O rodičích a dětech (5)

„Poď, tati, a nestuj tady…,“ řekl jsem.

„Ale počkej, dyť mě nech, já vim, ty to můžeš vidět, kdykoliv se ti zachce, a možná dokonce, i když se ti ani nechce, ale já takhle mladou ženskou neviděl už celý léta!“ odpověděl mi otec.

„Tak si ale poď sednout, dyť vona neuteče.“

Sedli jsme si zpátky na místo. Princezka nosila utopence a nakládaný hermelín a zažloutlé, zhruba do půlky naplněné půllitry. Měla vyholené obočí, místo kterého jí na čele trčela dvojice bezcitných oblouků, což jí dodávalo výraz naprosté omyvatelnosti. Zase jsem měl příležitost sledovat ten zvláštní jev, jak skoro všichni chlapi najednou ztichnou a uhýbají očima. Jak si spisovně objednávají kafe. Blonďákům jak zrudne zátylek. Jak na sebe mrkají, teprve až když mucholapka odkráčí.

„Kde se tu vzala?“ zeptal jsem se.

„Já ani pořádně nevim, já si šel támhle pro sirky, žejo, a vona se najednou vobjevila, a to ti mě tak zaskočilo… Já vim, teď je to móda, za mejch mladejch let se za něčim takovym muselo jedině do hanbince a dneska už je hambinec uplně všude… Nojo, já chtěl vždycky Japonku! Levou ruku bych bejval klidně vobětoval za Japonku… aspoň jednou jedinkrát… a ani by nemusela bejt kdovíjak pěkná… ale nikdy jsem žádnou neměl…“

„Já měl Číňanku.“

„Číňanku, tu ti vůbec nezávidim,“ mává otec rukou, „Japonky, to je něco uplně jinýho, já chtěl Japonku… a to se mi nikdy nepovedlo…“

„Já bych se Japonky bál, voni maj v sobě ten kodex…,“ povídám a pozoruju, jak se mi lokál znovu rozhoupal před očima, dvakrát doleva, jednou doprava a potom znovu doleva, chaos.

„Jakej kodex?“

„Ňákej kodex…“

„Z Japonky bych vůbec strach neměl,“ snížil otec hlas. „Přiznám se, že jsem měl půlku života strach z kurev, protože jsem netušil, že se lišej vod vostatních ženskejch jen a jenom tim, že to tolik nekomplikujou. To kdybych bejval věděl dřív, tak jsem si moh ušetřit mnohý štrapáce…“

„Já mám naopak celej život strach z hodnejch ženskejch,“ řekl jsem, „protože vim, že si s nima dřív nebo pozdějc nebudu mít co říct, jelikož bohužel právě jenom ty mrchy v sobě maj to živý kouzlo, hodný ženský skoro nikdy.“

„To je pravda, ale někdy se člověk splete. Jednou jsem, panečku, naletěl v Karlovejch Varech, seděla tam jedna taková krásně načesaná, vlasy jak Sofie Loren, a uplně nezakrytě na mě mrkala, tak co, tak jsem poručil koňak a pozval jí. Jenže vona se hned začala svěřovat, že je vdova a že se jí chce plakat, poněvadž všichni chlapi myslej pořád jenom na to jedno, no, a nakonec mě s velkým upejpáním vzala k sobě, jenže to si chtěla v půl třetí ráno v kuchyni u kafe povidat vo křečovejch žilách. Nakonec jsem jí teda přemluvil, že pudem spát. A vona si sundala vlasy, měla paruku, žejo, pak si sundala svetr, měla žebra jak hřeben, ale to mi nevadilo, protože měla důkladný veliký kozy. Jenomže potom si sundala i ty kozy, měla v podprsence molitan, žejo, a na závěr si vyndala zuby, abysme se prej mohli líbat, a to už jsem mazal pryč, byla noc a musel jsem přespat na nádraží. Jsou všelijaký případy… Já hlavně chci, abys už zustal s tou Hankou, no. Doufám, že jí nezahejbáš…“

„Co ty s tim dneska furt máš?“

„Ale no protože to vidim všude kolem sebe, Iva byla s Fandou spoustu let, žejo, a nakonec se sebral a bez jakýhokoli vysvětlení vodešel, a zustala na všecko sama…“

