Nálezy v krajině
Mistra Karáska zase rozbolely nohy. Druhý den odmítal vstát. Navařil jsem plný hrnec čočkové polévky.
„Čerstvej chleba taky máme, mistře, tak tu hlady neumřete. Vrátím se večer, slibuju.“
„Líbila se mi tam jedna mladá vdova…“
„Kde?“ zarazil jsem se už na odchodu.
„No v Tomašicích.“
Myšlenkové pochody mistra Karáska poslední dobou ztrácely logiku.
„Říkal jste, že v Tomašicích jste nebyl léta.“
„Dyť jo. Tohle bylo před druhou válkou.“
„Už musím, mistře.“
„Dočti mi to o těch zvonech!“
Znělo to spíš jako rozkaz než prosba. Došel jsem do kuchyně a vzal ze stolu štůsek papírů sešitých kancelářskými sponami. Psal jsem to kdysi pro národopisnou expozici do muzea. Nakonec to ani nepoužili. Kopie mi zůstala. Průklep přes fialový kopírák.
„Nejstarší tomašický památný zvon byl zvon sv. Václava. Již z roku 1598 pochází dochovaná písemná žádost na tehdejší vrchnost o opatření zvonu pro tamější kostel. Zvon však byl ulit až roku 1637, tedy téměř po čtyřiceti letech, což se dá vysvětlit dlouhou třicetiletou válkou…“
„To byl ten, co puknul,“ doplnil mistr.
„Tento starobylý zvon pukl roku 1936. Za přispění místního sedláka Jirchy (5000 korun) byl pořízen zvon Panna Maria. Vysvěcen byl na podzim roku 1937 děkanem Tomášem Kyzourem v zastoupení vikáře a byl toho dne i zavěšen.“
Seděl jsem u jeho postele, mistr ležel opřený na vysokých polštářích a díval se se mnou do strojopisu.
„Tohle už jsem vám ale čet,“ ukázal jsem mu dotyčnou stránku.
„To nevadí…“
„Za druhé světové války všechny tři zvony sebrány, tedy sv. Václav, Panna Maria i umíráček z malé věžičky, a odvezeny do Německa, údajně do Hamburku. Po okupaci byl vrácen pouze umíráček.“
Přinesl jsem mistrovi z kuchyně brýle. Hrnek čaje a spisek jsem dal na židli přistavenou k posteli. Do okna ložnice ještě nesvítilo slunce. Oslnilo mě až na prahu domu.
Na parkoviště jsem dorazil pozdě. Nikde jsem ji neviděl. Obešel jsem její auto, rozhlížel se kolem. Opírala se o pultík u kiosku naproti přes silnici a upíjela něco z kelímku. Musela mě zdálky vidět. Nezavolala, nezamávala.
„Omlouvám se, vím, že mám zpoždění…“
Dopíjela nerušeně kávu, na mě se podívala až za chvilku.
„To je tady běžný, takhle se chovat k ženě?“
„Mrzí mě to.“
„To už je podruhý. Nezlobte se, ale takhle se chovají vesnický burani…“
Mlčel jsem a koukal se otráveně do nebe. Podívala se na hodinky.
„Telefon asi nemáte, že ne? Čekám tu už přesně… pětatřicet minut.“
„Nemusíte mě vozit, jestli už nechcete…“
„Já svý sliby plním.“
Znělo to už mírněji.
„Můžu to nějak odčinit? Třeba že bych vás vzal do těch Holašovic…?“
Tentokrát si mě změřila svýma zelenýma očima už s úsměvem. Vyjeli jsme za město.
„Nebude vás to nakonec mrzet, tyhle výlety?“ zeptal jsem se Daniely, její krásné jemné ruce s pěstěnými nehty byly položeny na volantu, světlé kalhoty z režné lněné látky končily nad opálenými koleny, proužkovaná košile s krátkým rukávem. Vlasy měla vzadu sepnuté obyčejnou gumičkou. Napadlo mě, jak asi velké musí být její cestovní zavazadlo, když má na sobě pokaždé něco jiného.
„Jsem ráda, že mě berete s sebou. Celý dva tejdny v archivu přece prosedět nemůžu.“
„Ale neuvidíte žádný ty zámky a hrady tady kolem. Jen samý vesnice, který vám nic neřeknou… Čím se pochlubíte doma v Praze?“
„Rodokmenem přece. Máma bude mít radost. Myslím, že je to dobrej nápad, dát jí to k narozeninám.“
„Nemusíte mě ve všem poslouchat, nejsme v archivu,“ zasmál jsem se trochu nervózně. Les skončil a kolem dokola obilná pole.
