O rodičích a dětech (3)

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Dyť se podivej, co vyváděj…“

„Co by, pijou magický voko.“

„Logický voko?“

„Magický. To neznáš?“

„To neznám, vodkaď bych takovou hrůzu měl znát? Tys to pil nebo co?“

„Samozřejmě, to je základní klasickej koktejl, to jsme pili na Žižkově vodjakživa.“

„To je vopravdu moc hezký…“

„Je to zlořečený pití, ale nechce se mi věřit, žes to v životě neviděl.“

„Viděl jsem leccos, ale takovýhle zvěrstvo bych si musel pamatovat…“

„To mi připomínáš jednu hospodskou z Bořivojovy ulice, tam v devadesátym roce votevřeli fungl novou hospodu na rohu, kde bejvala hospoda vždycky, akorát tam teď všude byly americký vlaječky, byly tam nový stoly a novej personál…“

„A co ta hospodská?“

„Ta taky, když jsme si chtěli dát z nostalgickejch důvodů právě magický voko, tak netušila, co po ní chceme. Hospodská! Tak jsme si dali zvlášť pivo a zvlášť zelenou, a když jsme pak zapustili panáky do hladinky, tak bestie přilítla a začala na nás ječet: ‚Tohle mi tady dělat nebudete, to si dělejte, kde chcete, ale já už vám nenaleju! Zaplaťte a běžte!‘ No, zustali jsme na ní koukat a vůbec jsme nemohli vymyslet, co na to říct, tak jsme zaplatili a šli.“

„Což vo to, já jsem dřív taky tu a tam vochutnal ňákej koktejl, žejo, šavle meče neboli táta máma, to byl rum s griotkou,“ mnul si bradu otec.

„My to znali pod názvem rudý kladivo, jenže to se do toho musel přidat hořčák, případně kapka francovky.“

„Když je člověk mladej, tak přežije leccos… Taky si vzpomínám na cikána v trávě, to byl pravej hnus…“

„Čert ve Stromovce, zelená s fernetem, no jistě, klasický kolínka. To samý eště s rumem byla cesta do pravěku…“

„A to eště nic neni proti takzvanýmu mozku, to pil jedině Alfréd Kahavka, kterej na to balil ženský, tos doufám neznal?“

„Znal, to byl vaječňák v griotce, strašnýho něco.“

„No strašný, samozřejmě… Pak existuje beton, žejo, bavorák, ten mám docela rád, nojo, ale pak taky vodka se šampaňskym, takzvanej lední medvěd…“

„Tomu jsme řikali ponorka, a když se daly do skla dvě vodky a dolilo se to šampaňskym, tak to byla fau cvaj, to samý se třema Sojuz 3, ale toho jsem se nikdy neodvážil. A pil se taky žabinec, pil se vlčí dech, to skoro nešlo přežít, pila se čambavamba, pila se Korea, pil se bambus s motorem…“

„Bambus s motorem?“

„To bylo červený víno půl na půl s kolou a do toho velkej fernet, ukrutný pití; taky se pila polská vlajka čili plameňák, ale nejhorší ze všech byl semafor… Semafor jsme si vobjednali eště poměrně nedávno s jistym Sašou Pernicou v jedný restauraci v Jizerskejch horách, protože nás přepadly vzpomínky, a tam taky vůbec nevěděli, co po nich chceme, tak povidáme: Nalejete do sklenice vopatrně griotku, pak vaječňák a nakonec zelenou, a je to. Tak nám to s jistym zděšenim udělali, jenomže jak teď máme to tržní hospodářství, tak nám to na závěr vylepšili tim, že tam hodili led a zamíchali to… No vidiš, tak když znáš tyhlety koktejly, tak proč tě pobuřuje, že někdo pije magický voko?“

„Protože to neznám, neznámý jevy jsou vždycky zdrojem pohoršení. Tak vidiš, tak já se tě snažil vychovat tak, aby z tebe byl slušnej člověk, a takhle to dopadlo…“

„Jsou horší případy. Vostatně ty tvoje výchovný praktiky taky nebyly vždycky bez problému, třeba jaks mě nechal samotnýho v lese.“

