Ostrov ohraničené samoty

Popravdě řečeno netuším, jak mám berlínský příběh o Vincentovi odvyprávět. Vím jen, že mu tohle vyprávění dlužím, nebo spíš že bych mu ho měla poslat, kdybych věděla kam.

Vincenta jsem poprvé zahlédla začátkem září před deseti lety. Bylo to necelý měsíc po našem příjezdu do Berlína. V době, kdy jsem uměla německy jen pozdravit a kdy jsem každé ráno vodila plačící dcerku do německé školky a sama z ní odcházela skleslá, zmatená, zaskočená.

A ta intimní pohroma, totiž chvilková ztráta řeči, zbystřila mé ostatní smysly natolik, že jsem si Vincenta vybrala k pozorování. Tak jako vyhlížíme v ulicích cizích měst výrazné lidské typy, tak jako na příliš dlouhém výletě vyhledáváme z únavy smyslů už jenom povědomá zákoutí a známé vůně.

Tak nějak jsem časem vyhlížela z balkonu Vincenta. Menšího muže kolem šedesátky v dokonale padnoucím obleku a baretu. Jeho figura se výrazně vymykala celému Friedrichshainu, tehdy ještě auten­ticky pankáčské čtvrti, kde bylo nevyřčenou uniformitou nosit asexuální tepláky, tetování, dredy a lahváče.

Vincentovo sako bylo většinou z tmavomodrého sametu. Nosíval k němu kalhoty s puky a bílou košili a místo baretu občas i klobouk. Dnes už by to bylo zaměnitelné, ale před deseti lety byl Vincent se svým starosvětsky elegantním, monarchisticky důstojným zevnějškem ve východním Berlíně extravagantně nápadný. Když se ochladilo, vyměnil sako za dlouhý šedý kabát a saténový šátek.

Chodíval naší ulicí pod balkonem kolem desáté dopoledne, rozvážně a zamyšleně.

Časem jsem zjistila, že jeho chlapci chodí do stejné školky jako moje dcerka.

V zahradě školky jsme se taky začali decentně zdravit: Hallo, hallo… wie geht’s dir?

O Dušičkách jsme se nedopatřením potkali na místním hřbitově za zrušeným evangelickým kostelem u Boxiku. Cítila jsem podivný stud, že jsem na nepatřičném místě, na místě, kde nikdo z našich předků přece neleží, a on to nejspíš vycítil taky.

Dělali jsme, že se nevidíme.

Pak nastaly listopadové plískanice, advent a celé město se topilo v akvarijní přibližnosti. Učila jsem se německy, a šlo to ztuha.

Snažila jsem se pro dcerku vymýšlet program: německé loutkové divadlo, animované filmy, ale většinou jsme odevšad, ruku v ruce, prchaly co nejrychleji zase domů, zpátky do naší bubliny.

Přitom jsem věděla, časem jsem skutečně věděla – že Vincent je muž, který by mě mohl z mé prudké somnambulní izolace vysvobodit. Protože Vincent, a o tom jsem byla po třech měsících pozorování přesvědčená, Vincent mi připomínal můj starý a všemi smysly obydlený brněnský svět.

A navíc, i to mi bylo den ode dne zřejmější, Vincent byl nejspíš argentinským univerzitním profesorem z Freie Universität a in­tuice mi našeptávala, že učí dokonce latinskoamerickou literaturu. Jeho jemné pohyby, plachý úsměv, bystré oči, nervózní chůze – Cortazárův bratranec, proč by ne.

Těsně před Vánoci, na prvním školkovém večírku, jsem konečně poznala i Vincentovu německou ženu Beu. Na rozdíl od Vincenta byla upovídaná, od pohledu praktická a mluvila dokonale anglicky.

A co plachý Vincent nedokázal za celý podzim, to dokázala jeho žena Bea během jediného školkového večírku a po dvou deci vína. Totiž: naprosto zbourat můj pečlivě vyšívaný obraz Vincentova života.

Bea v rámci postgraduálu na Humboldtově univerzitě odjela studovat do Kolumbie folklor místních indiánů. Dostala se až do nedostupných částí hor s indiánskými vesnicemi Jugaka a Karwa. Kreslila tam, experimentovala s přírodními drogami a v osadě Jugaka, kde se jeden malý indiánek jmenoval křestním jménem Hitler – prý podle známého evropského hrdiny, potkala Vincenta.

Vincent z kmene Pueblo Tama seděl bez hnutí na malé stoličce, vyřezával dřevěné flétny pro turisty v nedalekém městečku Zigwa a pořád se usmíval. Sám vypadal, jako by byl ze dřeva. Přirostlý dlouhými havraními vlasy k židličce, nýtu a pilce.

Bea měla přes čtyřicet, a najednou jí to – s pohledem upřeným na nehybného indiána – konečně došlo. Zatoužila prudce po dětech. S mužem, co sedí nehybně na stoličce v Jugace a jeho ruce, v meditaci či v transu, vyřezávají dokonalé píšťalky.

Pak už to šlo rychle.

Praktická Bea zjistila, že Vincent je starý mládenec. Mluvil nářečím, kterému nerozuměla, ale naučila se pár španělských frází, a tak vysvětlila Vincentovi lámanou španělštinou, že by s ním chtěla žít.

Celá osada si ťukala na hlavu, ale Vincent Beu políbil, ubytoval ve svém srubu. Za týden si sbalil všechny své věci: dva malé kufry a nástroje, a odletěl s Beou do evropského ráje.

Mužně, mlčky, odevzdaně…

Bea mezitím všechno zařídila. Levné letenky, ubytování, papíry.

Přistáli v Lucembursku, vzali se, pak vlakem přijeli do Berlína.

