O rodičích a dětech (4)

Otec nakláněl půllitr a pozoroval světelné šípy, drúzy, ovály a hyper­boly běhající po ubruse.

„Představ si,“ povídám, když jsem si sedl, „že jak teď byla ta válka v Bosně, tak prej byly všechny lesy kolem Lublaně plný medvědů, prej jich tam bylo tolik, že z toho sami byli nervózní, kolik jich tam je pohromadě, a lidi, ty se tam vůbec báli chodit…“

„A kde se tam vzali, chudáci? Tam se přece neválčilo?“

„To byli totiž medvědi z Bosny a z Chorvatska, který vodtamtuď vyhnala střelba a dunění kanonády; prostě se sebrali a přestěhovali se jedinym směrem, vodkuď ta střelba nezněla, nahoru do Slovinska.“

„A vodkuď to víš?“

„Vod jednoho Slovince z Lublaně.“

„A kdes přišel k ňákýmu Slovinci?“

„Chodil s jednou mojí kamarádkou.“

„A co dělá?“

„V Lublani v divadle maluje kulisy, jinak nevim, snad ňákej grafik… Jenom tak mezi řečí, kdo namaloval ty plameňáky na sklo v kuchyni v klánovickym baráku? Ty?“

„Já, kdo jinej… Ty jsem tam namaloval kuli tobě, to byl tvý babičky nápad, abys vydržel sedět v kuchyni a líp jed, to ti mohly bejt tři. Já tam chtěl původně namalovat žraloka tygřího, jak žere potápěče, žejo, ale to se tenkrát vzácně všichni shodli, že to nechtěj, protože by ses prej bál; tak jsem začal malovat vorvaně, jak zápasí s krakaticí, a to zas tvrdili, že by se to nelíbilo jim, tak jsem se s nima nehádal a udělal jsem ty hloupý plameňáky… Jak sis na to, prosimtě, zrovna teď vzpomněl?“

„Ani nevim.“

„Já znal v Lublani jednu ženskou, a to byla panečku důkladná ženská, sice hubená, ale ta měla figuru, že mi stačilo se na ní jenom podivat a hned mi vyletěl tlak na sto vosumdesát, vona měla sice takový vyloženě malý prsa, ale sotva jsem jí na ně šáh, tak jsem cejtil, jak v tu ránu ztvrdly, já vim, takhle by otec se synem neměl mluvit, ale komu už na světě to mám říct, žejo… A vona měla dóle na zádech takový pihy, který vypadaly uplně přesně, jako když hodíš kostkou a padne ti pětka. Její bratr byl bejvalej oficír, ten mě učil šavlí sekat živej plot a já jsem přitom málem přesek jejich starou tetu, která šla po pěšině s nákupem. Já se tak hrozně lek, že do mě museli nalejt kořalku, abych se vzpamatoval, a teta? Ta se tomu smála eště dva dny…“

„Já měl zhruba před patnácti lety jednu známou, se kterou jsem chodil, vlastně spíš popocházel…“

„Já rozumim. No a co?“

„No a nic, vona byla muj typ, taková ne moc velká, neměla přehnaně dlouhý nohy, v podstatě spíš hubená, ale hubená tak, jako bejvaj krejčovský panny…“

„Krejčovský panny hubený moc nebejvaj.“

„No právě! A tahle holka měla navíc černý vobočí, černý voči a k tomu blond vlasy a ve tváři výraz, jako když jí celej život fouká do tváře vlažnej vítr, vona měla už tenkrát dvě děti, zkrátka tak… A nedávno, tak před půl druhym rokem, přijdu do jednoho klubu, kam jsem byl pozvanej vod ňákejch známejch, a co vidim? U baru stojí tahleta Pavlína a kouká na mě, ve mně uplně hrklo, protože se za těch patnáct let ani trochu nezměnila, stejný vlasy, figuru, drátěný brejličky na nose, stejnej výraz, furt jako na horský dráze! Tak jdu k ní a povidám: ‚Ahoj!‘ A vona se usmála, vodklepla cigaretu a povidá: ‚Jo, jo, já si na tebe pamatuju, počkej, ty seš ten, Honza Beneš!‘ A já jí začal vykládat řeči a přitom jsem na ní moh voči nechat, a jak tak melu pátý přes devátý, tak se jí taky ptám: ‚A kde teď, Pavlíno, bydlíš?‘ a Pavlína si pošoupla brejle a řekla: ‚Ale já sem přece Ája, aha, to je švanda, ty sis mě splet s mámou!‘ a ukázala takhle za sebe a tam v koutě pila víno taková blonďatá vrásčitá babička, celá schoulená do sebe, a ta babička vzhlídla, pošoupla si brejličky a povídá: ‚Servus, ty eště žiješ?‘ Tak jsem přešel k ní a něco jsme si povídali a já přitom pokukoval po tý její holce, kterou jsem pamatoval jako pětiletou, Pavlína pokyvovala, pila kyselou frankovku, a pak najednou křikla na ty svý dcery, byly tam vobě a vobě vypadaly jako její patnáct roků stará fotka: ‚Tak holky, už musíme, šup šup, ať to stihnem, platíme a deme!‘“

