Dopisy
V tomašické hospodě hluboký stín, zaprášené parkety, modro od cigaretového dýmu. Byl pátek večer, u zdi dva hrací automaty, točily se tam ty švestky a jablka, hrací bedny cinkaly. Mladý Markyta na ně pošilhával přes mé rameno. Tři lidi hráli šipky, tři rozpitá piva postavená na okraji stolu. Mladá holka v maskáčových bokových kalhotách s kapsami, bílé tílko na ramínka, věk jsem tipoval tak na osmnáct. S ní dva kluci, snad o něco starší, jeden v montérkách a v tričku. Markyta do sebe lil další pivo, oči mu plavaly, nebyly ani zlé, ani hodné, byly nijaké. Přisedl jsem si…
Před pěti lety za ním na pole přijela delegace, rostlinář, bezpečák a předseda. Ve služebním autě, v polobotkách šlapali po zoraném lánu. Markyta zastavil traktor, který stál miliony. Bezpečák vytáhl z pláště balonek. Markyta se držel volantu, ale nakonec fouknout musel. Balonek zezelenal. Krev nedal. Na to měl svaté právo. Ten den pracoval naposled na traktoru John Deer, který měl krásný lak, uvnitř samý budík a klimatizaci, a který družstvo horko těžko splácelo na leasing. Z pole šel pěšky. Dvě hodiny šel z pole pěšky do Tomašic. Potupa. Přikývl jsem, že rozumím, jak mu tehdy bylo.
„A já jsem s pitím přestal, rozumíš? Přestal…“
Ujistil jsem ho, že mu to věřím.
„Ale stejně mě z toho traktoru sundali. Šmejdi! Že prej mě nechaj jezdit. Jenže jsem dostal ten nejhorší starej krám v celým družstvu. Já, kterej tam dřu od osmnácti let…“
Šlo to snáze, než jsem předpokládal. Zaplatil jsem mu další pivo. Byl vláčný jako rozteklý asfalt, měkký jako shnilá sláma. Věděl jsem, že to půjde. Pít jsem s ním nestačil, piva se ve mně rozlézala, stoupala a šuměla. Po třetím půllitru jsme si potykali.
„To je Míša, co na ni furt čumíš,“ nahnul se ke mně Markyta, „Míša Šouchová.“
„A ty kluci, co s ní hrajou šipky?“
„Ten v montérkách je její brácha a ten druhej šamstr.“
Chodil jsem k pultu pro panáky myslivce a na Josefa Markytu přišla kolem desáté krize, už se s ním nedalo moc bavit. Další panáky kořalky jsem tedy přinesl k rozsvícenému terči, zabodávaly se do něho šipky a na displeji se odečítaly body. Vzali mě do hry a po dalším kole už jsme si všichni tykali jako nejlepší kamarádi. Euforie ze hry se mísila s euforií z vypité kořalky, v hustém kouři jsem jen koutkem oka kontroloval Markytu, aby se nevytratil, aby mi nikam nezmizel. A než Míšin brácha s Petrem dohráli šipkový souboj, klábosili jsme s Míšou u baru. Michaela Šouchová mě zajímala, hlavně její příjmení. Byla milá, vlasy nakrátko, obarvené na nepřirozenou havraní čerň, moc jí to nešlo k bledé pleti. Se svým klukem se seznámila před rokem, jezdí do Tomašic za babičkou.
„Promiň, že se ptám, ale v jaký chalupě má Petr babičku?“
„To neznáš, když nejsi odsud.“
„Číslo popisný,“ trval jsem na svém, Míša se usmívala a šermovala mi před očima rukama, prsty ukazovala nějaká čísla, měla už taky slušně naváto.
„Nevím,“ řekla nakonec a paže jí spadly na pult, „číslo nevím, ale říká se tam u Sládků.“
„U Sládků? Ta usedlost tam za zastávkou? To je číslo pět.“
„Tak vidíš,“ hlesla unaveně Míša.
„Takže Petrova babička pochází ze Sládkovic statku?“
„No asi jo, když tam bydlí… proč tě to tak zajímá?“
„To je profesionální deformace, toho si nevšímej, sestavuju rodokmeny…“
„Pátráš po předcích…“ opakovala po mně Míša, „to víš něco i o mejch babičkách a prababičkách?“
„Jo, i o tvejch dědečcích a pradědečcích…“
„Povídej mi něco o nich,“ žadonila přiopilým hlasem, to už jsme zase stáli před barevným terčem a házeli na něj šipky, „Petře, Pavel zná tvoji babičku i tvýho dědu.“
„Víš, někdy je lepší nic nevědět,“ zasmál jsem se.
Pak jsme šli znovu na panáka, něco jsem blábolil o těch předcích, jak Míša chtěla, poslouchala nesoustředěně a pak se někam vytratila, hostinský se mě zeptal, kam má napsat ty kořalky, vytrhl mě z letargie, v hlavě přesýpací hodiny, šumění písku, vláčné pohyby. Vrátil jsem se k Markytovi, ztěžka jsem dosedl na židli.
Posledního myslivce si dal už sám, beze mě. Čekal jsem na účet. V chodbě za otevřenými dveřmi jsem viděl Petra a Míšu, on se opíral zády o navlhlou zeď a ona na špičkách přitisknutá k němu.
„Na co tam pořád čumíš?“ zafuněl Josef Markyta.
To, na co jsem čuměl, ale Markyta ani hostinský přinášející účet nemohli vidět. Na zatuchlé chodbě tomašické hospůdky se vášnivě líbali prapotomci někdejších třídních nepřátel z téhle vesnice.
Zaplatil jsem, ale peněženku jsem neschoval, ukázal jsem Markytovi jen tak ledabyle onu bankovku, povystrčil jsem ji z peněženky. Pak jsem ten tuhý, drsný kousek papíru vyndal. Promnul jsem ho v dlani a zase schoval. František Palacký na tisícovce se tvářil moudře. Vodoznak, šifra pro slepce, stříbrný proužek. Slovy jeden tisíc korun českých v hotovosti. A to za jednu starou plesnivou kroniku.
Plácli jsme si, spokojenost na obou stranách. Šněrovali jsme si to po návsi, Josef zpíval bručivým hlasem. Když jsem mu před vrátky stavení připaloval cigaretu, zaťal mi dlaň za krk a přitáhl si mě k sobě, dýchl na mě svůj obvyklý odér, pivo a myslivec.