Tam německá novomanželka ušila svému indiánovi první biobavlněné kalhoty s puky, první košili, první sako.

Vincent byl šťastný. Šel si k holiči ostříhat havraní vlasy, Bea mu pořídila elegantní kostěné brýle.

K Vánocům dostal první flísovou baretku a taky ho Bea přihlásila na pracovní úřad a zařídila mu kurz němčiny.

To už spolu čekali chlapce – dokonce dvojčata.

A čím víc se Bea zakulacovala, tím víc se měnila i Vincentova podoba, i když ne úplně, ne zcela.

Žil s Beou, usmíval se na ni, ale: žil s ní skutečně? Po roce společného soužití nedokázal promluvit německy ani ň. Jako by byl němý.

Bea s ním dál komunikovala lámanou španělštinou, ale jeho pasivita ji společně s těhotenstvím neskutečně vysávala.

Není hloupý, není němý, je jen – říkala mi tehdy na večírku – úplně natvrdlý.

Narodili se jim dva snědí synové, dvojčata.

Bea od rána do noci pracovala, aby měli z čeho žít, Vincent dál chodil do kurzů a na úřad práce, v klobouku a kabátě univerzitního profesora – usmívat se sice nepřestal, ale ani mluvit nezačal.

Tak to šlo pět let.

V osadě Jugaka to Bea nevěděla.

V Berlíně už ano.

Vincent se dokázal jen podepsat.

Bylo mu hodně přes padesát a byl to analfabet, co vychodil jen první třídu.

Měsíc po školkovém večírku jsem Vincenta tak jako každé ráno znovu vyhlížela z balkonu berlínského bytu. Moje tehdejší ztracenost se krystalicky zrcadlila v jeho ztracenosti.

Byl leden, město bez sněhu.

Brzy jsem univerzitního indiána Vincenta – tentokrát už beze studu – pozvala s jeho chlapci k nám na návštěvu. Pustila jsem dětem Milerova Krtečka, děti ale pohádky brzy omrzely a odešly si hrát do dětského pokoje.

Vincent v baretu zůstal strnule sedět před obrazovkou. Jako by byl ze dřeva. Nebylo to smutné, spíš surreálné. Uvařila jsem nám kávu, mlčky mu ji podala, míchal hlasitě lžičkou v šálku, seděli jsme oba před animovaným krtečkem a smáli se plaše jako děti. Nepromluvili jsme.

Na jaře nás Bea poprvé a naposledy pozvala na návštěvu. Pak ale zjistila, že musí do ateliéru, a odešla z bytu, aniž bychom se potkaly. Dvojčata a Vincent už nás vyhlíželi, ale Vincent se proměnil. Na hlavě měl sice pořád ten flísový baret, ale jinak byl oblečený do obyčejných montérek a vypadal v brýlích a řídnoucích vlasech zase jinak: jako ptáček před odletem. V koutě u kamen vyřezával píšťalky.

A pak se to stalo.

Aniž by promluvil, zavedl mě do kuchyně ke stolu. Vytáhl šnaps, obřadně ho nalil do skleniček a položil na stůl album černobílých fotek ze sedmdesátých let.

„Jugaka.“ Víc toho neřekl. Víc ani říct nemusel.

Seděli jsme nad fotoalbem, mlčky a soustředěně, a nořili se do černobílých obrázků.

„Heimat,“ řekla jsem zmateně.

„Šachmat heimat,“ odpověděl Vincent a rozesmál se.

Prstem ukázal na starou indiánku a zopakoval: „Oma heimat, šachmat heimat.“

A zase jsme se vpíjeli do těch obrazů z krajiny, kde nebylo nic, nic kromě pár chatrčí, indiánů, hor a krav.

Pak Vincent ukázal na jedné z fotografií mě.

A byla jsem to skutečně já. Já – indiánka z Jugaky. V roce 1973, opírala jsem se o hůl. Uprostřed černobílé krajiny, v nevýslovné jistotě.

Nejdivnější na tom celém je, že mě to vůbec nepřekvapilo.

Vpíjeli jsme se všemi smysly do našich starých vzpomínek, na kterých jsme postávali tu a tam spolu, pak zase sami, pak s dobytkem a malými polonahými dětmi. A byli jsme tam oba, Vincent i já, v magickém realismu cortazárovského střihu.

Do léta jsem se s Beou už nepotkala a od podzimu už Vincent s Beou a chlapci nebydlel. Bea mu prý našla garsonku v Marzahnu. Vincent se od té doby procházel zřejmě ulicemi východoberlínského sídliště, v baretu a sametovém saku, univerzitní profesor z Jugaky: rok, pět let, deset… dokud…

Dokud mi společná známá z naší ulice před týdnem neřekla, že Vincent zmizel. Už je to skoro rok a nikdo neví, kde je a zda ještě vůbec žije.

Bea se nedávno s patnáctiletými syny přestěhovala do Charlotten­burgu, otevřela si nový salon, prý se jí začalo dařit…

Vincent ale zmizel.

Vincent, přesazený strom, co nezakořenil.

Anebo možná ty kořeny v Marzahnu nadobro ztratil.

Anebo je tilandsií. A jako vzdušná tilandsie bez kořenů odletěl Vincent jedné mrazivé noci z Berlína zpátky domů, do černobílé fotografie z Jugaky. Do země, odkud byl exportován, naporcován, v Evropě importován, vymáčknut a nakonec vyjmut: ze života, který mu vlastně ani nepatřil.

Nevylučuju ale, že univerzitní indián, analfabet Vincent, vyřezává dnes v horách Pueblo Tama písmena neznámé, tajné abecedy.

Šachmat, milý Vincente… Vítej.

V míru a radosti vítej.

Však jsi toho tady měl na jednoho snad až příliš.