Ohlasy na Rozálii Zandlovou

Dostal jsem se do Tomašic až odpoledne, v krámu jsem se tentokrát ukázal schválně, koupil jsem si vodu a dva rohlíky. Pozoroval jsem její tvář, žádné pohnutí, když mě uviděla, nezavedla řeč na to, co mě zajímalo minule. Naopak zase měla ten trochu zlostný výraz v obličeji. Už mi to bylo celkem jedno.

Vyšel jsem na náves. Znal jsem ji nazpaměť, už navždycky. Vzpo­mněl jsem si, co mi řekl první člověk, kterého jsem toho léta v Tomašicích oslovil. Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tady tak bylo…

Jak asi vypadala náves koncem zimy roku 1953? Co asi dělali místní, když časně zrána stěhovali rodinu sedláka Jirchy? Někteří se asi báli, jiní mu to přáli. Nikdo se neodvážil nic udělat. Sousedé z vedlejšího čísla prý pomáhali nakládat na vůz. A ostatní? Oči za záclonou, ve škvíře mezi vraty?

Jako bych si to sám přivolal, vzal mě někdo prudce za rameno. Hrklo ve mně, otočil jsem se a díval se do tváře plné vrásek, z úst zasvítil zlatý zub, ten starý pán měl na hlavě beztvarý baret vybělený sluncem. Hůl, o kterou se předtím opíral, držel v půli a zaobleným držátkem mi mířil na bradu, zaklonil jsem hlavu, ustoupil o krok.

„Co to děláte…?“

„Až si příště budeš pouštět hubu na špacír, mladej,“ tlačil mi tvrdé držadlo hole do krku, „až budeš mojí vnučce zase něco vyprávět, tak si vzpomeň, že dostaneš touhle holí po palici!“

„Vo co vám jde?“ ustoupil jsem a rukou odstrčil hůl namířenou proti mně.

„To, cos napovídal naší Míše o mým tátovi! To jsou sprostý pomluvy, víš o tom hovno, tak příště drž hubu!“

„Uklidněte se laskavě.“

„Každýho tady ve vsi se zeptej na Karla Šouchu…“

„To taky dělám…“

„… a uslyšíš,“ pokračoval zvýšeným, roztřeseným hlasem, „uslyšíš, ty parchante, co můj táta udělal pro obec! Družstevní prádelna, telefon, asfaltový silnice, peníze pro včelaře, zahrádkáře, to všechno táta zařídil na okrese! Kde bysme bez něj dneska byli!“

Mlčel jsem, diskuse by neměla cenu. Zdálo se, že už trochu vychladl, došel mu dech, jenom jsme se chvíli přetlačovali pohledy.

„Za tohle, ty smrade, tě příště dáme k soudu!“

„Jo, to bude nejlepší, pane. A teď už mě nezdržujte, nemám na vás čas!“

Ještě jsem za sebou uslyšel pár dalších výhrůžek, na opuštěnou náves ten křik nikoho nevylákal. Stařík stál pořád na místě, asi svůj výstup považoval za dostatečnou satisfakci. Já jsem pomalu odcházel. Vzpomněl jsem si, proč jsem vlastně přijel. Šel jsem nazdařbůh tím směrem, kudy po našem posledním setkání odcházela paní Petrásková. Došel jsem ke strouze zarostlé zelení, na dně bylo slyšet potůček, tenounký proud vody, tiché šplouchání. Bylo sucho.

Nahlížel jsem přes nízký plůtek do oken stavení, obešel jsem zahradu a vrátil se druhou stranou. Zachytil jsem v zádech a potom v boku cizí pohled. Pomalu jsem se otočil. Seděla na lavičce před vchodem do předzahrádky vedlejší chalupy. Netrefil jsem se o jedno číslo popisné. Dívala se před sebe, bez pohnutí. Nechala mě dojít až k sobě. Popřál jsem jí dobrého dne. Vtom se v otevřených dveřích objevila žena, kolem padesátky, silné postavy, v nějakých sportovních šortkách s lampasy a volném umazaném tričku.

„Už jste tu zas? Teda babi, máte mladýho milence…“

Poslední slova té věty a zvonivý smích už zněly odněkud z chodby, paní byla pryč, jen prázdný vchod. Byl to okamžik.

