Co je v životě novýho

„No vidiš, tady jsem nikdy v životě nebyl,“ řekl otec překvapeně, „tady to ani nevypadá jako v Praze… To spíš vypadá, jak kdyby se tu natáčely Mrtvý voči Londýna!“

„To je hodně zvláštní končina,“ přitakal jsem. „Já tudy šel asi před rokem a vzpomněl jsem si, že tady někde v těch místech bydlí jeden známej, a nenapadlo mě nic lepšího než se po něm ptát tří udělanejch mladejch cigošů, co se tu poflakovali. ‚No jasně, takovej velkej, Franta nebo Lojza,‘ povidaj. ‚To nebude von,‘ já na to, tenhle se menuje Pavel,‘ a voni: ‚Nojó, jasně, Pavel, takovej velkej, poď s náma, my ti vokážem, kde bydlí,‘ a já s nima šel jak nejhorší blbec do baráku, ze slušnosti, víš, abych se náhodou nedotk někoho, kdo mi chce pomoct… A voni hned dole zaujali takovou speciální formaci, jeden šel přede mnou a dva za mnou, no, a už jsme šlapali po úzkejch točitejch schodech, vypadalo to tam přesně, jako bysme lezli vnitřkem ulity. A to už jsem teda skoro cejtil kudlu v ledvinách. A ten první najednou zastavil, kouk na mě a povidá: ‚A ty se jako nebojiš?‘ ‚Ne,‘ já na to, a musel jsem si dávat velikej pozor, aby mi nepřeskočil hlas. ‚Ne, jo?‘ řek na to tak ňák zklamaně, ‚no dobrý, tak dem…‘ A když jsme vylezli nahoru, tak tam byla nizounká tmavá chodba, a von na mě kouk eště jednou a povidá, jako by tomu nechtěl věřit: ‚A ty tu jako fakt hledáš toho Lojzu, jo?‘ ‚No jasně,‘ povidám a lámu si hlavu, jestli zkusit ty dva vzadu porazit a utýct, nebo radši na někoho zazvonit, když vtom jeden z nich zabouchal na dveře a ze dveří vylezla napuchlá zamaštěná striga s ručníkem kolem hlavy, na sobě květovanej župan, v uších a na krku samý zlato, a von jí povidá: ‚Je tady ňákej, co shání toho tlustýho Lojzu nebo Frantu, viš, toho velkýho, pořádnýho…‘ A baba se nadechla, až to zahvízdalo, a začala ječet: ,Kolikrát sem vám řikala, ať tady nevotravujete! Todle neni váš barák! Támle máte váš barák! Táhněte, nebo du pro Romana a ten vám to řekne, jo! Vám to Roman řekne jinak! A vy poďte dál, pane!‘“

„To jako tebe zvala dál?“ zeptal se otec.

„Já se taky divil, cenila na mě zlatý zuby a lichotila: ‚Poďte, pane, a nestujte tam!‘ ‚Já nebudu zdržovat,‘ povidám, ‚já akorát hledám toho známýho.‘ A vona se přestala usmívat: ‚Vy nejste ten…? Vy neznáte Romana? Vy nám nic nenesete?‘ ,Neznám a nenesu,‘ povidám. A vona uplně zmodrala vzteky a z koutku huby jí vyjela kapka pěny, až jsem se lek, že mě snad kousne. Jenže vtom se vzadu v předsíni pohnul závěs a zpod něj vylez chlap, jakýho jsem v životě neviděl, hlavu jak hroch, malinký voči strašně daleko vod sebe, figuru jako Golem, ramena, panděro, nohy, prostě celej vypadal jako zvětšenej do jinýho měřítka, i ten prst, kterym na mě ukázal, nevypadal jako prst, ale jako štangle salámu: ‚Vodkaď je?‘ zeptal se baby. ,Já nevim; vodkaď je?‘ vobrátila se na cigoše. ,Nevíme,‘ řek ten jejich kápo krotce. ‚Nevěděj,‘ řekla poslušně baba. ‚A co chce?‘ ptal se chlap a na mě se ani nepodival. ‚Nic nechce,‘ vona na to. ‚Tak ať de pryč,‘ řek na to vobr a ukázal na toho jejich šéfika: ‚A ty poď dovnitř.‘ Kluk se začal třást a něco blekotal, ale chlap na něj ukázal eště jednou a řek: ,Dvakrát to řikat nebudu,‘ a kluk teda vlez dovnitř a dveře se za nim zabouchly. A ty zbylí cikáni byli najednou celý schlíplý a povidaj mi: ‚Hele, tak von tu ten Lojza asi nebydlí, tak rači běž.‘ A když jsem uháněl dolu po schodech, tak za mnou eště potichounku volali: ‚A nechceš levnej mobil? Nebo cédéčka?‘ a já byl tak pitomej, že jsem se vo pár schodů vrátil, abych jim řek, že nechci.“

