Pokrevenství

Dorazil jsem kolem desáté do archivu, den už se opět rozpaloval, ale v badatelně bylo příjemně. Seděla tam. Doufal jsem, že ji uvidím, a zároveň jsem si přál, aby už byla pryč. Rozmrzelo mě to. Ten vnitřní rozpor, to, co mi ubíralo soustředění. Nevyhnal jsem Danielu ani z hlavy, ani z denního rozvrhu. Slíbil jsem jí přece ještě pomoc v genealogickém pátrání.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem tiše mezi stoly v badatelně, „tak jste to ještě nevzdala?“ Podívala se na mě uraženým pohledem, zelené oči si mě přísně změřily.

„Je vidět, že mě málo znáte,“ řekla potichu, ale důrazně, „já nejsem zvyklá něco vzdávat…“

„Nemyslel jsem to tak…“ zakoktal jsem potichu zmatenou omluvu. Vyvedla mě z míry, nebo já sám sebe? Uraženě se dívala do knihy. Usadil jsem se za stolem před ní a došel do kanceláře požádat o matriky. Hledání pokrevní příbuznosti. Můj denní chleba.

„Můžu vás pozvat na kávu?“ pošeptala mi do ucha kolem poledního. Skláněla se nade mnou s úsměvem, jako by se nic nestalo. Přepadla mě náhlá touha dotknout se světlých vlasů, které byly v té chvíli tak blízko. Překročit její vůni a sáhnout si na ně. Připadaly mi důvěrně známé, že mi vlastně trochu patří… Zakroutil jsem hlavou na znamení odporu proti své pitomé myšlence.

„Nechcete…?“ řekla zklamaně Daniela.

„Ne, myslel jsem… že jo, dal bych si kafe,“ vysvětloval jsem popleteně. Seděli jsme na schodech před archivem s bílými šálky v rukou, průvodkyně právě svolávala další skupinku turistů na prohlídku třeboňského zámku.

„Hledala jsem vás včera doma,“ řekla Daniela. Trhnul jsem sebou.

„Kde doma?“

„No v Touchově. Nenašla jsem vás…“

„Dva dny jsem byl na cestách po archivech. Litoměřice a Zámrsk. Vrátil jsem se včera v noci.“

„Já vím, řekli mi, že asi budete někde v terénu.“

„Koho jste tam potkala?“

„Mluvila jsem s takovým srandovním chlápkem, tak kolem padesátky, v modrý košili.“

„V hospodě?“

„Jo, na tom plácku před hospodou,“ řekla Daniela a upila ze šálku.

„To byl Kennedy,“ pokývnul jsem hlavou.

„Kennedy?“ podívala se s povytaženým obočím.

„To je přezdívka. Říká se mu tak už dlouho, prej někdy od šedesátejch let.“

„A proč?“

„Měl ty zrcadlový brejle, ne?“

„Jo, takový velký sluneční brejle.“

„Americkýho typu, co nosej piloti… a modrá košile – je to šofér autobusu, víte? Nazrzlý vlasy nosí vyčesaný nahoru a pořád žvejká žvejkačku. Teda pokud zrovna nepije pivo. Prostě Kennedy.“

„Prohlížel si mě celkem důkladně,“ uchechtla se, „ale jinak zábavnej pán. Pozval mě na limo.“

Dovedl jsem si to živě představit.

„Bylo tam víc chlapů, chtěli mi kupovat becherovku a zelenou.“

„Jsme všichni u hasičů,“ řekl jsem, že jsem nevěděl co říct.

„Vy jste taky hasič?“

„Jasně. V Touchově je skoro každej v hasičským sboru.“

„A co hasíte?“

„No hlavně žízeň…“ zasmál jsem se, „ale vážně, jezdíme občas i na soutěže.“

„Nějak si vás neumím představit jako hasiče.“ Rozpustile se usmála.