„Já se omlouvám, že pořád votravuju,“ zasmál jsem se přiškrceně.

Podívala se trochu pobaveně, aspoň se mi to z výrazu tváře pod šátkem zdálo.

„Už vám neřeknu ani prd,“ pronesla namísto pozdravu. Ruce strčila do kapsy u zástěry, bylo to trochu komické gesto odporu, trochu se vsedě narovnala.

„Minule jste říkala, že tyhle starý historie už nikoho nezajímají.“

„Vždyť je to taky pravda,“ řekla. Trochu jsem ji znejistěl.

„Ale mě zajímají, paní Petrásková,“ nedal jsem se odbýt.

„A co vás pořád zajímá?“ zaskřehotala a prohlížela si mě.

„Václav Markyta,“ vyslovil jsem rovnou tohle jméno, zaskočil jsem ji.

„A co je s ním? Vždyť je dávno mrtvej… nemyslíte jeho syna?“

„Ne, Josefa znám.“

„Ten už je vlastně taky mrtvej,“ řekla a mávla rukou. Překvapilo mě, jak to bylo pravdivé.

„Psal kroniku…“

„A no jó,“ skočila mi do řeči. „Venca, ten měl vždycky čas na takový voloviny. A hlavně nikdy nevěděl co by. Chtěl bejt zadobře se sedlákama a chtěl bejt taky dobrej na vejboře. Jo, tak to bylo.“

„Kamarádil se Šouchou?“ nadhodil jsem otázku.

„Pche… Šouchu nemoh ani vystát. Jenže se ho bál. Skoro všichni se ho tu báli.“

„A jak to s ním bylo, se Šouchou?“

„Vždycky chtěl bejt hospodář, dávno před válkou. Chtěl bejt rovnej s velkejma sedlákama, ale smáli se mu. Jircha i Kubach, ty oba měli nějaký grunty! Šoucha měl pěkný hovno! Leda kozí chlívek na dvorku…“

„A Venca Markyta měl někoho na vejboře?“

Čekal jsem, slunce opřené do mé tváře, ona ve stínu zápraží. Bylo to tam, za tím vrásčitým čelem, to jsem věděl. Všechno, lidi ze vsi, staré křivdy, pomluvy, pravdy…

„Kamarádil s Honsou, co seděl na MNV v kanceláři.“

„A ten ho nechal po osmaštyrycátým psát kroniku, přestože Šoucha rozhlašoval, že Markyta je politicky nespolehlivej. Že to tak bylo?“

„Byl v jiný partaji, no.“

„Byl nejdřív sociální demokrat,“ řekl jsem, „a pak komunista.“

„Jo, tak to bylo. A po osumašedesátým ho zase vyhodili.“

„Paní Petrásková,“ nechal jsem krátkou pomlku před otázkou, „chodil Venca Markyta za Rózinou Zandlovou?“

„No jéje…“ vyprskla stařena, „za Rózinou chodilo kluků…“

„A co ten Markyta?“

„Hovno! Co by?“

„No tak…“

„Musel si nechat zajít chuť. Měl pár hektarů, kde nic tu nic,“ zasmála se řezavě stará Petrásková, „a to se povídalo, že si chtěl osvojit toho jejího parchanta.“

„A dál?“ pobízel jsem ji.

„Dál nic, do prdele!“ odsekla zlostně. Stál jsem trpělivě u lavičky.

„Chlapi v hospodě se mu smáli, prej jí posílal zamilovaný psaníčka po malejch holkách, co běhaly po vsi.“

„A kdo z chlapů ještě za ní chodil?“

Náhle vstala z lavice, popadla hůl a zašermovala s ní před sebou, ze strany na stranu. Pochopil jsem, že jsem to asi s dotěrností přehnal. Odkráčela zahrádkou ke dveřím. Zmizela a zabouchla za sebou. Stál jsem tam ve slunci, nevěděl jsem, jestli ještě přijde, obcházel jsem chvíli kolem plotu a pak šel pomalu zpátky na náves. Nikde nikdo, po rozkaceném dědečkovi mladé Míši ani památky. Zastavil jsem se až před hřbitovem. Strčil jsem do vrátek a vešel do stínu staletých lip. Bloudil jsem mezi náhrobky a černými kříži. Četl jsem jména a letopočty pochovaných. Leželi tu všichni, o kterých jsem zatím věděl. Všichni milenci a nápadníci Rozálie Zandlové. Padla na mě tíseň a musel jsem honem na slunce, vyšplhat se na nejbližší kopec.

