The River of Vltava

„Pojedeme mým autem,“ řekla Daniela v Třeboni. Sedl jsem si tedy vedle ní a za okýnkem ubíhalo parné léto, suchem se drolily polní cesty a pukala zem. V autě bylo příjemně, klimatizace udržovala 23 stupňů Celsia. Konec týdne se blížil, začínal jsem být nervózní, že nestihnu odevzdat zakázky v termínu.

Jezdil jsem vždycky bez mapy a Daniele jsem teď ukazoval popaměti cestu. Listoval jsem v deskách, materiál pro klienta byl způli hotový. Strom života vytisknutý z počítače, kopie matričních zápisů, archivních listin, latina ze stránek gruntovní knihy, překlad do češtiny. Chyběly jen fotografie.

Na rozpálené návsi nás udeřil horký vzduch. Fotografoval jsem dva statky. Jeden krásný obílený štít s nikou na sošku svatého, kdoví kolik let už byla prázdná. A jeden přestavěný dům; prosklená veranda se k původní chalupě hodila jako pěst na oko. Daniela seděla na lavičce u rybníčka. Nádrž na vodu pro hasiče. Kvetla zelenou řasou, stojatá hladina v nehybné mrtvolnosti. Z bílého trička zářily bronzem její opálené paže, usmívala se a vlasy jí padaly dozadu na ramena. Černé sluneční brýle jí ukradly kus obličeje.

„Vzal jste si plavky?“ zeptala se vesele, když jsem k ní došel.

„My se budem koupat?“

„Proč ne?“ vstala a v modrých šortkách mi šla naproti. „Znáte tu nějaký dobrý místo?“

„Znám tu jeden krásnej kout, přes pole za vsí, kousek po proudu řeky.“

„Zvládneme to pěšky?“

„Jasně,“ přikývl jsem.

Daniela vytáhla z kapsy šortek klíč a namířila na sněhobílé auto. Krátce štěklo a zablikalo světly.

Šli jsme kolem čerstvě sklizeného pšeničného pole, šedozlaté strniště mělo barvu jako její vlasy. Lehounce ve mně narůstala nervozita, že ji vedu na stejné místo, kam jsme chodívali s Andreou. Někdy na samém začátku… Sundal jsem si košili a nesl ji v ruce i s taškou, ve které byl fotoaparát a laptop. Slunce mi pražilo na ramena a do vlasů, kráčel jsem po pěšině za Danielou, za jejími boky a opálenými lýtky a pramenem vlasů poskakujícím na bílém bavlněném tričku.

„Proč to s sebou vláčíte?“ otočila se na mě.

„Vy se budete koupat a já budu psát. Pro mě je dneska normální pracovní den.“

„Obdivuju lidi, který tvrdě pracujou. A když mají svůj cíl…“

„Kam vy to chcete dotáhnout?“ zeptal jsem se.

„Naše rodina neměla nikdy nic zadarmo. Nikdy jsem neměla vyšlapanou cestičku. Nechci mluvit o podrobnostech, ale naši si nemohli dovolit koupit mi třeba vybavení na lyže, když jsem byla malá. Dokázala jsem se vypracovat sama.“

„Věřím, že za pár let budete tý firmě ředitelovat.“

Ve vzduchu už bylo cítit blízkost řeky.

„Ten váš brácha,“ otočila se znovu, „musím na to pořád myslet. Proč se hádáte?“

„S tím se vůbec nezatěžujte, proboha…“

„Jde o tu zděděnou chalupu?“

„Ale ne. Já nikdy nic nechtěl. To brácha na ní nejvíc dřel.“

„Tak co jste si udělali?“

„Brácha je úplně jinej typ. On uznává jen ty, co dělaj rukama, víte? Vždycky mě měl za flákače, kterýho dali rodiče na školy a kterej směl celý dny jen ležet v knížkách, a on zatím jako starší brácha oddřel doma všechnu práci.“

„Řek vám to někdy? Myslím takhle natvrdo?“

„Jste jako komedianti. To mi říkal.“

„Proč, proboha?“

„Jezdili jsme s Andreou na trhy. Po celejch Čechách. Prodávali jsme její keramiku ve stánku. Byly to fajn časy…“

Došli jsme k pásu řídkého lesa, mezi větvemi už prosvítala voda. Ukázal jsem jí, kudy po cestičce sejít kolem trnitých keřů k řece. Sedli jsme si do stínu stromu. Vltava, široká, rozlitá, její vůně na břehu se mísila se silicemi trav. Voda jako by stála, proud byl neznatelný. Naproti se prudce zdvíhal zalesněný kopec, za ohybem řeky po naší straně byly vidět první chalupy další vesnice.