„To je pro tebe bohužel typický,“ pokýval otec.

„Co jako?“

„Ale no že se chováš, jako kdybys vystupoval v ňákým kresleným seriálu nebo jak bych to řek.“

„Já jsem rád, když se tu a tam něco zajímavýho děje.“

„Bez přestání se něco děje! I kdybys jenom seděl doma ve fotelu, tak se furt něco děje! Čim dál dokonalejší viry se bez přestání snažej přeprogramovat chod tvejch buněk, antibiotika už pomalu nezabíraj, klonuje se, skoro každej den zmizí z planety jeden živočišnej druh, černý huby maj atomovou bombu, to je ti málo? Celý národy se stěhujou po světě, to ti nestačí?“

„Mě už zajímaj jenom lidi, se kterejma se dá vobčas rozumně promluvit, a ani těch moc nezbejvá. A neřikej černý huby!“

„Nojo, tys to zaplaťpámbu nezažil, co se v lidech vobjeví za svinstvo, když přijde situace, že si to můžou dovolit; rasizmus, ten je spolehlivě v nás ve všech…“

„Já v sobě nic takovýho nemám.“

„Nemusíš vo tom nutně vědět, však vono se to vobjevuje jenom za určitejch podmínek. Dyť já si taky nemyslim, že je někdo horší než někdo jinej… Já jenom tvrdim, že nevíš, co budeš cejtit, až to zas v ňáký podobě přijde. Von totiž celej ten pokrok, celej ten náš humanizmus vede k tomu, že se na ně nakonec budem vomluvně usmívat, až nás budou kráglovat, protože je nám jasný, že maj ňákej svuj důvod se na nás zlobit…“

„Na koho?“

„Co?“

„Na koho se budem usmívat?“

„No na ty černý huby, na Araby, na koho jinýho…“

„Každej chvilku tahá pilku, koneckonců jsme vyhubili celý národy.“

„Kdo my?“

„No bílý plemeno, bílej muž.“

„Já žádnej národ nevyhubil, a jestlis ty někdy vyhubil ňákej národ, tak buď rád, že jsem se vo tom nedozvěděl, poněvadž bys byl dostal pár pohlavků. Víc mě ale v tuhle chvíli trápí, že mi už měsíc nefunguje pračka a netušim, kde vezmu na novou…“

„Nás myslim nikdo hubit nebude,“ povídám. „Spíš budou zkoušet, co si necháme líbit, a jakmile zjistěj, že na nás můžou dříví štípat, tak si nás rozeberou jak mravenci mršinu. A nejhorší je, že budou mít v podstatě recht… Tos měl říct, že potřebuješ pračku, my teď máme novou, tak sis moh tamtu vzít.“

„No výborně, tak já si jí vezmu!“

„Už je pryč.“

„Aha, a kdes vzal prosimtě na pračku?“

„Hanka koupila.“

„Leda tak.“

„A když jsem tu pračku připojoval, tak jsem ten výtok, víš, ten šlauch vzadu, necpal do vodpadu, ale jednoduše jsem ho zaháknul přes vokraj vany…“

