Palác Flora

Z mobilního telefonu pořád stejná písnička. VOLANÁ STANICE JE DOČASNĚ NEDOSTUPNÁ. Ta nešťastná složka dokumentů ležela nehnutě stále na stejném místě v polici a já už jsem věděl dávno víc, než v ní bylo. I víc, než jsem sám kdy chtěl vědět.

Podle kalendáře mi vycházelo, že Daniela by se měla právě vracet z veletrhu. Snad byla na cestě, snad ještě v Německu. Konečně se mi ozval tón, cítil jsem bušení v hrdle. Už jsem se nadechl, jenže hned jsem zase vydechl naprázdno. Danielin pozdrav byl nahraný. Hlasová schránka. Zpanikařil jsem a zamáčkl to. Ale pak jsem to hned zkusil znovu, opět záznamník.

„Danielo, tady Pavel. Já vím všechno. Můžeš mi říct, jak jsi to mohla udělat? Proč jsi mě podvedla? Aspoň se teď neschovávej do hlasovejch schránek…!“

Raději jsem přerušil hovor. Třásla se mi ruka s telefonem, položil jsem ho na stůl. Uvědomil jsem si, že ze všeho nejmíň bych si v tu chvíli přál, aby zazvonil zpátky. Ležel na desce stolu, z okna paneláku výhled do mokrých větví a žloutnoucího listí. Zase už pršelo.

Telefon najednou opravdu zadrnčel, vibroval a tančil po stole. Leknutím jsem nadskočil. Popadl jsem ho, na displeji svítilo uložené jméno: KENNEDY.

„Co děláš, Pavle? Za hodinu začíná hasičská schůze.“

„Dej mi pokoj se schůzí.“

„Jak ti jelo auto, po tý opravě?“

„Dobře.“

„Tak přijdeš?“

„Jsem v Třeboni.“

„S ní?“

„Sám. Půjdu v osm spát, jsem hrozně unavenej. Ráno jedu za Hynkem.“

„Neblbni, přijeď, je přece pátek večer…“

V paneláku ještě nezačali topit, přehodil jsem si přes ramena deku a pustil starý tranzistorák. Deku, v níž byla naposledy po horké sprše zabalená ona.

Neozvala se celý týden, ani já jsem její číslo nevolal. Proč bych měl, říkal jsem si. Složka na polici v třeboňském bytě pomalu zapadala prachem.

Jednoho odpoledne jsem sedl do auta a vyjel za město směrem na Budějovice. Na polní cestě jsem zabouchl dveře a prošel nazdařbůh smrkovým lesem, až jsem se dostal na palouk. Šlapal jsem po pěšině, pevné boty se trochu bořily do rozmoklé žloutnoucí trávy. Vzrostlé topoly, za nimi prosvítala hladina rybníka. Zapnul jsem si nepromokavou zelenou bundu až ke krku a usadil se na hrázce na plochém kameni. Ani jsem nevěděl, jak se ten rybníček jmenuje. Na protějším břehu jsem zahlédl v rákosí rybáře, seděl na stoličce, zíral do hladiny, jako já.

Vítr a hlasy ptáků, chlad šel od vodní plochy, ten krásný syrový větřík mi probíral vlasy. Studil na kůži. Tichounké šplouchání vody v tvrdé trávě u břehu. Země studila. Nebe taky.

Rozsvítil jsem palcem displej telefonu. Našel její číslo. Vyzváněcí tón.

„Ahoj…“ ozvalo se.

„Ahoj. Máš chvilku?“ V tom tichu jsem i já mohl mluvit tiše.

„To je pěkný. Dávala jsem ti ještě den. Teda spíš sobě. Zítra jsem chtěla volat.“

„Myslíš, že po tom, cos mi provedla, má ještě cenu…“

„Jasně že má,“ přerušil mě vzdálený a zároveň blízký hlas, modulovaný, její, „chci ti to vysvětlit, Pavle.“

Mluvila taky klidně.

„Ty… tys mi to ukradla! Normálně ukradla!“

„Přijeď, Pavle…“

„Mě zajímá jenom jak? Čistě technicky. Kdy jsi to stihla okopírovat? Když přijela Zandlová? Měl jsem to přece už v brašně u notebooku.“

„Den předtím. Když jsme kompletovali můj rodopis. Šel ses najíst a já tě poslala ještě pro jogurt. Trvalo to patnáct minut, rozebrat tu složku a udělat dvě kopie.“

Znělo to věcně. Žádné okolky.

