Ostrov ohraničené sklíčenosti

Kuba sedí v sídlištní herně v Tbilisi a píše mi mail, tentokrát o dvou prostitutkách z Uzbekistánu. Dopis je jako obyčejně plný anekdot a zoufalství. Proč žiješ v Gruzii, Jakoubku? napadá mě tu a tam. „Ty ženský už jsou tak agresivní a na tak nízké ceně, že jsem se ne­udržel a zeptal se jich, jestli jsou normální; jdu pryč, než dostanu po mordě… V Brně jsem kdysi bydlel na ulici Uzbecká. Víš. Občas tady bývám vydaný napospas prudkému slunci, které víc spaluje, než hladí. Nevím, k čemu je to dobrý. Vlastně mě ty ženský už pěknou chvíli znásilňují.“

To já jsem byla znásilněná, když mi bylo osmnáct, odpovím Kubovi do ticha kuchyně.

Jenže… Když začnu touhle silnou větou, možná je načase hned zase skončit, protože pak už mě v příběhu vůbec nic neochrání. A mě tehdy přece jen něco ochránilo: mexický náramek, který mi dala Hanna, Paulova žena. A pak želva, co se sunula směrem k nám, aby přivolala další děj.

Arizona byla v mých dětských představách prvotním rájem, stejně jako bylo mé dětství koncem osmdesátých let v Brně předpeklím dekadentního socialismu.

V Arizoně žili příbuzní, které mohla babička s dědečkem jednou ročně navštívit. Celá širší rodina se po jejich návratu pravidelně scházela v našem prostorném, zšeřelém bytě v centru Brna, ve kterém před válkou příbuzní žili.

Seděli jsme nad diáky ve velké vstupní hale a dojímali se nad krásami domů naší vzdálené americké rodiny. Obdivovali jsme jejich úspěšný kapitalistický život: bazény, auta, interiéry domů, rozplývali se nad zapadajícím sluncem velikosti pomerančů, na které jsme tehdy stávali fronty a které nám prodával vyhlášený zelinář, co se nechal oslovovat titulem doktor.

V Arizoně žila taky Hanna, dcera našich stařičkých amerických příbuzných. Tatínkova nejoblíbenější sestřenice z raného dětství, v dospělosti talentovaná malířka, která se kolem třicítky k zármutku svých rodičů rozhodla pro jinou životní cestu. Po několika výstavách v Melbourne se seznámila s pilotem. S malováním sekla ze dne na den. Stala se akrobatickou letkyní, a koncem sedmdesátých let dokonce vyhrála v ženské kategorii létání. Pak se ale zase přihodilo něco, a nikdo přesně nevěděl co. Hanna zmizela z Austrálie do Arizony. S utkvělou představou, že si tam – na Divokém západě – založí turistický ranč. To už jí táhlo na čtyřicet.

Tři roky hledala vhodné pozemky, čtvrtý rok odkoupila několik tisíc hektarů půdy od kaskadéra z Hollywoodu, a odkoupila je vlastně i s ním, protože si Paula – honáka krav a kaskadéra – po roce známosti vzala.

Do rodiny Hannina úspěšného otce Paul nezapadl. Do Hanniny náruče však ano a Hanna se stala černou ovcí rodiny. Navíc místo dětí stihla mít jen krávy, koně, psy a kozy. A kaskadéra.

Ke koňům jsem vztah neměla, k dobrodružné povaze Hanny ano. To mi bylo jasné už před odletem. Bylo mi osmnáct a s Hannou, které bylo něco přes padesát, jsem si vyměňovala staré pohlednice s obrázky Brna. Hanna mi posílala pohledy arizonských koňů. Po roce kostrbatého dopisování mě pozvala na ranč. Come here, nebudeš litovat, napsala mi a poslala letenku.

Necelý týden po maturitě jsem poprvé v životě seděla v letadle. Praha–Helsinky–New York–Detroit–Tucson. Po osmnáctihodinovém letu s blouděním nekonečnými chodbami letištních hal si ke mně v letadle Detroit–Tucson přisedla trpaslice; zprava pak obézní jeptiška.

