O rodičích a dětech (2)

„Umřel loni na Štědrej den,“ řekl jsem.

„Aha, jak von byl starej? Von byl myslim vo něco mladší než já… A na co umřel?“

„Von prej seděl na Štědrej den vodpoledne v Buštěhradě v obejváku se ženskou, kvůli který vopustil matku, seděj, pijou kafe, salát hotovej, stromek nastrojenej, dárky přichystaný, a Pepča najednou povidá: ,Slyšíš? Mě někdo volá, já se du kouknout ven!‘ a ženská na to: ‚Kdo by tě volal, ráno tu zvonil Míťánek, zvonek funguje, tak by snad zazvonil, ne?‘ Jenže von za chvíli zase natáh ucho: ,Já si nemůžu pomoct, mě někdo volá, já slyšim Pepíku!‘ a ženská na to: ‚Proč by tě kdo volal, to je nesmysl, seď!‘ A Pepča povidá: ‚Ty to neslyšíš? Pepíku! A zase: Pepíku! Já se tam du mrknout…‘ A vyšel ven a dlouho se nevracel. A když ho ta ženská šla po půl hodině hledat, tak ležel na zasněženym záhonu hned vedle dveří, koukal do nebe a bylo po něm.“

„A na co teda umřel?“

„Srdce, raz dva a konec, rafla mu pumpa.“

„A tak to je hezká smrt.“

„To jo.“

„Takhle podobně skončil strejc Fredy, žejo, brácha tvojí matky, to byl fajn člověk, toho jsem měl ze všech příbuznejch nejradši… Pokaždý když jsme k nim přijeli, tak voznámil ženskejm, že dem spolu na ryby, a celou noc jsme pak chodili po Kopřivnici, zvonili na různý jeho známý a pili s nima, a nad ránem jsme vždycky šli pěšky do kopců, to třeba pršelo, ale šli jsme. A Fredy mi cestou dopodrobna vykládal, kterou zas kde a jak přefiknul. Von pokaždý řikal: ,Nenudím tě, Ivane? Však kdybych tě nudil, tak ti to stejně musím povykládat, protože jsi jediný, komu to tady můžu říct!‘ Jednou jsme byli v ňákým bytě, kde bylo plno vožralejch lidí a byla tam taky jedna moc krásná ženská, která měla tejden po svatbě, a byl tam i její muž a spousta příbuznejch. A když byla zábava v nejlepším, tak mi Fredy pošeptal: ‚Ivane, ty je teď musíš aspoň půl hodiny bavit!‘ Tak jsem si dal na hlavu stínidlo vod lampy, ksicht jsem si natřel na žluto, na sebe červenej župan, a voznámil jim, že pro ně uvařim pravou čínu, jestli to budou jíst? Voni volali: ,Jasné, vař! My všecko sníme! My aj tuňáka sníme!‘, tak jsem nakrájel všecko, na co jsem přišel, začal jsem to smažit na pánvi a vobčas jsem to jen tak pro fórek polil kořalkou a zapálil, aby se nenudili, žejo, legrace veliká…,“ napil se otec piva.

„A kde byl strejc?“

„To já taky nevěděl, já trnul hrůzou, aby si nevšimli, že je pryč i s nevěstou, jenže ty se jenom smáli a křičeli: ‚To není možné! Dívej naňho! Toto fakt není možné!‘ A Fredy? Ten mi pak ráno v kopcích celej dojatej děkoval, že to byl nejlepší pich jeho života, poněvadž s ní byl celou dobu vedle v parádním pokoji a nevěsta, jak byla bez sebe hrůzou, aby tam někdo nevlez, tak prej vyváděla věci, na který by se slušná ženská styděla pomyslet… Já nikdy nepřišel na to, jak to dělal, vod mládí plešatej, s přeraženým nosem, ale ženský na něj letěly tak strašně, že za ty léta stihnul postupně přeříznout snad celou Kopřivnici. Von měl kolem toho takovejch historek, že mi je nestih říct ani za celej tejden. My jsme se totiž párkrát v létě sebrali a šli sami dva jen tak po řece, spali jsme, kde nás napadlo, a každej den jsme se tak přežrali pstruhů, že to dál nešlo… Krucinál, škoda ho! Dáme si eště jednu vod Jaroška!“ řekl otec a mně se zazdálo, že mu nějak zvlhlo oko.

„Von ňák na rybách i umřel, ne?“ povídám.

