Čp. 11

Některé kroniky prostě zůstanou mezi lidmi, do archivů se nedostanou. Opakoval jsem si, co mi řekli v okresním archivu a co jsem nakonec sám věděl taky. V autě, vzadu na sedačce, jsem měl plastovou bednu, že udělám odpoledne velký nákup v nějakém supermarketu, abychom s mistrem měli v chalupě co jíst. Zdi města sálaly už od rána, spěchal jsem na desátou dopolední do jedné budějovické kavárny.

I když jsem dorazil o pět minut dřív, seděla už u okna, u stolku se dvěma židlemi. Ve světlém kostýmku, šedivé vlasy s trvalou ondulací. Modré oči, opálená vrásčitá tvář a laskavý úsměv. Okamžitě ze mě spadla tíseň, to nabízené přátelství viselo ve vzduchu, přivítali jsme se, stisk ruky měla pevný, drsná dlaň. U chladicí vitrínky se zákusky jsme si vybrali něco ke kávě.

„Byly to zlý roky,“ usmívala se, i když říkala tohle. Po smrti otce v jednašedesátém roce už v Tomašicích nemohla vydržet. I když byla ze selského, odešla do města. Všichni se divili, vdala se, i práce se našla. Po zaučení ve fabrice.

„A přitom tatínek dlouho věřil, že to nějak půjde. Ještě v devětačtyřicátým byla pouť s kázáním v Římově, vždycky jsme tam chodili. Toho roku se tatínek potkal na vsi se Šouchou a ptal se, jestli s námi půjde Hanka, jeho žena. Chodívala tam s našima, ještě před válkou. Zbláznil ses? křičel prej na něj tehdy Šoucha. Už ji nepustil, byl od pětačtyřicátýho v komunistický straně… Kázání pod lipami se tatínkovi líbilo, věřil ještě, že zase bude dobře.“

„Vím, že na to nerada vzpomínáte…“

„Vesnický boháči jsme podle nich byli,“ řekla tiše, „náš tatínek dřel od rána do večera, byl na nás přísnej, ale spravedlivej, neublížil by nikomu, to mi věřte, měl v srdci zlato… V neděli kostel a občas zašel na karty, na mariáš, to byl takovej jeho jedinej hřích… a další hřích, samozřejmě že nechtěl vstoupit do JZD.“

Oči měla živé a příjemné světlo v nich bylo, jak se zaradovala, že jsem znal všechny ty tomašické chalupy. A všechna jména velkých sedláků, Kubach, Sládek, Jircha. A pan Mařánek, její tatínek, čp. 11.

„A přitom my jsme si nesměli v komoře vzít ani vajíčko, aby se splnily dodávky. Tak vysoký byly a tatínek byl zavřenej, že neplní. Dostal měsíc natvrdo, v době polních prací! Jak mohl potom plnit? Sousedé pomohli, maminka s babičkou dřely a my děti po odpolednách… a dělaly se tehdy domovní prohlídky. A ty pokuty! Dvacet tisíc korun za nesplnění dodávek.“

Pod námi hučela ulice, auta, lidí plné chodníky, všední den. Jedli jsme lžičkami sachr dort. Dívala se z okna, když mi to vyprávěla, jako by se ten starý film promítal na zeď protější budovy.

„Pak za ním přišli na pole, že se zabavuje samovaz. Tatínek se jen zastavil, klidně se na ně podíval, na ty funkcionáře z družstva, a řekl, ať si ho vezmou. A pracoval dál… my jsme doma s maminkou brečely, povídalo se, že kdo má nad dvacet hektarů polí, vystěhujou ho na druhej konec republiky… a pak přišli na domovní prohlídku, všechno prolezli, jestli nezatajujeme zásoby. A pak tatínka povolali na vojenský cvičení… maminka brečela, byly žně! Chápete to? Byly žně…

Bůh nám pomoh a my jsme všechno přežili, tehdy byly věci ještě na lístky, jako za války, a my jsme nedostali žádný potravinový lístky, žádný šatenky ani lístky na mýdlo… maminka se šla ptát na národní výbor. Ukázali jí jen nějakou vyhlášku, pamatuju si přesně, jak to maminka říkala: Výhod vázaného prodeje nesmí se účastnit zbytky vykořisťovatelských živlů na vesnicích…“

„A v kterým roce váš tatínek podepsal ten vstup?“ zeptal jsem se. Přerušil jsem její příběh, přetrhl ten film.