„Nojo, na ženskejch je nejhorší a zároveň možná i nejlepší, že voni žárlej uplně na všechno, voni si berou osobně i zatmění slunce nebo když prší. Ale to nic, chtěl jsem se zeptat… Víš ty, proč tu vlastně žiješ?“

„Protožes mě vyrobil.“

„Ále no jistě, to mi promiň, to se holt stane… Ale proč ty žiješ celej život pořád v tý Praze?“

„Protože se bojim změnit svuj život k horšímu; Praha je jediný místo, kde umim žít.“

„A jak to víš, kdyžs to jinde nezkusil?“

„Mně bohatě stačí, když někde pobejvám tejden, čtrnáct dní, a už vidim, že bych tam z tý nicoty zmagořil, z tý jednoznačnosti, z tý vážnosti, se kterou se tam žije. Jak seš jednou švec, tak ti nezbejvá než držet lajnu a bejt nadosmrti švec, protože tě tak všichni berou, i kdyby ses na hlavu stavěl.“

„A co ti na tom vadí?“

„Dyť je to nuda! Navlíknout se do jedný role a hrát jí až do uplný­ho rozpadu!“

„Kdežto tady?“

„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydri­cha v podání dětskýho loutkovýho divadla…“

„A to se ti líbí?“

„To se mi líbí moc.“

„A co se ti na tom, prosimtebe, líbí?“

„Právě ty divadelní rozměry, ten malej prostor. To, jak tady má mukl společensky blízko k ministrovi a navopak. To šmidrování. To lojzování a vaškování… Všechny ty historky, jak někdo chodil na pivo a na karty s prezidentem…“

„Prostě bordel.“

„Ale veselej.“

„To já bych jel jinam hned! Mně kdysi vyšla v Brazílii ňáká vodborná kniha a měl jsem tam kuli tomu jet; a poněvadž tenkrát eště žil v Sao Paulu muj strejda Pavel, tak jsem tak ňák věděl, že jestli mě pustěj, že se už nevrátim. Jenže vy jste byli s Ivanou moc malý na to, abych vás vopustil, tak jsem se na to radši vykašlal a nejel jsem nikam. To byl muj ideál, dožít někde v cizině, kde mě nikdo nezná a nepotřebuje. Zmizet u moře nebo v pralese… Ztratit se v mokrým zeleným pralese a nikdy se už nevrátit, nikdy a k nikomu, nojo.“

„Pavel byl ten, co strávil celou válku na ambasádě v Budapešti, ne?“

„V Budapešti na portugalský ambasádě, co že se zrovna dneska vyptáváš na lidi, který tě v životě nezajímali?“

„Stárnu.“

„Stárneš, ale nejseš starej, to je vobrovskej rozdíl… Strejda Pavel, von původně neuměl portugalsky ani slovo, žejo, von uměl jenom česky a maďarsky, ale za těch pět let, co vůbec nemoh vylízt na ulici, si na tu portugalštinu tak zvyk, že se po válce vodstěhoval rovnou do Lisabonu a z Lisabonu pak jel dělat bankovního úředníka do Sao Paula, kde si vzal za ženu vo pětadvacet let mladší černošku. Jo, Brazílie… Tys vlastně byl v Lisabonu, nebyl?“

„Byl. Jed jsem tam mečouna.“

„A jak víš, že to byl mečoun?“

„Psali to na lístku. Já vim, tam můžou psát, co chtěj.“

„No!“

„Ale co jsem chtěl povědět; já mám jednu kamarádku, a ta byla letos v Peru…“

„Řikals před chvílí, že Hance nezahejbáš.“

„Tohle je jenom kamarádka.“

„A co hledala v Peru, chudák?“

„Chtěla se podivat, jak to tam vypadá, bydlela v ňáký vesnici u jednoho českýho malíře. A když se vrátila, tak vyprávěla, že tam v tý zapadlý vesničce v Peru na kraji džungle žije malej kluk, kterej se menuje Hitler.“