„Já jsem proudař!“

„To je kdo?“

„Jeden z těch dvou, co běží s hadicí. To máte levej proud a pravej proud…“

Chvíli si mě dobírala. Vraceli jsme se do badatelny státního oblastního archivu. Následoval jsem po schodišti její boky v bílých letních kalhotách. Z dosahu Danieliny vůně jsem se nedostal celé dopoledne.

„Jak jste to myslel, když jste říkal, že není každej tím, kým si myslí, že je?“ zeptala se a přisedla si ke mně.

„Vy myslíte toho Eliáše?“ vybral jsem jednu gruntovní knihu z hromady na desce stolu. Nalistoval jsem ta jména.

„Podívejte se tady na ten zápis. To se přiženil nějakej Antonín Hajník na grunt, kde se říkalo u Eliášů. Vzal si dceru z tý chalupy. A dál už je ve všech pozdějších záznamech pouze jméno Antonín Eliáš. I jeho děti se tak jmenujou. Rozumíte? A teď pan Eliáš jezdí po všech čertech, obchází archivy a hledá svý předky po otcovský linii se jménem Eliáš. Ztratil stopu. A nedá si to vysvětlit.“

„Teda vy už znáte snad všechny fígle historie…“ Daniela už trochu unaveně hleděla do zápisů v knize.

„Až za Josefa Druhýho padl zákaz měnit příjmení. Ale stejně si lidi brali jména po chalupě. Pak najdete jinej zápis v matrice a jinej v gruntovní knize. Tak to chodívalo.“

„Myslela jsem, že co je zapsaný v matrice, je pravda,“ rozčilovala se potichu. „Proč se smějete?“

„Pravda… všechno může bejt vždycky i trochu jinak. Něco vám ukážu,“ listoval jsem ve staré matrice, tuhé zažloutlé listy měly na sobě jemňounký drsný povlak a zatuchlý pach dávno zašlých časů.

„Tohle je matrika z jedný farnosti v podhůří Šumavy, dělám odtud právě jeden rodopis. Lidi se moc nestěhovali, neměli ani kam… podívejte se na data narození. Šest dětí z jedný vesnice má naprosto stejný únorový datum narození roku 1758. Jak myslíte, že to asi bylo?“

„Asi…“ přemýšlela Daniela nahlas a mnula si zase pihovatý nos.

„Prostě toho února napadlo hodně sněhu,“ přerušil jsem ji, „farář se nedostal za svejma ovečkama, ani ony za ním. Když konečně přišla obleva nebo někdo proházel cestu, farář tam vyrazil a pokřtil ve vsi všechny narozený děti, chápete? Všechno to pokřtil na jednu hromadu a napsal jim tam všem jedno datum a hotovo. Některýmu z těch nemluvňat už mohlo bejt i pár měsíců. Koho to tehdy zajímalo, nějaký datum narození? Lidi měli jiný starosti.“

„Takže se to nedá brát moc vážně?“ řekla zklamaně a hleděla do sloupců textu psaných starou němčinou zdobným gotickým polokurzivním písmem.

„To s tím sněhem byl jen příklad. Mohlo to tak bejt, nikdo dneska neví, kolik napadlo v roce 1758 sněhu. Ale je fakt, že v tý době bylo taky málo farářů. Hodně far bylo neobsazenejch, vyloupenejch Švédama ještě z dob třicetiletý války. Nekatolický faráře tehdy vyhnali, těch katolickejch bylo tak málo, že ani křtít nestačili…“

Zaklapl jsem prastarou knihu, Daniele zazvonil telefon, vyběhla s ním na chodbu. Taky jsem vstal a protáhl si záda. Pak jsem odsunul všechny staré matriky a civěl na monitor notebooku. Našel jsem si adresář, který jsem pojmenoval Tomašice. Procházel jsem jména sedláků, Kubach, Mařánek, Sládek, Jircha. Za zavřenými víčky se mi rozhořela tomašická náves zalitá světlem, slunce napíchnuté na špičce kostelní věže, pod ní hřbitůvek a ty litinové kříže.

