Ostrov ohraničených možností
Počátkem března se pětačtyřicetiletá tanečnice Evelína probudila ve svém malém bytě v Neuköllnu s podivně vědoucím úsměvem na tváři.
„Som vyvolená,“ řekla slovensky ve snu někomu, komu dokonale věřila.
„A na to si prišla ako?“ odpověděl jí neznámý hlas.
„Iba mi závidíš!“ vykřikla Evelína s překvapivou prudkostí a vzbudila se.
Evelína Mesárošová se narodila do komunisticko-katolické rodiny v československých Košicích. Snad proto odjakživa věřila, že člověk musí být především laskavý, protože peklo skutečně existuje.
Po rozpadu Československa tančila v budapešťském baletním souboru.
Ale i z Budapešti zmizela už dávno.
Posledních dvacet let žije v Berlíně.
Do Berlína přišla Evelína jako nadějná vítězka mezinárodního konkurzu a stala se součástí ambiciózního tělesa francouzského choreografa Pierra Avazara. Jenže se na třetím evropském turné nešťastně zapletla s jeho milencem.
V Kodani si přivodila zlomeninu klíční kosti, v Brémách natrhla ramenní sval, v Berlíně vyvrkla kotník, a výsledkem toho všeho bylo, že přibrala za rok dvacet kilo.
Taneční soubor tou dobou měnil podobu smluv a Evelína tancovala pořád míň a míň, až byla nakonec okolnostmi přinucena prodávat na trzích v Prenzlauerbergu eko-mýdla. Ale nevzdávala se. Ve svém bezbřehém optimismu oxeroxovala stovky letáků s nabídkou tanečních workshopů pro děti od tří do šesti let.
Na první taneční workshop však přišla do pronajatého studia pouze dvě děvčátka. Jedno mělo přes dva roky a celou půlhodinu proplakalo; to druhé, tříleté, si sedlo s knížkou Papoušek a osel do rohu místnosti a pištivě skákalo jen v okamžicích, kdy baculatá Evelína improvizovala na téma v manéži tančí veselé slůně.
Na druhou taneční hodinu nepřišel nikdo.
Tím Evelína tuhle kapitolu podnikání uzavřela.
Možná jsem umělkyní jiného druhu…, říkala si pak v noci nad hrnkem studeného nočního kafe v Neuköllnu.
Na dvoře pofukoval chladný únorový vítr a mezi popelnicemi pobíhali hladoví potkani.
Evelína se přihlásila na úřad práce a začala pobírat podporu. Tak to šlo roky. Zažila několik pomíjivých milostných aférek a tuctovou noční práci na baru, která snad ani nestojí za zmínku.
Teprve když jí táhlo na čtyřicet, usmálo se na Evelínu štěstí. Alespoň ve věci lásky. U svého psychologa, ke kterému začala chodit po fiasku s tanečním workshopem, potkala Josého.
José byl o deset let mladší doktorand filozofie z Lisabonu. Zabýval se v Berlíně Wittgensteinovou filozofií a nově i Evelínou a její slovensko-maďarskou laskavostí. Každý den spolu trávili čas u jezera Weissensee. Trochu se opíjeli, někdy i trochu víc, a Evelína si s tímto něžně matriarchálním mladíkem plánovala rodinu a jemu (už docela nutnou) alkoholovou abstinenci. Ale to všechno jen do doby, než José skončil na podzim s maniodepresivní psychózou v berlínské nemocnici Charité a později natrvalo v péči své maminky v Lisabonu.
Ano… José zmizel. A Evelína?
Přehoupla se přes čtyřicítku, přibrala dalších pět kilo. Žila dál na sociálních dávkách, cvičila aikido a občas si z nostalgie po svém milém čítávala Wittgensteinovy spisy, teď už i německy.
Roky Evelíně plynuly a Evelína plynula rokům.
Někdy tou dobou začala psát básně; a byla to pro ni úplně jiná, a přesto logická návaznost. Psávala jednoduché básně ve slovenštině o řeči a o těle.
Sú anjeli skutočne neistí?
Majú len ústa a dlane a oči,
alebo aj pohlavie,
ktorým nás za tmy pohladia?
Wittgenstein ji okouzlil a postupně zcela pohltil. Anebo ona jeho, jak si občas říkávala, když usínala, hrnek studeného kafe vedle postele, na dvoře studený vítr a hladoví potkani…
Variace na Wittgensteinovu větu O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet se postupně stala i mottem jejího nového tanečního projektu, o němž čím dál divočeji snila.
„O čom sa nedá hovoriť, o tom sa musí tancovať,“ opakovala soustředěně do ticha svého pokoje, propisku mezi stisknutými rty…
Zažila několik dalších milostných aférek.