„Poslouchej, Pavle…“ zapotácel se, málem mě strhl s sebou na zem, vyrovnali jsme to.
„Poslouchej mě… jednou se v tý chalupě voběsim…“
Opřel jsem se o zídku, v hlavě se mi roztočila zběsilá polka, pulzovalo to nahoru a dolů, zhluboka jsem dýchal tu šumící tmu, kolem špatně osvětlená náves, sem tam modře blikalo nějaké okno. Čekal jsem, dusno bylo k omdlení, sjel jsem zády po zdi a sedl si do rosy. Usedlost čp. 28, Markyta Josef, syn Markyty Václava, kovorolníka, a Markytové Blaženy, rozené Koníčkové, čtyři hektary zděděných polí, v JZD od roku 1950…
Objevil se ve vratech. Držel něco světlého, velkého, šustil igelitem, prošedivělé mastné vlasy mu padaly do zpoceného čela. Opilé oči napolo schované pod převislými víčky. Tisícovka se bledě leskla do noci, podal jsem mu ji, náš obchod proběhl mlčky. Potmě. Vytáhl jsem knihu, byl to vlastně tlustý sešit v tvrdé vazbě, na bílém štítku tuší nadepsáno: Kronika obce Tomašic.
S těžkou knihou v igelitu pod paží jsem klopýtal hrbolatou návsí, jak ožralej lancknecht, když táhne se svou kořistí domů z války. Odemknul jsem auto, z rozešitých zadních sedaček stáhl deku a vydal se na louku, dupal jsem ztěžka kupředu, palouk ponořený ve tmě voněl a já hodil deku na trávu, stébla mě píchala. Tropická noc ležela na krajině, šíleně vysoké nebe mě zasypalo světlem. Stulil jsem se na deku, s tvrdými deskami kroniky pod hlavou. Ze tmy vystoupily šedé obrysy, visely nad stébly trav a lístky jitrocele. Noční zvuky a záhadné šelesty si mě hned rozebraly, rozkradly, kousek po kousku mě hbitě roznesly po stráni, až jsem najednou nebyl…
V sobotu kolem osmé ráno jsem dorazil do Touchova, bolela mě hlava, žaludek jako na vodě, celý rozlámaný, mokrý od rosy. Na louce jsem se moc nevyspal. Mistr kameník už se po mně sháněl. Ano, jedeme na trh, málem bych zapomněl! Pod pumpou jsem pil, dlouhá žízeň, omyl jsem si tvář. Už měl připravené kolo, přivedl ze zahrady i druhé pro mne.
„Moment, mistře, dojdu se jen umejt a převlíct…“
Hrnul jsem se ke dveřím a málem jsem do někoho vrazil. Zvedl jsem hlavu a překvapením jsem naprázdno polknul. Můj bratr. Ťukal zrovna na okno a pokoušel se nahlédnout dovnitř skrze záclony.
„Ahoj Vlasto.“
„Ahoj,“ řekl tiše. Zaznělo mi to jaksi vlažně, znal jsem přece jeho sytý, hlučný hlas.
„Stalo se něco?“ vypravil jsem ze sebe. Vlasta byl o hlavu větší, měl kostkovanou košili a plátěné kalhoty, seprané, ale vyžehlené a čisté. Kožený opasek se zašlou mosaznou přezkou. Vlasy, které lemovaly zvětšující se pleš, už byly hodně prošedivělé.
„Máš u nás dopis,“ podával mi bílou obálku. Vzal jsem si ji a zběžně na ni pohlédl, byla tam ještě stará adresa.
„Děkuju. Zdržíš se?“
Cítil jsem jeho zdrcující pohled, nemusel ani mluvit. Stál jsem před ním jako strašák do zelí, zpocený a zválený z té noci pod širákem, kalhoty na kolenou zelené od trávy, uvědomil jsem si, jak ze mě táhne líh.
„Slyšel jsem na tebe pěkný věci,“ začal zostra, „přespáváš po známejch, půjčuješ si od lidí…“
„Co to povídáš…?“ snažil jsem se oponovat jeho odměřenému hlasu.
„Co sis pořídil za ty peníze za chalupu?“
„Vlasto, byl to můj díl, nevyčítej mi to.“
„Jen se ptám, co sis za to koupil. Můžeš mi to říct?“ pokračoval.
Zdvihl jsem ruku s černou brašnou na popruhu, otevřel jsem ji a ukázal mu notebook. Díval se na tu věc, zase jsem ji schoval zpátky. Věděl jsem, že to nepochopí. Jeho sukovité ruce podél těla, vzpřímená postava, trochu povolená čelist, opálená tvář, hluboké vrásky kolem úst.
„Ty peníze jsme nahospodařili za léta práce…“
„Neměls mi je dávat.“
„Za pár let ti bude čtyřicet. Nic nemáš, seš jak bezdomovec.“
„Já chci žít po svým, Vlasto, nemáš mi do toho co kecat!“
Jenom se podíval a sedl si na schod přede dveřmi. Položil jsem na zem brašnu, a jak jsem se sehnul, rozbolela mě zase hlava, bylo mi na nic. Posadil jsem se naproti němu na trávník a natáhl si nohy. Koukal jsem do trávy.
„Mysleli jsme s Vlaďkou, že si pořídíš nějaký bydlení,“ začal zase.
„To je dneska drahý, přece…“
„Zbytek sis moh půjčit. Za byt na vsi, v nějaký bytovce, nezaplatíš tolik.“
„Žádná banka mi hypotéku nedá, když nedoložím stálej příjem.“
„A jsme u toho,“ řekl a pokyvoval hlavou. Vydržel jsem jeho přísný pohled. V ústech jsem měl sucho a nepříjemnou pachuť po včerejší neplánované pitce v Tomašicích. Najednou mě to všechno zlomilo, v jediném okamžiku. Nějaká blbá sentimentalita.
„Pamatuješ, jaký to bylo dřív, Vlasto? Když ještě byli živi naši?“
„Jo, pamatuju,“ řekl pomalu bratr, „pracovali jsme s tátou do tmy na záhumenku a tys seděl doma a psal ty svý nesmysly.“
Zabolelo mě to. Jako pokaždé. Věděl jsem přece, že na sentiment si Vlasta nikdy nepotrpěl.
