Proč nemohla posádka Kurskasama opustit ponorku

„Prosimtebe, co ty se vždycky ptáš, co je novýho,“ povídá do kroku otec, „to je přece tak těžká otázka, že neexistuje těžší! Kdyby ses zeptal, jak se mám, to bych věděl…“

„A jak se teda máš?“

„Blbě… Ale novýho přece jenom něco je, nedávno se nám ztratil orangutan, my tam teď máme na výpomoc studentky a některá z nich nejspíš při krmení nedovřela klec, no zkrátka orangutan zmizel. Tak jsme zahájili pátrání, prohledali jsme celou zahradu, každej kout, každý křoví, nikde nic, ředitel dokonce volal policii, jenomže policie ho poslala do háje, tak jsme hledali dál. A teprv až začátkem třetího dne, to už byli všichni úplně zoufalí, si ňákej Tonda Siňor, co u vopic připravuje žrádlo, uvědomil, že když si předevčírem vodskočil, že měl stát na stole votevřenou litrovku vína, a teď že tam ta flaška stojí furt, ale že je prázdná a von že jí nevypil; tak pro jistotu eště jednou důkladně prohlídli sklep pod přípravnou a tam ho našli. Milej orangutan byl zalezlej pod hromadou dřevitý vlny a spokojeně spal, tak ho vzbudili, vzali mu krev a zjistili, že to víno vypil von… Hergot, snad nebude pršet…“

Procházeli jsme Stromovkou. Mezi trávníky kroužili podezřele opálení, nakrátko ostříhaní vychrtlí padesátníci na kolečkových bruslích. Po trávě se honili psi. Ačkoliv byly teprve čtyři odpoledne, okna místodržitelského letohrádku na kopci plála rozsvícenými lustry.

„Když se dáme po támhletý pěšině, projdem tim tunýlkem a vylezem nahoru, tak dojdem akorát ke Královský oboře,“ řekl jsem.

„A co tam budem dělat?“

„To je hospoda.“

„Nojo, tak poď, tam to neznám, tak to tam aspoň poznám,“ řekl otec. „To tenkrát taky, jak se nám zaběh šimpanz, tak jsme ho za žádnou cenu nemohli najít, a policie? Ta s tim nechtěla nic mít, zato když jim zavolala ňáká bába, co bydlí v Troji, že na střeše protějšího baráku tančí a skáče úplně vožralej chlap, ať s tim něco dělaj, než se zabije, tak to tam byli hned a co zjistili? Nebyl to žádnej chlap, byl to ten náš šimpanz, bába už špatně viděla. To taky bylo, než ho chytli a dali zpátky do klece, chudáka! Sekýrovat lidi, to policie dovede, ale když maj něco udělat pro chudáka zvíře… Papoušci se prosimtě kradou! A policie co dělá? I když je pravda, že toho mravence nám tenkrát vrátili…“

„Jakýho mravence?“

„Ale to znáš, tu historii.“

„Neznám, povidej.“

„To jsem ti přece vykládal, nevykládal? Jak zmizel ten velkej železnej mravenec, co stojí na trávníku, když deš nahoru k medvědům. Zmizel a nebyl, no. A až po roce nám ho najednou přivezli, poněvadž ho našli v jakýmsi feťáckým doupěti, ne že by ho snad hledali, ale že ho náhodou vobjevili během zátahu na ty mladý. Prej ho měli schovanýho někde v tý svý kůlně, kde fetovali, a k tomu mravenci se údajně ňák modlili nebo co… Na každej pád byl celej pomalovanej barvama, museli jsme na něj vzít ředidlo a drátěnej kartáč.“

Otec se zastavil a dlouho hleděl na jakousi rákosinu, vyrůstající z břehu bahnitého jezírka.

„No vidiš…,“ poznamenal.

Rákosina se lehce kymácela. Po straně z ní trčela tuhá hnědozelená šištice. Po nehybné hladině jezírka těkaly vodoměrky. V dálce zahoukal vlak.

„Víš, co to je?“ zeptal se otec.

„Ňákej rákos,“ řekl jsem.

„Rákos, to je puškvorec!“

„Je to možný.“

„To neni možný, to je jistý, puškvorec čili akorum neboli prskořen, původem z jižní Číny, dneska u nás běžnej, ale to jenom proto, že ho sem zavlekli Tataři.“

„Aha.“

„Voni totiž právě pomocí puškvorce zkoušeli, jestli je voda pitná.“

„Aha. A jak?“

„No jak, napřed přijely hlídky, vyzvědači, žejo, ty naházeli do vody puškvorcovej kořen, pár dní počkali, tenkrát se tolik nespěchalo, a když puškvorec vyhnal kořeny, tak to pro ně byl důkaz, že je voda zdravá. A pak teprv přitáhly hordy a mohly klidně pokračovat v pálení a vraždění, proto se taky řikávalo puškvorci tatarská tráva. Za Čingischána měl každej správnej Tatar u sebe kumys, sušený maso a puškvorec!“

„Já před časem s jednim známym vyráběl absint a kromě pelyňku, mařinky vonný a jinejch bylin jsme tam dávali taky sušenej puškvorec, ale s tim se muselo strašně vopatrně, protože ten je tak zatraceně hořkej, že přebije úplně všecko,“ vzpomněl jsem si.

