Svět

Opustili jsme lokál a došli po vrstevnici k místodržitelskému zámečku.

„Nojo, ale kam teď?“ prohodil otec směrem k drobounkému cimbuří sídlišť na obzoru. Za kopcem, posázeným vybělenými kostkami paneláků, se plazil souvislý hřbet mračen.

„Nejlíp zase zpátky do Stromovky, jestli ti to nevadí.“

„Mně nic nevadí, hlavně aby nepršelo,“ řekl otec, vyhrnul si límec, vylovil z kapsy krabičku marlborek, na třetí pokus si jednu zapálil, držel ji před sebou jako prase kost a vyfukoval kouř vstříc masám vlažného srpnového vzduchu, hrnoucího se z údolí.

Sešli jsme dolů a kráčeli travnatým lavorem parku. Nakonec jsme se dostali zpátky k řece a vydali se po břehu směrem k Podbabě. Kráčeli jsme rovnou a pustou ulicí Za Elektrárnou. Nalevo od nás šuměla obora a napravo pleskala do kamenů kalná voda plavebního kanálu. Kachny přičinlivě pádlovaly proti proudu. Kačeři pyšně komíhali krásně modrozelenou pitomou hlavou. Rackové ozobávali pohupující se kusy rohlíků a slizem potažené chcíplé potkany.

Najednou nás udeřil do nosu koncentrovaný, hustý zápach.

„To nebude jenom tak ňáká myš,“ prohodil otec.

Cítili jsme, jak nám ten hrozný puch potahuje sliznice. Jak se to na nás přímo přilepuje. Zrychlili jsme a snažili se tím projít.

„Já se mrknu, co to může bejt,“ rozhodl jsem se z čisté zvědavosti.

„Ale vykašli se na to a poď.“

„Běž, já tě dohonim,“ povídám, pořádně jsem se nadechl a udělal několik kroků zpátky. Nad křovím se zmítal chuchvalec much. V křoví se černala role térového papíru, zaházená prkny a větvemi. Uvnitř byl zarolovaný jakýsi neforemný rundelec. V šeru uvnitř role jsem zahlédl něco, co by při troše fantazie mohl být svetr omotaný kolem slepených tmavých vlasů, ale stejně dobře to mohla být a nejspíš taky byla srst nějakého zvířete. Obrátil jsem se a dohnal rozvážně kráčejícího otce.

„Tak co?“ optal se.

„Asi ňákej pes.“

Chvíli jsme kráčeli mlčky.

„Ke konci války, když už sypali bomby přímo na Záhřeb, se tu a tam strefili do obytnýho bloku, a protože se to nestačilo vodklízet, tak tam přesně takhle smrděly celý ulice, že se to skoro nedalo vydržet, a vod tý doby to nemám rád,“ řekl otec.

„Aha.“

„Ale i na to si lidi nakonec zvyknou, když to trvá dost dlouho, ale vo čem se mi dodneška zdá, je jedna příhoda tak asi z roku čtyřicet tři… Vodněkud jsem se tenkrát vracel, pamatuju si, že bylo i na tamní poměry velký vedro. A když jsem šel přes jedno náměstí v Maksimiru, což je čtvrť kousek vod centra, tak najednou ze všech stran vyrazily náklaďáky a na nich vojáci, lidi hned začali utíkat, jenže nebylo kam, a tak nás všechny, co jsme tam zrovna šli, pochytali a seřadili ke zdi. Já stál až vzadu a všim jsem si, že zrovna za mnou je těsně nad chodníkem povotevřený sklepní vokýnko, tak jsem si kleknul a rychle se protáh, já byl hubenej, žejo, mně bylo třináct nebo čtrnáct, potom jsem proběh sklepem, a když jsem vylez na druhý straně z baráku, tak jsem akorát v tu chvíli uslyšel ze směru vod náměstí hromadnou salvu z pušek, to byla tak hrozná rána, až v celý ulici zadrnčely vokna. Ale vo tom nechci mluvit… Nejhorší totiž bylo, že jak jsem vodtamtuď uháněl pryč, tak tam byla přímo na ulici hromada cihel a na tý hromadě až nahóře ležel zastřelenej vlčák, to nemohla bejt náhoda, byl trefenej zblízka přesně sem do hlavy a na mě to dělalo ten dojem, že se usmívá. A teprv v tu chvíli jsem se rozbrečel a běžel jsem až domu, no, našim jsem vo tom nikdy neřek…“

„A to byli Němci?“

„Ty vojáci? Kdepak Němci, ustašovci… Němci byli eště poměrně slušný, zato ustašovci prováděli lidem věci, že by tomu tady možná nikdo ani nevěřil, ale na to na všechno se dá po čase jakžtakž zapomenout. Jedině na toho zastřelenýho psa nezapomenu nikdy, toho mám dodneška před vočima.“

Chvíli jsem pozoroval špičky svých a otcových bot, jak si probíjejí cestu lehkým a prázdným vzduchem. Jak tu a tam odkopnou drobný kamínek. Jak se kamínek kutálí. Jak se zarazí o obrubník.