„Ve kterym lese?“

„Ve Vídrholci, to mi nemohly bejt ani čtyři, byli jsme se projít a v rámci procházky jsme vylezli na posed, sedíme tam a ty povidáš, že si jenom vodskočíš a hned že se vrátíš, a zmizels. Na to se nepamatuješ?“

„Vídrholec je ta část, když se dáš vod Smolíka směrem k Ouvalům…“

„No dyť!“

„Vídrholec… To kdysi bejvávala těžká urážka, když ti někdo řek: Tys na vídrholu stával!, ta se dala smejt jedině krví, poněvadž to znamenalo, žes vokrádal a vraždil pocestný, nojo… A nevymyslel sis to?“

„To teda nevymyslel, dodneška mám živě před vočima, jak dřepim nahoře na prkně a jak mi bouchá srdce, jak je ticho a jak v tom tichu bzučej mouchy a chrastěj vážky… Aspoň půl hodiny jsem tam na tebe čekal, pak jsem teda z toho kurevsky vysokýho posedu slez, ty furt nikde, tak jsem se vydal přibližně směrem k domovu. A až po dlouhý době jsem si všim, že mě přece jenom z dálky sleduješ; napřed jsem nevěděl, jestli to seš ty, potom jsem tě poznal, a místo abych se přestal bát, tak jsem se teprve vyděsil, poněvadž mi přišlo strašně divný, proč se přede mnou schováváš…“

„Mě možná zajímalo, jak si poradíš v nezvyklý situaci, koneckonců co je inteligence? Schopnost přizpůsobit se neznámejm podmínkám…“

„Tak to ti moc děkuju, já se tenkrát strachy málem podělal, protožes mi předtim na tom posedu vykládal historky vo fekstech a vo Kurupírovi.“

„Vo kom?“

„Vo Kurupírovi.“

„To nevim, vo kom mluvíš.“

„To je jedno.“

„Ale tak mi to vysvětli, dyť všechno na světě se dá vysvětlit…“

„Ale no Kurupíra, no, strašidlo, co má modrý zuby a žije v džung­li, dyť to mám vod tebe…“

„Modrý zuby? Koňská noha bylo strašidlo, s tim mě strašívala matka, a taky škrabonožka… A tak je to možný, že jsem tě nechal v lese, ale uznáš, že jsem se jinak celej život vo tebe staral. A vyrost z tebe snad aspoň trošku normální člověk… Ale tý Hanky se drž, to bude vzácně hodná holka, když s tebou vydrží bejt, jak dlouho že jste spolu?“

„Dva a půl roku.“

„A poslyš, doufám, že jí nezahejbáš!?“

Co je ti, himlhergot, po tom…, ječí rarach v mé hlavě, cloumá s míchou a kope do stěn lebky: Co je ti sakra do toho…!

„Ne,“ slyším odpovídat dvaačtyřicetiletého syna jednasedmdesátiletému otci, „Hanka je první, který nezahejbám.“

„Tak to rád slyšim, nic mi do toho neni, no ale to víš… Taky bych chtěl, aby ses měl dobře.“

„Ale no dyť já se nemám zle.“

„Doufám, že nemáš. Vono je to s tebou taky těžký; tys totiž nikdy neměl nikoho rád.“

Jak to, že ne…, zalyká se rarach: Jak to, že ne…! To ses, do psí prdele, málo naužíral…? Nachcípal…?! Málo ses, kriple, natrápil…?! Že to ani vlastní fotr nevidí…?!

„Neměl,“ říkám, „holt mě to asi nikdo nenaučil… Tys měl někdy někoho vopravdu rád?“

„Já jsem se vo to na rozdíl vod tebe aspoň snažil. Každou ženskou, se kterou jsem žil, jsem se snažil mít rád, i když to vůbec nebylo lehký, protože neznám jedinou, která by ve chvíli, kdy si namažeš chleba, nechtěla kousnout, ve chvíli, kdy se zasměješ, nechtěla hned vědět, čemu se směješ, a ve chvíli, kdy si votevřeš knihu, nechtěla, abys jí z tý knihy okamžitě aspoň kousek přečet… Ivanu jsem se snažil mít rád. Tebe jsem se snažil mít rád. A na rozdíl vod tebe jsem se nikdy na nikoho nevykašlal…“