„Tohle, co povídám, bylo v padesátým. A tatínek na podzim v jed­na­padesátým vstoupil do družstva. Radil se s maminkou, chodil za panem farářem… Byla z toho zlá krev na vsi, ale tatínek už věděl, co bude, chápete? Věděl, že se už jinde zavírá. Že stěhujou a vyvlastňujou a někde i věšej sedláky. Chtěl toho ušetřit všechny ty, co měl rád, myslel to dobře, aby nebylo u nás na vsi takový neštěstí. Tak proto jim to podepsal… a taky si myslel, že když on vstoupí, že třeba nechají na pokoji ostatní…“

Její hlas nabyl na naléhavosti, jako by mě přesvědčovala, jako by bylo důležité mi to vysvětlit, více než padesát let po tom všem.

„Říkali tomu družstvo vyššího typu nebo jak, sváděli dobytek. Ta naše kravka, Lasička jsme jí říkali, byla poprvé březí, když ji vyváděli, zastavila se před vraty maštale a nechtěla dál. Byl tam takovej schůdek, jen takovej nizounkej schůdek a ona se ho bála a ten jeden krok ne a ne udělat. Pro pána boha, ty ji tak bili, tak ji tloukli… Tatínek u toho naštěstí nebyl, nevím, jak by se s tím srovnal, ale maminka na ně vyběhla, nebijte tu naši kravku, a oni jí řekli, mlčte, ta už není vaše… tak ji zbili a pak ji nemohli dostat z vejtržku dolů, bylo to hodně z kopce… Nosila jsem pak Lasičce tajně do kolchozní stáje naše dobrý seno, na přilepšenou, než se otelí. Oni ani nevěděli, co taková kráva s telátkem potřebuje…“

Poprvé slzy, ale jen v očích, netekly, protože kapesník měla paní Hermová pořád v ruce.

„A tatínek tam v JZD potom vlastně dělal nádeníka, dávali mu ty nejhorší práce. Na bejvalý Jirchovně dělal, to když Jirchovy potom vystěhovali. Ty pole ležely ladem. Ale tatínek poctivě a bez reptání pracoval, aby jim ukázal, že je pořád sedlák, kterej má svoji hrdost, a že všechnu práci dělá dobře…“

„Jircha dopad asi ze všech sedláků nejhůř, co?“

„Těžko to poměřit, pane Straňanský, kdo zažil víc bolesti. Jircha byl vždycky takovej jako… furiant, víte? Nedal se zastrašit, někdy je i provokoval, ty funkcionáře, myslel, že tu dobu překoná, byl to svobodnej sedlák jako jeho táta a dědek a pradědek…“

„Ve vsi ho neměli moc rádi. Mluvil jsem s pamětníkama z Tomašic.“

„Neměli, to máte pravdu. A mrzelo ho to, i když dělal, že ne. Záviděl našemu tatínkovi, že je oblíbenej.“

„A proto nechal koupit novej zvon?“

„Vy to víte, o tom zvonu?“

„Překvapilo mě, že zrovna Jircha…“

„… kterej si utahoval z našeho tatínka, že je tak zadobře s pánbíčkem,“ doplnila mě paní Hermová.

„Za války stejně všechny zvony odvezli Němci,“ řekl jsem.

„Ano, to máte pravdu. A tatínek po válce říkával: Do Tomašic se vrátil jenom umíráček.“

Než jsme snědli zákusky a vypili kávu, ty nejhorší časy pominuly, vyprávění paní Hermové se zadrhlo. Hleděla na mě, že už nemá víc co říct.

„Udřel se tam, náš tatínek,“ dodala ještě po chvíli.

„A pak jste odešla?“

„Nemohla jsem se na to dívat. Ale víte, byl u nás pan farář, to už tatínek ležel, byl moc marodnej. Často si povídali. Tehdy zrovna přišel Šoucha, funkcionář MNV. Taky byl nemocnej, a jak tam viděl pana faráře, tak tatínka před ním prosil za odpuštění. Deset let po tom, co nám to všechno udělali. Že prej doba byla krutá a dělaly se přehmaty. Tak to řek, přehmaty. A můj tatínek,“ pokračovala paní Hermová a znova si utřela oči, „můj tatínek mu řekl, že mu to odpouští, víte?“

Přikývl jsem. Taky mě to tlačilo v krku.