„To se může stát. Mně byl Fanda docela sympatickej.“

„A proč tobě byl sympatickej, dyťs ho v podstatě neznal?“

„Nejspíš kvůli tomu svýmu nápadu, jak se dostat do Guinnessovy knihy rekordů.“

„To nevim…“

„Jak se rozhod, že dojde na štaflích z Prahy do Vídně.“

„Jo takhle, to ale nebyl von, to byl ňákej Fandův kolega z tý jejich malířský firmy…“

„Dyť mi tvrdil, že se to stalo jemu!“

„Aspoň vidíš, jakej je! Mně vyprávěl, že se to stalo jeho kolegovi, ale už přesně nevim, jak to celý proběhlo…“

„No jak, von se celej život trápil, že ničim neni a nic neznamená a že vo něm nikdo neví a že by chtěl aspoň jednou něco pořádnýho dokázat… Tak se přihlásil k pokusu vo rekord, oficiálně se zaregistroval, dokonce si snad sehnal i ňákýho sponzora, nakonec vylez s velkou slávou na štafle, nechal se vyfotit a vyrazil. A ušel dvě stě metrů a po těch dvou stech metrech se mu vyvalila kýla jak meloun… Tak zavolali sanitku, štafle hodili do škarpy a bylo po rekordu,“ škytal jsem smíchy.

Otec se tvářil standardně.

„A proč vod Ivy vlastně vodešel?“ přehodil jsem výhybku zpátky k tématu.

„Kuli čemu se ženský vopouštěj, zas kuli další ženský!“

„Aha,“ řekl jsem. „Já si teď vlastně vzpomínám, že jednou jsem Hance nevěrnej v podstatě skoro tak trochu byl, ale naštěstí to bylo se ženskou, vo který jsem neměl ani tušení, jak se menovala a jak vypadala.“

„To mi teda vysvětli…“

„Prostě jsem byl jednoho dne doma a měl jsem někam jít, ale ňák mi nebylo nejlíp, něco na mě lezlo, a tak jsem vzal telefon a napsal textovku: OMLOUVAM SE, MAM CHRIPKU, NIKAM NEJDU. A za pár vteřin přišla odpověď: MAS PRAVDU, NIKAM NECHOD, CHRIPKA NENI LEGRACE, AKORAT VUBEC NEVIM, KDO Ml PISE. K.“

„Jaký K.?“

„To mě taky zajímalo: CO TO ZNAMENA, K.? zeptal jsem se. K. MUZE ZNAMENAT LECCOS, KRISTYNA, KLAUDIE, KLARA, K__ATERIN__A NEBO KAREL, A CO ZNAMENA 0603275210? přišla vodpověď. HONZA BENES S HACKEM, přiznal jsem radši rovnou. A KDEPAK JSI? chtěla vědět. V POSTELI, naťukal jsem. A CO JE ZA OKNEM, MAS OKNO? ptala se. DOST CASTO, já na to. HA HA, A CO JE ZA NIM? vodpověděla. ZIZKOV. VYPADA, JAKO BY HO TAM NEKDO NAKRESLIL, vyťukal jsem. ZA MYM OKNEM JE SMICHOV, VYPADA, JAKO BY HO TAM NEKDO NASYPAL. MEJ SE PEKNE A LEZ! Tak jsem si lehnul a usnul. CO DELAJ VIRY? přečet jsem si, když jsem se probudil. MNOZEJ SE, napsal jsem a přemejšlel, jak se vlastně virus může množit, když je přece jednodušší než buňka…“

„Však von se taky nemnoží,“ zachrchlal otec. „Virus jednoduše vstříkne do napadený buňky svojí DNA, buňka se rozpadne a promění se na dva nebo víc dalších virů. Virus, to je v podstatě jenom DNA nebo RNA vobalená bílkovinou, typickej jednoduchej parazit, von nemá ani žádný enzymy, kterejch má normální buňka několik set… Ale co teda bylo s tou ženskou, já tomu vůbec nerozumim?“

„No dyť řikám, ležel jsem v posteli a vyměňovali jsme si zprávy, ze začátku to byla jenom taková konverzačka, a asi po tejdnu to začalo bejt dost vosobní.“