„Tady to znám skoro jako doma. Každou chalupu.“

„Na tom kopci je kostel?“ ukázala Daniela naproti, druhou paží si objímala kolena.

„Vy jste si všimla tý věžičky za lesíkem? Už je vidět skoro jenom křížek, jak stromy rostou. Ta patří k vesnici, co je za kopcem. A taky támhle k tý,“ ukázal jsem po proudu na chalupy.

„Tam, co jste teď fotil, je taky kostel,“ řekla.

„To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“

„To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy.

„Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“

„Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše.

„Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“

„Jak to všechno víte?“

„… a ta chalupa měla malovanej štít a malou stodolu.“

„To přece nemůžete vědět.“

„Doved mě sem rodokmen jedný starý paní, co teď žije v Písku. Dcery má povdávaný někde v Německu a v Praze. Zadali si u mě kompletní genealogickou studii. Dali jí to k šedesátinám.“

„Ale jak můžete vědět, jak vypadala ta chalupa?“

„Jedna babička tady ze vsi mi řekla, náhodou, opisoval jsem si tam tehdy čísla domů, že Poříčnejch mívali v kuchyni nad stolem obraz svýho stavení. Pamatuje si to jako malá holka, když tam chodila s maminkou, která kamarádila s převozníkovou dcerou. No a já jsem ten obraz objevil.“

„Kde? V tý vsi?“

„U jednoho starýho pána v Příbrami, kterej ho zdědil. On je z pokrevní linie od matky tý poslední převozníkovo ženy. Dovolil mi ten obraz vyfotit. Má ho nad gaučem. Přidal jsem jim tu fotku do dokumentace k rodopisu.“

Sledovala moje rty a oči při vyprávění a kroutila nevěřícně hlavou.

„Není to žádný umělecký dílo, to si zas nemyslete, nějakej místní malíř asi. Jméno už jsem nezjistil, podpis jsem nerozluštil.“

Daniela vstala a sešla k samému břehu, strčila nohu do vody. Najednou jsem přesně věděl, co řekne.

„To je kafe!“ ohlédla se ke mně.

Tohle se už jednou stalo, někdy před šesti lety, na tomto místě, úplně stejná gesta. Zavřel jsem oči, trochu zmatený.

„Tak vážně nejdete?“

Pod tričkem a šortkami měla plavky, stočila si vlasy do drdolu a ponořila se do pomalého proudu. Plavala doprostřed řeky a pak na mě mávala a křičela.

„V životě jsem nezažila takhle teplou vodu v řece!“

Položil jsem si svůj přenosný počítač na kolena a rozsvítil monitor. Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí… a pak jsem zůstal hledět do listí nade mnou, slunce ho prosvěcovalo a já jsem zahlédl kousky modrého nebe a bílých roztrhaných mráčků a nalila se do mě všechna úzkost z té chvíle, kterou jsem nedokázal přidržet ani na vteřinu. A hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu… na matném monitoru malého počítače svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí, kolíbky a hroby, kolíbky a hroby, pořád dokola a já je vytahuju na světlo z plesnivých knih archivů a lidi mi za to platí…

Držel jsem oči zavřené a dýchal tu lužní vůni od řeky a horký vzduch nad trávou a mechem. A když jsem je otevřel, řeka tekla nepozorovaně pořád dál, hladká tmavá hladina, co odráží sluneční svit. Daniela ležela na zádech na břehu, oči zavřené před sluncem, nehybná, horní díl plavek měla svlečený a celé její tělo bylo světlounce hnědé a hladké, jen šňůrky kolem boků…

V hlubokém stínu jako bych byl sám, ona ležela ve sluneční výhni, taky sama. Přesto ten čas, co mnou procházel, trochu bolel, pomalé minuty, šelesty trávy a plynoucí vody.

