Tomašické zvony

„Nejsem žádná turistka. Nemusím jezdit do Holašovic, ani na nějakej hrad nebo zámek. Ani kvůli mně nemusíte vymejšlet romantický historky.“ Našpulila pusu a zamrkala očima. Musel jsem se rozesmát.

„A slíbil jste, že mě příště vezmete s sebou do terénu.“

„Dobře, dobře… ale musíte mít trpělivost. Třeba vás to ani nebude bavit,“ řekl jsem ještě trochu neochotně.

„Nebudu překážet. Slibuju. A vezmu svý auto…“

„Ne, to nemusíte,“ namítal jsem.

„Ale jo. Určitě. Měla bych jinak výčitky, jak vám to oplatím.“

Seběhli jsme dolů na zámecké nádvoří, bylo už plné výletníků, mladičká průvodkyně zrovna svolávala ve francouzštině na prohlídku, která začíná v jednu. Prošli jsme bránou, další hlouček turistů se tlačil kolem barokní kašny. Na parkovišti jsem si vzpomněl, že ještě musím koupit film do foťáku.

„Budete řídit,“ řekla Daniela a dala mi do dlaně klíčky.

„To rozhodně ne,“ zaprotestoval jsem.

„Cestu znáte stejně vy, a kde mají filmy, víte taky vy…“

Řídil jsem to nablýskané auto, nikdy jsem s tak velkým vozem nejel. Byl jsem trochu nesvůj. Daniela seděla vedle mě a pořád něco žvatlala. Ukazovala mi mapy, které s sebou vozí, vyprávěla, jak má zařízený byt v Praze a jak ze všeho nejvíc miluje svou nezávislost a svobodu.

„Není vás tu škoda, takhle ztracenej na vsi?“

„Proč myslíte?“

„Co kariéra? Třeba univerzitní. Nebo vědecká dráha? Kolik je vám?“

„Třicet sedm.“

„To přece není pozdě! Neuvažujete někdy o tom?“ zatvářila se přísně.

„Chtěl jsem bejt na volný noze, tak to mám. Já mám taky rád nezávislost. Nevydržel bych zavřenej někde v kanceláři.“

„S vašima znalostma… měl byste toho pořádně využít. Byl byste skvělej profesor.“

„Myslíte? Vždycky na podzim vedu kurzy genealogie. Už třetí rok. Tak se přihlaste a uvidíte…“

Nakonec mě to klábosení svým způsobem uklidňovalo. Opět se vynořily ty neodbytné myšlenky a já se přistihl, že ji chvílemi nevnímám. Jako bych měl jet zase tím směrem. Tomašice, Smrčí. Zase ten pocit kolem žaludku. Musím tam tak jako tak, to bylo jasné. Pro kroniku. Na státovce směrem na Budějovice jsem ale dal blinkr doprava.

„Vyvezu vás z povodí Lužnice do povodí Vltavy. Tam jsem víc doma,“ podíval jsem se na ni, v bílé baseballové čepici a bílém tílku vypadala jako nějaká roztleskávačka. Obarvený blond culík jí koukal vzadu zpod čepice. Krátké červené capri, jako poprvé při večeři v Třeboni. Oči jí zakrývala skla slunečních brýlí.

„Máte ráda bílou barvu?“

„Jasně. I tohle auto jsem si vybírala spíš podle barvy,“ zasmála se, „prostě ženská, co jinýho byste čekal.“

„Ne, to já chápu, já se v autech taky nevyznám. Stačí mi, když to jezdí, a ta moje otlučená škodovka zatím, naštěstí, drží pohromadě.“

„To já jsem zase technickej typ. Prodávám čerpadla.“

„Proboha… o tom nevím zhola nic. Baví vás to?“

„Ale jo. Od letošního jara jsem ve firmě povýšila. Zástupkyně vedoucího obchodního oddělení.“

„Tak to gratuluju!“

Okresní silnice byla plná děr, jak mráz vydrolil v zimě asfalt. V mnoha předešlých zimách. Spolkl nás stín lesa, vyhoupli jsme se na kopec a tam se otevřela krajina. Zalil mě ten krásný pocit ze svobodné energie, z tahu větru a vysokého nebe. Hlouček stavení tam v dálce byl náš cíl. Přišlápl jsem pedál, síla v motoru se probudila a auto poslušně zrychlilo po úzké silnici a kolem ohrad lesní obory.

