Prinz Heinrich

„Vidiš to, bude pršet, eště že jsem si vzal na hlavu prinze Heinricha,“ pochválil se otec, nasadil si čepici a vrazil do popelnice. „To by ten Kohout asi prasknul vzteky, kdyby věděl, že ňákej dědek nosí na hlavě jeho čepici…“

„Jak to?“

„No dyť je to původně jeho čepice, aspoňs mi to tvrdil.“

„Aha, tu máš vode mě?“

„No jistě, dals mi jí, kdyžs bydlel na Smíchově, a tvrdils, že je po Kohoutovi.“

„Tak to asi bude.“

„Asi jo, protože když jsem jí potkal, tak se mi furt tak divně koukala nahoru na tu čepici…“

„Koho když jsi potkal?“

„No tu Rezedu tvojí bejvalou, to už je taky řada let… Náhodou jsem jí potkal na ulici a vona šla ke mně, koukala na tu čepici a rovnou povidá, že mě nikdy neměla ráda, poněvadž se prej chovám jako cvok a jsem alkoholik a dělám vostudu či co, já už si to přesně nepamatuju… A ty že seš prej po mně.“

„Měls dát kachně nevychovaný koňara!“ hulákám do tmy a odháním od sebe oblak jakýchsi dotěrných mušek.

„Prosimtě, tenhle typ ženskejch, co si pletou svět s jevištěm, nestojí za to, aby se s nima člověk zabejval, ať jsem třeba alkoholik, ale to neznamená, že se z toho budu zpovídat zpózovanýmu frockovi,“ říká otec. „Jo, ale proč jsem předtim mluvil vo tý svý přezdívce, já se totiž nedávno konečně vodhodlal zjistit, jak to vzniklo, tak jsem se ptal těch svejch kamarádů, a voni řikali: ‚Nojó, Čombe, to tenkrát vymyslel Gustík Mimra, jenomže ten už je mrtvej, ale počkej, ten by to moh vědět, mladei Pozděna, a jo, ten už je vlastně taky po smrti, tak to ti teda nepovim, Ivane, já ti tak řikám pětatřicet let a netušim, co to znamená…‘ Z čehož plyne naučení, že se máš na věci, který se chceš vopravdu dozvědět, ptát hned… Nojo, tak co uděláme? Nechceš se eště trošku projít?“

Hledím na dva stíny, poskakující po chodníku ve žlutém světle pouličních lamp. Na jeden vysoký a na druhý krátkonohý, s věčnou aktovkou v ruce. Na dva dvounožce, žijící nepříliš nápadným způsobem své dva životy uprostřed hlavního města jedné nevelké republiky na samém konci veleúspěšné éry druhu homo sapiens.

„Na co myslíš?“ ptá se otec.

„Já? Na nic, proč?“

„Že mlčíš.“

„A na co myslíš ty?“

„Ale taky na nic, na nic a na všecko, na to, jakej je svinčík na světě, na lidi, na Ivanu, na Míšu, Míša mi řiká dědečku Ivane, nedávno jsem se s ní byl zas po letech podivat v muzeu na plejtváka…“

„Na plejtváka?“

„No na tu kostru v Národním, žejo, plejtvák myšok, druhá největší velryba na světě… Tebe jsem tam vodil, kdyžs byl malej, pak jsem tam vodil Ivanu a teď zas Míšu; ty ses nemoh vynadívat na ptáka moa a byl jsi zhnusenej ze solpugy ruský, Ivana měla nejradši polovopice a nemohla vidět kalmara v lihu, kdežto Míša, ta má ráda všecko, je eště malá… Nojo, ale představ si! Tak jsme stáli pod tim plejtvákem, to byly zrovna ty vedra, a já najednou koukám, že se ty kosti eště pořád potěj, že eště pořád vypocujou tuk!“