Přišla oblečená do svého bílého trička. Bosa, v ruce bleděmodré šortky a horní díl pastelově žlutých plavek. Rozpustila si vlasy.

„Jste zase nějak smutnej.“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Tak jsem hleděl do laptopu a procházel novou poštu, co jsem ještě nestačil přečíst.

„Asi přijdu o kšeft. V dolarech,“ řekl jsem, jen abych něco řekl.

Sedla si vedle mě, na záhybech bílého bavlněného trička bylo znát, že je pod ním nahá, musela vědět, že to vím. Podal jsem jí plastovou láhev s vodou. Byla už zteplalá.

„Jak to?“ zajímala se.

„Poslal jsem mu na ukázku část stromu života, jeho český předky, co odešli do Ameriky…“

Ukázal jsem jí poslední e-mail z Minnesoty. Zrušení zakázky. Daniela nakloněná těsně k mému rameni, cítil jsem její parfém i její sůl. Četla nahlas anglický text.

„Co že tam píše? Že má lepší databázi předků?“

„Našel si v americkejch internetovejch databázích údaj, kterej je mylnej. Teď mu to nesouhlasí s mými údaji. Upozorňoval jsem ho, ale nechce to pochopit. Podívejte: Josef Krejcicek, born July 19, 1843 in Hnevice, a small village at the river of Vltava… je to nesmysl. Žádnej Krejčíček se v Hněvicích toho data nenarodil. Prošel jsem matriky narozených z těch let den po dni. Nic.“

„Tak kde to vzal?“

„Vypadá to, že se jim tam dostala chyba, kterou teď přebírají další lidi. V Hněvicích byli Krejčíčkovi, co odešli do Ameriky, ale z jiný chalupy a jinýho data narození. Bohužel mu to nevysvětlím.“

Zaklapl jsem notebook, vydali jsme se kolem pole zpátky k autu. Slunce už se sklonilo níž nad pole a pralo nám teď přímo do očí. Mělo ještě úpornou sílu. Šel jsem teď před ní, dostali jsme se na loučku, její hlas překřikoval orchestry lučních kobylek, sarančat a cvrčků.

„Co vám teda napsal?“

„Že mi nedůvěřuje a že si to přijede do archivů najít sám. Tak jsem mu odepsal, jestli umí německy, latinsky a česky.“

„A on?“

„Že prej počítá s tím, že takhle důležitý informace musí bejt v angličtině. Ale na german že si vezme slovník a latin že by šlo, že na univerzitě měl dva semestry španělštiny.“

„Ten je mimo, ne?“

„Amíci jsou většinou v pohodě, tohle se mi stalo prvně. Asi mě má za podvodníka, kterej z něj chce jen vytáhnout jeho dolary. Vypsal mi do toho mailu všechny univerzity a školy, co vystudoval, všechny společnosti, pro který kdy pracoval, a dokonce že na základní škole byl nejlepší v ručních pracích, v nějakým vyřezávání či co.“

Procházeli jsme návsí, pod lípou byl stín a v něm auto, Daniela nasedla jen v tričku a dolním dílu plavek, asi už na ní uschly. Dopili jsme vodu z petláhve.

„O kolik byste přišel?“ zeptala se, když řídila to velké auto po okresní silničce.

„Přijde na to. Tak o čtyři sta dolarů. Podle toho, kam až bych v rodopisu došel. Ale já ho přesvědčím, nebojte se. Já mu to vysvětlím! Angličtina v našich archivech! Ledaže by tam někde mohly bejt uložený nějaký anglicky psaný dopisy, manželka Fridricha Falckýho totiž byla anglická princezna, pokud si dobře vzpomínám… ale jinak? Co s angličtinou, v českejch archivech? Mě bude učit hledat v archivech nějakej mistr světa ve vyřezávání z Minnesoty…“

Zastavili jsme na malém náměstíčku, došel jsem do krámu koupit něco k pití. Zbývalo nám do Třeboně ještě asi dvacet kilometrů. Daniela seděla na kamenné obrubě kašny. Sáhl jsem na ohlazený kámen, byl vyhřátý po letním dnu jako litinová plotýnka. Opřel jsem se lokty a podíval se do kašny. Voda byla kalná, po hladině plavaly papírky a klacíky od nanuků.