Vystupovala jsem v malátné únavě z těchto svérázných ženských typů. Do nosu mě udeřilo arizonské vedro. Byla jsem konečně tam – v Arizoně, ve světě posvátných diáků ze starého brněnského bytu, ve světě tyrkysu, pouštních králíků a padesátistupňového parna.

A pak jsem uviděla ty dva: Hannu a jejího muže Paula. Drželi se kolem pasu, on ve vysokých kovbojských botách a klobouku, ona jako drobné děvčátko v mexické haleně a džínách. Kouřili a zdálky se na mě usmívali. Hanna vypadala, až na vrásčitou tvář, skutečně jako školačka. Paul byl kovboj kolem sedmdesátky, v klobouku, s vráskami kolem očí a úst, podsaditý, usměvavý a nezvykle vzpřímený.

Pomohl mi s kufry do velké dodávky, kterou pak Hanna řídila.

Paul ten večer musel natáčet, vlastně rovnou zůstal na letišti a odletěl do San Franciska, prý majstrštyk v hollywoodské produkci, proskočit s koněm hořícím keřem. Zdálo se mi, že je z toho Hanna trošku nervózní.

Posadila mě vedle sebe, už od dálnice kouřila jednu od druhé, dokonce mi cigaretu nabídla. Odmítla jsem, ale potěšilo mě to. Jeli jsme snově prozářenou krajinou na ranč. Minutu, dvě, hodinu – přišlo mi to v tom arizonském vedru jako celá věčnost.

Pak jsme odbočili na prašnou cestu a Hanna najednou zabrzdila tak prudce, až jsem se čelem praštila o přední sklo. Po písčité asfaltce přecházela obrovská želva. Hanna se zatvářila starostlivě. Vystoupila, vzala želvu něžně do náruče, oprášila ji a odnesla mimo cestu.

„Milované želvičky,“ řekla, když zabouchla dveře. „Víš, proč mají krunýř? Aby přežily…“

Dál jsme jely mlčky. Pak jsem nejspíš vyčerpáním usnula.

Už ani nevím, jak jsem se dopravila do půdního pokoje, který mi Hanna v domě připravila. Každopádně, když jsme pak navečer seděly a v kuchyni s výhledem do zahrady jedly pun-cakes, byla Hanna už zase trochu nesvá, protože Paul právě v Hollywoodu proskakoval hořícím keřem. A tak otevřela víno. Nikdy předtím jsem víno nepila, nikdy ne celou lahev a jen ve dvou. Cítila jsem se mimořádně. Vůbec mi s Hannou bylo dobře, jako by nás nedělilo víc než třicet let, ale nanejvýš pár měsíců. „Jsem tvoje starší sestřenice, to ti je snad jasný,“ dloubla mě zlehka do žeber. „Teta zní, jako bych byla stařena.“

Smály jsme se, večer se nachýlil a pak se nám jazyky čím dál víc motaly. Hanna mi ukázala za domem celou svou zvířecí rodinu: koně mě příliš nezajímali, kozy a krávy o trochu víc, ale těch několik obrazů, které visely ve vstupní hale, těch několik pláten mě naplnilo němým úžasem. Byly to Hanniny abstrakce hořících květin, hlavně petúnií a kaktusů. Hanna mi vyprávěla o raném dětství v Brně a o Austrálii, a pak konečně, kolem půlnoci, zavolal Paul.

Když spolu domluvili, otevřela Hanna třetí flašku vína. Sedla si do křesla naproti, pozorovala mě, jako bych byla jejím zrcadlem, a pak prsty pravé ruky zajela prudce do úzké mezery mezi semišovým opěradlem a sedačkou křesla a tvář se jí zkřivila napětím.