„Vopravdu? Dyť tam musí viset nejmíň sto let.“

„To dokonce dýl, toho nám prodali Norové někdy v roce 1880 za dva tisíce pět set zlatejch, což byly prachy ze sbírky, kterou zorganizoval Frič, ten zoolog, ne ten režisér… A když myšoka přivezli, tak dlouho nemohli najít dost velkou nádobu, aby ty kosti vyvařili, až je nakonec vyvařovali v Ringhofferovce, v horký páře, vobyvatelstvo Smíchova se tenkrát bouřilo a stěžovalo si na nemístnej puch… A vidiš! Vyvařili je blbě, pořád tam ten tuk je!“

Kráčíme kolem nějakých bytovek. Z řady otevřených oken, osvětlených modrou mihotavou září, duní do noci: „Severní vítr je krutý, počítej, lásko má, s tím, k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vů-ubec nevrátím…“

„Tenhleten film má v sobě přes všechnu faktickou pitomost urči­tý melancholický, skoro až metafyzický kouzlo,“ povídám. „Já na něj musim koukat pokaždý, když ho dávaj, kolikrát už ani nechci, ale musim…“

„Jakej zas film?“

„Vrchní, prchni.“

„Aha, a jestlipak víš, že největší herec všech dob byl Charles Laugh­ton?“ ptá se otec. „A víš proč, poněvadž von študoval lidi po­dle chůze, nejdřív ze všeho si vosvojil chůzi, a až potom to vostatní…“

„Já ho viděl jenom ve Zvoníkovi vod Matky Boží, vostatně tys kvůli tomu dostal fest vynadáno vod dědy, protožes mě na to nechal koukat v televizi a já se u toho málem poblil hrůzou: Já nejsem člověk, já nejsem ani zvíře, co jááá vlastně sem… Tejden jsem pak nemoh spát!“

„Jo?“ říká otec jaksi radostně.

„No, to jsem tenkrát poprvý slyšel dědu pořádně řvát… To byla televize značky Athos, co když se vypnula, tak veprostřed vobrazovky zářil dvacet minut malinkej bod, kterej vypadal přesně jako hvězda nad lesem… Zvoník vod Matky Boží, to mi byly čtyři nebo pět, ale jinej film s Laughtonem jsem neviděl.“

„Ale no dyť já taky ne… Hergot, něco bych malýho sněd! Jestlipak si tohle řikaj taky ty… jaks řikal, že se menujou? Co žijou kolem Gangy?“

„Šavanádinové. Já znal jistýho Kukačku z Letňan, kterej tak dlouho toužil vochutnat lidský maso, až se mu to povedlo.“

„Neřikej. Von je doktor?“

„Neni, ale měl kamaráda doktora. A voni se jednou z blbosti vyhecovali, že si udělaj člověka. Tak ten doktor přines kus holky, kterou porazil auťák, a u toho Kukačky doma si to naporcovali. Pak nad tim stáli a koukali na to, bylo to prej takový krásně červený, čistý, hezký masíčko, jenže najednou ztratili vodvahu si ho jen tak rovnou upíct. A Kukačka si vzpomněl na recept svojí matky, která tak dělala hovězí; nakrájeli cibuli, česnek, mrkev, udělali voctovej lák, přidali bobkovej list, tymián, nový koření, pepř a sůl, maso nakrájeli na kostky a naložili ho na dva dny…“

„Jak to tak přesně víš? Snads u toho prokrista taky nebyl?“

„Nebyl… Naložili to a pak dva dny chlastali, aby měli kuráž to dotáhnout, protože se jim do toho chtělo čim dál míň. Nakonec teda šli, maso vyndali, vosmahli na voleji a pak ho postupně podlejvali lákem a dusili, až jim vzniklo takový ragú, takovej lidskej guláš. Dali ho na stůl a sedli si, rozdali si talíře a eště chvíli váhali, no ale voněl prej úžasně, tak do sebe kopli posledního panáka a snědli to.“