Zakládal jsem ještě v autě film a Daniela už se procházela po návsi. Najednou mi došlo, že z ní nemohu spustit oči, z té chůze, pohybu boků, pohazování culíkem. Zamávala na mě. Na plácku kolem kapličky se nepohnula ani travička, před vražedným sluncem nebylo kam utéct. Z klimatizovaného interiéru jsem vystoupil do výhně.

„Dneska hlásili až šestatřicet,“ řekla Daniela.

Podal jsem jí otevřený notýsek.

„Jsou tam tři čísla popisný. Statek, pak bejvalá fara a takovej domek na spadnutí. Mohla byste to sledovat?“

Obešli jsme náves, Daniela s notýskem v ruce ukazovala na chalupy. Obývané stavení mi vyšlo jako poslední. Ještě mi trochu vadilo slunce pro správnou expozici.

Hledal jsem zvonek u nízkých laťkových vrátek, pak jsem do nich strčil, nebyla zamčená. Daniela se váhavě pustila za mnou. Zaťukal jsem na pootevřené okno. Po chvilce se pohnula záclona a pak se otevřely dveře. Na práh vyšla stará paní, měla sukni a blůzu a tenký svetřík, přestože vedro bylo na padnutí. Poprosil jsem o dovolení vyfotit její chalupu. Přinesla nám vodu se šťávou, domácí malinovou, každému v porcelánovém hrníčku. Můj měl uražené ucho, i na okrajích byl porcelán trochu vylámaný. Seděli jsme, květy z malinké zahrádky voněly až k omdlení; dostali jsme i makovec na talířku.

„Tahle chalupa patřila původně k tomu statku vedle vás,“ vysvětloval jsem stařence, „celý to bylo číslo 1, ale majitel to pak rozdělil mezi dva sourozence. Tak dostala tehdy vaše chalupa číslo popisný 38 a Matěj Zahrádek tu hospodařil až do roku 1906.“

„Tak tohle jsem nevěděla, pak to ale připadlo Mlejnkům, jejich dceři, kterou si vzal Mlejnek Jaroslav,“ doplnila mě paní.

„Já vím, byli dva synové…“

„Počkejte, to ale nebyl Mlejnek od těch, co jsou tady ze šestky,“ vztyčila ukazováček stará paní.

„Já vím, to byl Mlejnek od kapličky, ten měl taky dva syny a dvě dcery. Byla to přízeň přes Mlejnků, co byli na Horkách.“

„Jak to víte?“ zeptala se udiveně stařenka, „vy jste odsuď? Mně to vyprávěla moje maminka.“

Daniela se potichounku zasmála, upíjela šťávu z malovaného hrnku. Babička se po nás zmateně podívala.

„Ale to určitě nevíte, kam se poděl Zahrádek. Toho moje maminka moc dobře znávala.“

„To náhodou vím, paní Svárová, kvůli tomu jsem teď tady. Odjel za svejma příbuznejma do Ameriky. Ti tam odešli už v roce 1870. Takže se tam shledali už s jejich potomkama. A víte kde? V Chicagu.“

„Božínku,“ vydechla stará paní Svárová.

„A to není všechno, tady vám něco ukážu,“ vytáhl jsem brašnu, rozložil jsem laptop. Za chvíli se tlumeně rozzářil monitor. Paní Svárová zírala na tu věc, položil jsem si notebook na kolena a natočil ho k ní. Rozklikl jsem přílohu jednoho e-mailu ze Spojených států. Vynořilo se úmrtní oznámení, černě orámovaný naskenovaný dokument.