„Jo a co vlastně říkáš na Paula?“

Co bych měla říct? Co bych měla v osmnácti říct na třiasedm­desátiletého honáka krav? Byla to ale naléhavě položená otázka, to jsem pochopila i v opilosti, nebo právě díky ní, že jsem bez váhání odpověděla: „Jo, skvělej…“

Hanna se zatvářila vítězně.

„Vidíš? A táta ho nenávidí, prý že je to primitiv, honák krav… něco ti musím…“ naklonila se ke mně důvěrněji a prsty stále svírala v té úzké díře křesla. „Něco ti musím říct… just thanks to him I am happy, because… Paul je prostě…“ vytáhla ruku ze semišového potahu křesla, zatřásla si s ní před očima a napila se vína. „Víš, já jsem si s chlapama užila svý. Byla jsem před Paulem dvakrát vdaná. Poprvé za impotenta, co mě mlátil, mě – rozumíš! … A pak, v Melbourne, to jsem si vzala psychopata, co mě nejenom bil, ale přímo… A víš, co je život s někým, kdo tě nenechá ani na vteřinu v klidu? Bylo to jak na horský dráze… to je… to je… násilníky si drž, holčičko, vod těla, to mi teda slib…“

Než jsme šly spát, darovala mi Hanna v krabičce zabalený dárek. Tyrkysový mexický náramek ze stříbra s malinkými ostrými bodáčky. Talisman indiánů, a taky prý kdyby se v poušti objevila zmije, dá se náramek použít jako zbraň.

Tu noc jsem se převalovala až do rána a nemohla usnout.

Když se druhý den vrátil Paul z natáčení, padli si s Hannou do náručí a všechno bylo, jako když jsem přiletěla do Tucsonu. Zubili se na sebe, kousali se jako dva puberťáci, kouřili jednu od druhé a hned si otevřeli lahev whisky.

Hanna byla šťastná jako rozpustilé, padesátiletá děvče. Dosud jsem takovou temperamentní zamilovanou ženu neviděla a setkání s ní mě naplňovalo posvátnou úctou.

A stárnoucí, ale pořád ještě zachovalý Paul? Ten vyprávěl historky z Hollywoodu, motal se kolem Hanny jako westernová hvězda.

Navečer upekl krocana.

Letní dny pak ubíhaly jeden jako druhý: byly dlouhé, horké a nekonečné.

Po týdnu mi připadalo, jako bych v Arizoně žila už roky. Chodila jsem s Hannou hned po snídani jezdit, Paul odjížděl na pastvu ke kravám a pak obstarat turistický ranč.

Rajtování mi moc nešlo, upřímně řečeno, nikdy ze mě koňařka nebude, to mi bylo jasné už hned ten první den, kdy jsem se ke svému koni blížila s jakousi toporně skrývanou nudou.

Sedět na koni, jezdit na koni, cítit koně, no jo, hezké, ale proč raději neplavat v jezírku před domem, proč si raději nečíst básně Josifa Brodského a nepovídat si s indiány? Nevím, jestli jsem tou těžce skrývanou lhostejností ke koňům Hannu přece jen trochu nezranila. Po týdnu její výuky už jsem dokonce cválala, ale nějakou zvláštní euforii jsem z toho necítila. Pak se Hanna rozhodla, že mě vezme na výlet do pohraničního městečka Nogales.

Ten den s Hannou byl krásný. Zpívaly jsme v dodávce písničky Ivana Mládka, které jsem jí přivezla na kazetě, mluvily jsme jako ty nejdůvěrnější kamarádky. Přiznala jsem se jí, že až na pár trapných milostných aférek nemám s mužskými skoro žádnou zkušenost. Hanna mě objala a v Nogales jsme potkaly indiána Pabla z nejbližší farmy.

Jedly jsme sladký moučník a Pablo mi kladl na srdce, že když spadnu z koně, což se tu a tam stává, musím okamžitě, okamžitě znovu nasednout, neohlížet se, nebát se a jet dál. Proč bych měla spadnout?

Den nato bylo pondělí.

Ano, určitě bylo pondělí.

