Barák

Když jsem potom stál nad pisoárem potaženým slizem a zvolna vypouštěl měchýř, zjevil se mi znovu ten barák, okolo něhož běhal otcův otec, barák, na který se už pětatřicet let pokouším zapomenout. Zase jsem viděl tu vřesem potaženou, tújemi obklopenou vilu na kraji lesa, to naftalínem mumifikované hnízdo, ve kterém jsem se vylíhnul. Zase jsem viděl ty terasy. Sluncem rozpálené okenice. Chodby. Ten obrovský pokoj v přízemí, schopný svými rozměry nahradit venkovní svět. Pokoj a kuchyni s neurvale se třesoucí lednicí a s leptanými skleněnými výplněmi. S výplněmi pokrytými zástupem bezradně postávajících růžových plameňáků a pelikánů, které tam jednoho dne namastil acetonovými barvami můj otec pod záminkou, že tím vylepší chuť k jídlu synáčkovi, který se pod těmi ptáky denně dloubal v talíři kaše. Zase jsem viděl to schodiště, které chtě nechtě bylo páteří domu; ty skřípějící schody, pokryté prošlapaným kobercem, přidržovaným dutě kloktajícími mosaznými tyčemi. Zavřel jsem oči a stoupal po schodech do patra. Přede mnou se kymácela chodba plná dveří, za jedněmi se chvěla vysoká a studená koupelna, za dalšími vibrovaly nějaké komůrky a ložničky. A pak ještě jedny dveře, ty nejzajímavější. Protože za nimi se nacházel zapomenutý pokoj. Byla tam dlouhá a úzká, přes roh zahýbající místnost s dřevěným stropem, ztrácejícím se vysoko v přítmí. Tyhle dveře byly vždycky zamčené, což mi v žádném případě nemohlo zabránit v tom, abych za nimi pobýval tak často, jak to jen šlo. Obyčejně se to dělo tak, že jsem s dupáním a pokašláváním vyšel ven z baráku, chvíli jsem chodil sem tam po zahradě, potom jsem se co nejtišeji vrátil zadním vchodem, sundal z věšáku klíč a po vnějším okraji schodů, kde bylo snížené riziko vrzání, kradl jsem se vzhůru. Opatrně jsem odemkl a zase za sebou zamkl. A byl jsem uvnitř. Čekal tam na mě jiný, výrazně přitažlivější svět, svět zabydlený rozpáranými křesly, červotočivými taburety, dunivě kvílejícími skříněmi a dlouhými řadami polic sahajících až ke stropu. Polic zaplněných starými škrpály, prasklými skleněnými vázami, měděnými džezvami a voskem pocintanými svícny. Křesadly. Jezdeckými holínkami. Bajonety. Píkami. Zouváky. Rzí mramorovanými plechovými hračkami. Polámanými parními strojky na suchý líh. Porcelánovými soškami. Mračnými sádrovými bustami. Tepanými balkánskými jatagany. Špacírkami. Truhlíky. Truhlami. Dózami. Cetkami. Bednami plnými plesnivých pohlednic a zkroucených hřebíků. V hlubinách temných zákoutí se mi zjevovaly zvířecí lebky. Děsivě spokojení, usmívající se buddhové. Nítěnkovití draci s vytřeštěnýma očima, obtáčející husí břicha smaltovaných čínských váz. Pamětní věnce. Kratiknoty. Kleště. Divná rohatá kladívka s ozdobně soustruženou rukojetí. Trumpety. Klobouky. Vybledlí hadi v lihu. Želví krunýře. Prázdnooké kašírované masky, schopné měnit výraz podle toho, jestli se člověk jenom bojí, nebo nedýchá strachy. Obrovité železné budíky, korunované omlácenými zvonci. Láhve s červenými, žlutými, zelenými a černými kapalinami. Ředidla. Dráty. Dratve. Řetězy. Plechovky. Pugéty zatvrdlých štětců. Perletí vykládané dřevěné kazety, ukrývající rezavé břitvy, holicí štětky a zčernalé prsteny. Listoval jsem ve svázaných ročnících dětského časopisu Punťa. Naplněn nasládlou hrůzou jsem se hrabal v předválečných pohádkových knihách, vybavených ilustracemi připomínajícími výjevy z pekla. Zíral jsem na holohlavé, starcům podobné opice, na vzteklé mumlavé opice, počítající kokosové ořechy, ale stačilo podívat se pořádně, a už to nebyly ořechy, byly to sušené lidské hlavy. Zíral jsem do práchnivých, vráskami pokrytých obličejů ježků a psů a myšek. Když na mě mezi stránkami vykoukla regulérní čarodějnice, byla to ještě velká úleva oproti těm řídce ochlupeným, tenkonohým tvorům, kteří mi nepříjemně přesně připomínali osmdesátileté klánovické důchodce. Domem se rozléhaly rány, jak matka naklepávala řízky. Za oknem vřeštěla sojka. Šneci si s praskotem razili cestu jehličím. Skrz les se blížilo chrochtání dieselu a táhlé klepání kolejnic a zvonění drátů. Rozbaloval jsem obrazy v rámech, přikryté dočerna zaprášeným novinovým papírem. Na jednom z obrazů kráčela od hlavy k patě zahalená ženská postava strmou, sluncem ozářenou uličkou, na jejímž konci čněl nad střechami vysoký tenký minaret. Ženská stoupala vzhůru, pleskala bosýma nohama do udusané hlíny, nebe bylo k zešílení modré a minaret se vlivem toho, jak jsem ho hodiny a hodiny upřeně pozoroval, jemně, ale zřetelně kýval.

Oklepal jsem ptáka a vrátil ho do kalhot. Plivl do mušle. Opláchl jsem si ruce. To je to, věděl jsem, čeho se nikdy nezbavím. Ne toho, že to pak všechno střelili za babku nějakýmu kšefťákovi, když děda umřel, čert vem prachy. Ale ten dům, to bylo jediné a poslední místo v mém životě, kde bylo cítit opravdové tajemství.

Jenom se lituj…, přihlásil se zas o slovo rarach: Lituj se, kriple…! Lituj…! Čum už jednou před sebe, ne dozadu…! Čum před sebe!

„Dyť tam nic neni,“ řekl jsem polohlasem.

Nikde nic neni…, zařval skřet: Vzadu taky ne…! Acha, acha…! Achacha…! Chachachacha…!

Otevřel jsem dveře od hajzlu.

„Jednu přísnou!“ dolehlo ke mně. „Tady…! Jednu přísnou!“