Rozálie Zandlová

Počasí se v září obrátilo ze dne na den. Nebe zešedlo, foukal studený vítr. Tečka za horkým létem. Do okna badatelny ťukal déšť, jako nehty, co tlučou do skleněné tabule. Jako mé studené prsty, kterými jsem obracel listy ve složce. Plnil jsem ji různými dokumenty skoro dva měsíce. Tvrdé desky pořadače, štítek na hřbetě. Chronologický postup, přesně jak jsem byl zvyklý, regest v záhlaví každého dokumentu. Originál, kopie, rukopis, prvopis, průklep, cyklostyl, strojopis. Všechno přesně popsané. Přejížděl jsem prsty po stránkách. Po chvíli jsem to raději zavřel. Ano, bylo to vyřízené. Další uzavřená složka.

Archiv byl tichý, únava z nevyspání mě pálila v očích. Vedle mě hromada starých matrik, měl bych zase začít pracovat, přemýšlel jsem. Lehce naplesnivělá vůně, prach a stárnoucí papír. Ovanul mě pocit smutku, závratné beznaděje. A najednou jsem byl na chviličku zpátky v tom žhavém létě, sám na kopci, jako vesnický blázen, s větrem, co s sebou nosí vůně od lesa a od chalup, přátelské a uklidňující vůně, které hladí. Já, knihomol, šedá myš ze sklepení archivů, jsem vzpomínal na slunce…

Procitl jsem, jenom sucho v krku. Vedle mě naskládané ty prastaré matriky narozených a zemřelých. Někdy jsem měl pocit, že je mi pět set let.

Seděl jsem a civěl do šedého okna. Daniela se zase objevila v Třeboni. Právě byla někde ve městě. Od rána předešlého dne jsme dávali dohromady její rodopis. Teď to bylo zkompletované, hromádka dokumentů v deskách, ležely hned vedle mé dokončené zakázky z Tomašic a okolí. Jako pokaždé, když jsem čekal na Danielu, cítil jsem neklid, v sobě i všude kolem. Vždycky rozbourala všechno, co bylo předtím uspořádané, svazky narovnané v policích, evidenční čísla v posloupnosti. Celý archiv v troskách. A já, který jsem s ní neměl vůbec nic společného, jsem teď bezradně čekal, až si sní nízkotučný jogurt a celozrnný rohlík a vrátí se do badatelny. Její poslední návštěva v Třeboni. Pozvala mě na večeři. Na rozloučenou a za odměnu; nevzal jsem od ní žádné peníze za tu pomoc s genealogií předků její matky.

Slušelo jí to, jako celou tu dobu v létě plném slunce. Uměla se oblékat. Objevila se ve dveřích ve světlém podzimním kabátku, krátké krémové sukni a v tmavých punčochách se vzorem. Sedla si vedle mě a listovala složkou. Černá blůza se slavnostně leskla v umělém světle badatelny. Pocítil jsem trému, jakou jsem míval snad kdysi dávno před plesem nebo nějakým večerem ve společnosti.

„Mrzí mě, že musím večer odjet,“ řekla, „ani jsem si neobjednávala nocleh. Musím ještě o víkendu v Praze něco nakoupit, sejít se se šéfem, sbalit se na cestu…“

„Cestujete někam?“

„Na ten veletrh do Německa, máme tam stánek. Říkala jsem vám to přece.“

„Ano, ano… promiňte. Na dlouho?“

„Asi na dva tejdny. Jedeme tam dřív, připravit expozici. Pak to zase všechno sklidit a odvézt.“

„Takže už myslíte spíš na práci, co?“

„Abych řekla pravdu, tak jo. Je s tím fůra starostí. Ale to neznamená,“ dodala vesele, „že si večeři spolu neužijeme. Souhlasíte, že si pěkně při svíčkách vychutnáme kapra na modro?“

Její krásný úsměv mě zabolel a hned vedle její jemné ruky ležela moje několikaměsíční práce, svazek plný tragédií z těch nešťastných vsí. Alespoň na Tomašice už nemusím myslet, říkal jsem si.

„Ale to si nedáte ani vaše oblíbený bílý víno, když budete řídit,“ poznamenal jsem.

„Dvě deci si dát můžu,“ řekla, „vy tu láhev dopijete…“

„V Německu si zajdete někam s kolegama. Na hotelu, po večeři…“

„Víte, že se mi tam ani nechce? Budu myslet na letošní dovolenou, na krásný léto v jižních Čechách… nikdy v životě jsem něco podobnýho nezažila, jezdit po vsích, koupat se v řece…“

Její rtěnka se leskla, tolik se sem nehodila, tahle dáma. Prohlížela si mě, možná si všimla, že jsem si na tu večeři vzal svůj nejlepší ohoz. V badatelně jsme byli sami. Nikomu se toho dne asi nechtělo vycházet do chladného deště.

„To bude dobrý, uvidíte. Uteče vám to,“ řekl jsem trochu nepřítomně.

„Budou to tejdny práce od rána do večera. Dostala jsem tenhle projekt na starost. Musím to zvládnout!“ řekla vážně, ale pak si přece jen všimla mého nepřítomného pohledu.

„A co vaši sedláci? Koukám, už včera jsem si všimla, že to máte vyřešený. Takže hotovo?“

Usmál jsem se, ta otázka mě píchla uvnitř, zrovna jak jsem čekal. Zimomřivě jsem se zachvěl a třel si studené dlaně o kalhoty.

„To jste se zeptala přesně. Hotový to mám, ale vyřešený ještě ne.“

Asi pochopila, že o tom nechci mluvit, když jsem sáhl po složce a dal ji rychle do brašny. Taky laptop jsem vypnul a uložil. Otevřely se dveře kanceláře a paní archivářka mi oznámila návštěvu. S ulehčením jsem se Daniele omluvil, vstal jsem, prošel kanceláří do chodby a seběhl po schodech k vrátnici. Minul jsem nějakou starou ženu s berlí, která stála u skříněk šatny.