„Aha, mně je to jasný, a ty ses pak koupal.“

„A pračka prala. A nastalo malý překvapení.“

„Ty si vopravdu nemůžeš stěžovat, že by se nic nedělo… Ale v tom se mejlíš, jestli si myslíš, že to je výsada bílejch, hubit jiný národy. Jenom za posledních dvě stě let co se zas děje, Turci vybíjej Armény a Kurdy, Indonésani Timořany, černoši Araby a Arabové zas černochy, Stalin, sám Asiat, zdecimoval spoustu asijskejch národů, žejo, a je tady Čína, Afrika, Srí Lanka, Indie s Pákistánem, škoda mluvit. A to jsou lidi, žejo, ale ani ty nevinný zvířata na tom nejsou líp, von sice Konrad Lorenz věřil, že zvířata maj vrozenej model chování, kterej jim brání masově vybíjet příslušníky vlastního druhu, jenže dneska už se ví, že to neni pravda. Mravenci, no dobře, to jsou mravenci, ale vlci, hyeny, kočkovitý šelmy a mnohý jiný sociálně žijící druhy pořádaj organizovaný vyvražďování celejch konkurenčních smeček. Primáti? Ty už se s tim vůbec neserou, šimpanzi dokonce plánovitě vyvražďujou celý sousední tlupy včetně mláďat a samic, což je normální genocida se všim všudy…“

Minuli jsme zaparkovaný černý sporťák, kterému z tlamy chladiče vylézaly ostré dravčí zuby. Špičáky z pochromovaného plechu se zaleskly ve světle lampy. Na vteřinku jsem měl dojem, že na nás z hloubi temných bytů hledí nepřirozeně zvětšené, divé tváře; ale když jsem se rozhlédl, viděl jsem jenom lepicí páskou spravovaná okna a za nimi závěsy a potrhané záclony a květináče s kaktusy.

Došli jsme k poslednímu domu v ulici, obešli jej a zamířili k ústí pěšího tunýlku, vedoucího skrz železniční násep. Vstoupili jsme do prochcané tmy. Tři metry nad našimi hlavami zaduněl vlak. Zachvěly se přesličky mezi pražci. Když jsme se pak vynořili na druhé straně, octli jsme se v hučícím civilizovaném světě, plném světel.

„Aha, to je přece Podbabská,“ zapraskal otec klouby na rukou, „a támhle dál je třída Jugoslávskejch partyzánů, tam jsem svýho času chodíval každej pátek ke Švejkovi s Alfrédem Kahavkou. To je pravej alkoholik! Vy mně vyčítáte, že piju alkohol, ale Alfréd? Ten chlastá vod svejch osumnácti let pravidelně, nikdy za celej život nepřestal, dneska je mu sedumašedesát a furt mu to myslí a furt je veselej, to já prosimtě před třicítkou žil jako mnich, nepil jsem vůbec, a co ze mě je? Pitomej dědek…“

„Já ti rozhodně nic nevyčítám.“

„Nojo, ale na svatbě ses za mě styděl, když sis bral Blanku, a to jsem jenom tvojí tchýni učil chorvatsky, sama to chtěla…“

Vrtím hlavou, ale vzpomínám si dobře. Co, chorvatsky. Vzpomínám si, jak tančil pro pobavení svatebčanů kolem stolu, jak kvokal s rukama nad hlavou a jak s ním napřed nějaká rozesmátá tetka tancovala, ale pak si sedla a všichni se pro formu smáli, ale dívali se stranou, protože to byla inženýrská a prognostická a učitelská chamraď, zatímco můj otec byl sice opilý a pro někoho možná nesnesitelný, ale sám pro sebe tiše a nenápadně svobodný, tak jako vždycky. A ani já jsem se tenkrát nesmál, protože mám v sobě něco ze své matky, z matky, která po každé návštěvě, sotva za ní zabouchly dveře, okamžitě myla jarem a leštila ironem popelníky a sklo na stole a která denně utírala prach; nesmál jsem se, protože jsem byl a budu úzkoprsý zkurvenec.