„Je to ještě hodně živý?“ zeptala se najednou, podívala se tak měkce, „s tím rozvodem, jak jste říkal…“
Chvíli jsem nevěděl, jak začít.
„Člověk na to musí myslet, i když nechce… a za malým Hynkem můžu jen v lichý víkendy… je to daleko a někdy mi to nevyjde, kvůli práci.“
„Vadí vám, že se ptám?“
„Ne. Kdybych nechtěl, tak vám nic vyprávět nebudu.“
„A ona?“ zeptala se opatrně. „Jak se jmenuje?“
„Andrea. Pochází z Brna.“
„A teď?“
„Vrátila se tam. Prej někoho má.“
„Proto já jsem raděj svobodná. Nevázat se. Není to lepší?“
Neodpověděl jsem a sledoval silnici před námi.
„Jak máte dlouho po rozvodu?“
„Tři roky? Necelý… bylo toho moc najednou. Ona dělá keramiku. Krásný věci. Mysleli jsme, že to rozjede v chalupě po našich. Ale byla to past.“
„V jakým smyslu?“
„S bráchovou rodinou pod jednou střechou, to za prvý. A pak lidi ve vsi…“
„Aha,“ pokývla hlavou, že rozumí, „že byla naplavenina, jak tady říkáte?“
„Přesně tak. Nikdy ji nepřijali. Koupila pec a zařídila ateliér, na dluh. Nedokázali jsme se z toho vyhrabat. Nemoh jsem ji moc podporovat, z platu knihovníka. Přivydělával jsem si bokem sestavováním rodokmenů, taky jsem chvíli pracoval pro památkáře a pro jednu realitku, co se specializuje na vesnický chalupy… Nestačilo to.“
„A brácha? Nepomoh?“
„To je těžký. Za čas nám začali předhazovat, že u nich zadarmo jíme… na tomhle vlastně ten její krásnej sen zkrachoval.“
„To je přece úžasný, mít sen…“
Znělo to tak procítěně, opravdově, až mě zamrazilo, jako bych slyšel Andreu.
„Chtěla svojí keramikou udělat vesnici jméno, plánovala, že za ní přijede pár dalších lidí, taky výtvarníků, aby se necítila opuštěná, že třeba časem otevřou vesnickou galerii… Nikdo tam na to ale nebyl zvědavej. Navíc když se narodil Hynek, neměla čas pracovat. Nakonec jsme se vystěhovali z chalupy, musela prodat pec. Skoro rok jsme bydleli v Třeboni…“
„A kde?“
„No právě, to byl problém. Sehnal bych levnej podnájem v paneláku, ale museli jsme bydlet v centru! V tomhle jsem ji nechápal. Ty její estetický nároky za každou cenu. Neutáhli jsme nájem, vrátila se i s klukem k rodičům do Brna. Říkali jsme si tehdy ještě, že jen provizorně. Pak zažádala o rozvod.“
„A vy?“ přerušila chvíli ticha.
„Knihovnu zrušili, zůstal jsem najednou úplně bez peněz, kšefty mi nešly nikde, protože jsem jedny zanedbával pro druhý. Zadlužil jsem se, musel jsem si půjčovat i na alimenty. Zpátky do chalupy k bráchovi jsem nechtěl, odešel jsem na ubytovnu. Bydlel jsem jeden čas taky u lesa v buňce s lesníma dělníkama. Jenže to nejde přes zimu.“
„Nevěděla jsem, že to bylo takhle zlý, promiňte,“ řekla tiše.
„Zlý, zlý… nebylo to zlý,“ ztišil jsem zase hlas, když jsem předtím z rozčilení trochu vybuchl. Cítil jsem, jak se lekla, i když jsem se na ni nepodíval.
„Mrzí mě to kvůli klukovi. Já se o sebe postarám. S bráchou jsme se nakonec zase jakž takž dali dohromady. Když viděl, že jsem úplně v prdeli, tak mě vyplatil, ta chalupa po našich byla napsaná na nás oba. Poplatil jsem nějaký dluhy a za zbytek koupil tenhle notebook.“
„A pak jste se nastěhoval k tomu kameníkovi?“
„Do Touchova jsem chodil do školy, znal jsem tam spoustu lidí. Mistra Karáska jsem znal léta z hasičskýho sboru. Když už jsem tehdy myslel, že budu spát na lavičce v parku, nabídl mi, ať zůstanu u něj. Tak to teď střídám. Pár dní v Třeboni, zbytek tejdne u Karáska. Zvyk si na mě, pomáhám mu, vlastně se o něj teď starám, už je dost roztržitej, nezastane skoro žádnou práci. Udržuju stavení, aby mu to nespadlo na palici.“
„Vy jste skvělej,“ řekla Daniela vážným hlasem.