„Nojo, šel na ryby a už se nevrátil, taky srdce. Von měl správně ležet ve špitále, jenže šel místo toho na úhoře, tvrdohlavej Valach, co bys chtěl… No vidíš, tak já si byl vždycky jistej, že po smrti už nic neni, že se ta energie, která je příčinou, že všechno vokolo sebe vnímáme jako hmotu, prostě vodporoučí a slouží dál někde jinde. Ale poslední dobou vo tom začínám silně pochybovat a mám dojem, že něco eště bude, ačkoliv nevidim jedinej rozumnej důvod, proč by to tak mělo bejt. Jenže někdy mě až poleje pot hrůzou, když si představim, že by nebylo už nikdy nic… Holt blbnu.“

„No, já mám čtyři nebo pět zážitků,“ říkám opatrně, „který si neumim vysvětlit jinak, než že tam na tý druhý straně něco je, možná jenom ňákej přestupní turniket, ze kterýho to eště chvíli vysílá, než to uplně zmizí nebo než se to uplně vodstěhuje.“

„Povidej, to mě zajímá.“

„Třeba ten den, co umřel tvij otec, jsem se vzbudil s takovym těžko popsatelnym pocitem, votevřu voči, ležim a nemůžu se hnout, jenom se klepu a mám dojem, jako by na mě spadla lavina. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Tak jsem počkal, až všichni zmizej, na školu jsem se vyprd, zustal jsem v posteli a klepal se až do večera. Večer bouchly dveře, do pokoje vešla matka, šla ke mně a povidá: ,Honzo, já ti musim něco říct, dneska ráno…,‘ ale nedořekla to, poněvadž jak na mě koukla, tak zbledla a utekla brečet do koupelny; dodneška mi neni jasný, co viděla. A to jsem neměl ani tušení, že je děda nemocnej nebo že je ve špitále…“

„Což vo to, vy jste na sebe měli neuvěřitelnou vazbu, von vo tobě furt mluvil, každej den, celý ty léta. Kdoví, von možná, když to s nim už končilo, tak na tebe myslel, dokonce je to skoro jistý. Nojo… A ten další?“

„Potom je tu ten případ s tim uhořelym sousedem, co mi prohořel dveřma rovnou do kuchyně.“

„Tos vyprávěl, ale tomu nemůžu věřit, ne že bych tě podezíral, že sis to uplně vymyslel, ale tys tenkrát bral ňáký ty drogy, nebo nebral?“

„Proč ty nikdy nic nemůžeš vzít tak, jak to řikám?“

„Ale poněvadž tě znám.“

„No dobře,“ povídám, „tak se potom nemusíme vo ničem bavit!“

„Co bysme nemohli, tak se hned neurážej… To jsou dva, a co ten třetí případ?“

„Ňákej duch, kterýho vyvolala jedna moje známá v osumaosumdesátym roce.“

„Jenom jestli to nebyl ten duch Cát, ale nojo, promiň, to byl vtip… A co ten duch?“

Do hajzlu…, blekotá ve mně rarach: Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu…! Do psí prdele…! Mám já todle zapotřebí…!

„Co ten duch, prostě duch!“ povídám dutě do půllitru.

„A co s nim?“

„Zkrátka byli jsme u tý známý na chalupě asi v šesti lidech, já tam tenkrát byl se Zuzanou…“

„No, konečně! S tou malou, s těma ručičkama!“

„A tu známou, tu Natašu napadlo, že bude před půlnocí vyvolávat duchy, vona vo sobě tvrdívala, že to maj v rodině, což znělo dost pravděpodobně, když člověk tu jejich rodinu viděl: otec třaslavej noblesní alkoholik, matka metráková Ruska a brácha zženštilej epileptik, kterej si vo sobě myslel, že je starodávnej šlechtic a mušketýr, měl po stěnách viset kordy a jeho snem bylo padnout v souboji, jenže to se mu nemohlo splnit, poněvadž furt seděl doma, pil mošt a čet Rimbauda… No nic, tak jsme si sedli nahoře v podkroví v takovym kamrlíku kolem stolu a Nataša začala vyvolávat…“

„A jak?“

„Měla tam takovou velkou desku, na který byly do voblouku číslice a abeceda. A my všichni troubové, co jsme se toho zúčastnili, jsme drželi jenom takhle špičky prstů na talíři, a ten talíř se kupodivu pohyboval a voznačoval ty jednotlivý písmena.“