„A pak jsem taky slyšela, jak tatínek jednou říkal panu farářovi: Nedonutili mě nenávidět. A s tím můj tatínek umřel a já jsem s tím šla dál a jsem teď tady s váma, stará bába…“ Paní Hermová se dala do smíchu, aby nebrečela. Opakoval jsem si tu větu a taky bych s ní býval mohl odejít, ale paní Hermová ještě důležitě zvedla prst.

„Na to hlavní jsme zapomněli, ne?“

„Co myslíte?“ Nedošlo mi hned.

„Vy jste se přece do telefonu ptal na tomašickou kroniku. A já tady povídám a povídám…“

„To je pravda, paní Hermová. Ten kronikář už umřel.“

„Ano, ano…“ řekla roztržitě.

„Mluvil jsem v Tomašicích s jeho dcerou a ta…“

„Počkejte,“ zarazila mě, „Markyta přece neměl dceru.“

„Kdo?“

„No Markyta, kronikář.“

„Kroniku psal ale Veselý. Našel jsem ji v archivu.“

„Veselý ze šestnáctky?“ podivila se. „O tom nevím, ale co já pamatuju, psával v Tomašicích kroniku vždycky Markyta. Byl to domkář, ale takovej písmák, taky knihovnu ved, sbíral všechno, co se o obci napsalo. Bejval zamlada jedna ruka s učitelem, starým Matějkou. Kronika byla společná i pro Smrčí a Černou Hůrku…“

„Takže pan Markyta, říkáte,“ zapisoval jsem si jméno do notesu.

„Ano. Měl s tím ale potom patálie, prej to tehdy kontrolovali odněkud z okresu. Vím, že se několikrát hledal novej kronikář, ale nakonec mu to přece jen nechali. To ale vím jen z doslechu, to už jsem v Tomašicích nebyla.“

„Takže v archivu je jenom nová kronika,“ uvažoval jsem nahlas, „to by souhlasilo. Já ale potřebuju nějakou starší – protektorát, padesátý léta…“

„Možná že je někde ve vsi.“

„To jsem si právě myslel. Ale ta dcera od Veselých nic nevěděla, doma že nic nezůstalo. Ani ji to nezajímalo, moc se se mnou nebavila.“

„Tomašice hodně upadly, víte, občas tam jedu za vnukem, je teď se ženou na naší chalupě. Ale moc ráda tam nejezdím. Bolí mě, jak je už všechno jinak…“

Stáli jsme už na ulici, stará žena, která zažila hodně špatného, se usmívala a na oči si nasadila sluneční brýle s tlustými hnědými obroučkami, určitě šíleně nemoderní.

Došli jsme až k zastávce trolejbusu, nechtěla svézt autem.

„Že o kronice nikdo neví, to mě ani nepřekvapuje,“ řekla na rozloučenou, „lidi mají dneska jiný starosti…“

V pátek odpoledne jsem podruhé marně zvonil u dveří jednoho budějovického bytu. Sjel jsem výtahem zase dolů a pak seděl uprostřed panelového sídliště mezi pískovištěm a oplechovanou ohradou. Rozmrzelý, že mi nic nevychází, jsem si rozbalil na lavičce laptop a pokoušel se pracovat a neztrácet čas. Maminky s kočárky, neposlušné dětičky. Nešlo to, ani když jsem se hodně soustředil. Sledoval jsem nervózně vchod a nakonec jsem se dočkal. Hubenou ženu s vlnitými kaštanovými vlasy jsem chytil ještě dole u schodů.

„Dobrý den, čekám tu na vás už přes dvě hodiny…“

Omlouvala se, zdržela se na ranní směně ve fabrice. Jeli jsme výtahem do sedmého patra. Zblízka vypadala starší, než když šla po chodníku. Věděl jsem, že jí má být kolem čtyřiceti. Křestním jménem Miluše, rozená Lánová, z touchovské chalupy čp. 19. Zvláštně nažloutlá, nezdravě vypadající pleť, únava v obličeji. Podivně vystouplé oči poutaly veškerou pozornost. Mluvila tiše.

