Dies mortis
Z Třeboně jsem to vzal oklikou, ale nedojel jsem až do Hvozdí. Vjel jsem na polní cestu a došel po stráni k lesu. Sedl jsem si a díval se na hvozdecké chalupy a na tu naši. Pořád budu říkat naše chalupa, i když už mi z ní nepatří ani cihla. Odhadoval jsem, jestli už je bratr doma, nebo ještě v práci. Kolik už je to let, co mi řekl tu větu. Deset? Víc? Táhni do města, vmetl mi tehdy do tváře.
Okna byla otevřená. Několikrát vyšla Vlaďka. Nemohla mě spatřit, taky já ji na tu dálku viděl jenom jako pohybující se bod.
V sedničce, která má okno na druhou stranu do zahrady, po mně ještě zbyla plná skříň písemností, knížek, sešitů. Pokud už je brácha nespálil, napadlo mě. Proboha, nemohl snad spálit moje sešity, co jsem si psával jako kluk…! Historie Hvozdí, naší rodiny. To mi mohlo být dvanáct třináct let? Starý povídačky, řekl by můj bratr Vlasta. O našem dědovi, jak odcházel na vojnu, pěšky, přes tenhle kopec, za kterým je trať a žlutý domeček. Musel jsem se usmívat, když jsem si vzpomněl na to vyprávění našeho táty. Děda vylezl na stráň a díval se na rodnou chalupu, díval se a díval, tekly mu slzy, díval se až do odpoledne, ujely mu mezitím dva vlaky a on se pořád díval na chaloupku, z níž se mu nechtělo, až mu ujel i ten večerní vlak… a tak vojenskou službu za první československé republiky zahájil arestem. Děda válčil u koní. Pucoval oficírskou kobylu tak důkladně, až dostala prašivinu, smával se náš táta.
Kdybych pořádně prohrabal skříň, určitě bych tu historii tomašických chalup našel. No nic, zastavím se tu, až kolem pojedu někdy příště, řekl jsem na vysvětlenou sám sobě a vrátil se k autu.
Dorazil jsem do Touchova a zpocený vtrhl do chalupy, zamykalo se jen na noc, pan mistr seděl v kuchyni, před sebou prázdný talíř od polívky.
„Tak tys tady, Pavle? To je dobře…“ třaslavý hlas a už trochu prázdné oči.
„Pane mistr, přinesla vám pošťačka důchod? Tu zahradu poseču zejtra. Nechte už radši kosu na pokoji, jo? A nechoďte přes den na slunce. To je teď vo zdraví. A pojďte se mnou na pivo. Nechcete?“
Kroutil hlavou, že ne.
„Pod lípou ve stínu je už dobře. Jsou tam chlapi.“
„Který?“ chtěl vědět starý pán.
„No z lesního podniku a kluci Hlavatků a Kennedy…“
„Budu doma,“ řekl pomalu. „Dáš si polívku? Vařil jsem zeleninovou.“
„Děkuju, pane mistr, už jsem večeřel. A v lednici máte všeho dost, nakoupil jsem dneska v Třeboni.“
Před vrátky jsem potkal Evičku Hlavatkovou s malou sestřičkou.
„Kdy přijede Hynek, strejdo?“
„Až za dva tejdny, Evo…“
Stolky z hospody byly vyneseny na návsi, lípa naproti kostelu házela stín, šel jsem tím prachem a drobnými kamínky, autobus byl zaparkovaný vedle konzumu.
Kennedy seděl u oroseného piva, modrou šoférskou košili úplně rozepnutou, až mu pupek přetékal přes opasek. Rusé vlasy vyšisované sluncem. Mladší Hlavatka, Josef, starý mládenec, nesl zrovna piva, tak mi jedno přistrčil.
„Kennedy se má z nás nejlíp,“ řekl jsem, když jsem se dlouze napil, „celej den se vopaluje. Za čelním sklem autobusu…“
Ušklíbl se, hlasitě si odfoukl a natáhl si nohy.
„Kde máš mistra kamenickýho?“ zeptal se Milan Hlavatka a já jsem se ještě jednou napil.