„Chutnal jim?“

„Prej moc. Jenže pak vystřízlivěli a začalo jim to lízt na mozek. Vod toho dne se prej nemohli navzájem ani cejtit. Pokaždý když se potkali, cejtili k sobě čim dál větší vodpor. Tak si vodpřisáhli, že nikomu nic neřeknou, a rok se neviděli. A během toho roku z toho Kukačkovi hráblo, nechal práce ve výzkumáku, rozešel se s holkou, stal se z něj samotář a nakonec se dal k tramvajákům. Já ho potkal až pár let po tý události, jel jsem dvaadvacítkou a najednou koukám, že tu tramvaj řídí nápadně pohublej Kukačka, tak jsem s nim vobjel čtyři kolečka a povídali jsme si. A nahoře na Pohořelci, na konečný, mi to celý vyklopil. Že se toho nemůže zbavit. Že vůbec nikam nechodí. Že jí jenom ovesnou kaši. Že nemůže projít kolem řeznictví, aby mu nebylo zle. Že jsem první, komu se s tim po těch létech svěřuje.“

„To ho chápu,“ řekl otec, „já měl výčitky už jenom z toho, když jsme v laborce jedli pokusný králíky, to jsou holt předsudky, co je k jídlu, je k jídlu, a všecko vostatní k jídlu neni… Ale jak je možný, že si tak přesně pamatuješ ten recept?“

„Protože se Kukačka na tom Pohořelci ňák divně zasek a líčil mi furt dokola, že napřed vyndali z láku cibuli, dali jí na volej, a až když se vysmahla, tak na ní hodili maso. Lák že dali vařit vedle, a teprve když se z půlky vyvařil, tak to s nim začali podlejvat. Že tam měla nakonec přijít eště smetana, ale že jim to bylo blbý, dělat si holku na smetaně, a tak tam smetanu nedali… Já z něj měl v ten moment docela strach, poněvadž bylo evidentní, že se mu v hlavě ňáký dráty fakt přehodily, to za prvý…“

„Nojo, a za druhý?“

„Von mi ten recept totiž tak utkvěl, že mi to nedalo a zkusil jsem to se zadním hovězím, a je to teda vopravdu výborný.“

„To je mi zas další moc hezká historie,“ vrtí hlavou otec, „a co je s tim tvym Kočkodanem dneska?“

„S Kukačkou? Vůbec nevim, někde asi žije. Von byl dycky spíš tichej kluk a ten případ s tou holkou v guláši bylo myslim to nejvýraznější, co se mu za celej život přihodilo.“

Na konci ulice si stoupáme ke keři, otec z jedné strany a já z druhé.

„Kdy pudem příště na pivo?“ volám.

„Ty furt nemáš čas, tak zavolej, já mám na svý děti čas pořád… Mně už léta řikaj Čombe, to je přezdívka, a teda nemám ani tušení proč… já vim, to už jsem řikal… Ale jestlipak poznáš, co to je za keř?“

„Co?“

„Jestli víš, jak se menuje keř, do kterýho chčijem…!“

Vidím před sebou jakési chvějící se listy. Jakési větve. Jakési bobule na nich. Jakýsi nepořádný, hromadami štěrku obklopený trávník. Temným skalám podobné baráky, naklánějící se nad námi ze všech stran.

„Dřímá zámek Pamba,
klímá Alvezura,
usnula Alhambra,
spí Estremadura…,“

říkám do těch baráků.

„Co povidáš?“

„Dřímá zámek Pamba, klímá Alvezura, usnula Alhambra, spí Estremadura!“

„Já vim, ale vodkuď to je?“

„To kdybych věděl…“

„No dobře,“ kývá se otec, „a víš teda aspoň, co je to za keř?“

„Nevim.“

„To bys už moh znát, krušina olšová neboli psí jahůdka…“

„Jo tak.“

„Ta patří mezi řešetlákovitý…“

„Aha.“

„Kůra se používá jako projímadlo…“

„Hm.“

„Nojo, projímadlo je důležitá věc, sennový lusky, to je pro mě dneska nejdůležitější věc na světě! Bez toho já bych vůbec nemoh existovat…“

„Vopravdu?“

„Rozhodně… To nemáš tušení, co to je za štěstí, když se člověk důkladně vyprázdní!“

„Přesně tohle mi řikávala babička, když jsem dřepěl na nočníku pod těma tvejma plameňákama, řikala: ‚Honcku, hlavně nespěchej! Důkladně se vyprázdni!‘ No, nakonec se mi to po těch letech povedlo, poslední dobou jsem vyprázdněnej poměrně dost.“

