Kulisy

On se mi ten sen nezdál včera, ale zhruba před měsícem. Člověk si nepomůže: pořád musí upravovat skutečnost, zjednodušovat, stylizovat. Kultivovat. Stříhat a zase slepovat. Výsledkem bývá jistá lázeňská důvěrnost kulis, která se sice časem zprotiví. Ale koneckonců jde vždycky nesrovnatelně víc o to, co bude za deset minut, než co bude za rok.

Sen byl o tom, jak jsem s otcem stál na pláži u moře. Pláž byla úzká jenom pár metrů, ale zato se táhla podél celého pobřeží od obzoru k obzoru. Hned za ní šuměl borový les a mezi lesem a pláží byla nekonečná řada opuštěných plechových stánků. Písek pod našima nohama byl tmavě šedivý, jemný, plný střepů a větví a lahvových uzávěrů a podobného smetí. A i moře bylo šedivé a do výšky vzduté strmé vlny se přibližovaly ke břehu nápadně líně; celé to tak nějak vypadalo, že ta voda je hustá jako kaše. Najednou se ve vlnách kousek od nás převalil holý šedorůžový hřbet. Převalil se a zmizel. Pak se objevil o kus dál. Zase se převalil a zase zmizel. „Viděls?“ řekl jsem. „No jistě,“ opáčil otec, „před válkou jich tu byla spousta, ale teď je klidně možný, že tenhle je poslední…“ „A co to je?“ zeptal jsem se. „To nepoznáš? Tak se chvíli dívej…“ Hřbet se znovu objevil a znovu zmizel. Potom se z vln vynořil obrovitý bledý, jakoby dětský obličej, pohlédl na nás a pak se zase potopil. V ohromné těstovité tváři jsem zahlédl oči, a v těch očích byl nevýslovný smutek. „Tak už to víš?“ zeptal se otec. „Vim,“ vydechl jsem, protože jsem to radši už vědět nechtěl; stál jsem v písku a s tupým neklidem v srdci pozoroval nízký purpurový obzor. Než abych čekal, až se to zase objeví, radši jsem se otočil a šel si prohlédnout les. Prošel jsem mezi stánky, stoupl si k prvnímu stromu a začal močit; a teprve když jsem končil, tak jsem si všiml, že hned u stromu stojí stolek, za stolkem sedí malé dítě a v němém údivu přihlíží, jak moje moč pleská na stránky jakési obrázkové knihy. Rychle jsem se obrátil a vrátil se k moři. Otec stál pořád na stejném místě a sledoval valivé kontury vln. „Všim sis, že už teď v týhle chvíli se formujou vzpomínky, tady v přítomnosti, přímo před vočima?“ zeptal se. „Aby ne, tomu já se věnuju vod rána do večera,“ odpověděl jsem. „Nojo, ty vyrábíš vzpomínky, já jsem si to myslel…,“ opáčil rozmrzele, „a jak to děláš?“ „Prostě se soustředim na to tajemství.“ „Aha, tajemství, tak to radši ani nechci vědět, co tim myslíš… Támhle jsou koukám ňáký kasematy nebo co to je, poď se tam podívat,“ řekl. A opravdu, v dálce byla pláž přerušena dlouhým stavením, vybíhajícím daleko do moře. Vydali jsme se tam. Šli jsme a šli. Naše kroky vázly v dunách, vlny se valily, pěna se třpytila a vítr foukal. Nicméně to celé tak trochu vypadalo, jako by to bylo naaranžováno v krabici od bot, jako by ty rozevláté obzory byly pořád tak tři čtyři metry od nás. Nakonec jsme se došourali k rozpukanému renesančnímu paláci, na kterém byla pozoruhodná jedině ta věc, že stál přímo ve vodě. Nad vchodem byl do oblouku velký kamenný nápis: DAS RÄTSEL GIBT ES NICHT. „Co ty máš furt s tou němčinou, dyť je to příšernej jazyk,“ řekl otec káravě. „Já to tam přece nenapsal,“ namítl jsem. „A umíš aspoň říct, co to znamená?“ „Nevim, co to je Rätsel,“ pokrčil jsem rameny. „Já taky ne, tak se tam poď podivat, třeba se to dovíme,“ řekl otec. Oklepali jsme písek z nohou a vstoupili do dlouhé, chladné chodby, zdobené od podlahy až ke stropu nudnými středomořskými freskami, samí delfíni a nahé baby a palmy a lučištníci a harpyje. Začal jsem mít dojem, že jsme vlezli někomu do soukromí a že tu nemáme co pohledávat. Po chvíli se v dálce rozlehlo duté klapání podpatků; podél balustrády k nám přicházely dvě ženské postavy ve světlých šatech. Rychle jsem zkontroloval, jestli jsem přiměřeně oblečený. Měl jsem košili a sandály, ale neměl jsem ani gatě, ani žádné trenýrky. Zpod košile mi beze všeho visel bimbas. A dřív než jsem se stačil leknout, mávl otec okázale rukou, vzdychl a povídá: „Nojo, já jsem si všim… Co s tebou, no! To je vodjakživa tvuj problém, ty prostě vodmítáš bejt dospělej, ať to stojí, co to stojí… To jsem zvědav, jak to teď vysvětlíš!“

Zíral jsem před sebe na poškrábanou, propiskou popsanou zeď. Mrzeno, dostaneš po čuni! Zmlkni, kundopéro zapíčený! Volil jsem KSČM! Patříš do rezervace! White Power! Budmerice 147! Píče pražský vyjebaný! četl jsem.

Zase už nevíš, která bije…! ozval se rarach ze zálohy.

„To neví nikdo,“ odpověděl jsem a trochu mě zaskočilo, že mám najednou intonaci i hlas přesně jako otec, „to každej jenom tuší. Nebo to aspoň zkouší předstírat.“

Na tom, jak svět vypadá, není nic tajemnýho… Tajemství je to, že svět vůbec je! zahuhlal rarach mrazivě: Víš to…?! Víš to, nebo to nevíš…?!

„Dyť jsou to, kurnik, jenom kulisy,“ řekl jsem otcovým hlasem. „Nutkavý placatý představy,“ řekl jsem otcovým hlasem. „Jedinej důvod toho, proč svět je, je to, že chci, aby byl, poněvadž mám strach, co by bylo, kdyby nebyl,“ dodal jsem otcovým hlasem.

Rarach překvapeně zmlknul. Možná nečekal, že bych mohl být až takovýhle trouba. Třeba je nějaký svět i mimo mě, přišlo mi na mysl. Třeba opravdu. Třeba to všechno fakt existuje!

Ratata… ratata… ratatatatata…, zadrkotal rarach: No! No! No! No no no no no no no…!

Mávl jsem rukou a otevřel jsem dveře. Uprostřed místnosti stál můj otec, světlo zářivky ho pleskalo skrz řídkou bílou patku po ustarané hlavě a okouzleně sledoval do půli těla nahou zmalovanou děvku, která roznášela staropramen. Zavřel jsem dveře a přistoupil k němu.