O rodičích a dětech (1)

Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis oznamující, že v trubkách podniku koluje Staropramen. Vrátili jsme se a nakoukli dovnitř. U stolů seděli nahrbenci, hleděli před sebe, kousali do tlačenky a pili pivo.

„Potěš pámbu,“ řekl tiše otec, „nezkusíme najít něco jinýho?“

„Ledaže si dáme jedno na žízeň a pudem.“

„Ledaže tak.“

Sedli jsme si dozadu a pozorovali vodorovnými pásy kouře zahalený výčep. Po chvíli jsem vytáhl z tašky diář, nalistoval jakési telefonní číslo a odskočil si ven zavolat. Když jsem se vrátil, stála na stole dvě piva a otec mi vpisoval do diáře nějaký vzkaz.

Bikst: lambda/3x (Gik Gst-Gis Gkt), přečetl jsem si.

„Copak to je?“ zeptal jsem se.

„To je Riemann-Christoffelův tenzor pro poloměr vesmíru,“ řekl.

„A co já s tim?“

„No ty nic, ty si dej eště vodku.“

„Už radši ne,“ povídám, protože jsem si všiml, že se lokál trochu houpe, „ale možná bych si dal pro chuť jalovcovou vod Jaroška, ta neni špatná.“

„Ta vůbec neni špatná… A maj jí? Tak to si dám s tebou, ale pověz mi, když pořád kupuješ to Letectví, koupíme my ty gripeny, nebo nekoupíme?“

„Nejspíš jo, protože bych řek, že už má někdo dávno namaštěnou kapsu a už se jenom čeká, aby to tak neřvalo.“

„A to já mám radost, mně se gripen ohromně líbí, už i viggen a draken se mi líbily a i lansen se mi líbil, všechny stíhačky vod SAABu s výjimkou tunnanu, ten by se zas určitě líbil tobě… Jestlipak víš, co švédsky znamená tunnan?“

„Sud… Mně to připadá jak ňáká ufňukaná hračka.“

„Gripen?“

„Nojo.“

„A co se ti na něm nelíbí?“

„Právě to, že je to takovej lehkej sporťáček, taková vopice na gumě, princezna na hrášku. Takovej mol.“

„Já rozumim, ty bys chtěl jedině Su-35, nojo, pokrok holt nezastavíš… A technickej pokrok pak zpětně určuje obecnej náhled na to, co se líbí a nelíbí, ba dokonce i na to, co je a co neni možný… Eště v roce 1903, ačkoliv ty se budeš rozčilovat, že zas poučuju, publikoval slavnej a uznávanej americkej astronom Newcomb práci, ve který dokazoval, že žádný letadlo těžší vzduchu prostě nemůže letět, poněvadž je to proti fyzikálním zákonům, no, a v prosinci toho samýho roku pak poprvý vzlítli bratři Wrightové, žejo… A nejpozdějc v půlce tohohle století budou běžně fungovat bezpilotní letadla, a to budou jenom ňáký nudný kompozitový placky, nacpaný elektronikou, ty se ti už vůbec nebudou líbit, ačkoliv ty se toho naštěstí ani nedožiješ,“ řekl otec. „Poslyš, ale jinak doufám, že teď moc nechlastáš.“

„Moc ne,“ řekl jsem.

„Ze mě si příklad neber, však já taky začal až po študiích, před třicátým rokem života jsem nepil vůbec! Vona je sice pravda, že každá žízeň je následkem včerejší žízně, jak řiká Švejk, a že se z toho člověk nedostane tak brzo jako ten truhlář, co se poprvé v životě vopil na Silvestra a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak zle, že si koupil herynka a pil znova, a tak to dělal denně čtyři roky a nikdo mu nemoh pomoct, poněvadž si vždycky v sobotu koupil herynky rovnou na celej tejden…“

Přiťukli jsme si jalovcovou od Jaroška.

„Áááá,“ udělal otec.

„Áááá,“ udělal jsem já.

„Ale co mi nejde do hlavy, jsou ty tvoje ženský…,“ začal jako obvykle.

