Ať žije maršál Tito!

„Aha!“ řekl otec, když spatřil rozsáhlé, složitě tvarované cihlové stavení, hlídané po stranách dvěma holými komíny, ke kterému jsme se pomalu blížili. Byl to objekt č. p. 6, dům, který vypadá jako turecké lázně nebo jako sanatorium pro výstřední zazobance nebo možná spíš jako c. a k. pobočka vznešené tibetské Potaly, ale ve skutečnosti je to obyčejná sračkárna, bývalá čistička městských odpadních vod.

Když jsme se octli přímo před budovou, otec se zastavil a dlouho ji pozoroval. „To mi něčim silně připomíná Ostrov mrtvejch vod Böcklina,“ řekl tichým hlasem.

V tu chvíli se v dálce nad obzorem rozestoupily těžké fošny mračen a z nich vyklouzlo červené, sliznaté, silně zploštělé slunce, které vypadalo, jako by už nemohlo a nechtělo dál držet pohromadě. Jako by se hodlalo v příští vteřině rozštěpit na dvě, na čtyři, na osm, na několik desítek a stovek sluncí. Nad řekou se třepetaly bílé skupinky racků.

„Vlastně si teď vzpomínám,“ řekl otec, sundal si prinze Heinricha, utřel si čelo a pořád se díval na sračkárnu, „že se moje matka do Čech moc vrátit nechtěla, to spíš otec, a že se kuli tomu hádali… Vona zbožňovala Tita, protože Tito rád jed syrový olivy, což vona taky, a rád chodil v bílym.“

„Tito byl Chorvat?“

„Chorvat, ale předevšim selfmejdmen, jak by se dneska řeklo. Což vo to, von i náš otec ho obdivoval, jemu připadalo, že Tito je jedinej, kdo dokáže vyhnat fašisty z Balkánu, což se nesplet, proto se k němu taky dal, jenomže holt zapomněl, že se na světě vodjakživa vyhání jedno zlo druhym… Von věřil, že Tito je silná figura, iluzionista, žejo, bílej slon. Že je to svým způsobem taky takovej zvláštní kapitalista, kterýmu nakonec pude hlavně vo prosperitu,“ říkal otec a pořád se díval na sračkárnu, rýsující se proti houstnoucímu nebi.

„Ale furt byl větší formát než ty agenti gestapa tady, co pak šli rovnou ke KGB a z KGB do vlády, nebo ne?“ řekl jsem a sledoval slunce, které se prudce rozlilo po obzoru jako rozbité vejce a potom zaskočilo za kopec. A viděl jsem víc než kdy jindy, že jsme jednou provždy zavřeni v šedé, neprostupné kouli, plné kouře, výkalů a smíchu. Lidé, Země, vesmír a my, děti. Šablony, míry, šuplíky a váhy. Naivita bez konce. Naše řeč budiž: ano, ano, ne, ne. Ha ha.

„Cože?“ zeptal se otec.

„Nic, to byla blbost, co jsem řek.“

„Promiň, já koukal, jestli to támhle neni kormorán, ale neni… Tito jestli byl formát? Původně nejspíš jo, jenže začátky nikdy nic neřikaj vo tom, jaký budou ty konce… Ale něco jinýho jsem chtěl vyprávět, za války lítal noc co noc nad Záhřeb partyzánskej dvojplošník, nejspíš ňákej ten ruskej polikarpov, ale neřeklo se mu jinak než Smrdeščij Martin, a ten každou noc shodil jednu jedinou bombu, protože nejspíš víc neunes, a samozřejmě nikdy nic netrefil, to padlo někam na louku nebo nejvejš na kozí chlívek… Nebo že by to byl kormorán…? Ale moje matka byla nadšená, žejo, vona každej den čekala u vokna, až zase přiletí, což nešlo přeslechnout, poněvadž měl zvuk přesně jako šicí stroj, a teprv když nastal někde v dálce výbuch, tak řekla: ‚Ať žije maršál Tito!‘, zavřela vokno a šla spát. Von si Tito tenkrát snad eště ani maršál neřikal, ale pro mojí matku už dávno byl… Já mám dojem, že to otci vadilo čistě osobně, že matka Tita zbožňuje, že na něj v podstatě žárlil… Nojo, stmívá se, tak zas popojdem, ne?“

A šli jsme. Cestou jsme probrali obvyklá témata. Kolik asi může maximálně vážit architeuthis dux a mnoho-li jich bloudí v hlubinách oceánů, jestli je lepší smaženice jenom z holubinek, případně z václavek, nebo jestli tam musí přijít taky pár klouzků, že lysohlávky jsou svinstvo, vo tom se spolu vůbec nebudem bavit, a kdo z nás dvou je ve skutečnosti hypochondr.