„Kupec přijede už příští neděli odpoledne, nemáme moc času,“ stačil jsem jí říct, než se výtah zastavil.

„Nebudete se zlobit, když vás nepozvu dál?“

„Vůbec, dost spěchám. Stačí, když se domluvíme, v kolik přijedete.“

„Pane Straňanský, už jsem vám říkala, že tam nepojedu.“

„Prosím vás, uvědomte si jednu věc. Ta chalupa není v tak špat­ným stavu, jenom je v příšerným nepořádku. Oni půjdou i dovnitř, samozřejmě. Když se místnosti vyklidí, vysmejčí, vytře, umejou se okna…“

„Ne, já tam prostě nepojedu, slíbil jste, že všechno vyřídíte…“

„To jo, prodej, smlouvu, katastr, to se spolehněte. Ale tohle je na vás.“

„Ne,“ řekla pevně, „nechci tam už nikdy vkročit. Nebudu vám vysvětlovat proč.“

„To nemusíte, ale řeknu vám to na rovinu. Čím líp bude ta chalupa vypadat, tím víc dostanete a tím větší bude i provize pro mě. Byla by to škoda pro nás oba.“

„Počkejte chvilku, prosím…“ Zmizela ve dveřích.

Netrpělivě jsem sledoval hodinky na zápěstí. Už jsem měl být v Třeboni.

„Tady jsou klíče,“ podávala mi kovový kroužek s jedním velkým klíčem a jedním malým od visacího zámku.

„Přece tam nepůjdu bez vás…“

„Můžete. Ten malej klíček je od kůlny. Už ani nevím, co tam je.“

Pocit stísněnosti z té ženy se mne držel ještě v autě, když jsem uháněl rovinatou krajinou. Lil ze mě pot. Spěchal jsem se rozloučit s Danielou.

Bylo to takové nervózní a nijaké, ve spěchu. Já jsem musel jet na Moravu, ona do Prahy, chvátali jsme oba. Navíc jsem se zase zpozdil.

„Tak dovolená je u konce, co?“ prohodil jsem místo omluvy.

„Já určitě ještě přijedu, nemám to přece hotový…“ stála tam s deskami plnými listin v ruce, tiskla si je na hruď, mrzutý výraz. Já se svou brašnou přes rameno, taky jsem nedočkavě přešlapoval.

„Jedu si pro syna…“

„Škoda, že jste tak nedochvilnej. Byli jsme domluvení v jednu hodinu…“

„Lituju, ale zdržela mě práce.“

„Taky lituju, musím ještě dneska vrátit do firmy auto,“ zadrhla se uprostřed věty, jako by ji vzápětí mrzelo, že to řekla.

„Myslel jsem, že je vaše.“

„Ne, ne, to je firemní.“

Na sobě měla ty červené kalhoty, jako při naší první večeři. Ale tón hlasu komisní.

„Tak se mějte hezky, fakt už musím,“ řekl jsem rychle a podal jí ruku.

„Děkuju za všechno, kde bych byla s rodokmenem bez vás… příště se vyrovnáme.“

„To nestojí za řeč.“

„Nerada někomu dlužím.“

Loučila se ještě v kanceláři, já už jsem běžel dolů po schodech. Bylo to za mnou a ve mně se otvírala ta známá radost, víkend s Hynkem, jen přestát cestu tam a zpátky v srpnovém vedru.

Malý Hynek se těšil na vycházku do lesa, na fotbal na zahradě za domem mistra Karáska a hlavně na Hlavatkovic holky. V sobotu odpoledne jsme otevřeli vrátka do dvora u Hlavatků.

Milan, jen v trenýrkách, stál uprostřed a natíral rámy oken. Obcházel kolem nich, byly položené na dřevěných kozách, ostatní vysazená okna stála opřená o chalupu.

„Pupek máš bílej a záda spálený,“ zakřičel jsem od vrat místo pozdravu.

Podíval se na nás a automaticky zahalekal: „Evino! Hanino!! Blanino!!!“

Dcerušky se jako na povel vynořily ze stínu stodoly a seběhly se k nám. Od nejmladší tříleté Blanky až po nejstarší Evu, která byla asi o dva roky starší než Hynek.