„Jak moh talíř voznačovat písmena!“

„Byla na něm ryska. Jenže to dvakrát smysl nedávalo, protože se Nataše většinou podařilo vyvolat ňákýho idiota, kterej nám psal furt dokola slovo: UREYT, UREYT, UREYT… Ale že byla noc a nebylo co pít, tak jsme u toho seděli, a Nataša najednou povidá, jestli si někdo z nás nechce zavolat někoho, koho znal. A v tu ránu všichni zvážněli, uplně to tam mezi náma viselo, to co kdyby přece… Až teda Zuzana, která se nesrala nikdy s ničim, povidá, že by si přála mluvit s Jandourkem, což byl jeden takovej vážnej kluk, kterej jí patologicky miloval a furt se jí snažil vsugerovat, že jsou pro sebe zrozený a vona že nemá právo tomu bránit, a když s nim pak skončila a začala si se mnou, tak jí volal ve tři ráno a mlčel do telefonu, posílal jí dopisy, ve kterejch bylo jenom suchý listí, hodiny na ní čekal v metru na přestupu, aby moh v případě, že se potkaj, beze slova tragicky vodejít, a podobně. A nakonec se utopil ve Vltavě.“

„Ve Vltavě?“

„Šli s ňákou partou přes most Legií, von vylez na zábradlí a šel po něm, a poněvadž měl vypito, tak blbě šláp a sletěl do vody. Pak na ně eště volal, že je v pořádku, ať na něj počkaj na břehu, že doplave. A pak ho našli až za dva měsíce, byl chycenej dole pod jezem, jak bejval pavilon Expo 58, vedle tý elektrárny na Štvanici…“

„Aha. A mluvil s váma?“

„Čekali jsme, že nebude chtít, von byl už zaživa ten typ, co se jen tak s někym nezahazuje, pyšnej, bledej a povýšenej. Nicméně se teda Nataša vyjádřila v tom smyslu, že si přejeme mluvit s timhle Jandourkem. A dlouho se nic nedělo. Sedíme, ruce na talíři. A najednou se v tom pokojíku udělalo tak zvláštně sychravo, nevlídno, jako když se votevřou dveře do noci, a talíř se rozjel…“

„Prosimtě!“ řekl otec.

„No… Zuzana, ta akorát vydechla jak píchlá duše, zbledla a dala ruce pryč, chvíli po tom vodpadli i vostatní, až jsem nakonec měl prsty na talíři jenom já s Natašou. A talíř drkotal a jezdil. Jak to ta holka dělá, vrtalo mi celej ten večer hlavou, jak takový tintítko utáhne talíř špičkama prstů, tak aby psal? A teď jsme ho najednou drželi jenom my dva, a von jezdil po stole jak splašenej, přiznám se, že mě v ten moment vobešla taková rychlá suchá hrůza… ‚Duchu…,‘ huhlala do toho Nataša divnym podříznutym hlasem a bylo jasný, že i vona dostala strach, ‚duchu, chceš s námi hovořit? Je snad zde u stolu osoba, která ti vadí?‘ A sotva to dořekla, tak se ten talíř tak jako rozdrnčel a najednou vidim, že dala ruce pryč i Nataša a že ho držim jenom já sám! A než jsem ho stačil pustit, tak se rozjel proti mně, já ho tlačil vod sebe, ale von mi proklouz pod rukou, přeskočil hranu stolu, skočil mi do klína, spad na zem a rozbil se.“

„To zní, jako kdybys mi vyprávěl ňákej starej, poškrábanej film. A co na to ta malinká?“

„Ta nic, ta mezitim… Víš, že nevim? Jestli utekla, nebo tam zustala sedět, to už si nepamatuju, ale vzpomínám si, že pak zbytek noci brečela takovym ušlechtilym způsobem, seděla v křesle, koukala před sebe a nechala si téct slzy po tváři jak ňáká Anna Karenina.“

„To jí muselo slušet.“

„To jí slušelo.“

„Nojo. A ten další případ?“

„To bylo, když umřela Marie, jedna moje známá, tak jsem měl pár dní dojem, že stojí v koutě a snaží se mi něco říct, jenže jsem jí pendrek rozuměl, poněvadž mluvila vídeňskou němčinou, hujahujahuja, vona pocházela z Vídně. A to je všechno, poď si dát radši jalovcovou…“