„Vy jste bydleli s rodičema vždycky v paneláku?“ optal jsem se.

„V bytovce. Na malým městě. Bylo to příšerný.“

„Proč?“

„Proč! Ta snaha nevybočovat, neupozorňovat na sebe!“ rozčílila se. „A naši byli taky takoví. Dneska už vím proč, takže jim to nemám za zlý. Ale když mi bylo sedmnáct osmnáct, nedalo se to vydržet.“

„Odešla jste do Prahy?“

„Jo, hned po škole. Po naprosto pitomý střední škole, která mi byla k ničemu. To stačí, říkali naši. Buď ráda, že tě vzali, že ses dostala… to bylo jejich, držet se zpátky. Ale už dost o tom. Kterej dům jste mi tu chtěl ukázat?“

Obrátil jsem se zády ke kašně a ukázal před sebe.

„Támhle ten rohovej dům s modrou fasádou, vidíte? Jak jsme mluvili o těch emigrantech. To bejvala v devatenáctým století krčma. Je doložený v archivech, že hostinskej tehdy obchodoval s lodníma lístkama do Ameriky. Dostával je přímo z Hamburku. Jeden stál kolem osmdesáti zlatejch, což byl tehdy dost slušnej peníz.“

„Takže si pěkně namastil kapsu?“ pokývala znalecky hlavou Daniela.

„Myslím, že nakonec ho zavřeli. Prodával totiž i těm, co neměli zaplacený daně nebo si ještě neodbyli vojenskou službu, a takový se vystěhovávat nesměli.“

„Jak to můžete všechno vědět?“

„Většina Jihočechů tady odsud odcházela v tom devatenáctým století právě do Minnesoty. Taky do státu Iowa nebo do New Yorku. Byl tu chudej kraj…“

Chvíli jsme ještě seděli na lavičce v tom ospalém městečku a pak jsme nasedli a pokračovali dál. V Třeboni jsem vystoupil naproti pivovaru.

„Děkuju za krásnej výlet,“ řekla z okýnka.

„Ne, ne, já jsem dlužník,“ zakoktal jsem poděkování. Vypnula motor. Zase to bylo na chvíli otevřené. Ta chvíle mezi námi. Nedo­tažená, nedořečená.

„Nedopověděl jste mi to s tou sochou mistra kameníka.“

„Co přesně máte na mysli?“

„Co vlastně představuje a tak…“

Stál jsem těsně u staženého okýnka, kolem projížděla auta.

„Svolal jsem na to schůzi hasičů,“ zasmál jsem se, „na zahradu jsme si vypůjčili stolky a židle z hospody, koupili soudek piva a přitom jsme se dívali na tu sochu. Co jako každýmu nejvíc připomíná.“

Smála se moc krásně a já byl jako na jehlách, že se to loučení zase nebezpečně protahuje.

„A jak to dopadlo?“

„Skoro nijak… padaly tam různý názory, komu se to jako podobá. Jména lidí ze vsi, třeba. Nebo státníků. Někomu připomínala ta socha Golema, někomu Brežněva, někomu King Konga…“

„Taky bych ji někdy ráda viděla.“

„Já doufám, že už brzy ji uvidí všichni…“

Zmlkl jsem uprostřed nedořečené věty. Nastartovala, lekl jsem se a zároveň se mi ulevilo. Přešel jsem silnici a ještě jí z protějšího chodníku zamával. Přišlo mi, že odtud utíkám jak malej kluk. Od hráze Světa šel trochu čerstvý vánek. Sedl jsem si na lavičku a otevřel laptop. Lázeňští hosté korzovali podvečerem a já jsem mohl pracovat. A taky jsem myslel na to všechno z dnešního dne a na Vltavu a na další cestu do Tomašic, na tu mou podivnou zakázku.