„Prosím vás… Tam ve vsi si dost lidí myslí, že to dělám proto, abych mistra Karáska připravil o chalupu. Kašlu na ně.“
Byl jsem nesvůj z toho, kam až jsme se v hovoru dostali a jak dlouho jsem mluvil.
„Je tu nádhernej výhled do kraje,“ řekl jsem tedy a ukázal jí, kde odbočit, „to já miluju. Otevřenej kraj…“
V polích stálo stavení, samota, červené tašky v moři klasů barvy zašlého zlata. Daniela vjela na polní cestu, dál jsme šli pěšky a za námi se zvedaly obláčky prachu z vyschlé pěšiny. Hledal jsem to nejlepší světlo a záběr. Na pozadí pšeničného lánu obílené stavení s kulatou bránou a dřevěnými vraty. Když jsme došli blíž, zaslechli jsme ze dvora štěkot. Bílý štít se vešel do záběru i s kusem modré oblohy. Vrata se neotevřela, chvíli jsem jen tak postál a pak se otočil k Daniele, že se vrátíme.
„To byl poslední snímek,“ oznámil jsem jí, „mám po práci.“
Na stráni u lesa zůstal opuštěný včelín, jako stará střelnice, kterou komedianti zapomněli odtáhnout. Barva oprýskávala z rozeschlých prken. Pavučiny a zašlé sklo ve vyvrácených dveřích. Vešel jsem dovnitř za Danielou. Dřevo bylo dávno bez mízy, vysušené teplým větrem, rozehřátý vosk, rozpadlá včelí tělíčka rozfoukaná průvanem, zhnědlé jehličí, rozvalené úly bez života. Na podlážce starý plechový hrnec, plný mrtvých brouků a nějaké zaschlé hmoty, pavouci křižáci v polotmě. Danieliny vlasy zářily ve světelných čarách, sluneční svit se cpal škvírami mezi prkny a vůně suché trávy ve vzduchu, magický okamžik rozehrál tu jemnou hru uvnitř… Musel jsem najednou ven, nešlo to, stát v tom stísněném prostoru spolu s ní.
Stráň hučela, bzučela, sálala teplem a pulzovala životem, touha jako horkost šla od země, brala s sebou chmýří trav, stvoly a vůni bylin. Došel jsem až k mezi, kamenité pole se svažovalo ze západní strany k silnici. Sedl jsem si pod břízu, brašnu položil vedle sebe. Hlava mě pálila, zavřel jsem oči a stejně jsem cítil, jak Daniela přichází, pak už jsem slyšel její kroky. Usadila se na nějakém vyvráceném kamenném patníku opodál. Tvářila se přísně. Otráveně nebo uraženě. Přestal jsem zkoumat její tvář a díval se na ten hrubě opracovaný kámen, který zčásti zakrývaly její hladké opálené nohy.
„Co je?“ podívala se na mě, najednou tak cize.
Pomalu jsem zamířil k ní. Vstala, odešla přede mnou do slunce, nastavila mu tvář, zády ke mně. Klekl jsem u povaleného kamene, na němž ještě před okamžikem seděla, vyhrabával jsem ho prsty ze suché země a z loňského listí. Převalil jsem ho na druhý bok, pak ještě jednou a dlaní jsem čistil tu hrubou kamennou plochu.
„Je tam něco vyrytý,“ zaslechl jsem za sebou.
Stoupl jsem si a očistil si dlaně o kalhoty.
„Je to mezník. Teda bejval to mezní kámen. Přečtete ty písmena?“
„Ano. Ká vé. Co to znamená?“
Dvě velká písmena K. V. vtesaná do kamene.
„To je zkratka Katastral Vermessung. Víte, co byl Tereziánský katastr? A Josefský katastr? Ne? Nakonec vydal František I. patent, roku 1817, a zaved úplně novou katastrální soustavu…“
„A proč?“
„Kvůli daním přeci, aby měla vrchnost přehled. I v třeboňským archivu jsou duplikáty katastru. To byste měla znát, jako pokročilej genealog. Jsou tam čísla parcel a pozemků, majitel, výměra, bonita půdy…“
„Ještě mám mezery,“ usmála se, v hlase se zlomil ten uražený tón. Venku, mezi poli a pod širým nebem, bylo v jejím hlase víc pokory. V autě byla ve své vůni, ve svém světě. Sebejistá.