„Příjmením?“

„Právě že křestním, voni se totiž jeho rodiče doslechli, že existoval někdo slavnej toho ména, ale kdo přesně, to nevěděli, a tak mu dali křestní méno Hitler. ‚Hitlercito!‘ volaj na něj prej v tý vesnici, ‚Hitlercito, skoč nám pro cigára!‘ a von skočí a přinese, poněvadž je to strašně hodnej a úslužnej a hezkej kluk a všichni ho tam maj rádi.“

„Já bych vod minuty vodjel třebas i do Peru, ať se tam klidně každej druhej menuje Hitler,“ povzdechl si otec, „jenomže dneska už sotva lezu, co by tam se mnou dělali… Tenkrát, když jsem moh, tak jste nebyli dospělí, a teď už jsem starej…“

„Ale tak si hergot furt nestěžuj,“ povídám.

„Já si nestěžuju, dyť řikám, že nevim, jak se to dělá.“

„Stěžuješ si, co tě znám; dyť to ber, jak to je!“

„Nojo, ty eště nevíš, jaký to je, když známí kolem tebe stárnou a blbnou a donekonečna se vopakujou a umíraj, ženský po tobě bez přestání něco chtěj, ale neřeknou přesně co, a když jim to dáš, tak tě vopustěj. A děti se ti smějou, poněvadž maj dojem, že voni budou žít jinak a líp.“

„Trochu vo tom něco vim, já mám pár kamarádů, kterejm eště neni čtyřicet, a už mluvěj pořád dokola to samý, a já se na ně usmívám a předstírám, jak je to všecko fajn, protože jediná další možnost je zvyknout si bejt sám. Vostatně si poslední dobou všímám, že jsou lidi ňáký roztěkaný, když něco vykládám, a když se zeptám, co se děje, tak povidaj: ‚Nic, dobrý, akorát žes to řikal už předevčírem…‘“

„Ále jen nepovidej, tebe to na světě baví! Ty to tady máš rád! Muj otec měl taky až do smrti rád život, poněvadž byl despotickej cholerik, a jak ho všecko furt rozčilovalo, tak nikdy neměl čas na takový ideály jako nebejt a podobně… A ty seš celej po něm, však von se v tobě taky viděl! Von ti kdysi nechal přivézt velikánskou bednu se stavebnicí až z Itálie…“

„Já vim, merkur.“

„Jo, merkur. Von otec vyznával takovou tu kejčovitou starosvětskou zásadu, že jenom to nejlepší je dost dobrý. Ale když jsem po něm chtěl ve svym mládí já ňákou hračku, tak to mě hnal, já měl jenom takovýho plechovýho námořníka, co furt salutoval, jenomže ten mě sral, já chtěl pořádnou pušku, a otec, že ne, tak jsem si vyrobil dřevěnou, a vždycky když jsem s ní na někoho dospělýho namířil, tak jsem se při tom hlasitě usral. Potom to na mě někdo našim dones a dostal jsem u voběda takovej pohlavek, až jsem vzal čelem vo stůl, jenomže přede mnou zrovna stála mísa s polívkou, a ta polívka se vyklopila do klína jistý tetě Olje, co u nás byla na návštěvě, já mám pocit, že za ní otec tajně pálil, a tak jsem dostal eště jednou a pořádně… Nojo, teď si to uvědomuju, já neměl žádný hračky, a to měl otec na hračky továrnu! To byl holt jeho názor na výchovu…“

„Já měl hraček dost.“

„Ty už zase jo.“

„Já měl takovou dakotu na plovácích, potom tu rachejtli, co když se fest napumpovala, tak frčela slušně vysoko…“

„To já vim moc dobře, s tous rozbil vokno a já ho musel zasklívat.“

„Tak to promiň. A pak jsem měl asi takhle velkou bakelitovou ponorku na pneumatickej pohon…“

„Já si na ní vzpomínám…“

„Tu jsem měl hodně rád, ale utopil jsem jí v tom žabincovym jezírku u trati…“

„Tos mě nutil, abych ti pro ní vlez, a rozříz jsem si kuli tomu nohu, tak tam zustala…“