A co ty tvoje ženský…, zařvalo to ve mně, jako když vybouchne plynojem: Co ta šílená Marcela…! Co ta unylá manekýna, co ta s těma ceckama, co rozdávala na potkání usliněný pusy, co ta vospalá myš s tim melírem…! Co ta z toho Vrchlabí…! Co ta Jonáková, vo kterou bych si ani…! Co koneckonců moje matka…! A necituj Švejka…! Pro­šustrovals barák…! Kde sou ty prachy…! řvalo to ve mně. Jako obvykle.

„Ale nojo, nech ženský,“ řekl jsem.

„Proč? Třeba ta Renáta se mi docela líbila, hlavně mě fascinovalo, že močila do umyvadla jako chlap, teda jestli sis to nevymyslel… Ale ty vostatní, no, eště ta malá kozatá, ta byla aspoň důkladná, ale ta Michala, to byl uplnej cvok, žejo, ale byla zas celkem pěkná, zato ta tvoje bejvalá, ta Rezeda, to je škoda mluvit. To teda jistej pokrok v těch vztazích zas děláš, akorát že ti za chvíli už bude padesát. A co ta Hanka?“

„To je ta nejlepší ženská, jakou jsem kdy potkal, když už vo tom začínáš, akorát mám někdy dojem, že si jí rozhodně nezasloužim.“

„No, tos řek pravdu teď… tó ti chválim… A co, budeš se ženit?“

„Asi ne, ale Haně bude za rok třicet, tak ňáký dítě bude muset přijít.“

„Aby nebylo pozdě!“

„Ňákou kapičku tam snad eště vyškrábnu.“

„Vono taky čim pozdějc, tim se zvětšuje riziko, že to nemusí bejt v pořádku…“

„Stát se může leccos… V Londýně se kdysi narodily siamský dvojčata, jistej John a Lazar Batista Kolledero, a ty se narodili tak, že John vyrůstal z hrudi normálně vyvinutýho bratra, takže si celej život koukali do tváře; von ten John fungoval sám za sebe až vod pasu nahoru a byl na bratra jakoby naroubovanej. Problém byl v tom, že měli každej jinou povahu. Lazar byl veselej, měl rád společnost a rád se i napil, zatímco John nepil vůbec, dokonce ani nejed, a byl vod nátury spíš zaraženej. Takže Lazara furt někam zvali a měli ho rádi, kdežto vo Johnovi šla řeč, že je to cizopasník a že bratrovi překáží ve štěstí, což vedlo k tomu, že John začal na bráchu žárlit, začal mu dělat vyčítavý scény a přestal chtít chodit mezi lidi, chtěl sedět doma nebo se nanejvejš procházet po zahradě. Jenomže Lazar byl ten, kterýmu patřily nohy, a tak musel John proti svý vůli cestovat z jednoho večírku na druhej. Údajně se při tom pokaždý pohádali a John pak celej večer uraženě mlčel a koukal do stropu, zatimco Lazar žertoval, rozdával vtipy a mezitim bratrovi tichym hlasem vlídně domlouval…“

„No dobře, ale jak teda s tou Hankou? Dyť já to nemyslim zle, já jsem tvuj otec, no, tak chci, abys nedělal v životě takový blbosti, jako jsem dělal já, a s hrůzou vidim, že seš holt celej po mně… Dyť přece nejseš na světě jenom kuli sobě!“

„A kvůli čemu?“

„No kuli reprodukci!“

„Já netrpim ňákou přehnanou chutí reprodukovat ty svoje geny, i když jednou mi to teda už ujelo…“

„Jak, ujelo?“

„Aha, to ty vlastně nevíš, já se to taky dozvěděl teprve před rokem,“ řekl jsem, protože bylo pozdě brát zpátečku.

„No to jsem teda zvědav, co se dozvim…“

„Zkrátka a dobře, hned po vojně jsem chodil s jednou takovou Martinou…“

„Ty myslíš tu Zuzanu malinkou? S těma malejma ručičkama, jak se furt česala?“

„Ne, řikám s Martinou, hned po vojně! A ta Martina přišla, že čeká dítě, a že mi rovnou řiká, že s jinym, ale že mě má nicméně furt ráda. Tak jsme spolu eště ňákej čásek vydrželi a pak to skončilo, ne kvůli tomu dítěti, byly v tom eště ňáký jiný ženský, žejo, mně bylo dvacet, vona byla vo pár let starší, a taky do toho měla ňáký další chlapy…“