„Po tejdnu?“

„My jsme si psali tři neděle.“

„To bych se zbláznil, psát si se ženskou tři neděle.“

„To byla radost, vona byla vtipná.“

„A vo čem jste si prosimtě psali?“

„Tobě by to vtipný nepřipadalo… MAS SE PEKNE A LEZIS? ptala se třeba. LEZIM A MAM NA BRISE PIZZU, já na to. PIZZU NA BRISE, TO MA DNESKA KDEKDO, ESTE ZE CIZI SLOVA NEPISES FONETICKY, A CO JE NA TY PIZZE? na to vona. NAKY OCICKA A OUSKA A NOSANKY A JESTERCI OCASKY A TAMHLE V DALCE VIDIM NECO JAKO RAJCATA, na to já. A HEJBE SE TAM NECO? na to vona. HEJBE SE TO CELY, PROTOZE JE TO NA BRISE, na to já. TAK TO NEJEZ, psala. TO NEBUDU JIST, TO SPIS ZKUSIM ROZCHODIT, psal jsem. ROZCHODIT CO? ptala se. TOHLETO NASE DOPISOVANI, já na to. C. G. J. BY REK, ZE JE TO MODERNI ZPUSOB PROJEKCE, na to vona. C. G. J. JE JESITNEJ EGOCENTRIK, na to já…“

„Kdože je ješitnej egocentrik?“ přerušil mě otec.

„Carl Gustav Jung, vona to byla inťouška a chodila na ňáký přednášky… A TAKY BY REK, ZE TA VYMENA ZPRAV MA VYRAZNE SEXUALNI PODTEXT, vodpověděla. SOUHLASIM, napsal jsem. JEZISI!!! vona na to. TOHO NEVOLEJ, TEN MA UZ 2000 LET HLASOVOU SCHRANKU, vodepsal jsem. A vona napsala: TOHO NEVOLAM, TO BY SE NEHODILO, SEDIM TOTIZ V BARU, VEDLE ME BEZI HRACI AUTOMAT A PISE FURT DOKOLA JEDNU OSKLIVOU ZPRAVU: ‚SNAZ SE, ABY TE KOULE, KTERE SE RITI PO SPIRALE, NEDOHONILY! KOULE STEJNE BARVY ZMIZI, POKUD SE TREFIS ALESPON DO 2 KOULI STEJNE BARVY. POKUD SE TREFIS DO RUZNOBAREVNYCH, ZASUNE SE TVOJE KOULE MEZI NE‘, to si pamatuju přesně, poněvadž jsem se zasmál, až jsem převrhnul hrnek s čajem, ZASMAL JSEM SE, AZ JSEM PREVRHNUL HRNEK S CAJEM, vodepsal jsem jí…“

„Tak už toho nech,“ zahučel otec, „nezlob se, mně to zase tak veselý nepřipadá.“

„Dyť já vim.“

„Neni ti dvacet, žejo… Zvláštní je, že když ti dvacet bylo, tak ses choval jako starej unavenej chlap, a dneska je to přesně navopak.“

„Já tenkrát hrozně tlačil na pilu; dneska už to jen tak lechtám na patě, a vono to funguje. To byl největší vobjev v mym životě…“

„Jakej?“

„Že neni potřeba furt předem vymejšlet, jak co bude.“

„No dobře… A tos jí ani nechtěl vidět?“

„Spíš jo, jenže tohle mělo taky něco do sebe.“

„Já rozumim, tajemství, ani to neřikej…,“ máchl rukou otec, „prosimtě, každá ženská chce jenom dvě věci, bavit se a vydírat tě!“

„Každá určitě ne, ale to bysme se tu dohadovali do rána.“

„Ale tak možná uplně každá ne, máš pravdu,“ připustil otec a pomalounku si utřel špičatými šedomodrými prsty vousy, pomalounku, napřed bradu a potom knír. A já jsem na pár vteřin zahlédl, co to doopravdy znamená, být sedmdesát let na světě. Ale hned jsem to zase zapomněl.

„A možná máš pravdu ty,“ řekl jsem, „koneckonců je fakt, že tahle nakonec vydírat začala.“

„Aha, a jak?“ zpozorněl otec.