Hanna ten den musela vstávat v pět ráno, protože jela do Nogales kvůli koupi nových krav. Vstala jsem taky dřív, vzala si náramek proti zmijím a sešla do kuchyně, protože jsem s Hannou chtěla posnídat. Paul si vzal volno, protože mi chtěl dát místo Hanny lekci na koni.

Hanna už odcházela a Paul ještě spal. Byla jsem nevyspalá, ale spát už nemělo cenu, ostatně Paul byl v půl sedmé vzhůru, a hned jak posnídal a posilnil se panákem whisky, vyrazili jsme ke koňům.

„Tak se ukaž, kotě,“ zazubil se a dloubnul mě lehce do žeber, tak jako to dělávala Hanna. Sedla jsem do sedla a začala cválat po aréně.

Paul si posunul klobouk do čela a zapálil si.

Jeho výuka byla jiná než Hannina. Úplně jiná. Musela jsem na koni sedět tak a tak, musela jsem být bdělá, musela jsem mávat rukama jako nějaká cirkusačka a popravdě už mi to všechno lezlo dost na nervy. Vším, co na mě hulákal, mě totálně znejišťoval, až jsem se ocitla ve stavu bezvládné rezignace.

Po hodině cválání a akrobatických kousků se Paul rozhodl, že je čas vyrazit na projížďku. Nechtělo se mi. Strašně se mi nechtělo. Připomínal mi najednou tělocvikáře z gymplu, tekl ze mě pot a vlastně jsem se mu chystala oznámit, že bych už radši z koně slezla a četla si. Jenže než jsem to vyslovila, Paul už cválal na koni a křičel na mě, ať sebou mrsknu.

Vyjeli jsme do arizonského vedra a cválali v prudkém slunci pouští směrem k horám. Míjeli jsme kaktusy saguaro, kameny a tu a tam nějakou napůl uschlou křovinu, ve vzduchu tuhé bezvětří, byla jsem unavená a otrávená.

„No tak. Opři se do toho, kotě,“ zahulákal Paul a přihnul si z malé flašky. Pořád na mě pokřikoval, napřímený a všudypřítomný; ano, bylo ho všude moc, ten pocit si teď vybavuju docela přesně, nešlo ho ani na okamžik vypustit z hlavy, chvílemi jsem mu přestávala rozumět a pokoušela se myslet na knihu, kterou jsem nedočetla a která mě fascinovala, pokoušela jsem se myslet na svoje věci, tak jako kdysi v tělocviku, úplně jako v tělocviku, znovu mi ten absurdní obraz nesmyslného drilu vytanul na mysli.

„Taková žába to přece musí umět rozjet,“ zakřičel Paul a začal s koněm klusat jako zběsilý směrem k silnici.

Cválala jsem za ním v malátné lhostejnosti, a vtom se to stalo. Můj kůň zakopl o kořen, nestihla jsem uhnout před kaktusem. Kůň se splašil a vykopl mě ze sedla na kamenitou zem a chvíli mě ještě vlekl za sebou, metr dva… Křičela jsem a pak už jsem jen ležela na zemi a snažila se nadechnout. Chtělo se mi zvracet a přemýšlela jsem, jestli nemám něco s hlavou, protože se mi z nosu spustila krev a motala se mi hlava.

Paul slezl z koně a přiběhl za mnou: „Seš celá?“

Nevím proč, ale najednou jsem se musela smát, záda jsem měla do krve podřená a pálila mě, pálilo mě taky v krku, měla jsem strašnou žízeň a nade mnou se houpala Paulova tvář v klobouku.

„Pít,“ polkla jsem, posadila se a znovu jsem se musela smát. Pod okem jsem cítila obrovskou podlitinu.

Paul se nade mnou sklonil ještě víc a podal mi flašku whisky: „Hlavně že žiješ, děvče.“

Tohle řekl, přiblížil se ke mně na pár centimetrů a štípl mě do tváře: „A co si takhle zašukat?“

Třeba mu jen nerozumím, myslela jsem si. Třeba mám otřes mozku, napadlo mě a pokusila jsem se vstát.