Na mezi nad vesnicí jsem vytáhl Markytovu kroniku, tahal jsem ji pořád s sebou jako nějaký blázen. Obracel jsem drsné listy ohmatané při okrajích. Někde to tam bylo, nemohl jsem si vzpomenout, kde přesně. Procházel jsem hesla za čarou při pravém okraji stránek. Až jsem konečně narazil na odstavec LIDOVÉ ZVYKY. Pode mnou náves, ten hlouček chalup. Začetl jsem se do staré knihy.

V naší obci bývalo zvykem, že mladí hoši za noci vápnem a štětkou dělali pěšinky, cestičky od milého domu ke stavení, kde bydlela ona. Říkalo se jim „námluvné pěšinky“. Když potom vyšlo slunce, mládenec byl prozrazen, kam tajně chodí na líbánky. Pak bylo třeba vody a dobrého koštěte, aby hoch prozrazenou cestu rozmetl.

Všechno jsem měl jako na dlani, dole pod strání celá ves. Tak nějak to muselo vypadat i tehdy, před padesáti šedesáti lety. Jen nízký, dlouhý kravín za vsí, ten postavili až někdy v sedmdesátých letech. A silážní jámu vedle.

Vrátil jsem se pohledem k návsi pode mnou. Stačilo si jen představit ty bílé čáry. Nejvíce jich vedlo do Kubachova statku, čp. 23. Tam Rozálie jako děvečka u sedláka bydlela přes dva roky. Jedna vápenná cestička vedla od stavení čp. 28, kde bydlíval Václav Markyta. Další šla od chalupy z druhé strany návsi, od Sládků, čp. 5. A zároveň do tohoto stavení, kde Rozálie sloužila ještě před válkou, vedla bílá cestička zase opačným směrem z čp. 23. Francek Kubach si nakonec Rozálii sice nevzal, ale chodil za ní podle Petráskové už tehdy ke Sládkům. Dlouhá námluvná pěšinka vedla přes pole z Černé Hůrky, čp. 9, nějaký Šimon Jůza. Zmínil ho starý pán, který si vzpomněl na Rozálii, když mi podával jablka přes plot. Kolik by těch cestiček namalovaných vápnem asi bylo? Celá pavučina bílých čar. Těch věder vody a těch košťat, než by je tehdejší kluci ze vsi rozmetli.

S barevnými samolepicími papírky v kronice Tomašic jsem stál u kopírky. Za každou záložkou kus té selské historie. Venku za výkladem polepeným reklamními nápisy projížděla auta, nárazy horkého vzduchu, hluku a smogu pokaždé, když se otevřely prosklené dveře kopírky.

Zápisy z počátku padesátých let se hodně týkaly událostí, které mě zajímaly.

Při MNV zvolena na schůzi rady trestní komise složená z předsedy a dvou členů. Zabývat se má přečiny rolníků proti státní zemědělské politice, hospodářskými a kriminálními delikty.

První zápis o trestech byl hned na další stránce:

Za nesplněné předepsané dodávky v r. 1950 dostali někteří zemědělci peněžité pokuty, které byly změněny v tresty odnětí svobody. Jakub Jircha čp. 8 na 36 dní, Josef Sládek čp. 5 na 5 dnů, Jan Mařánek čp. 11 na 27 dní, Frant. Kubach čp. 23 rovněž na 27 dní.

Z přístroje vyjížděly věrné barevné kopie, Markytův rukopis, který už jsem důvěrně znal, dokonce bledé skvrnky v papíru vyvstávaly na okopírovaných stránkách.

Soukromý obchod Lad. Berana byl již od jara změněn na prodejnu konsumu „Rovnost“.

Listy ještě teplé z kopírovacího přístroje jsem rovnal do desek.

Zemědělci soustavně poučováni na schůzích, tiskem i obecním rozhlasem, že jediným východiskem z nesnází venkova je společná družstevní práce. Rolníci však lpějí na hospodaření soukromém, případně na dosavad obvyklém sdružování dobrovolném. Jen pomalu přicházejí k poznání, že nelze jinak než se podrobit.