Seděl zase na stejné lavičce, čekal na mě. V parku začala hrát kapela, letní festival, spustilo to kousek od nás. Houf lidí kolem, nechtěl jsem křičet, abychom se slyšeli. Stíny tmavly a pokládaly se na zem vedle stromů, vzali jsme to kolem pivovaru a ke hrázi rybníka Svět.

„Jsem rád, že už jste se tam byl podívat. Čím dřív, tím líp, pane Straňanský,“ opakoval povzbudivě Šrámek.

„Podívat… znám to tam dost dobře. A nemám to tam rád.“

„Na tom snad nezáleží,“ podivil se.

„Je to takovej temnej kout…“

„Já vím, ty padesátý léta…“

„Nevíte nic. Tam v těch chalupách kdysi zabíjeli nechtěný děti. Našel jsem to ve starejch zápisech. A taky největší statistika voběšenejch široko daleko. A tragédie v lomu před válkou…“

„Nebuďte hysterickej. Jste profesionál? Já po vás chci profesionální práci.“

„Pane Šrámek, já jsem vám říkal, že tohle nedělám. Moje práce začíná tak s přelomem století. Každej si pamatuje svýho dědečka a někdy pradědečka. Dál už většinou ne. A tam v těch letech začínám hledat já.“

„Pane Straňanský, tohle už jste mi říkal.“

Vydali jsme se procházkovým krokem ke hrázi rybníku Svět.

„Ne, tohle já fakt nedělám. Přineste mi parte vašeho dědečka a já vám najdu celej rod do šestnáctýho století i s kopiema z matrik a z gruntovních knih, vyfotím vám rodnou chaloupku vašich předků, udělám diagram a všechno vám to svážu do desek.“

„A přesně takhle to udělejte, pane Straňanský,“ skočil mi do řeči, „seberte materiály, můžete to sepsat, příběh, story. A najděte k tomu ten dopis. Důkaz. A padesát tisíc na ruku. O co vám jde? Máte to za polovic času, než byste vyhrabal z matrik nějakej rodokmen.“

Stáli jsme pod mohutnými duby, slunce pomalu barvilo hladinu Světa do oranžova, vzpomněl jsem si na Danielu. Chtěla vědět, čemu říkám mísení živlů. Tady to bylo. Voda a oheň. Kopal jsem špičkou boty do uschlých drnů kolem lavičky.

„Takže pak to na něj vybalíte, jo?“ zeptal jsem se tiše.

„Cože…?“

„To by mohlo bejt docela pozdvižení, na malým městě, to teda jo. Kandidát na starostu, tak oblíbenej…“

Podíval se na mě, obranný škleb nebo snad úsměv. Kroutil pomalu hlavou. Pokračoval jsem, v dálce se slunce utápělo pod hladinou.

„Až ten šťoural, co prohlašuje, že nechá prošetřit zadávání veřejných zakázek na radnici a veškerý účetnictví na městským úřadě za tři roky…“

„No počkejte, to…“ sedl si na lavičku, přisedl jsem si.

„… povídám, až se soukromí rolníci a záhumenkáři a počestní občané dozví, že jeho matka v padesátejch letech udávala sedláky, až skončili v base a přišli o všechno… Co? Když se to správně rozmázne, zahraje se na city, story, jak říkáte, nebude ho volit ani vlastní rodina.“

„Pane Straňanský, po tomhle vy ale nemáte pátrat,“ ozval se Šrámek nervózně, vstal z lavičky a stál teď nade mnou, „máte pátrat po dopise a po ostatních písemnostech! Tak zněla domluva!“

„Nejen že starej pan Zandl nebude starostou, ale nedostane se už ani do zastupitelstva, že?“

Vypadal, že odejde. Objal jsem si kolena a díval se na zapadající slunce.