„Máte tady návštěvu,“ řekl mi pán v recepci.

„Venku?“ zeptal jsem se.

„Ne, přece tady,“ kývl hlavou směrem k šatně. Otočil jsem se: stála tam v šeru, opírala se o francouzskou hůl. Hodně stará paní v kostýmu, který už taky hodně pamatoval. Zastaralý střih i materiál, pokud jsem mohl posoudit. Polorozevřený deštník u jejích nohou, na předloktí se houpala černá kožená kabelka, taky už zašlá.

„Dobrý den,“ pozdravila a střídavě se dívala na mě a na podlahu.

„Dobrý den, co byste potřebovala?“ zeptal jsem se a došlo mi, že diář, kam jsem si zapisoval zakázky, jsem nechal nahoře v badatelně.

„Vy jste pan Straňanský?“ zeptala se roztřeseným stařeckým hlasem.

„Ano,“ odpověděl jsem, „jdete kvůli genealogii?“

Dívala se rozpačitě, kývala hlavou, jakoby pro sebe.

„Někdo vás poslal? Dostala jste na mě tip?“ snažil jsem se ptát, trochu netrpělivě, uvědomil jsem si, že archiv se za necelou hodinu zavírá. Odkašlala si, trochu už sehnutá věkem, jak jsem si ji pozorněji prohlédl. Podívala se vzhůru ke mně.

„Já jsem Rozálie Zandlová,“ řekla.

V okamžiku mi zledovatěly už tak studené ruce. Hleděl jsem na stařenu v hnědém krimplenovém kostýmu, zoufale staromódním. Bílé vlasy sčesané dozadu z vrásčitého čela, dva hnědé hřebínky po stranách.

„Psala jsem vám, nevím, jestli to došlo… Můžu s váma mluvit?“

„Ano,“ vzpamatoval jsem se trochu, „půjdem nahoru do badatelny, ať tu nestojíme na chodbě…“

„Ne,“ řekla, když se podívala po schodech nahoru, „mohli bysme tady…? Nevyjdu ty schody,“ dodala omluvně.

Rozhlédl jsem se zmateně po vestibulu, nebylo kde se usadit. Snažil jsem se uklidnit. Nevěděl jsem najednou, co mám dělat. Vrátný nás slyšel, nabídl nám židli za psacím stolem vrátnice, z druhé židle sundal kabát, stejně si chtěl jít ven zakouřit. Posadila se naproti mně, kabelku na klíně. Všiml jsem si, jak má promočené boty.

„Jdu skrze syna. Prosím vás, neubližujte mu. Nemůže za nic. Vím, co na něj chtějí vytáhnout… on je dobrej člověk, pane…“

Neříkal jsem nic, díval jsem se do jejích zapadlých hnědých očí, byly hodně tmavé. Berli opřela o desku stolu. Mluvila pomalu, hlas zabarvený obavami.

„… chodí za ním už od jara, vydírají ho, že jsem byla udavačka a dostala lidi do kriminálu. Že to zveřejní a zničí ho, jako politicky.“

Opravdu seděla naproti mně, skoro jsme se dotýkali koleny. Její punčochy taky nebyly nejnovější. Vzpomněl jsem si bezděky na přírodopisný film, na který jsme o víkendu koukali s malým Hynkem. Stará slonice zoufale brání své mládě, i když je obklíčená lovci v autech s odchytovými smyčkami na dlouhých bidlech…

„Ale bylo to všechno jinak. Já jsem tehdy z Tomašic radši odešla, byli jsme s Frantíkem sami, protloukali jsme se, přišla jsem na státní statek. Přidělili mi dvě cimry, kamínka mi dali sousedi, na zimu jsme topili dřívím z lesa, práci na poli a ve statku jsem uměla. Tak jsme spolu všechno přestáli a Frantík moh potom i na hospodářskou školu… vždycky jsem chtěla všechno jenom pro něj…“

„Ale já už musím,“ řekl jsem omluvně. „Dojít si pro věci a tak, tady se bude zavírat,“ vstal jsem ze židle, nechtěla mě pustit, bylo to v jejím pohledu, nevypověděla ještě, co chtěla.

„Taky musím za chvíli, zpátky na vlak.“

„Vy jste přijela vlakem?“

„Jede mi to za hodinu…“

„Vy jste jela sama? Kolikrát jste musela přesedat… dvakrát?“

Představil jsem si, jak šla pěšky z nádraží, o holi, v tom dešti a zimě. Zachvěl jsem se chladem.

„Ten dopis,“ podívala se na mě tázavě, zase jsem si sedl a ona pokračovala se vzrůstajícím zoufalstvím v hlase, „ten dopis jsem tehdá napsala, protože mladej pán, Kubach, chodil do Smrčí. Na pilu k Šilhavejm na karty, taky tam pili a on tam chodil za mladou Šilhavou, za Lídou. A slíbil mi přitom, že si mě veme, sliboval to pořád, ale chodil tam kvůli ní, byla mlaďoučká… ve vsi se mi vyhýbal a Frantík už byl velkej a on slíbil, že pudem k němu na statek, že bude svatba, že se k Frantíkovi po těch letech přizná… slíbil mi to!“

Celá rozrušená sevřela berli, přisunul jsem jí hrnek čaje, který měl vrátný čerstvě uvařený. Napila se, ruka se jí třásla stejně jako hlas. Její vůně dosahovala ke mně jako dech staré skříně, směs pachů starého mýdla a rozeschlého dřeva.