„Myslel jsem nejdřív, že se k tomu nějak dostal Šrámek. Byl to šok, když jsem čet ty noviny.“

„Budu mluvit pravdu, Pavle.“

„To bych byl rád.“

„Myslela jsem, že se to nedozvíš, vyšlo to jen v tom regionálním plátku…“

„Podceňuješ mě.“

„Ne, vůbec ne, Pavle. Poslouchej mě: Šrámek na mě tlačil, věděl od tebe, že už to máš hotový, ale že sis to rozmyslel… Nebudu ti teď vyprávět, odkud se s ním znám. Chtěla jsem mu prostě pomoct, pomoct dobrý věci.“

„Tak tys chtěla pomoct dobrýmu člověku? Víš, kdo je Šrámek? O co mu jde?“

„Nech mě mluvit.“

„No prosím.“

„Věděla jsem o tý věci už delší dobu, myslela jsem, že v tom budu moct pro Šrámka něco udělat, ale neměla jsem představu jak. Pak kápnul na tebe…“

„A tys mě ohlídala. Dobrá práce. Pěkný divadýlko, gratuluju.“

„Šrámek už z tebe byl na nervy, pořád jsi uhejbal, cukal. Ještě ten večer, co jsem to okopírovala, si pro to přijel.“

„Konec. To mi stačí. Užila sis ty peníze?“

Pomlka.

„Ty si myslíš, že nic nevím, Danielo?“

„Myslíš si, že víš všechno, ale to teda zdaleka nevíš,“ vyjela ostře.

„Tak mi to pověz, ať to neprodlužujem.“

„Víc už do telefonu říkat nebudu, Pavle. Přijeď, pracuju na Žižkově. To je, když jedeš jedenáctkou od Muzea nebo devítkou od…“

„Vím, kde je Žižkov. Nejsem zas takovej buran.“

„Promiň, nemyslela jsem to tak. Přijedeš?“

Oddálil jsem telefon od ucha.

„Tak přijedeš? Nebo mám přijet o víkendu já?“

Setmělo se, dostala se do mě zima. Obešel jsem rybník a odemkl auto. Myslel jsem na Hynka, na tu hebkou samotu v krajině, na šípkový čaj v konvici, který si uvařím v poloprázdném pronajatém bytě.

Bílý čistý porcelán a káva, světla zářivek, zrcadlově naleštěné stěny. Na kožence béžové barvy jsem seděl opatrně. Objevila se v tmavomodrém kostýmku, parfémový oblak kolem ní byl jiný, než jsem znal. Nevstal jsem, když přišla. Nápojový lístek jsem nepustil z rukou. Sedla si naproti mně s koleny u sebe. Čas oběda, seděli jsme u stěny té luxusní kavárny, asi někde uprostřed. Objednala si taky kávu.

„Proč jsi trval na dvanáctý hodině? Mám na oběd třicet minut… firma je o dva bloky dál. Nezajímá tě, jak jsme dopadli na veletrhu?“

„V týhle chvíli ani ne, promiň.“

„Spěcháš zpátky, nebo se zdržíš?“

„Chtěl bych se jen podívat po nějakým dárku bráchovi k narozeninám.“

„Tak tě nakonec pozval?“

Její hlas oživila radost.

„Jo. Nedávno se za mnou zastavil v Třeboni.“

„To je skvělý! Dělám do pěti, můžem pak…“

Byla přívětivá.

„Pověz mi, co nevím, a já pojedu,“ řekl jsem v pauze, kdy jí číšnice přinesla bílý šálek.

„Tak dobře,“ řekla stroze, rozhlédla se kolem, zamíchala kávu, „ale nejdřív mi řekni – tys byl za ní?“

Přikývl jsem.

„Proklela mě?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dovedeš si představit, co to znamená, když v životě dostáváš rány a nevíš odkud? Nevíš, proč to říkám, viď?“

„Vím,“ řekl jsem.

„Co víš?“ zeptala se posměšně.

„Jakub Jircha byl tvůj děda.“

Šálek s kávou se zastavil uprostřed dráhy mezi jejími ústy a pod­šálkem.

„Jak… jak jsi to moh zjistit, proboha?“

Pokrčil jsem rameny.