„Táta mě měl rád…“
„Jo, to já vím,“ skočil mi do řeči, „ale dodnes mi není jasný, proč na tebe byl tak vysazenej. Vím, že tě měl vždycky radši než mě. Ale proboha proč???“
„Nemyslím, že mě měl radši než tebe, to ne…“
„Ale jo. Měl. Nemusels dělat, šel jsi do školy, ale co z tebe je? Seš doktor? Nebo farář nebo učitel? Nejseš… Co vlastně seš? Podívej se na sebe. Není ti to blbý?“
Můj starší bratr přitvrdil. Krutou shodou náhod mě viděl v tomhle zbědovaném stavu. Měl jsem hroznou žízeň, v hlavě mi bušilo tisíc drobných kladívek kocoviny.
„Nevím, co ti o mně kdo napovídal, snad mě znáš, ne? Ale je to tvoje věc, čemu uvěříš.“
„Mně nikdy nevadilo, že seš knihovník. Bral jsem tě takovýho, jakejs byl, do tý doby, než sis přived Andreu. Pročs ji k nám přived?“
„To jsou ale pitomý otázky, proboha! Proč ty sis přived Vlaďku?“
Odmlčel se. V hovoru stále zachovával svůj rozvážný tón.
„Rozhodně ne proto, že uměla hezky kroutit zadkem a měla pusu nabarvenou na červeno…“
„To nemá cenu, Vlasto… jsme zase tam, kde jsme byli před léty.“
„Andrea se nikdy neomluvila. Ani Vlaďce, ani mně.“
„A za co? Můžeš mi přesně říct za co?“
„Ty se ptáš? Málem se jí povedlo za zády nás všech zastavit chalupu bance.“
„Já jsem o tom přece věděl…“
„Tím hůř!“
„Nepochopils to tehdy…“
„Pavle, nebudem to znovu rozebírat. Musím jít.“
„Mluvil jsem nedávno s Vlaďkou, nebere to takhle.“
„Je moc hodná. To je všechno,“ řekl.
Bratr zmizel za plotem, auto odjíždělo, mistr stál na rohu domu, držel se řídítek svého starého zrezivělého kola. Já jsem držel v ruce bílou obálku. Na starou adresu už mi několik let žádná pošta nechodila. Ani jsem neměl čas obálku otevřít, nestihl jsem se ani nasnídat, protože jsem chytal po dvoře kohouta, mistr ho naložil v uzavřeném koši na nosič a vyjeli jsme na naši obvyklou trasu. Rohlík s máslem jsem dojídal cestou při šlapání a dopis jsem strčil do brašny s počítačem, kterou jsem měl přes rameno.
Celou cestu po záplatované silničce jsem měl před očima Vlastu, obraz čerstvě dospělého muže, který už jezdí na motorce. Jeho vážná tvář, vždycky když mi říkal: Tatínek se na tebe moc zlobí. Tohle opakoval léta, i když už jsem jezdil na střední školu. Nepamatoval jsem se, že by to kdy byla pravda. Tatínek se na tebe moc zlobí…
Na trhu stolky se zeleninou, čerstvá vajíčka, sklenice lesního i lučního medu. Mistr se uvelebil na rozkládacím rybářském sedátku, kohout koukal z koše, jak trhal hlavou, červený hřebínek mu poskakoval.
Dal jsem si v hotelu na náměstí vychlazenou minerálku, kávu a tatranku a vyndal si práci. U otevřeného okna do zahrady bylo příjemně, cítil jsem se už mnohem lépe a čas ubíhal. Zastavovali se známí, pak se trhovci pomalu začali trousit na oběd a na pivo, uvědomil jsem si, že je skoro poledne. Vyběhl jsem na náves, mistr tam seděl u kohouta a diskutoval s nějakými babkami. Úplně jsem na něj zapomněl. Vtom mi došlo, že jsem taky zapomněl na dopis. Zalovil jsem v brašně, roztrhl obálku.
Zíral jsem na dopisní papír, na rukou psaný půlstránkový dopis, a přečetl jsem ho, nevím kolikrát, snad desetkrát, snad dvacetkrát. Mistr stál nade mnou, s košíkem a s kohoutem, byl čas vyrazit domů. Pokynul jsem mu, ale seděl jsem dál, hostinská přinesla dvě piva, asi je objednal on. Civěl jsem na podpis. Stálo tam to jméno, modrou propisovací tužkou, trochu archaickým nevypsaným rukopisem. Stálo tam: ROZÁLIE ZANDLOVÁ. Složil jsem papír a zastrčil ho zpátky do obálky, jako bych ho chtěl uklidit, na chvíli ztratit z očí. Pili jsme s mistrem pivo, studené, perlivé.
Můj syn je čestný člověk, nikdy nic špatného neudělal.
Měl jsem ty řádky před očima, měl jsem je už v hlavě, šlapali jsme zpátky do Touchova, mistr přede mnou, sledoval jsem jeho křivolakou jízdu.
Prosím Vás, neubližujte mu, vím, že pátráte v Tomašicích po těch věcech, co se tehdy staly…
Opřeli jsme naše obstarožní kola na zahradě o strom, vypustil jsem kohouta na dvůr. Zůstal jsem sedět ve stínu domu na lavičce, mistr šel ohřívat do kuchyně polívku. Znovu jsem vytáhl dopis z obálky.
Bude Vám vděčná i celá jeho rodina… byli za ním už na jaře, všichni jsme mysleli, že už to skončilo, nechte ho, prosím, na pokoji. On neví, že jsem tenhle dopis napsala…
Seděl jsem s hlavou v dlaních, kocovina odeznívala, mistr na mě volal z otevřeného okna, tak jsem se tedy zvedl a doploužil se do kuchyně. K sobotnímu obědu.
Díval jsem se na bílou obálku, která ležela na stole, měl jsem ji na očích všechny ty horké dny, kdy jsem se vracel večer do Touchova. Byla založená v kredenci za sklem. Ve středu jsem zůstal přes noc v Třeboni. Divné dny, léto už mělo pohasínat, ale pořád ještě hořelo naplno.