Jenže se mi znovu zamotala hlava, a tak jsem si zase zpátky sedla na zadek. Paul si mezitím rozepnul poklopec a mou bezvládnou dlaň si přitiskl na ptáka. Sykla jsem bolestí z podřenin a znovu se pokusila vstát, jenže jak jsem se prohnula, svalila jsem se ze sedu zase zpátky.

Paul toho využil a lehl si na mě celou svou vahou svalnatého kaskadéra. Začal se nade mnou zmítat. Křičela jsem, ale žádný zvuk ze mě nevycházel. Plivla jsem na něj. Dal mi facku a já jsem znovu ucítila, jak mi z nosu teče krev. Oddychovali jsme jako koně.

A pak jsem si vzpomněla na ten náramek. Náramek od Hanny. Zvedla jsem ruku a vší silou zaryla ty stříbrné ostny do Paulovy ruky. Viděla jsem periferně, že se mu na vrásčité paži objevila spousta malých, pravidelných krvavých kráterů.

Paul vyskočil. Tuhle reakci nečekal. Ani já ne. Pořád jsem ze sebe nebyla schopna vypravit ani hlásku. Po pádu z koně uběhlo nanejvýš pár vteřin… Nechápala jsem, co a proč se přesně stalo, ani proč musím ležet na kamenité zemi…

A pak jsem uviděla tu želvu. Motala se kolíbavě a zmateně Paulovi u nohou, anebo se naopak Paul motal zmateně kolem želvy. Každopádně byla ta želva živá a na cestě, po které by mohla jezdit auta. A jak se tam Paul najednou motal, došlo mi, že je nadraný. Vystrčila jsem před sebe ruku s náramkem, jako by byl náramek štítem. Ještě ze země jsem ukázala na želvu… Paul měl teď klobouk naražený přes oči a poškrábanou ruku si olizoval jako starý pes.

„Želva,“ vyslovila jsem konečně nahlas, ale podivně chraplavým cizím hlasem, „na cestě je želva.“

„Kurva,“ odpověděl Paul nevěřícně a vyplivnul slinu, jako bych tam snad ani nebyla. „Kurva,“ řekl a ztěžka se posadil.

Na obzoru jel džíp. Mohl být tak půl kilometru od nás. Začala jsem instinktivně mávat oběma rukama. „Želva, želva, pozor, želva!“ křičela jsem jako zaseklá gramodeska směrem k autu.

„Do prdele se želvou,“ ulevil si teď Paul znovu a rozpřáhl mým směrem ruce… Vypadalo to výhružně, ale i komicky, přece jen to byl třiasedmdesátiletý a podle všeho opilý chlápek. Pak to vzdal. Sedl si zpátky na zem a držel si do krve poškrábanou ruku, jako by mu ani nepatřila.

Auto už bylo u nás. Zastavilo, řidič byl indián Pablo z vedlejšího ranče, ten, co mi v Nogales radil, že když se spadne z koně, musí se jet zase dál.

„Zavez ji na ranč,“ řekl Paul a znovu pomalu vstal. Poklopec měl ještě pořád rozepnutý.

„Seš v pořádku, děvče? Můžeš se hýbat?“ zeptal se Pablo a měřil si mě od hlavy k patě.

„Jo,“ řekla jsem s pohledem do země.

„To by chtělo vymýt tu ránu na zádech, je to dost hluboký a máš tam určitě písek, v autě mám dezinfekci… A ty seš v cajku, Paule? Spad si taky z koně?“

Želva se zatím spokojeně dokolíbala k okraji cesty.

„Co to máš s rukou? No ne, Paule, to vypadá jak vod náramku proti zmijím…“ dodal jízlivě.

Paul cukl nepřítomně ramenem, zapálil si cigaretu a podíval se směrem k horám. Vypadal v tu chvíli jako stařec nad hrobem.