„Prokrista…“

„No. A tuhle Martinu jsem uplnou náhodou potkal loni v létě a šli jsme spolu na kafe, a když už jsme v sobě měli dva litry vína, tak se zničehonic rozbrečela: ‚Já ti musim něco říct, von ten kluk je tvuj, já ti to zatloukla, poněvadž jsem ti nechtěla dělat problémy a hlavně sobě, mně bylo jasný, že by ses při svý povaze musel hodně přemáhat a stejně by to nedopadlo…‘ ‚Tak jo,‘ povidám, ‚ale kdyžs mi to už řekla, tak tě prosim, jestli bych ho moh aspoň jednou jedinkrát vidět.‘ ‚No můžeš,‘ na to vona, ‚ale jsou tady dvě komplikace, jednak nežiju v Praze a jednak nechci, abys ses mu představoval jako jeho otec, von sice ví, že chlap, kterej s náma žije, neni jeho táta, ale já mu to nechci zbytečně dělat eště složitější…‘“

„To jí docela chápu,“ podotkl otec.

„Tak jsem se sebral a jel do těch Poříčan, kde bydlej; vona totiž sedává každej pátek v kavárně na náměstí, a ten kluk si tam k ní pokaždý přijde pro dvě stovky, když jde ze zkoušky, poněvadž potřebuje dělat dojem na holky. Tak jsme to vymysleli tak, že tam budu jako náhodou sedět s ní.“

„Aha… A z jaký zkoušky?“

„Von hraje v ňáký kapele. Tak jsem přijel, sedíme v kavárně a povídáme si. A v půl devátý večer Martina povidá: ‚Ty, nezlob se, von už teď asi nepřijde, to se dlouho nestalo, aby vynechal, prostě máš smůlu.‘ ‚Nevadí,‘ řikám, ‚aspoň jsme si poklábosili, a já teda pomalu vyrazím.‘ A sotva jsem to dořek, tak se votevřely dveře a v nich stál nesympatickej, na první pohled přecitlivělej hubenej šušeň, v kaž­dym uchu pět náušnic, kozí bradku, a namířil si to k nám. A mně ti ztuhla krev v žilách a srdce mi začalo bušit, jako kdyby se chtělo utrhnout, protože jsem před sebou viděl sám sebe před dvaceti lety, viděl jsem zmatenýho, z podstaty odmítavýho, strašlivě přecitlivělýho smrada, pro kterýho je svět jedno nezbadatelný bludiště emocí, zkrátka viděl jsem přesnou kopii průseru, ve kterym jsem v jeho letech lítal…“

„Nojo,“ řekl otec, „nojo…“

„A von se přiklátil ke stolu, vzal si vod mámy peníze, přejel mě lhostejnym pohledem a zase šel. ‚Tak si k nám na chviličku sedni,‘ řekla mu Martina. ‚A vo čem bych si s váma asi tak povidal?‘ řek na to von, a měl teda recht, já se držel hrnku s kafem, nebyl jsem schopnej vypustit slovo a měl jsem dojem, že snad poprvý v životě s celou parádou vomdlim. A jak za sebou ten kluk zavíral, tak jsem si všim, že má na zádech na bundě napsáno: Killing Joke.“

„A to je pravda?“ zeptal se podezřívavě otec.

Byla. Změnil jsem jenom jméno dotyčné a název lokality, protože poskytování přesných místopisných údajů se mi v minulosti už vícekrát nevyplatilo.

„A potoms ho už neviděl?“

„Já se s ní dohod, že mu nic neřekne, ledaže by se někdy zeptal sám. Leželo mi to v hlavě, to ne že ne, ale co s tim, po dvaceti letech… A asi půl roku po týhle události, čili vlastně nedávno, takhle chodim doma v triku, poslouchám muziku, a najednou zvonek a za dveřma stojí von, žvejká a povidá: ‚Tóóó… Sem mluvil s matkou, ne, a vona mi to řekla… hele, nic, já dyžtak zas klidně pudu, vo nic nejde, viď, akorát že du náhodou kolem, víš co… sem zkusil zazvonit, ne…‘ ‚Poď dál,‘ povidám a zase se mi udělalo mdlo, protože jak jsem ho teď viděl v denním světle a k tomu slyšel ten jeho hlas, tak mě zavalil neodbytnej pocit, že jsem se octnul v ňáký časový pasti a že tam v tý předsíni mluvim sám se sebou. No, pak jsme se posadili a konverzovali, hlavně teda vo tom, že ho trápí ňáká holka, která ho jednou chce a potom zas ne. A von se mě mezi řečí zeptal, jestli bych neměl něco malýho k jídlu, že nejed, tak jsem mu ukázal lednici, ať si dá, co chce…“

„Nojo, tak to je mi jasný,“ zamňoukal otec.

