Ostrov ohraničených souznění

Čekám ve frontě na úřadě práce. Jedině tam mě napadají myšlenky, za které bych si jednou přála nějakou významnou ontologickou cenu.

Přede mnou postávají tři srbské ženy s malými děvčátky, holčičky mají v melírovaných vlasech barevné květinové spony, i ženy mají obarvené vlasy a jedné z nich chybí přední zub. Holčičky se točí kolem golfáče a nahlas se smějí, ani jejich maminky nevypadají dnes frustrovaně. Je jaro. Vlevo od nás přešlapují dva balkánští muži, před nimi portugalská umělkyně vysvětlující německému příteli tajemný systém vesmírných těles, vedle nich doktorand přes padesát, snící o nečekané akademické kariéře – muži tmaví i světlí, ženy usměvavé i s propadlými, alkoholem zničenými tvářemi.

Když blikne zelené světlo, fronta se jako v nějakém tanečním transu o metr posune. Krok sun krok. Na bílé magnetické tabuli je černým fixem napsáno: Kdo si nepřeje být vyvolán jménem, ať ohlásí své číslo. Německy, anglicky, arabsky. Kdo si nepřeje být vyvolán jménem…

Pěkná terapeutická skupina by to byla.

Hotový materiál lidství.

Bible online.

Fronta se točí jako had, všude se to klikatí pravoúhlými přepážkami proti výtržnostem, jako by se svět skutečné práce zastavil a všichni po ránu zašli sem, na úřad práce dosud neskutečné.

Mezi sekuriťáky a těmi, co tu stejně jako já čekají, neexistuje žádný rozdíl, napadá mě. I sekuriťáci museli ke svým uniformám nějak přijít. A teď tu stojí, uniformovaní a ne o nic méně zmatení než ti, co biblicky natahují dlaně. Jsem jednou z nich a za chvíli budu vyvolána jménem.

A protože vzpomínat je při čekání jedním z nejkrásnějších manévrů, co znám, sunu se v transu dopředu a s pohledem na velké spony malých srbských holčiček odplouvám zpátky do města, odkud jsem přes vlažné ambice a peripetie doplula po letech přímo sem, na úřad, abych si tu mohla přečíst německy, anglicky i arabsky, že kdo si nepřeje být vyvolán jménem, ať ohlásí své číslo.

Moje nové úřední číslo je dlouhé – dlouhé a nezáživné.

Poprvé jsem se stala číslem, když mě v Brně proklela Vlastička. Řekla mi, že jsem nula, nula s ležatou osmičkou.

Ten rok vybuchl Černobyl. Tehdy, kdy k nám do třetí třídy Vlastička přestoupila. Měla prsa, černý tlustý cop, byla o pár let starší než my ostatní, přestěhovala se odněkud ze středního Slovenska a kromě romštiny a slovenštiny ovládala ještě několik českých slov, se kterými si první dny celkem vystačila. Mezi nimi debil, nula, blbec, a trochu překvapivě Gustáv Husák.

Ten rok vybuchl tedy Černobyl. Černobyl a apokalypsa.

O Černobylu jsem věděla víc než ostatní, protože můj strýc se v den výbuchu opaloval v Praze na terase svého domku a hned potom, řekl nám po telefonu, hned potom dostal z černobylského spadu rakovinu kůže. A zanedlouho skutečně umřel. Přesněji řečeno za měsíc, v den mých devátých narozenin, koncem května. Jeli jsme škodovkou na pohřeb do Prahy a slunce svítilo o sto šest, slunce, které pro mě mělo tajemný nádech smrti, protože celá rodina opakovala teorii, že strýc umírá na Černobyl, za Černobyl, umírá pro energii, která spaluje a ničí, a to všechno bylo zesíleno zakázanou, na chatě poslouchanou radiostanicí Svobodná Evropa, kde se o katastrofě večer co večer dramaticky mluvilo, třeba hlasem Lídy Rakušanové, zatímco v podkroví chaty hořely ve tmě svíčky. Usínala jsem během diskusí o důsledcích Černobylu. Sfouknuté svíčky ještě krátce začoudily jako malé krátery, než zhasly docela.

Strýc, co se prohřešil opalováním, právě umíral a já jsem myslela na Vlastičku. Fascinovala mě. Třeťáci ale opakovali jeden po druhém, že Vlastička je debilní. A protože se o mně ve škole rozneslo, že hraju s dospělými v alternativním divadle, kde to smrdí, a protože jsem současně měla pověst šprtky, říkalo se i o mně, že jsem debilní.

Takže jsme se logicky spřátelily. Ve frontě před školní jídelnou. Stála jsem a sledovala zvětšující se plesnivý flek na stropě školní chodby, občas do mě někdo strčil ramenem, ale jinak jsem tam stála jako obyčejně sama, počítala mřížky na školních šatnách a snažila se současně být i nebýt.