Když mě indián o pár minut později přivezl na ranč, byla už Hanna doma. A jako by čekala, že se něco stane, stála tam, u okna do zahrady, a mlčky mě objala. Mlčky mě zavedla do koupelny a mlčky mi ošetřila záda.

Připadalo mi, že je taky trochu mimo. Něco s byznysem, ale co přesně, neřekla. Paulovi, který přijel až k večeru, odřenou ruku taky obvázala.

Do odjezdu mi zbýval ještě celý týden, záda mě bolela jako čert. Na koně už jsem nevlezla. Počítala jsem dny, zkoumala z okna ložnice měnící se oblohu, pozorovala jsem, jak se mi barví obličej a jak mi splaskává nateklý nos, a měla jsem najednou plné zuby všeho toho slunce, kaktusů, hostů na ranči a koňů… A Hanny i Paula taky. Bylo to k Hanně nespravedlivé, ale nechtěla jsem se setkávat ani s ní.

Ráno jsem vždycky počkala, dokud Paul neodjede na farmu, a pak jsem předstírala, že ještě spím, dokud Hanna nedosnídala. Pak jsem si vločky s mlíkem a kafe odnesla do půdního pokoje a tam jsem si četla až do večeře. Hanna v ty dny taky nevycházela z domu. Počítala daně a upíjela whisky se sodou…

Čtvrtý den mi navrhla, jestli s ní a s Paulem nechci přece jenom ještě jednou na výlet do Nogales. Odmítla jsem, protože mě bolela záda, ale ve skutečnosti jsem se vyhýbala Paulovi a zdálo se mi, že i on se mi vyhýbá.

Poslední den před odjezdem, když jsem stála v hale a pozorovala Hanniny obrazy, se Paul z ranče vrátil už dopoledne a zdálo se mi, že byl opilý.

„Paule, miláčku,“ vypískla Hanna nepřirozeným sopránem a sundala mu obřadně klobouk. „Co je to s tebou poslední dny?“

Paul ji hrubě odstrčil, šel jako pravítko rovnou k ledničce, otevřel ji a zase zavřel. Přitom se díval mým směrem a říkal, skoro křičel na Hannu, jako bych byla vzduch: „Co kdybysme si ji adoptovali, tu naši příbuznou. Děcko jsi mi nedala, a kdo bude dělat byznys, až zhebnu! Jsme sami. K čemu žijeme, když jsme sami?“ filozofoval ožralý jak slíva, konečně jsem to poznala. Šel ke mně a rozpřáhl ruce, jako by mě chtěl smířlivě obejmout, ale já jsem uhnula. Hanna se rozesmála, její smích zněl jako náramek s ostřím.

„Jasně,“ odpověděla jsem výsměšně, ale hlas mi v polovině věty nepřirozeně selhal. „Na nic jinýho ani nečekám.“

Tohle Paula rozesmálo. Rozřehtal se na celé kolo, šel znovu k lednici, otevřel si plechovku piva, pustil rádio a zabořil se do křesla. Zhluboka vydechl a nohy roztáhl do o, jako by to semišové křeslo kopíroval, jako by křeslo bylo krávou. Bylo to sebevědomě oplzlé, nebo se mi to jen zdálo? Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem se smála taky.

Hanna přišla k Paulovi, ještě pořád se náramkově nahlas smála, ale kolem očí se jí udělaly nepříjemné vrásky; vějířky, ve kterých nebylo vůbec nic přívětivého… Koutky jí poklesly.

Když stála u křesla, na kterém Paul seděl – nevím, proč se mi po čtvrtstoletí vybavuje zrovna tenhle detail – strčila prsty znovu jako tu první noc do malé mezery mezi semišovým opěradlem a sedátkem, zajela prsty prudce dovnitř a obličej se jí zkřivil do grimasy naprosté rezignace. Pak si Paulovi sedla na klín.

