Kennedy

V sednici byl stín, ale přesto horko, seděl jsem do půl těla vysvlečený u kuchyňského stolu. Na něm rozevřenou kroniku. Obracel jsem ty zatuchle čpící stránky, drsné na omak, prokvetlé světlými skvrnkami a popsané úhledným rukopisem Václava Markyty. Pečlivě narýsované okraje, za čárou napravo hesla, jako třeba SPOLKY, STAVY DOBYTKA, SKLIZEŇ… Namátkou jsem se zastavoval u letopočtů, jmen.

V roce 1937 novopečený mladý kronikář k heslu UDÁLOSTI za­psal:

14. 9. zemřel náš president osvoboditel T. G. Masaryk. Jest však pro náš venkov nesmrtelným!!!

V roce 1938 byl u hesla POČASÍ pořízen tento zápis:

Ze 7. na 8. 11. zasáhlo Tomašice zemětřesení, které přivedlo mnohým domácnostem očividný pohyb obrazů na zdích. Koluje mezi lidmi pověst, že jest to první otřes Hitlerovy říše.

Další zápis zněl takto:

V r. 1940 na příkaz ministra školství a osvěty musí být tato pamětní kniha zaslána okres. úřadu v Č. Budějovicích a jím do archivu země České. Obecní kronikářství tím v naší obci ustává.

Podrobný zápis z válečných let byl učiněn dodatečně.

Z listopadu roku 1945 mě zaujaly tyto řádky:

Lidový soud v Českých Budějovicích odsoudil z naší obce za zločin udavačství Šrámkovou Boženu ke smrti pro­vazem.

V roce 1946 Václav Markyta zapsal:

V květnu zřízen v obci telefon.

27. června ustaven nový MNV:

předsedou: Karel Šoucha (KSČ)

zástupcem: Ladislav Vranec (LS)

pokladníkem: Jaroslav Honsa (SD)

sociál. referentem: Petr Šrámek (SD)

kulturním referentem: Václav Markyta (SD)

Zápis u hesla VÝROČÍ z roku 1948:

Památných událostí r. 1848, zejména zrušení roboty a osvobození selského stavu, vzpomenuto bylo na veřejné oslavě 11. 9. 1948.

Následovalo heslo OSVĚTOVÁ KOMISE:

Podle nově vydaných směrnic o vedení obecních kronik pečuje nyní o vedení kroniky osvětová komise. Funkcí obecního kronikáře i nadále pověřen kulturní referent MNV Václav Markyta, čp. 28. Do kroniky mají být zapisovány události v obci, hlavně ty, které vystihují účast obce při budování socialismu.

První zápis roku 1950:

Propagační plakáty na obecním hostinci ohlašují nástup pětiletky.

Zápis u hesla VĚDA:

Naše zemědělská veřejnost podle vzoru sovětských kolchozníků se rozhodla uměle oplodňovat krávy.

Rok 1953 začal tímto zápisem:

Dne 5. 3. 1953 zemřel veliký přítel našeho lidu a učitel lidstva J. V. Stalin. Jeho pohřbu se v Moskvě zúčastnil i náš president K. Gottwald, který se cestou nachladil, roznemohl a 14. 3. 1953 odešel za svým velkým učitelem.

Obrátil jsem blok stránek, psal se rok 1957:

V tomto roce si koupil televizor Fr. Bouda, čp. 10. Obraz i zvuk je čistý.

Ale to už byla Rozálie dávno pryč ze vsi. Uvědomil jsem si, jak jsem se nechal unést listováním v kronice. Léta šustila mezi mými prsty a stoupal z nich pach zatuchliny. A mezitím stejný rukopis, co plakal za Masarykem, oplakal Stalina i Gottwalda, sám Markyta už v závorce za jménem neměl SD, ale KSČ. Strany se sloučily, jak psal na jednom místě svých letopisů. Ty nejzajímavější zápisy mě teprve čekaly, letmo jsem je minul, ale nikam mi neutečou, to jsem věděl, heslo JZD za svislou čárou bylo skoro na každé stránce. Zaklapl jsem rychle knihu. Ne, ty litery vykroužené vybledlým inkoustem odtud jen tak nezmizí. Už patřily mně.

Vstal jsem od stolu a přešel k otevřenému oknu, opřel jsem se lokty o teplé hladké dřevo a díval se na usychající jeřáby naproti, na liduprázdnou silnici, rozdrolený starý asfalt se suchými trsy trávy ve škvírách. Pár vrabců rozvířilo prach, jinak se nic nepohnulo v tom vedru, které dusilo náves. Zleva od kostela, kam už jsem nedohlédl, se rozezníval hluk motoru, zesiloval a pak zaskřípěly kamínky písku na silnici. Všechno bylo slyšet, otevírající se dveře, pár hlasů, tiše pokašlávající motor. Půl čtvrté odpoledne, malátně jsem zvedl hlavu k nebi, sluneční kotouč stál někde nad štítem chalupy. Ospale jsem mhouřil oči, stačilo vyskočit z okna a byl bych na návsi, na tom vrzajícím písku, pohřbený v žáru a světle srpnového odpoledne, ale neměl jsem sílu ani zdvihnout víčka unavených očí.

Motor zachrchlal, uviděl jsem modrobílý autobus, jak se pomalu sune doprostřed návsi, viděl jsem Kennedyho za volantem, jeho zrcadlové brýle a jak přežvykuje. Jenom jsem chabě zvedl ruku na lokti, otevřel dlaň a roztáhl prsty na pozdrav. Autobus zastavil přímo proti mistrovu stavení, otevřely se dveře, motor zhasl. Kennedy seskočil elegantně po schůdkách na silnici, se svou bohatýrskou postavou, rozepnutá modrá košile a ručník přehozený za krkem. Jedním jeho koncem si otřel čelo, brýle vysunul nahoru do vlasů. Usmíval jsem se, jak se blížil k oknu. Stoupl si naproti mně, opřel se o parapet.