„Chvíli ze sebe děláte blbce a pak je vám zase najednou všechno jasný,“ řekl rozmrzele, „nabízím vám polovinu jako zálohu, předem.“

Sáhl do aktovky. V bílých letních kalhotách a perforovaných střevících, oči mžikaly, nakřáplý hlas. Potilo se mu čelo a pleš.

„Nechci žádnou zálohu.“

„Vám ta zakázka nepřipadá jasná? Zadání je jednoduchý jak facka.“

„Víte, všechno může bejt i trochu jinak, než se vám zdá…“

„Nerozumím.“

„Při takovým pátrání se kolikrát přijde na různý věci.“

„Mluvte jasně…“

„Co vy máte společnýho s Tomašicema?“ zeptal jsem se přímo.

„Nic. A není to vaše starost.“

„Šrámkovi tam nebydlí, to ne. Ale jedný chalupě se tam říká U Šrámků.“

„A co má bejt?“

„Tady v tom počítači, kterej tahám pořád s sebou, mám databázi lidí, o který se vám ani nezdá. Většina z nich je mrtvá, to je pravda. Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…“

„No a?“

„A příjmení si holt předáváme, ať chcem nebo nechcem. Jméno Šrámek se mi v genealogickejch stromech opakuje dost často. Zbytek se člověk doptá. Váš dědeček pocházel z Tomašic.“

„Prosím vás, netahejte sem mýho dědu!“

„Proč ne? Váš děda pracoval od padesátejch let v JZD a dělal funkcionáře v obci. Vy sám jste byl v družstvu, pod který spadaly od sedmdesátejch let i Tomašice, dělal jste tam do roku 1992. Posledních pět let dokonce v představenstvu.“

„Tohle jsem vám moh říct rovnou a ušetřil byste si čas. Co z toho jako plyne?“

Nechal jsem otázku viset ve vzduchu. Scházeli jsme k městu, svíral mě pocit nechuti, Šrámek naléhal, zavezl mě na sídliště až před panelák. Nakonec jsem mu slíbil, že budu hledat.

Horká noc, měl jsem otevřené okno a sám v poloprázdném bytě jsem nemohl spát. Stěny sálaly, já ležel nahý na posteli a po bílém stropě plavaly její světlé vlasy. I když jsem zavřel oči. Tranzistorové rádio plnilo pokoj tichou hudbou, svítilo, dioda blikala. První ranní zprávy a město bylo jako mrtvé.

Vzal jsem večer s sebou do hospody mistra kamenického, na náves už padl stín, pod lípou seděli všichni jako obvykle. Přisedli jsme si ke Kennedymu, přinesl jsem z výčepu dvě piva a jedno postavil před mistra.

„Hledala tě tu předevčírem ta tvoje blondýna,“ oznamoval mi halasně od vedlejšího stolu Pepík, mladší z Hlavatků. Kennedy se usmíval. Ťukli jsme si s mistrem půllitry.

„Povídám, celkem ujde. Přijela v takovým bílým auťáku, kouřový skla… jak jsi s ní daleko?“ nedal se odbýt.

„To je klientka, Josef, buď v klidu.“

„Teda, Pavle, ty bílý kalhoty měla pěkně zařízlý,“ ozval se starší z bratrů, jeho dcerky se ještě před chvílí proháněly po návsi na kolech. Milan uznale pokýval hlavou a šklebil se nad čerstvě natočeným pivem.

„Teda nahoře ty míry slabší, ale dole dost dobrý. Nohy taky pěkný…“ přidal se hned Josef.

„Kluci, potřeboval bych pomoct s tím ohromným šutrem, co přijde tady pod mistrovo sochu,“ ukázal jsem na mistra kameníka.

„Nezamlouvej to, sakra, tak jaká je?“ otravoval dál mladší Hla­vatka.

„Domluvím tady s Kennedym odvoz a pak vám řeknu. Co říkáš, Josef? Milane? Chtělo by to někdy brzy ráno. Sami ve dvou to ne­urvem.“

Kennedy mlčel a mistr se držel půllitru.