„Voni holt všecky tvoje historky vždycky končej asi tak u dvou témat,“ povzdechl si otec. „A jak to chutnalo?“

„Abych pravdu řek, hrozně.“

„Tak vidiš,“ řekl otec.

Potom jsme zvolna vystoupali po listím pokrytých pěšinách vzhůru ke Královské oboře. Otevřeli jsme dveře a vstoupili dovnitř. V místnosti sedělo pár odpoledních hostů. Hned jak jsme si sedli, k nám přispěchal číšník.

„Dvě piva a něco k jídlu,“ řekl otec, vytáhl z aktovky stoh pomačkaných výstřižků a podal mi je. „A tohle je pro tebe…“

Byla to další porce novinových článků. CO SE DĚJE ZA HRANICEMI SLUNEČNÍ SOUSTAVY; ANO! BYL JSEM OPRAVDU ŠPIONEM; VĚDCI OBJE­VILI NOVÝ DRUH OLIHNĚ; PROČ NEMOHLA POSÁDKA KURSKA SAMA OPUSTIT PONORKU; ŽENY PRÝ MAJÍ VÝČITKY V GENECH a ZTRACENÝ LESK KLÁNOVIC SE VRACÍ. Zabral jsem se do těch Klánovic.

„Jenže tam zapomněli napsat, že v Klánovicích měl vilu taky slavnej skladatel R. A. Dvorský,“ komentoval to otec přes umolousaný okraj jídelního lístku, „kterej v tý vile koupil vod Vacka, kterýho tam měl pozvanýho na večeři, Cikánku za tři stovky, to byly ovšem předválečný tři stovky, a když se pak stal z Cikánky známej šlágr, tak prej si Vacek rval vlasy, jenomže co už moh dělat, žejo… Aspoň muj otec to tvrdíval, kdoví, jestli to byla pravda, von měl v oblibě takový ty milionářský legendy, jak kde kdo ke štěstí přišel… Ale jedinej pravej milionář, se kterým se v Klánovicích po válce stýkal, byl ňákej Papež, ten měl myslim na Příkopech obuvnickou firmu, a pak jistej Pučelík, ten měl likérku, žejo, Pučelíkův likér Štěstíčko bejvalo oblíbený pití…“

„Pučelíka já pamatuju, vohnutýho dědka v klobouku, v dlouhym kabátě! Von nosil takovou uplně dotmava vohmatanou bambusovou hůl, se kterou každej třetí krok takhle píchnul před sebe do vzduchu…“

„Když ses narodil, tak už to byli všechno dědkové, Mildorf a Fadrhonc a Rylek, ale to byli spíš zbohatlíci, který měli tu smůlu, že včas neutekli; pravej milionář byl jedině Papež a tenhleten Pučelík.“

„Rylka si taky pamatuju! To byl tlustej veselej chlap s vobrovskou hlavou!“

„Bodejž bys ho nepamatoval, když se k nám chodil vobden s otcem hádat vo tom, co by bejvalo bylo, kdyby to komunisti nevyhráli…“

„Von měl tváře jak melouny a na tý hlavě nosil krásně vyšívanou ťubetějku, a když se smál, tak řval, až se dusil!“

„To je pravda, akorát to nebyla žádná ťubetějka, co nosil, to byla vobyčejná hadovka, ne hadovka, ta, zmijovka… Von byl starej sokol a nejspíš taky starej alkoholik, ale tebe měl nevimproč rád, von ti řikal Čárl.“

„Ne Čárl, ale Čárls,“ řekl jsem.

„Jo… Prosimtebe, já s sebou nemám brejle, moh bys mi to přečíst?“

„No tak je tady guláš,“ beru do ruky ulepené plastikové desky, „guláš asi ne, žejo, takže dál je tady…“

„Co bylo to první?“

„Guláš.“

„Koláč?!“

„Guláš!!!“

„No tak se hned nerozčiluj, guláš, no, ten si nedám. Co dál?“

„Dál řízek s bramborem.“

„No to bych si rovnou moh lehnout do rakve!“

„Potom segedín, pak ňáká ta džulbastia…“

„Džulbástia, prosimtě, to tady vůbec nikdo neumí udělat, to se dělá na Balkáně, voni tim budou myslet ňáký čevapčiči… Jenže to tady taky nikdo neumí udělat…“

„Dál je tady čertova kapsa.“

„Cože?“

„Čertova kapsa,“ třese se mi hlas.