„Hm.“

„Vidiš, a to je jediný, co mi na to umíš říct.“

„To by bylo na dlouhý povídání.“

„Do kterýho se ti hlavně nechce.“

„Nechce… Ale řekni mi, co se dělo tak hroznýho za války v tý Jugošce, že by tomu tady lidi nevěřili, jaks vo tom mluvil tam nahoře?“

„No to nejsou pěkný věci… Třebas Ante Pavelič, hlavní šéf ustašovců, ten dostal k narozeninám, a to je doložený, vod svejch věrnejch osum kilo lidskejch vočí, naloženejch ve slaným láku… Von totiž Pavelič verboval svý lidi ve stejnejch končinách jako dvě stě let před nim baron Trenek, ve Slavonii a v Hercegovině, a asi moc dobře věděl proč. To je kraj, kde je to samej koljač, jak se to česky řekne…“

„Hrdlořez.“

„Jo. To je turecký dědictví.“

„Aha.“

„No to jsou excesy, žejo, ale to se netýkalo jenom těch špiček. Třeba se stalo, že ve škole uprostřed normálního vyučování učitel vyvolal všecky srbský děti, nechal je seřadit před tabulí a pak je vlastním nožem před těma vostatníma dětma jedno po druhým podřezal… A takovejch případů bylo moc, poď si dát radši eště jednu jalovcovou…“

„Tady! Eště jednu přísnou!“ křičel rozcuchaný mládenec v koutě pod věšákem a komíhal rukama, aby si ho hospodský všiml.

„Ovšem zdaleka ne všichni byli fanatici,“ pokračoval otec. „Náš otec měl zásadu, že zaměstnanci maj bejt jako jedna rodina, a tak se s většinou svejch zaměstnanců přátelil. A takhle k nám chodívala taky rodina ňáký Števy, což byla dlouhý léta jeho nejvěrnější dělnice, a s ní k nám chodil i její bratr, holič, s tim otec vždycky pil rakiji a nadávali spolu na politiku, hlavně na Ustašu, žejo. Jenomže jednoho dne ten holič přišel v ustašovský uniformě, takhle udělal rukama a povídá: ‚Tak jsem dopad! Dal jsem se zkrátka k nim a basta…,‘ a v tý chvíli bylo uplně vidět, jak v otci hrklo. Ale nakonec zustalo všecko při starým a ten holič k nám chodil dál, ačkoliv se mezitim vypracoval a nakonec holil a stříhal samotnýho Paveliče. Já se pamatuju, jak se tomu s mým otcem smáli, pili rakiji a otec volal: ‚Rudo, evo ti dvjesto hiljada, ako zakolješ Pavelića!‘, jako že mu dá dvě stě tisíc, když ho při tom holení podřízne, a holič se smál: ‚To přidej, protože kdybych teď šel a udal, cos po mně chtěl, tak ty rovnou pudeš a mně daj metál za bdělost!‘ a voba se smáli eště víc a otec votevřel novou flašku a křičel: ‚Rudo, dat ču ti tristo hiljada!‘, jako že mu dá tři sta tisíc, a holič se chechtal a volal: ‚To je málo, přidej!‘ A matka plakala v kuchyni, protože věděla, že jestli se nestane něco horšího, tak přinejmenším bude otci celej příští den špatně… Ty se směješ, ale vona to tehdy uplná sranda nebyla, to stačilo málo, žejo,“ zvedl se otec a zmizel v kouři směrem k toaletám.