„Počkej, z toho rodokmenu jsi to zjistit nemoh! Začínali jsme od mý babičky z matčiny strany.“

„Po tom nepátrej. Prostě to vím.“

„Dobře, ale spoustu toho ještě nevíš! A nedělej, že seš pán bůh! Můj děda, Jakub Jircha, měl třicet jedna hektarů…“

„To taky vím.“

„… a v padesátým roce,“ zesílila hlas, „zabouchali pozdě večer na dveře statku čtyři chlapi. Zatáhli dědu do stodoly a tam ho zmlátili do bezvědomí. Babičce řekli, že jestli je ještě ráno najdou na statku, tak ho zabijou. Nikomu nic neřekla, zapřáhla vůz a naložila ho věcma, který se vešly. Tchyně a děti, moje máma a teta, jí pomohly vytáhnout nahoru dědu. Nad ránem vyrazili ze statku, jenže před Smrčím se děda probral, jak vůz drncal a donutil babičku vrátit se zpátky. Ještě do rána všechno zase vyložili. A ráno babička vyrazila na pole, jakoby nic. Skoro tejden dřela sama s dětma a s pomocí pár sousedů, než se z toho děda vylízal… věděls to?“

„Ne, tohle ne. V Tomašicích už není moc lidí, který by tu dobu pamatovali a chtěli o ní mluvit.“

„Nakonec dědu ze statku stejně dostali, v třiapadesátým. Na písemný udání Rozálie Zandlový pozatýkali bejvalýho majitele pily a dva sedláky nad dvacet hektarů, který ještě nevstoupili do JZD.“

„Danielo, myslíš si, že všechno bylo tak jednoduchý?“

„Vím, co si myslíš a co chceš říct. Ale já mám konečně v ruce důkaz! Mám černý na bílým, jak to bylo. Ale myslíš, že dneska někoho zajímají důkazy? Ty seš taky takovej.“

„Jakej?“ zeptal jsem se dotčeně.

„Jeden z těch, co chtějí ty tlustý čáry za minulostí. Já to chápu! Je to pohodlný a hlavně: o nic vám nejde. Smíření, urovnání a jedeme dál. Ale tady už to konečně musí jít natvrdo! Mám v ruce papír, jakápak diskuse? A víš, jak to zatím funguje? Hospodařit jsem nešla, do družstva jsem taky nevstoupila, tak mám po sedmi letech nárok na finanční odškodnění. A co jsem dostala? Necelou třetinu. Roky už se soudím o ukradenej majetek. Kdo má platit, neplatí, čekám na nějakou spravedlnost, kde nic tu nic. Zařídím si ji sama…“

„Víš, na kom ses pomstila?“ skočil jsem jí do řeči.

„Já se nemstím.“

„Obralas důchodkyni!“

„Dostala mýho dědu do kriminálu!“

Otočili se k nám lidi od sousedních stolků, ztišila trochu hlas.

„Rodina přišla o všechno…! Víš, jak jsem si užila ty peníze, jak ses ptal? Dávno předtím jsem je prosoudila. Stálo mě to majlant, jestli tě to zajímá. Dům zdevastovanej, udělali si z něj jeden velkej chlív. Část stavení JZD zbouralo v roce padesát osm, bez jakýhokoli povolení, to bylo protizákonný, pátrala jsem po tom. Všemožně mi bránili, dala jsem je k soudu. Mysleli si, že mi vrátěj ruinu a já budu šťastná! Teď je družstvo v konkurzu, čekám pořád na peníze.“

„A co ostatní příbuzný? Musíš mít přece…“

„Jo, šli jsme do toho s bratrancem Karlem, hned po listopadový revoluci. Myslela jsem, že Karel začne se synem hospodařit, že se tam vrátí. Měl by pole, nějaký stroje, dělával na státním statku, rozuměl mechanizaci. Vzdala bych se svýho podílu v jeho prospěch. Děda si tohle vždycky přál! Ale Karel nic zpátky nechtěl, radši hnije dál v paneláku. A víš proč? Protože by nemoh každej večer v sedum sednout k televizi a válet se na gauči. Ne, Karel není po dědovi, mně děda všechno vyprávěl, jak se hospodaří, všechno o statku. On tam pořád byl! I když ležel poslední měsíce těžce nemocnej a nemoh chodit.“