„Promiň, no, já hůř slyšim, to jsou dneska jídla… Co to je, čertova kapsa?“

„No to já nevim, prostě čertova kapsa!“

„Ty seš, poslyš, eště horší cholerik než muj otec, ten taky nesnášel, když se ho kdokoliv na cokoliv zeptal…“

Otcův hlas bývá v těchhle situacích ne snad přehnaně nápadný, ale svou frekvencí přesně vyplňuje mezeru mezi běžnou konverzací a hádkou. A co horšího, zároveň s tím získává jakýsi veřejný, demonstrační charakter. Většina hostů chtě nechtě zpozorní. Tak aspoň, hergot, neječ! chci už léta říct svému otci, ale vždycky to spolknu.

„Pak je tu filé,“ povídám.

„Nojo, filé!“ troubí otec na celou místnost a bolestně hledí oknem na mraky, „to by tam ale měli napsat, jaký filé…“

„Jaký filé!“ říkám pod stůl, „filé z ryby!“

„Nojo, z ryby…,“ pronáší otec s pousmáním, „ale vim já, co to může bejt za rybu? To může bejt aljašská treska nebo mořskej vokoun, může to bejt štikozubec neboli hejk, merluccius merluccius, žejo, anebo taky vlkouš, anglicky catfish, anarhichas lupus… No nic, to bude nejspíš z tresky, to bude z tresky obecný nebo skvrnitý…“

„To asi jo.“

„Tak už se nerozčiluj, já si dám to filé.“

„Já se nerozčiluju,“ říkám do okna, krev mi buší ve spáncích a všechno mi kmitá před očima. Číšník přináší filé.

Otec kousíček uždibuje: „Nesmíš se na mě zlobit, já prostě potřebuju vědět, co jim, a když to vim, tak snim v podstatě všecko… jo, to bude treska… akorát ze sardinek a ze šprotů vyndavám kostřičky, což může někomu připadat směšný, a nejim brzlík, jinak všecko.“

„Já se nezlobim, já to akorát beru tak, jak mi to daj, a hotovo.“

„Ale no to já taky, když jsem byl v Holandsku, tak nám tam dali takovou podivnou vokurku plněnou rybím masem a k tomu bešamelovou vomáčku, všichni to tajně vraceli, jenom já to sněd, a eště s jakou radostí! A protože toho nebylo kdovíkolik, tak jsem si nandal suchou rejži, abych se dorazil. A byl tam ňákej Japonec z Tokia, a ten se na mě z dálky smál, co chce ten chlap, říkal jsem si, a von se furt smál a nakonec ke mně přišel a povidá: ‚Pane, vy jíte suchou rejži? Vy jste, pane, uplně jako my, my taky jíme suchou rejži, ne že bysme museli, ale my to tak máme rádi!‘“

Potom se zabral do jídla. Já jsem si mezitím prostudoval, proč nemohla posádka Kurska sama opustit ponorku. Nejvíc mě zaujal, jak už to bývá, schematický náčrt situace, v rámci kterého pluly po hladině různé loďky, vypouštějící na přehnaně tlustých kabelech všelijaké potápěče a roboty a miniponorky, a v hloubce pod nimi spočíval v bahně ponurý doutník s rozhadrovanou přídí.

„Víš, já jsem tuhle tak přemejšlel…,“ odložil otec příbor, „a uvědomil jsem si, že si mně lidi furt celej život stěžujou, ženský, Ivana, Růžena, všichni. A já si nemůžu vzpomenout, že bych si vůbec kdy někomu postěžoval…“

„Já si nestěžuju,“ přetlumočil jsem první pitomost, kterou mi mozek přihrál.

„No teď ne, ale pamatuju, jak ses rozcházel s tou, jak se menovala, no, s tou Martou, to jsem do tebe musel nalejt několik panáků džinu, abys dostal zase barvu, tos byl úplně vyřízenej.“

„Prosimtě, to už je vosumnáct let nebo kolik,“ namítl jsem.

„Nojo možná, ale mně si prosimtě lidi stěžujou dnes a denně!“

„Tak si taky postěžuj,“ navrhl jsem.

„Tobě se to řekne, dyž já vlastně ani nevim, jak se to dělá.“

„Prostě nařikáš a nadáváš, ale nakonec z toho musí vyplynout, že seš nicméně aspoň trochu nad věcí.“

„To jsem naposled zkoušel, když jsem začínal s tvojí mámou. Stěžovat si může mladej, tam se to snese, ale když si začne stěžovat starej, tak má v ten moment dostat klackem…“

V prachu ulice za pootevřeným oknem zaklapaly střevíčky. Oba jsme se tam podívali. Po chodníku šla holka v červeném svetříku a vyráběla bublinu ze žvýkačky. Taková nějaká Iveta nebo Ilona. Bublina se jí vydařila mimořádně obrovská; nakonec praskla a přilepila se jí na levou tvář.

„Já bych dal ňáký mladý ženský ze svýho důchodu klidně i tři tisíce, jenom kdybych jí moh eště aspoň jednou v životě pořádně vohmatat kozy!“ řekl zničehonic otec. Řekl to nepřiměřeně nahlas a k tomu ještě ve chvíli, kdy nastala v hospodském cvrkotu akustická průrva. Několik hostů zvedlo hlavu.