„Tenhle kus šutru tady přestál všechny pozemkový reformy, scelování polí, všechny možný restituce a privatizace. To je přece nádherný! Dávno už nic neznamená, ale pořád je tu…“
„Nechcete si ho vzít domů? Do obejváku…?“ Provokativně zamrkala.
„Dobrej nápad. Naložíme ho do auta? Třeba byste si ho mohla nechat vy. Zařadit ho do svýho genealogickýho fondu, vedle kopií z matrik a fotek…“
Scházeli jsme do vsi.
„Vy pořád mluvíte o tom, co bylo,“ řekla Daniela.
„Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí.“
„Vy jste někdy tak patetickej,“ řekla podezřívavě.
„Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„A to je taky krásný?“
„To mi právě na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“
Už nic nenamítala.
„Víte, dělám teď na jedný zakázce z padesátejch let, sbírám materiály o represích státu proti sedlákům. A našel jsem v archivech jakýsi usnesení, co přišlo na okres z nejvyšších míst. Usnesení o likvidaci vytipovanejch zchátralejch a opuštěnejch usedlostí…“
Podivil jsem se sám sobě, proč jsem s tím začal. Na nic se neptala.
„… to byly statky násilím vystěhovanejch sedláků. Přebíraly je JZD nebo MNV, ale nestačily to všechno udržovat. Nakonec komunistům ty ruiny v krajině začaly vadit. A tím, že je odstraní, chtěli mezi lidma nadobro vymazat povědomí o selskejch usedlostech a rodech…“
Vraceli jsme se z výletu, jak tomu Daniela říkala. Uvědomil jsem si s podivným neklidem, že se docela těším na klimatizovaný vzduch auta. A na její blízkost.
Mistra Karáska jsem zastihl v chodbičce, otevřenými dveřmi jsem ho viděl už zdálky. Až když jsem stál na prahu, uviděl jsem rozložený dřevěný metr v jeho rukách. Už jsem věděl, o co kráčí.
„Zase tak zle vám není, mistře, když tu takhle pobíháte…“
„Je to jasný, Pavle!“ stál s metrem v ruce uprostřed úzké chodby se zašlými dlaždičkami.
„Ale jděte, to vaše věčný vyměřování…“
„S rakví se tady nevytočí,“ ukazoval na dveře z ložnice, „co budem dělat?“
Šli jsme na pivo. Podanou holí mistr mrštil do kouta a cestu přes náves zvládl bez problémů.
Pozdě večer jsem ležel na válendě v kuchyni, kde jsem spával, okno na náves otevřené. Horký vzduch se tlačil dovnitř, žízeň mi nedala usnout. Napil jsem se z kohoutku nad dřezem a rozsvítil lampičku, listoval jsem svým starým elaborátem o historii tomašických chalup.
Jméno Jircha se vyskytovalo už na seznamu tomašických hospodářů z roku 1624, kdy domy ještě nebyly číslovány. Z historie chalupy čp. 8 jsem před lety vypátral toto:
Stavení čp. 8 patřilo od roku 1694 jistému Samuelovi, synu Řehoře z nedaleké obce Chlumek, od něhož jej koupil za 85 kop r. 1713 místní hospodář Mikuláš Jircha. Od toho roku zůstal statek, později přestavěný v duchu tzv. vesnického baroka, v držení tohoto rodu. Odedávna se také podle pamětníků nazývá Jirchovna. Po Mikulášovi hospodařil v čp. 8 jeho syn Janek, který také kostelničil a zhotovoval hrábě, džbery, cepy, díže a jiné dřevěné výrobky. Dále v generacích rodu Jirchů jako majitelé následovali Antonín. (1788 až 1833), František (1861 až 1888) a Jakub (1888 až 1924) – otec posledního majitele zapsaného v knihách – Jakuba Jirchy, který byl i s rodinou vystěhován v roce 1953.
Zavřel jsem oči a v duchu jsem se pokoušel přeříkat, kolik panovníků, válek a režimů přestál rod Jirchů ve své chalupě. Bylo jich dost. Až lidově demokratické zřízení z roku 1948 Jakuba Jirchu, svobodného sedláka, odrovnalo, a to za necelé tři roky.