O tom, jak se na Šumavě v jedné chalupě v noci samy od sebe lehce a tajemně otvíraly dveře, ačkoliv normálně drhly o podlahu, raději jsem pomlčel, to bych si to pěkně vyžral. A o tom, jak mě na té chalupě jednou bolely zuby, a tak jsem nešel s ostatními dolů do Stach na tancovačku, tedy nebolely mě zas tak hrozně, ale tvrdil jsem to, abych nemusel na tu pitomou tancovačku, o tom bych už vůbec nevyprávěl. O tom, jak jsem se na noc v domě zalígroval, protože v těch Stachách měli zůstat do rána, jak taky jinak, když to bylo čtyři kiláky lesem do kopce. O tom, jak jsem v předsíni nasekal dříví, abych přiložil, a jak jsem pak z bujnosti zasekl sekeru vší silou do špalku a šel spát. O tom, jak jsem se probudil po noci plné těžkých, jedovatých snů a šel znovu nasekat dříví, aby nevyhaslo. O tom, jak jsem tu sekeru našel daleko od špalku, o tom, jak ležela na zemi až na druhém konci pět metrů dlouhé síně, kam se sama od sebe nemohla při nejlepší vůli dostat. O tom, jak mě napadlo, že mi tam v noci vlezl nějaký ožralý trouba. O tom, jak jsem šel zkontrolovat dveře, ale dveře byly zamčené a ještě zevnitř zajištěné pevnou dubovou závorou, cha! O tom bych svému otci v životě nevyprávěl! To by zas bylo kroucení hlavou! Pohledů z okna! Mlčení! Citoslovcí!

„Nojo,“ ozval se otec, „jenomže tohle všechno jsou nejspíš jevy z tohodle světa, nehledě na to, že ani ta vzpomínka, kterou máš na něco, co se stoprocentně stalo, neni spolehlivá… Von si to totiž mozek napřed musí celý znova vyrobit, když si něco chceš vybavit, a ten materiál, ze kterýho to vyrábí, nemusí nutně bejt autentickej, a taky nebejvá. To nevíš, jestlis to náhodou neviděl ve filmu, neslyšel nebo nečet, a to kdoví jestli se určitej druh vzpomínek prostě ňák nedědí… V tom maj svatou pravdu všelijaký takzvaně primitivní národy, který nerozlišujou mezi snem a realitou, vono se to prolíná mnohem víc, než by člověk chtěl, to je pak těžký… Ty kdyžs byl eště v kočárku, tak jsme měli bulteriéra Baryka, von za tebou lez až do kočáru, to byl neuvěřitelně hodnej a přítulnej pes, jenže tvoje matka se bála, aby tě nesežral, a trvala na tom, abysme ho dali pryč, tak ho otec nakonec někomu dal. A já bych bejval přísahal, že ten pes byl šedobílej, spíš jako do tmava, a tadyhle že měl dva velký fleky, tak jsem si ho aspoň celý dlouhý léta pamatoval… A nedávno jsem našel starou fotku, na který byl ten Baryk, a viděl jsem, že je celej čisťounce bílej!“

„Já si toho psa pamatuju,“ řekl jsem.

„No to se nemůžeš pamatovat…“

„Pamatuju se, jak mi někdo volizoval vobrovskym mokrym jazykem hubu, když jsem ležel v kočárku, to musel bejt von. A jak se ve vejšce nade mnou kejvaly borovice.“

„To je zvláštní, to teda musel bejt Baryk, protože nikdo jinej ti tenkrát hubu nevolizoval, jedině snad pani Truhlářová, ta měla zvyk tě pusinkovat…“

„Ta ale škrábala, protože měla fousy, kdežto tohle bylo příjemný. A taky se pamatuju, jak jsem jed ze vzteku slepičí hovna, když ten pes přišel pryč, ale to už mám trochu v mlze. Ty hovna jsem jed určitě, protože jednak vim, že mi to matka vopakovaně zakazovala, a taky si dodneška přesně pamatuju, jak chutnaj.“

„A jak chutnaj?“

„Maj takovou žíravou, hořkou, vysloveně smuteční pachuť, nic morbidnějšího jsem vod tý doby nekoštoval.“

Napil jsem se a zjistil, že otec zděšeně hledí kamsi do kouta. Podíval jsem se tím směrem. Parta prošedivělých dětí si právě spouštěla do čerstvě natočených půllitrů panáka s nalitou zelenou. Panáky padaly ke dnu jako malí těžcí potápěči.

„No nazdar…,“ řekl pomalu otec.