„Eště pivečko, pánové?“ přispěchal číšník.

„Dejte nám dvě vodky,“ řekl otec a vůbec si neuvědomil, že si právě postěžoval.

Ťukli jsme si.

„Tady jsou lidi, prosimtě, rozežraný,“ navázal otec, „to v Jugoslávii byla běžná strava žganci, což jsou takový dlouhý žluťounký knedlíky z kukuřičný mouky, a k tomu byla buď vomáčka, nebo sejra, tvaroh nebo špek, nebo se to taky dělalo na sladko, ale základ byly tyhle žganci… Když jsme bydleli v Záhřebu, tak dole pod našim barákem byla textilní fabrika, před kterou byl takovej dlouhej trávník, a na tom trávníku vždycky v poledne seděli dělníci a vobědvali, já na ně koukával z vokna, protože mezi nima byly pěkný ženský, mně bylo vosum nebo devět. A ty dělníci jedli pořád to samý, kukuřičnej chleba a k tomu cibuli, některý, ale málokterý k tomu měli i špek, a to jedli furt, každej den, celej tejden a celej měsíc! Votroci ve starým Egyptě, co dělali na stavbě pyramid, na tom byli eště hůř, ty nejedli nic jinýho než prosný placky, cibuli a pivo.“

„No, a dál na východ jsou některý lidi eště míň náročný,“ povídám, „v Indii existuje tisíce let pronásledovaná, ale dodneška čilá sekta šavanádinů, a ty šavanádinové se tajně zdržujou na březích Gangy poblíž pohřebišť…“

„Aha, to jsem zvědavej, jakej hnus se zase dozvim…“

„No nic originálního, zkrátka a dobře se živěj lidskym masem, který se po pohřbu vhazuje do vody, chytaj si ho po proudu a jedí to, je to vlastně už upečený, ale většinou taky dost zkažený a shnilý, což voni si libujou, protože to dělaj z náboženskejch důvodů, a když jsou důvody náboženský, tak žádnej hnus neni dost velkej.“

„To bych se k nim moh taky dát, já mám přísnou dietu kuli žlučníku, já smim jenom vařený a pečený bez tuku… A co, Letectví pořád kupuješ?“

„Kupuju,“ řekl jsem, „ale už jenom tak ze zvyku, i když vobčas tam něco zajímavýho je, třeba loni vyšla monografie Ki-44 Šoki… nebo předloni?“

„Já vim, tys měl vždycky rád vošklivý letadla.“

„Ki-44 přece neni vošklivý letadlo!“

„Možná, ale tys měl rád vošklivý letadla… A vůbec nejradši ze všech jsi měl sparviero!“

„No, mně se líbilo, že je hrbatý jak starej žebrák, že má ty tři vrtule a že je celkově takový naivní, to jo. To jsem byl ale hodně mladej!“

„Co povidáš, eště když jsme šli naposled lesem do Ouval, taks měl rád sparviero, to je tak deset let, tos nebyl mladej…“

„A dyť je to jedno, tak mám rád sparviero,“ mávám rukou a žasnu, proč mě zrovna tohle vždycky tak vytočí.

„Ale vono sparviero nebylo špatný letadlo,“ vydává se otec po tisíckrát prošlápnuté pěšince, „vono bylo trošičku podmotorovaný jako všecky taliánský typy, ale jako torpédový se uplatnilo víc než dobře, na to, že to byla čistě předválečná smíšená konstrukce… Vono už i pipistrello bylo na svojí dobu vydařený letadlo. Víš, co v italštině znamená pipistrello?“

„Vim.“

„No jistě, netopýr, co se mračíš?“

„Ale protože furt musíš poučovat.“

„Já že poučuju?“

„No furt!“

„A jak se to, prosimtě, projevuje?“

„Každá řeč buď začíná, nebo končí tim, že něco vysvětluješ!“

„Aha, vidiš. Tak je to asi ňák muj způsob…“

„Jenže co je to potom za dialog!“

„Dialog je iluze, všichni lidi na světě chtěj pokud možno bez přestání žvanit vo tom svým!“

„Tim si nejsem uplně jistej.“

„Protože eště nejseš uplně dospělej.“

„To mi řikáš už třicet let.“

„Taky je to třicet let pravda.“

„Jo, eště dvě,“ povídám číšníkovi.

V tu chvíli vstoupil do místnosti Kulich v brčálově zeleném křiváku, všechny rozmáchle pozdravil, ačkoliv se na něj nikdo ani nepodíval, opřel se o pult a začal studovat osazenstvo. Když dospěl ke mně, řekl Nazdááár a projevil tendenci se od pultu odtrhnout, ale pak si všiml otce a zůstal stát. Kulicha jsem znal z dob, kdy jsem se pohyboval po Letné.