A pak přišla Vlastička, stoupla si vedle mě a prudce mě vyrušila z mého mimoňství: „Tak seš debil, nebo ne?!“ zeptala se zpříma.

Odpověděla jsem, že když je někdo debil, znamená to, že nic neumí. Vlastičku to překvapilo. „Aha,“ řekla. „Tak to debil nejsi, ne?“

A pak jsme společně mlčky vystály frontu, šly si sednout ke stejnému stolu do rohu jídelny, společně snědly knedlíky s ledvinkami, a od té doby jsme v rohu jídelny sedávaly ve zvláštním, skoro rituálním mlčení dvou spřízněných duší.

Byly jsme přítelkyně, které si zbyly.

I beze slov to bylo znát.

Byly jsme přítelkyně až do toho pitomého školního výletu.

Asi týden po pohřbu jsme se třídou jeli na výlet do zoologické. Byl začátek června, černobylské slunce už zase pálilo o sto šest. Jeli jsme do zoo tramvají. A v tramvaji ze zoo se to stalo. Vlastička a já jsme si neoznačily jízdenku.

Na poslední stanici k nám přistoupily dvě silnější ženy, revizorky.

„Jízdenku?“ zeptala se mě první z dvojice žen, já se na ni usmála a řekla tenkým hlasem svou pečlivě zformulovanou omluvu. Mluvila jsem logicky, věcně a uvědomovala si sílu slova. A zatímco jsem decentně přehrávala a koulela očima, pozorovala jsem paralelně Vlastičku, ke které se pomalu blížila druhá revizorka. Ta moje se ke mně sklonila, uchopila mateřsky do buclatých dlaní mou divadelně rozklepanou bradu a utřela mi slzu. „Děvčátko, rodiče by asi nebyli rádi, příště si lístek označ.“ S úlevou jsem si olízla ret a současně si všimla, že revizorka má rozbité sklíčko u brýlí. Asi chlastá, napadlo mě a znovu jsem se na ni zeširoka usmála. Pak jsem vzhlédla podruhé a spatřila Vlastičku. Dohadovala se s druhou revizorkou, která ji chytla za cop, a Vlastička zakřičela: „Pani, vy ste fakt debil!“ V ten okamžik k ní přiběhla moje revizorka, držely teď nebohou Vlastičku společně za ramena a společně s učitelkou říkaly slova, která ani po letech nechci opakovat.

A já?

Já jsem postávala o pár metrů dál, vznášela se ve svých bílých letních šatech s debilním úsměvem na tváři a pak to spatřím: oči Vlastičky, oči, co mě vraždí pohledem, a já si v ten okamžik uvědomím, že je to vražda opodstatněná a zasloužená. Vlastička zakřičí mým směrem: „Seš nula, nula s ležatou osmičkou!“

Od toho dne jsme na sebe nepromluvily. Ostatně Vlastička chodila do školy míň a míň a od září už nenastoupila vůbec.

Rozsvítilo se zelené světlo a fronta se zase posunula. Sotva jsem byla vyvolána jménem a sotva jsem spokojeně vyjela výtahem do třetího poschodí ke dveřím číslo 1024 a posadila se v čekárně, přesně v ten okamžik si ke mně přisedla skupina dvou romských žen a dětí. Matrona a její velmi hubená dcera v elasťácích a s černým tlustým copem, dítě v golfáči a chlapec držící se hubené mámy za ruku.

A ta robustní žena ke mně vzhlédla a řekla česky: „Ahoj, my se známe z Brna, ne?“

Zrudla jsem jako rak.

„Vlasta Dzurňáková?“

A ona se rozchechtala na celou chodbu úřadu práce a odpověděla, že už do piči dávno neví, jak se jmenuju já, ona že je teda leta Horváthová a má pocit, že jsme spolu chodily do školy. Už roky žijou v Německu a polepšili si, dcera má Němca z Turecka, všichni umijou německy aj turecky, kebabárnu majou, ona se jede poptat po nějaké práci pro sebe, a holka jí bude překládat. A pak se Vlastičce vybavilo i celé moje jméno a s ním pocit, že jsem byla tehdy docela chytrá. „Tak to seš nakonec pořád, žes přišla do Německa, chytrá jako já,“ řekla. A zase se smála.

Stály jsme dojatě naproti sobě, dvě znovunalezené sestry.

Jenže v okamžiku, kdy jsem chtěla Vlastičce konečně vyprávět o sobě, se rozsvítilo zelené světlo a musela jsem do dveří číslo 1024 k jednání s úřednicí Gudrun Krahn.

A když jsem vyšla zpátky na chodbu, Vlastička už tam nebyla.

Ještě jsem chvíli omámeně čekala na chodbě, jestli se náhodou neobjeví.

A pak jsem myslela na to, jak spokojeně vypadá, jak usazeně si v sobě žije.

Snad proto, že nad nespravedlivě potrestanými černými pasažérkami by mělo – už napořád – svítit slunce nezáludné.

Slunce bez černobylských pnutí a trapných pochybností.