostivě uděláš čas?“

Přijela další tramvaj. Anna udělala krok vpřed. Racionální krok směrem k nástupišti, aby se osvobodila z objetí usedavého deště, z téhle zakleté zastávky a z labyrintu vzpomínek.

Udělala druhý krok a pohlédla do oken tramvaje. V kalné vodě zářivek tam pluly desítky lidských plodů a pupeční šňůry je ovíjely jako růžové liány. Křečovitě zavřela oči i ústa a couvla o tři kroky.

Po chvíli přestalo pršet a slzy na její tváři zůstaly jako nahé. Snažila se vybavit si cokoliv pozitivního a za víčky očí jí kmitaly obrazy psů, herců z černobílých filmů, vlčích máků, orgasmů, vanilkových pudinků, jiných psů, letních podvečerů, svíčkových na smetaně s brusinkami, herců z barevných filmů a krátkých angín s priznicem…

„Anno!“ zavolal někdo radostně kousek od ní. Letmým pohybem si otřela tvář, nastavila na ní jakýsi úsměv a otočila se za hlasem. Hezký mladý muž s velmi světle modrýma očima pod tmavým obočím vydechl téměř užasle: „Anno! Jsi to ty?!“ Anna, prostoupená příjemným chvěním, se tázavě usmála. Mladík rozevřel náruč a rozběhl se k dívce, která stála u výkladní skříně obchodního domu za Anninými zády.

Přijela tramvaj. Byla poloprázdná, a přece když Anna nastoupila, zvedl se trochu opilý, ale velmi elegantní muž a dvorným gestem jí nabídl své místo. „Sedněte si, mladá paní!“ prohlásil s námahou. Pak se k ní naklonil a v koňakovém oparu zašeptal: „Mě maminka kojila do tří let. Asi proto jsem tak moc teplý.“ Anně zaškubaly koutky svěšených úst a odvrátila tvář k oknu. Za sklem couvala refýž, na které se modrooký mladík objímal s cizí Annou.

Jedoucí Annu někdo nečekaně nakopl do břicha. Zevnitř. To už koutky jejích úst vzlétly vzhůru. Jako holubi, když začnou zvonit zvony. Anna se nezadržitelně a hlasitě rozesmála. Zvenku.

Smála se na celou tramvaj a dál.