„Aha, ty zase mluvíš vo duši…“

„Furt je potřeba mluvit vo duši! Rozhlídni se na ulici nebo v metru, chvíli se koukej, a vosypeš se hrůzou!“

„Z čeho?“

„Z toho panoptika.“

„To sice vidim, ale divit se tomu nemůžu, vono jak se dá z hlediska vývoje něco na špatnou cestu, tak to po ní pokračuje už furt a neni způsob, jak to vrátit… Dyť se podivej, co je všude jenom tělesnejch anomálií, co je všelijakejch deformací a zjevnejch mutací a vodchylek, podivej, jak dneska vypadá prezident Spojenejch států, s timhle ksichtem by před sto lety moh nejvejš roznášet mlíko v blázinci! Tim chci říct, že když je dneska normální, že takhle vypadá tělo, co teprv jak musí vypadat duše! Ale jak tě znám, tys chtěl mluvit spíš vo sobě…“

„To ani ne.“

„Tak vo čem?“

„Vo tom, jak je těžký bejt při věci. Myslet.“

„Nojo, to se mění jak počasí. Ty neurony nejsou nafurt, to stačí dát si dvě tři piva a už cejtíš, co je to za blamáž… Vono vůbec celý tělo je blbě vymyšlený a špatně udělaný, ale nervová soustava, to je nejhorší šmejd ze všech… A proč potřebuješ myslet? Nestačilo by jen tak dumat?“

„Dumat já vůbec nepřestávám, ale to nevede k ničemu dobrýmu. Dumám a dumám a uplně cejtim v kostech, jak se ze mě pomalounku polehounku stává nudnej a blbej kokot.“

„Znám mnohem horší případy, třeba ňákej Mirek Panoška, sice doktor věd, ale co je to platný, když uplně každou svojí řeč buď začíná, nebo končí slovy: ,Kunda z mechu, čurák z plechu, kulky jako z vocele, to když se dá dohromady, tak to nejde vod sebe,‘ a to si představ, že tohle slyšíš padesátkrát za večer! A to je eště učiněnej filozof proti jistýmu Regušovi z Rychvaldu, ten jak si dal dva rumy, tak už pak celej večer neřek nic jinýho než: ,Silvestr u televizoru v naruči milovane ženy? Idealni!‘“

Říká otec a koulí očima a podivuhodně nafukuje tváře: „Nudnej, to bych neřek, že bys byl, možná zbytečně vážnej.“

„Vážnej. Já?“

„No vtip jsi nikdy žádnej neřek, co pamatuju… Eště že nemluvíváš vo Bohu jako babička, vona v jakýhosi Boha věřila, ovšem v jejím podání to byl takovej vylepšenej Jára Pospíšil nebo Charles Boyer, prostě typ, kterýmu se nestane, aby neměl vyčištěný boty.“

Říká otec a nafukuje tváře pod bílými vousy. V přízračném světle výbojky vypadá jako zdivočelý fialový Masaryk.

„Vtipy rád nemám,“ povídám.

„A co máš rád?“

„Co mám rád, prostě příběhy, který se dějou na světě.“

„Tak mi ňákej pověz.“

„Dyť nic jinýho nedělám… Nedávno jsem byl u známejch na chatě v takovym krásnym divokym údolí za Golčovým Jeníkovem, a v tý chatě bylo vevnitř všecko strašlivě mohutný, vypodložená postel z fošen, na který by moh spát mamut, stůl, kterej by unes pečenýho nosorožce, a nad stolem na řetězech lustr z pařezu, metrákovej samorost ve tvaru chobotnice přes půl cimry. A voni mi vysvětlili, že jsme v chatě, kterou si postavil jejich strejček, a ten strejček že byl jednak moc hodnej člověk, ale hlavně měl sto devadesát kilo…“

