Kind einer Dirne

Po pár dnech jsem konečně měl pohromadě šest tisíc na zaplacení v autoservisu. Moje stará škodovka tam stála už pěkně dlouho. Na spoj do Budějovic čekalo na návsi jen pár lidí, konečně se objevil modrý auto­bus v zatáčce. Nastoupil jsem jako poslední a sedl si na přední sedadlo. Kennedy mocně žvýkal a mlčel, pak se ke mně obrátil. A zase nic.

„Co je, Johnny?“

„Nevšiml sis těch novin?“ pohodil bradou na odkládací plochu vedle přístrojové desky. „Ty jsou pro tebe.“

Vstal jsem a sáhl si pro tenké noviny, nějaký druh regionálního zpravodaje, a usadil se zase na sedadle. Ale to město přece…

„Přivez mi to včera Ruda, ten kluk, co sem jezdí linku z Vyso­činy.“

Listoval jsem tím plátkem odzadu, přes výsledky fotbalového okresního přeboru, článek o zahrádkářském svazu a program městského kina na měsíc říjen jsem se dostal k velkému článku na prostřední dvoustraně. Do očí mě okamžitě uhodily dvě věci. Tučný nadpis: OTEVŘENÝ DOPIS RADNÍMU FRANTIŠKU ZANDLOVI a zmen­šená kopie rukou psaného dopisu Rozálie Zandlové i s jejím vlastnoručním podpisem.

Zíral jsem na Kennedyho, všiml si, jak to se mnou zacloumalo. Udělalo se mi lehce nevolno, skloněný nad rozevřenými novinami četl jsem hltavě článek. Výzva radnímu Zandlovi, aby se zamyslel nad morálním profilem své rodiny a svými postoji před rokem osmdesát devět a pak teprve aby v radě města kázal o morálce a cti. Něco v tom smyslu. Zavřel jsem noviny, sklesle seděl a snažil jsem se o všem racionálně uvažovat. Moc mi to nešlo.

„Nekecej, že si jedeš pro ten svůj vrak,“ vytrhl mě z letargie Kennedyho posměšný hlas, „jedeš pro nějakou pěknou zachovalou vojetinku, co? Za padesát litrů, starý auto na protiúčet a navrch těch šest, co máš v kapse, to už se nechá něco vybrat.“

„Co to meleš, prosím tě?“ vyskočil jsem, stoupl jsem si k němu a držel se klandru. Točil volantem, žvýkal, měl jsem chuť mu jednu natáhnout.

„Honzo, já nevím, jak se to tam mohlo dostat! Já mám tu složku pořád doma na stole, nikomu jsem to nedal. Ani neprodal.“

„Ruda mi to půjčil, ještě to celý nečet, musím mu to dneska vrátit. Prej když jsem se o toho chlapa tak zajímal…“

„Jasně, vem si to,“ hodil jsem složené noviny na místo, kde ležely předtím. „Kdy to vyšlo?“

„Předevčírem. Čerstvý číslo, zářijový.“

Sedl jsem si zpátky, do Budějovic zbývalo asi deset kilometrů. Vyhledal jsem v paměti telefonu jméno ŠRÁMEK. Dlouhý tón a ticho. Nezvedal to. Vymáčkl jsem číslo Státního oblastního archivu.

„Tady Straňanský, prosím vás, nehledal mě v poslední době v archivu nějakej pan Šrámek?“

Kennedy se ke mně otočil, s mobilním telefonem u ucha jsem ještě pořád musel být bílý, ale už jsem se pomalu začínal rozpa­lovat.

„Nevíte? Za vás ne… Nemoh se nějak dostat do badatelny, když jsem tam zrovna nebyl? Nechávám si tam věci a jdu třeba na oběd nebo na nějakou schůzku, vždyť to víte…“

Všichni vystoupili na budějovickém nádraží, seděl jsem pořád na sedadle, Kennedy už stál na schůdkách v modrém saku a s taškou na peníze v ruce.