„Tady je parte Mlejnkovy manželky z chicagskejch krajanskejch novin z roku 1944, paní Svárová. Podívejte se, přežila manžela o patnáct let.“

Marie Zahradek, roz. Malek, obydlí 2349 Albany Ave., naše drazemilovaná matka, tchyně, babička, prababička a švakruše, zemřela zaopatřena svátostmi umírajících ve středu, dne 28. června 1944 ve stáří 78 roků. Zesnulá narozena byla v Krovicích v kraji Budějovickém, v Americe dlela 38 roků. Přináležela ku Spolku sv. Anny č. 117 Č. K. J. Za tichou soustrast prosí: Frank, syn; Anna, Karolina, dcery…

Babička si nasadila brýle a pokřižovala se před blikajícím monitorem, četla nahlas ty názvy a data a jména pozůstalých. Byli jsme s Danielou zticha jako pěny.

Slunce už zase o kousek popojelo po nebeské dráze, zaostřil jsem v hledáčku chalupu i se stařenkou a Danielou na lavičce vedle zápraží.

„Budou mít rodnou chaloupku předků i se současnými obyvateli,“ zavolal jsem na ně.

„Ale já sem nepatřím…“ protestovala Daniela. Schoval jsem foťák do pouzdra a šel se rozloučit.

„To máte jedno, myslíte, že v Chicagu to poznaj? K tree of life a ke kopiím z matrik jim přidám fotku a bude to pro ně babička s vnučkou před stavením čp. 38,“ zasmál jsem se.

Po silnici to zase rychle ubíhalo. Nemělo už cenu vracet se do archivu. V jedné vesnici po cestě jsme si dali v hospodě oběd a pak jsem za volantem Danielina auta odbočil ze silnice na Jindřichův Hradec.

„Nebude vám vadit, když cestou vystoupím?“ otočil jsem se k sedadlu spolujezdce. Napolo v něm ležela, po sklech slunečních brýlí jí běžela krajina, kterou jsme projížděli. Usmála se a zapnula rádio. Popová hudba zaplnila vnitřek vozu vonící plastem a vanilkou.

Zastavil jsem v Touchově na návsi. Byla liduprázdná, ani u stolků před hospodou nikdo neseděl. Bylo ještě moc horko.

„Vyjedete do kopce a na první křižovatce doleva. To je směr Třeboň.“

Vystoupil jsem, aby si přelezla za volant. Tvářila se neurčitě.

„Nezlobte se, mám do konce tejdne dokončit ty rodopisy pro Ameriku… a děkuju.“

Usmála se, že se nic neděje, zamávali jsme si, zesílila rádio a bílé auto vyrazilo, po jemném písku na asfaltu se protočily pneumatiky. Zůstal jsem na té chudičké návsi s uschlými jeřáby a vydroleným asfaltem, stál jsem v plném srpnovém slunci. Přehodil jsem si brašnu s laptopem na druhé rameno. Košile se mi lepila na tělo.

Mistr Karásek připravoval v kuchyni plné much svou oblíbenou večeři. Brambory na loupačku. Zapíjeli jsme je studeným mlékem.

„Příště vařím já, mistře. Takhle to nejde, jíme furt to samý…“

„Když jsem míval v chlívku prase, vařil jsem to každej den a jak mlaskalo.“

Podíval jsem se pobaveně na mistra kameníka, co tím chtěl říct. Usmíval se, tváře vyboulené, cpal se bramborama.

„No dobře,“ povídám, „tak mi to příště posypte šrotem.“

V okně se objevila tvář Milana Hlavatky, koukal nám do talířů.

„Dobrý odpoledne přeju, mistři,“ řekl s pitvornou obřadností.

Hodil jsem po něm jednu bramboru z mísy. Chytil ji a civěl na ni, jako kdyby tu věc viděl poprvé v životě.

„Jdete na jedno, poustevníci?“ zeptal se už bez ironie.