„Co jako?“

„Chtěl peníze, nechtěl?“

„Ale vůbec ne! Proč to řikám, protože von se hrabal v lednici, já dával vodu na kafe, a přestože jsem v životě žádný dítě nevychovával, tak se najednou k svýmu vobrovskýmu překvapení slyšim, jak hodně nahlas řikám: ,Nežer ten párek studenej, víš, z jakýho svinstva to dělaj? Támhle máš kastrol a vohřej si to! Dej si to sakra aspoň na talíř!‘“

„Nojo, a co s tim teď budeš dělat dál?“

„Zatim jsme spolu byli dvakrát na pivu a vypadá to, že v tom budem pokračovat.“

„A Hanka vo tom ví?“

„Samozřejmě, dyť vo nic nejde, von je dospělej klacek a já taky.“

„A jak se menuje?“ zeptal se otec.

„Robert.“

„Aha… No nakonec je to tvuj život, ale vo děti by se člověk měl postarat, to snad víš.“

„A jak asi, když to vim necelej rok?!“

„Já mluvim obecně, já jsem nakonec rád, že seš po mně, a ne po svojí matce, to byla naprostá puritánka, tu jsem musel vždycky přivopít, aby si na sebe nechala šáhnout, před svatbou jsme šoustali snad jenom třikrát, vostatně z toho třetího případu pocházíš ty… Já měl jinak tvojí mámu rád, vo to nic, jenže to nebylo lehký.“

„Já jí měl taky rád; každopádně jsem se vo to aspoň snažil. Ale je zvláštní, že ten rok, co umřela, se mi pořád dokola vracel strašidelně živej sen, ve kterym se mi zdálo, že sedim u matky na návštěvě, vona mlčí, kouří bétéčko a dívá se z vokna, pod voknem se vlní třešňovka a v dálce jezděj po výpadovce kamiony. A já na ní koukám a zjišťuju, že vůbec, ale vůbec nic necejtim, ani soucit, ani lítost, ani vztek, prostě vůbec žádnej druh blízkosti. Nakonec si taky zapálim a hlavou mi běží: Proč já se musel narodit zrovna do takovýhle pouště!“

„Pouště?“

„Řikám si v tom snu. A když si pak chci vodklepnout popel, tak matka povidá: ‚Tam ne! Ten jsem před chvílí myla, vem si ten bulharskej popelník z kuchyně!‘ A já na ní koukám a snažim se cejtit cokoliv lidskýho, ale vidim před sebou jenom to, jak se léta a léta utíral prach a jak se luxovalo, jak se celej život uklízelo a čumělo na Janžurku a na Sanitku a na Chalupáře a na Hovory H, místo aby se aspoň trochu žilo. A chytnu ten popelník a praštim jí s nim do hlavy. A vona se uplně lehounce skácí, jako kdyby byla z molitanu. A já tam sedim a zapaluju si jednu vod druhý a matka leží na zemi a já klepu popel na koberec.“

„To je teda moc hezký.“

„No, a když už jsem tak blbej, že ti takovouhle věc vyprávim, tak to dopovim. Tenhle sen se mi pořád vopakoval, furt to stejný, vždycky jsem jí jakoby proti svý vůli praštil a pak v noci vodvez a zakopal v jednom takovym lesejku na Krejcárku. A aby toho nebylo dost, tak jsem se tam potom chodil dívat, ne že bych chtěl, ale nemoh jsem si pomoct. Vobcházel jsem tam kolem dokola a byl bez sebe hrůzou, až jsem nakonec pokaždý šel přímo na to místo, kleknul jsem si a hrabal a hrabal, dokud jsem se nepřesvědčil, že tam to tělo pořád je…“