„To je jak my dva dohromady a basa piv k tomu!“

„A ten strejček měl ve zvyku podnikat procházky po kraji, protože nepracoval a žil z invalidního důchodu, kde by taky chtěli takovýho pašáka. A jak stárnul, tak žral a tloustnul, až mu nakonec zabralo půl dne, než vůbec vstal z postele. A to pak už chodil jenom na louku nad chalupou, jednou dvakrát jí vobešel a vrátil se. A jednou prej byl tak unavenej, že se svalil doprostřed louky, aby si vodpočinul, a když pak chtěl jít, tak zjistil, že prostě sám nevstane…“

„To je spíš smutný.“

„No počkej… Chvíli zkoušel vstát, převaloval se sem a tam a hekal, až z tý námahy tvrdě usnul. Jenže ho zezdola z cesty viděli ňáký rekreanti a šli se ze zvědavosti na vobra podivat. Strejček chrápal, až se vohejbaly divizny, ale voni měli dojem, že se pán dusí a že má ňákej hroznej záchvat, a snažili se ho křísit, jenže kdepak strejček, ten chrápal a chrčel a slintal a vodfukoval…“

„Nojo, hodnýho člověka holt nikdo v klidu nenechá!“

„Tak hysterici zavolali záchranku, ta přijela, zdravotníci vyběhli, vrhli se na strejčka a začali ho vošetřovat…“

„Lidi, no!“

„Což ho nakonec probudilo…“

„Bodejť!“

„A strejček votevřel voči, a když kolem sebe viděl stát ten dav, tak je poprosil, jestli by mu pomohli vstát, všem poděkoval, podal jim ruku a šel domu,“ povídám. „No vidiš, směješ se!“

„Ale prosimtě, co bych se smál, dyť to byl chudák člověk! A jak skončil?“

„Nakonec umřel.“

„No vidiš, a tomu se mám smát?“

„A co teď teda děláš?“

„Šklebim se.“

„A z jakýho důvodu?“

„Jen tak. Mimický svalstvo je jediný svalstvo, který mi eště jakž takž bez problémů funguje. Ale víš, co ti povim… Já jsem se celej život snažil chovat nenápadně, a poslední dobou mám dojem, že možná skončim na starý kolena taky u ňákejch těch psychiatrů…“

„Jak to?“

„Já mívám nutkání řikat na veřejnosti věci, který se dost dobře nedaj vobhájit…“

„Co třeba?“

„Tuhle do mě třeba vrazila ňáká ženská ve dveřích, když jsem vycházel na Spořilově ze sámošky, a začala mi nadávat, že jsem do ní strčil… Tak jsem jí vzal za uši, já nevim, co mě to napadlo, a povidám: ‚Tomu nevěřim, že by vás tady na místě zaujala zpráva, že všude na světě maj přednost lidi, který jdou zevnitř ven, vy jedna přešlechtěná mutěníno!‘ A vona začla řvát, že to je na žalobu, a brala si za svědka ňákou fuchtli, jestli prej slyšela, jak jsem jí řek mutěníno! Zvláštní je, že to, že jsem jí předtim chyt za uši, babě ňák zvlášť nevadilo.“

„To neni na blázinec, to je na státní vyznamenání za rozvoj mezi­lidskejch vztahů!“

„Jenomže já řikám uplně neznámejm lidem i mnohem horší věci…“

„Jaký?“

„Vo tom až jindy, na to bych si musel dát eště aspoň jednu jalovcovou… Poslouchej, ale kdes sehnal Číňanku…? Řikals, žes měl něco s ňákou Číňankou, nebos to neřikal…?“

„Řikal… Ale představ si, co se stalo, děti jedněch mejch známejch strčily do automatický pračky kocoura, se kterym si byly zvyklý hrát, zavřely ho tam a pustily program na vyvářku.“

„A jak jsou starý?“

„Šest a vosům.“

„To je lidstvo, no, doufám, že aspoň dostaly pořádně na prdel… Ale proč mi to vykládáš?“

„Protože to je zpráva vo stavu světa, a proto, že se už nechci bavit vo ženskejch.“

„A proč ne, prosimtě?“

„Protože je to furt dokola,“ říkám.