„Napřed jenom takový rozmary, potom ňáký to svěřený tajemství, upřimnost za upřimnost, pak zničehonic lehký zastřený výčitky, a najednou máš nepřetržitej pocit viny, ani nevíš jak… Dokonce jsme se párkrát pohádali a zase usmířili, chvílema jsem si připadal jak v čerstvě uzavřenym manželství.“

„Takže jste se viděli, ne že ne!“

„Vůbec ne, to byly pořád ty esemesky. Teprv až po třech tejdnech jsem jí navrhnul, že bysme se mohli sejít, vona byla pro a napsala mi: MOC SE NA TEBE TESIM. A já jí ze samý radosti, že se to někam pohnulo, ať už kamkoliv, poslal vtip: NAD RANOM PRIDE MALA MARIENKA DO KUCHYNE A VIDI PRI LEDNICI STAT CELKOM HOLEHO CHLAPA: DOBRE RANKO, UJO, VY STE NAS NOVY BABYSITTER? NIE, HOVORI CHLAP, JA SOM VAS NOVY MOTHERFUCKER! Vodeslal jsem to a snad hodinu bylo ticho. COS MI TIM CHTEL SDELIT? přišlo po hodině. LEGRACE, vyťukal jsem. A zas bylo dlouho ticho. Tak jsem šel k lednici, našel flašku se zbytkem vodky a nalil si. Motherfucker, řikal jsem si, to asi nebylo nejvhodnější, má přece to dítě…“

„Jaký dítě?“

„Měla jedno dítě… A zase až po hodině se vozvalo pí pí pí: ZE ZACATKU JSEM MELA DOJEM, ZE JSEM NASLA NEKOHO, S KYM SI KONECNE ROZUMIM. JESTLI TE ALE NEZAJIMAM, NAPIS TO A NEMUSIME SE SCHAZET. K. A já držel sklenici a šla mi z toho hlava kolem, srdce mi bouchalo a ruce se mi klepaly a připadal jsem si jako na konci dlouhýho, uměle nastavovanýho vztahu, plnýho vysilujících emocí. NEMUSIME, vodepsal jsem. OBDIVUJU TVUJ KLID, NAMORNICKU, JA TE SNAD NEDOKAZU ANI PORADNE NAMICHNOUT! vodpověděla mi.“

„Námořníčku?“

„Jo, vona mi tak řikala… ‚To se pleteš, mrcho!‘ zařval jsem na celej byt a třísknul s tou sklenicí vo stěnu, chvilku jsem koukal na ty střepy a pak jsem vzal smeták a lopatku. A do toho vona napsala: ME NEZAJIMA POVRCH, ALE PODVEDOMI, NAPIS Ml, CO SKUTECNE CITIS… NECHTEJ TO VEDET, napsal jsem. TO PRAVE VEDET CHCI! na to vona. V TOM PRIPADE BEZ DO HAJZLU! vyťukal jsem a vodeslal. No a tim to vlastně celý skončilo…“

„Tak tos ale nebyl nevěrnej, tos byl jenom trouba,“ řekl otec, „měls jí poslat do háje hned.“

„To já neumim; dyť je to koneckonců hlavně tvoje výchova, ta přiblblá slušnost, co mám v sobě.“

„Nojo, ale hysterka? To přece vidim vokamžitě… Kdybys aspoň věděl, jak vypadala, tak bych to chápal.“

„Jak vypadala, to jsem nakonec viděl.“

„Já jsem si to myslel!“

„Vona mi totiž asi po čtvrt roce napsala, že se vomlouvá a že měla tenkrát ňáký těžký vobdobí, tak jsme nakonec na to kafe zašli. Byla to taková vážná, kupodivu dost výrazně pěkná zrzka kolem třicítky. Vykládala mi, že je vdaná za chlapa, kterej během pravidelnejch návštěv svý matky propadá pocitu, že jeho pravá manželka je ta jeho matka, a vona, ta třicetiletá zrzka, že si tam připadá jako jejich dcera. Vypili jsme dvě dvojky a šli každej po svym.“

„Jako realita je to smutný, ale byla by to pěkná povídka.“

„Akorát uplně bez pointy.“

„Jako všecko, co se děje ve skutečnosti! Pointa bejvá ve filmu a v blbejch knihách… Skutečnost, prosimtě, to je jenom nářek!“

„Ty seš holt hroznej pesimista,“ řekl jsem a odskočil si.