Bylo odpoledne, hledal jsem ho v Tomašicích, pak jsem se dal autem kolem jetelové louky až k dlouhému kravínu, jeden pruh byl čerstvě vysečený, jel jsem po stopách traktoru. Obešel jsem dvouřadý kravín, z šikmého transportéru padal hnůj na rozlámaný valník, mezerami v postranicích protékala močůvka. Horko ještě zesilovalo těžký zápach hnoje, seděl ve starém otlučeném traktoru, který naprázdno blafal, za ním zapřažený valník. Pak se trhavě rozjel, kodrcal se k polnímu hnojišti. Počkal jsem si na něho při zpáteční jízdě mezi přerostlou mátou a poházenými cáry černé plachty ze silážní jámy.
Seděl v kabině, kouřil a mrzutě si mě měřil. Vytáhl jsem z brašny knihu zabalenou v igelitu a vyskočil na schůdek traktoru za ním. Motor pořád běžel, křiknul jsem mu do ucha. Zuřivě kroutil hlavou.
„Nesu ti to zpátky…“ seskočil jsem na zem. Nahnul se od volantu, jako by chtěl vylézt z kabiny, mračil se a čuměl na to, čím jsem mu mával před očima.
„… a dáš mi zpátky tu tisícovku! A rychle.“
Jeho ztrhaná tvář nedávala znát žádné další pohnutí. Pak se najednou zašklebil a zahodil nedopalek.
„To je tajná kronika mýho táty!“ zachrčel do klapajícího motoru.
„Tohle jsem nechtěl, tohle ne…“
„Táhni do hajzlu,“ zabouchl za sebou dveře traktoru. Vyskočil jsem na schůdek a zachytil se za kliku, otevřel jsem a odskočil na zem.
„Tyhle žvásty si strč někam!“ hodil jsem zabalenou kroniku za ním do kabiny, nezachytil ji, padla na podlahu a odtud vypadla na zem. Vyhoupl se z traktoru a těžce seskočil na zem.
„S mým tátou tady nebudeš házet na hnoji, ty sráči…“ Sehnul se pro knihu, zvedl ji a koulel očima.
„Ty víš, co jsem chtěl, víš to. Podved jsi mě…“
„To je tajná kronika, ty…“ Položil knihu do kabiny na sedačku, malými krůčky jsem couval. Markyta brunátněl, ten jeho fialový ksicht. Zašmátral poslepu rukou na podlaze kabiny, napřáhl se, zahlédl jsem montážní klíč, ustupoval jsem, udělal pár kroků směrem ke mně a já sebou hodil doleva, div jsem se nenatáhl do močůvky, kolem hlavy mi prosvištěl ten kus železa.
„Přijdu si pro to, cos mi slíbil,“ volal jsem už z bezpečné vzdálenosti.
„Jen přijď, rozbiju ti palici!“ zařval chraplavým hlasem a rozkašlal se dlouhým kuřáckým kašlem, z kravína vyšly dvě zvědavé ženské v šátcích a v zelených gumových rukavicích.
Vstal jsem ráno ještě dřív než mistr kamenický, uvařil jsem kafe z melty, seděli jsme spolu v kuchyni za stolem, lámal si chleba do plechového hrnku s horkou kávou a lžící nabíral rozmočené kousky.
„Jeď pomalu,“ řekl mi jako vždycky.
„Dneska nikam nejedu, mistře. Říkal jsem vám to včera. Vyklízím tu Lánů chalupu.“
„Aha,“ pokýval hlavou, „už to bude rok, co je Lána v Pánu…“
„Jenom jsem tam včera nahlídnul, ale je tam neuvěřitelnej svinčík.“
„Co Květa umřela, se tam neuklízelo.“
„Tak to sedí,“ řekl jsem si spíš pro sebe. Ranní vzduch, který přicházel otevřeným oknem z návsi, byl příjemný. Čekal nás další horký den.
„Přijď k obědu!“ volal za mnou mistr Karásek.
Dopoledne uběhlo, ani jsem nevěděl jak. Přistavený kontejner se pomalu zaplňoval. Vynášel jsem ven padesát let staré prošlapané koberce, zaprášené linoleum shrnuté do role jsem tahal ven smykem, jak bylo těžké. Kartony, dřevěné bedničky od ovoce, stovky prázdných láhví. Bylo neuvěřitelné, co pan Lána všechno doma skladoval. Už jsem chápal, proč měl pověst nejlakomějšího člověka v Touchově.
Když jsem vysypával do kontejneru další kbelík odpadu, chytla mě za ruku paní z vedlejšího čísla.
„Květa měla ty velký hrnce, celou sadu, při zabijačkách nám je půjčovala… ale potají, rozumíte,“ ztišila stará paní hlas, „Lána by to nikdy nedovolil.“
Utíral jsem si tváře, pot smísený s prachem se mazal jako jemné blátíčko. Díval jsem se na tu starostlivou ženu.
„Byly to moc pěkný hrnce,“ řekla.
„Nezlobte se, paní, ale já mám vyklidit jen tu veteš, co tam překáží, nemůžu z toho nic dávat pryč.“
„To vám řekla Miluška? Měli jsme ji rádi.“
„Všechno ostatní mám shromáždit v komoře.“ Nedokázal jsem jí zabránit, aby nevnikla do sednice. Byla to vlastně i kuchyně, kachlová pec, hromada ztuchlých dek, tam jsem se ještě nepropracoval.
„Měla recht, že odešla,“ řekla a rozhlížela se pozorně po místnosti, „utrápil by je obě.“
Snažil jsem se sousedku vytlačit zase zpátky do dveří. Koukala mi přes rameno, stavěla se na špičky. Hrnce nikde. Sám jsem byl zvědav, kde na ně narazím. Vypadala, že už to vzdává. Zamračila se.
„Víte, von to byl pěknej hajzl, starej Lána,“ ulevila si. Neříkal jsem nic.
„Vidíte ten otoman?“ ukázala prstem k oknu.
„Jo. Co je s ním?“
„Tady spával. U televize. A támhle,“ ukázala na pec, „tam spávala nebožka Květa. A pokaždý večer musela vona, chudák stará, slézt z tý pece a vypnout televizi. Vona s tím svým revma. Von se jen převalil na druhej bok.“
Když jsem ji dostal ven z chalupy, raději jsem hned zamknul a šel na oběd. Mistr podřimoval za domem na zahradě. Socha stála nehnutě u plotu jako Golem…
Odpoledne jsem narazil v komoře Lánovic stavení na ty hrnce, ale hlavně na stovky sklenic se zavařeninami, vše potažené prachem a plísní. Vynášel jsem ty patnáct let staré kompoty a povidla, v gumových rukavicích jsem je házel přes okraj kontejneru.