„Pásák na baterky, taky ňákej traktor, plechovej parní válec, jisk­řící tank vobyčejnej i v optimistickym provedení pro Mars, potápěče neboli nurka, ten měl zevnitř na sklo přilby nalepenej placatej barvotiskovej ksicht k nerozeznání vod Ference Futuristy… Pak tu umělohmotnou stavebnici, která sestávala z takovejch barevnejch dílků s dirkama a čudlíkama, z takovejch žlutejch a červenejch a černejch a voranžovejch a zelenejch banánků, ty byly uplně k sežrání, však jsem se taky jednou neudržel a pár těch banánků spolknul. A tejden jsem potom klacíkem kontroloval, jestli už vylezly.“

„A vylezly?“

„Nevylezly nikdy, možná tam pořád eště někde jsou.“

„Já se pamatuju, že před válkou dělal otec největší kšefty ani tak ne s hračkama, ale že vyráběl předevšim takový ty figuríny do obchodů s textilem… Jednou mu přišla velká objednávka pro obchodní dům v Sarajevu a chtěli jenom samý pánský figury, tak otec vodeslal vagón pánskejch figurín, jenomže za ňákej čas se mu ten vagón vrátil zpátky. Tak se sebral a jel se do Sarajeva zeptat osobně, co se jim na těch jeho figurínách nezdálo. A šéf toho obchodního domu ho přijal a křičel: ‚To, co jste mi poslal, to vůbec nejsou mužský figury, to si ze mě snad děláte legraci, za to já vám platit nebudu!‘ ‚A co jim schází?‘ ptal se otec. ‚Vy se eště ptáte, co jim schází?‘ křičel ten ředitel, ‚dyť vůbec nemaj to hlavní, co dělá chlapa chlapem!‘ ‚A co by to jako mělo bejt?‘ ptal se otec už dost zaraženě. A ten ředitel se málem skácel: ,Jak se tak můžete ptát! Copak to nevidíte!? Nema brko!!!‘ – jako že nemaj knír… Tak otec jel zpátky a všem těm figurínám nechal přidělat pořádnej knír, znova je naložil do vagónu, a Sarajevo bylo teprve spokojený.“

„Von měl furt ňáký plány,“ řekl jsem, „von mi eště dva nebo tři roky před smrtí líčil, že vymyslel ňákej patentní včelín a že se chystá rekonstruovat garáž a vyrábět v ní ty patentní včelíny jako malo­sérii na vobjednávku…“

„Kdy že to bylo?“

„Řikám, pár let předtim, než umřel, já byl tenkrát v Klánovicích na prázdninách.“

„Nojo, pravda, tys tam pak eště jezdil na prázdniny.“

„No jistě… Když sem vlítli Rusové, tak jsem tam strávil komplet celý dva měsíce, to byly tenkrát zvláštní prázdniny, v jednom kuse někdo zvonil, pořád tam seděli ve fotelu ňáký bledý lidi, smrkali do kapesníku, pili kafe a řikali: ‚To je situace, vy ste byl ve světě, pane Beneš, co si vo tom všem myslíte?‘ a děda mával rukou, nalejval jim koňak a řikal: ,Spolkli nás, pane Skružný, ájo! Co vám mám povidat, pane Březina, ájo!‘ Doteď mám před vočima, jak mě jednou po ránu bafnul za ruku, řek: ‚Poď!‘ a šli jsme k tý silnici, co vede přes viadukt vod Újezda, po který už asi pátej den jezdily vod rána do večera tanky.“

„Aha… A co jste tam dělali?“

„Stáli jsme na chodníku, děda mě držel za ruku a v pravidelnejch intervalech vopakoval: ‚Vidiš? To si pamatuj! Vidiš? To si pamatuj!‘“

„No vidiš, a pamatuješ si to…“

„To si pamatuju, jako by to bylo předevčírem, protože to bylo poprvý, co jsem viděl vopravdový tanky, já byl přímo nadšenej, motory řvaly, kouř se válel nad lesem, tanky rachotily jeden za druhym a furt jim nebyl konec! A my tam stáli až do vodpoledne, děda jim hrozil pěstí a já jim tajně, aby to neviděl, mával… Vzpomínám si na jednoho malinkýho kníratýho oficíra s tou jejich placatou čepicí takhle do tejla, kterej se po nás furt vohlížel z transportéru a nemoh to pochopit: dědek hrozí a málčik mává…“