Den pomalu vychládal, sem tam někdo přešel po vyprahlé návsi a děti jezdily na kole kolem požární zbrojnice. Vedly se řeči, koupil jsem piva, Hlavatkům a taky Kennedymu, přisunul jsem si židličku až k němu.
„Zjistils mi něco?“
„Jo, včera jsme seděli v Budějcích s klukem, co jezdí linku do Pelhřimova. Ale bydlí tam, v tom městečku, jaks řikal. A zná toho chlapa. Zandl? Nebo jak?“
Přikývl jsem, dlaněmi jsem objímal studený půllitr. Kennedy se napil z nového piva.
„Vyptal jsem se na všechno. Je to už dědek, Pavle. Přes šedesát, bydlí tam léta, ale prej se přistěhoval kdysi z nějaký vesnice tam okolo.“
„No a co teda dělá? Musí bejt v důchodu…“
„Právě že je v městský radě a chce kandidovat na starostu. Věčně prej reptá a šlape na paty těm, co jsou teď ve městě u vesla.“
„A to je všechno?“ zeptal jsem se zklamaně.
„No počkej, prej se po městečku povídá, že tam na radnici dělaj pěkný čachry s rozpočtem. Klika kolem současnýho starosty. A Zandl je starej kverulant, prej tam agituje proti nim a taky v těch vsích kolem má podporu. Zemědělci, drobný živnostníci a tak. Říká se, že má v příštích volbách velkou šanci.“
„Že by v tom bylo tohle?“ říkal jsem si nahlas, ale spíš sám pro sebe.
„Ty, co se tam teď na radnici pakujou, ho maj asi rádi jako vosinu víš kde,“ zasmál se Kennedy.
„Von tam ve městě má rodinu?“
„Na to jsem se taky ptal. Maj tam domek, bydlí tam se ženou a s dcerou a s vnoučatama.“
„A rodiče toho Zandla? Matka, otec…“
„O rodičích se nezmiňoval. Říkám, už je starej…“
Napil jsem se a viděl se v jeho zrcadlových slunečních brýlích.
„Takže jeho matka…“
„… bude někde na hřbitově,“ doplnil mě Kennedy.
„No to je jasný,“ připustil jsem, „ale na jakým? Potřeboval bych znát datum úmrtí. To jsou základní genealogický údaje, rozumíš, jsem zvyklej postupovat systematicky.“
„Tak to je zase tvoje práce, ne?“ řekl.
Díval jsem se na Kennedyho dorůžova opálené čelo a řídké světlé obočí. Musel jsem v duchu připustit, že mi toho zjistil dost. Nicméně jsem z toho byl otrávený.
„Mám se přehrabovat v mrtvolách?“ ujelo mi.
Rozesmál se, chlapi se na nás podívali, slyšeli moji poslední větu.
„A co jinýho asi tak pořád děláš?“ zahalekal mi Kennedy do ucha.
„No jasně, furt jen vyvoláváš duchy, vole. To je teda živnost,“ šťouchnul do mě Pepa Hlavatka.
Dopíjel jsem druhé pivo, Kennedy šel na záchod, koukal jsem směrem ke kostelu, kolem otlučená zídka a kříže. Podobný hřbitůvek jako v Tomašicích. Ta bába, co jsem ji tam drapnul mezi hroby, ta to ví, kde leží stará Zandlová. Byl jsem si tím jistý. A taky mě čím dál víc zajímalo, odkud se tu vzal pan Šrámek.