Paul ze mě nespouštěl oči, mžoural upřeně na můj pořád ještě rozbitý nos a podlitinu pod okem, ne s výčitkou, ne s nenávistí, jen s neochvějnou sebejistotou honáka krav. Jako by k projevům něhy potřeboval publikum. Pak začal Hannu pomalu líbat. V rádiu hráli rokenrol a podle předpovědi se od mexických hranic přehnala bouřka, ale zastavila se před Nogales. Tady pršet nebude, opakoval DJ Mickey v rádiu. Tady zaprší, až Nixon vyleze z hrobu a podá ruku Billu Clintonovi.

Paul hladil o dvacet let mladší Hannu po krku, ale díval se přitom upřeně na mě, nespouštěl ze mě oči. Bylo to jako na divadle, bylo to neskutečně trapné a bylo to skutečné. Hanna zavřela oči.

Taky jsem chtěla zavřít oči, ale nešlo to.

A pak jsem to zpozorovala. Prosklenou stěnou domu. Tu podivnost. V zahradě se pohnul menší balvan. Pohnul se doleva, pak zase doprava, tam a zase zpět. To mě rozptýlilo a taky dost vylekalo. Copak už mně úplně hrabe? Chodí tady snad po zahradě kameny? říkala jsem si a uhnula pohledem jinam, na Hannin obraz hořících květin v rohu pokoje… Když jsem se do zahrady podívala znovu, došlo mi, že to není fata morgána. Ne. Byla to obrovská želva. Sunula se pomalu směrem k jezírku a petúniím. K zářivě žlutooranžovým petúniím, které Hanna dokázala tak nádherně, s citem a něhou namalovat.

Druhý den ráno jsem konečně odletěla. Možná jsme s Hannou mluvily o počasí, možná o českých příbuzných, stesku, nejspíš o všem a o ničem. Měla jsem na ruce ten náramek a myslím, že jsem se s Paulem rozloučila formálně letmým polibkem a on mi popřál hezký let.

Postávali na tucsonském letišti už zase jako strýček s tetičkou, drželi se kolem pasu, doširoka se usmívali a mávali, fotogenický stárnoucí pár z Arizony, přijeď brzo, zavolala Hanna, přijedu, odpověděla jsem a polkla naposledy suchý arizonský vzduch.

Místo mexické trpaslice a jeptišky jsem letěla do Detroitu s rodinou íránského obchodníka s vínem. Z New Yorku až do Prahy pak se starým mužem z Tel Avivu, fyzikem na penzi. Povídali jsme si o mracích, byl to skutečně starý muž, daleko starší než Paul – narozený v Petersburgu krátce po Říjnové revoluci. Jeho společnost mi byla příjemná. Vyprávěla jsem mu o Brodském, jehož básně jsem četla v Arizoně.

„Tak vy znáte Brodského?“ zasnil se profesor fyziky. „Tak vy ho máte taky ráda?“

Ano. Byla jsem v letadle doma.

A brzy nato jsem přistála zpátky v Evropě. Uvítalo mě babí léto a absence barev na dosud neopravených domech z osmdesátých let. A taky absence želv na silnicích. Náramek jsem si sundala z ruky a schovala do šuplíku, nakonec jsem ho při stěhování vyhodila.

Pár měsíců po návratu se mě všichni ptali, jak jsem se v té Arizoně vlastně měla. Pokaždé jsem odvyprávěla děje z amerických diáků, které jsem si pamatovala z rodinných sešlostí ve starém bytě: Grand Canyon, bazény, přepych mých amerických příbuzných, Hanniny abstraktní obrazy.

To, co bylo uvnitř diáků, jsem si nechávala pro sebe.

Zpomalila jsem se, narodily se mi děti.

Vlastně jsem na Arizonu úplně zapomněla, nebo spíš po čase jsem ty tři letní týdny vymazala jako něco, co do mého života snad ani nikdy nepatřilo.