„Nojo, tys měl rád sparviero,“ přikyvuje otec, „tobě se vždycky líbily co nejvošklivější letadla, krátký a bachratý, Henschel 123, Fiat CR.42, wildcat, hellcat, bearcat, pak takovej ten dvouvocasej pantofel, F7U Cutlass, tos úplně zbožňoval… Já měl rád třebas mosquito, to byl muj ideál!“

„Mosquito vypadá jak robertek, jak se ti může líbit!“ říkám.

„No je to silně aerodynamický letadlo, čistejch a účelnejch tvarů!“

„Mně ty všeobecně líbivý tvary připadaj urážlivý, to už se mi fakt víc líbí sparviero,“ přebírá za mě aktivitu popudlivý rarach, který se ve mně dřív nebo později probouzí pokaždé, když vedu debatu se svým otcem.

„No a neřikal jsem to!“ komentuje otec.

„Já mám rád letadla, který něčim vybočujou z řady, který už napohled nejsou nudný, to máš jako se ženskejma.“

„No právě, i když tomu tvýmu přirovnání uplně nerozumim.“

„Ženská je přece zajímavá, když je za prvý duchapřítomná a za druhý trochu nabouraná osudem, ne?“ snažím se ztišit hlas, protože vidím Kulicha, který se mezitím přesunul ke stolu u okna. Kdykoliv o něj zavadím pohledem, hned přikyvuje, jako že dobrý. Přikyvuje a k tomu frackovsky pohvizduje mezi zuby.

„To s tebou nemůžu souhlasit,“ říká otec.

To já vim…, drmolí rarach: Tobě se dycky líbily takový…! To já si pamatuju, ty modelky studený…! Ty blbý namaštěný manekýny…! Ty študovaný chechtalky…! Ty mahuleny s kozím pyskem…! Co ráčkujou…! A vůbec, kde je barák v Klánovicích…! Prošustrovals…! Prochlastal…! Nemuseli sme mít holou prdel…! To já vim…!

„Ale no to je fuk,“ říkám do stolu, „zkrátka já bych si vo ňákou hladkou krávu z Penthousu, vo ňákou blbou namaštěnou manekýnu bych si ani nevopřel kolo! A letadla, to je to samý, já mám prostě rád, když je na tý konstrukci vidět ňáký úsilí, protivenství, kompromis, ňákej vývoj! Třeba pístový corsairy, zvlášť F4U-5 nebo AU-1, to byly krásný letadla na vrcholu možností vrtulový éry, sedum set kiláků v hodině, čtyřikrát dvacetimilimetrovej kanón, a přitom žádná banální aerodynamika. Nádherný!“

„Korzajr má křídla jako přejetej racek,“ bručí otec, který ctí zásadu, že v debatě má jedna strana vždy zastávat opačný názor, „a sedum set, to bych se moc divil, maximálně šest set padesát, maximálně!“

„Pětka byla vo něco pomalejší,“ nechávám se definitivně vtáhnout do diskuze na základní chlapské téma, adrenalin je na cestě a ani mírně zvýšený tep se nedá popřít. „Ale AU-1 dělala rovnejch sedum set ve třech tisících!“

„No nevim… Každopádně thunderbolt ve verzi M byl rychlejší nejmíň vo sto kilometrů, s tim samym motorem, akorát se vstřikem vody rovnou do válců a s jiným turbokompresorem!“

„Vo sto ne, možná vo padesát, ale za jakou cenu! Za prvý, jakou měl ten vyhoněnej motor životnost, a za druhý, thunderbolt vypadal jak vokřídlenej pařez!“

„Na zemi možná, ale ve vzduchu byl překrásnej… Já šel koncem války v Záhřebu po ulici a najednou se ozval ohromnej rachot, koukám, nic nevidim, a potom nizounko nad střechama přeletěl thunderbolt a střílel ze všech zbraní, a jak letěl nízko, tak všude kolem mě padaly na dláždění nábojnice a uplně zvonily, jedna spadla přímo přede mě, tak jsem jí sebral a spálil jsem se, jak byla horká,“ zabral se otec do vzpomínek. „A to chci říct, von se pak vznes do vejšky a kroužil vokolo nádraží uplně lehounce jako ňákej stříbrnej ptáček, jenom tak poletoval, ačkoliv měl sedum tun… Ale vůbec první letadlo, který jsem viděl za války, byl německej dornier sedumnáctka, zvanej létající tužka, ten letěl ve vejšce nad Záhřebem a Jugoslávci po něm stříleli z kanónů, svítilo slunce, bylo modrý nebe a já jsem se díval z balkónu, jak se za nim táhly takový malinký šedý obláčky vod granátů, a řikal jsem si, dyť vona ta válka neni zas tak hrozná! Ovšem pozdějc to už bylo jiný, když začali lítat Spojenci, jedna vlna za druhou,“ napil se otec piva.

Zatímco já jsem sledoval, jak nás Kulich registruje. Jak se s rutinou doživotního hospodského rockera snaží na dálku odhadnout předmět hovoru. Jak žvýká párátko. Jak mhouří oko. Jak se k nám natáčí celým tělem, napasovaný v tom svém zeleném křiváku, vyzdobeném obrovskou spoustou zipů a kapsiček. Možná to nebyl nejlepší nápad, chodit k Oboře.