„Na chvíli zajdu, ale musím ještě sjet do Hvozdí, mám tam nějaký knížky.“

„Tak knížky, jo?“ zamrkal Milan, „všechno vím…“

„Co víš?“

„Zase tě dneska přivezla.“

„Prosím tě, ty máš starosti.“

„Stará Kociánka to říkala naší mámě.“

„Takže už se to rozneslo po celý vsi? Proboha, ta Kociánka musí mít snad v kuchyni periskopy…“

Autem do Hvozdí je to slabá čtvrthodinka. Zastavil jsem zase před vsí a sedl si na chvíli na své místo u lesa. Naše chalupa s otevřenými okny, květiny kolem plotu, Vlaďčina pýcha a radost. Už to bylo let, co jsem přes tenhle vršek chodil na vlak já, neděli co neděli, když jsem jezdil na internát. A můj táta stál na vršku, občas jsem ho zahlédl, když už jsem scházel k trati. Stál vždycky bez pohnutí, zvedl ruku na pozdrav, když jsem si ho všiml a zamával na něj. Z vlaku už na kopec vidět nebylo, představoval jsem si vždycky, jak asi dlouho tam táta stojí. A v uších ta Vlastova oblíbená věta: Tatínek se na tebe moc zlobí…

Ještě jsem se usmíval, když jsem zase nasedal do auta. Sjel jsem po silnici, která prudce padala do údolíčka, kolem prvních plotů doprava. Obešel jsem chalupu, našel jsem Vlaďku na zahradě.

„Vlastík není doma,“ řekla. Stála u sudu na dešťovou vodu. Byl zoufale prázdný.

„Je ještě v truhlárně?“

„Dodělávají dneska u někoho schodiště nebo co, bude tam až do tmy.“

„Děti jsou kde?“ zeptal jsem se.

„Anička je v tý Anglii, celej měsíc. Neříkala jsem ti to?“

„Ne.“

„Pracovala tam a teď cestujou… a Matěj má přijet až příští tejden, střídá směny. Jsou dovolený, to víš… proč se směješ?“

„Stejně v týhle chalupě nakonec zůstanete sami. Rozutečou se vám.“

Sklopila oči do země. Ale usmívala se. Copak děti.

„Běž dovnitř, vem si, co potřebuješ. Přijdu za chvíli.“

Otevřel jsem dveře malé sedničky s oknem do zahrady. Válenda, kterou vyrobil Vlasta, zarovnaná přikrývkami, květovaný přehoz, na něm narovnané polštáře. Skoro nic se tu nezměnilo. Sklenice medu a nějaké zavařeniny na psacím stole. To jediné tu přibylo. Ve spíži už asi nebylo místo. Přistoupil jsem ke staré skříni s ozdobným zčernalým klíčkem v zámku. Dveře povolily, s důvěrně známým zavrzáním se otevřely. Vrátilo mě to zpátky, okamžitě. Na tu vůni jsem čekal, a ona tam uvnitř pořád byla. Už slabá, odcházející. Ale onen bylinkový dech skříně po babičce, která v ní léta skladovala sušené léčivky, ten nemohl úplně vymizet nikdy. Do tohoto aroma se mísila ještě jiná vůně. Vůně knih, vyrovnaných v policích. Mých knih.

Bral jsem do rukou jeden svazek za druhým a rovnal je na podlahu. Když jsem se propracoval na dno skříně, kde ležely knížky ve dvou vrstvách, konečně jsem se dostal k sešitům a svázaným spisům. Našel jsem, co jsem hledal. Naťukané na psacím stroji, jednotlivé listy spojené dohromady jen kancelářskou sešívačkou. Počet stran 28. Na první stránce stálo: Tomašické zvony.

Seděl jsem na prkenné podlaze a listoval ve spisku. Rok 1988. Podtitul zněl: Historie tomašických zvonů a chalup. Pavel Stra­ňanský.

Jméno autora hrdě podtrženo přerušovanou čarou.

Vlaďka se objevila asi za půl hodiny, opatrně nakoukla do dveří. Svazoval jsem komínky knížek motouzem.