„Já měl kamaráda, ňákýho Jirku Filka,“ vykládám, „a ten mi posledních deset let vždycky u piva řikával: ,Neblbni a běž s tim k doktorovi, hemeroidy nejsou sranda, prdne ti to, dostaneš votravu krve a jedeš! Běž, dokud je čas!‘ a pokaždý mi dal vizitku na endoskopii na ňákou MUDr. Nachtigalovou, ke který von v tý době sám chodil, von měl ňáký problémy s pajšlem, no, nakonec jsem těch vizitek vod něj měl doma nejmíň deset. Pak jsem toho Jirku delší čas neviděl, potom mi někdo řikal, že prej byl na ňáký operaci, pak jsem ho zase pár měsíců neviděl, a najednou bylo ve schránce parte.“

„Jak byl starej?“ zneklidněl otec.

„Zhruba pětatřicet. No. A nedávno mě začal trochu zlobit žaludek a…“

„To máš po mně, já mám vodjakživa náběh na vředy,“ řekl otec.

„A tak jsem si řek, možná holt mašina potřebuje zgenerálkovat, aby mě eště ňákej čas nosila…“

„Jaká mašina?“

„No tohle tělo… Tak jsem se sebral a šel k tý MUDr. Nachtigalový. ,Dobrý den, já jsem Beneš,‘ povídám, ‚mě k vám doporučil jistej Jirka Filek, ale ten mezitim umřel, takže si nejsem jistej, jestli je vhodný se na něj odvolávat.‘ ‚Vy jste Jiřího znal?‘ zajásala ta doktorka, mimochodem vopravdu nádherná ženská, tmavovlasá, černovoká a navíc neuvěřitelně sympatická, a hned mi podávala ruku. ‚Znal,‘ povidám. A vona mi nabídla židli, a místo aby se ptala, co mi schází, tak jsme dvacet minut vzpomínali na Jirku, všelijaký historky a podobně, uplně jsem zapomněl, kvůli čemu tam vlastně jsem, až si ta krásná doktorka najednou povzdechla: ‚Já vim, Jiří byl moc příjemnej člověk, ale bohužel ho nešlo zachránit.‘ ‚Von to asi nějak zanedbal, ne?‘ nedalo mi to. A vona povidá: ,Zanedbal, to se nedá říct, to spíš byla tak rychlá metastáza, že když jsme ho otevřeli, tak to vypadalo, jako kdyby mu do břišní dutiny někdo nalil kyselinu, v podstatě už neměl střeva…‘“

„To víš, voni to berou jak housky na krámě, co jim taky zbejvá,“ přidal otec do kroku. „A co je teda s tebou?“

„Nic zvláštního, strčila mi troubel do žaludku, tekly mi přitom slzy jak králíkovi, a zjistila, že mám akorát ňákou výduť nebo co.“

„Výduť?“

„No ňákou hernii, nic vážnýho.“

„No počkej, nic vážnýho… Jakou hernii?“

„Hiátovou.“

„Nojo, hiátovou, ale jakou přesně? Axiální? Nebo jakou?“

„Co já vim!“

„Já to nechápu, ty deš k doktorovi, a ani se pořádně nezeptáš, co ti je… A bereš na to něco?“

„Prášky.“

„A jaký?“

„To nevim.“

„Ty si nepamatuješ, jaký bereš prášky?“

„Ale tak herdek, tati, dyť nejsme v čekárně u doktora, já ti to celý povidám kvůli něčemu uplně jinýmu!“

„Ale tohle je důležitý…“

„Možná, ale to teď neřešíme, já ti prokristapána vyprávim historku!“

„No tak jo, tak vyprávěj…“

„Tak když už jsem tam jednou byl… A víš co, dyť je to jedno!“

„Ale no vyprávěj, já tě poslouchám…“

„Tak když už jsem u tý doktorky jednou byl,“ odříkávám ne­zúčastněným, naprasklým hlasem, „tak mě napadlo zeptat se rovnou taky na ty svý hemeroidy, a vona řiká: ,To není problém, to my už dneska děláme ambulantně, jednoduše to podvážeme a po čase vám to samo odpadne, tak se mi pochlubte…‘ Tak jsem sundal gatě, vona mi to přefoukla ňákou dezinfekcí, nakoukla tam a povidá: ‚Aha, tak tohle vám samo neodpadne, jak dlouho to už máte?‘ ,Dvacet let,‘ povidám. ‚To bude muset pryč chirurgicky, čím dřív, tím líp,‘ řekla doktorka a jemňounce zaťukala na ten hemeroid prstíkem; a jak na něj zaťukala, tak se mi v ten moment tak hrozně a příšerně postavilo péro, jako už dlouho ne. A já tam stál a vystrkoval na ní zadnici a marně přemejšlel, jak to zařídit, aby si ničeho nevšimla… To zas byla blamáž!“

