Ostrov ohraničené anekdoty
Dnes píšu jednadvacátou ostrovní povídku. A dnes je tomu přesně sto osmnáct let, co americký vědec Duncan MacDougall exaktně zvážil duši člověka. Vážila dvacet jedna gramů.
Psal se rok 1901 a doktor MacDougall si ve své massachusettské laboratoři nechal vyrobit váhu, na kterou upevnil postel s umírajícím. Zvážil pacienta těšně před smrtí a minutu po exodu.
Pokusu se zúčastnilo šest umírajících a šest Dougallových asistentů. Čtyři pacienti umírali na tuberkulózu, jeden na cukrovku, poslední z přesně nezjištěných příčin. A právě tento pacient vážil i po smrti překvapivě stále stejně: minutu, dvě, tři, čtyři…
Asistent John Werther při čekání z rozrušení omdlel.
Teprve v páté minutě došlo i u posledního zkoumaného k úbytku na váze, a opět se ukázalo, že tělo mrtvého je lehčí, tak jako u předchozích, přesně o jednadvacet gramů.
Lékař stanovil odvážnou diagnózu – v posledním případě šlo o duši flegmatika. O duši, která s odchodem otálela.
Lékař s asistenty oslavoval až do rána, John Werther se stal buddhistou.
V ten samý měsíc, kdy MacDougall provedl v Americe svůj historický pokus s vážením duše, se v Moskvě poprvé odehrály Čechovovy Tři sestry. Světová premiéra o duších sester Prozorovových.
Anton Pavlovič se v létě oženil s herečkou moskevského divadla a čekaly ho už jen tři roky života. Žil převážně na Jaltě a vedl si pilně deník, v jednom z posledních zápisků stojí mimo jiné věta: Enyky benyky, chlupaté knedlíky.
Znal o šest let starší lékař MacDougall hry a texty doktora Antona Pavloviče? Byl by postavou z Čechovovy hry, nebýt toho, že čtyřiačtyřicetiletý Čechov v roce 1904 v letním měsíci zemřel?
Lékař MacDougall svůj objev zveřejnil teprve roku 1907. Vědecká obec se jeho výzkumu vysmála.
Tou dobou byla duše A. P. Čechova tři roky na věčnosti.
Zneuznaný MacDougall svůj pokus o pár let zopakoval s patnácti psy. Ale ani tentokrát si příliš nepomohl. Psi totiž žádný úbytek na váze po exodu neměli.
Milovníci zvířat navíc protestovali: psi a nemají duši?
Možná že mají duši, přemítal vědec, jenže mně se nepodařilo sehnat psa, který by umíral přirozeně, a tak jsem je všechny otrávil.
Tělo, které zemře násilnou smrtí, nejspíš duše neopouští, pomyslel si smutně.
Když roku 1920 zemřel, nikdo jeho duši nezvážil, přestože si to vědec podle závěti přál.
Dvacet jedna gramů duše se později stalo oblíbenou hračkou v rukou nebezpečných esoteriků, sektářů a popkulturních mágů.
Německy je duše Seele, anglicky Soul, maďarsky lélek, v gruzínštině suli. Duše je jedním z prvních slov, která mě v jazycích zajímají. Umím-li vyslovit v cizím jazyce slovo duše, ovládám jeho prapodstatu. K ničemu to není, ale žije se mi tak lehčeji.
Nikdy mě nepřestane zajímat, co se stalo s dušemi těch patnácti otrávených psů.
Nikdy mě nepřestane zajímat, co by se stalo, kdyby tahle anekdota nebyla ohraničená koncem.
Kdyby ostrovy zalila slaná voda.
Kdyby došly slzy.
Kdyby duše zmizela.
Nebo představa o ní.
Našla jsem konečně pana Sommerfelda z předminulé ostrovní povídky, stihla jsem dnes dokonce zajít na jeho pohřeb.
Vhodila jsem do země hrst hlíny, ulevilo se mi.
Úleva je spojená s vydechnutím, se slastí, s jakou nám milovaný člověk naservíruje morek z kostí ze silného hovězího vývaru.
Slast je jemnou iluzí nekonečného svátku.
Do morku kostí milovat.
Do morku kostí pečovat.
Do morku kostí.
Bez hranic.