Azda je také neslýchané, že človek trpí, že starší človek býva unavený a osamelý, a že sa dokonca spola pomätie? napsala jednoho listopadového večera na kuchyňskou stěnu další z Wittgensteinových vět.
Stala se sociálně ještě citlivější, pokud je to vůbec možné. Jezdila pomáhat do uprchlického střediska v Tempelhofu, staré sousedce vynášela pravidelně odpadky a toulavým kočkám nechávala zbytky jídla.
Občas ji napadl nějaký podivuhodný obraz, který byl skutečnou básní:
Môj život je bystrý ako riečka,
ktorá netečie.
Ale většinu času, přiznejme si, nenapadalo Evelínu vůbec nic. Oddávala se zenově plynutí času a občas si to mimojazykové plynutí obřadně zaznamenávala v jakémsi polohalucinačním stavu na papírky a pak s nimi tancovala po kuchyni s výhledem do dvora. Jednou za měsíc zašla na úřad práce, dvakrát za rok na podpůrné sezení umělců na volné noze či nějaký nesmyslný koučink, občas ke svému psychologovi.
A tam jí to taky při jednom adventním sezení konečně došlo! Rodinu nemá. Všechno obětovala umění. Ano. Je umělkyní. A jako umělkyně se svému umění oddá naplno.
V lednu napsala text tanečního projektu Wittgensteinovy věty v pohybu. Vyplnila několik žádostí o grant. Objevila, že svůj profesní životopis může zavěsit na Wikipedii. To ji udivilo a poněkud zrelativizovalo obdiv k tanečníkům visícím na webu už celé roky.
Ještě téhož večera zašla do kina na Wendersův film o legendární německé choreografce Pině Bausch.
A tam se to stalo… Cestou domů plakala, slzy jí tekly z vnější i vnitřní strany oka. Evelína obohatila svůj život o jeden z nejkrásnějších zážitků: o setkání s Pinou Bausch.
V noci dopsala svůj profesní životopis a pak, po krátké úvaze, připsala nevinnou poznámku, že roku 2010 tancovala ve slavném představení Piny Bausch Sweet Mambo.
Všechno by bylo v pořádku. Všechno. Až na to, že…
Peníze na Wittgensteinovy věty v pohybu nesehnala. Zato v poště objevila mail od rakouského filmaře Paula Čejky, bývalého československého emigranta z Vídně, mapujícího současný evropský tanec. Psal, že ho jako Vídeňáka zaujala její upřímná vášeň pro Wittgensteina. Nejvíc mě však potěšilo, že jste se setkala osobně s Pinou Bausch. Vy jste, vážená paní Mesárošová, pro můj film přímo fantastická. Svůj jinak věcný mail zakončil větou, že vše, co kdy v životě dokázal, si Evelína může vygooglovat. A k tomu nezávazný smajlík. Evelína si muže vygooglovala a zjistila, že tento o pár let mladší spolužák Miloše Formana natočil přes dvacet hraných a dokumentárních filmů. To by šlo…
Svět se rozzářil a na stromech se objevily první jarní pupeny.
V den prvních jarních pupenů přijel filmař Paul Čejka z Vídně do Berlína. Sraz si dali v podvečer v berlínské kavárně Pasternak. Evelína cítila, že svůj život po letech mátožné pasivity opět pevně uchopila do svých rukou.
Vstoupila do kavárny. Rozhlížela se trochu neklidně, ale jinak jí to slušelo. Už žádné schovávání špeků! Úpletové šaty na míru. Z očí jí vyzařovala rozhodnost sebevědomé umělkyně středního věku, zasvěcené do tajů, jak tancovat na Wittgensteinovy spisy o jazyce.
A tam, v kavárně u okna, seděl on. Režisér evropského formátu, který žil sice poslední roky v ústraní u Mikulova.
Ale i tak… I tak byl překvapený… Podle fotografie si myslel, že Evelína bude o deset let mladší a o deset kilo lehčí (a styděl se za své machistické představy). A možná ho napadlo, že i on sám by mohl mít o deset let a deset kilo míň, anebo že by si to aspoň zasloužil.
Evelína byla z jeho překvapení zaražená. Sedla si naproti, zkřížila nohy jako nějaká školačka a rozpačitě si objednala ruský čaj.
„Paul Čejka,“ představil se.
„Evelína Mesárošová…“ odpověděla.
„Máte fofry?“
„To viete, že mám…“
V ten okamžik jí zavolala sousedka, úspěšná kulturní manažerka Uta.
„Oh, meine Produzentin,“ řekla Evelína nelogicky německy, máchla prudce rukou a napila se z prázdné sklenice.