„Tak co?“

„Ale no jo…“ zabručel Pepík.

Vytáhl jsem z aktovky desky a přitočil si židli ke Kennedymu. Otevřel jsem je, obracel jsem okopírované dokumenty. Kennedy si nasadil brýle.

Zpráva o trestních věcech vedených proti vesnickým boháčům za měsíc únor 1953.

V hlavičce byla uvedena krajská prokuratura, jako příjemce dokumentu ministerstvo spravedlnosti. Otáčel jsem pomalu listy.

„Je to jasný, Honzo. Šrámek se ani nesnažil mi to vymlouvat. Podívej se na tohle.“

Jakub Jircha, Tomašice čp. 8, výměra 31 ha. Odsouzen k 5 letům těžkého žaláře, k propadnutí celého jmění, zákazu pobytu v dosavadním bydlišti, peněžité pokutě a ztrátě občanských práv.

„Takovýhle zprávy chodily z okresu na ministerstvo každej měsíc. Dá se to sehnat, když člověk ví kde. Jsou tam tresty v tom tomašickým procesu. Zatýkání provedený na udání ze vsi.“

„Takže na tom děláš?“ zvedl Kennedy hlavu z těch lejster. Pokrčil jsem rameny.

„Máš recht,“ kývnul, „prostě je to práce, kterou jsi dostal.“

„Jenže trochu smrdí,“ řekl jsem tiše, spíš pro sebe.

„Padesát tisíc nesmrdí,“ opáčil Kennedy. Koukal jsem se ke kostelu a pak na mistra. Usrkával pivo, jako by pil víno někde v drahé restauraci. Napadlo mě, že jsem mu měl koupit malé.

„Podívej se na sebe, vole,“ pokračoval Kennedy, „taháš furt tu samou košili, na koho se podíváš, tomu něco dlužíš, tak co řešíš?“

„Z dluhů už jsem se vyhrabal,“ oponoval jsem chabě.

„No dobře, vyděláš taktak na alimenty a na chleba.“

„Já víc nepotřebuju, jsem spokojenej,“ řekl jsem. „Cos jí o mně napovídal?“

„Komu?“

„No Daniele. Říkala mi, že s tebou mluvila.“

„Neboj, jen to nejlepší.“

„Dík,“ řekl jsem navenek otráveně, uvnitř ale lehce nervózní.

„Máš s ní něco?“ diskrétně mi zachraptěl do ucha.

„Zdržuje mě s rodopisem, to je všechno. Neví nic, neumí číst matriky…“

„Ty seš vůl, taková baba…“

Taky jsem se k němu naklonil.

„Prosím tě, kdyžs ji viděl,“ zaváhal jsem, „nepřipomínala ti…?“

„Myslíš Andreu?“ ztišil hlas.

„To je tak zvláštní. Normálně bych se na ni vykašlal, abych jí pomáhal… do archivu chodí spousty lidí hledat předky.“

„Zajímá tě, co?“

„Já nevím, člověče. Nechci dělat šaška dámičkám z Prahy, co se přijely do jižních Čech hrabat v archivu, protože je to teď zrovna v módě, a přitom eventuálně zažít nějaký to prázdninový dobrodružství s domorodcem, co je zrovna po ruce.“

„Já mám docela čuch na lidi, Pavle. Připadá mi, že sakra ví, co chce. Má to v hlavě moc dobře srovnaný.“

„Hm… zatím bych řek, že ji zajímá hlavně romantika. Hrady a zámky, Holašovice a tak.“

Kennedy už mlčel a pili jsme pivo, zvon nahoře na věži bimbal osmou večerní. Přehraboval jsem se v papírech, Kennedy se do toho taky začetl. Cítil jsem, že s těmi několika okopírovanými dokumenty v ruce jsem teprve na začátku.