Za chvíli se zas objevil, a už když se blížil ke stolu, tak hovořil: „Nebo naproti nám bydlel pár let před válkou ňákej Hügel, Němec, von byl slavnej fotbalista a měl moc krásnou ženu, taky Němku, a ten byl s našim otcem velikej kamarád, furt spolu jezdili na ryby a na vejlety. A tenhle Hügel se pak taky zničehonic dal k eses… Já si pamatuju, jak k nám jednou přišli se ženou na večeři, von taky už v holinkách a v esesácký uniformě, sedli si, jedli, mluvili, pak si zřejmě dali pár skleniček, a von najednou vyskočil a začal na otce řvát: ‚Ty fabrikantská svině, s takovejma jako ty my už brzo zatočíme, to uvidíš!‘ A ta jeho žena, krasavice, zbledla, vstala a vytáhla tomu svýmu Hügelovi z futrálu služební pistoli a takhle mu jí přede všema dala k hlavě a povidá: ‚Ty těmhle lidem nemáš co vyhrožovat! Hned se omluvíš, nebo ti tady na místě udělám díru do hlavy! Tak bude to? Omluv se!‘“

„Jo?“

„Jo… a von se prosimtě uklonil, srazil kramfleky, vomluvil se, políbil matce ruku a šli pryč. Ale otec z toho byl eště dlouho špatnej, protože voni dva bejvali vopravdu velký kamarádi… Ten Hügel potom vodjel někam na východní frontu a těsně před koncem války se vrátil do Záhřebu, kde ho taky hned sebrali a jako s bejvalym esesákem s nim chtěli udělat krátkej proces, jenže náš otec se za něj zaručil, že ho zná a že to byl vždycky slušnej člověk, takže byl jenom internovanej, a otec pak za nim eště jezdil do internačního tábora a vozil mu na přilepšenou sardinky a salám. To bylo zvláštní, co voni dva mezi sebou měli… Já na vlastní voči viděl, jak před nim ten esesák Hügel klečel a plakal: ‚Zdenko, kamaráde, já byl taková hrozná svině a ty ses ke mně takhle zachoval… To ti nezapomenu, co budu živ!‘“

Otec mluvil a já poslouchal. Z krabičky, která ležela na stole, jsem vzal tři sirky, srovnal je hlavičkami k sobě, čtvrtou jsem je podpálil, sfoukl a postavil jsem před sebe na stůl pěknou trojnožku. Potom jsem vyrobil druhou. Potom třetí.

„Ty holt máš v sobě neklid,“ potřásl hlavou otec.

„A ty máš v sobě klid?“

„Dneska už částečně jo, po těch třech operacích, ale vo něco cílevědomější než ty jsem byl vždycky, já aspoň vyštudoval a dělal práci, která mě bavila, kdežto ty žiješ uplně ze dne na den…“

„Plánovat budoucnost je jako jít na ryby do suchý rokle; nikdy nic neni takový, jak sis to přál.“

„Řiká kdo?“

„Jeden takovej.“

„Já vim, ty si vždycky najdeš výmluvu. Já uznávám, že zrovna já ti nemám co radit, ale zkus se aspoň jednou poučit z chyb druhejch!“

„Že je něco chyba, to si člověk uvědomí, až když jí udělá sám,“ říká moje huba, zatímco v mojí hlavě hrčí suchý hlásek: Hlavně nemachruj…! Seď, pij a nemachruj!

„Nojo, to asi jo,“ napil se piva otec. „Pravda je, že jsem se taky dycky choval, jako by mi někdo koukal přes rameno… Jako někdo třetí, kdo někomu druhýmu přehrává hodně zjednodušenou zprávu vo tom, co si myslí ten první. Že jsem se choval, jako kdybych psal sám vo sobě ňákou blbou televizní inscenaci tak, aby tomu rozuměli i v domově důchodců. A mám podezření, že jsem timhle způsobem víceméně prosral život…“

„A je možný ho neprosrat?“ řekl jsem.

„Samozřejmě že to neni možný, ale je nutný se vo to aspoň snažit. Já poslední dobou přicházim na to, že ty samurajové dobře věděli, co dělaj, totiž takovej samuraj, když už mu nezbejvá žádná cesta ze šlamastyky, tak se posadí, přestane si všímat vokolí a vydá se na cestu do sebe.“

„To znám.“

„To eště nemůžeš znát,“ pousmál se otec, „dyť je ti teprv něco přes čtyřicet. Mně ve tvym věku ležel svět u nohou, já si mezi čtyřicítkou a padesátkou nejvíc užíval, to na mě ženský letěly, že jsem to ani všecko nestíhal vodbavovat. Ach jo… Kdyby to šlo vrátit, tak na to, aby mi zas bylo dvacet, bych se moh akorát vykašlat! Kdyby to šlo, tak eště jednou čtyřicet, to byl daleko nejlepší věk! To už se člověk přece jenom zbaví tý nejhorší stupidity a eště má v sobě dost síly, aby s tim pár let něco dělal…“