Ze studovny vědecké knihovny jsem pozoroval pohyb po rušné budějovické třídě, slunce už nesvítilo do prosklené stěny, tak se v tom dusnu dalo u stolku snáze vydržet. Zato všechen hluk motorů sem doléhal otevřenými okny. A zase jsem si vzpomněl na Tomašice. Sehnutou babku už jsem na hřbitově podruhé nezastihl, zato jsem potkal staršího pána, jak nese do krámu přepravku od piva s prázdnými láhvemi. Dal jsem se s ním do hovoru. A teď jsem přemýšlel nad jeho větou: Můj strejc, nějakej Sládek, tady z pětky, míval asi šestnáct hektarů, to už byl skoro kulak, víte…
Viděl jsem přesně, s jakým výrazem v obličeji řekl tu větu. Obavy, nechuť ke vzpomínání. Brzy se vykroutil z mých otázek a vlekl se v tom horku dál přes náves směrem ke krámu. Musel jsem pořád myslet na to, jak z něho vypadlo to slovo: kulak. Automaticky, bez přemýšlení. Měl ho léty zažité. Člověk, kterému tehdy, kolem roku devatenáct set padesát, mohlo být nanejvýš patnáct, použil toto slovo ještě teď, na začátku jedenadvacátého století, a to proti vlastnímu, proti členu rodiny. Připadalo mi neuvěřitelné, jak měl ten výraz dosud zadřený pod kůží. Kde se u nás proboha vzalo tohle slovo, které několika generacím natloukli do hlav? Snad bych měl začít tady, pokud chci něco vypátrat…
Obešel jsem regály nacpané starými tlustými knihami, slovníky vázanými v kůži, encyklopediemi se zažloutlými listy. Narovnal jsem si z té sebrané moudrosti světa na okraji stolu vysoký komín.
Ottův slovník naučný, patnáctý díl; 1900.
Slovo kulak jsem tam nenašel. Poněkolikáté jsem přejížděl ukazováčkem po sto let starém potištěném papíru. Kulakovskij, Julian Andrejevič, filolog ruský. Kulan, zool., viz Džiggetaj. To bylo asi tak všechno.
Ottův slovník naučný nové doby, díl třetí, svazek druhý, 1935.
Tady už jsem heslo našel: Kulak (doslovně „pěst“) je název pro zámožnějšího individualist. sedláka na rus. vsi (až do 200 ha). Tato sociální vrstva vznikla z původní homogenní ruské vesnice stolypinskou agrární reformou po revoluci roku 1905… V revoluci bolševické, zakončené kolektivisací vesnice, byli pojmem „kulak“ označeni všichni vesničtí odpůrci násilné kolektivisace. Krutý a bezohledný boj o vesnici se vedl a končil heslem „likvidace kulaků jako třídy“.
Pokračoval jsem po proudu času dalším tlustým svazkem.
Komenského slovník naučný, svazek VI., 1938.
Kulak (r. pěst) – bohatý sedlák v SSSR, protibolševického smýšlení.
A nalistoval jsem o patnáct let dál.
Velký rusko-český slovník, díl II., K–O, 1953.
KULÁK – kulak, vesnický boháč; pejor. skrblík, škudlil, držgrešle.
Dalších deset let poté.
Příruční slovník naučný, II. díl z roku 1963.
Kulak (rusky „pěst“) – velký sedlák, představitel vesnické buržoazie. Jeho hospodářství se zakládá na vykořisťování cizí, zejm. námezdní práce.
A další kniha, Ilustrovaný encyklopedický slovník, II. díl O–Při, redakční uzávěrka 30. 6. 1980. Těšil jsem se, že na barevné kresbě uvidím, jak kulak vypadal. Heslo bylo obdobné jako v minulé encyklopedii, bohužel ale bez ilustrace.
Nakonec nejnovější moudrá kniha, která byla po ruce.
Všeobecná encyklopedie DIDEROT, 2, g/l, 1997.
Kulaci – rus. název pro třídu stř. relativně prosperujících rolníků, kteří hospodařili v Rusku zejm. po Stolypinově agrární reformě 1906–11… v souvislosti s kolektivizací nařídil J. Stalin 1929 jejich fyzickou likvidaci, popř. internování do koncentr. táborů nebo nucené přesídlení…
Roznesl jsem těžké svazky po knihovně a narovnal je zpátky do polic. Stačilo mi to.
Z centra města jsem odbočil na Rudolfovskou ulici, směr Třeboň, jako obvykle. Napadlo mě zastavit se ještě v okresním archivu. Proč pátrat po kronice Tomašic někde po chalupách, když můžu začít na tom nejpříhodnějším místě.