„Jeden známej mi vyprávěl,“ vybavilo se mi trochu nesouvisle, „že když byl v Rusku s horolezcema někde na Ťan-šanu na ňákym ledovci…“

„Kde?“

„Ťan-šan.“

„To ovšem dneska dávno neni Rusko, to je tušim Kyrgyzstán, to je horní větev masivu, kterej navazuje na Himálaj, potom je Hindúkuš a takhle nahoru do účka Ťan-šan…“

„Možná, ale tenkrát to hergot eště patřilo k Rusku!“

„No dobře… A co teda?“

„No, a jak šli přes ten ledovec, tak tam nahoře vobjevili takovou hlubokou trhlinu, takovou propast, a z tý propasti je praštil do nosu taky takovej přímej pekelnej puch. Bylo jim to divný, ale šli dál. A dole pod tim ledovcem pak našli ponornou řeku, která vytejkala rovnou zpod ledu a byla tak teplá, že se v ní normálně koupali. A jak se tam vochomejtali, tak hned vedle místa, vodkuď ta voda vytejkala, něco našli, bylo to zamotaný do hadrů a z dálky nebylo jasný, jestli je to člověk, nebo ne, a voni to radši ani blíž nezkoumali, protože toho měli pro ten den tak akorát, nahoře ten smrad a tady tohle… No nic, příští den dorazili do ňáký horský chaty, a tam seděli Rusáci z horský služby a mluvili vo tom, že už tejden hledaj ňákou rodinu, která se ztratila v horách. Tak se jim kluci zmínili vo tom smradu tam nahoře, a voni, že se tam ráno pojedou podívat a že jim budou muset ukázat, kde to je. Tak jeli, našli to, jeden chlapík se tam spustil, a když ho vytáhli, byl celej zelenej a povidá: ‚Jo, sou tam všichni, celá rodina!‘ ‚A jak je možný, že tak hrozně smrděj, když je tam samej led?‘ ptali se ho vostatní. ,Protože tam je ponorná řeka a voni sou napůl zapasovaný ve vodě, strašnej pohled, to vám řeknu,‘ řek ten Rus, ‚musíme s sebou vzít hodně vodky, až je budem tahat ven.‘ Pak eště toho Honzu, co mi to vyprávěl, napadlo zmínit se taky vo tý druhý mrtvole tam u tý ponorný řeky. Tak to vzali při jednom, zajeli tam, zastavili, jeden z tý horský služby k tomu šel, dloubnul do toho holí, uplivnul si, šel zpátky a povidá: ‚To nic, to je vobyčejná koza, pro dnešek končíme a jedem zpátky!‘ A když už nasedali, tak se ten Honza šel eště vymočit a naposled se na tu mrchu kouknul, a teprv teď, jak jí viděl z jinýho úhlu, si všim, že ta koza má holinky…“

„To jsou Rusové,“ pokýval hlavou otec. „U nás v laborce byl kdysi na praxi ňákej Míťa, a ten zabíjel pokusný králíky tim způsobem, že vzal králíka, zabod do něj rezavý nůžky, přestřih mu tepnu, chyt ho za nohy, zapálil si cigaretu a nechal ho v klidu vykrvácet. Já na něj začal řvát, když jsem to viděl, a von na mě koukal a vůbec nemoh pochopit, co mi jako vadí. A to byl doktor věd, vzdělanej člověk, ale holt Rus… A to je ňákej horolezec, ten tvuj známej?“

„Neni, von se jenom snaží všema možnejma způsobama přijít vo život, a furt se mu to nedaří.“

„Však von každej, kdo vopravdu chce, na to nakonec přijde.“

„To asi jo.“

„Mimochodem poslední dny je pouhym vokem nádherně vidět jak Mars, tak Jupiter, tak i Saturn a Venuše,“ povídá otec, „voni se k sobě Mars, Jupiter a Saturn můžou z našeho pohledu i dost přiblížit. Dokonce se soudí, že to tenkrát, jak se narodil Kristus, nebyla vůbec žádná kometa, co se vobjevila, ale že to byly právě tyhlety tři planety v konjunkci. To už muselo bejt panečku na nebi pořádný světlo!“

„To asi jo,“ říkám a zamyšleně sleduji špičky otcových a špičky svých bot, kamínky, travku prorážející popraskaným asfaltem, odhozené jízdenky MHD. Pak zase špičky jeho bot a špičky svých bot. Jdeš s fotrem na procházku, je čtvrtek odpoledne, je srpen, seš na světě; to už se nikdy nebude opakovat, pronesl jakýsi bodrý komentátor v mém nitru.