„A co jinýho bych měl bejt?“ namítl otec, když jsem se vrátil. „Já se taky v životě navyváděl, žejo, ale vona přijde chvíle, kdy člověk pochopí, že to nejde donekonečna… Řikal já jsem ti někdy, že mi známí už čtyřicet let přezdívaj Čombe, a já dodneška nevim proč?“

„Čombe? Tos nikdy neřikal.“

„Čombe, no to je konečně fuk… Ale co se ženskejch týče, tak jsem si nejvíc ze všech rozuměl s jistou Lídou, tys jí myslim ani nikdy neviděl, to byla a furt eště je dost pěkná ženská, ale taky uplnej cvok. Vona měla v hlavě ňáký závratě, kuli kterejm čas vod času pobejvala na Palatě; ale když zrovna byla v pořádku, tak s ní bejvala sranda, její parádní číslo byla píseň Generál Laudon jede skrz vesnici, s tim dokázala bavit společnost klidně půl hodiny. Vona měla taky takovej osud, začátkem osumdesátejch let byla zamilovaná do ňákýho anesteziologa, kterej jí po roce nebo po dvou pustil k vodě, a vona pak emigrovala do Ameriky, kde si vzala ňákýho Slováka, kterej byl sice blbej, ale uměl vydělat prachy, a s tim Slovákem votěhotněla. Jenomže když už byla ve třetím měsíci, tak se jí zase vozval ten anesteziolog, ať prej se vrátí, že to tu bez ní nemůže vydržet a že na ní čeká. Tak se ze dne na den sbalila, vykašlala se na všecko včetně rizika, že jí zavřou, přijela zpátky do Čech, a ten anesteziolog jí po čtrnácti dnech řek, že to byl z jeho strany vomyl a že se vrací k ňáký svý bejvalý. A Lída nevěděla nic lepšího, než si v pučený garsonce sama udělat pletacím drátem potrat… Já to znám jenom z vyprávění, žejo, já jí poznal až pak. Ale myslim, že tohle byl ten moment, kdy se jí to v hlavě pomíchalo.“

„Pletacím drátem?“ zopakoval jsem a nechal definitivně splasknout balóny nezdravě modrofialového jódového světla, do kterého se pod mým upřeným pohledem postupně zahalovala většina předmětů v dosahu. Vlastně jenom prinz Heinrich odolával; spočíval dýnkem vzhůru na stole vedle otcova pravého lokte a odmítal se té hry zúčastnit. Podobal se nestoudně rozevřené rudé tlamě tlustého italského tenora. Tlamě připravené pohltit otcovu hlavu.

„Pletacím drátem?“ zopakoval jsem.

„Jo. To ale nikde nevykládej, ty seš jedinej, komu jsem to kdy řek.“

„Komu bych to asi vykládal?“

„No nevim, já tě znám… Vona je teď Lída zase v Praze a příští pondělí s ní mám rande.“

„A co ta plnoštíhlá blondýna z Pelhřimova?“ zeptal jsem se.

„Nojo, tam taky vobčas eště zajedu, co už má člověk jinýho ze života… Což mi nevimproč připomnělo Kociána, bejvalýho kolegu z mikrobiologie, ten byl nedávno v Mnichově a uviděl tam ve výloze velikánskou plyšovou Dolly Buster, víš, která to je? Tak nevodolal, koupil ji, přivez jí do Prahy, a jeho žena Miluška, když jí viděla, tak se hrozně namíchla a pohádala se s nim a další den se vod něj vodstěhovala a eště ten tejden zažádala vo rozvod, poněvadž to pro ní údajně byla poslední kapka. Každej má holt na světě ňáký trápení…“

Máchl rukou otec a starosvětsky luskl na polonahou mažoretku: „Dejte nám prosimvás eště dvě jalovcový!“

„Výjimečně, že je tak pěknej večír,“ dodal ke mně, „a nemrač se furt jak Belzebub, spěcháš někam?“

„Nespěchám vůbec nikam,“ řekl jsem. „Mimochodem, já byl celý dětství přesvědčenej, že se řiká Nelzebub…“

A můj otec se upřímně rozesmál. Ten večer poprvé. Minule, když jsme byli na pivu, nezasmál se ani jednou. Předminule taky ne. Předtím určitě taky ne. Až teď. Takové kravině. Dopili jsme, zaplatili, odšoupli židle, vstali, zašoupli židle, prošli jsme světélkujícím kouřem ke dveřím, otevřeli je a vyšli na vzduch.