Do badatelského listu jsem automaticky vyplnil genealogický výzkum. Došlo mi to, teprve když jsem si sedl za stůl. Co to vlastně dělám, napadlo mě při pomyšlení na tu nezvyklou zakázku. K mému překvapení mi za chvíli kroniku přinesli. Položil jsem objemnou těžkou knihu na desku stolu a s trochou vzrušení jsem ji otevřel. Zklamal jsem se hned na první stránce. Kronika začínala rokem 1973. Chvíli jsem listoval a pak ji odnesl zpátky k pultíku. Starší díly tomašické kroniky archiv neměl. Až tak jednoduché to zase mít nebudu. Alespoň znám jméno kronikáře, pomyslel jsem si. A když už jsem tam byl, požádal jsem o soupis archiválií z MNV Tomašice. Procházel jsem stránkami, kapitola VII/1c měla název, který mě zajímal: Založení JZD – složení přípravného výboru, získávání nových členů, ostatní.
Do pěti hodin bylo času dost a fascikl dokumentů už mi přinesli.
Jeli jsme s mistrem kamenickým mezi poli na kolech, šťastní jako děti. Trochu jsem zaspal a podařilo se mi ho dojet až v polovině cesty. Vezl v koši na nosiči kohouta jako každou druhou sobotu, kdy byl ve městečku za kopcem trh. Zapomněl si v předsíni klobouk, za jízdy jsem mu ho posadil na hlavu, jen pokývl a šlapal dál. Po úzké asfaltce nejezdilo moc aut, naštěstí. Ráno jsem se zhrozil, že už ho nedohoním. Měl jsem o něj strach. Jezdil cik cak na tom svém zrezivělém kole.
„Mistře, jak to bylo s tím sedlákem z Tomašic? S tím Jirchou? Vy jste ho znával…“
„V Tomašicích bydlívala jedna mladá vdova,“ zakřičel mistr do lehkého větru, co šel proti nám.
„Ale Jircha. Jakub Jircha! Ve vsi mi řekli, že koupil do tomašickýho kostela zvon!“
Tomašické zvony se mi vracely na okraj paměti. Ale ten můj spisek ležel pořád někde na dně skříně ve Hvozdí.
„A co nějakej Šrámek?“
„Šrámková z Tomašic. Tu jsem znal. Co ji oběsili po válce…“
Bylo jasné, že z mistra nic kloudného nevydoluju. Ale mně to nevadilo, z polí šla vůně, neobyčejně teplé ráno, nebe jako vymydlené, slunce stoupalo pomalu nahoru a věstilo další parný den. Každou lichou sobotu nacpal mistr kamenický do koše s víkem kohouta, za každého počasí šlapal těch pět kilometrů tam a pět zpátky. Takhle to dělal, co byl v důchodu, přes dvacet let. Nikdy na trhu nic neprodal.
„A ten Šoucha? Jak to s ním bylo?“
„Největší svině na okrese,“ zahalekal mistr do protivětru.
Pak si začal notovat písničku, zpíval jsem s ním, už jsem ji od něho znal.
Svítej, Bože, svítej
Aby novej den byl
Abych se podíval
V kterým vokně jsem byl…
Mistr kamenický stál na náměstí u svého koše, řekl jsem mu, ať se pro mě zastaví v hotelové restauraci, než pojede zpátky. Seděl jsem u kafe a probíral dokumenty, které jsem okopíroval v archivu.
Informační schůze na MNV Tomašice 7. 4. 1949.
Přípravný výbor ustaven na schůzi v kanceláři MNV 30. 5.
JZD založeno 2. 7. 1949 za přítomnosti instruktorů z ONV.
Počet členů JZD 18, celková výměra 28,5 ha zemědělské půdy.
Rozmazané litery, snad vlhkem, psací stroj před více než padesáti lety vytloukal ten strohý zápis do hrubého nažloutlého papíru a já jsem procházel stavy živého a mrtvého inventáře, soupis členů družstva a čísla popisná. Když jsem zavřel oči, viděl jsem ty chalupy. Znal jsem tomašickou náves už nazpaměť.
„Ahoj Pavle!“
Zvedl jsem hlavu od lejster, Vlaďka stála u mého stolu, v ruce sklenici s kávou. Jako bych ji přivolal.
