Blázen na kopci

Mobil mi zazvonil cestou z archivu.

„Zdravím, pane Šrámek,“ nutil jsem se do veselého tónu, i když mě píchlo v břiše, jakmile jsem uslyšel jeho hlas.

„Máte pro mě něco, pane Straňanský?“

„No jéje. Všechno jsem našel.“

„Říkáte všechno?“

„Jasně. Mám kompletní strom života rodiny Šrámkovy, včetně tragicky zemřelejch a popravenejch.“

Na druhém konci ticho.

„To byla legrace, pane… mám všechno, na čem jsme se domluvili.“

„Teda, váš smysl pro humor! To stojí za to…“

„Nebuďte z toho přepadlej. Já už jinej nebudu.“

„Takže je hotovo, pane Straňanský?“

„V podstatě jo. Dejte mi ještě dva tři dny a můžete si pro to přijet.“

Dal jsem telefon do kapsy a pocítil jsem naléhavě, že po hodinách strávených v badatelně archivu musím někde venku načerpat energii. Nasedl jsem do prvního autobusu a vystoupil na zastávce, kde silnice jako osamělá čára protínala pole a louky. Vedra trochu polevila, na nebi se konečně objevily mraky, ale deště nepřicházely. Půda na polích pukala v širokých vyschlých vráskách. Seděl jsem na mírném návršíčku, kolem dokola rovinatá krajina. Lehounký vánek s sebou nesl vůně, které nabral cestou, byly příjemné a přátelské. I kousek lásky z té dálky, kde byl někde můj syn. Představoval jsem si chvíli, co asi právě malý Hynek dělá. Vytrhlo mě zapípání mobilního telefonu. Nová zpráva. Na maličkém displeji svítilo jméno: DANIELA. Zase se ozval známý neklid uvnitř. Pořád pronásledovaný. Všude dostižen. Tak jsem si připadal. Neotevřel jsem tu zprávu. Postavil jsem se a roztáhl ruce doširoka, procházel mnou ten voňavý vánek. Byl jsem maličkým bodem na stráni mezi nebem a trávou, utopený ve voňavých silicích a vrzání hmyzích křídel. Mísení vzduchu a země, to je to kouzlo. Obzor se mi ztrácel v namodralé dálce a splýval s oblohou.

Daniela přijela do Třeboně v půlce týdne, ve státním oblastním archivu se objevila hned dopoledne. Už jsem tam seděl, vysílen z tropických týdnů. Mořili jsme se v badatelně s jejím rodopisem až do oběda, pak jsem musel na hodinu pryč, ale ještě odpoledne na zahrádce jedné restaurace jsme dávali materiály dohromady. Nabízela mi zase peníze. Vycítila moji časovou tíseň. Asi jsem byl nervózní. Potřeboval jsem ještě jednou zajet do Tomašic.

„Měl bych jet do terénu, měl bych jet za synem, měl bych žehlit, už nemám co na sebe, měl bych připravovat dřevo na zimu u mistra kamenickýho…“

„V takovým případě je nejlepší udělat úplně něco jinýho,“ zasmála se, „třeba jet někam na výlet…?“

Asi jsem se zatvářil na její skrytý návrh otráveně nebo vůbec nijak.

„Vypadáte tak ztrápeně. Ještě jsme spolu nebyli třeba někde ve městě…“

„Nudila byste se se mnou. Ve městech se potloukám po antikvariátech, po muzeích nebo archivech.“

„Tak vás aspoň odvezu domů. K tomu mistrovi, jak říkáte.“

„Tak jo, to by se mi hodilo. Auto mám zrovna v servisu.“

„A jak se mu daří, mistru kameníkovi?“ vyzvídala, bylo zaplaceno a dopíjeli jsme.

„Když jde po vsi, straší malý děti, takže se ho bojej a vyhýbaj se mu obloukem. Dospělý si myslí, že už mu přeskakuje.“

„A s tou jeho sochou? Jak to je?“

„Zrovna včera jsem ji obsíkal kosou. Léta stála na zahradě za barákem, zarostlá kopřivama. Snad už to brzy vyjde, ten můj plán.“

„Jakej?“

„Chci ji instalovat. Na stráni u lesa, nad vsí. Vedle bude lavička. Akorát ještě potřebuju jeden velkej, plochej kámen. Ten už jsem tedy taky objevil, v opuštěným lomu. Na něj sochu postavíme. Jako na podstavec, rozumíte?“

„A k čemu tam ta socha jako bude?“ Vstali jsme a zamířili na parkoviště k jejímu autu.

„Prostě bude stát nad vsí. Lidi tam třeba budou chodit na procházky, mladý si tam smluví rande…“

„Vy jste fakt blázen,“ usmívala se Daniela. Vyjeli jsme z města, zapnula klimatizaci a pole a louky rozžhavené odpoledním sluncem mi připadaly jako idylka, jako v televizi, bez pachů a vůní a zpěvu ptáků.