Bylo to spíš povzdechnutí, Václav Markyta v té době ještě nepoužíval slova jako kulak či dobová politická hesla a ustálená slovní spojení. V jednom zápise si dokonce posteskl zřetelněji:

Rozdělení dodávek na rok 1951 dáno zemědělcům na vědomí a smlouvy k podpisu již 17. 1. Rozpisy vykonány podle směrnic – třídně. Vysoké dodávky unavují už i rolníky s výměrou kolem 10 ha.

Rok 1952 byl na vsi rušný, zkopíroval jsem stránku s tímto zápisem:

Částečný rozklad JZD II. typu v Tomašicích, dobrá polovina členů družstva při podzimních pracích začala pracovat zase samostatně.

Se složkou plnou dokumentů jsem vypadl na ulici do výhně města. Měl jsem pocit, že všechno už se uzavírá a že už se těch věcí snad brzy zbavím.

Mistr Karásek zase vařil na plotně brambory. Lehl jsem si na válendu a zavřel oči. Hádal jsem, kdo se dnes pro nás zastaví a vytáhne nás s mistrem na pivo. Pod víčky už mi bloudily snové obrazy, bylo tak snadné povolit únavě a nechat se vtáhnout do spánku. A když už jsem dávno nečekal, že nám někdo zaťuká na okno, přece jen se kdosi objevil. Otevřel jsem oči, v otevřeném okně stál mladý Šíma a řval na mě z plných plic, dlaněmi se opíral o parapet.

„Tohle ti nezapomenu! Nikdy! Dobře jsi věděl, že o Lánovo chalupu máme zájem. To je podraz!“

„Miluše to rozhodla, ne já,“ posadil jsem se na válendě a mžoural na Šímu, dobrovolného hasiče, na jeho portrét z anfasu v okenním rámu.

„Všichni to říkaj, že tady z týhle vsi chceš udělat skanzen!“

„To jsou hlouposti…“

„Vydělal sis? Kolik ti to hodilo?“

„Jardo, mě to mrzí, ale ona prostě dala přednost vyšší nabídce…“

Hluk přivedl do kuchyně mistra. Nebo šel možná jen zkontrolovat brambory.

„Mám tě plný zuby, co se mezi nás sereš?“

„Hele, uklidni se! Za kolik sis myslel, že tu chalupu koupíš? Stejně bys na ni neměl…“

„Jak můžeš tvrdit, že já na něco nemám? Zrovna ty… To ty máš pořád hovno. Žiješ tu jak příživník!“

„Co tu řveš, Šímo?“ zeptal se s klidem mistr Karásek.

Šíma se zarazil a měl se k odchodu, ale ještě si zahulákal.

„Pane Karásek, dejte si na něj pozor! Tváří se jako svatej, ale je pěkně vychcanej… Abyste jednou nelitoval!“

Nechal nás na pokoji. Bez pozdravu odešel. Vstal jsem po té krátké dřímotě jak omámený. Ten výstup se Šímou mě trochu probral.

„Já se vždycky snažím všem odpouštět, ale mně neodpustí nikdo nic,“ řekl jsem mistru Karáskovi, „je to spravedlivý?“

Stál u plotny a tahal zrovna po jejích plátech velký hrnec, z kterého se kouřilo. Asi mě neslyšel.

Časté výjezdy do krajského města mě v těch hicech ničily, zdržovaly mě, ale zdálo se, že už se pro mě případ Tomašice opravdu chýlí ke konci. Vláček z Třeboně přijel o hodinu dřív, než jsem potřeboval, a tak jsem měl uprostřed všeho spěchu najednou čas. Volným krokem jsem se vydal z vlakového nádraží sálajícími ulicemi do centra.

Přešel jsem most přes slepé rameno Malše a koupil si ve stánku se zeleninou malou láhev vody. Vrátil jsem se na Zátkovo nábřeží a sedl si na lavičku pod strom. Brašna s laptopem a další taška s kronikami. Tahám je všude jak kočka koťata, musel jsem se v duchu sám sobě zasmát. Jakou cenu teď vlastně pro mě měly ty dvě knihy? Vyndal jsem je a listoval hrubými stránkami. Znal jsem ty pasáže už nazpaměť, měl jsem je v papírových kopiích ve složce i naskenované na harddisku počítače. Ale přímo z kroniky ty příběhy i voněly. Plísní a zatuchlinou.