„Á, jeden turek do skla, jako obvykle,“ usmál jsem se na ni. Statná vysoká žena v dlouhé sukni a bílé blůze, manželka mého bratra.
„Můžu si to vypít u tebe?“
„No jasně…“
Přisedla si, sklidil jsem papíry ze stolu.
„Seš na trhu s kytkama?“
„Jo, skoro všechno jsem prodala. Nebylo toho moc, ale každá koruna dobrá, ne?“
„To jo.“
„Dlouho ses neukázal,“ řekla a usrkla horkou kávu.
„Nemyslím, že by mě Vlasta viděl rád.“
„Prosím tě… Jste přeci bráchové?“
„A ty, Vlaďko?“ odpověděl jsem otázkou.
„Co já?“
„Ty mě vidíš ráda?“
„Jak se můžeš takhle ptát,“ zakroutila hlavou, „nic jsme si neprovedli, nebo jo?“
Nechtělo se mi do toho, ale musel jsem to nakonec říct.
„Takže za všechno mohla Andrea? Rozeštvala rodinu? Jak to s oblibou říká Vlasta…“
„Přived sis na ves holku z města, Pavle…“
„No a?“
„Umělkyni! Jak o sobě sama prohlašovala. Dyť sám víš, že to nešlo…“
„Vy jste jí nedali čas! Od začátku jste jí nevěřili, viděli jste jen, že ráno dlouho spí. Ale že dělala do dvou do rána…“
„Překvapuje mě, že se jí pořád tak zastáváš.“
„To, co se pak stalo mezi Andreou a mnou, to je jiná věc, čistě naše. Já jen nebudu kopat do někoho jen proto, že už tu není.“
„Nechceš si povídat o něčem jiným, Pavle?“
„Nechci! Ty taky věříš tomu, že vás chtěla vystrnadit z chalupy? Taková blbost! Vlasta už z toho měl ke konci normální paranoiu…“
Mlčela, pila kávu. Měla ve tváři zapsanou tu venkovskou dřinu. Vlasta by je jako truhlář uživil, byl šikovný, ale bez těch políček to prostě nešlo. Brambory, zelenina, k tomu záhony s květinami, ty si Vlaďka nemohla odpustit. Díval jsem se jí na ruce, jak leží na ubruse. Moc často takhle nečinně nespočinuly. Vzpomněl jsem si, jak se někdy v polovině devadesátých let ve Hvozdí v hospodě objevil hrací automat, na monitoru běžel znalostní kvíz, do štěrbiny se házely kovové dvacetikoruny. To ještě brácha občas vzal Vlaďku „do společnosti“. Chodíval jsem s nimi, Vlasta seděl u piva a Vlaďka u kafe a občas mě vytáhla k automatu. Rozměnila u výčepu bankovku a dala mi do dlaně dvě dvacetikoruny. Cítil jsem vždycky její drsné dlaně, hrubé prsty s ulámanými nehty. Dvakrát stačí, řekla, je to drahý. A pak se dívala, jak tlačítky volím odpovědi, a, b nebo c. Sama nikdy nehrála, já jsem byl v rodině „ten študovanej“…
„Na podzim má Vlastík ty padesátiny,“ vytrhl mě její hlas ze vzpomínky, „doufám, že přijdeš.“
„Když budu pozvanej, tak rád.“
„Přece tě zvu…“
„Jsi hodná, Vlaďko. Ale jsou to bráchovy narozeniny.“
„Jste oba stejný palice…“
Káva byla dopitá. Taky jsem se zvedal, že pojedem s mistrem Karáskem domů.
„Co Hynek? Viděla jsem ho naposled, když byl malinkej…“
„Je moc šikovnej. Krásně kreslí, to má po Andree… Od září jde do školy.“
„Přivez ho někdy.“
Místo odpovědi jsem se podíval na hodinky.
„Vlaďko, něco bych potřeboval. Nějaký písemnosti, co mám ještě u vás…“
„No tak se stav. Nebo se nás bojíš…?“
„Nech toho…“
Nakonec jsem švagrovou přemluvil, že to její kafe zaplatím. Rozloučili jsme se na náměstí před hotelem.