„Kozel se poslední dobou zkazil…,“ řekl otec.

„Já kozla nepil snad deset let,“ povídám, „ale jinak čim dál víc zjišťuju, že se dá pít skoro všecko, když se vo to uměj starat, smíchov, benešov, měšťan, louny, krušovice, všecko, ale že neexistuje pivo, který by se nedalo zničit, když se dosycuje kysličníkem a blbě skladuje a když se nečistěj trubky.“

„To asi jo,“ odpověděl otec, „i když teda plzeň je plzeň, nemoh bys prosimtě zpomalit? Mě zas poslední dobou zloběj nohy.“

Volným krokem jsme minuli rozpadlé kamenné zdi. Kůlny. Ohrady. Areály. Zelinářské zahrady. Živé ploty. Sklady. Hřiště. Tenisové kurty. Břízy. Modříny. Baráky nějakých ubytoven.

Podél plotu proti nám vykročily dvě širokoramenné sportovní krasavice, nekomplikované světlovlasé atletky s figurami, jaké by klidně mohly zdobit Reichstag. V tu chvíli přilétlo od ubytovny strašlivé hýkání a ječení. Záclonka v okně se rozhrnula a z nitra pokoje se na blondýny šklebily dvě široce rozesmáté černé tváře. Dívky jim zvesela zamávaly, prošly brankou a zahnuly k ubytovně. Měly pevné, sportem vypracované nohy. Bylo úplně slyšet, jak v nich šplouchají ty barevné televizní šťávy. Jak v nich buší to horké kravské srdce. Černoši spustili přímo v okně zběsilý tanec: „Ulálaulála… udža dža, udža udža dža… ulála, ulála, éééé!“

„To je svět…,“ povídá rezignovaně otec.

Z lesíka nad areálem se ozval ptačí zpěv.

„Jestlipak víš, co to je?“ zeptal se otec.

„Cože?“

„Co to je za ptáka, co zpívá?“

„Nevim,“ řekl jsem nepřítomně. Právě jsem se totiž v duchu zaobíral tou obrovitou harpunou ze Zemanova Barona Prášila, tou harpunou, velkou jak dopravní letadlo, kterou trosečníci v břiše velryby zpozorují, až když k nim vjede dovnitř skrz žebra netvora. Myslel jsem na to, že je to při vší naivitě přesný obraz té chvíle, na kterou odjakživa čekám. Chvíle, kdy se protrhne šedý zákal zvyku, kdy se konečně stane něco, něco. Samozřejmě že se nedočkám. Nikdo se nedočká. Protože všechno, co se nakonec stane, na sebe okamžitě vezme rysy všednosti. A mozek, to spokojené hovado? Ten kašovitý domácí pán? Ten krasoduch? Ten Oscar Wilde mé hlavy? Ten se vším, co je nové a neznámé, ihned odmítne zabývat. Život nám ujíždí pod zadkem jako autobus s řidičem raněným mrtvicí, ale mozek k tomu umí dodat jenom: Olala! No toto! Já se divim!

„Ale no tak, to přece poznáš,“ namířil otec prst k lesíku.

„Nevim,“ řekl jsem nepřítomně.

„Cilp calp cilp calp, to přece nemůžeš nepoznat, cilp calp cilp calp cilp calp!“ zajódloval otec zvýšeným hlasem a jedna sportovkyně se překvapeně ohlédla.

Fakt je, že mě to kdysi učil znát. Kdysi jsme se spolu něco nachodili po lesích, já a můj nesnesitelný otec. Novohradské hory, Jeseníky, Křivoklátsko, suché borové lesy za Mělníkem, černé smrčiny kolem Prahy, břízy a duby za Kladnem, pištivé olšiny podél Berounky.

„Budníček,“ říkám neochotně.

„No jistě, budníček menší!“

„Tak poď,“ povídám, protože jsem zjistil, že stojíme přesně uprostřed asfaltky, otec proto, že poslouchá budníčka, já proto, že se snažím zachytit něco z těch volovin, které mi táhnou hlavou, a že se k nám z dálky blíží v oblacích prachu náklaďák.

Minuli jsme rozpadající se starou vápenku. Přešli jsme po lávce nad jámou zrušené vlečky. Chvíli jsme hleděli do soutěsky, na jejímž dně mizel pod spadaným listím a větvemi rezavý oblouk kolejí. Do soutěsky, vykousané dynamitem do mastné a drolivé městské skály. Cilp calp cilp calp, kuvíkal v kopci za našimi zády budníček menší.

Potom jsme s cigaretou v ruce vstoupili do srdce Bubenče. Po­čmáranými garážemi, zpuchřelými vilami a fungl novými autobazary ohraničený prostor, který se před námi otevřel, se nazýval Papírenská ulice.