Kafe

Když jsem procházel parčíkem směrem od Pětníku, všiml jsem si jedné zvláštní věci. V koruně stromu vedle dětského hřiště seděl vychrtlý bledý chlapík a zamyšleně plival dolů. Chtě nechtě jsem to musel vzít kolem něho. Když jsem ho míjel, trhnul hlavou, odhodil čupřinu a upřel na mě kalný zrak: „Na nic se mě neptej, proč tay sedim, nač tay sedim… Tfuj… Šichni umíte akorát kecat, tfuuuj… Kecáte a kecáte a to je šecko, co umíte… Ser na mě a pokračuj… Tfuuuj… Di doajzlu…,“ hovořil ke mně a dlouhá slina mu kanula z úst na zdupaný suchý trávník.

„Jestlipak aspoň víš, jak se menuje ten strom, na kterym sedíš?“ zachtělo se mi říct, ale raději jsem mlčel. Už taky proto, že jsem to sám nevěděl; poznám dub, poznám lípu, břízu, osiku, javor, topol, tis, vrbu, většinu základních ovocných stromů, poznám, to dá rozum, smrk, modřín, jedli a borovici, někdy babyku, a kdyby o to šlo, tak snad i jinan. Ale tím to hasne.

Na rohu jsem se ohlédl. Chlapík dřepěl na větvi a v pravidelných intervalech si plival pod nohy. Nad ním se otáčela černá výlevka nebe. V dálce nad obzorem se hluše zablesklo.

Obešel jsem Kulaťák, vystoupal vzhůru Buzuluckou, otevřel jsem rohové dveře bistra Olin a usedl na lavici k oknu. Pár starších dvojic sedělo rovně proti sobě a tlumeně konverzovalo. Pingl, kterého jsem znal od vidění, se opíral o pult a sledoval televizi.

U stolku v koutě se nudila mlaďounká holka. Potahovala z cigarety a srkala víno. Na čele měla precizně zastřiženou ofinku a pod tou ofinkou zelené a pozorné a inteligentní, zkrátka nemilosrdné oči. Najednou si dala hlavu na stranu, podívala se na mě a jemně popustila koutek pusy. Uvědomil jsem si, že na ni civím už dobrých pět minut. Pokrčil jsem rameny. Holka pokrčila rameny. Zakvrdlal jsem si malíkem v uchu. Holka našla ve vlasech ucho a zopakovala to. Zívl jsem. Holka taky zívla. Natáhl jsem krk, vycenil co nejvíc horní zuby, toporně otočil hlavu a pohlédl na ni pomalým skelným pohledem, jak mě to kdysi dávno naučil v rámci své nejslavnější role Max Schreck.

„To je ší-le-ný…,“ vyjekla holka, dvacet jí ještě nemohlo být, „co to bylo?“

„Co bys řekla?“ Přece jí nebudu vykat.

„Ňákej drákula.“

„Upír,“ upřesnil jsem.

„A proč…?“

„Co proč?“

„Proč máte nahoře uraženej kus zubu?“

Má_te_. Aha.

„Protože jsem včas neuhnul.“

Holka se zasmála: „Musíš trénovat reakce!“

„To je pravda, to musim…,“ řekl jsem a zadíval jsem se do jiskřící tmy za oknem. Zničehonic jsem si totiž vzpomněl, že už mi je těch dvaačtyřicet. A že mám doma Hanku, nejlepší ženskou, jakou jsem kdy potkal a kterou si rozhodně nezasloužím.

„Zdravim tě, co si dáš?“ stanul nade mnou pingl, kterého jsem znal od vidění; nebyl ničím zvlášť nápadný ani zajímavý, až na to, že o něm bylo známo, že nosí místo trenýrek výhradně dámské kalhotky. Jinak byl údajně v pořádku. Na otázku, proč nosí dámský kalhotky, odpovídal, že je to prostě pohodlný.

„Dvojitý preso a hned ho zaplatim,“ odpověděl jsem.