„Chceš napít?“ zeptal jsem se místo pozdravu, „mistr ráno uvařil kotel černýho čaje.“

Došel jsem ke kamnům pro oprýskaný hnědý hrnec, byl ještě z poloviny plný vlažného čaje. Postavil jsem ho na okno a Kennedy popadl naběračku, která z něj koukala, a několikrát ji do sebe obrátil.

„Dík. Je to lepší než ta voda pořád. Už jsem za celej den napitej jak žába…“

Odfoukl si a ještě jednou si otřel čelo. Zíral pár vteřin dovnitř na kuchyňský stůl celý pokrytý lejstry, na nich otevřená kronika, vedle můj notebook.

„Co je s tebou?“ zeptal se.

„Nic, co by bylo?“

„Neukázal ses v hospodě ani nepamatuju.“

„Mám práci.“

„Nekecej…“

„Nemám čas s váma vysedávat a chlastat pivo.“

„To jsou výmluvy.“

„Navíc nemám pořád auto, jezdím autobusem nebo stopem.“

„Jak jsi s ní daleko?“ zafuněl mi do tváře.

„Myslíš se zakázkou? S těma sedlákama?“ otočil jsem se ke stolu plnému papírů.

„Ale ne,“ nedočkavě trhnul hlavou a zašklebil se, „myslím s tvojí pihovatou blondýnou.“

„Hele, Johnny…“

„No tak, nevytáčej se ksakru. Co se děje?“

„Máš tam lidi, ne?“ pohodil jsem hlavou směrem k autobusu uprostřed návsi.

„Pavle…“ povzdechl si Kennedy a neúnavně v čelistech zpracovával žvýkačku, provokativně mi koukal z několika centimetrů do očí, až jsem udělal krok zpátky do sednice, „ty dvě báby vepředu, ty už fakt nikam nechvátaj, věř mi, nemaj kam. A Brožovic kluci vzadu jsou fotbalisti, jedou na trénink, kterej začíná až o půl pátý. Tak to nezamlouvej, laskavě.“

„O víkendu jsem byl za klukem v Brně, vlakem jedeš půl dne. Pak dva dny v Litoměřicích, v archivu. Zbytek tejdne v Třeboni.“

„Z tebe aby všechno páčil, ty vole. A co teda? Pořád tě vozí po vsích?“

Zamyslel jsem se, jako bych byl v tom okamžiku na deseti místech najednou, Černá Hůrka, Tomašice, Smrčí, rozptýlená pozornost mi zavedla pohled na oprýskávající okenní rám, barva vybledlá roky a sluncem, mrazy a dešti, najednou mysl přeskočila na Jirchův zpustlý statek v Tomašicích, Mařánkův grunt, pak najednou Daniela v šortkách a kloboučku proti úpalu…

„Už odjela. Byla tu jen dva tejdny.“

„Tys ji nechal odjet? Jen tak?“

„Ještě se v Třeboni zastaví. Nemá ten rodopis hotovej.“

„Na to se neptám, kurva, jestli má hotovej rodopis. Co je s ní? Má zájem?“

„Pořád tak jako jemně dorážela,“ řekl jsem potichu.

„Tak po ní vyjeď, ne?“ kroutil hlavou Kennedy, „na co čekáš?“

„Já chci, aby mi dal každej svatej pokoj…“

„Mluvíš, jak kdybys měl jít do důchodu. Podívej se na sebe, seš fakt zralej na pár přes držku.“

„Já mám malýho Hynka. Jsem rád, když si můžu udělat čas na něj.“

„Neser mě,“ šťouchl do mě Kennedy.

„Nechci si začínat s někým jen proto, že se tady zrovna vyskytl.“

„Nemusíš brát všechno tak smrtelně vážně, ty vole. Vona to tak brát taky nebude, neboj… Jaká vlastně je? Co ti o sobě řekla?“

„Pořád něco říkala… je single, něco přes třicet, jezdí sem z Prahy.“

„Není to taky umělkyně?“

„To ne. Ale silně mi to připomíná, když jsme s Andreou začínali… navenek je to ona, ale jinak vůbec ne.“

„Když ty o všem moc přemejšlíš.“

„Byl to pro mě hodně zvláštní pocit…“

Díval se na mě, spíš unaveně než zvědavě. S ručníkem přehozeným za krkem vypadal, jako kdyby se k nám do chalupy přišel vykoupat.

„… prosil jsem tehdy Andreu, ať neodchází. A teď jako by ta samá přišla zpátky a flirtovala se mnou, ale přitom to vůbec není stejný…“

„Ty už se probuď, vole…“ Kennedy mi zaklepal kloubem uka­zováku na čelo, ještě se napil čaje a podal mi naběračku. Taky jsem si loknul a díval jsem se, jak odchází k otevřeným dveřím autobusu. Na půl cesty se zastavil a otočil se ke mně.

„Už máš ten slavnej dopis? Od tý báby?“

Jako by do mě píchl, rozhlédl jsem se kolem.

„Neřvi tady na celou náves, prosím tě…“

Zakroutil hlavou a mávl rukou. Pak se přece jen o pár kroků vrátil.

„Jo, pro ten velkej šutr sjedem někdy v noci,“ řekl o poznání tišeji, „dám ti vědět.“

Nastoupil, zavřel za sebou dveře a nastartoval. Ve špinavém obla­ku zmizel pomalu autobus a slunce bylo na své nebeské cestě ještě hodně, hodně vysoko.