„To slyšim pěkný věci. Já jenom doufám, že to neni způsobený ňákým traumatem ve tvým dětství, tobě přece snad nebylo ňák zle v tom Buštěhradě, nebo jo? To by mě upřimně mrzelo…“

„Já si na svý dětství stěžovat nemůžu, to bylo v pořádku,“ slyším říkat dvaačtyřicetiletého syna jednasedmdesátiletému otci, „von ten Pepča, co si ho matka vzala, byl celkem hodnej chlápek.“

„Já ho neznal, já když jsem za tebou jezdil vo víkendech, tak se přede mnou pokaždý schoval, aspoň jsem z toho měl ten dojem.“

„Je to možný, von byl svym způsobem nejistej, ale myslim, že to nebyl špatnej chlap. I když je teda fakt, že to byl v podstatě zamindrákovanej křupan a k tomu holt lampasák; zpětně mám taky podezření, že musel bejt i u fízlů, ale vyloženej křivák snad nebyl…“

„Ty mluvíš, jako bys ho neznal; dyť jste vedle sebe žili kolik, dvanáct let?“

„Jenže já ho nebyl schopnej brát. Von to měl všecko podle mustru, na všecko měl věčně stejný kasárenský průpovídky a neuměl bejt nad věcí. ,Rozkoš číslo 1, když nosíš celej den malý boty a večer se zuješ! Rozkoš číslo 2, když se ti chce dlouho srát a nemůžeš a pak se vysereš! Jistota je kulomet! Zprava dobrý, zleva tanky! Mysleti znamená hovno věděti!‘, to byl von. Von byl jak z pokaženýho budovatelskýho románu, syn horníka a služky, jedináček, vesnická honorace, kariéra v armádě, dovolená v Burgasu, prostě malej zkurvenej bolševickej život, kterej se podvědomě snažil zkurvit i všem vokolo; půlka příbuznejch z jeho strany měla teplej flek ve vojenský správě, na ministerstvech, na Hradě… Ale když na to tak koukám zpátky, tak mě vobčas mrzí, že jsem se k němu nechoval aspoň trochu líp, von musel mít s matkou peklo, poněvadž mu celý ty léta denně předhazovala, že je primitiv, což sice byl, ale ani von neměl zapotřebí nechat se ponižovat. Dneska se mu nedivim, že vod ní nakonec utek, von se na ní myslim ani nezlobil, von to zkrátka jenom nemoh vydržet… A možná i byl svině, co já vim. Já ho neznal.“

„Já se na tvojí mámu taky nezlobil, vona se akorát chtěla mít dobře, a když viděla, co to dělá kádrově, žít se synem fabrikanta, tak to holt přehodnotila a vzala si komunistu, vona mi tenkrát přímo řekla, že nepude proti proudu. No nic, je to dávno…“

„No právě,“ říkám.

A zaviksovaná automatická pokladna mysli mi servíruje vzpomínku. Ležel jsem po ránu v posteli a rozhodně mi nemohlo být víc než pět let, když se otevřely dveře a už nade mnou stáli, můj černooký otec Ivan s odstávajícíma ušima, povoláním vědecký pracovník, a moje modrooká, naondulovaná matka Zdena, povoláním úřednice; stáli nade mnou a odříkávali větu, na které bylo znát, že si ji připravili předem: „Honzí, poslouchej, kdybysme se vodstěhovali z Klánovic, s kym z nás bys chtěl radši zustat… s tátou, nebo s mámou?“ „S mámou,“ odpověděl jsem zarytě, protože od otce jsem den předtím dostal na prdel za to, že jsem ho kousl do prstu. Zhotovil mi totiž dost pěkný křižník z dřevěných špalků a špejlí, jenže ten křižník disponoval pouhými osmi děly, takže jsem byl nucen trvat na tom, aby byl počet kanónů zvýšen; požadoval jsem, aby se přímo ježil kanóny. Otec to odmítl. Osm se mu zdálo dost. Spolkl jsem křivdu a pár hodin nato jsem ho, předstíraje, že je to v zápalu hry, která s křižníkem vůbec nesouvisí, kousl. Byl jsem trucovitý ksindl dočasně na pozici jedináčka. „S mámou,“ odpověděl jsem zarytě. A bylo to.

„A co ten Pepča, žije von eště?“ ozval se otec.