V roce 1953 Václav Markyta zapsal:

Koncem ledna vzati do vazby v Českých Budějovicích tito soukromí zemědělci z Tomašic: Jircha Jakub, čp. 8, a Kubach Frant., čp. 23. Rovněž správce pily Šilhavý Jar., Smrčí čp. 3. Dva posledně jmenovaní propuštěni v půli února s podmínečnými tresty.

Ty stručně psané věty jako by mlčely. Bylo toho za nimi tolik, ale nevyřčeného. Jen tušení. Dohady. Tohle mě i při padesátém, dvoustém čtení zasahovalo nejvíc.

2. března byl souzen lidovým soudem v Českých Budě­jovicích Jircha Jakub a odsouzen na 5 roků. MNV nato uspořádal veřejnou schůzi v obecním hostinci, na příkaz ministerstva vnitra byl dosazen k ruce předsedy hospodářsko-politický tajemník z okresu. Zdůvodnil trestní postih sedláka Jirchy a seznámil občany obce podrobně s tímto případem.

I z těchto strohých řádků šlo zlověstné ticho. Jak dlouho asi Markyta stylizoval tenhle jeden odstavec… věděl jsem od pamětníků, že s Jirchou vycházel vcelku dobře.

14. 3. vystěhována rodina odsouzeného sedláka Jirchy (manželka, 2 děti, nemohoucí vejminkářka Jirchová Terezie, matka) do okresu Trutnov. Majetek předán do užívání MNV, který tento převedl do bezplatného nájmu místnímu JZD.

Konec jednoho osudu. Pak už v tomto případu kronikář nepsal o lidech. Jen o polích nebo o chalupě.

Práce na „Jirchovně“ se nyní provádí společně, ale není dostatek pracovních sil. Orba zabezpečena družstevním traktorem Zetor 15. Část polí bývalého Jirchova statku přesto zůstává neobdělána. Družstvu hrozí, že nesplní plán.

Přesto se situace v družstvu nechtěla příliš stabilizovat. Opuštěný statek uprostřed vsi asi nepůsobil na místní dojmem, že všechno je v pořádku. V květnu téhož roku Markyta zapsal:

Pod kůlnou Jirchova dvora umístěna telata, v chlévech ustájeny vyřazené dojnice, v obytných místnostech po stavební úpravě bude zřízen provisorní vepřinec.

Ještě než Markyta zapsal, jak dopadly toho roku žně, stálo za čárou pravého okraje heslo PATRONÁT. K němu vyhotoven tento zápis:

Nad JZD převzaly patronát manželky vojáků z povolání od útvaru v Č. Budějovicích. Seznamovací večer byl 29. června v místním hostinci. Patronky přijely autobusem a s nimi vojenská hudba.

Oslňoval mě sluneční svit, třepil se o lístky stromu, pod kterým jsem seděl. Zaklapl jsem knihu a docela se těšil do stínu kavárny.

Po kamenných schodech starého domu jsem vystoupal do cukrárny v prvním patře. Tentokrát jsem dorazil první já. S úlevou jsem dosedl a objednal si vodu bez bublinek, s kávou jsem čekal na ni, na paní Hermovou, důchodkyni.

Jako minule přišla decentně oblečená, bílá blůza, sukně, kabelka. Objednali jsme si. Káva, dortík, půlhodina pryč, a potom, když servírka odnesla prázdné talířky, vzal jsem igelitovou tašku a ukázal ji paní Hermové přes stůl.

„To je pro vás. Říkal jsem si, že by vám to mohlo udělat radost.“

Překvapeně si prohlížela tašku, položil jsem ji raději na zem k jejím nohám a pobídl ji, aby se podívala dovnitř. Vyndala na kavárenské světlo dvě tlusté knihy s omšelými deskami. Podívala se užasle na mě. Otočila se na židličce, položila si jednu z knih na kolena a zalistovala v ní.

„Můj bože, kronika Tomašic,“ hlesla, „jako malá holka jsem ji vídávala na obecním úřadě, občas ji tam vystavovali…“

„Je vaše. Vám se nejvíc stejskalo po tý vsi, která už není.“

Byla překvapená, ostýchala se.