„Přijdeš ke mně na večírek?“ zahulákala zvesela do sluchátka Uta. „Je tu Koffi Amman, tancoval kdysi pro Pinu Bausch!“
„Prídem rada,“ odpověděla mátožně Evelína a ukončila hovor.
„A kde vy jste se s Pinou Bausch vlastně potkala? Víte… poněvadž, ono to nějak neštymuje, viďte, vy jste s ní byla vod toho roku 2010 a to vona byla už mrtvá… Nebo se pletu?“ zasmál se smutně Paul Čejka a objednal si blinčiky.
Evelína nebyla z podstaty lhářkou.
Zamotala se jí hlava, zrudla a nasucho polkla.
Stará žena sypala právě na ulici holubům.
Evelína se znovu napila z prázdné sklenice, v podpaží se jí začaly rýsovat mokré skvrny. Vteřiny utíkaly a holubi rytmicky zobali zrní.
„Ako by som vám to len povedala,“ pokračovala pak Evelína tiše nejplačtivější řečí světa, s pohledem upřeným na starou ženu sypající holubům. „Napadá ma to vlastne… čím ďalej častejšie… že, že, že ako – že ako o čom sa nedá hovoriť, o tom sa musí tancovať.“
Paulu Čejkovi připadala celá její baculatá přítomnost bolestně dojemná.
Jenže pak ucítil ještě i jinou bolest. Ucítil, jak ho po desetihodinové cestě vlakem (v letadle ho zlobil vysoký tlak) chytají záda.
„Omluvíte mě na okamžik? Mám ještě pracovní schůzku. Musím si zavolat,“ zalhal jí sípavě a vstal s hlubokým předklonem, jako by se ukláněl…
V kavárně právě dohrála melodie z Jen počkej, zajíci.
Z toalety si osmdesátiletý filmař zavolal taxíka, a protože bolest zad byla už nesnesitelná, nestihl zaplatit a vybelhal se přímo na ulici, což ho vzhledem k tomu, jak zbídačeně Evelína před chvílí vypadala, upřímně mrzelo.
O minutu později skučel bolestivě v taxíku a skučel i celý večer otočený ke ztichlé zdi svého hotelového pokoje Motel One. Ke zdi hotelového pokojíku pro dva, který dnes v noci očekával vzácnou návštěvu, bývalou tanečnici od Piny Bausch.
Evelína čekala hodinu, dvě, a pak jí to konečně došlo – Paul Čejka sprostě utekl.
Rozbolela ji hlava.
Opouštěla luxusní restauraci, a protože zaplatila i za toho lakomce, rozhodla se, že si koupí nějakou už použitou, ale dosud platnou jízdenku od náhodného bezdomovce v metru.
Po nástupišti se jeden takový zfetovaný kluk s ochočeným potkanem v rukávě procházel. Nabízel lístek za poloviční cenu, jenže když si lístek Evelína prohlédla zblízka, poznala, že je propadlý. To ji dorazilo.
„Měl by ses živit něčím poctivým,“ řekla mu mateřsky.
Kluk se roztančil legračními krůčky prvního tanečníka Piny Bausch.
„Hej, madam, nekradu, nejsem Žid!“
„Židy a cikány miluju, všechny – všechny utlačované miluju,“ vyslovila Evelína teď už skoro plačky s pohledem na feťáka.
„Však já sem utlačovanej! Se na mě podívej, sem utlačovanej, asi jako ty seš baletka,“ odpověděl duchaplně feťáček.
Přijelo metro a Evelína do něj v rozrušení nastoupila bez lístku. Neuplynula ani vteřina a stál před ní revizor s prázdným kozlím pohledem.
Evelína řekla, že lístek nemá.
„Jméno…“ pokračoval revizor bez jakékoli modulace hlasu.
Evelína se nadechla, vytřeštila oči a vyslovila přepečlivě, jen trochu cizím hlasem: „Jmenuji se Pina Bausch.“
„Pina Bausch… dobře… Adresa?“ ptal se dál revizor.
„Národní třída 7, Košice.“
„Košice… Hej, existují Košice?“ zavolal revizor na kolegu s pupkem.
„Tady těžko…“ odpověděl kolega a ukázal na feťáka. „Á, tady je ten zmrd,“ řekl, srazil ho k zemi i s potkanem, feťáček se roztřásl a počural.
Evelína mezitím vyběhla ven.
O pár minut později vpadla bez duše, dlaně sevřené v pěst, do alkoholem rozjívené společnosti Uty. Vystajlovaným půdním bytem pobíhali sem a tam afričtí umělci a tanečníci středního věku, ale nikdo nevypadal, že by se znal osobně s Pinou.