„… tak jsem napsala do dopisu, že se tam ve Smrčí scházejí a hrajou hazard, to byla pravda! Poslala jsem to na národní výbor. Já už nevěděla, co dělat, chtěla jsem jenom, aby tam přestal chodit! Věříte mi?“

Mnul jsem si oči a čelo v dlaních. Tak už to pro mě není jenom kus papíru, kus starého papíru s rozpitým inkoustem…

„Věřte mi, já jen chtěla, aby nechodil za Liduší Šilhavou, aby jim ten karban všem zakázali z MNV. Šoucha seděl na MNV a ten zakazoval a dovoloval, co se ve vsi smí a co ne! Nechtěla jsem, aby někoho zavřeli…“

Mlčel jsem, jejímu zoufalému pohledu se nedalo dlouho uhýbat. Seděli jsme příliš těsně u sebe.

„Ten večer tam mladej pán, jako Francek, zrovna nebyl. Seděl tam starej pan Kubach, spolu s Jirchou. Vtrhli prej dovnitř i s esenbákama, že se na pile spolčujou kulaci a domlouvají se proti družstvu a lidově demogratickýmu zřízení…“

Mluvila s pohledem upřeným kamsi mimo mě, pak se mi podívala do očí. A opakovala to znovu, pořád dokola.

„… nechtěla jsem to, rozumíte…? Chtěla jsem, aby mladej Kubach nechodil k Šilhavejm na pilu. Já nejsem žádná udavačka, jak se potom ve vsi povídalo. Na to tam byli jiný… Každej v Tomašicích věděl, že se na pile karbaní. Šilhavý tím byl posedlej. Chodilo tam hrát víc lidí. Tu pilu mu po převratu vzali, ale maminka říkala, že by ji stejně prohrál v kartách…“

„Vážně už musím, archiv se zavírá…“

„Každej to věděl, že se tam hraje. Jenže já napsala ten dopis… vyneslo se to a máma tehdy řekla, sbal si věci, vem Frantíka a jeď na Vysočinu, sou tam známí, co dělají na statku, potřebujou tam lidi na práci…“ Vrátili jsme se do vestibulu.

Vrátný se vrátil zvenku, nechal jsem ji tam stát na kamenných dlaždicích.

Vyšel jsem nahoru do badatelny, Daniela poznala z mého pohledu, že se něco děje, vstala, vzal jsem si věci, brašnu.

„Danielo, je mi to líto, s tou večeří,“ začal jsem, už dole mě napadlo, že bych ji mohl požádat o auto. V badatelně bylo teplo, do oken pořád narážel šikmý déšť. Sešli jsme dolů. Rozálie Zandlová stála ve stínu pod schodištěm, Daniela na mě kývla od dveří, že přiveze auto k zámeckému parku, abychom počkali za brankou u chodníku. Vyndal jsem si ze skříňky věci, navlékl šusťákovou bundu. Vyšli jsme do deště, zámecké nádvoří bylo rozmoklé a trochu už zšeřelé, jak bylo zataženo, nikde ani jediná duše. Držel jsem nad stařenou deštník.

„Nemůžete přece jet takhle vlakem zpátky,“ přesvědčoval jsem ji. Prošli jsme parkem, zůstali jsme stát pod stromem u východu. Už se nezdráhala, děkovala mi. Přešlapoval jsem vedle lesklého kmene, zahánělo tam, mokrá kůra občas ožila světlem, jak po silnici přejelo auto. Nechtěl jsem, aby o tom zase začínala, ale ona stejně mluvila.

„… Kubach byl velkej sedlák, víte, myslím starýho pána. Byli koňaři, nikdo neměl takový koně. Ostatní ve vsi byli kravaři, jen ještě Mařánek míval dobrý kobyly…“

Daniela nejela, nevěděl jsem, kde parkuje. Moje auto stálo pořád ještě na dvoře jednoho budějovického servisu. Bál jsem se zavolat, kolik bude oprava stát.

„… přišla jsem ke Kubachům do služby v devatenácti, předtím jsem sloužila u Sládků, od osmatřicátýho. Naši nic neměli, musela jsem. Sládek míval děvečku, ale Kubach, ten měl na gruntu vždycky dva chasníky a dvě děvečky a taky kočího…“

Rozpovídala se, přál jsem si jediné – abych už zahlédl bílé auto.

„… velká děvečka dojila, krmila, já jsem byla malá děvečka, víte? Ráno jsem všem rychtovala snídani, poklízela. Krmila jsem prasata a kydala hnůj. Ale vyvážet hnůj u Kubacha, to nebylo jen tak, pane, to muselo bejt srovnaný do čtverců! Hnojiště jako jinde zahrádka! To nebylo převrátit kolečko a jít vod toho…“

Opírala se o berli, na plátně deštníku přistávaly lístky, které otrhal vítr s deštěm. Viděl jsem, cítil jsem, že už ji moc bolí nohy. Neptal jsem se na nic, ale ona vyprávěla dál, snad aby přehlušila ten pocit: s cizím mužem pod lípou v dešti, daleko od domova, prochladlá.

„… mladej pán vyspával dlouho, jéje, když přišel z tancovačky nebo z flámu, nikdo ho nesměl budit. Jen starej pán, ten na něj platil. A já… když věděl, že mám jet ráno na trávu já, nakázal kočímu, ať zrychtuje kobyly. Jenom zapřáhnout. A jezdili jsme spolu. A jednou, vyspal se pozdě, skoro už jsme byli za bránou, ale přece přiběh, jen tak v košili a kalhotách od muziky. Vyskočil na kozlík a kočí si šel po jiný práci. A tam nahoře ve Shonech, na polní cestě nad Tomašicema, mladej pán převrhnul vůz, já seděla na něm. Praskla líšeň. Víte, co bejvala líšeň u žebřiňáku…?“ snad se usmívala, prořídlé zuby, na hlavě měla šátek.

