Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát

a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit ře­meslu, protože byl synem kulaka,

kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy,

kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama,

kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích,

kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil ne­uvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934,

kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda,

kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta,

kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy

a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není…