Pavilon tučňáků

„Za kym že?“ natáhl ucho dědek ve vrátnici, ale nepodíval se na mě, protože něco pečlivě krájel a rovnal v umaštěném papíru.

„Za panem Benešem,“ zopakoval jsem.

„A kdo to je?“

„To je váš zaměstnanec.“

„Tak si mu zavolejte,“ přišoupl ke mně telefon, ale ani teď se na mě nepodíval.

„Nazdar, tati,“ řekl jsem do smradlavého sluchátka.

„No ahoj, prosimtebe, počkal bys tam na mě, já mám teď výpravu a budu tam za slabou hodinku, běž se zatim podívat třebas na hady.“

„Tak jo,“ řekl jsem.

Dědek si strčil do huby kus nazelenalé tlačenky a začal prudce žvýkat.

Došel jsem k pavilonu tučňáků a vstoupil dovnitř. Černobílí ptáci pochodovali v řadě za sebou po betonovém okraji bazénu. Pak jeden dostal nápad a vrhl se bokem do vody. Ostatní se okamžitě skáceli za tím prvním a chvíli se proháněli pod vodou jako pokažená samonaváděcí torpéda, potom jednoho napadlo vystřelit z vody ven, ostatní vyskákali za ním, stoupli si pěkně do řady a začali zase od začátku. Jednoho to vždycky napadlo o zlomek vteřiny dřív a hop, ještě než se dotkl hladiny, už tam padali všichni. Opakovali to pořád dokola celou tu hodinu, co jsem tam vydržel stát. Vydržel bych je pozorovat klidně i další hodinu, ale byl čas jít zpátky.

Otec stál nehybně před vrátnicí, a ačkoliv bylo pořád ještě léto, měl na sobě bílý baloňák a ošuntělou čepici s kšiltem, které říkal „prinz Heinrich“. Byl už pár let v důchodu a v zoologické si přivydělával jako průvodce; doprovázel školní výpravy, zájezdy z Ústí nad Labem a tematicky zaměřené skupiny holandských důchodců, trpělivě jim za těch pár šestáků vykládal o lachtanech a pakoních a čekal, až se vydovádějí u opic. Lekl jsem se, jak za těch pár týdnů zase zešedivěl.

„Nazdar,“ řekl jsem.

„No ahoj,“ odpověděl a díval se přitom někam nad koruny stromů.

„Tak co novýho?“ zeptal jsem se.

„Novýho neni na světě nic už dvě miliardy let, všechno jsou to jenom variace na téma uhlík, vodík, kyslík a dusík,“ odpověděl mi otec.

A vydali jsme se na procházku. To jest obešli jsme Trojský zámek, přešli po lávce, ze které jsem plivl do husté, zvolna se valící vltavské vody, vzali to napříč přes Císařský ostrov a došli k další lávce, ze které otec upustil táhlou bílou slinu do husté, zvolna se valící vody plavebního kanálu. Potom jsme vstoupili do Stromovky.