„Tak co, ty kloučku z paneláku,“ šťouchnul Milan do malého Hynka pupkem, „těšil ses k nám na vesnici?“

Hynek přikývl.

„Tati, můžem dneska spát u Karásků?“ zeptala se Eva.

„Zeptejte se tady strejdy Straňanskejch,“ odbyl je Milan a namočil štětec do bílé barvy páchnoucí acetonem.

„U Karásků spát můžete, ale nejdřív se musíte zeptat maminky,“ řekl jsem výchovně třem obličejíčkům, které se ke mně obrátily.

Holky se rozpištěly radostí a hned mi synka odvlekly někam na zahradu.

„Kdo na to přišel, vyklízet hasičárnu?“ zeptal se Milan.

„Dohodli se prej včera v hospodě. V televizi říkali, že bude pršet,“ řekl jsem.

„Taková hovadina,“ ulevil si starší Hlavatka, „mohli jsme jenom rozdělat oheň a sedět venku. Takhle budem muset tahat lavice do hasičárny a zase ven…“

Po dni plném her a práce, když se děti konečně zaženou domů, přijde čas na zábavu pro tatínky. V hasičské zbrojnici na návsi čekal soudek piva, lavice a stoly snesené bůhví odkud. I občerstvení bylo připravené. Dokonce i jakýs takýs program. Měla se připravovat podzimní hasičská schůze. Všechno bylo, jak má být, jen ty mraky, co se dopoledne objevily na obloze, zase odplavaly. Předpověď nevyšla, vedra nekončila.

Mistr Karásek seděl s námi skoro do půlnoci, taky Kennedy, Hlavatkové, ostatní dobrovolní hasiči, i omladina ze vsi si přišla natočit desetistupňové pivo ze sudu. Střídali jsme se s Milanem Hlavatkou v dozoru nad dětmi, který vypadal asi takto: Přeběhnout náves ke stavení u Karásků, bez zaklepání vrazit do sednice, vynadat těm čtyřem malým nocležníkům na matracích, kteří se mlátili polštáři, že ještě nespí, a jít zpátky do hasičské zbrojnice, kde se rej komárů a můr pod lampami u stropu teprve rozjížděl.

„Evino, Hanino, Blanino…!!!“ zaslechl jsem až ke zbrojnici Mila­nův zvučný hlas, jak napomíná své ratolesti.

Před půlnocí litry vypitého piva vyostřily diskusi mezi starohasiči a mladohasiči. Ani jsem nevěděl, jak jsem se ocitl uprostřed víru.

„Vážně nevím, proč by Straňanský měl bejt zvolenej do výboru,“ hulákal přes stůl starý pan Krohan.

„Já se nikam necpu, krucinál,“ ohradil jsem se, Krohanovi se leskl v očích vztek a slintal.

„Ne, vážně, můžeš mi říct, cos udělal pro obec?“ přidal se Šíma. „Udělals velký hovno, mladej!“

„No dobře, pane Šíma, když myslíte. Ale větší hovno než vy bych udělat nedokázal, tomu věřte.“

Sáhl po mně přes stůl, natrhl mi tričko u krku, jeho pevná pěst mě přitáhla k desce stolu, povalil jsem hlavou půllitr.

„Na to, že jsi naplavenina, jsi drzej dost!“ syčel na mě. „Ale umíš akorát žvanit, takovýhle lemply a vyžírky tu nepotřebujeme!“

Marně jsem se zmítal nad deskou, uviděl jsem koutkem oka Kennedyho, jak pije pivo a kouká se na nás…

„… máš plnou hubu keců o vesnici a o tradicích, ale pomáháš prodávat chalupy Pražákům…“ slyšel jsem z druhé strany od Krohana. Konečně mě Šíma, mohutný chlápek kolem šedesátky, uvolnil ze sevření, Milan ho držel za ruku a tlačil ho zpátky do židle. Tričko jsem měl přetažené už přes hlavu, skoro jsem se z něho vysvlékl, vlasy navlhlé od piva rozlitého po stole.

„Co jsem vám udělal, proboha…?“ křikl jsem na ty rozpálené ksichty.

„Nechte toho, chlapi!“ přeřvával nás všechny Milan.