K večeru jsem si sedl na otoman, o kterém tak zasvěceně mluvila sousedka. Stolek pod obstarožní televizí měl zásuvku. Otevřel jsem ji. Vytáhl jsem do šera místnosti starý stolní kalendář a jakýsi zápisník. Zkušeným okem znalce archivů jsem chvíli studoval zápisy pořízené obyčejnou tužkou. Až jsem na to přišel. Bylo to jednoduché. U každého data v kalendáři měl pan Lána zaznamenanou denní útratu. Na haléře. Prolistoval jsem se až do října. Jedenáctého vyplňoval celé okénko velký kostrbatý kříž, několikrát obtažený. Třináctého října v kalendáři stálo: Vykopána levá polovina hrobu. Čtrnáctého Lána hrob pro svou ženu dokončil.
Hodil jsem kalendář zpět do zásuvky a otevřel jsem zápisník, jen z profesionálního zvyku jsem otočil pár stránek. Zase čísla, ceny, stejnou tužkou. Pročítal jsem jednotlivé položky na stránce nadepsané Květa.
Tepláky obnošené 3 ks po 5 Kč
Holiny zánovní č. 61 pár 100 Kč
Deštník, opravovaný 1 kus 50 Kč
Zástěra, nepoužitá 2 kusy po 70 Kč
Probral jsem se výčtem těch bizarních věcí a věciček až ke konci. Bylo to jasné. Seznam všeho, co po Květě Lánové zůstalo. Pod čarou součet. Ocenění nebožky manželky v korunách českých…
Musel jsem ven; a rychle. Opřený o plot jsem hltal podvečerní teplý vzduch, sklánějící se slunce prosvětlovalo neumytá okna a trochu jeho zlatého svitu dopadalo do temné sednice za mými zády.
V kapse mi zazvonil telefon. MILAN, svítilo na displeji. V tom okamžiku jsem byl tak rád, že mám spojení s nějakou živou bytostí…!
„Kde jsi? Už se vracíš?“ zaznělo v telefonu.
„Odkud bych se měl vracet?“ divil jsem se.
„Sedíme na pivu a mistr Karásek je tu s náma. Říká, že už se každou chvíli vrátíš z Třeboně.“
Vyprskl jsem smíchy. Mistr si to celé popletl. Ještě ve dvanáct jsme spolu u stolu dlabali polívku.
„Jsem přece tady.“
„Kde tady?“
Vyšel jsem od plotu na náves a zamával směrem k lípě a ke stolkům a židličkám.
„Pořád mě nevidíš?“
„Děláš si prdel? Myslíš, že vidím až do Třeboně?“
„Podívej se k Lánům. Jsem u Lánů, blbče…“
Mávali jsme na sebe přes náves, mobilní telefony u ucha. Za chvíli Milan přišel s natočeným pivem. Do půl těla, jen v kalhotách od montérek.
„Dík.“
„To koupil Kennedy,“ řekl Milan, „prej aby ses už na něj nezlobil.“
Držel jsem v dlaních studené sklo, pěna přetékala a rozmáčela prach na mých prstech.
„Co tady blbneš? Seš tu zalezlej jak horník v dole…“
„Jo, i žízeň mám jak horník.“
Pil jsem dlouhými doušky, taky jsem už měl hlad. Milan Hlavatka nakoukl do kontejneru.
„Panebože… tos všechno vynosil vlastníma rukama?“
„Hele, Milane,“ utíral jsem si pivní pěnu hřbetem ruky, „ten Lána byl fakt takovej škrt?“
„Starej Lána? Ty vole… myslíš, že kupoval rohlíky tady v Touchově? Každej den pro ně jezdil na kole do Chřastavy! Šest kilometrů tam a šest zpátky, protože tam byly vo deset halířů levnější.“
„Milane, kolik stojí vykopání hrobu?“
Díval se na mě dost nechápavě.
„Už ti z toho hrabe, ne?“
„Je to tak drahý?“
„Nech toho a pojď na pivo.“
„Nemůžu. V neděli přijede kupec.“
„Takže Miluše to prodá?“
„Neváhala ani chviličku.“
„Ani se jí nedivím. Neměla to tu lehký. Když měl Lána svůj den, seřezal je obě.“
„Stavil se tu starej Šíma. Byl najednou jak mílius. Proč prej jsem neřek, že by to koupil jejich Michal.“
„Kecá,“ řekl Milan, „kde by na to vzal? Zadlužil se na auto.“
„Hlavně bych nechtěl vidět, co by z tý chalupy Šímové udělali. Do tohohle krásnýho průčelí,“ ukázal jsem na klenutý štít s opadanými ozdobnými štuky, „by narvali plastový okna, protože jsou nejlevnější… chápeš? Takhle to koupí chlápek, kterej má ženu architektku, je celá blázen do venkovskejch stavení.“
„Tak přijdeš si na chvíli sednout?“
„Vyřiď Kennedymu, že děkuju,“ podával jsem mu prázdný půllitr.
Milan odcházel k hospodě. Otočil jsem se zpátky ke své celodenní práci. Chalupa už budila o poznání lepší dojem. Otevřenými okny protahoval čerstvý vzduch a vynášel ven zatuchlinu, plíseň a sto let starý smutek.
Zastavil jsem večer na tomašické návsi, ale ztrácel jsem trochu kuráž, jak jsem se blížil k místní hospodě. Vešel jsem, seděl na svém místě v rohu, v modrošedém oblaku kouře, půllitr před sebou. Hostinský pozdravil opatrně, trochu rozpačitě mě sledoval. Objednal jsem si u pultu minerálku a otočil se k Markytovi.
„Co tu chceš?“
„Ty víš co,“ opáčil jsem.
„Pánové, klid,“ pokoušel se do toho vložit hostinský, jeho sympatický úsměv trochu zmrzl.
„Nasrat,“ zabručel Josef Markyta do poloprázdného půllitru.