A mám před očima obraz, jak sedím na nábřeží před Rudolfinem a držím před sebou knihu a nečtu a čumím kolem sebe, protože je květen, a zpoza budovy se náhle vynořuje podivné spřežení: vpředu běží tři odporně růžoví nakadeření pudlové s pestrými mašlemi kolem krku, pudlové, kteří vypadají jako předčasně zkažené školačky, za nimi kluše smyslů zbavená slintající kolie s hedvábnou zlatozelenou knížecí vestičkou na těle, a za tím vším kráčí můj otec, drží řemení a tváří se, jako by se pokoušel usnout. Mám před očima živý obraz, jak se posouvám po lavičce, abych zůstal neviděn, jak se krčím za kmenem stromu. Mám před očima ostrý a přesný obraz. Až po létech se mi pak přiznal, že ten zvěřinec patřil nějaké exmodelce.

„To je holt lidstvo,“ opakuje otec. „Že kytovci jsou skoro vyhubený, to je každýmu fuk, ale že někdo znásilnil devadesátiletou bábu, což bylo dneska v novinách, to zajímá všechny… Víš prosimtebe, kolik zbejvá na celý planetě vorvaňů?“

„Lidi si už dávno vyráběj svojí vlastní přírodu, která jim vyhovuje víc než ta původní. Svět prostě zmizel. Kolik zbejvá vorvaňů?“

„To znělo, jako bys někoho citoval.“

„Cituju jakýhosi Serrese a vim pendrek, kdo to je. Kolik zbejvá těch vorvaňů?“

„Já vim, ty máš rád takový ty řeči, který předstíraj, že život něco znamená…“

„A neznamená?“

„Samozřejmě že ne, aspoň ne v ňákym takzvaně vyšším smyslu!“

„No dobře. A kolik zbejvá těch vorvaňů?“

„Ale no málo, no… Tak mi řekni jenom todleto…“

„Co jako?“

„No jak to bylo s tou Číňankou…“

„Pár dní u mě bydlela.“

Jsme zase v jiné ulici a potom v další ulici, kde mává do tmy otevřenými okny další řada domů. „A na závěr večera vám nabízíme… …cký snímek z roku… odehrávající se… huh… huh… a jenom Matthew Bennell a jeho kolegyně Elizabeth si uvědomují strašné nebezpečí, mimozemšťané jsou však už všude…,“ oznamuje zarudlé obloze bezstarostný ženský hlas.

„A to byla ňáká tvoje známá nebo co?“ ptá se otec. „To mi neni vůbec jasný, jak u tebe mohla bydlet Číňanka…“

„To se stane.“

„Mě na tobě mrzí jedna věc, jak si pořád vymejšlíš, to teda mě na tobě mrzelo vždycky… Proč ty si furt musíš vymejšlet…“

„Já si hergot sakra už léta nic nevymejšlim! To je tvuj problém, že mě furt vidíš jako malýho parchanta! Tak se mě na nic neptej a je to, já vo to nestojim, vykládat někomu ňáký historky!“

„Někomu… Nojo, no…“

„No seš muj otec, já vim. Tak mi buď věř, nebo se neptej!“

„Tak mi snad ale můžeš vysvětlit, kdes přišel k Číňance, dyť přece všechno na světě se dá vysvětlit… Jestlipak vůbec víš, že tvuj děda původně pocházel z vesnice, která se menuje Vlčeves, to si pamatuj, kdybych umřel, stejně už dávno přesluhuju… Slušnej člověk má nejpozdějc v šedesáti dostat raka a jít… Vlčeves, to je za Táborem… Proto taky uměl jezdit na koni… Poslyš, a kde to vůbec jsme?“

Dívám se po cedulích. „Chittussiho,“ povídám.

„To já vim, kdo byl Chittussi…“

„Tak tohodle Chittussiho ulice.“

„Nojo, Chittussiho… Ale kde?“

„Jak, kde? Prostě Chittussiho, kousek vod hlavní.“

„Ale no to vim, krucinál, že Chittussiho… Ale v kterým jsme městě?“

„Přece v Praze,“ povídám.