„To ti ale bylo deset, tos už moh vnímat, vo co tu běží.“

„No to jsem právě vnímal! Jak všichni lavírovali, jak se zajišťovali na dvě strany, jak měli plnou hubu lidskejch tváří, a přitom byli podělaný až za ušima, naši taky, matka s Pepčou, furt kramařili s ňákejma letákama, a přitom dávali pozor, aby si toho sousedi proboha nevšimli, mně z toho bylo nanic. Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň vohromně líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával… Děda nakonec sebral z chodníku voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank.“

„To byl celej von, von měl v každý situaci smysl pro reklamu, nebo jak bych to řek… Což mu teda pomáhalo přežít. Když ho pustili z kriminálu, tak šel v pětapadesáti dělat pomocnýho dělníka do ČKD, tam se vypracoval na kvalifikovanýho dělníka, pak na vedoucího dílny a nakonec ho chtěli udělat technickým vedoucím, ale von šel radši do důchodu… A trefil se?“

„Kam?“

„Do toho tanku.“

„Trefil.“

„Nojo,“ zamyslel se otec. „Já jsem si se svým otcem moc nerozuměl. Mě vodmalička srala ta jeho zásada, že peníze zmůžou uplně všecko… Já kdysi jako dítě vyhrál ňákej závod v plavání a přines jsem domu medaili. A von místo aby mě pochválil, povidá: ,Ivane, doufám ale, že si nemyslíš, že plaveš líp než tvoje matka!‘ a já se jenom zasmál, a von už řval: ,Nemůžeš plavat líp než tvoje matka, protože tu učil plavání profesionální plavčík,‘ čímž myslel za jeho peníze, žejo; to byl totiž plavčík, kterej matku držel v bazénu na takový tý udici a volal na ní: ‚Á dva tři, á dva tři…‘ Ale otec byl pevně přesvědčenej, že jedině takhle se někdo může naučit plavat. Že zadarmo se nikdo pořádně plavat nenaučí. Von byl holt pravej kapitalista. A já měl díky tomu ideál, že až se konečně vosamostatnim, že pro mě peníze nebudou nikdy důležitý. Že když někdy ňáký budu mít, tak je bez řečí utratim a hotovo,“ řekl otec a zacukalo mu oko. Vypadal, jako by mu v tu chvíli něco došlo.

Chtě nechtě se mi vybavila ta jeho přízemní garsoniéra na Spořilově. Ta shnilá kuchyň, ta plesnivá koupelna, ten rozklížený sektorový nábytek, ty zástupy zaprášených flašek mezi chuchvalci prachu pod dřezem.

Mlčel jsem.

Otec mlčel.

Rarach mlčel a ohryzával si pařáty.

„Což se mi teda nakonec nejspíš asi podařilo…,“ řekl otec po dobrých pěti minutách.

„Eště pivo?“ zjevil se nad námi zmáchaný hospodský.

„Jo,“ řekl otec.

„Už ne, zaplatíme,“ řekl jsem já.

„Tak jak?“ zeptal se hospodský.

„Tak dvakrát jalovcovou a zaplatíme,“ řekl jsem.

„Dvakrát jalovec,“ zazpíval si pro sebe hospodský.

„Tady…! Jednu přísnou!“ dožadoval se vyschlým hlasem mládenec v koutě.

„Máš pravdu, jalovcová je lepší,“ řekl otec. „A co, ty už zase někam spěcháš?“

„Ani ne, spíš jsem malinko utahanej.“

„A z čeho, prosimtě?“

„Já se vod rána do večera nezastavim!“

„A co děláš?“

„Snažim se vyhovět požadavkům kladenejm na dospělýho jedince.“

„Jenže tvuj největší problém je vodjakživa ten, že ty prostě nechceš bejt dospělej,“ řekl jednasedmdesátiletý dvaačtyřicetiletému.

„Přesně to samý jsem vod tebe slyšel včera ve snu,“ řekl jsem.

„To se nedivim, že seš utahanej, když se ti zdaj sny vo mně… A co jsem dělal v tom snu?“

„Koukal ses na moře.“

„Nojo, to já bych dělal rád i ve skutečnosti, to by mi nikdy nemohlo zevšednět,“ pokýval otec.

„Tady! Jednu přísnou!“ vnucoval se mládenec v koutě a komíhal oběma rukama nad hlavou, ale nikdo si ho nevšímal.

Zvedl jsem se a zamířil k hajzlům.