„Jen ať to někdo řekne,“ přidal se další hlas, „s těma chalupama je to pravda! A pak Pražákům prodává k těm chalupám jejich historie, co vypíše z archivů. Dobrej kšeft.“

„Řekni, cos udělal pro Touchov?!“ dorážel pořád Šíma, byl celý rudý v širokém obličeji. „Jsi tu dva roky a nikdo tě neviděl, že bys pracoval. Ale spíš do deseti, to ví ve vsi každej!“

Šel jsem se zchladit na vzduch. Vyhrnul jsem si tričko a utíral si do něho zpocené čelo. Z hasičárny se vykolébal Kennedy. Nevšiml si mě. Opíral se o útlý kmen mladého stromu a močil do trávy.

„Dík, že ses mě zastal,“ řekl jsem ironicky, když se vrávoravým krokem vracel.

„Co blbneš?“ zašklebil se na mě. Měl už taky nakoupeno.

„Souhlasíš s nima, se staříkama?“

„Nech toho, znáš je…“

„Nenechám! Jsou pořád lepší než ty. Do vočí se nikomu nic neřekne, že jo? Vždyť jsme v Čechách…“

„Byla to sranda…“

„Jdi do hajzlu!“

Vrátil jsem se do hasičské zbrojnice, jen abych si natočil nové pivo. Pak jsem si sedl ven na trávu. Pár lidí už tam posedávalo, protože uvnitř bylo dusno. Odcházející den vychládal, naše hlavy taky. Kolem půl druhé ráno už zůstala uvnitř i venku jen hrstka věrných hasičů. Zamkli jsme vrata hasičárny a vraceli se domů, šel jsem ještě kus s Milanem, až ke vratům jeho chalupy, drželi jsme se kolem ramen a zpívali národní písně.

„Pssst…“ ztichnul najednou, „ať nevzbudíme holky!“

„Vždyť spí u Karáska, ty blbče…“

„No jo, vlastně…“ vydechl Milan, zaklonil hlavu a dýchal chvilku ten vlahý vzduch přímo z nebe.

„Zakřič to, vole…“

„Co jako?“

„Vždyť víš.“

„Neblbni.“

„Tak dělej, zakřič to.“

Milan se na mě shovívavě podíval, jako na nezletilce, který chce, aby mu znovu vyprávěli pohádku, co už zná nazpaměť. Pak se na­dechl, podíval se na nebe nebo snad ke štítu chalupy a zařval na celou ves: „Evinóóó, Haninóóó, Blaninóóó!!!“

Žuchnul jsem smíchy do trávy, Milan se taky pochechtával, rozjařený litry piva, a sedl si na podezdívku plotu. Vánek už měl hořkokyselou pachuť proflámované noci a načatého rána.

„Tohle ti závidím, člověče.“

„Co, prosím tě?“

„Že máš ty holky všechny na dvoře, pěkně pohromadě i se ženou…“

„Někdy je to spíš na blázinec,“ zabručel Milan.

„Taky jsem myslel, že budeme s Andreou a s Hynkem…“

„Ser na to, teď už s tím nic nenaděláš.“

„… ve hvozdecký chalupě nebo v Třeboni.“

„Hele, vono mít tři holky taky není žádnej med,“ zafilozofoval si na zídce Milan.

„Už jim šetříš na věna?“

„Pche, chalupa je dost velká, zahrada jak kráva a pořádnej kus lesa! Ale stejně vodtáhnou, až budou velký…“

„Milane, poslouchej mě! Všichni staví pro děti baráky, spoří jim na vkladní knížky a kdesi cosi… víš, co já jednou dám svýmu Hynkovi? Všechny svý databáze! Ty statisíce jmen, ty příbuzenský vztahy, vazby! Chápeš to, vole? To je pavučina! Opřádám celou republiku, Severní Ameriku, i Jižní Ameriku…“

„Jo, taky Grónsko a Afriku…“ přidal se Milan.