„Kam přesně ho vystěhovali?“

„Není to jedno? Do jedný vesnice u Trutnova, na státní statek. Nejdřív tam byla jenom babička s dětma, on byl ve vězení. Neměli co na sebe, neměli co jíst. Rodina kulaka. Naštěstí jim pár lidí pomohlo, přežili to, než se děda vrátil. A on je nenáviděl, komunisty. Do smrti je nenáviděl, ty, co mu to udělali. Žil dlouho, ale naději už neměl, umřel zklamanej a vzteklej… bylo mi čtrnáct.“

„Nemohlas tomu tehdy rozumět.“

„Jasně že ne. Máma mě s dědou neviděla ráda, bála se, abych něco nekecla ve škole. A už vůbec nerada vzpomínala. Nedivím se jí. Celá naše rodina to měla polepený, nikdo nemoh na školu, sehnat slušnou práci. A ten strach! Cítila jsem to doma. Zařadit se, nebejt nápadnej, nějak přežívat. Máma se toho nikdy nezbavila… Já jsem z toho utekla a nakonec jsem to byla já, kdo zjednával spravedlnost. Naši k tomu neměli sílu. Dědu pak rehabilitovali, to jsem zkraje devadesátejch let sama zařídila. Soud uznal, že proces byl tehdy vykonstruovanej.“

Sledoval jsem její odhodlaný výraz, v kostýmku vypadala přísně. Takhle to asi byla víc ona než v létě…

„Děda na mě držel. Měl mě nejradši. Dokonce mě učil prát se,“ usmála se při té vzpomínce.

„Prát se…?“

„Když jsem chodila ještě do školy, řekla jsem mu jednou, že mě kluci ze třídy zbili. A on mě učil, jak dávat rány, jak se bránit. Docela vážně! To už mu bylo hodně přes sedmdesát. Nenáviděl je.“

„A ty nenávidíš Zandlovou?“

„A ty ses do ní zamiloval, nebo co?“

Podívala se na hodinky, trochu zoufale, dopila naráz kávu. Za­mával jsem na číšnici.

„Já vím, ty sis oblíbil Mařánka. Kterej jim všechno velkoryse odpustil,“ ušklíbla se.

„Neposmívej se mu.“

„Já se neposmívám,“ řekla vážně, „děda mi o něm náhodou hodně vyprávěl. Měl ho rád. A říkal, že míval nejlepší koně ve vsi. A taky že hrál moc dobře ferbla, i když se nejvíc kamarádil s farářem a s pánem bohem… Jenom mu děda nemoh zapomenout, že vlez dobrovolně do družstva.“

„Říkal jsem ti přece, jak to bylo. Mluvil jsem s jeho dcerou. Ma­řánek neskončil o moc líp, nemysli si. Čet jsem tomašickou kroniku. Ve čtyřiapadesátým ho chtěli z toho družstva vyhodit. Že jako kapitalistickej živel rozkládá družstvo zevnitř, že jako třídní nepřítel sabotuje socialismus. Dělal tam nádeníka, ještě jim radil, dobrák, protože většina z těch agitátorů, který vehementně zakládali družstvo, neuměla hospodařit. Dřel jak mezek skoro zadarmo a k tomu musel poslouchat ty zhovadilý kecy o třídním boji.“

Obchody s kosmetikou, zlatnictví, prodejny mobilních operátorů. Proudy lidí neřídly, značková móda, butiky, rozbolela mě hlava z toho vzduchu kolem a z umělého světla, platil jsem účet. Daniela s obličejem v dlaních, lokty opřená o stolek. Pak se na mě křečovitě usmála.

„Tak takhle se rozejdem?“

Pokrčil jsem rameny.

„Takhle? Že já jsem okradla nebohou stařenku a ty jsi ten šlechetnej?“ začala ironicky. „Myslíš si, jak ses zachoval úžasně…“

„O co ti jde?“

„Všechno jsi jí uvěřil. Ty její žvásty, že to tak nemyslela… to víš, že to tak myslela!“

„Přijdeš pozdě, Danielo.“

„Kašlu na to! Zandlová už pak ty sedláky nenáviděla, to ti nedošlo? Mně jo, a hlavně díky tvýmu vyprávění. Kubach, sedláckej synek, ji přived do jinýho stavu a nechal ji bejt. Zandlová se Kubachům jednoduše pomstila a bylo jí jedno, že tím odrovná i ostatní! Napsala udání, ale byla při svý smůle ještě tak blbá, že se pod to podepsala.“