„To se smí, abych si ji nechala?“

„Teď je ve vašich rukou. Nikdo už o ní neví. Jestli ji někdy odnesete do okresního archivu, určitě budou rádi.“

Listovala knihou, hleděl jsem na ni a také ven z okna kavárny, najednou mě netlačil čas, bylo mi dobře, upíjel jsem kávu.

„To je ta tajná?“ zeptala se po chvíli. Zasmál jsem se. Obracela listy, četla si polohlasně jména, letopočty.

„Tu takzvaně tajnou jsem měl v ruce taky, paní Hermová,“ řekl jsem.

„Měl je obě Markyta?“

„Markyta,“ vyslovil jsem nahlas to jméno, „ano, měl je obě Mar­kyta, syn Václava Markyty z čísla 28.“

„Dal vám ji?“

„Markyta je zlomenej člověk. Odepsanej chlastem. I jeho táta byl vyřízenej.“

„Jak to myslíte?“ zeptala se.

„Tak, že otce Josefa Markyty taky nakonec dostali. A to všechno jsem zjistil, když jsem v Tomašicích pátral po něčem úplně jiným.“

„Pamatuju Václava Markytu. Moc dobře.“

„Byl zlomenej hned nadvakrát, víte to?“ usmíval jsem se jejím udiveným očím, „jedna holka ze vsi mu zlomila srdce, to za prvý…“

„Počkejte, to vy nemůžete vědět…“

„… a za druhý, zlomili ho tady,“ poklepal jsem si na čelo.

„Teď vám nerozumím…“

„Já jsem čet obě kroniky, i tu druhou, soukromou, co sepsal v osmdesátejch letech, už jako důchodce. Já vím, o čem mluvím, paní Hermová. Až budete v týhle knize, co držíte v ruce, číst zápisy z roku 1968, objevíte cenzorský opravy. Všude, kde Markyta napsal okupace Československa sovětskými vojsky, je to přeškrtnutý a nad tím je vepsáno bratrská pomoc spřátelených armád Varšavské smlouvy a u toho razítko. Podobnejch korektur jsem tam napočítal jedenáct.“

„A co je tedy v tý tajný kronice?“

„Právě že nic, v tom je ten vtip,“ zasmál jsem se, „nebo spíš ta tragédie. Jako politicky nespolehlivýmu Markytovi kroniku po osmašedesátým vzali,“ ztišil jsem trochu hlas a naklonil se k ní přes stůl, „vždyť jste ho znala, byl to typ písmáka, byl to jeho život, radost. Tak dlouho mu dohled z okresu vyškrtával a opravoval zápisy, až začal psát, jak chtěli. Ale už mu to nebylo nic platný, neměl kam psát. Tak si koupil knihu s prázdnejma stránkama a nadepsal ji Kronika obce Tomašic. Psal si prostě svoji vlastní kroniku, kterou mu nikdo necenzuroval, nikdo nekontroloval, nikdo mu tam nedopisoval komentáře se správnou interpretací dějin.“

„A jak tedy psal?“

„Vzal to od Masaryka, přes protektorát, měl různý výstřižky z novin, starý fotky, ale on naprosto přejal ten jejich komunistickej slovník! Chápete? O padesátejch letech už nepsal jako o kruté době pro vesnické hospodáře, ale jako o socializaci vesnice, jako o prosazování pokrokových myšlenek na venkově. Že lidé postupně pochopili výhody družstevního zemědělství… a o roce šedesát osm už psal jako o bratrské pomoci Sovětského svazu, o pomýlených lidech, kteří správně nepochopili situaci a naletěli Dubčekovi, nechali se svést politickými dobrodruhy…“

„To přece není možný…“ vydechla paní Hermová.

„Je to tam černý na bílým! Oni mu úplně vymyli mozek. Nevím, kde byl ten bod zvratu, šlo to asi postupně. Převzal jejich oficiální výklad historie. Popisoval po večerech těma žvástama jednu stránku za druhou, dobrovolně, tím krásným zdobným písmem… muselo mu to zabrat léta.“

Dvě kávy a voda, džus a zase voda, seděli jsme už třetí hodinu u malého stolku té budějovické kavárny. Listovala kronikou.