„Dobře, zaplatím ti.“
„Neprodám svýho tátu, ty šmejde…“
Do hospody přišlo pár chlapů, pil jsem u výčepu minerálku ze skleněné láhve. Hostinský dotočil několik piv. Občas jsem se k Markytovi obrátil. Měl sebevědomý výraz, hrál si s krabičkou cigaret na ubruse. Naklonil jsem se k hospodskému.
„Kolikátýho v družstvu berou?“
Chvíli sledoval chytrýma, veselýma očima, jak vyndávám z peněženky mince.
„Brali předevčírem, pane…“
Přikývl jsem a otočil se k odchodu.
„Ale…“ zaslechl jsem už v půli cesty ke dveřím, „… nahází to do tejdne do hrací bedny…“ Zastavil jsem se. „… a pak pije na sekeru až do další vejplaty…“
Říkal si to spíš sám pro sebe.
Dával jsem si vodu u kiosku na budějovickém nádraží, těch litrů vody všeho druhu, co jsem do sebe nalil v tomhle parném létě! Koupil jsem si obloženou housku a čekal na lavičce pod rozpálenými plechovými střechami. Najednou probleskla vzpomínka. Vražedně rychlá, jako ostrý hrot šípu. Žár léta pod plachtou dřevěného stánku. Stojíme pod ní já a Andrea, všude kolem malované hrnečky, džbány a talíře. Hemžení tržiště. Muzika. Kde to mohlo být? Všude, kam jsme spolu jezdili. Potkávali jsme se s kamarády kováři nebo pekaři na náměstích a návsích…
Konečně se objevil mezi stanovišti, procházel pruhem ostrého slunečního světla, vydal jsem se za ním. Před jeho autobusem jsem ho došel.
„Nazdar, Pavle!“ zahalekal. „Tak už tě to pustilo?“
„Co jako?“
„Urazil ses, ne? Tam v hasičárně…“
„Nemluv o tom, prosím tě. Vezmeš mě domů?“
Kennedy nechal otevřené dveře, aby to větralo, seděli jsme vpředu na sedačkách, naproti sobě přes uličku.
„Zase ti to kleklo?“ nevěřil.
„Nediv se. Už má svý odslouženo. Jenom tý hrnčířský hlíny, co jsme s ním navozili. Zapřáhli jsme vozík a vyrazili s Andreou na druhej konec republiky…“
„Co tam zlobí tentokrát?“
„Spojka. A kdo ví, co tam ještě najdou. Stojí to tady v servisu,“ řekl jsem odevzdaně, „bojím se, kolik to zas bude peněz.“
Do odjezdu scházelo dvacet minut, nezbývalo mi než se projet s Kennedym oklikou po všech možných vesnicích, než se dostanu do Touchova.
„Johnny, něco jsem ti chtěl říct…“
Vyzul si perforované polobotky a natáhl si na chvíli nohy. Podal jsem mu láhev s minerálkou. V zrcadlech jeho pověstných brýlí jsem byl já, autobusy zaparkované kolem a to lesknoucí se vedro.
„… celou dobu, co jsem ji hledal po všech možnejch krchovech, v Tomašicích a okolních vsích, jsem si říkal, že může ještě bejt naživu. I tam na Vysočině jsem byl, kde bydlí její syn s rodinou, celej městskej hřbitov znám nazpaměť… nenašel jsem ji. A teď se podívej!“
Vytáhl jsem obálku a podal jsem mu dopis. Četl a mračil se do toho bělostného listu papíru, který mě už dva týdny strašil v kredenci.
„Takže bába žije?“ vzhlédl ke mně od dopisu, do očí za slunečními brýlemi jsem mu bohužel neviděl. Přikývl jsem a povzdechl si. Opatrně mi podal papír zpátky.
„Já jsem to tušil, fakt…“
„Kolik jí je, proboha…?“ zabručel Kennedy.
„Třiaosmdesát. To není až zas tolik. Asi se nikdy nevdala, příjmení má stejný.“
„Nechceš toho teď doufám nechat?“
„Honzo, já nejsem žádnej fízl, jsem genealog… já mu to říkal, Šrámkovi, krucinál…“
„Volals mu?“
„No jasně. Že prej nic nevěděl, že měl za to, že už dávno nežije… nevím, jestli mu mám věřit.“
„A co se tím mění, mi řekni? Přece nic… Prostě to doděláš, odevzdáš práci, vyinkasuješ peníze a nazdar.“
„Šrámkova stavební firma tam má samozřejmě taky zakázky, na tý Vysočině.“
„To se dalo čekat, ne?“
„Chtěl jsem si to jen ověřit. Dělal přes pět let šéfa stavebního střediska u družstva. Přidružená výroba, jak se tomu tehdy říkalo. Po revoluci vystoupil ze všech funkcí, pak i z družstva. Osamostatnil se. Firma prosperuje, má zakázky různě po Čechách i na Moravě…“
Plahočili jsme se po vesnických zastávkách, vezl jsem se bez jízdenky, jediný klad toho odpoledne. K opěradlu sedačky se mi přilepilo zpocené tričko, probíral jsem se dokumenty v drncajícím autobuse, listoval jsem tou už téměř zapomenutou historií. Skoro už jsem ji měl poskládanou. A v brašně, která ležela na sedačce vedle mě, byl dopis od ženy, která znala ten příběh celý, měla k němu klíč. Svou paměť. A pokaždé když jsem rovnal listiny zpátky do desek, skončil jsem u té jediné věty. Ta nebyla nikde zapsaná. Nevlastnil jsem originál, ani opis, ani kopii. Byla jen vyslovená. Poprvé před desítkami let a přednedávnem znovu v jedné budějovické cukrárně. Nedonutili mě nenávidět. To řekl pan Mařánek, bývalý sedlák z Tomašic, jednou v zimě roku 1961, v sednici svého stavení, když už mu zbývalo jen pár dní života.
V diáři jsem nalistoval poslední srpnový týden. Na čtyřiadvacátého tam byla poznámka TOMAŠICE – HOSPODA. Byl čas vyrazit tam.
Seděl ve svém koutě, v nikotinovém oblaku, v modrákách, za nehty tu svou zatracenou černou práci, v očích mrtvo. Lesklé smutné prázdno. Hostinský mi přinesl k vedlejšímu stolu minerálku. Věděl jsem, že si mě Markyta všiml, že o mně moc dobře ví. Vypil jsem pomalu láhev, pak jsem si dal kávu a tatranku. Cítil jsem z boku jeho pohled, nervózní poposedávání. Zůstal jsem bez hnutí. Nehnul jsem ani očima, ani koutkem oka. Nepovolil jsem. I on se držel. Zvedl jsem se k odchodu, šel jsem zaplatit k pultu, dal jsem mu dost času. Ale věděl jsem, cítil, že něco se v tom zakouřeném lokále pohnulo směrem ke mně.