Evelína se vyčerpaně stulila do ušáku u dveří a nechala si beze slov nalévat neznámým postarším Afričanem whisky s kolou.
„Ahoj,“ řekl jí. „Víš, že je podle nové vyhlášky pracovníků Lufthansy nekorektní říkat černoch, ale jen maximálně pigmentovaný muž? Tak to jsem já. Koffi, taky jsem mimochodem tancoval s Pinou Bausch, v devadesátým.“
„Á, Evelína, má milovaná tanečnice s ekzémem…“ přivítala se s Evelínou konečně Uta a poprosila slavnostně o klid: „Vážení, dovolte mi představit významnou tanečnici, která…“
„Jaké to bylo, tancovat pro Pinu Bausch?“ uslyšela teď Evelína obdivně ze všech stran.
„Uvolni se… trochu,“ řekla jí stará dánská producentka a začala Evelíně surově masírovat dlaň sevřenou v pěst.
Evelína se uvolnila a odpověděla maďarsky, řečí mrtvých ptáků: „Amiről nehéz beszélni, arról táncolni kell,“ a vytrhla se ze spárů dánské producentky, dolila si whisky a vdechla plnými doušky kolující hašiš.
Pak už si jí nikdo nevšímal a ani ona si nikoho nevšímala.
Setmělo se.
Afričtí tanečníci tančili kolem máslovitých produkčních a asistentek producentů a milenek producentů a milenců manažerek a Evelína v ušáku pila dál lunaticky whisky a slastně usínala, zatímco se padesátiletá Uta divoce líbala s nadějným etiopským filmovým režisérem, jehož snímek uvede na festivalu afrických krátkometrážních filmů ve Stuttgartu.
Evelíně zazvonil telefon. Paul Čejka.
„Tak čo tá vaša schôdzka – úspech?“ zadrmolila Evelína s dojetím, že zase uslyší jeho češtinu.
„Mám strašný bolesti zad. Ale strašný. Nevíš… neumíte trochu masírovat… Samozřejmě to nechci zadarmo a nechci, aby to vyznělo…“ zachrčelo v mobilu.
„Tiež nechcem, aby to vyznelo… ale potrebujem…“
„Kolik?“
„Musím splatiť pôžičky a zvyšok by išiel na ten náš projekt Wittgensteinovo hovno tančí s Píčou Bausch,“ zasmála se Evelína bezstarostně… A smála se a smála a nemohla přestat.
V tu chvíli vytvořila svou nejkrásnější báseň, a ani o tom nevěděla.
„Ok, zítra ty peníze máš. Nezapomeň na mě,“ zašeptal světácky do telefonu Paul Čejka, ale Evelína slyšela, jak v tu chvíli sykl prudkou bolestí.
Vypnula telefon a bez rozloučení se vytratila z večírku domů.
Té noci usnula tvrdým spánkem ženy, které došlo, že život je možná ještě o něco komplikovanější, než byl před třiceti lety v Košicích, které v Berlíně beztak neexistují. Komplikovanější, ale vlastně i skutečnější.
A právě v ten okamžik se nad ní opět sklonil neznámý z minulého snu. A řekl jí opatrně: „Veď som ti hovoril, že nie si vyvolená.“
A ona, Evelína, se na něj povzbudivě usmála, uvolnila v pěst sevřenou dlaň a odpověděla mu: „Ja viem, Bože, ja už to predsa viem.“
A pak spala a spala, zatímco jí Paul Čejka psal nekonečně dlouhý mail z Motelu One, že její projekt je opravdu výjimečný a že s ní, Evelínou, má megalomanské plány: film, DVD platforma, aplikace do iPhonů, setkání s význačnou holandskou producentkou, s níž měl počátkem sedmdesátých let poměr… A v bolestné modlitbě starého muže s houserem myslel s pohnutím na Evelinin úsměv, oči a obří prsa.
A Evelína, baculatá a jen trošičku prolhaná Evelína? Ta zatím spala a spala. Hrnek studeného kafe od rána na nočním stolku.
A zdálo se jí, že má syna, docela malinkého portugalského syna v bílé noční košili. A ten syn s očima Paula Čejky a s útlými rameny portugalského studenta Josého, ten chlapeček jménem Ludwig Wittgenstein teď Evelíně slovensky šeptá, že o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.
A pak ten Ludwiček zlehounka vstane, rozpaží andělsky paže, stoupne si na špičky a plynule začne vířit pokojem. Nejprve pomalu, pak čím dál prudčeji.
A je to pohyb tak mocný, tak mocný a soustředěný, že by se za něj nemusela stydět snad ani samotná Pina Bausch.