„Pravda je, že jsem v tý době pil dost,“ pokračuje otec, „ale co už má člověk dělat, když musí žít v takovýmhle svinčíku, ve kterým neni možný zachovat si zdravej rozum bez přiměřený lokální aneste­zie! Zblbnout a následně bejt spokojenej by snad byla cesta, ale to se mi povedlo jenom napůl.“

„Alfréd je ten kudrnatej, co hraje na harmoniku?“

„Ten. Von se poprvý vopil se svým bráchou na plese v Lucerně, to mu bylo, jak řikám, osumnáct, a vod toho dne pije pořád, už devětačtyřicet let. Jinýho by to zabilo, ale Alfréd? Ten ani nezastoná! Ten neví, co je rýma!“

Kousek za benzínovou pumpou svítil stánek. Na pultu pod plexisklem spočívalo pár opocených grilovaných kuřat, vystavujících zoufalé kosti ve světle růžové zářivky. Nad pultem se šťoural v nose opuchlý chlápek v rudé košili, přes kterou měl přetažený bílý plášť s oblýskaným límcem. Vítr k nám nicméně zanesl chutnou vůni.

„Nemáš hlad?“ řekl otec. „Ty nejlepší ptáci, jaký znám, jsou husy a kachny, ňam ňam!“

„Cože?“

„No tos napsal ty.“

„To jsem nenapsal já, to je z ňákýho sborníku překladů středověký poezie… Vodkuď to znáš?“

„Ale tos napsal ty, ty už ani nevíš, cos napsal, to je moje nejvoblíbenější báseň… Řekni taky ňákou!“

„Na centrálním dvorci pražské Štvanice
tancovaly kurvy při harmonice
v svitu měsíce…
Já jsem tam tenkrát taky byl
a tenis hrál a vodku pil
jako ty, Lili Marleen, ne sice…,“

naskočilo mi okamžitě.

„No vidiš, to je panečku vošklivá báseň… A proč Lili Marleen?“

„Těžko říct.“

„Tus taky nenapsal? Tak řekni ňákou, kterous napsal.“

„V totální prdeli jsem s morálním kodexem,“ řekl jsem.

„A to je celý?“

„To neni celý, to jsem udělal pauzu.“

„Proto! A dál?“

„A pořád stejný řád (uvnitř i vně) všech věcí…“

„Co to prosimtebe znamená uvnitř i vně všech věcí, já vim, tys měl vodjakživa rád takový ty všeobecný formulace, jako že je něco tak a zároveň navopak…“

Na cestě ležela plechovka od fazolí v tomatě. Kopl jsem do ní. Odrazila se od litinového sloupu a vrátila se mi zpátky pod nohy.

„No a…? Jak je to dál?“ řekl otec.

Kopl jsem do plechovky ještě jednou. Pořádně. Tentokrát odletěla až do lopuchů na druhé straně křižovatky.

„No tak dobře…,“ povzdychl si otec, „tak mi radši pověz, co je ve tvým životě novýho?“

„Nic, všechno jsou to jenom variace na téma ryby, obojživelníci, plazi a ptáci.“

„Tak nebuď nepříjemnej… Nevíš, jestli tohle třebas neni naše poslední procházka, zejtra to se mnou může seknout a už se víckrát neuvidíme. Nemáš hlad, já ti koupim kuře?“

„Ne, díky.“

Pár metrů od nás zakvílely brzdy. Z barevnými samolepkami olepeného terénního nissanu vyskákalo pár nedospělých mutantů a s rozjívenými výrazy obklopili stánek. „Kupte ty ptáky všecké…!“ ječely na ně z auta šestnáctileté nabarvené micinky s mikády, přilepenými na čisťounká čelíčka, „chichichi, jehehéé, kupte nám ptáké… a kolů… a sprájt… kornšpicé… a mentoskéé…! Něco sladkýhó! Něco slanýhó…! Jahodovýhóó…!“

Buch, buch, buch, hrála muzika.