„A jednou zas houkal poplach,“ pokračoval otec, „matka zrovna dopekla kuře a nesla ho na stůl, my už jsme se ani nechodili schovat, protože Američani vždycky jenom prolítávali. Jenže najednou se přímo nad náma vobjevily formace bombarďáků a hnaly se uplně nizounko, byly to nádherně aerodynamický bé šestadvacítky marauder, vzduch takhle pulzoval, náš otec na nic nečekal a skočil z terasy do keřů, a vtom se vozval přesně ten zvuk, jako když se z náklaďáku sype škvára, a to už letěly bomby. A když to skončilo, tak v údolí pod náma hořela textilka, všude kouř, my měli vytlučený vokna a tvoje babička za nima hrozila a nadávala, že jí spadlo kuře na koberec.“

„Fakt je, že si pamatuju, že celý mý dětství jsme měli k jídlu furt kuřata a kuřata, k snídani ovesnou kaši a jednou za čas takovej ten pišingr z karlovarskejch voplatek, ten byl teda výbornej.“

„Máš pravdu, ale musel se napřed nechat aspoň dva dny vodstát.“

„Ano! Aby byl gumovej!“ řekl jsem a zahlédl, jak Kulich souhlasně přikyvuje. Jak přikyvuje a mhouřit oko už vůbec nepřestává. Ačkoliv přece z těch pěti metrů nemůže rozumět ani slovo.

„Nojo, matka už ke konci vařila nerada, ale v Jugoslávii vařívala spoustu jídel,“ řekl otec.

„Dyťs řikal, že jste měli hlavně ty kukuřičný knedlíky,“ namítl jsem a byl nucen vidět, jak Kulich znovu přikývl. Začínalo mě to trochu znervózňovat.

„My zas tak uplně ne,“ připustil otec, „poněvadž náš otec byl labužník, von měl nejradši marinovanýho tuňáka s mandlema a olivama nebo vařenou langustu jen tak s cibulkou a politou surovým olivovým olejem, já to tehdy nechtěl jíst, protože to jsme měli furt, a dneska se mi chce brečet, když si na to jenom vzpomenu… Taky měl rád nadívanou slepici s polentou, ale to bejvaly slepice! Matka z nich škvařila sádlo, tady se tomu lidi smějou, ale slepičí sádlo namazaný na chlebě, po tom jsem se moh utlouct, vono je stejně jemný jako husí, ale má takovou zvláštní chuť, možná do toho eště něco přidávala, nevim,“ poskočil otci ohryzek.

„Já si pamatuju, že první věc, která mě v životě překvapila, byla, když děda vybíral z rybí polívky kapří voči a vysával je,“ řekl jsem.

Kulich mi od okna rozmáchle připil, aby dal najevo, že sice neví, o čem je řeč, ale že pokud bychom se snad s tím fousatým starým chlápkem trochu ňák jako hádali, tak že je z principu spíš při mně.

„Jo, to von měl rád,“ přikývl otec. „Ale jinou věc jsem ti chtěl vyprávět, jak byla moje matka tenkrát statečná… My měli před našim bytem takovou louku, a na tý louce se každou noc chodili prát vožralí z hospody, která byla hned vedle, to byl taky rozum, bydlet hned vedle hospody… To byl vždycky řev, ale ne jako tady v Čechách, tam po každý rvačce zůstali ležet nejmíň tři čtyři probodený a celou noc tam chrčeli a krváceli a nadávali a volali na sebe, a ráno už tam kupodivu nikdy nikdo nebyl, akorát otec musel pokaždý splachovat hadicí krev z trávníku. To kolikrát bylo uplně jak v ňáký pohádce, třeba z hospody vyběh chlap a nadával a někam běžel a za chvíli se vracel s tákovymhle kinžálem v ruce, a naproti mu vyšel jeden takovej malej s knírkem, zřejmě asi agent Ustaši, protože držel v ruce takovou krátkou černou berettu, a povidá mu vostrym hláskem: ,Odstrani se!‘, jenže v tu chvíli tohohle malýho zase jinej praštil zezadu vobuškem, ten se natáh, voni mu tu pistoli sebrali, smáli se, stříleli do vzduchu a zmizeli ve tmě… Ale proč to povidám, jednou se tam takhle zas řezali a tvoje babička se najednou namíchla, vyšla ven a vykřikla: ‚Tady bude konečně už jednou ticho, nám tady spí dítě, okamžitě přestaňte, nebo tam mezi vás pudu a uvidíte!‘“