„Nemusíš je odvážet, jestli nechceš,“ řekla tiše, „nám tu nepřekážejí.“

„Prodám je do antikvariátu. Vaše děti je beztak nečtou.“

„To víš, je to samá historie, moc je to nezajímá.“

„No právě. Je to samá stará historie.“

„Pavle, jestli to chceš udělat kvůli penězům, tak…“

„Tak co?“

„Jestli honem potřebuješ, tak ti půjčím.“

„Ne, děkuju, Vlaďko.“

„Neřekla bych to Vlastíkovi…“

„Já nic nepotřebuju,“ zasmál jsem se, „vážně.“

Seděli jsme v kuchyni u čaje. Tam vězela zase jiná vůně. A v přístavku na dvoře! Nebyl jsem tam léta, ale znal jsem vůni, co se schovávala za dveřmi pobitými palubkami.

„S ničím jsme tam vlastně nehejbali, u tebe v pokoji,“ řekla Vlaďka, jako by mi četla myšlenky.

„V tý skříni, je tam zavřená vůně mýho dětství. Tam jsem já…“

„A Vlasta?“

„Vždyť víš,“ řekl jsem tiše.

„Nevím.“

„Vyprávěl jsem ti to stokrát, ty lhářko…“

„Tak mi to řekni znova.“

„Vlastova je vůně dřeva. Je zavřená v dílně na dvoře. Je tam pořád ten starej ponk? A bedna na hobliny?“

Přikývla.

„Už musím, Vlaďko.“

Podívala se smutně, že jsem své vyprávění, které vždycky tak ráda poslouchala, vzal takhle zkrátka. Vyprávění o nás dvou bratrech. Od Vlasty, který moc řečí nenadělal, se toho nikdy mnoho nedozvěděla.

„Přivez někdy Hynka. Vážně! Prostě přijeďte a hotovo.“

„Chci mu po prázdninách koupit počítač,“ řekl jsem. Vlaďka měla v opálené tváři rýhy, několik hlubokých vrásek, které, hádal jsem, už nešly vyhladit.

„Není na to malej?“

„Vůbec ne. Na jaře jsem mu koupil mobil, voláme si. Z počítačů si můžem posílat dopisy, až bude umět psát.“

„Víš, že vůbec nejsi Vlastíkovi podobnej? Ale paličáci jste oba stejný.“

Když jsem brzy ráno nasedal v Třeboni do auta, bylo ještě příjemně chladno. Teď kolem sedmé už o sobě dával vědět další tropický den. Měl jsem štěstí, paní z krámu už měla odemčenou mříž na vchodu, štrachala se uvnitř. Ani jsem moc netoužil ji potkat, mluvit s ní. A naštěstí jsem před obchodem nemusel čekat dlouho. Viděl jsem tu shrbenou postavu už zdálky, přicházela po silnici od hospody. Zašel jsem za krám a opřel se chvíli zády o zídku. Byla ve stínu, takže nebyla horká, ale chladná taky zrovna ne. Bylo v ní to letní slunce, nahromaděné teplo v cihlách pod omítkou.

Zaslechl jsem kroky a vyšel na světlo. Pozdravil jsem. Nepolekala se. Síťovku s chlebem v ruce. Jenom se na mě mlčky podívala.

„Myslel jsem si, že vás tady ráno zastihnu,“ řekl jsem, snažil jsem se o vlídný tón, i když v hlase byla nervozita.

„Je po sedmý, co tu děláte tak brzo?“ zeptala se bez nějakých cavyků.

„Vím, že ve čtvrtek vozí chleba.“

„No a?“

Mlčela, šli jsme od krámu, po pravé straně jsme minuli hřbitovní branku.

„Ptal jsem se vás minule na Rozálii Zandlovou.“

„A proč?“

„Říkal jsem vám, že moje profese je sestavovat rodokmeny.“

„Rodokmeny?“ poprvé její nazlobený hlas zazněl pobaveně, „což to byla nějaká hraběnka, že měla rodokmen?“

„Každýmu sestavím rodokmen, nemusí mít zrovna modrou krev. Každej měl přece někdy tátu a mámu, bábu, prabábu…“

„Vždycky chtěla na grunt,“ řekla najednou paní Petrásková a na chviličku se zastavila, „jo, to bylo její, přivdat se na bohatej grunt.“

Stáli jsme u silnice, uhnul jsem se před projíždějícím autem, čekal jsem, co bude dál, byl ještě stín, ale odevšad dýchalo horko.