„Teď vám povím jedno jméno z tý vaší vsi,“ řekl jsem jí, když zavřela knihu a dala ji zpátky do tašky. Zvědavě se nachýlila přes stůl, jako bych ho měl zašeptat. Pár okamžiků jsem ji nechal čekat.

„Rozálie Zandlová,“ vyslovil jsem pomalu.

Rozšířené oči, udivený výraz a pak úsměv.

„Proboha. Kde jste to vzal?“

Neodpověděl jsem, srdce se mi rozbušilo, možná víc než paní Hermové. Napila se vody a prsty si hrála s tenkým náramkem na zápěstí.

„V životě bych nečekala, že přede mnou po tý době ještě někdo vysloví tohle jméno…“ říkala hlasem až něžným.

„Jak to myslíte?“

„Rózina Zandlová,“ pronesla procítěně, „to asi nepochopíte. Rózina byla pro nás malý holky něco jako zjevení, svatej obrázek. Čekávaly jsme na ni u potoka, když jsme si tam hrály na víly a na rusalky. Byla náš idol, jak by se řeklo dneska,“ usmála se.

„Idol…?“

„Hrozně se nám líbila! Víte, ještě v tom věku, než se nám začali líbit kluci,“ vysvětlovala vlídně, „každá malá holka ze vsi chtěla bejt jako ona. Krásná, štíhlá, a ta chůze! Když nesla vědro vody! Vidím to jako dneska, ty dlouhý černý vlasy, ty jsme jí jako děvčata záviděly. Čekávaly jsme na ni a občas, když měla chvilku, dovolila nám ty vlasy zaplítat do copanu. A sloužila u nejbohatšího sedláka ve vsi…“

„Tak jsem měl pravdu, s tím Markytou?“

„Že mu zlomila srdce? Jak by ne…“

„Myslel jsem si to. A taky vím, jak to bylo potom. Teda nevím, ale tuším.“

„Myslíte s tím jejím dítětem?“

„To taky, ale pak s tím udáním, s jejím odchodem ze vsi. Markyta ji miloval, ale neměl šanci, žárlil a psal jí zamilovaný psaníčka. Pak pozatýkali sedláky, provalilo se to na ni, Markyta jí chtěl pomoct, zachránit ji, měl na MNV kamaráda, získal ten dopis a schoval ho. Těžko říct, jak ho chtěl použít. Jako důkaz svý lásky? Nebo snad k vydírání, aby ji konečně dostal…?“

Sledovala mě s nevěřícným úsměvem, polkl jsem naprázdno a napil se, abych dokončil to sólo.

„Každopádně odešla Rózina ze vsi, ze dne na den, navždycky. A Markyta, taky navždycky, schoval dopis a ten tu po něm nakonec zůstal. Našel jsem ho založenej s ostatníma listinama v kronice, v tý oficiální. Nějak se dostala zas zpátky k němu, po převratu v devětaosmdesátým, nikoho tehdy nezajímaly tyhle dvě starý knihy, lidi měli svejch starostí dost, s novou dobou, sami se sebou. Ani Rózina Zandlová už nikoho nezajímala, nic z toho, co se kdysi v Tomašicích stalo, už nikoho nezajímalo! A Markyta umřel v roce devadesát jedna, zklamanej, zlomenej, zapomenutej…“

„Teď si vzpomínám, kdy se Markyta ženil,“ řekla po chvíli zamyšleně.

„Můžu si tipnout? V padesátým třetím? V padesátým čtvrtým?“

Přikývla na druhý letopočet.

„Jasně,“ dával jsem za pravdu sám sobě, „jakmile Rózina odešla. To by souhlasilo, Josefu Markytovi, synovi, může bejt teď kolem padesátky…“

„Ovdověl brzy, žili s Pepíkem sami v tý chalupě.“

„To všechno sedí. Ženil se pozdě, skoro ve čtyřiceti. Kvůli Rózině, pořád na ni čekal, doufal, od nějakejch dvaceti, přes celou válku a pak, když by bejval měl šanci, mu najednou zmizela…“

Bylo vidět, že je rozrušená, zmlkl jsem, aby se uklidnilo všechno to, co jsem rozvířil. Ale začala sama.