„Hm.“

„Vostatně si vzpomínám, ty kdyžs byl mladej, taks bejval poměrně velikej fešák, a stejně ti to nebylo nic platný, soudě podle těch ženskejch, se kterejmas žil.“

„Protože jsem v sobě nosil pekelnej zmatek. Teď mám ksicht jak vopičí prdel a rantly pod vočima, ale vevnitř jsem klidnej, někdy dokonce šťastnej…“

„Šťastnej? A z čeho… nebo proč?“

„Právě že uplně bez důvodu, tak jak říkáš, prostě proto, že už mi neni dvacet ani třicet a že už nemusim znova a znova dešifrovat ten nesrozumitelnej bordel ve vztazích.“

„Nojo, ale šťastnej, to nepamatuju, že bych někdy byl… Třeba teď seš šťastnej?“

„Teď teda uplně ne, když se tu takhle bavíme.“

„No vidiš…“

„To byl vtip.“

„To chápu.“

„Tak proč se nesměješ?“

„Ale protože ten tvuj humor… No dobře, máš aspoň ňákej humor…“

„Proto si taky těžko můžem rozumět.“

„Ale co povidáš, prosimtebe, za mnou celej život chodili lidi, ať ve fabrice, ať v laborce, ať potom v ústavu, a řikali mi: Ivane, ten tvůj humor bysme chtěli mít, s tebou nic nehne, ty se všemu jenom směješ… No, v tom se teda mejlili, ale to je fuk, já jak to dneska vidim, tak ze všeho nejlepší by bejvalo bylo vopravdu vůbec vo ničem nepřemejšlet a ganz normálně žít.“

„To já, abych se přiznal, neumim.“

„To umí málokdo. Nejlíp ze všech, koho jsem znal, to uměl Arno.“

„Kterej Arno?“

„Arno Karin, ten muj bratranec, Arnáček, jak mu řikala moje matka, to byl úžasně veselej člověk! Von se narodil v Schönwaldu, tenkrát to byly Sudety, žejo, jeho máma byla sestra mýho otce, vona se vdala za zubaře, kterej z toho Schönwaldu pocházel…“

„A vodkuďs ho znal, když se narodil v Sudetech, a ty v Záhřebu?“

„Voni u nás byli v létě několikrát na prázdninách. Ten zubař vůbec nemluvil, aspoň já nepamatuju, že bych vod něj kdy slyšel jediný slovo, ale Arnova máma se v jednom kuse smála, von byl Arno spíš po ní… No a když to potom v osumatřicátym roce začínalo bejt v Čechách nahnutý, tak se Arno sebral a utek do Dánska, tam se dal naverbovat do britský armády, vodjel do Anglie, v Anglii prodělal vejcvik a vodjel na italskou frontu. A tam bojoval mimo jiný taky u Monte Cassina, kde měl tu kliku, že mu ustřelili nos.“

„To je dost zvláštní klika.“

„Pro Arna to klika byla, poněvadž von měl celý mládí potíže se ženskejma, von měl totiž typickej židovskej nos jak vokurku a vůbec byl už vod pohledu pravej a nefalšovanej mojžíšskej synek… A když mu ten nos ustřelili, tak se dostal do lazaretu a v lazaretu mu plastickej chirurg vyrobil překrásnej novej nosánek, takovej ten anglosaskej pršák. A milej Arno zpychnul, nechal si narůst knírek jak americkej herec a stal se z něho elegán, mezitim válka skončila, a když jsme se potkali tady v Čechách, tak už měl na každým prstě deset ženskejch, von chodil po Praze v anglický uniformě, k tomu ten nosánek, a doháněl ze všech sil, co předtim zanedbal, paničky, mladý holky, no jak řikám.“