„Nesměj se, tohle bohatství mu jednou dám, svýmu synovi, bude král mezi všema genealogama!“

„Jo, možná, ale jenom…“

„Ne možná! Určitě!!!“

„… jenom jestli tě brzo nepošle do prdele i s těma tvejma genea­logiema. Jako jeho máma. Co když se bude chtít živit rukama, nebo dělat třeba ekonoma, co…?“

Vracel jsem se od Hlavatkovic stavení domů a zastavil se na okamžik za vrátky. Žárovku nade dveřmi jsem nechal už předtím schválně rozsvícenou. Dva malé stíny přejely po zdi a zmizely. Hynek a Eva. Potom tři ohlušující rány, bylo mi to v tu ranní hodinu už všechno celkem jedno, ale když jsem otevřel dveře do sednice, čtyři dětská tělíčka ležela vyrovnaná na matracích a dvě z nich vzorně přikrytá až po uši a nápadně hlasitě oddechující…

„Spíte, děti?“ zašeptal jsem. Nepohnuli se.

„Spíš, Hynku?“

Viděl jsem křečovitě zavřené oči.

„Ty jsi ten nejlepší kluk na světě, Hynku, kterej všechno dokáže,“ mluvil jsem k němu šeptem, „uvidíš, jednou budeš velkej historik, kterej objeví něco hrozně důležitýho, a já ti dám všecko, co budu moct, to ti slibuju…“

Pod zavřenými víčky znatelný pohyb očí, koutky úst mu cukaly, ale vydržel to. Zato Evička ne, zvedla hlavu a vykulenýma očima na mě koukala, co to ten strejda Straňanskejch blábolí…

Musel jsem se usmát. Pohladil jsem Hynka po vlasech, který píchaly jako posečená stráň nad Tomašicemi.

„Anebo aspoň slavnej fotbalista…“

Ráno jsme se trousili do kuchyně, mistr Karásek už měl navařeno, hrnec čaje na plotně a v druhém hrnci bílé kafe. Lovil jsem ze sklenice kyselé okurky a přitom jsem krájel chleba pro děti, seděly všechny čtyři za stolem u otlučených porcelánových hrníčků, které panu Karáskovi ještě zbyly v kredenci. Máslo a med přinesl on sám ze spíže.

Seděli jsme všichni u stolu a pan mistr povídá: „Neslyšel jsi v noci nějaký rány, Pavle?“

Podíval jsem se po dvou provinilých obličejích nad snídaní a zakroutil jsem hlavou.

„To ti bylo zvláštní. Já jsem slyšel, jako by někdo u chalupy střílel.“

Nad zárubní kuchyně visela na skobě zarámovaná destička s vybledlým nápisem DEJ BŮH ŠTĚSTÍ. Staré hodiny, které nad oprýskaným dřezem visely už taky drahně let, ukazovaly devátou ranní.

„Probudím se a říkám si, co se to ksakru děje? Vtrhli sem Němci? Nebo Rusáci…?“ povídal mistr Karásek. Díval jsem se po nevinných tvářičkách u snídaně a říkal jsem si, že vyšetřování, kdo z dětí přitáhl do chalupy petardy zbylé od silvestra, odložím na neurčito.

Do Tomašic jsem se dostal až v polovině týdne. Usedlost čp. 11 stojí na jihozápadní straně návsi. Obyčejné dva bílé štíty s vepsaným letopočtem LP 1874. Strohá brána bez zdobení, uzavřený dvůr s hospodářskými staveními, stodola, pak podivná nízká roubená stavba a mezi nimi průchod do sadu.

Zazvonil jsem u dveří, i když brána byla otevřená. Přivolal mě mladý ženský hlas vycházející z okna otevřeného do dvora. Kulatý obličej ženy kolem třiceti, usměvavý. Zavolala mi manžela.

„Posílá mě vaše maminka, mluvil jsem s ní nedávno v Budějcích…“

Objevil se v montérkách a bez košile, opálený a trochu při těle, spravoval auto. Vyučený autoklempíř, za prací dojíždí, ale chtěl by si otevřít vlastní dílnu tady v Tomašicích. Prošli jsme dvorem. Dvě další auta stála na trávníku.

„Opravujeme barák, jak jsou peníze,“ vykládal pan Herma, byl trochu upovídaný. Stodola zchátrala nejvíc. Stoupali jsme do vršíčku k maštalím, byly přestavěné na garáže. V jedné motorka a v druhé auto. Vyprávěl mi o závadách a ukazoval mi něco pod zvednutým krytem motoru. Zkoumal jsem vjezd do garáže, znatelný schod byl zmírněn vybetonovanými šikmými plochami na dvě pneumatiky.