Od toho dne jsem zajížděl do tomašické hospody každý večer. Vystoupil jsem z autobusu, který pokračoval dál oklikou na Budějovice, poseděl jsem ve výčepu, vypil vždycky minerálku, jedno kafe a snědl tatranku. Ten stín se svěšenými rameny tam za mnou se pořád nehýbal. Měl výdrž. Až do sedmadvacátého.
To odpoledne jsem odcházel z archivu, který se už zamykal. Zastavil jsem se v bytě, abych se převlékl, a utíkal jsem na nádraží. Na cestě do Tomašic už jsem znal každou díru, autem i autobusem, pěšky i stopem, každý strom kolem silnice. Vystoupil jsem na návsi, chtěl jsem si chvíli sednout na lavičku a počkat, jestli neuvidím starou Petráskovou, jak jde zalévat hroby. Ale lavička byla obsazená několika náctiletými holkami, seděly na jejím opěradle, nohy na místě pro sezení, pokuřovaly a klábosily. Obrátil jsem tedy své kroky k hospodě.
„Ahoj!“ zaslechl jsem za sebou dívčí hlásek. Otočil jsem se, holky, co okupovaly lavičku, byly tři a jedna z nich Míša.
„Ahoj Míšo,“ vrátil jsem se pár kroků k lavičce, „jak jde život?“
„Tak… normálně,“ potáhla z cigarety. Její kamarádky si mě trochu podezřívavě prohlížely. Chápal jsem to, pro ně už jsem byl starej chlap.
„Vychutnáváte si podvečerní cigáro?“
„Prostě nějak zabíjíme čas, no…“ řekla Míša, „a co ty? Vídám tě tu teď dost často.“
„Sednu si na chvíli do hospody.“
„Ty vole, to je dobrý, jezdit autobusem do hospody,“ řekla hubená holka s odbarvenými vlasy vystřihanými na ježka, zasmála se, rozchichotaly se všechny tři.
„Minule jsem tě viděla, jak si povídáš u hřbitova s babicí,“ podívala se Míša tázavě, na sobě stejné maskáčové kalhoty, černé tričko potištěné podivným, jakoby rozteklým gotickým písmem, zřejmě název nějaké kapely.
„S babicí…?“
„S babicí Petráskovou.“
„Jó, s Petráskovou, máš pravdu,“ nevěděl jsem najednou co říct, „trochu se s ní znám.“
„Naše máma říká, že to je největší policajt ve vsi.“
„Policajt?“
Míša zamáčkla nedopalek o lavičku a pustila ho z prstů, propadl mezerou mezi prkny na zem; byla tam těch vajglů už pěkná vrstva.
„Že jako ví o všem, co se ve vsi šustne,“ usmívala se Míša, „a to má tedy máma pravdu.“
„Jak to?“
„Když jsem loni začala chodit s Petrem, věděla to první.“
„No jo, pořád šmejdí po vsi,“ přidala se třetí holka, byla asi nejmladší z nich, měla sluneční brýle s masivním černým plastovým rámečkem. Na jejím úzkém hubeném obličejíku se vyjímaly komicky.
„Jestli vona nemá voči i vzadu,“ přidala se ta s barevným ježkem, „třeba je má schovaný pod šátkem, a když ho vodhrne…“ rozchechtaly se všechny tři té představě.
„Naši mi zakazovali s ní mluvit. Je sprostá jak dlaždič,“ pokračovala hubená.
„To je fakt, ty vole,“ řekla odbarvená, „babice mluví sprostějc než já…“
„Vracela jsem se tenkrát večer domů kolem Petrásků zahrady, měla jsem rande s Petrem,“ začala Míša, když utichl smích, „najednou se vynořila za plotem, normálně jsem se jí lekla! Vybafla na mě, jestli…“
Pomlka.
„Co jestli…?“ vyzvídala ta hubená na Míše, která se rozesmála, tichý smích jí trhal útlými rameny.
„Nic…“ chichotala se dál Míša.
„Tak dělej, netlem se,“ šťouchla do Míši na ježka ostříhaná.
„Ptala se, jestli už jsem ho tam měla,“ řekla Míša. Rozchechtaly se zase všechny tři.
Obrátil jsem se, že zas půjdu.
Míša vytáhla další cigaretu, řekla mi ahoj, její dvě kamarádky na shledanou. Došel jsem k hospodě a vyběhl těch pár schodů nahoru do lokálu.
Zaregistroval jsem ho už jen periferním viděním, zasedl jsem k volnému stolu pod oknem. On seděl tam jako vždycky. Jako kus nábytku, jako zaprášená kamna v rohu, kterých si nikdo nevšímá, která tam prostě jsou. Odjakživa. Minerálka a tentokrát navíc i naložený sýr a dva krajíce chleba. Minuty se ploužily. Večerní osazenstvo se teprve scházelo. Ale já jsem byl klidný. Dojedl jsem. I na kávu s tatrankou došlo. Registroval jsem ty záchvěvy, tu trhavou nervozitu ramen a rukou. Věděl jsem, že tentokrát nepřiletí kus železa. Už to bylo na spadnutí. Zmačkal jsem papírek od tatranky a položil ho do prázdného popelníku. Pak se zvedl, v půli mé kávy. Přikolíbal se, odsunul židli u mého stolu a sesunul se na ni. Nepodíval jsem se na něj, dopíjel jsem ze šálku preso s mlékem. Koukal na mě jako pes, upřeně, cítil jsem to. Když jsem k němu zvedl oči, uhnul pohledem na můj šálek, na ubrus a pak zase na okamžik spočinul na mně.
„Máš to tady?“ zeptal jsem se po chvíli. Přikývl.
„Kde?“
„Ve výčepu, pod pultem…“ zamával na hostinského. Ten přinesl k našemu stolu igelitovou tašku a podal ji Markytovi.
„Kolik dáš?“ zeptal se chrchlavým hlasem.