„Už by tu měla bejt…“ pronesl jsem do té pauzy, natahoval jsem krk, abych dohlédl brankou ven na silnici.

„… vůz převrženej, já byla pod tou hromadou čerstvě nasečený trávy, byla voňavá a jako peřina, smála jsem se, až jsem se dusila…“

Silnici osvítily reflektory, bylo šero, jak se nebe zatáhlo, světla zůstala stát, slyšel jsem motor.

„… slyšela jsem ho, jak volá. Kterak tě mám vytáhnout, Rózino…? Já křičela, no jak, přece za nohy… vytáhl mě po smyku, sukně se mi vyhrnula až ke krku, bylo to v létě… no leželi jsme spolu na tý kupě trávy…“

Usmívala se přitom, ano, stáli jsme těsně vedle sebe, bylo jí cítit z úst, díval jsem se do země a do lesklých větví, kolem po parku a směrem k brance. Proboha, co mi to tu tahle babka vypráví? Dávno přes osmdesát, co jí teď zrovna běží před očima… Hleděla kamsi před sebe, do deště ohýbaného větrem, postřehl jsem pohyb za brankou na chodníku, Danielin světlý kabát, mávala na nás.

„Musíme jít,“ přerušil jsem Rozálii Zandlovou.

Vydali jsme se pomalou chůzí na cestu, do světla reflektorů, které zviditelňovaly déšť. Krok za krokem, za východem z parku svítilo auto, paní Zandlová se polekala toho velkého vozu, který tiše předl přistaven u obrubníku; jeho velké elektrické oči zářily před sebe, oranžová světla blikala po obou stranách, za volantem Daniela. Otevřel jsem zadní dveře, bylo to, jako když nastupuje celebrita do přistavené limuzíny… pomohl jsem jí z kabátu a naše svršky uložil do kufru. Přisedl jsem dopředu. Interiér příjemně, tlumeně svítil, obklopila nás vanilková vůně a navodila pocit útulna a bezpečí.

Navedl jsem Danielu na výpadovku na Brno, auto rozvážně plulo šerem, gejzíry vody za auty se tříštily do špinavých kapek na předním skle, voda se saponátem z ostřikovačů je smývala.

Otočil jsem se, na komfortní zadní sedačce seděla pohodlně opřená naše nečekaná pasažérka, francouzskou hůl svírala v obou rukách. Stařecké skvrny na kůži, vrásčité čelo, zahnědlé pahýly zubů. Nejkrásnější dívka z Tomašic a okolí…

„… bydlím v Ranharticích, nemám to k synovi daleko. Ale jezdí spíš oni, rodina. Tolikrát mě Frantík přemlouval, abych se k nim přestěhovala, ale… já už se z domečku nehnu, víte, už ne. Chci tam už umřít…“

Před Pelhřimovem se mi zdálo, že vzadu trochu klimbá, ale když jsem se k ní otočil, znovu se rozpovídala, snad cítila nějakou povinnost nás bavit, když se veze v naší společnosti, v cizím autě, z vděčnosti chtěla něco povídat, aby cesta ubíhala, když je to všechno kvůli ní.

„… ze začátku jsme neměli v obecním domku ani vodu, ani elektriku, jen malý kamínka nám darovali sousedi, to bylo v třiapadesátým. Byli jsme na všechno sami, léta. Chodila sem na klestí, Frantík sekal na špalku, dokud bylo venku vidět, celej domeček jsme obložili dřevem, abysme se ohřáli, až přijdou mrazy. V noci jsem vstávala přikládat, a když to někdy vyhaslo, měli jsme ráno jinovatku na peřinách…“

„Paní Zandlová, nemusíte mi odpovídat, jestli nechcete,“ nahnul jsem se k ní přes opěradlo, „ale koho ještě máte v Tomašicích? Kdo vám o mně řek?“

Seděla a usmívala se, dívala se dopředu na krajinu v soumraku, pokyvovala hlavou.

„Nesmím to povědít…“

„Jednu vizitku ještě se starou adresou jsem nechal asi před třemi lety v Tomašicích v čísle 21. Ta paní je teď ve vsi v krámu…“ nadhodil jsem.

„Tonička Horáků už umřela, bude to deset let. Teda ona se tak nejmenovala, Horáků se jim říkalo po chalupě. Psávaly jsme si, dlouhý leta. Jarka, její dcera, mi taky občas napíše. A pokaždý lístek k Vánocům, na Velikonoce, nikdy nezapomene… v krámu je pořád s lidma, ví o všem…“

Na víc jsem se ptát nemusel. Tušil jsem už nějakou dobu, že ta růžovoučká paní z krámu o Zandlové ví. Ptal jsem se tehdy v tomašickém krámě po jejím hrobě. Ani nemrkla. A přitom jí psala dopisy… Otočil jsem se, když Daniela přibrzdila, špatně viděla na cestu. Tenounké bzučení ostřikovačů, šly naprázdno. Stěrače rozmazávaly po skle kalnou vodu.

„Před Havlíčkovým Brodem budeme odbočovat doprava. Je tam benzinová pumpa, koupíme tam novou náplň do ostřikovačů…“

Dojeli jsme sníženou rychlostí, modré a žluté neony čerpací stanice nás vítaly jako oáza. Už byla tma. Rozálie Zandlová souhlasila, že si dáme kávu, a pomalu šla ke svítící prosklené přízemní budově. Umyl jsem u stanoviště č. 1 čelní sklo vodou z malého modrého vědra, Daniela mezitím tankovala.