Uplynula vteřina, možná dvě. Teprve potom ve mně pořádně hrklo.

„Nojo, tak to vidiš…,“ říká otec do slepé zdi nějakého baráku, „Japonku jsem neměl, to zkrátka nevyšlo… To je todle, nojo… V Praze, já vim… Já už jsem starej dědek, já na to pokaždý zapomenu, já mám holt vokno…“

„To nevadí, tak poď na metro.“

„Nojo, asi pudem… Poslyš, a nezlobíš se?“

„Ne.“

„A seš aspoň trochu šťastnej? Já bych si přál, abys byl aspoň trochu šťastnej…“

„Ale jo, to víš že jo.“

„Co jo?“

„Ale no sem šťastnej, hergot!“

„Ty seš hlavně vzteklej, jestlipak víš po kom?“

„Vim.“

„No tak vidiš… A poslyš, eště ti řeknu, že dřív se menovaly ty obchody aspoň srozumitelně, ale teď? Co to je Dřeva ráj? Ptákoviny? Tam bych vůbec ani nevlez, protože bych se styděl… Tip Top se menuje obchod, co bych si koupil v takovým obchodě, to radši ani nechci vědět… Já už vim, my asi pudem hledat ňákej taxík…“

„Tak jo.“

„A nepotřebuješ něco… Nebo nechceš něco?“

„Ne, já mám všechno.“

Třída Jugoslávských partyzánů se leskne jako vaječná skořápka. Mávám na taxík a otec nastupuje.

„Spořilov,“ povídám do okénka.

„Nojo, Spořilov, buďte tak hodnej,“ povídá otec a nešikovně za sebou přivírá dveře.

Řidič se naklání, bere za kliku, ještě jednou zabouchne a vyráží. Otec mě ještě stihne obvyklým způsobem pozdravit, to jest zdvíhá dlaň před sebe a kyne mi, jako by říkal stále vpřed, ale přitom se dívá někam pod palubní desku. Kdysi mě to přivádělo ve zmatek, později v zuřivost (Co to máš za fotra, kterej se neumí podívat lidem do vočí!) a až teď s úžasem vidím, že je to výraz přímo strašidelné plachosti, která nikdy nenašla způsob, jak se nějak přiměřeně zapojit do toho chechtacího mariáše, do toho břichatého pexesa, do všech těch žoviálních her, do toho halekání a hejkání a luskání a neupřímného jódlování, rozléhajícího se napořád všude kolem.

Dívám se za světly odjíždějícího taxíku. Dívám se, jak zpoza dveří vlaje kus přivřeného bílého baloňáku. Vidím otcovu hlavu, hledící rovně dopředu. Hlavu, přiklopenou umaštěným prinzem Heinrichem.

Příště budeš hodnější…, začíná zase brebentit rarach: Budeš trpělivější…! Je to tvuj otec…! Chlap, kterej tě vychoval…! Je to na celym světě jedinej člověk, kterej má s tebou trpělivost…!

Vydávám se postranními ulicemi směrem přibližně ke Kulaťáku. Cítím, že bych si někde nutně potřeboval dát kafe.

Je to tvuj fotr…! přikládá satanáš pod kotlem, až to hučí v trubkách: Kdoví, kolikrát ho eště uvidíš…! Hajzle…! Mizerná…! Nevděčná…!

Dívám se, jak mi nerovný povrch chodníku letí pod nohama.

Do toho se mi vybavuje událost stará taky už hodně přes třicet let. Přinesl mi tehdy odněkud krabici plnou angličáků, já jsem se pomátl štěstím a vlepil mu pusu a on zmateně zaprotestoval: „Ale no prosimtebe, to snad přeháníš, chlapi si přece pusu nedávaj, dyť už seš velkej…“ Nejspíš to myslel jen jako takovou rétoriku v rámci výchovy. Jenže to tenkrát byla poslední pusa, kterou ode mě v životě dostal. Jednu by pak býval po létech chtěl, když ležel ve špitále před operací a já nad ním stál s pytlíkem pomerančů. Ale už to nešlo.