„Polez, jdu na oběd. Mám na to třicet minut,“ houknul na mě. „Já toho chlapa zabiju. Měl jsem ho poslat do hajzlu hned na začátku.“

Vystoupil jsem, šli jsme do nádražního bufetu, Kennedy se na mě soucitně díval.

„Tak si opravdu vyzvedneš ten tvůj starej krám?“

„Jo. A hned ho pořádně projedu.“

Byly to dva týdny, co jsme stejnou cestu projížděli Danieliným pohodlným vozem. Tentokrát nepršelo. Ale posledně jsem zase neměl tenhle svíravý pocit v břiše. Myslel jsem na stařenu, jak jsem ji naposled viděl na prahu jejího domku, zkřehlou pod deštníkem, a teď jsem se vracel s příšerným pocitem, že jsem něco hrozně zvoral.

Míjel jsem benzinovou pumpu, kde jsme minule zastavili pro vodu do ostřikovačů a na kávu. Jak se zkracovala cesta do Ranhartic, zmáhala mě přímo fyzická nevolnost. Konečně jsem projel kolem cedule, vyjel prudký stoupák a zastavil. O ničem už jsem nepřemýšlel a na nic nečekal. Zazvonil jsem u vrátek, nebe bylo šedé, úplně celé, na hodinkách pět odpoledne. Záclona se pohnula a nic, byl jsem odhodlaný bouchat na dveře a na okno.

Už jsem chtěl vzít za kliku vrátek a projít ke dveřím, když se otevřely. Rozálie Zandlová stála na prahu, sehnutá, vrásčitá, v se­p­rané květované zástěře, bílé vlasy do drdolu. Pozdravil jsem, dívala se, jako by mě nemohla poznat. Pak zmizela, ale dveře zůstaly otevřené. Objevila se za chvíli opřená do francouzské hole a vyšla po chodníčku mezi záhonky s odkvetlými růžemi. Mezi námi ten laťkový plůtek, něco přes metr vysoký, vrátka byla zamčená, pustil jsem kliku a narovnal se. Zastavila se těsně u plotu. Čekal jsem, co řekne. Mlčela.

„Paní Zandlová, já…“ odkašlal jsem nervozitu a tíhu kolem ža­ludku, „já jsem…“

„Čekala jsem vás,“ přerušila mě. Nedívala se na mě, hleděla kamsi mimo mě.

„Přijel jsem vám říct, že já jsem jim to nedal! Rozumíte? Já vám slíbil, že…“

„Já vím,“ řekla svým léty zhrublým hlasem. Nechápal jsem. Nebo snad pořádně neslyšel.

„Já mám ten váš dopis, samozřejmě, mám všechny ty listiny, ale je to u mě doma, nikdy jsem jim to nedal! Museli mi to vzít a okopírovat, ale nevím jak! Absolutně nevím jak…“

„Já vím,“ řekla znovu a podívala se mi do očí, „věřím vám to.“

„No ale potom teda nechápu…“

„Byla tady.“

„Prosím?“

„Ta mladá paní, co nás vezla,“ řekla bez emocí.

„Cože…?“

„Přijela druhej den odpoledne. Ukázala mi všechno, i ten dopis.“

„To není možný…“ Chytil jsem se planěk dřevěného plotu. Nade­choval jsem zhluboka chladné září, kouř z chalup. Ona se opírala o hůl, nachýlená k jedné straně.

„Chtěla padesát tisíc, že jinak to zveřejní,“ řekla stroze. Schoval jsem obličej do dlaní a mnul si čelo.

„To je jasný, kde byste je vzala…“

„Ale já jsem jí je dala!“

Podíval jsem se na ni s úžasem. Nepohnula se.