Uvnitř shopu nebyla žádná místa k sezení, prý že to vydrží chvíli vestoje, koupil jsem jí kávu z automatu. Mezi regály se zbožím nikdo nechodil, byli jsme tam sami. Stál jsem naproti ní, taky mě zahříval v dlani jeden hnědý kelímek.

„… nikdy jsem politice nerozuměla, víte? Říkali nám, že Masaryk je dobrej, hodnej, zakladatel státu… pak jednou pustili děti dřív ze školy, já už tehdy pracovala s maminkou u nás v Hůrce. Křičely jsme na ty děti, co že jdou tak brzy, vracely se dopoledne přes pole z Tomašic. Volaly, že umřel Masaryk, pan učitel to prej říkal. Chudák maminka. Celá se vyděsila. Pak začala plakat, tak od srdce, hodně plakala a já, když jsem ji viděla, začala taky řvát. A tak jsme tam obě stály, samy dvě na poli, a plakaly jsme jako blázni… to bylo v sedumatřicátým roce…“

Polykal jsem horké kafe a zíral na ni, jak srká u pultíku kávu z plastikového kelímku v třesoucí se ruce. Za ní, na policích u skle­něné stěny, erotické časopisy a inzertní noviny, lesklé obálky módních magazínů, videokazety, cédéčka, aromatické stromečky do aut, plastové kanystry s motorovým olejem, na stojanu brýle proti slunci, baseballové čepice… z reproduktorů duněla v jemných basech nějaká anglicky zpívaná píseň, mondénní mladý hlásek nějaké popové hvězdičky. A Rozálie Zandlová tam stála jak z jiného světa, bílé vlasy pod šátkem a zašlý kostým hnědé barvy, v otlučených černých botkách, s oteklýma nohama.

„… a pak po osmačtyřicátým říkali, že byl Masaryk špatnej a lidem že se za něj nevedlo dobře. A chválili Gottwalda, bože, ty ho tak chválili… A Stalina, všude o něm psali, a tak hezky, potom o Zápotockým…“

Daniela zaplatila u pultu a pak přišla k nám. Paní Zandlová vytahovala z kabelky peněženku, že jí dá peníze na benzin, Daniela s úsměvem odmítla, zanechala starou paní v rozpacích s pětistovkou v ruce. Trochu se to uvnitř zaplnilo lidmi. Šel jsem si vybrat něco z potravin, sušenky naskládané vedle čokolád a lahví vína a tvrdého alkoholu, bonboniéry, káva, čaj. Daniela přicházela úzkou chodbičkou mezi regály, usmála se na mě, její zelené oči měkce svítily, obracel jsem v dlani balíček keksů, protáhla se za mnou v tom stísněném prostoru a jemně na mě přitom sáhla. Zlehka mi na okamžik položila dlaně na pas, zezadu se dotkla mých boků, ucítil jsem zblízka její vůni, pak se vedle mě shýbla a vyndala z police láhev vína, moravského. Ukázala mi vinětu.

„Mrzí vás to? Ta večeře?“ zeptal jsem se. „Omlouvám se…“

„Nemáte za co,“ řekla.

Šli jsme bok po boku k východu. Rozálie Zandlová pomalou na­máhavou chůzí o holi postupovala k autu. Prošli jsme mlčky deštěm. V autě bylo jako v pokojíčku, měkce jsme pluli po asfaltkách Českomoravské vrchoviny, podivná trojice: zedřená stařena, která pamatuje Masaryka, moderní žena, něco málo přes třicet, vonící italským parfémem, a bývalý knihovník s laptopem napěchovaným desetitisíci jmen zemřelých za posledních pět set let.

„… občas to vyprávím vnučce, víte, jak jsem jako holka chodila v Tomašicích do školy. V dřevákách přes lávku, ale to už jsem předtím nažala plnou nůši trávy pro naše husy, panečku! A v zimě, v těch samejch dřevákách, jsme chodili přes řeku po ledu, nevím, jestli nás záblo, už si to nepamatuju. Ale asi jo.“

„Kdy jste byla v Tomašicích naposledy?“ zeptal jsem se. Nade­chovala se dlouho k odpovědi, bylo to spíš povzdechnutí.

„Na pohřbu mý maminky, v sedmdesátým roce. Měla malej, skrom­nej pohřeb, ale pěknej. Syn mě tam tehdy odvez, hned jsme zase jeli zpátky. Ani jsem s nikým nemluvila, jen s Toničkou. To jsme se viděly skoro po dvaceti letech a vlastně naposled… Šla jsem jak ta pohřební kobyla, jak chodívala dřív s klapkama, viděla jsem jen tu silnici ke hřbitovu a zpátky k autu. Vlastně jsem Tomašice neviděla…“

Vzpomněl jsem si na hrob rodiny Zandlovy, tomašický hřbitůvek jako dlaň, zvadlá kytička ve špinavé sklenici.

„… Tonička s náma pak chvíli postála u auta, plakaly jsme obě, pro slzy jsem stejně nic neviděla. A Tonička pak dál udržovala hrob mejch rodičů a sourozenců, jako by to byl hrob její rodiny. Jsem jí za to moc vděčná. Frantíka tam posílám na Dušičky. A mladá, Jarka, stará se vo ten hrob dodneška, psala mi…“

Za cedulí obce Ranhartice jsme odbočili napravo do kopce. Po pár metrech dala stará paní pokyn zastavit. Otevřel jsem jí dveře, děkovala Daniele a já jsem zase zahlédl tu pětistovku. Daniela si ji nevzala, pomohl jsem paní Zandlové ze dveří, podala mi hůl a pak ruku, drsnou, seschlou, ale s pevným stiskem.

Malý bělavý domek čp. 22, se šedivým soklem, s maličkou předzahrádkou a zeleným plaňkovým plotem. Podala mi ruku, opakovala svou prosbu z třeboňského archivu, déšť neustával, nastavovala mu trpělivě deštník, drobnému studenému zářijovému dešti. Slíbil jsem jí to.