„Její rodiče měli holou prdel, víte? Moje máma je znávala moc dobře. Pět husí, kozu a políčko pár strychů. Zandl byl tesař a Běta, jako Zandlová, ta říkávala – Rózička bude selka… každýmu to mlela.“

„A ty její sourozenci?“

„Obě holky umřely jako hodně malý, před Rózou.“

„Na hrobě nejsou letopočty,“ řekl jsem.

„V životě jsem je neviděla. Byly malý, povídám, když umřely. Běta potom zařídila Rózině službu u sedláka tady v Tomašicích. V pětce, u Sládků.“

„Slyšel jsem, že to bejvala moc krásná holka…“

„Jo, copak Rózina,“ zachrčela stará paní, pod šátkem ty tmavé oči, upřené před sebe, „nosila nos nahoru, ale neměla nic než tu sukni, co měla na sobě. To Běta, ta pořád říkala, naše Róza je nejhezčí holka ze vsi, naše Rózina… a jak to dopadlo.“

„Jak?“ zeptal jsem se hned, protože paní Petrásková už měla nakročeno k domovu.

„Jednou moje máma Bětě řekla, zrovna tady před kostelem, aby ses z tý tvojí Rózy neposrala…“

„A jak to tedy bylo?“

„… Sládků byli kravaři a volaři, mívali celkem velký polnosti, asi patnáct hektarů. Začala si s jejich klukem. Měli dva, ten mladší nebyl k ničemu, ale Honza byl do ní celej blázen.“

„Co z toho bylo?“

„Coby?! Vy jste zvědavej…“

Už to vypadalo, že z ní nedostanu ani slovo. Přešlapoval jsem vedle ní.

„Starej Sládek,“ vyrazila najednou ze sebe, „hospodář, řek NE! Takový trdlo a ještě bez koruny? To tak! Jó, ten měl pro Honzíka vyhlídnutou jinačí nevěstu. Tak holt musela pryč, nedělalo by to dobrotu.“

„Tak se vrátila do Hůrky?“

„I hovno! Uháněla Francka Kubachů, prej za ní lez, ještě když spávala jako děvečka u Sládků. Tak ji Běta upíchla ke Kubachům. To bylo něco! Koňař, po Jirchovi největší sedlák ve vsi. A starej Kubach nechtěl! Věděl, jakej je Franc kanec…“ Chrčivě se zasmála.

„No a dál?“

„Co byste ještě chtěl?“ vyjela zostra.

„No tak. Když už jste začala…“

„Vydržela tam u nich asi dva roky a pak se vrátila s vostudou k mámě do chalupy. Francek jí prej potom řek, co to ke mně nosíš, moje to není, tahala ses s kdekým. Rózina nechala toho malýho pokřtít František, kvůli němu. To už bylo za války…“

„Nevzal si ji?“

„Ale kde! Francek nebyl dnešní, ten tak tancovat vo každý tancovačce s jinou. Ten a ženit se…“ zmlkla a podívala se na mě, snad jestli má pokračovat.

„A mladej Sládek?“

„Ten za ní pálil i ke Kubachům. Jednou dostal pořádnou nakládačku, povídalo se to po vsi.“

„Od Francka?“

„Kdepak! Ten se všemu jen smál. Franc byl na sukně a rád se napil, ale nerval se… starej Kubach prej Honzu Sládků zlejštil holí. Přímo pod voknem, že mu nemá co lézt do baráku za děvečkama… Pak spolu Sládků a Kubachů rok nemluvili.“

Čekal jsem na pokračování. Už se jí nechtělo. Bleskla po mně těma ostrýma tmavýma očima.

„Tohle už nikdo neví. A taky už to nikoho nezajímá, víte?“ řekla přísně. „Musím domů.“

Vykročila a já jsem zůstal stát u hospody, dokud nezmizela za zatáčkou.