„To je jen tvůj výklad. Věř mi, že ten Zandlový dopis jen zneuži­li. Dávno se na ně chystali, na Kubacha a hlavně na tvýho dědu. Potřebovali záminku. Udělali z toho aféru. Kubacha zlomili hned ve vyšetřovací vazbě, dal pole okamžitě do kolchozu, a proto z toho vyšel s podmínkou. Tvůj děda vydržel.“

„Ne, ten tvůj výklad, ten je úplně vedle! Jo, Zandlová bejvala krásná a blbá, jenomže zase ne tak blbá, aby si neuvědomovala, co se kolem děje. Myslíš, že na začátku padesátejch let pořád toužila stát se paní Kubachovou? Dostat se na pětadvacetihektarovej statek? Vždyť to by bylo za trest! Tam hrozilo vystěhování a konfiskace, ty lidi nevěděli dne ani hodiny! Co měli jistý, byly ohromný dodávky a vězení. Máma mi vyprávěla, že sedláci se nakonec půdy normálně zbavovali! Víš, co to muselo bejt, když se svobodnej sedlák dobrovolně vzdá polí? Nedalo se to už vydržet.“

„Danielo, tohle všechno já vím! Jenže takhle jasný se ti to zdá teď. Tys v tý době nežila. Spousta lidí na vsi právě věřila, že se to ve státě otočí. Že všechno bude jako dřív. Čet jsem v okresním archivu dopisy, co psal tehdy Šoucha na ONV. Jak si tam stěžoval, že většinu rolníků místo závěrů ÚV KSČ zajímá spíš Vatikán a Hlas Ameriky.“

„Ne, mě nepřesvědčíš. Teď dělá Zandlová blbou a vymejšlí si, aby ochránila synáčka. To, co mi zaplatila, je naprostý nic! Platím z toho jenom dědovu památku! Poženu ten soud o majetek třeba až do Štrasburku. A její synátor? Jen ať aspoň trochu trpí za to, co prováděla zamlada jeho povedená maminka. Naše máma taky celej život trpěla za to, že její rodiče vlastnili třicet hektarů půdy.“

„Myslet si můžeš samozřejmě, co chceš.“ Zvedl jsem se k odchodu.

„Taky to dělám,“ Daniela bojovně potřásla hlavou, „jen ještě jednu věc ti řeknu. Po revoluci jsem se po nich ptala, po těch funkcio­nářích, po těch okresních a obecních úředníčcích, co honili sedláky do kriminálu. Jména bylo možný zjistit, ne že ne. I lidi v Tomašicích si je ještě pamatovali. Šoucha, Honsa a další. Všichni už byli tehdy pár let mrtví, ale spokojeně si dožili s pěknejma penzema a s vyznamenáním za výstavbu socialismu.“

„Danielo, existuje ještě jiná spravedlnost, než je tady ta. A tý neunikli, to se neboj.“

„No jo, ten bohabojnej Mařánek v tobě…“ Mávla rukou. „Ale moje máma se za svobodna jmenovala Jirchová, víš…? A já jsem po dědovi…“

Stáli jsme v davu před kavárnou, připadalo mi to tak dávno, když jsme v rozpáleném létě seděli na stráni a dívali se do kraje. Jako by to nikdy nebylo. Jeli jsme dolů po schodech. Zůstal jsem stát před nějakou rozzářenou výlohou.

„Jedno jsi mi ale řek až ty, Pavle, při tý poslední cestě autem. Že se děda byl podívat v Tomašicích. To jsem nevěděla. Ani babička to nevěděla. Nikdo z našich. A pak mi to došlo.“

„Co?“

„Časově to do sebe zapadá. Děda se zničehonic roznemoh. Na­jednou přestal mluvit, hubnul, šlo to pak hrozně rychle. Umřel na jaře v osmdesátým sedmým…“

„Uviděl ten zpustošenej statek,“ řekl jsem, jen tak pro sebe.

„Přesně tak. To s ním zametlo.“

Zase jsme stáli naproti sobě, jako už tolikrát. Přerušila to mlčení.

„Já už vážně musím, Pavle. Myslím, že jsme si ještě neřekli všechno…“

„Nevím.“

„Ve čtvrt na šest tady, jestli nechvátáš jinam.“

Nic jsem na to neodpověděl, na okamžik zaváhala, pak vykročila k průhledným posuvným dveřím, doléhal jimi hluk provozu z Vinohradské třídy. Zmizela do ulice plné lidí.