„Měla jsem ale jen pětatřicet. Pro zbytek si měla přijet, ale už nepřijela… syn nic nevěděl, nic neví. Neřeknu mu to.“

„Co vám k tomu řekla, proboha?“

„Nemusela nic říkat. Viděla jsem ten kropenatej nos, světlý vlasy, ta pusa…“

„Nerozumím.“

„Všimla jsem si toho hned poprvý, když jsme jeli z Třeboně. Až jsem se lekla. Celej Jircha…“

„Prosím?“

„Je to Jirchů ksicht, ten nos, ty pihy… celej starej Jircha, jak vypadal zamlada.“

„Myslíte, že sedlák Jircha z čísla 8 byl jako její…“

„Dědek. Jinak to bejt nemůže.“

„Neřekla vám to? Nebavily jste se o tom?“

„Vůbec jsme se nebavily.“

„Nemáte teď strach?“

„Strach?“ řekla nevzrušeně. „Z čeho? Po tom všem…“

Odmlčela se. Chvíli jsem čekal a potom jsem šel pomalu k autu.

„Počkejte, pane Straňanský…“

Žmoulal jsem v ruce klíčky od zapalování. Stála pořád za plotem, vrátil jsem se.

„Celej život jsem ho chránila, mýho Frantíka… musela jsem, když jsme zůstali hned od začátku sami.“

„Já tomu rozumím, paní Zandlová.“

„Jarka mi v dopise psala, že hledáte v matrikách a v kronikách…“

„To je pravda. Je to moje práce.“

„Hodně lidí v Tomašicích mě nemělo rádo. Vím to. Už před válkou,“ říkala pomalu s pohledem upřeným do země, „Anežka, moje kamarádka ze vsi, mi jednou řekla, prej se povídá, že se kurvíš u Sedmiborskejch, co na to Franta Kubachů? Moje kamarádka z vobec­ný školy to řekla.“

„Počkejte, ptala jste se na kroniky.“

„Jenda Sedmiborskejch za mnou pořád chodil, ke Kubachům, k našim do domku, máma ho vyháněla, aby mi dal pokoj,“ pokračovala dál stará paní, „jo, Sedmiborskejch měli deset hektarů…“

„Paní Zandlová…“ chtěl jsem ji přerušit, neměl jsem už náladu na další dlouhý monolog, ale nedala se.

„… a za protektorátu mi jednou řekla Božka, co uklízela na faře, že ve farní kronice je u narození mýho Frantíka ten německej zápis… pamatuju si dodnes, jak to řekla…“

Posuňkem ruky mě přivolala blíž, ještě blíž jsem se sklonil, že mi ta tři německá slůvka mohla pošeptat mezi plaňkami do ucha. Přišlo mi to komické, jako by nás někdo mohl slyšet… Zase jsem se narovnal, visela na mně pohledem.

„Že to tam nemůže bejt napsaný?“

„Já nevím, paní Zandlová, já jsem tomašickou farní kroniku nikdy neviděl.“

„Božka tehdá říkala, farská hospodyně, že jí pan farář dovolil dívat se do tý kroniky.“

„Ani nevím, kde ta kronika je. Fara už je dávno zrušená.“

„Že to není možný, aby to tam bylo takhle napsaný? Já vím, co to znamená.“

„To je taková fráze, co se tehdy do kronik psala…“

„… ale Božka se mi mstila, víte? Kvůli Jardovi Bednářů ze vsi… kde mohla, řekla mi něco jedovatýho, že jí obluzuju milýho… ale to nebyla žádná pravda.“

Ještě když jsem hnal auto po silnici na Jindřichův Hradec, měl jsem před očima shrbenou postavu v zástěře, jak jde pomalu po chodníčku a mizí ve dveřích domku. Dvě nová jména ze vsi. Sedmiborský, Bednář. Vzpomněl jsem si na ty bílé, vápnem vymalované námluvné pěšinky. A na ten soupis nápadníků vytesaný do žulových náhrobků na tomašickém hřbitově. I tyhle dva posledně jmenované bych tam určitě našel. Ale necítil jsem nejmenší chuť na ten hřbitůvek ještě někdy vkročit.