Zmizela v domovních dveřích. Napadlo mě, že ji toho dne vidím poprvé a naposled v životě. Vracel jsem se dolů po svažité cestě, jen dvě koleje vysypané štěrkem, Daniela mezitím vycouvala na asfaltovou silnici. Nasedl jsem a vyrazili jsme, po několika kilometrech jsem se přes rameno ohlédl za sebe na zadní sedadlo, jestli tam náhodou pořád nesedí ta stařena, jestli to nebyl přelud, jestli skutečně někdy seděla na zadní sedačce tohoto auta Rozálie Zandlová… Na tmavomodrém potahu ležela pětisetkorunová bankovka.

„Počkejte,“ probral jsem se ze zadumání na křižovatce u směrových tabulí, „tak jeďte rovnou do Prahy, přece se pak nebudete ještě vracet. Musíte bejt unavená…“

„To ne,“ řekla rezolutně, „co byste asi dělal vy?“

„O mě nemějte starost, vysadíte mě někde cestou nebo pojedu z Prahy nočním vlakem…“

„Vy taky nemějte starost,“ napodobila legračně tón mého hlasu, „jsem zvyklá jezdit v noci.“

„Nocleh už v Třeboni neseženete, je moc pozdě.“

„Tím se netrapte,“ odbyla to Daniela a usmála se. Opravdu bezstarostně. Uháněli jsme zpátky směrem na Jindřichův Hradec.

„Ta ženská musela v životě zkusit jako pes,“ řekl jsem do ticha, „dneska si to už nikdo nepředstaví…“

Bylo slyšet, jak pneumatiky sviští po mokrém asfaltu v tom psím počasí, Daniela nic neříkala, žluté vlasy jí padaly přes límec lesklé černé blůzy. Zavřel jsem oči a opřel se pohodlně do sedačky, aby se uklidnilo to psí počasí ve mně.

„Pamatujete si, na co jsem se vás ptala dneska kolem poledne? V Třeboni, v archivu?“

Po dlouhé chvíli mlčení jsem se pomalu vracel myšlenkami zpátky, po cestičkách toho příběhu, který byl svázaný ve složce schované v brašně u laptopu. Celou cestu byl ten příběh vlastně s námi. Její hladké ruce na volantu, jeli jsme pozdním večerem, tmou.

„Jestli už jsem skončil s tou vesnickou historií, jste se ptala. A já jsem řek…“

„Jak jste to vlastně řek?“ otočila na okamžik hlavu ke mně.

„Řek jsem, že už to mám hotový, ale že jsem vlastně ještě neskončil…“

„Jo, tak nějak jste to řek. Nerozuměla jsem, co tím myslíte.“

„… a teď vím,“ pokračoval jsem s rozostřeným pohledem na tmavou silnici před námi, „že už jsem s tím skončil. Chápete? Dnešním dnem to pro mě skončilo. Odkládám spis. Navždycky.“

Na nic se mě neptala, ale přesto jsem jí to všechno během zpáteční cesty pověděl. Všechno, co jsem věděl o příběhu z padesátých let v trojúhelníku obcí Tomašice, Černá Hůrka, Smrčí. O nejkrásnější holce v celém kraji, jak jsem si přál vidět její fotku z mládí, ale hledal jsem vlastně její náhrobek po vesnických hřbitovech, kde jsem našel jen jména jejích nápadníků, jak jsem od ní dostal dopis jako ze záhrobí a jak za mnou nakonec přijela, shrbená stařena, prostá žena, sedřená celoživotní těžkou prací.

„… starej Kubach zemřel v šedesátým třetím, jeho syn asi před patnácti lety. Oba jako důchodci a členové JZD. Ani jeden se nedožil konce komunismu v Čechách. Jirchu vystěhovali i s rodinou z Tomašic v roce padesát tři, dál o něm nic nevím. Nikdy se do vsi nevrátil. A Mařánek, ten umřel v roce šedesát jedna, členem JZD od jednapadesátýho. Jeho dcera žije ve městě, chalupu mají vnoučata. Nikdo se nevrátil k sedlačení. Ani jeden z potomků těch tří největších sedláků. Pole má pronajatý družstvo. Je to už dávno jiný družstvo než tehdy. V sedmdesátejch letech se dvakrát slučovalo s jinejma v okolí. Tisíce hektarů, sídlo je dávno jinde, v bejvalý střediskový obci, kilometry od Tomašic. Jenže po transformaci je družstvo v těžký platební neschopnosti, zadlužený, vlastně se rozpadá. Kubachovo stavení je prodaný, zrekonstruovali si ho moc hezky nějaký Pražáci na letní byt. Neteř starýho Kubacha žije údajně v Hradci. Mladej prej děti neměl…“

„A Jirchův statek?“

„Z toho zbyla polovina a i ta je zralá na demolici, je tam sklad materiálu, maštale opuštěný… vlastně na něco jsem si teď vzpomněl!“

Daniela jako by se polekala mého zvýšeného hlasu.

„Jircha se prej jednou ve vsi objevil,“ ztišil jsem zase hlas, „vyprávěl mi o tom v létě v Tomašicích pan Sládek, klempíř, syn Jana Sládka z čísla 5.“

„Vážně?“ Danielina otázka zazněla lhostejně. Trochu mě to zchladilo, myslel jsem si bláhově, že tyhle staré selské historie musí zajímat každého.