Už jsem stál u auta zaparkovaného u chodníku, už mě studily v dlani klíčky s přívěskem. Televizní věž vyčnívala za bloky domů, zdála se být hned za rohem. Dal jsem klíčky do kapsy a šel jsem pěkných pár minut, než jsem se k věži dostal. Hlava zvrácená vzhůru, zavrávoral jsem. Futuristická stavba, ohromná plastová batolata s velkými hlavami lezla po jejím plášti.

Vláčel jsem s sebou brašnu s notebookem, sedl jsem si tam pod žižkovskou věž na schody a na kolenou otevřel laptop. Na monitoru se rozbalil ten dopis, v souboru Rozina.jpg byl naskenovaný a uložený v adresáři TOMASICE. Znal jsem už na tom zažloutlém papíru každé písmeno, každý tah. Originál ležel ve složce v mém třeboňském bytě. Ve stovkách kopií pak otištěn v místním zpravodaji někde na Vysočině. Jeden pomačkaný list papíru.

Snad podvacáté jsem v duchu projížděl náš rozhovor v kavárně na Floře. A Danieliny vlasy dál zářily na šedém nebi a moje myšlenky už dávno zacyklené, bezradné, zaseklé. Nemohly dál. Studil mě kamenný schod, vstal jsem a schoval počítač. Krucinál, to je přece iluze, že by sedlák Jircha přestál kolektivizaci v Tomašicích, kdyby nebylo toho nešťastného dopisu! Ne, to je nesmysl, milá Danielo, ty asi nevíš, co byla tehdy Akce „K“ na komunistickém ministerstvu spravedlnosti! Akce „Kulak“. Nevíš, co je v Klosově archivu. Kdybys o tom měla tušení, věděla bys, že tvůj děda by stejně podlehl, našli by si jinou záminku, Šoucha dostal v přípisu z okresu jasně na srozuměnou: Do konce roku 1952 budou pro obce Smrčí, Černá Hůrka a Tomašice vypracovány seznamy kulaků a plán jejich likvidace. LIKVIDACE. A Šoucha příkazy shora plnil svědomitě.

Procházel jsem bez cíle kolem bloků staré žižkovské zástavby. Nejedl jsem ani nepil, jen jsem snil, až budu zase na silnici mezi poli. Hlava začínala třeštit.

Nákupní centrum Flora, sklo, hliník, celé už rozsvícené v šeřícím se odpoledni. Jezdil jsem po eskalátorech nahoru a dolů, jako ve snu, v pasti toho umělého světa, barevného, našminkovaného. Marně jsem přemýšlel, co bych odsud mohl přivézt svému bratrovi. Z ochozu jednoho z podlaží jsem ji uviděl stát na smluveném místě, v modrém kostýmu, rozhlížela se kolem a sledovala čas na zápěstí. Poodstoupil jsem. Mohl jsem se schovat mezi desítky hlav, stovky postav, co mě míjely. Přiblížil jsem se, pořád tam stála. Pár kroků vzad. Bylo to, jako bych sám sebe topil pod vodou a sledoval s úzkostí na ciferníku, kdy už bude po všem, kdy dech nevydrží a voda vtrhne do plic, kdy se zalknu, utopím…

Chytil jsem se zábradlí u schodů, nestála tam. Opřel jsem se celým tělem a díval se dolů. Pak jsem rychle vykročil, eskalátor se zdál být pomalý, scházel jsem po něm mezi davem. Ve vestibulu jsem se rozhlédl, nikde nebyla. Došel jsem ke vchodu, uviděl jsem ji přes sklo, jak sedí na lavičce, nachýlená, něco hledala v kabelce… venku jsem nadechl vlhký vzduch smísený s kouřem výfuků, v dálce stála tramvaj, vlhkost ze vzduchu se mi vpíjela do horkého čela. Někdo se nad ní skláněl, kroutila hlavou, uviděl jsem kapesník, plakala. Došel jsem k lavičce a stál před ní. Zadíval jsem se na chvíli přes zeď na pomníky a kříže olšanského hřbitova. Po pár okamžicích jsme se setkali očima.

„Ty nemáš deštník?“ řekl jsem ochraptěle.

Spouštěl se déšť, řetízky z drobných kapek se objevily na klopách jejího kostýmu, chytla se mě pod paží. Kapesníkem se rychle snažila zamaskovat stopy pláče.

„Nechci zpátky do tý kavárny,“ obrátil jsem k ní hlavu.