Teprve nedávno, na jednom berlínském večírku, se mi to všechno vrátilo. Kdosi začal vyprávět o arizonském horku. A já jsem v lehké opilosti začala bez kontextu vyprávět o Hanně a o Paulovi. Jenže ve chvíli, kdy jsem se viděla ležet v pouštních horách s odřeným nosem, v okamžiku, kdy se nade mnou skláněl Paul s rozepnutým puntem, jsem znovu ztratila řeč. Bylo to zvláštní. Nebolelo to, ta vzpomínka, jen jsem najednou kromě želvy u cesty nebyla schopna vybavit si další obraz, a pokud ano, pak mě nenapadlo jediné slovo, které bych k tomu obrazu mohla přiřadit…

Místo toho mi naskočil před očima dávný, zasutý obraz z Brna… S kamarádkou jsme chodily do vyhlášeného pěveckého sboru. Sbormistrem byl bělovlasý dirigent, co po nás pravidelně házel tužky a křičel, že pokud se nenaučíme noty, skončíme jako ti debilní cikáni, co zpívají pořád dokola pořád tu stejnou písničku.

Po jedné takové zkoušce jsme šly zdrceně domů a najednou vidíme na ulici mužské tělo pod bílou plachtou. Kolem plachty postává hlouček lidí, o kus dál stojí pohřebák. Muž pod plachtou je mrtvý, ale plachta nezakrývá celé jeho tělo, a tak vidíme bílé vlnité vlasy, na chlup takové, jaké má náš despotický sbormistr. Třeba je to on, říkáme si s kamarádkou, určitě to je on, šeptáme si a spiklenecky svíráme dlaně v pěst… Jenže sbor další středu pokračoval. Takže sbormistr to nebyl.

A mně to tam najednou – na berlínském večírku – konečně došlo. Pokud to nebyl sbormistr, pak pod tou plachtou ležel už tehdy Paul. Paul v budoucnosti. Stejně mrtvý, mrtvý muž. Despoticky úporný stařec na konci cesty, písčitá drolící se skála, muž kaskadér, který neví, že jsem tisíckrát silnější než on, neví, protože je mrtvý, a je mrtvý, protože to neví…

A tak jsem ten příběh konečně poprvé vyslovila nahlas. Všechno jsem řekla, ale nikdo ničemu nerozuměl, nebylo to srozumitelné a nebylo to o Arizoně.

Necelý rok nato Paul skutečně ve věku sedmadevadesáti let zemřel, a mně se celý příběh vybavil znovu. Napsala jsem v berlínské kuchyni dvě kondolence. Jednu jsem poslala své milované, mezitím skoro osmdesátileté tetě Hanně v angličtině a zněla velmi účastně (neboť se nikdy nezbavím pocitu podivné sklíčenosti), a pak druhou, na níž stálo: Hodila bych tě do řeky, ať tvoje duše už napořád jen bloudí. Jenže co by pak bylo s Hannou?

Zhruba tohle jsem napsala rukou na náhodně nalezenou pohlednici se šimpanzem. A nakonec jsem ji zahodila do koše.

Nevím, k čemu je dobré, že Kuba sedí v květnovou sobotu ve tbiliské herně a nechává se obtěžovat návrhy dvou agresivních ženských… Sedí tam, aby o tom mohl psát? Aby mi podal zprávu ze světa, ve kterém je právě teď bezbranný a sám? Anebo to napsal, aby mě pobavil? A co mu mám napsat já? Skutečně tenhle příběh?

Nevím, Jakoubku, k čemu je dobré, být vydaný napospas prudkému slunci, které víc spaluje, než hladí.

Možná ale, že jsme všichni tu a tam jako ty vysychající pouštní kaktusy. V Arizoně, v Gruzii, všude.

Když přežijeme, přijde lehké mrholení a svlaží nás. Mrholení přejde v déšť. Déšť se přemění v řeku. A přes tu řeku přejdeme lávkou zpátky tam, kde jsme byli, než se to stalo, než jsme se stali želvou. Na ostrov, kde jsme zase takoví, jací už nejspíš nikdy nebudeme.