„Zkrátím to. Prostě pan Sládek si pamatuje, že někdy v roce osmdesát pět šest se najednou u nich ve dveřích do kuchyně objevil sedlák Jircha. Zničehonic. Stařičkej, ale pořád statnej. Babička pana Sládka ještě žila, už byla invalidní a měla cukrovku. Bolavý klouby, už skoro nevstávala z křesla. Ale to odpoledne prej vyskočila na nohy a klopýtala ke dveřím. Objala Jirchu, poznala ho prej po těch víc než třiceti letech okamžitě. Pan Sládek byl jako mladej kluk tehdy u toho, říkal mi, že už si toho moc nepamatuje. Jenom to, že se Jircha nezdržel a hned večer zase odjel. Někdo ho tehdy asi přivez a zase odvez. Ale pan Sládek si zapamatoval, co řekla jeho babička na uvítanou, místo pozdravu, když Jirchu objala…“

V krátkém zamyšlení jsem najednou viděl pana Sládka, klempíře, jak stojí na tomašické návsi, půlka srpna, slunce do nás bije… ale stěrače na čelním skle pracovaly naplno, byl jsem zpátky v Danielině autě.

„Osmdesátiletá vdova, babička pana Sládka, přišla prej k Jirchovi a řekla: Tak ty ses sem vrátil? Mezi ty svině?“

Vyčerpaný z vyprávění a z toho všeho, co se odpoledne semlelo, jsem seděl zabořený v předním sedadle, silnice ubíhala, oslňovaly nás reflektory protijedoucích aut. Ptala se jen tak ze slušnosti a já se tolik rozpovídal. Přesto jsem cítil, že to nebylo marné. Utřídil jsem si nahlas fakta, všechny ty věci, které jsem věděl a co ani nebyly ve složce. Uvědomil jsem si také, že něco se už nikdy nedozvím. Nikdy, protože do Tomašic už nepojedu. Třeba to, proč stará Petrásková tolik nenáviděla Zandlovou. I po půl století. Snad v tom byl tehdy nějaký muž. Kdoví. Oba jsme mlčeli.

Konečně jsme přijeli na silniční obchvat kolem Třeboně, navedl jsem Danielu do sídlištní čtvrti, před šedivý čtyřpatrový panelák. Motor šel tiše, že nebyl ani slyšet, odpásal jsem se a protáhl se v sedačce. Sáhla dozadu a z tašky vytáhla tu láhev bílého moravského vína od benzinové pumpy. Omluvně se usmála a podávala mi ho. Prý za tu slíbenou večeři. Nemohl jsem v té chvíli udělat nic jiného. Opravdu nešlo nic jiného říct, než jestli by ke mně nechtěla zajít na kávu.

Rozsvítil jsem v poloprázdném bytě s rozházenými věcmi a stohy různých papírů a listin, starých knih. Uvolnil jsem jedno rozvrzané odřené křeslo, sedla si do něj v těch svých krásných šatech. Zatáhl jsem závěs, déšť byl pořád za oknem, tloukl do skla, jako by se chtěl dostat k nám dovnitř.

Byla noc. Nebo vlastně ráno. V Touchově na návsi mrtvo. Na druhou hodinu jsme byli domluveni pod okny bytovky. V druhém patře se svítilo, modré televizní světlo za záclonami. Hodil jsem pár kamínků do skla, za chvíli se objevila rusá hlava.

Za chvíli stál Kennedy ve vchodu v šoférské uniformě, jako by nebyla sobota ráno. V ruce mu cinkaly klíčky s přívěskem. Chvátali jsme tmou k autobusu zaparkovanému pod stromy vedle kostela.

„Nešel jsem ani spát, jen tak podřimuju v křesle u televize,“ pronesl za chůze mrzutým hlasem.

„Nevykašleme se na ty Hlavatky?“ zeptal jsem se.

„Zbláznil ses? Sami dva to neurvem. Kór s tebou, ty figuro…“

„Bojím se, že budou nalitý. Jestli je tam vůbec najdem…“

Seděl jsem na předním sedadle a byl jsem trochu napjatý vzrušením, mohutný Kennedy za volantem v klidu žvýkal, reflektory osvětlovaly úzkou asfaltku vedoucí do vedlejší vsi. Zastavili jsme na kraji návsi, vystoupil jsem, motor tiše vrčel, před místním kulturním domem parkovalo několik aut, viděl jsem hlouček mladých lidí, vedle vchodu zářil plakát.

PUSHKIN PARTY

KAŽDÝ TŘETÍ PANÁK VODKY PUSHKIN ZDARMA

DJ SLIM

PŮLNOČNÍ STRIPTÝZ

Bratři Hlavatkové nikde. Zašel jsem dovnitř, do kulturáku, kde se konalo dostaveníčko s Puškinem. Opírali se ještě o bar. Sláva. Hádal jsem, že o poezii tam ten večer asi nejde. Kývl jsem na ně, kupodivu neprotestovali a dopili. Flamendr Josef zase jednou vytáhl staršího bráchu od rodiny. Čekal jsem před kulturákem, zdálky jsem slyšel bručet motor autobusu.

„Koukám, že jste tam trochu zvedli věkovej průměr,“ řekl jsem Hlavatkům, statným čtyřicátníkům, když se vymotali ze dveří, „ty holky tady jsou tak od patnácti do osmnácti…“

„Jakej byl striptýz?“ přivítal je Kennedy, nalezli jsme všichni do autobusu. Za chvíli to tam smrdělo jak v palírně. Trnul jsem, aby si něco neudělali, až povlečem ten kámen.

Dvacet kilometrů k opuštěnému lomu uběhlo rychle, nepotkali jsme cestou jediné auto. Stará prohnutá závora byla zajištěná řetězem na zámek, ale dala se uvolnit, to už jsem měl zjištěno. Zvedl jsem ji, Hlavatkové ukazovali jako správní závozníci a Kennedy zacouval přímo na plácek porostlý trávou a kopřivami. Nízký kamenný kvádr svítil mezi vegetací, trochu jsem kolem orval trsy trávy a sešlapal kopřivy.