„Nejdřív ukaž.“
Vytáhl tašku, byla přetažena červenou zavařovací gumou. Kolem cinkal hrací automat, dva chlapi v tričkách a v montérkách házeli šipky do terče, který svítil do přítmí lokálu červeným digitálním ukazatelem.
„Už jsem ti prachy jednou dal,“ řekl jsem, Markyta položil tašku na stůl, funěl a šátral v kapse modré pracovní blůzy po zapalovači. Vyfoukl mi kouř do tváře.
„To bylo za tu druhou…“
„Tu jsem ti vrátil.“
„Mohs ji mít…“ řekl a bouchl lehce pěstí do stolu. Tašku si položil zpátky na klín.
„Dobře, za pět set.“
„To je málo. Chci tisíc,“ zareagoval okamžitě.
„Řek jsem pět set.“
Chvíli jsem čekal, pak jsem sáhl do brašny a vytáhl bankovku, položil ji na ubrus a pomalu jsem ji k němu přisunul.
„Ještě jednu,“ řekl.
„Ne, ne. Tady máš pětistovku.“
„Jsou dvě, ty kroniky.“
„Seš Tatar, nebo co?“ utrhl jsem se na něho. „Tu první jsem ti vrátil, nechci ji.“
„Nemluvím o tý první. Ta druhá má dva díly.“
Stáhl jsem pětistovku zpět. Škubl sebou. Chvíli jsme tam naproti sobě dřepěli. Jako staří kumpáni, kamarádi z mokré čtvrti. Pak jsem vyhodil na stůl tisícikorunu. Zašklebil se. Prodal tátu za tisíc korun, vzpomněl jsem si na jeho vlastní slova. Vzal jsem si od něho tašku, nahmatal jsem pod igelitem dva hřbety, dvě knihy. Stará zpuchřelá zavařovačka byla napjatá k prasknutí.
„Ať ti to nevystřelí voko,“ chraplavě se zasmál Markyta a už nesl tisícovku k výčepu.
Vypadl jsem ven a na čerstvém vzduchu tomašické návsi jsem se chvíli zastavil a nadechl se. Lavička u zastávky už byla opuštěná, vzal jsem to zkratkou za ves na polní cestu, brašnu s laptopem přes rameno a igelitovou tašku v ruce. Na stráni, odkud byl trochu výhled do krajiny, jsem si sedl do světla zapadajícího slunce, pozdní sluneční lázeň ze mě smývala temné stíny. Položil jsem se na vyhřátou zem, pichlavá stébla jsem cítil přes tričko v zádech. Vůně a zvuky překotného života v trávě, horké proudy nad loukou, vlastní nehybnost mě uklidňovala. Chvíli jsem si hrál s fialovými a červenými kruhy za víčky, pak jsem otevřel oči a položil si zabalené knihy na kolena. Lehká nervozita mi zase roztřásla prsty.
Pod igelitem bylo cítit plíseň, vytáhl jsem knihy na boží světlo. Byly zachovalé, jenom ten lehký plesnivý závan. Odřená vybledlá vazba, původně tmavočervená se zlacenou ořízkou. Druhá byla trochu menšího formátu, šedomodré desky, nápis PAMĚTNÍ KNIHA. Odložil jsem ji do trávy, začínala rokem 1958 a poslední zápis byl pořízen v létě 1973.
Nervózními prsty jsem otevřel desky té první, červené knihy. Silný papír posetý zažloutlými flíčky, na spodních okrajích osahaný.
PAMĚTNÍ KNIHA OBCE TOMAŠICE S OSADAMI ČERNÁ HŮRKA A SMRČÍ
Založena v r. 1924
Pamětní kniha čítá 200 uzavřených stran
Knihu tuto jest vždy v měsíci lednu každého roku na obecním úřadě k veřejnému nahlédnutí vystaviti.
Zápisy konal: Jaroslav Matějka, řídící učitel v. v.
Za tímto jménem bylo jiným písmem připsáno: Od roku 1937 zapisoval Václav Markyta, domkář čp. 28. Zápisy končily rokem 1957.
V kronice bylo založeno několik výstřižků z regionálního deníku Jihočeská pravda, krátké články z mnohem pozdější doby, nejspíš ze sedmdesátých let. Jeden o výročí 25 let zemědělského družstevnictví v obci Tomašice. Pod články jméno autora: V. Markyta. Dále byl založen zažloutlý list papíru s rozpitým kulatým razítkem obce a několika podpisy: Letopisecká komise obce Tomašice. Tři jména a kronikář. Pak několik dalších listin s razítky, přelétl jsem je zběžně očima. A konečně obálka, vylisovaná v deskách kroniky jako zežloutlý lístek ze stromu. Opatrně jsem si nastavil obálku před oči, aby se mi snad nerozpadla v prstech. Inkoustem nadepsaná adresa: MNV Tomašice. Skloněný rukopis, byl mi povědomý, oblá písmenka. Napětí ve mně vzrůstalo. Otřel jsem si zpocené prsty o kalhoty, chvíli jsem počkal, ale nedočkavost mě poháněla a trhala moje pohyby. Vyňal jsem z rozříznuté obálky složený list. Otevřel ho. Pohled mi padl okamžitě na dolní polovinu popsané stránky. Byl tam. Její podpis. ROZÁLIE ZANDLOVÁ. Srdce mi tlouklo, přejel jsem očima obsah. Nadpis byl větším písmem: OZNÁMENÍ. Jako ve školní slohové práci, napadlo mě. Potom šest řádků rukopisného textu. Papír s hrubou strukturou, nebyl to dopisní papír. Na levém okraji byly znát jemné nerovnosti. Zřejmě kdysi utržen přes ostrou hranu. Jednoduchým jazykem a slohem vyvedené upozornění na pravidelné schůzky několika občanů obce za účelem hraní hazardních her. Žádná jména. Jen označení místa: Pila „U Šilhavých“, osada Smrčí. V pravém horním rohu dopisu stejným rukopisem datum 10. 1. 1953.
Otevřel jsem notebook, našel v paměti adresář s naskenovaným dopisem, který mi nedávno došel na starou adresu. Položil jsem otevřený dopis na klávesnici a podíval se na monitor. Zatajil jsem dech a soustředil se. Podpisy se téměř shodovaly, podobné písmo obou dopisů. Nebylo pochyb o tom, že je psala stejná ruka.