„Česky?“

„Chorvatsky, samozřejmě.“

„A jaký dítě myslela?“

„Ale no mě… Mně už bylo deset, žejo, ale matka dycky žila ňákym spravedlivym ideálem, vona měla na mysli, že by se klidně mohlo stát, že by tam někde spalo ňáký malý dítě, a co potom! Otec když viděl, jak je matka přichystaná jít mezi ty vrahy, tak se vyděsil a běžel hledat pistoli, von nosil načerno devítku mauser, jenže teď jí v tom rozčilení nemoh najít, a když jí našel, tak zase nemoh najít náboje, a než stačil nabít, tak voni už mezitim dávno utekli, protože to bylo tak iracionální, že se vyděsili… Policie se tam bála chodit, ale tvoje babička je tak překvapila, že se dali na útěk.“

„A proč vy jste se po válce vlastně vraceli do Čech?“

„Ale no protože otec se dal poslední rok války do armády k Titovi, von, majitel továrny, a nenechal si to vymluvit! Von byl zapojenej do odboje v rámci třináctý proletářský armády, jak nikdy nezapomněl zdůraznit… Jenže když válka skončila, tak začaly popravy a zavírání nanovo, protože si veliki drug Tito vyřizoval účty, napřed to vodnesli bejvalí četnici, monarchisti, žejo, a potom začali komunisti vodstraňovat komunisty, jako vždycky a všude, to se furt vopakuje, protože to je furt jeden a ten samej princip, jediný, čim se ty události vod sebe lišej, je pak ten výklad. A dějiny Balkánu, ty jsou ponurý a patetický jak německá opera, to neni žádná sranda, tam teče krev potokem, uříznutý hlavy se válej na ulici a hned vedle toho se tancuje a hraje orchestr.“

„Čertví jestli to nakonec neni lepší než ta pomalá šedivá estráda, co se vodehrává tady.“

„To můžeš říct jenom proto, že nevíš, jaký to je, když dole na ulici dovopravdy někomu podřezávaj krk nebo když před tvejma vočima věšej celou famílii komplet i s dětma… Na co ses mě to ptal, jo, proč jsme se vraceli. No jednak tam hned po válce přišlo znárodnění, otec sice dostal skrz odboj ňákou výhodu a směl tu fabriku prodat, čili uplně vo všechno nepřišel, ale i tak už toho měl plný zuby. Von měl ideu, že se vrátí do Čech a že si tu se svym bratrancem Vildou zařídí továrnu na kravaty, vo ničem jiným nemluvil, než jak budou mít s Vildou malinkou fabričku na kravaty a jak budou mít svatej klid. Tak mě poslali do Prahy hned v pětačtyřicátym, mně se zatraceně nechtělo, že jo, já chtěl jít študovat námořní akademii… No, a naši sem za mnou přijeli v roce čtyřicet osum, otce hned za dva roky zavřeli a já šel dělat do fabriky.“

„Hm, nojo, no.“

„Přesně tak, člověk by řek, že se lidi poučej, nepoučej se nikdy, zvlášť tady v Čechách ne. Proto sem taky otec chtěl zpátky, kuli tý duhový idyle, na kterou se v Jugoslávii všichni Češi fixovali, to furt vzdychali, jaký to bude, až se doktor Beneš s Hanou vrátěj na Hrad a až si zas jednou daj jitrnici s plzeňskym a pudou na špacír do Stromovky… A Honza Masaryk, žejo, a Churchill jak nedovolí, aby Stalin, atakdále.“

„Čerčil bylo jedno z prvních slov, který jsem v dětství zaregistroval, Čerčil a Chruščov.“

„Nojo, to bylo furt, otec s matkou se věčně dohadovali vo politice. Ale první slovo, který jsi řek, bylo slovo táta, to si pamatuju dobře, poněvadž kuli tomu se mnou tvoje máma celej den nemluvila, jí se to ňák dotklo.“

„To ani nevim.“

„Jak bys taky moh, to ti byl rok… Vo čem jsme to mluvili, jo muj otec! No von byl zkrátka unavenej, von v Jugoslávii začínal už ve dvacátejch letech a ze začátku dvakrát nebo třikrát přišel uplně vo všechno a musel začínat znova vod nuly, než se konečně uchytil… Byl unavenej.“

„A jak na to vůbec přišel, vodjet zrovna do Jugošky?“

„Von byl nejmladší ze čtyř dětí a z toho tři byli bratři, tak holt dostal vod svýho otce peníze do začátku a jel dělat štěstí. Von se sice narodil na statku, žejo, ale co to bylo platný, byl nejmladší, tak dostal prachy a šel, to byl tenkrát takovej zvyk… A proč Chorvatsko? To abych pravdu řek přesně nevim, ale udělalo to tenkrát dost Čechů. Asi tam byla příležitost.“

Zvedl jsem se, abych si odskočil. Přitom jsem zavadil o aktovku, aktovka se položila na bok a vyjela z ní kniha.

„No vidiš, copak to čteš?“ nahnul se otec.