„Je to tu všechno z kopce,“ všiml si mladý pan Herma, že tak úplně nesleduju jeho výklad nad motorem auta, „chci sem nechat navézt zeminu a trochu ten dvůr srovnat…“

Dal jsem si s nimi pak ve stínu u domu kávu. Bylo odpoledne. Ani jsem nemyslel, že by mělo cenu mluvit o kronice, ale začal sám.

„Babička volala, že k nám asi zajdete,“ řekla mladá paní Hermová, „a máme vám vyřídit, že o kronice by mohl vědět tady soused.“

Ukázala za plot. Někdo seděl ve stínu na zápraží do dvora. Zavolali na něho. Vzal jsem si hrnek s kávou k plotu. Starší pán, skoro plešatý, narvaný do kalhot od montérek jako mladý Herma. Přikolíbal se k plotu, těžká váha. Díval se nedůvěřivě. Jak zaslechl jméno paní Hermové, trochu se rozpovídal.

„Už jsem ji dlouho neviděl, Marušku,“ posteskl si.

Mluvil za mě mladý Herma, nemusel jsem říct ani slovo.

„Kroniky má mladej Markyta,“ potvrdil soused, „je to už let, ale viděl jsem je na vlastní oči. Tenkrát jsem mu dělal v chalupě elektriku. Ukazoval mi i tu tajnou.“

Zbystřil jsem. Mladý Markyta byl zhruba padesátiletý traktorista z družstva. Mladý proto, že starý už umřel a syn zůstal sám v chalupě.

„Tajnou kroniku?“ zeptal jsem se.

„Pane, já toho moc nevím. Jen to, že starýmu Markytovi zakázali psát kroniku po osumašedesátým. To říkával táta. Byl z toho dlouho špatnej, ten Markyta. Tak prej doma sepisoval tu tajnou kroniku.“

„Co je v ní?“

„To já nevím. Nedíval jsem se do ní. Jen mi ji mladej ukázal.“

„Myslíte, že by mě nechal nahlídnout?“

„Ani tam nechoďte, jestli nechcete přijít k úrazu,“ řekl rovnou soused elektrikář, „všechno mu tam padá na hlavu. A zakopává tam člověk o všelijakou starou veteš. To víte, starej mládenec když zůstane v baráku sám… ale tu kroniku měl zabalenou v igelitu, to vím. Teda bylo to několik knih.“

Zazvonil mi telefon, vzdálil jsem se, abych vyřídil hovor, a než jsem se vrátil, hlouček u plotu se rozešel. Stáli jsme na dvoře.

„Prej píšete rodokmeny?“ zeptal se mladý pán. Usmál jsem se, nevypadal, že by chtěl pátrat po předcích.

„Naše chalupa není nějak extra stará,“ řekla jako na omluvu jeho paní.

„Já vím, ve štítu je letopočet, ale tahle stavba, pane Herma,“ řekl jsem a ukázal přes dvůr, „ta už tu musela stát daleko před tím. To je totiž vzácnost.“

„Naše stará kůlna?“ zhrozil se pan Herma. „Vždyť je to taková dřevěnice…“

„No právě…“ pokynul jsem jim, ať mě následují.

Obešli jsme kůlnu, v sadu byly kolem stěny kopřivy. Sešlapal jsem je a sáhl na dřevěné trámy s opadanou omítkou.

„Vsadím se, že ta dřevěnice, jak říkáte, tu stojí minimálně tři sta let,“ prohlásil jsem a díval jsem se z jednoho na druhého.

„Ne…“ vydechl mladý pan Herma.

„Týhle omítce, co už je skoro opadaná,“ ukázal jsem jim na zbytky mezi trámy, „tý se říkalo mazanice. Dělala se z plev a hlíny, rovnou na trámy.“

„To je fakt?“ ptala se mladá Hermová a sahali si oba na tu podivnou drolící se hmotu, které si dřív nevšímali.

„Trochu to prozkoumejte, pane Herma,“ řekl jsem do jeho udiveného obličeje, „podívejte se na ty trámy, jak jsou poskládaný na sebe. Vsadím se, že tam nenajdete jedinej hřebík. A pokud opravdu ne, tak to mohlo bejt postavený někdy v sedmnáctým století.“

„A já to chtěl zbourat,“ řekl pan Herma ohromeně své ženě, po kolena v kopřivách.