„Já taky ne.“

„Za chvíli vyrážím domů, chceš někam svézt?“

Došli jsme rychlou chůzí o blok dál, kde jsem parkoval. Otevřel jsem jí dveře a ocitli jsme se spolu v mém starém otlučeném autě. Bylo tam chladno. Tmavá místa na jejím zmoklém kostýmu.

„Budu doma dřív metrem, z Flory jsou to tři stanice. Praha je teď odpoledne ucpaná.“

Jestli byla dřív mokrá od slz, tak už to teď nebylo poznat, dešťové kapky jsme si oba utírali z tváří.

„Tam u vás… to přeci nebylo žádný divadýlko. Nepochopils to?“ začala.

„Ty seš prostě taková Mata Hari…“

Pauza, nevěřícně kroutila hlavou, její zelené oči upřené do mých. Pak vybuchla.

„Tak ty si myslíš, že jsem s tebou spala kvůli tomu, abych dostala ty pitomý papíry?! Tys za celou dobu, proboha, nic nepochopil?!“

„Uklidni se, Danielo…“

„Ty detektive… ten poslední večer, proč bych asi chodila k tobě nahoru, když už jsem v tý době dávno všechny dokumenty měla? Mohla jsem odjet do Prahy a vykašlat se na tebe!“

Stupňovaným tónem hlasu, gesty rukou, celou svou mimikou se nezadržitelně blížila k pláči.

„Nejdřív jsem si myslela, že seš takovej ten týpek…“

„Jakej?“

„Takovej slabej, co nic nechce, o nic mu nejde. Pak jsem se do toho nějak zamotala, zmátlo mě to, poslouchala jsem tvý vyprávění tam venku, mezi poli, pokaždý jsem si přála, aby to trvalo hodiny…“

Pak přišel pláč, neubránila se mu, tvrdý výraz povolil. S obličejem v dlaních, opřená levým ramenem do sedačky byla stále otočená ke mně.

„Já jsem taky jen člověk,“ zaslechl jsem uprostřed vzlyků.

Hleděl jsem na ty vlasy odbarvené na šedozlatý blond, které mě celé to žhavé léto sváděly k dotyku. Vzít je do hrsti… Otřásal jí pláč.

„Já jsem přece těma řečma utíkal… já se tím vyprávěním scho­vával…“

„Před čím?“

„Před tebou…“

„Promiň, Pavle. Odpusť mi to, jestli můžeš… já jsem nemohla jinak. Dotýkalo se mě to, celý naší rodiny, bylo mi úplně jedno, na co ty listiny chce Šrámek použít, pro mě to byla šance, jak se o těch věcech konečně dozvědět všechno, dozvědět se pravdu…“

S tvářemi kousek od sebe dívali jsme se jeden druhému do očí, ona s koleny v tmavých punčochách u mých kolen, tváře mokré tentokrát opravdu od slz.

„A pomohla sis? Teď ji znáš, tu pravdu?“

Neodpověděla. Opřel jsem se pažemi o volant a civěl do deště, jak omývá špinavé čelní sklo.

„Myslíš, že s člověkem, jako je Šrámek, se dobereš nějaký pravdy a spravedlnosti?“

Cítil jsem její pohled. Zapnul jsem klíček zapalování a pustil stěrače.

„Vadí ti tolik, že si o těch věcech nemyslím to co ty?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem po chvíli, „to přece… jsme každej jinej.“

„Všechno, co bylo u tebe, v tom prázdným studeným bytě,“ usmála se při té vzpomínce, „nad flaškou vína od benzinky… to se přece stalo, nebo ne?“

Uvězněni v autě, liják neustával. Sledovala mě, černé namalované řasy mžikaly.

„Já jsem fakt nikdy neprožila nic podobnýho těm dvěma tejdnům v jižních Čechách. V archivu a na loukách a po všech těch vsích…“

„Tak kam tě mám odvézt?“

„Nikam!“

Spolkla slzy, svaly v obličeji se pomalu uklidnily. Nastartoval jsem a projel ulicemi se spoustou zaparkovaných aut u chodníků zpátky k Floře. Daniela otevřela a rychle vystoupila. Stál jsem v zákazu zastavení a díval se, jak mizí v podchodu metra.

Déšť cestou řídnul, a když jsem sjel z dálnice, už nepršelo. Mraky se roztrhaly. V prodejně, která patřila k benzinové pumpě, jsem stál u horké kávy v kelímku a žvýkal housku. Všechno napětí dne bylo pryč, zbyla jen únava a malý ohníček tepla někde uvnitř. Pozoroval jsem lidi, kteří byli jako já. Na cestě. Za sklem bylo vidět kus tmavého pole a lesklou silnici.