„Nojo,“ pousmál se otec, „to ti docela závidim, to mně by mohla klepat, na co by chtěla, no a co teda? Pudeš na tu operaci?“

„Nevim.“

„No počkej, nevim, na něčem jste se přece dohodli!“

„Ale no pudu, někdy po Novym roce.“

„A bolí tě to, když tento…?“

„Nebolí.“

„A krvácí to?“

„Nekrvácí.“

„No počkej, nekrvácí, a jsou to teda vůbec hemeroidy?“ troubí otec na celou ulici a umouněný záprtek v montérkách, který právě vyšel dva metry od nás z plechových dveří jakési dílny, si nás udiveně měří, zatímco z druhé strany nás míjí párek cyklistů v barevných aerodynamických přilbách. Větrem vonící bruneta v přiléhavém overalu na mě krátce upírá kulaté hnědé oči.

„Ale tak vobčas jo,“ říkám tiše.

„Co vobčas jo?“

„Vobčas to krvácí. A nech už ty nemoci,“ říkám.

„To je s tebou těžký, ty seš taky furt v ňákym napětí. Dyť jsem se jenom zeptal, no…“

Nad zátočinou Vltavy se vztyčil temný kopec Baba, z jehož svahů trče­ly do soumraku zkroucené staré třešně, podobné slepičím pařátům. Kolem nás se posouvaly dřevěné ohrady, naplněné hrubým roštím, šlahouny, křivými rybízy a děravými barely. Šedě natřené konstrukce, označené varovnými cedulkami s bleskem. Rozbité izolátory.

„Ty si furt myslíš, že se rád bavim vo nemocích,“ pokračuje otec, „ale já když ležel v Thomayerce s nohou, tak jsem se navopak snažil myslet na všecko jiný než na nemoci, poněvadž mě vošetřoval ňákej doktor Izmalčov, a ten se s tim panečku vůbec nesral. Ten ke mně přišel hned první den, koukal na mě takhle přes patku, von měl takovou černou patku až k vočím, to je jejich národní účes, žejo, a povídá…“

„Čí národní účes?“

„Von byl Bulhar, to jsem neřek? Bulhar, kterej tu vyštudoval a zůstal tady, jinak vyloženě sympatickej chlap, nebejt toho, že mi hned první den po vyšetření řek: ‚Tak co, páne Beneš, co tá vaše noha, tá pude na amputaci, víte to?‘ A já se ti tak hrozně lek, že ze mě nevypadlo ani slovo, jenom jsem kejvnul. Nakonec mi to teda naštěstí rozehnali, a když mě propouštěli, to už jsem byl klidnej, tak mi tenhleten Izmalčov povidá: ‚Na shledanou, páne Beneš, tak vám tá noha vydržela, to jste rád! Teď jí budete mazat, šetřit se, málo chodit, a já vám přeju, aby vám fungovala eště aspoň dvá roky!‘ Tak jsem se znova vyděsil: ‚Dva roky,‘ povidám, ‚a co pak?‘ ‚Pák už budeme řezat,‘ řek Izmalčov a s tim mě propustil. No vidiš, a je to vosum let a furt chodim, nešetřim se, pajdám po lesích, a noha drží! Pak věř doktorům!“

„Tam má člověk jít, jenom když už lezou tlustý do tenkejch.“

„Přesně tak, muj známej Čenda Laburda v devětapadesáti zblbnul a zamiloval se do třicetiletý holky a vymyslel prosimtě, že pude na plastickou operaci, aby se jí líbil! Já ho varoval, že to může mít všelijaký vedlejší následky, ale Laburda ne, sebral se a šel a nechal si za příšerný peníze vytáhnout vobličej kuli vráskám. A za šest neděl přišel a nadával, že dřív se holil dvakrát tejdně, kdežto teď musí dvakrát denně, poněvadž jak mu to vytáhli takhle dozadu přes čelist, tak mu teď rostou fousy i za ušima. Von je eště ke všemu takovej snědej typ a ty fousy má už taky uplně bílý, žejo, tak mu nic jinýho nezbejvá, poněvadž jinak prej lidi v jednom kuse čuměj, pravda je, že vypadá, jako kdyby měl pocukrovanej krk…“

Během řeči jsme došli k místu, kde se z Papírenské stává regulérní ulice. Z příbřežní pustiny se totiž nečekaně zvedají dvě řady rozbitých cihlových činžáků, které po nějakých dvou stech metrech zase končí, a dál už jsou jenom kameny a tráva. Skrz podvečerní vzduch na nás dýchl pach močoviny, vlhké omítky a plesnivých škrpálů v chodbě.