„To nečtu, to jenom nosim s sebou.“

Přešel jsem lokál a zahnul na rampu k hajzlům. Sotva jsem stanul nad mušlí, už stál vedle mě Kulich, zíral do kachlíků a hlasitě žvýkal. Zblízka jsem si všiml, že je to vlastně taky už skoro fotřík, nebýt těch náušnic a řetězů a zipů a copánku. Že kdyby se očesal od těch fundamentů mládí, hnedle by tu stál postarší nosatý občánek s pneumatikou.

„Kdo to je?“ chtěl vědět.

„To je otec.“

„Vy spolu chodíte na pivko, jo?“

„Jo.“

„A jak často?“

„Tak jednou za tři neděle.“

„S fotrem, jo?“

„No a co?“

„Nic, dobrý… A to spolu normálně kecáte, jo?“

„Normálně. Má to taky svý stinný stránky.“

„Žejo, viď… Třeba vo ženskejch se bavíte?“

„Jen tak lehce.“

„Hele, a moh bych si k vám na chvíli přisednout?“

„No, my už za chvíli pudem.“

„Jenom na chvilku, já tady čekám na Jirku, večer hrajou na Slamníku ňáký kapely ze severu…“

„Nezlob se, Kulichu, dneska radši ne.“

„Tak teda ne, no… A fakt je to fotr, jo?“

„Jo.“

Když jsem se, třepaje mokrýma rukama, vrátil, otec listoval v knize, kroutil hlavou a nahlas předčítal: „Ať už je otázka tajemství věcí jakákoli, rozhodně je velice složitá, anebo, je-li naopak velice jednoduchá, pak je to taková jednoduchost, kterou nejsme s to vidět…, prosimtebe, dyť tomu ale vůbec neni rozumět, to je ňáká filozofie nebo co, já tudle vysokou literaturu nikdy neměl rád…“

„Já taky ne, ale vona je to někdy jediná možnost, jak nebejt sám,“ řekl jsem tiše.

„Mně poslední léta uplně stačí kromě vodbornejch knih Hašek, Shakespeare a detektivky, dneska už mě sere i ten Shakespeare, ale některý kousky jsou furt geniální…“

Hlavně nerecituj…, pomodlil jsem se v duchu: Ne teď…! Ne tady…! Hlavně ne Šejkspíra…! Neni potřeba…! Ticho…!

„Líp takhle na dně být a vědět o tom než lichotit si v bídě! Kdo na dně je, nejposlednější vyděděnec štěstí, přece jen doufá, bát se nemá čeho…,“ začal otec deklamovat nepřirozeně vysokým, pronikavým a k tomu ještě kňouravým hlasem.

Ticho…, řvalo to ve mně: Ticho budeš…! Pro boha živýho…! Neječ…!

„Vítej, ty prázdné povětří, jež k srdci vinu! Ten, koho orvalos, že nelze hůř, nic nedluží tvým vztekům…!“

Nasládle jsem se usmíval a cítil na sobě pohledy celé putyky. Vyser se na ně, křičelo to ve mně, co je ti do nich, sedíš tu s tatíkem a basta. Dědek je vožralej a žvaní, říkali si oni, to je v pohodě, ale co je zač ten druhej pičus? Buzerant? Feťák? Magor? Spatřil jsem Kulicha, jak mi přes půl místnosti slavnostně ukazuje vztyčený palec, jako že mi fandí.

„Nepudem se zas trochu projít?“ nadhodil jsem.

„Ale to klidně můžem,“ ztišil se otec. „Jenomže když mi pak operovali slinivku, tak jsem si panečku eště moc rád přečet Odyssea vod Joyce, poněvadž mi ho Iva přivezla do špitálu. Já jí totiž prosil, aby mi přivezla ňákou hodně tlustou knihu, já měl na mysli něco jako Melvilla nebo Victora Huga, i toho Kiplinga bych si bejval klidně zas po letech přečet, jenomže Iva to vyřešila tak, že vytáhla všecky tlustý knihy, koukla na ně a tu nejtlustší dala do tašky, a to holt byl Odysseus, kterýho si u mě kdysi někdo zapomněl… Nebyls to náhodou ty?“

„Nebyl, já ho mám doma; za ty léta jsem ho začal číst dvakrát nebo třikrát a pokaždý jsem skončil někde na straně padesát.“

„A to já ho dočet, to jsem ti čet tak pozorně jako nikdy nic předtim, poněvadž jsem si řikal, že je to možná to poslední, co na tomhle světě čtu! To jsem vnímal uplně každý slovo, ne že bych něčemu z toho rozuměl, ale v tu chvíli mi to bylo jedno… Vona takzvaná krásná literatura je tady předevšim pro lidi, který maj jinak v životě a ze života houby, pro chudáky, žejo. Ty vostatní, co jsou zdravý a maj prachy, ty jí berou jenom jako lehkou, tak trochu nudnou zábavu před usnutím.“

„To je pravda,“ řekl jsem.

„Jenže já poslední dobou, když najdu ve schránce i jenom pohlednici nebo třeba i složenku, tak z toho mám radost a pečlivě si to čtu slovo vod slova, poněvadž v tu chvíli jasně vidim, že eště žiju…“