„Já jsem z toho úplně vedle, pane Straňanský… Rózina byla taková madona mýho dětství! Když s náma, malejma holkama, promluvila pár slov, v noci jsem z toho nespala! To nepochopíte… A teď, po půl století. To je neuvěřitelný. Nečekala jsem, že po těch letech ještě od někoho uslyším její jméno. Natož že mi mladej člověk jako vy bude o ní zasvěceně vyprávět…“

Sáhla po kabelce a třesoucíma rukama se do ní dobývala. Hledala kapesník, sevřela ho v pěsti.

„Rózina Zandlová…“ opakovala znovu paní Hermová. Neříkala to vlastně mně. Sama sobě vyprávěla, oživovala dávno zmizelý svět. Seděl jsem tiše, abych jí nenarušoval tok vzpomínek.

„… vyrůstala jsem, dospívala s jejím příběhem. Nemanželský děcko, neměla po vsi moc dobrou pověst. K tomu pak ty hrozný věci v třiapadesátým, zatkli Šilhavýho a Jirchu…“

„Taky Kubacha,“ připomněl jsem.

„… jo, i starýho Kubacha. Tatínek už tam tou dobou na karty nechodil, sedláci už ho mezi sebe nebrali, že vstoupil do družstva. To už jsem byla skoro dospělá, jí bylo už přes třicet a byla pořád krásná, přes tu všechnu dřinu. Byla z chudejch poměrů, musela se ohánět, sama s dítětem. Ve vsi o ní nikdy nemluvili hezky, ale tatínek vždycky říkával, že se za ni modlí…“

„Proč o ní nemluvili hezky?“

„Nejdřív kvůli těm jejím chlapům, pak kvůli udání… ale abych vám řekla pravdu, já tomu nikdy nevěřila, že Rózina někoho udala.“

„Myslíte, že se ve vsi neudávalo?“

„Ale jo… náš tatínek jednou řek, že si máme dávat pozor na starýho Šrámka. Měl nějaký funkce na MNV, a když u nás dělali v padesátým roce domovní prohlídku, na udání, že krátíme dodávky a schováváme obilí, podezřívali naši Šrámka. Ale Rózina?“

Pohlédla na mě. Nakonec otázku, kterou jsem čekal, nevyslovila přímo.

„A kdo ví, kde je jí dneska konec… i já jsem se za ni v kostele modlila, víte?“ utírala si slzy do kapesníku.

Nezeptala se na ni. Naše odpolední káva byla u konce.

„Moc vám děkuju,“ řekla tiše.

„Šrámků už ve vsi nejsou, že ne?“ zeptal jsem se už na odchodu.

„Myslím, že se odstěhovali někdy zkraje sedmdesátejch let. To už byl Petr Šrámek mrtvej, ten, kterej bejval na MNV.“

„Co ještě o něm říkal váš otec?“

„Nechtěla bych o tom moc mluvit,“ zaváhala paní Hermová, „nechci po padesáti letech roznášet drby.“

„Za protektorátu prej bylo ve vsi pár udání. Ohledně černejch porážek prasat…“

„Šrámkovi… byla to taková nešťastná rodina. Petr měl bratra, zabil se při práci v lomu, ještě před válkou. Věčně se hádali, když byl ještě živ, říkalo se, že o pole, o rodinnej majetek. I se švagrovou, s vdovou Šrámkovou, se pak přel. Jak skončila, to jste se v kronice dočet, ne?“

„Ano, ale není tam, proč ji…“

„A zapsal tam Markyta, že Němci za války zatkli hajnýho Bouzu?“

„To tam je,“ vzpomněl jsem si, „přišlo pro něj gestapo, že ukrýval v myslivně nepřátele Říše. Nevrátil se z koncentráku… tak proto?“

„Prej toho měla na svědomí víc. A Petr Šrámek byl u toho soudu v pětačtyřicátým taky. Všem tvrdil, že jako svědek. Lidi, co tam byli, ale říkali, že se vrátil domů jen proto, že mu prostě nic nedokázali.“

„A pak se dostal na národní výbor…“

„Zakládali se Šouchou v Tomašicích družstvo.“

Víc už jsem paní Hermovou netrápil. Odešla s igelitovou taškou se dvěma těžkými knihami v ruce, díval jsem se za ní, dokud se mi neztratila mezi lidmi na rušné ulici.

Tak ani teď tuhle kroniku nikdo v archivu nenajde, napadlo mě. Dost možná, že ji už nikdo nikdy hledat nebude.