„A jak dopadli ty jeho rodiče v tom Schönwaldu?“

„No jak by dopadli, ty vyletěli komínem… Arno je jel hned, jak se sem dostal, hledat, ale v jejich baráku bydleli cizí lidi, který nevěděli nebo nechtěli vědět, co se s nima stalo, von se myslim nakonec ani nedozvěděl, kde a kdy ty jeho rodiče skončili, ale jak, to moh tušit, žejo… My když jsme pak s Arnem bydleli u tety v Ouvalech, tak se pamatuju, že byl celý dny samej zpěv, von miloval operetu, pořád si pískal: Když vaše oči zřím, tak nepochopím, proč samotu svou mám tóóólik rád, děvčátko milé, ale když se ráno holil, tak na sebe dycky tak ňák přehnaně dlouho koukal do zrcadla, pak šel na zahradu a tam seděl a kouřil a koukal do nebe, ale po snídani už s nim zas byla sranda. Vona taky teta nikoho nenechala moc dlouho v klidu, v Ouvalech bejvalo veselo; já se pamatuju, jak teta roztřískala vo mojí sestřenici deštník uplně na třísky…“

„Z jakejch důvodů?“

„Kuli ňáký blbosti. To se stalo v předsíni, žejo, předsíň byla úzká a nebylo kam uhnout, a teta do ní panečku řezala deštníkem, dokud se uplně nerozpad, vona byla přebornice v tenisu a měla vyhlášenej forhend…“

„A co ten Arno, ten je eště živej?“

„Arno? Ten se po roce čtyřicet osum sbalil a vodjel do Izraele, tam se dal znova nalejt do armády, a tam pak taky, hned v tý první válce vo Suez, padnul. Prej ho zastřelili, když kontroloval ňákej podezřelej auťák.“

„Aha.“

„Vono se v Ouvalech mezi tolika ženskejma stejně nedalo moc dlouho vydržet, tam byl furt ňákej skandál. Jedině tvoje sestřenice Soňa byla výjimka, ta snad za celej život neměla chlapa, jí zajímaj spíš zvířata…“

„Cože?“

„No vona vždycky měla nejmíň šest koček, čtyři psy, havrana, ještěr­ky, čolky, želvy samozřejmě, morčata, pakobylky, slepejše, labuť, nedávno sebrala někde ropuchu, a co pamatuju, tak tam bejval eště vejr, ale ten pošel, v Ouvalech ani žádnej chlap dlouho nevydržel, strejda nakonec taky radši umřel a Franta, ten se zabil v autě, žejo. Teď je tam ňákej Miloš, ale ten taky nevydrží…“

„Jakej vejr?“

„Vejr? Miloš, povidám.“

„Já vim, ale řikals, že tam bejval vejr a pošel.“

„Jo ten, no bubo bubo, výr velký, von byl ňák zraněnej a Soňa ho vzala domu a vypiplala, vona dokonce měla jeden čas ideu, že by chtěla mít doma medvěda, ale vo tom se teta naštěstí nedozvěděla… Jinak teta byla velká kamarádka s mojí matkou, ty dvě když se sešly, tak otec musel buď vodejít, nebo si dát na kuráž kulhavýho poutníka…“

„Kulhavýho poutníka?“

„Jo, von tak řikal gruzínskýmu koňaku. Jednou u nás byla teta na návštěvě v Klánovicích, tos eště nebyl na světě, naši s ní byli vevnitř a já si čet na zahradě. A otec najednou vyběh ven ze dveří, a jak byl rozčílenej, tak několikrát voběh barák a vždycky, když běžel kolem, tak na mě křičel: ,Ivane, nikdy se nežeň! Poslechni mě! Nikdy se nežeň!‘“

„Nojo…,“ řekl jsem.

„Nojo, no…,“ řekl otec.

„Jednu přísnou!“ křičel mládenec v koutě a komíhal rukama, jako by lezl na žebřík.

Vyjmul jsem z krabičky další tři sirky a vyrobil další trojnožku. Tentokrát se rozpadla, sotva jsem ji postavil na stůl.

„Tak na zdraví,“ řekl otec.

„Na zdraví,“ řekl jsem a ucítil, jak mi řídká pěna teče z koutků úst na bradu a z brady za košili.