„Doufám, že si to ti dva blbci nepustí na nohu,“ řekl jsem Ken­nedymu, když jsem mu ukazoval kámen.

Zabrali jsme všichni čtyři a poponesli kvádr těch pár metrů k autobusu. Boční kufr byl otevřený. Nadzvedli jsme kámen na jedné straně a opřeli ho o hranu otevřeného úložného prostoru. Potom jsme ho nadzvedli a nasunuli dovnitř.

Zpáteční cesta proběhla za zpěvu diskotékových hitů, Josef s Mila­nem předzpěvovali, Kennedy zářil štěstím, že se na vsi zase něco děje, s černou jízdou si starosti nedělal. Promýšleli jsme, jak pokřtíme Kamenného dragouna. Šampaňským? Nebo pivem? Traktor na převoz od mistra kameníka na vršek nad vsí byl přislíben na příští týden.

Kámen jsme složili u polní cesty před návrším, zbytek cesty půjde smykem na řetězech za traktorem. Bratři Hlavatkové si pochvalovali, že je ještě nikdy nad ránem z flámu nerozvážel autobus. Kennedy zhasl světla a vypnul motor, autobus stál pod stromy, jako by se nic nestalo, bylo půl čtvrté a ptáci už se ozývali. Šel jsem s Kennedym k bytovce, v hlavě pořád vzpomínky na večer před dvěma dny, ten nenadálý výlet na Vysočinu. Vyprávěl jsem mu to.

„Už jsem Šrámkovi volal. Nedám jim to, Honzo,“ řekl jsem.

„Rozmysli si to, tys jen našel, co chtěli, a dál tě to nemusí zajímat. Udělals práci a zasloužíš si ty prachy. Nakonec, zjistil jsi jen pravdu…“ díval se na mě, přežvykoval tu svou žvýkačku.

„Pravdu…!“ řekl jsem posměšně. „Jsem alergickej na slovo prav­da, za ty roky, co se hrabu v archivech. Kupodivu mě Šrámek v telefonu ani nepřemlouval.“

„Hele, už je chladno, nechceš jít chvíli nahoru? Na panáka? Holky spěj, budem zticha. Taky tam mám nějaký víno z Moravy.“

Zavrtěl jsem hlavou. Začalo mrholit, vítr už pomalu přinášel podzim. Kennedy mě sledoval, jak tam stojím s rukama v kapsách, v bundě zapnuté až ke krku. Viděl, že nahoru nechci, ale domů se taky nehrnu. Zmizel ve dveřích, dupal po schodech. Za chvíli se vrátil s láhví domácí slivovice. Odšpuntoval ji a přičichl k hrdlu. Pak se napil.

„Je kvalitní. Od bráchy, z loňska. Letos bude pálit zas, musíš přijít.“

Lokl jsem si, zatřásla se mnou, ta pálenka.

„Víš, že většinu švestek tady v okolí zlikvidovala nějaká nemoc? Prostě zašly,“ povzdychl si Kennedy, usadili jsme se na lavičku vedle vchodu.

Vyptával se jako vždycky, tak jsem mu to řekl všechno. Pokyvoval, lehce se usmíval, podal mi ještě jednou láhev.

„Tak co teď?“ zeptal se vesele a taky se napil. „Nastěhuješ si ji do Touchova? Nebo do Třeboně?“

Mnul jsem si dlaní čelo a díval se do země. Daniela. Tohle léto mělo jméno Daniela. To vyprahlé, žíznivé léto.

„Honzo, já o ní nic nevím…“

„No jasně, začínáte.“

„Ale já nevím fakt nic! Ani jak se vlastně jmenuje.“

„Počkej…“

„Jediný, co mám, je číslo jejího mobilního telefonu, vím, že dělá někde v Praze, ale to je všechno! Já se jí nikdy na nic neptal, znám její předky z matčiny strany do roku 1620, do Bílý Hory, ale pokud jde o Danielu, nevím ani její příjmení, adresu, nic…“

Kennedy se rozesmál na celé kolo, jako výbuch byl ten jeho hla­sitý smích, až musel vstát z lavičky a prohýbal se a plácal se do stehen. Smál se jako blázen.

„Promiň,“ škytl po chvíli, když se trochu uklidnil.

„Co se směješ, ty vole?“

„Kdyby se tohle stalo někomu jinýmu, rozumíš,“ otřásal se ještě dozvuky smíchu, „třeba mně nebo nějakýmu dobytku, jako je Hlavatka nebo prostě… komukoli…“

Nad námi se otevřelo okno, nějaká rozespalá hlava, rozzlobený hlas.

„Děte si řvát někam jinam, ochlastové, tady se spí. Slyšíš, Honzo…!“

Držel jsem láhev slivovice, Kennedy stál před lavičkou a ještě celý rozchechtaný mávl do okna.

„Sorry, Růžo, my už budem zticha,“ smál se už jenom pro sebe, žuchnul vedle mě na lavičku.

„Rozumíš, komukoli kdyby se to stalo, ale tobě! S těma tvejma zásadama…“ zase se rozesmál, ale už tiše, „ausgerechnet tobě, že se vyspíš se ženskou a ráno ani nevíš, jak se jmenuje…“

„Hlavně že tě to pobavilo,“ zvedl jsem se z lavičky a podal mu láhev.

„Promiň, Pavle. Dyť mě znáš…“

Začalo už pořádně pršet, Kennedy zmizel v domě, zamkl vchod. Vracel jsem se k chalupě mistra kameníka a lehounké světlo se zvedalo za obzorem, deštivá sobota se probouzela, na asfaltu se leskly první spadané lístky z jeřábů.