„Mrzí mě, že jsem tu sochu ještě neviděla.“

„Víte, ono socha je dost silný slovo. Mistr Karásek není žádnej sochař. Prostě do toho šutru bušil, že byl v důchodu a měl ještě dost síly.“

„Hlavně že vám se líbí.“

„Líbí, líbí… všechny vsi kolem mají něco zajímavýho. Pomník padlejm ve světový válce třeba. Památnou lípu, dřevěnou rozhlednu. Jen my v Touchově nemáme nic. Ani kapličku na stráni, ani boží muka. Tak budeme mít Kamennýho dragouna.“

„Takže žádnej Golem ani Brežněv?“

„To je snad dobrej název, ne? Kamenný dragoun…“ zadeklamoval jsem hrdě.

„Jak jste na to přišel?“

„Nedávno mi to pan mistr prozradil. Seděli jsme večer na zahradě, dívali se na tu sochu, co jsem kolem ní vysekal kopřivy. Pak přines krabici se starejma fotkama. Byla tam podobenka jeho staršího bratra. Byl dragounem c. a k. armády. Padl ve světový válce v roce 1917. Mistr ho vytesal z kamene… s tím kamenem je to taky zajímavá historie.“

„Říkal jste, že je to pískovec…“

„No právě. Tady u nás o pískovec nezakopnete. Ten ohromnej kus šutru sem prej dorazil někdy za protektorátu po dráze. Odněkud ze Sudet, možná až z Německa, nevím. Měla z něj bejt mohyla nějakýho protektorátního rady, nějak se to už nestihlo. Po válce z toho pískovce měla bejt socha sovětskýho vojáka. Nakonec jim to na dvoře komunálního podniku zarostlo lopuchama, a když šel mistr před dvaceti lety do důchodu, naložili to na náklaďák a odvezli mu to do Touchova na zahradu. Na jeho přání, jako dárek na rozloučenou.“

„To bude pan Karásek pyšnej, že nad vsí bude jeho socha.“

„Myslím, že už to takhle neprožívá. Jediný, co si ještě přeje, je umřít doma, a ne někde ve špitálu.“

Projížděli jsme vesnicí, před obchodem postávalo několik místních.

„Jé, mají tady nanuky,“ zvolala Daniela jako malá holka; zaparkovala opodál.

Šli jsme po silnici až za ves, lízali jsme nanuky, Daniela se mi posmívala, že zase táhnu na rameni brašnu s laptopem. Ale už chápala, že ta plochá krabice, nabitá daty, jmény, letopočty, je můj jediný majetek, moje největší bohatství.

„Podívejte, ten oves už sklidili,“ ukázala Daniela do strniště.

„Pamatujete si, že tu byl oves?“ nevěřil jsem.

„Bude se mi stejskat, až dokončím rodopis a odjedu,“ řekla.

„To bude ještě nějakej pátek trvat. Dost věcí nám, teda vám, pořád chybí…“

Vraceli jsme se.

„Co to vaše selský bádání? Jak jste se dostal daleko?“

„Nejkrásnější z celejch Tomašic je teď usedlost čp. 23, bejvalej Kubachův statek. Je to vesnická klasika, druhá polovina devatenáctýho století, dva štíty. Ohradní zeď je prolomená takovou pěknou klenutou bránou a nad ní typickej volutovej nástavec. Noví majitelé všechno zachovali, zrenovovali…“

„Zase někam uhýbáte. Myslela jsem ten příběh…“

„Ten příběh… víte, jeden sedlák z Tomašic, poté co ho odřeli a obrali o všechno, co ho jako třídního nepřítele prohnali kriminálama za neplnění dodávek, vostouzeli ho, pokutovali a dělali u něj potupný domovní prohlídky, tak tenhle člověk v roce padesát jedna vstoupil dobrovolně do družstva. Myslel si, že zabrání dalším katastrofám a bezpráví ve vsi, že třeba ty ostatní sedláky už nechají na pokoji…“

Nevěděl jsem najednou, jestli mám povídat dál. Proč vlastně.

„To je celý?“

„Ne. Tenhle hospodář, kterej se nejdřív málem udřel, aby splnil nesmyslný dodávky, a pak ho ONV stejně označilo za vesnickýho boháče, tak ten po letech jednou řek farářovi: Nedonutili mě nenávidět. Chápete? Tohle je pro mě ten příběh…“

Mlčela, dívala se trochu stranou, seděli jsme ve stínu pod stromy. Pochyboval jsem, jestli to umím dost dobře vysvětlit, pochyboval jsem, jestli to tahle voňavá panička v krásných letních šatech a ve slamáčku může vůbec někdy pochopit.

„On všem odpustil. To mě fascinuje. Protože já jsem čet všechny archivní listiny, zápisy kárné komise, agendu tehdejšího ONV, soupisy kulaků, kroniku Tomašic. Mluvil jsem se starejma lidma, který ho zažili a pamatujou i tu zlou dobu. A on, když mu bylo pětasedmdesát, sedřenej starej chlap, řek pár dní před smrtí: Nedonutili mě nenávidět…“