Sám za volantem, jako tolikrát. Oči pálily, pokoušel jsem se chvíli nemyslet na ten příběh. Ale šlo to těžko. Sám jsem v něm hrál. K čemu mi to všechno bylo? Mám pár okopírovaných dokumentů, které už nikoho nezajímají, našel jsem jednu plesnivou kroniku, pár lidí, kteří si ještě z těch časů něco pamatují. Umřou a bude to pryč definitivně. Podle zákonů už je stejně všechno, co se tehdy stalo, dávno promlčené.

Ten nápad jsem dostal až za Budějovicemi. Vzít to na Tomašice. Naposled. Všechny chalupy zapletené do té nešťastné historie jsem znal. Jen Šilhavých pilu jsem nikdy neviděl. Nějak jsem ji vždycky minul, vynechal. Třeba ta usedlost dopadla podobně jako Jirchův statek. Polorozpadlá, opuštěná. Na samotě. Třeba tam straší, napadlo mě. Chvíli jsem v autě sám sobě naháněl strach. Třeba se tam staří sedláci scházejí dodnes. Mařánek a Jircha. Sedí a hrají karty o mou duši…

Údolí potoka patřilo už do katastru obce Smrčí. Tma byla všude, půl jedenácté večer. Sjížděl jsem dolů úzkou silničkou, auto jsem nechal ve Smrčí u chalup a vracel se po asfaltce, plastové patníky mátožně probělávaly pozdním večerem. Mělká strouha vedle silnice byla zarostlá bezem a vlaštovičníkem, šla z ní vlhkost a nahořklý pach, dešťová voda tam stála v trávě.

Stavení nebylo ani oplocené. Zadní trakt byl sice zchátralý, ale podstatná část byla opravená. Světlo za oknem v patře. Holá rozsvícená žárovka visela nad vchodem. Kolem složená prkna, trámy. Zastavil jsem se a díval se na oprýskanou fasádu, někde prosvítaly cihly. Kus obnažené zdi. Tak tyhle cihly pamatujou, když se tu scházeli sedláci na karban, říkal jsem si v duchu. Už dávno před válkou. Jestlipak mají ještě někde v kredenci schovanou fotografii Lídy Šilhavé, vzpomněl jsem si na vyprávění paní Zandlové. Na opravené části domu byla připevněna zbrusu nová cedule. Bílá s tmavozelenými velkými písmeny: PILA SMRČÍ. PRODEJ STAVEBNÍHO A PALIVOVÉHO DŘEVA.

Obešel jsem stavení, z boku štít s malým okýnkem. Možná že sedávali zrovna tam, v podkroví… náhle se rozštěkal pes, někde na straně domu směrem k potoku. Zřejmě byl uvázaný. Vracel jsem se na silnici, vrzly dveře.

„Hej! Co tady voblejzáš!?“ ostrý mladý hlas rozsekl tmu. Pod žárovkou, ve žlutém světle jsem zahlédl statnou postavu muže v červené kšiltovce, měl v ruce kapesní svítilnu.

„Slyšíš? Co tady děláš???“

„Nic, procházím se,“ ozval jsem se, zaskočen.

„Jo, procházíš se? A pak se tu ztrácí dříví…!“

Pozvedl jsem ruce v bezmocném gestu. Jak jsem mu tohle měl honem vysvětlit…? Udělal jsem vpravo v bok a šel jsem pomalu pryč.

„Cos tady šmíroval?! Hajzle!!!“

Kužel světla z jeho svítilny mě hledal, ale byl jsem už dál, nedosáhl na mě. Zastavil jsem se a otočil se za ním.

„Neblázněte přece! Chtěl jsem jen…“

„Když slušnej člověk něco chce, tak zazvoní, ne?“

Nemělo to cenu. Odcházel jsem po té neosvětlené asfaltové sil­ničce.

„Hele, ještě jednou se tu objevíš, ty šmejde, a pustím psa! A pak zavolám policajty!“

Z dálky za mnou se ozývaly nadávky. Cítil jsem kolem žaludku, že mě to úplně rozházelo, ten klid a vnitřní pořádek, co jsem si pracně budoval celou zpáteční cestu v autě… Přidal jsem do kroku a už jsem se neotočil.