„Za posledních třicet let strašně přibylo blondýn,“ podivil se otec, „to dřív nebejvalo, dneska je to všude samá blondýna… Jestli je to stravou nebo čim…“

Mládež mezitím soutěžila v hodu kuřetem do dálky. Ulízaný hubeňour s ohnutými zády dohodil až do křoví pod náspem. Neforemný tlusťoch s přelivem by býval určitě dohodil mnohem dál, nebýt toho, že kuře narazilo do jakýchsi provizorně natažených kabelů a zřítilo se do mastné louže za benzínkou. Prodavač se sirkou v koutku úst přihlížel. „Supééér!“ vřískaly pipiny. Potom hodili sáček se zbylými pečenými ptáky na sedadlo, nasedli a odjeli.

„Už dlouho si řikám, že jedno z mála důstojnejch povolání na tomhle světě by bylo dělat nájemnýho vraha, škoda že jsem se na to v mládí nedal,“ řekl otec, „což vůbec nemyslim v souvislosti s timhle, nájemnej vrah, to je naopak práce, která nemá vůbec co dělat s emocema, což je na tom právě pěkný… Tak nechceš teda kuře?“

„Fakt nechci,“ řekl jsem.

„Ale tak dej si, musíš jíst…“

„Já jsem jed.“

„A cos jed?“

„To máš fuk.“

„Ale tak říct mi to můžeš, nebo nemůžeš?“

„Karbanátek jsem si udělal, no.“

„Jeden karbanátek?“

„Čtyři.“

„A jak ho děláš?“

„Mletý hovězí, housku namočim v mlíce, hrubě strouhanou cibuli, česnek bejt může, ale nemusí, potom vajíčko, pepř, sůl, trochu rozemnutýho tymiánu, někdy taky kopr…“

„Kopr?“

„Zní to divně, ale neni to špatný. No a pak už to jenom vobalim v mouce a smažim.“

„A tak to může bejt dobrý, a strouhanku nedáváš?“

„Ne.“

„Nojo, proč ne, akorát že to defakto neni pravej karbanátek, když tam dáš jenom hovězí…“

„Hm.“

„Já jenom doufám, že by sis řek, kdybys měl chuť na kuře…“

„Dyť mám hergot zas metrák, co furt máš… Tak si ho dej ty!“

„Já? To bych moh rovnou jíst sklo, s mojí dietou, to já vůbec nemůžu, ty časy jsou pryč, kdy jsem si dělal sám pro sebe guláš z půl druhýho kila libový kližky, mnohem lepší by byl karabáček, žejo, jenže kde už dneska seženeš karabáček… a žádnej špek nebo volej do základu, ale čistý škvařený sádlo, panečku… dusit… a až uplně nakonec zelenou papriku a dvě tři rajčata…,“ brebentily dvě postavy, ťapkající po vyasfaltovaném dně světa. Ta, na které povlával lehký bílý plášť, úsporně rozkládala rukama a kráčela zeširoka, jako by ji bolely nohy. Druhá, v košili a v bachratých kalhotách, svírala v podpaží aktovku, rozhlížela se, kroutila hlavičkou a krčila rameny. Z výšky jim nebylo vidět do obličeje. Z ještě větší výšky vypadaly jen jako schematicky vyřezané dřevěné figurky, trhaně se pohybující po periferii polámaného nočního betléma. Jako Jů a Hele na dně vyschlého akvária. A z ještě větší výšky už nebylo vidět vůbec nic, jenom temný pruh řeky, opouštějící mezi moly a zdymadly širokým zákrutem mihotající se metropoli.